ULTRA TRAILS

Mapa trasy J100 vedla z Čadce náměstí přes Semeteš až do Lysé pod Makytou. Už když se člověk zamyslí nad převýšením, může očekávat členitý terén pod záštitou krásných Beskydských vrcholů, kdy tím hlavním se stal Veľký Javorník (1 071 m.n.m.). Pokud uvážíme předpověď počasí, dalo se očekávat ledacos. Skutečnost byla ale velmi různorodá a bohatá na přírodní úkazy během závodu. Při současném přihlédnutí k zajištění občerstvení, člověk se hladu a žízně doopravdy obávat nemusel a rozhodně nebylo třeba s sebou tahat moc zbytečností.

Ze sobotního rána pod vlivem jemného oparu se vyklubaly zlehka zasněžené vrcholy Črchľa a Chotárny kopec, které mě nadchly jak malé dítě a do mých nožek vpíjely náhlý nával nadšení a energie. K tomu romantické výhledy pod záštitou časné inverze a já ťapkala po mokrém povrchu jako po peřince. Chtělo se mi házet po ostatních běžcích válečné koule sněhu, ale byl bohužel namrzlý. Zklamaně jsem tedy pokračovala bez své zimní hry.

Začátek celé závodní maškarády byl tedy velmi pozitivní, běžecký a trochu prodrbaný s Evičkami, Majkou a Peťou. Brzy však holky ztrácím z dohledu, kdy na počest samoty házím kufry a přidávám si i pár výškových metrů. Asi od 25.-tého kilometru se podivuji nad slabostí v koleni. Zároveň ale přesvědčuji tělo, že je to jen v mé hlavě a natvrdo rozbíháním bolesti v dalších kopcích.  Přese vše se cítím ale skvěle, svobodně, dojatě z trasy a velmi bohatých občerstvovaček. Na ně se člověk vždy hrozně těší, zvlášť ve chvílích po soumraku. Měli je naprosto dokonalé – jak pro běžce, tak pro chodce. Polévky sice mohly být logisticky lépe rozmístěné (musela jsem si pro tu první běžet celých 80 km), ale jinak spokojenost největší, každou chvíli jsem byla u zdrojů jídla.

Značení: většinou bylo až přehnané, jak pro blbce, když to tak řeknu. Ale někdy zase trochu nedostatečné. To jsem pak snila aspoň o jedné ze tří fáborek za sebou, co jsem na turistické trase několikrát potkala. Vcelku se ale dlouho bloudit nedalo, teda až na nejasnou závěrečnou louku v mlze, kde jsme zároveň měli podezření na poslední kontrolu.

Odpoledne bylo docela teplo a příjemně pro běh, dokonce vysvitlo Slunko. Večer přinášel zase klesání teploty, mlhu a tmu přitěžující běhu. První světlo z mé čelovky vysvitlo při stoupání na Veľký Javorník po brutálně rozbahněné stezce se sněhovými částmi a jejich kombinací vznikající skluzavce lepší jak v době ledové. Bohužel mé světlo bylo slabé a tak mi pomáhaly reflektory mých skvělých společníků. Vzhledem k mým rostoucím bolestem v onom koleni a zapomenutým hůlkám na občerstvovačce v Dlhé nad Kysucou mě velmi trpělivě oba doprovází až do poslední živé kontroly, kde je ale posílám dále beze mě z důvodu potřebného odpočinku. Při stoupání na Makytu jsem opravdu požehnaně uvítala vypůjčení hůlek a personální dopomoc do krpálu. Zpětně se omlouvám za sténání, ale nebylo neopodstatněné. Má odpočinková zastávka mi přinesla vymrznutí, vytuhnutí a usínání. Postavit se zpět na nohu se zdálo skoro nemožné, a tak do mysli vpouštím zakázanou myšlenku o ukončení závodu. Na nohy se opět dostávám pod záštitou soukromého závodníka Martina, u krbu se nahřívám jak kuře na rožni, přijímám vypůjčenou bundu a razím na posledních 10 km do cíle. Překvapivě a navzdory těžkostem to byl docela krátký úsek a i ten jsem si dokázala užít, i když se snůškou sarkasmu. Mou tvrdou palici medvědí zároveň motivovala slova textu „Já na to mám“: https://www.youtube.com/watch?v=aR8Ypmr58qs. V cíli zdravím přátele, gratuluji, děkuji za bezvadnou společnost během závodu a pomoc na něm, užívám si vlažnou sprchu, k níž se taktéž vázala taková malá procházka a brzy si to mířím zase na vlak domů.

Úžasná akce plná skvělých ultra-zážitků při zdolávání „pouhých“ 105 km o převýšení cca 4 480 m v ne zas tak zlém čase 21 h 15 min za současného bahnění, sněžného ťapání a potápění, běžecky i turisticky ve jménu hesla „stovka se nevzdává“.

Závěrečné foto: