Karel Čapek - Továrna na absolutno
Karel Čapek: Továrna na absolutno. Millennium Publishing, Brno, 2009
Karel Čapek je určitě jedním z nejvýraznějších českých autorů. Řadí se ke spisovatelům „demokratického proudu“ – tedy literátů, kteří za první republiky přispívali do Lidových novin a podporovali Masaryka a demokracii. Vedle bratří Čapků bychom mohli zmínit například Karla Poláčka nebo Eduarda Basse.
Sám Karel Čapek se narodil v rodině lékaře a od útlého věku projevoval vysokou inteligenci. Jako mladý s bratrem procestoval Evropu, ovládal spoustu jazyků, dokonce překládá avantgardního Apollineira z francouzštiny do češtiny, vyniká hlavně v novinařině a drobných prozaických pracích (zavádí nový žánr canserie, sloupek, a zdokonaluje fejeton a vlastně i povídku v českém prostředí). Bohužel, celý svůj život byl postižen vážnou nemocí páteře a věděl, že se nedožije příliš vysokého věku. Jeho strach ze smrti se projevuje v několika jeho dílech (př. Věc Makropulos).
Většinou v jeho dílech ale nalézáme jiná témata – především témata blízká obyčejným lidem. Proto Čapek byl a je stále tak populární – dokáže navázat kontakt se čtenářem a zajímavě vyprávět o naprosto obyčejných věcech všedního života (zahrádka, rodina…)
Další velkou „skupinou“ jeho témat je antiutopie. A Továrna na absolutno (vydáno v roce 1922) je prvním románem tohoto typu.
Slovo román píšu kurzívou, protože sám Čapek dílo označuje za fejetonový seriál. Původně měl Čapek v plánu napsat jenom krátký fejeton, ale děj se mu do fejetonu nevešel, tak jej rozdělil na více článků, které vycházely v Lidových novinách. Na nátlak čtenářů Čapek nakonec román dopsal seriálovým stylem – vycházel ve fejetonech na pokračování.
„Bondy,“ šeptal Marek s hrůzou, varuji tě naposled: uvedeš Boha na svět!“
„Pak, řekl G. H. Bondy důstojně, „mně bude za to osobně zavázán. A já doufám, že nebude vůči mně špinavý!“
(většina kapitol končí vtipně, jak je to u fejetonu zvykem + kapitoly jsou krátké, přibližně právě v rozsahu fejetonu)
Jako v později vydaných dílech toho žánru (R.U.R, Krakatit…), i zde se setkáváme s mužem, který svým vynálezem změní svět. Inženýr Marek vymyslí přístroj – karburátor – který dokáže dokonale spalovat hmotu a vyrábět tak neskutečné množství energie. Na svém vynálezu pracoval dvacet let, ovšem bohužel si je vědom nebezpečí, které s sebou karburátory přináší. Při spalování hmoty se totiž z atomů uvolňuje ABSOLUTNO – tedy, jak si postavy v knize vyvodí, vlastně Bůh. Absolutno probouzí v lidech jejich dobré stránky a nutí je konat dobro – tedy koho ovlivní absolutno, ten nalezne BOHA.
Karburátory jsou tedy přístroje, které vyrábí neskutečné množství energie A JEŠTĚ dělají z lidí lepší osobnosti. Jenže Marek ví, že jako člověk by si neměl hrát na boha. Pokouší se svého vynálezu zbavit, protože ani kvůli velkým penězům se nechce do něčeho tak nebezpečného pouštět.
„Jsem prostě zoufalý. Nedá se to uzavřít ani vysát. Je to rozpoutané zlo.“
„Nu a co,“ řekl pan Bondy, „je to opravdu takové zlo? I kdyby to všecko byla pravda... je to takové neštěstí?“
„Bondy, můj Karburátor je ohromná věc. Převrátí svět technicky a sociálně, nesmírně zlevní výrobu; odstraní bídu a hlad; zachrání jednou naši planetu před zmrznutím. Ale na druhé straně vrhá do světa Boha jako vedlejší produkt. Zapřísahám tě, Bondy, nepodceňuj to; my nejsme zvyklí počítat se skutečným Bohem; nevíme, co by jeho přítomnost mohla napáchat – řekněme kulturně, mravně a tak dále. Člověče, tady jde o lidskou civilizaci!“
(Marek má reálné obavy, co by jeho vynález mohl rozpoutat; cítí se odpovědný za to, co vymyslel, a přestože se snaží svého vynálezu zbavit, má stále zájem na tom, aby jeho vynález neublížil nikomu a ničemu).
„Pánové,“ mluvil prezident G. H. Bondy na schůzi správní rady závodů MEAS (Metallum A. Sp.), konané 20. února, „mohu vám sděliti, že jedna budova nového továrního komplexu na Vysočanech byla včera odevzdána provozu. V nejbližších dnech počne se sériová výroba Karburátorů, pro začátek osmnáct kusů denně.“
(Bondy, bohatý podnikatel, s tím ovšem nic nedělá. Nezajímají ho důsledky; pouze peníze. Čapek v tomto díle právě poukazuje na penězochtivost lidí. Je až strašidelné, jak daleko lidé mohou zajít jenom kvůli penězům a co jsou kvůli nim ochotni riskovat).
Továrna na absolutno je jedno z Čapkových děl, kde je psychika postav obětována zápletce. Nás v díle ani tak nezajímá Marek, Bondy nebo jiní hrdinové, protože oni se nevyvíjí, jsou pořád stejní, chovají se leckdy až absurdně (Bondy si nedá domluvit, rovnou koupí kostel za tři sta tisíc a hned vyrábí stroje ve velkém, neuvědomuje si, kam jeho počínání míří…). Nás zajímá myšlenka díla, která je umocněná právě tím, jak se postavy chovají jednoduše. Protože Marek se cítí provinile a Bondyho to ani nenapadne, je motiv svědomí/pocitu viny velmi patrný, čtenář si ho v onom „kontrastu“ snadno všimne.
Navzdory Markovým obavám se světu po rozšíření Karburátorů chvíli žije docela dobře. Všichni jsou milí a úžasní a poctiví a solidární. Čapek používá ironii až satiru, když popisuje, jak se bankéři vzdávají peněz a dřívější snobové se dělí o svůj majetek s chudými.
„Sylšel jste o Cukrobandce? Tam to chytlo naráz všechny úředníky. Otevřeli pokladny a rozdávali peníze všem, kdo přišli.“
…
„Kdybyste věděli,“ ozval se Machát, „jak krásně je člověku ve stavu svatosti! Pánové, upřímně vám radím, rozdejte všechno, co máte! Buďte chudí a svatí, zbavte se mamonu a vzývejte Jediného Boha!“
(Kdyby se poslední ukázka vztáhla na 2. polovinu 20. století, podle mě by působila jako vysmívání se socialismu v celé jeho kráse – soudruzi a podobě)
Bohužel, tato idylka netrvá moc dlouho. Když všichni rozdají všechno, přijde nedostatek, hlad a bída. Celosvětové trhy krachují a jednotlivé národy se na sebe mračí. Když se k tomu přidají i náboženské spory mezi jednotlivými „sektami“, nakonec francouzský generál Bobinet chce všechny karburátory zničit a brzo je z toho NEJVĚTŠÍ VÁLKA.
„Židé, monisté, abstitenci a jiní jinověrci se zabrikádovali ve svých bytech. Bankéř Rosenheim, stařešina náboženské obce židovské, byl tohoto rána veřejně upálen.“
„Holanský a dánský vyslanec požádali o své pasy. Americký zástupce podal protest proti porušení míru, zatímco italská vláda ujistila Bavory neutralitou zvlášť blahovolnou.“
->
19. února: Irsko vyhlásilo válku Anglii
3. března: Japonská flotila vyplula na východ proti USA
…
Celý svět se začal rozpadat, lidé bojovali, zabíjeli se, podle Čapka to doopravdy byla ta největší válka, kde zahynulo před 200 milionů lidí (a přežilo jich třináct). Ovšem, jak je pro Čapka typické, ta knížka nekončí vyloženě špatně. Ano, byla ničivá válka, ale na konci je vlastně zase mír (na nějakou dobu).
Vedle ziskuchtivosti Čapek prostřednictvím onoho díla kritizuje i fanatismus (hlavně náboženský). Skrze uvolněné Absolutno lidé poznávají Boha; ovšem bohužel, každý pozná JINÉHO Boha a jen za tím SVÝM Bohem, tou SVOJÍ pravdou si stojí, a vznikají tak rozepře, které později vyústí až v onu strašnou válku. Ke konci války už si ani lidé nevzpomínají, proč vlastně začali bojovat – to je připomínka, že války vlastně vznikají kvůli úplným maličkostem, a stejně končí vždycky stejně – smrtí obyčejných lidí, kteří s původním spory neměli nic společného.
„A poudám, sousede,“ začala Prouzka, „a proč to šecko jako teda je?“
„Co jako?“
„Jako ta vojna.“
„Jo kdák ví,“ mínil Blahouš a profukoval fajfku, až v ní chrčelo. „To nikdo neví, teta. Prej pro víru, poudaj.“
„A pro jakou víru?“
„Pro naši nebo pro helvítskou, to žánej neví. Aby prej byla jen jedna víra.“
„Dyť u nás bejvala jenom jedna víra.“
„Ale jinde byla jiná, teta. Prej přišel rozkaz, aby byla jen jedna.“
Vedle hlubokých motivů a důležitého téma se můžeme zaměřit i na Čapkův styl. Měl neuvěřitelnou slovní zásobu; slova opakuje pouze v případě, že to má nějaký smysl (třeba je to vtipné – Čapek měl ohromný smysl pro humor a nadřazoval jej všem žánrům, i v tragédiích si sem tam udělal nějakou legraci)
Mladý učenec PhDr. Blahouš, teprve pětapadesátiletý….
(Na docenta je docela mladý, ale pod pojmem „mladý učenec“ si představíme spíše někoho, komu ještě nebylo pětadvacet. Navíc Čapek dále v celé kapitole slova „mladý učenec“ neustále opakuje, aby tento vtip zdůraznil. Umí to ovšem se slovy tak šikovně, že to nepůsobí šroubovaně, ale čistě vtipně).
Anglie je konzervativní, uzavírá se našim Karburátorům; budeme je tam házet ze vzducholodí jako veliké pumy. Nakazíme celý průmyslový a finanční svět Bohem, a jen u nás necháme takový kulturní, bohaprostý ostrůvek poctivé práce. Je to, abych řekl, vlastenecká povinnost, a krom toho jde o naše vlastní fabriky.
(Vedle fanatismu, ziskuchtivosti a dalších věcích tu Čapek kritizuje – nebo si spíš jenom dělá legraci – z přílišného vlastenectví/až sobectví. Postávám je jedno, co se děje ve světě. Stačilo by jim, kdyby všechno bylo v pořádku v Čechách).
Moje hodnocení
Nejsem vyloženě ateista, ovšem odmalička se mi sekty či přílišný náboženský fanatismus s touhou obracet ostatní lidi na víru jeví přinejmenším směšně. Proto mi kniha přišla velmi zábavná a dobře napsaná, Čapek dokázal jemně vystihnout nebezpečí, které se za náboženským fanatismem skrývá, přestože se to zpočátku může jevit nevinně. Skoro mě mrazí v zádech, když si uvědomím, že Čapek tak trochu předpověděl budoucnost, když se vezme v potaz současná náboženská situace ve světě. Můžeme jenom doufat, že nevypukne „největší válka“, kde přežilo jenom třináct lidí.
Kniha mě bavila, i když mi děj přišel občas trochu neucelený. Naproti tomu Čapkův humor je podle mě prostě úžasný a na konci každé kapitoly/fejetonu jsem se těšila na vtipné vyvrcholení.