5. etapa: Milevsko - Božejovice (14km)
Ve čtvrtek ráno jsem se probudila do slunného dne, a protože jsem byla jediná ubytovaná, měla jsem celý penzion pro sebe. Vyfotila jsem si pohled na venkovní posezení a obdržela skutečně vydatnou snídani. Večer jsem ji ještě doladila s majitelem - jogurt radši bílý než ochucený, čaj radši zelený než černý, radši sýry než uzeniny, radši chleba než rohlíky
..A protože to není žádný švédský stůl, ale snídaně opravdu jen pro mě, pochutnám si na vaječné omeletě, jogurtu a zelenině a ostatní mi vystačí na velikou svačinu...resp.i oběd.
Doběhnu se podívat na náměstí, procházím přes autobusové nádraží, na kterém jsem nebyla nejméně 20 let, od té doby,co autobus Brno - Plzeň zrušili. Náměstí je více než přeplněné, konají se tu nějaké trhy, a tak ho urychleně opouštím, chytám se své značky, pro dnešek červené, a dnes je to více než na pohodičku - pouhých 14km do Božejovic.
Proč právě tam? Je to na trase do Tábora, jezdí odtud vlak, dokonce si mohu vybrat jestli pojedu přes Ražice jihočeským rychlíkem do Plzně nebo přes Tábor do Prahy a odtud do Rokycan. Časově stejné, uvidíme, rozhodne se to stejně někde mimo mě.Trasa z Milevska do Tábora po turistické značce měří více než 40km, takže ji prostě ještě musím rozdělit.
Takže do toho...po včerejším úmorném horku před bouřkou je vzduch krásně vyčištěný a cesta dnes bude za odměnu mým už teď přecejen po včerejšku trochu bolavým nohám. Ani kousek asfaltu.
Po krásné cestě přicházím k rybníku Pytlák, je tu cedule se všemi možnými zákazy, ale podívat se a vyfotit na seznamu není..
Po pár kilometrch přicházím přes louky a pole do Sepekova. Pobaví mě, že jedna ze značek je na okapu stavení kousek od vsi. Další značku však nevidím, cestu taky ne,a tak se ptám paní před domem, jestli mi poradí kudy tudy do vsi. První velmi nedůvěřivá reakce na poutníka (rozuměj na mně).Nojo, nemůžu se divit, paní vypadá, že bedlivě sleduje krimi zprávy..To víte, lidi jsou dnes všelijaký..Naštěstí se z okna vykloní její syn a posílá mě přímo přes pokosenou louku..skutečně, v dálce na sloupu rozliším svoji červenou značku. V Sepekově kostelík, otevřený Coop, ale zatím nic nepotřebuju. V lahvi dostatek vody, svačina netknutá. Každé kilo navíc by bylo zbytečné. Mám to včera a dnes přecejen těžší - věci na kompletní převlečení, hygiena..
Kousek za Sepekovem scházím z táhlého kopce k 15ti hektarovému rybníku jménem Chobot. Na koupání nevypadá, žádný přístup, žádná plážička. Nějací 3 patrně Ukrajinci sečou okolo trávu, tak radši přidávám do kroku, ani neotravuju s žádostí o fotku..to víte, lidi jsou dnes všelijaký. To, co jsem seběhla dolů, si zase poctivě vyšlapu nahoru komářím lesem. Ještě že mám repelent. I tak si utrhnu dva velké listy a ovívám se, protože lítají do očí i nosu. Po chvíli mizí a já potkám tohohle krasavce..
Jinak ale hub moc neroste. Přicházím opět k legrační značce, zřejmě se mám rozhlédnout z korun stromů...
Pochopitelně se mám vydat přímo za nosem opět přes pokosenou louku kolem pasoucío se stáda..no prostě idyla..
Přicházím k malebné vesničce Hodušín, je malinká, je krásně upravená a já až později zjišťuju, že jsem si ji skoro nevyfotila, škoda...
Důležité pro mě je, že ta silnice, kterou vidíte, je silnice č. 19, hlavní tepna z Pelhřimova na západ - tohle číslování ji vydrží přes Tábor, Milevsko, Orlík, Březnici, Rožmitál, Borovno...Je na ni velký provoz a já ji mám projetou mnohokrát. Příště už si vždycky vzpomenu na Hodušín, který má ceduli obce souběžně s vozovkou a já jsem si ho nikdy nevšimla..S radostí ale silnici urychleně opouštím, (v dálce Milevsko.) a po krásné pěšině dojdu na vlakové nádraží do Božejovic. Pár kopečků mě to ale ještě bude stát, žádné velké převýšení, nicméně celou cestu mírně stoupám. Milevsko asi 430mnm, Božejovice lehce přes 500. Jsem na okrese Tábor a Vysočina za humny!
Samotná vesnice Božejovice je o kus dál, tady jsem opět sama na liduprázdném nádraží, neprodávají se tu ani jízdenky, jsou prý bez příplatku prodávány ve vlaku.Je krásně, je něco po půl druhé. V půl druhé mi odjel vlak na Ražice, v půl třetí jede vlak na Tábor..tak jo..Pohodlně se usadím, vybalím svou teplou vodu a namazaný chleba se sýrem a s paprikou od snídaně a s chutí poobědvám. Osud zatím spřádá své nitky a chystá mi naprosto nečekané setkání. O tom ale až za chvilku.
V půl třetí najednou jediný vagón, který stojí na kolejích celou dobu, začne startovat..Ouu, koukám na něj třičtvrtě hodiny a on by mi nakonec ujel! Spoléhala jsem stejně jako v Mirovicích alespoň na amplion na dálku. Takže mávám, doběhnu, naučím se kupovat jízdenku v automatu přímo ve vagonu a ještě si ji označit jako v metru..Je to, pane, pokrok..
A už svištím na Tábor, měla bych tam hned mít přípoj na Prahu, tak to bude zase těsné..Po pár stanicích nastupuje dětský tábor (těch t(T)áborů najednou..).Takže moje oblíbená etymologie - a zjišťuju, že vlastně není jisté, zda je město Tábor pojmenované podle biblické hory Thabor nebo podle celoevropského slova, vyjadřujícího vojenské ležení, případně shromáždění lidí pod širým nebem Zřejmě se husitům hodila kombinace obého... A dětský tábor - to spíš to ležení. V každém případě se od dětí, které si přisedly, zase něčemu přiučím..hrají zajímavou hru - Černé historky, je to sada tvrdých listů..z jedné strany je nějaká situace a oni k tomu vymýšlí, jak se to asi stalo., z druhé strany je řešení, vyhrává ten, kdo se nejvíce přiblíží..Prostě si ji také koupím..
V Táboře sprinty na přistavený rychlík..a teď k tomu setkání, ke kterému až tak úplně nedošlo, ale přeci...Náš syn Honza dnes cestuje z Prahy do rakouského Linze, měl jet ráno, během mé pouti mi zavolal, že se ještě zdržel a pojede odpoledne. Je půl čtvrté, jak tak běžím do svého vlaku, slyším z amplionu,aby cestující urychleně nasedali do rychlíku směr Linz na druhé koleji a do rychlíku směr Praha na třetí koleji. Doběhnu do vlaku, rychle mobil, Honzo, jsem v Táboře - já taky, právě se rozjíždíme, vykoukni z okna...tak to už se nazdařilo.Jeho vlak nabírá rychlost a můj na opačnou stranu už taky startuje. Inu svět je malý a o náhody v něm není nouze...
V Praze mám něco přes půlhodiny na přestup a z té klidné přírody, kterou jsem se toulala víceméně sama, je to docela šlupka. Hala hlavního nádraží rozpálená, narvaná lidmi, tak si koupím ovocné pivo, a sednu si na trávu před nádraží...jo, tam co sedají ty podivné živly. Tady mě určitě nikdo neokrade, ti movití sedí na lavičkách, případně z těchto končin urychleně prchají.
Když pak přejíždím vlakem Vltavu, tak si ji honem vyfotím, vždyť jsme se od včerejška neviděly! Opět skvělý den.
