Nepřetržitý vládní kabinet ústavní báchorkou
Prý vládu musíme mít ve Strakovce stále,protože bez ní se stát zastaví. Jde o ústavněprávní nesmysl,poněvadž ministerstva a další úřady mají své ředitele odborů,vedoucí úřadů,ohromný počet náměstků i státní tajemníky. Permanentní vláda je nejnovější doktrína právníků nakládajících s Ústavou technicistně a normalizačně. To že je obyčejem,že ministři podepisují každý papír na („svém“) ministerstvu, doktrínu ústavně nezdůvodní. Ani to,že v Česku se o vládě mluví toliko ve smyslu vládního sboru,když v mnoha státech jsou součástí vlády i vládní úřady a agentury. U nás naopak ministerstva jsou skoro státy ve státě,když si škudlí své rozpočty a vláda se je musí prosit o uvolnění finančních prostředků. Málokdo však věří tomu,že třeba správní rozkladové rozhodnutí vydal sám ministr. Už by byl totiž spíše státním úředníkem (bez definitivy) než politikem. Jen naše legislativa a onen obyčej z ministrů dělá podepisovače,pracující dvanáct hodin a nemající patřičný čas na vyjednávání v Parlamentu. Například v londýnském Parlamentu je vládní sbor přítomen skoro pořád. Kompetence úředníků mají odpovídat Služebnímu zákonu,jenž je postaven na jejich vysoké odbornosti a stálosti. Je absurdní,aby vysoce placený ředitel úřadu,včetně Úřadu vlády,nerozhodoval o nákupu toaletního papíru,anebo rozhodoval,ale ministr smlouvy s právní odpovědností ratifikoval,však taková praxe v Česku je. Ministr je podepisujícím strojem,ač má být politickým reprezentantem a prosazovatelem vládní politiky. Ze sousloví řízení ministerstva (článek 68-2 Ústavy) se vyklubal názor,že ministr v organizační složce státu je nenahraditelný i nezastupitelný. Jenže člen vlády je zastupitelný jak svým náměstkem,tak diplomatem na mezinárodním fóru. A premiér je ve vládě i na Úřadě vládě zastupitelný místopředsedou vlády. Pokud snad náměstek ve vládním sboru nemůže hlasovat,pak mohou ostatní ministři,protože vláda je usnášeníschopná i za nepřítomnosti několika ministrů. Každý státní orgán je ustaven,nikoli osoby je reprezentující. Mandát prezidenta republiky,člena vlády,ale i poslance,je časově omezen,ale nepolitičtí úředníci zůstávají a mimo agend příslušejících vládnímu kabinetu samy rozhodují. A nikdo nemusí přijmout jmenování členem vlády: je nějak předjednáno. Hlava státu nemůže donutit člena vlády,který se usnesl s ostatními ministry na demisi,včetně premiéra,aby řídil úřad. Pokud Článek 62d Ústavy dovoluje hlavě státu uvést prozatímní vládu proti vůli jejích členů,tak jde o přežitek komunistického zákonodárství. Vláda se stávala loutkou jedné strany a cizí moci. Z minulosti jsme se nepoučily. Ti,co se děsí právního vakua z „neexistence“ vlády,zároveň ospravedlňují vládní sbor bez důvěry v Poslanecké sněmovně. Stejnou logikou se očekává,že ministři,kterým byla vyslovena nedůvěra,se budou dostavovat k interpelacím,sjednávat mezinárodní smlouvy a rozhodovat omezeně („udržovací vláda“). Dokonce i premiér vlády trestně stíhaný povinně zůstává ve (udržovací) funkci dle litery naší Ústavy. Prezident republiky pověřuje jen formálně a žádný z kandidátů na prezidenta nepronesl,že onoho ústavního článku nebude dbát. Tak daleko zašla doktrína parlamentarismu,v níž vládní kabinet je sněmovnou řízený výbor a hlava státu notářem. Vláda práva má být uskutečňována pseudovládou,co by demonstrace fungujícího parlamentního státu.
Posledním faktem,proč je doktrína o permanentní vládním kabinetu nesmyslná,je dikce ústavního článku 63-1a: Prezident republiky zastupuje stát navenek. Hlava státu může zastoupit jak premiéra,tak ministra vlády. A to bez kontrasignace,včetně sjednávání mezinárodních smluv,protože nejde o rozhodnutí. Jde vlastně o stěžejní kompetenci prezidenta republiky. Ale zase v Česku máme technicistní obyčej: vláda schvaluje „zahraniční cesty“ hlavě státu. Další právní konstrukce,převzatá z doby vlády jedné strany,možná nezadrhává ve státním soustrojí,ale deformuje právní i politickou kulturu.