Moje putování

Po rodinné dovolené na krásné vranovské přehradě jsem se vrátila ke svému putování. Mám za sebou hory, doly, čekají mě řeky, Otava a Vltava. Už v minulé etapě jsem se ze Středočeského kraje přesunula v Letech a na Orlíku do kraje Jihočeského, do okresu Písek.

Jelikož je Orlík uzavřený, začnu své putování kousek na jih od křižovatky v Letech, a sice v  jihočeských Čimelicích.

Tož - ve středu 27.července jsem se usadila ve vlaku z Rokycan do Prahy a v Berouně jsem přesedla na rychlík od Prahy do Budějovic. Nebyly by to české dráhy, aby mi trochu nezabrnkaly na nervy, ale vše se zdařilo. V Rokycanech má rychlík na Prahu 25 minut zpoždění, v Berouně mám na přestup 20 minut. Paní průvodčí chápe mé obavy a jde okamžitě volat kolegům. V půl 9. už sedím v mém oblíbeném vláčku přes Příbram, Březnici, Mirovice...tentokrát do Čimelic. A taky už na tato místa koukám úlně jinýma očima. V Březnici jsem nádraží nemohla najít, nakonec v něm byla super restaurace..v Mirovicích jsme si pochutnala na sachru a na nádraží se pak docela bála..

Tak Čimelice..neodolám a vyfotím si místní školu - základ života. Přes městečko vede rychlostní silnice Praha - Písek. V Letech jsem ji přebíhala s velkým respektem, tady je zcela neškodná, a tak si ji vyfotím, přejdu, najdu svůj směr..Mám značku, mám cíl, tak veď mě dál, cesto má...

Zmínila jsem řeky Otavu a Vltavu, ale nesmím zapomenout na Skalici, která mě provází už hodně dlouho, a dnes půjdu část cesty přímo kolem ní. Vůbec první polovina cesty ke Zvíkovskému Podhradí je prostě překrásná. Nutno podotknout, že na těchto turisticky méně lukrativních místech prostě nepotkám ani živáčka.

Definitivně se na své pouti loučím se Skalicí a přicházím do vesničky Varvažov. Malebný kostelík, hospoda ani konzum...něco ještě mám, nevadí.. a vcházím opět do lesa, za pár kilometrů bude rozcestí na Kopanině a odtud už to bude kousek na Zvíkov.  Cesty občas rozbité od těžké lesní techniky a díky počasí pak i hrozně blátivé, někdy se to obejít dá, někdy prostě projdu blátem,(zpívám si..blátivou, blátivou cestou dál musíš jít... a někdy přitom narazím i na hřiba..Lovecká vášeň mi nedá..tak aspoň foto..O kousek dál už je to ale zase cesta do pohádky..

Je poledne, je horko, je dusno..mám před sebou Zvíkov, ukáže se mi skrz stromy a za chvíli už jsem na mostě přes Otavu. Přede mnou jasná obloha, za zády trochu černo, fotka se mi mázne, ale z dokumentárního hlediska ji sem prostě musím dát. Na mostě natírají zábradlí, a volají na mě, ať dám pozor, abych neměla na svých pruhovaných šatech proužek navíc..Zasmějeme se, popovídáme a já zapomenu fotit i o foto požádat. Napravím to za chvíli na mostě přes matku řek (jak je uvedeno u jejího pramene)a poprosím jediného mladíka, který tu je, o fotku.

Nádhera, tak mě napadá téma putování pro příští rok - K pramenům?

Měním barvu značky, do Milevska zbývá 12km, bouřka si to prozatím rozmyslela a šla se vybouřit jinam. Já už mám jako obvykle hroznou žízeň a šetřím svou teplou vodu, jak se dá. Na jídlo není při téhle námaze ani pomyšlení, dobře jsem se nasnídala. Třešně ptačky u cesty vystřídaly jablka žitavky a čerstvý kukuřičný klas je taky ňaminka. Chleba s osychajícím eidamem, jak mu tak pěkně oschnou a zvlní se okraje, pak nechám v lese nad Milevskem mravencům..

Cesta už teď bohužel vede spíš po silnici, 2km dokonce po dost frekventované, tak jsem ráda, když odbočím do Kučeře(i?). Hospoda v tuto dobu zavřená, zachraňuje mě COOP. Nejprve se ale studenou plechovkou řádně ochladím zvenčí..přecejen nakonec je nejzdravější moje voda, nehrozí mi angína z teplotního šoku a na mytí rukou ideální - dva v jednom:-).

Z Kučeře šlapu směrem na Osek, dojdu k silničce - T křižovatka, značka mizí...nahoru nebo dolů...vsázím na směr dolů..ovšem mylně. Místo do Oseka přicházím do Květova. Takže zvoním na první chalupu. Měla jsem jít na křižovatce nahoru?... taky ne...měla jsem jít rovně přes pole..Co se dá dělat, otec se synem se předhání v radách, jak mám dojít do Oseka, hnedle by se u toho pohádali, tak si to nějak přeberu a se zacházkou 2km se dostávám do Oseka.

Nad Osekem rybníček, tak ulevím unaveným nohám a honem dál. Bouřka se opět hlásí, zatím zdálky, zato ze všech stran. Konečně vidím pod kopcem Milevsko. Jestli myslíte, že dnes to kolem řek byla pohodička po rovince, tak ani náhodou, převýšení 550m nahoru a 500 dolů, takže se to pěkně houpalo.

Na okraji Milevska už je bouřka na spadnutí, sázím na první domek a ptám se na cestu k penzionu, který jsem si na dnešní noc zamluvila. Pán mi ochotně začne vysvětlovat, pak ale vyjde před branku k autu...víte co, to je tak složitý, já vás tam hodím, majitel je můj kamarád. Jo... Za 10 minut stojím před penzionem. Když  se ubytuju, spustí šílený liják, ale to už jsem v pohodě pod střechou, osprchovaná, s pivkem a výbornou večeří. Skvělý den.