ULTRA TRAILS

I letos jedeme na start ve složení Robert, Vláďa a já. Tentokrát ale do Děčína. PO dlouhé době tak sedím mezi stovkaři a těším se na aktivní víkend v krásné přírodě. Dostávám vytouženou medaili za 25 x 100 km a dumám nad 26. stovkou. Vyhlídky jsou skvělé. Rok 2016 – 115 km, 32 h 49 min, rok 2017 – 102 km, 26 h 35 min. Tak jak letos?

22:00 netradičně startujeme přímo z lezecké tělocvičny, směr Děčínský Sněžník, nejvyšší vrchol trasy. Nyní úseky popíšu následovně.

FÁZE 1: Lámání psychiky

Na první kontrolu v pohodě vybíhám v popředí ženského zastoupení. Ale znáte to – však mě ten adrenalin brzy opustí a zpomalím. Anebo dnes holky nejsou v kondici? Každopádně za kontrolou začínám sbíhat Elišce v patách a čekám, kdy to začne stoupat na Sněžník. Vidíme dokonce šipky, takže neváháme a vbíháme do obydlené části. Tady to známe! Poprvé zaváháme, protože se před námi objeví ulice, odkud jsme vybíhali. A do pr****… Po pár sprostých nadávek zjišťuji, že musíme zpět 4 km do kopce nastoupat téměř až k první kontrole. Vidím, že to Elišku vzalo víc, a tak se snažím o vtípky na téma, že jsme tu dříve než Robert… ale asi to moc nepomáhalo. Sic mi brzy utekla, tak až později jsem zjistila, že nepokračovala dále. Každopádně zůstala jsem v tom sama a když jsem se konečně vyhrabala zpět nahoru, bylo neskutečné ticho. Nikde nikdo, pole běžců dávno někde daleko přede mnou a kdoví, jestli na mě někdo na kontrole počká. Ale nepoddávala jsem se tomu a i když jsem na Sněžníku trochu bloudila, občerstvovačku v Jílovém stíhám ještě před Jirkou. Jak ráda jsem viděla známé tváře!

FÁZE 2: Lámání kilometrů

Asi hodinu od občerstvovačky mě šálí zrak a mám halucinace. Nebo ty světla na Chmelníku jsou opravdu běžci? A vskutku halucinace to nebyly, konečně mě chytil pocit štěstí, když se ta světla hýbala. Na vrcholu ale už padám únavou. Stíhání startovního pole není zrovna jednoduchá záležitost, když má člověk podstatně unavenější nohy. Horší, že čas běžel a já potřebovala do 5 rána stihnout svůj batoh na startu. Zbývalo něco kolem 9 km a já na to měla jen hodinu. S jazykem na zemi to však stíhám a z batohu lovím brýle, kšiltovku a dobré pití. Ó jak je krásné být opět mezi svými a ne jako ztracená ovce na chvostu. A ještě ke všemu mě vítá rozespalý Tomáš, který si na hodinku lehl.

FÁZE 3: Lámání chleba

Jsem unavená. Tělo moc neposlouchá, je furt hladové a mě se chce zůstat. Ale přece nepřijdu o hezký den? Odmítavě tedy zvedám kotvy a v následujícím úseku míjím Růžovou vyhlídku, Belveder, Janov s poslední úžasnou občerstvovačkou v bistru a než běžím přes hranice z Hřenska do Schmilky, míjím ještě Labskou vyhlídku. Běžeckou společnost jsem střídala jak ponožky: Tomáš, Ivana, Katarina, jiní stovkaři, či krátkotrasí nadšenci. Navíc již je krásný den, takže jsem opět motivována.

FÁZE 4: Lámání kolen

Schmilka bylo skvělé výchozí stanoviště pro nadcházející skalnatý okruh. Až se mi tam líbilo, tak jsem začala význačně postrádat občerstvení, na které jsem zvyklá. Kromě polévky (výborné), nic nezbývalo absenci energie jsem tak brzy citelně poznala. Ale zpět k okruhu. Nejdřív jsem měla pocit, že se Olaf příliš nevyřádil, ale při dosahování dalších kontrol jsem se velmi rychle začala stydět, že jsem tu myšlenku zakřikla. Kleine Bastei, Jägersteig, Schrammsteinausicht či Wilde Hölle nešeřily jediný sval na mém těle. S exponenciálním průběhem přibývaly schody, žebříky, schody, vzdušné skoby a taky… jak jinak než… schody. Takže jedním slovem opět nářez.

FÁZE 5: Lámání stehen a kotníku

 Ze Schmilky sotva vleču přetížený pohybový aparát do dalších kopců. Další schody a další trialová část, co láme kotníky. Dochází vlastní zásoby jídla, ztrácím parťáky, trpím s kotníkem. Tělo přesvědčuji, že si vymýšlí a že jsem v pořádku – jak jinak. Štěstí mě jímá při tajné kontrole na parkovišti Stumbauers Eck, kde sbírám síly na poslední výšlap s plnou pusou gulášové polévky.

FÁZE 6: Lámání srdce

A je to tady – poslední výstup na Wachberg a pak jen seběh k hranicím a do cíle. V restauraci dostávám razítko od pěkného číšníka, míjím Tomášov a sbíhám po silnici do Mikulášovic. Super pocit být téměř v cíli. V tom ale po cestě potkávám Roberta, Vláďu a Filipa na procházce a po přivítání mě ochotně doprovází do cíle jak banda bodyguardů. Jak krásný pocit J

Následuje sprcha, večeře s pohárem, vyhlášení CSUT (díky zrušeným ledopádům odloženo) a pak spokojeně usínám ve spacáku na podlaze tělocvičny. Následky trailu – namožený kotník – zjišťuji až ráno a podivuji se nad náhlým problémem, který mi komplikuje život.

Každopádně jsem na sebe hrdá. Zdolala jsem 100 + 9,9 km o převýšení 4 700 + 500 m převýšení za 22 h 19 min. Zatím nejlepší Šluknovský výsledek, a to na 6. místě mezi ženami. Všem moc děkuji za možnost opět se zúčastnit navzdory nepříznivým vlivům a pro příště doufám v redukci bloudění a více jídla.  

Závěrečné foto: