Zivot ceske lektorky a autorky v Severni Kanade

   O koupi dětských punčocháčů jsem se zajímala hned jak mé dítě dosáhlo věku, aby je nosilo. Sama jsem v nich strávila dětství a odchodila školku, a zřejmě i pár tříd základní školy. Hledala jsem je v obchodech, na internetu, ale po dětských punčocháčích ani vidu ani slechu. Starostlivá kamarádka mi několik párů zaslala z Prahy, to přece nejde, aby synek neměl české punčocháče, že ano? Partner, Kanadaň jak poleno, si prohlížel  zásilku velmi podezřele. S ušklíbnutím se optal jestli to je jako pro kluky? Dala jsem mu přednášku o gender, bias, a proč by jako kluk nemohl nosit punčocháče, když jsou modré. Partner částečně ustoupil. Doma nebo po venku ať si je prý synátor nosí, ale do školky nebo k paní na hlídání ani náhodou, ještě by byl terčem posměchu, není prý přece v baletu. Nevyhrál, syn je měl i ve školce. Pochopitelně se paní učitelka zeptala co to je, zřejmě myslela, že to sebral nějaké holčičce. Chtěla bych podotknout, že legíny tu seženete, ale pletené punčocháče jako u nás ne, přestože by dávalo smysl je vyrábět vzhledem k tak nízkým teplotám, hlavně na severu. Historka o punčocháčích měla neobvyklou dohru. Známá doletěla s jejím malým synem na návštěvu k nám do Kanady. Podotýkám, že v létě, kdy u nás bylo kolem 20 C. První co bylo, dala synovi punčocháče, a čekala, že stejně provedu i já. Zmýlila se. “A co mu dám v -35C, když jej navlíknu do punčocháčů ve 20 C??” Odpovědi jsem se nedočkala.