Zlatovláska - Čtení do ouška na Déčku
KAREL JAROMĺR ERBEN
ČTENĺ DO OUŠKA NA DÉČKU
ZLATOVLÁSKA
Byl jeden král, který všem živočichům rozumĕl, co si povídali.
To bylo tak, přišla k nĕmu jednou stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, že když ho sní,
bude rozumĕt, co které zvíře mluví.
Králi se to líbilo, dobře babičce zaplatil a hned poručil Jiříkovi, svému sloužícímu, aby mu toho hada k obĕdu připravil: "Ale ať ani na jazyk nevezmeš, sic mi to hlavou zaplatíš!"
Jiříkovi bylo divné, proč mu to král zapovĕdĕl. A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co chystá?
Vzal kousíček na jazyk a ochutnal.
Vtom slyší kolem uší nĕco bzučet: "Nám taky nĕco! Nám taky nĕco!"
Jiřík se ohlíží, co to, a nevidí než nĕkolik much, co v kuchyni lítaly.
"Aha!", pomyslel si, "taková je to ryba?"
A donesl hada králi jako by se nic nestalo.
Po obĕdĕ poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína: "Ale tvá hlava za to, jestliže nedoleješ nebo přeleješ!"
Vtom přiletĕli oknem dva ptáčkové; jeden mĕl tři zlaté vlasy v zobáčku.
"Dej mi je," povídá ten druhý, "však jsou moje!"
"Nedám! Já si je zdvihl!"
"Ale já je vidĕl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala!"
A jak se o nĕ tahali, upadl jeden vlas na zem, jen to zazvonilo.
Vtom se Jiřík po nĕm ohlídl a přelil.
"Propadl jsi mi životem!" vykřikl král; "ale chci s tebou milostivĕ naložit, když mi tu zlatovlasou pannu přivedeš za manželku."
Co mĕl Jiřík dĕlat? Osedlal si konĕ a jel neznámo kam.
Přijel k černému lesu, a tu pod lesem u cesty hořel keř. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na nĕj padaly, a mravenci se svými vajíčky utíkali.
"Ach, pomoz, Jiříku, pomoz!", uhoříme!"
Jiřík, keř uťal a oheň uhasil.
"Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás."
Potom přijel k vysoké jedli. Na vrchu bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvĕ krkavčata naříkala: "Otec i matka nám uletĕli; máme si sama potravu hledat, a my ubohá písklata ještĕ lítat neumíme! Ach pomoz, Jiříku, pomoz!"
Jiřík se dlouho nerozmýšlel a dal krkavčatům chleba, který mĕl na cestu.
"Až budeš potřebovat," krákorala, "vzpomeň si na nás a taky ti pomůžeme."
A když konečnĕ z lesa vyjíždĕl, vidĕl před sebou široké moře. Na břehu se hádali dva rybáři. Chytili zlatou rybu do sítĕ, a každý ji chtĕl mít jen pro sebe.
"Já vás porovnám, prodejte mi tu rybu a peníze rozdĕlte mezi sebe na polovic."
Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali a Jiřík pustil rybu zas do moře.
"Až mĕ, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odmĕním se ti."
"Kam jdeš?" ptali se rybáři.
"Jdu svému pánu pro nevĕstu, pro zlatovlasou pannu."
"To je Zlatovláska, králova dcera z křišťálového zámku támhle na tom ostrovĕ. Sami tĕ tam odvezeme.
Mĕj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral: dvanáct je dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy."
Když byl Jiřík na ostrovĕ, šel do zámku prosit krále, aby svou dceru dal jeho pánu za manželku.
"Dám," řekl král, "ale musíš si ji vysloužit."
Druhý den ráno povídá král: "Má dcera Zlatovláska mĕla tkanici perel; tkanice se přetrhla a perly se vysypaly do trávy na louce. Ty perly musíš sebrat, aby ani jedna nechybĕla."
Jiřík šel na tu louku, klekl do trávy a začal hledat.
"Ach, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoct!"
"Však tu jsme. Maličko jen počkej, my je za tĕ sebereme."
A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel.
Když Jiřík perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechybĕla.
"Dobře jsi udĕlal svou vĕc."
Ráno mu král řekl: "Má Zlatovláska se koupala v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést."
Jiřík šel k moři a chodil smutnĕ po břehu.
"Ach, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoct!"
Vtom se nĕco v moři zablesklo a z hlubiny vyplula zlatá ryba: "Však tu jsem, co potřebuješ?"
"Mám v moři najít zlatý prsten a nevidím ani na dno."
"Maličko jen počkej, já ti ho přinesu."
A netrvalo dlouho, vrátila se i s prstenem.
Král Jiříka zas pochválil a potom ráno mu třetí práci uložil: "Chceš-li, abych svou Zlatovlásku dal tvému králi, musíš jí přinést mrtvou a živou vodu."
Jiřík nevĕdĕl, kam se pro vodu obrátit.
Šel nazdařbůh, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa: "Ach, kdyby tu byli moji krkavci!"
"Však tu jsme, co chceš?"
"Mám přinést mrtvou a živou vodu, a nevím, kde ji hledat."
"O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti ji přineseme."
A za malou chvíli přinesli každý jednu tykvici plnou vody. Jiřík pospíchal k zámku. Na kraji lesa vidĕl rozpjatou pavučinu, uprostřed sedĕl pavouk a cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkal pavouka, a pavouk se svalil mrtev na zem. Potom postříkal mouchu z druhé tykvice živou vodou, a moucha se vyškrábala z pavučiny ven.
"Tvé štĕstí, Jiříku, žes mĕ vzkřísil," bzučela mu kolem uší.
Když král vidĕl, že Jiřík tu třetí vĕc taky dokázal, odvedl ho do veliké sínĕ. Tam kol kulatého stolu sedĕlo dvanáct panen, jedna jako druhá; ale každá mĕla na hlavĕ loktušku dlouhou až na zem, takže nebylo vidĕt, jaká má která vlasy.
"Tuhle jsou mé dcery," povídá král: "uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal si ji a můžeš ji hned s sebou odvést, pakliže neuhodneš, odejdeš bez ní."
Jiřík nevĕdĕl, co si počít. V tom zašeptalo mu cosi do ucha: "Bz-bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je."
Byla to moucha, co ji vzkřísil živou vodou.
"Tahle panna to není, ta taky ne, tahle je Zlatovláska!"
"Tuto dceru mi dej!"
"Uhodls," řekl král, a panna hned vstala, odhrnula loktušku, a zlaté vlasy plynuly jí z hlavy až na zem,
a zářily, až Jiříkovi oči přecházely.
Potom dal král na cestu dceři výbavu, a Jiřík odvezl ji svému pánu.
Starý král poskakoval radostí, když Zlatovlásku uvidĕl.
"Chtĕl jsem tĕ sice dát obĕsit pro tvou neposlušnost," povídá Jiříkovi; "ale že jsi mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit."
Když Jiříka odpravili, poprosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval.
Srovnala hlavu Jiříkovu k tĕlu, pokropila ho mrtvou vodou, a tĕlo srostlo, po ránĕ ani památky
Pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík vstal, jako by se byl znovu narodil a mladost jen mu z tváří svítila.
Když starý král vidĕl, že Jiřík zas ožil, a že je mladší a krásnĕjší, rád by taky tak zase omládl. Poručil, aby ho sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou, až ji všechnu vykropili: ale hlava k tĕlu přirůst nechtĕla. Potom teprve začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení hlava přirostla: ale král byl mrtev, protože už nemĕli živou vodu, aby ho vzkřísili.
A ponĕvadž království bez krále nemohlo být, a nikoho tak rozumného nemĕli, aby všem živočichům rozumĕl jako Jiřík, udĕlali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10639247043-cteni-do-ouska/213542154000018-zlatovlaska