Edgar Allan Poe - Havran
Havran
autor: Edgar Allan Poe
Nakladatelství: Omega
Datum vydání: 2014
Místo vydání: Praha
Stručná charakteristika díla:
Žánrem díla je balada – jedná se o lyricko-epickou báseň (dílo má příběh, ale autor klade veliký důraz na hrdinovy pocity) se smutným dějem a často tragickým koncem (jedním z hlavních motivů díla je smutek). V baladě často vystupují nadpřirozené bytosti (zde sice havran není přímo nadpřirozený, ale jak se dozvídáme ke konci básně, nese zprávy z „jiného světa“).
Tématem díla je smutek nad smrtí milované osoby – tedy hrdinovy krásné milenky Lenory. Poe o tématu dlouho přemýšlel a zvolil si takto jasný kontrast – krásu a lásku x smrti a smutku, protože tyhle věci na člověka působí ze všeho nejvíc – ničeho se nebojíme víc než smrti. A nic nepotřebujeme k životu tolik, jako lásku a krásno. Smrt krásné osoby se tedy stává tématem číslo jedna.
V díle proto najdeme motivy jako nešťastná láska, smutek, osamělost…
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Ale i strach:
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
a lidskou zvědavost a představivost. Co je na havranovi tak strašidelné? Je to jenom pták, co opakuje jedno slovo (v originále, v překladu jde o slova tři – Už víckrát ne). Hrdina je ale ptákem vyrušen uprostřed děsivé, bouřlivé noci, a svojí vlastní fantazií, kdy si myslí, že mu havran odpovídá na kladené otázky, se dohání k šílenství. Čtenářovi se zdá, že havran je poslem z jiného světa a VÍ, že se hrdina se svou láskou Lenorou už neshledá, ví o jeho osudu – ale co když prostě jenom zas a znova opakuje naučená slova? :
Tímto geniálním dílem autor nechtěl říci nic, co by mělo čtenáři změnit jeho život – šlo mu o to, aby přivodil krátký, silný zážitek. Báseň má jen sto osm veršů, lze ji přečíst najednou. Projdeme si pocity nudy a spánku přes zvědavost až po strach a šílenství. Poe v nás chtěl vyvolat stejně silné emoce, jaké prožíval hrdina, donutit nás mít strach a zároveň obdivovat krásu jeho básně. Vydáváme se s jeho hrdinou po jedné hlavní dějové linii – tedy po celou dobu neopustíme hrdinu a všech prožíváme s ním. Hrdinovy monology a rozmluva s havranem je linie, kterou sledujeme celou dobu.
Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla
Edgar Allan Poe byl americký spisovatel. Psal převážně básně (balady) a hororové povídky. Celý jeho život se podstatně podepsal na jeho tvorbě. Poe nevyrůstal ve své biologické rodině a se svým otčímem se často hádali. Přestože byl v útlém věku dobrým a oblíbeným žákem, nikdy pořádně nevystudoval vysokou školu, v dospělosti si prožil mnoho nešťastných lásek, řešil finanční problémy a propadal alkoholu. V jeho dílech najdeme motivy nešťastné lásky, strach o život, smutek, zoufalství… Díla jsou prostoupena pochmurnou, sužující atmosférou a nekončívají dobře. Přes svou oblibu v současnosti se Poe za svého života moc velké oblibě netěšil (především ne ve své vlasti). Jeho povídky byly zamítány a nevydávány, často kritizovány, což Poe nenesl nejlépe, protože do jejich tvorby dával všechno.
Baladu Havran napsal v roce 1845, tedy pouhé čtyři roky před svou smrtí. V té době už se (jako skoro celý život) potýkal s problémy s alkoholem a pečoval o svou nemocnou manželku. Vydání Havrana mu na chvíli přineslo obdiv a uznání veřejnosti. Bohužel se kvůli své závislosti na výsluní moc dlouho neudržel.
Poeho dílo a vlastně i celý jeho život je klasickým příkladem romantického spisovatele a romantické tvorby. V jeho tvorbě se objevuje motiv nešťastné lásky, emoce dostávají veliký prostor, dává si velkou práci s popsáním prostředí, které má pro atmosféru četby velký význam, objevuje se kontrast (mezi krásnem a smrtí, barvami, tichem a bouří…)… Sám Poe nikdy nezapadl do americké společnosti, utíkal před ní k alkoholu a svoji depresi vnášel do svých děl.
Na většinu jeho děl se Američané dívali skrze prsty, ovšem sem tam vzbudilo nadšení. Tak to bylo i s Havranem, jeho báseň se stala poměrně populární. Ovšem opravdového uznání s Poe nedožil – jeho tvorba byla oceněna a zbožňována hlavně v Evropě (Francii), kde z ní čerpala inspiraci řada umělců.
Ne všechny Poevy básně a povídky byly tak oblíbené, ale Havran je považován za jednu z nejlepších básní všech dob – zvuková dokonalost díla se jen tak neopakuje, ačkoli se o to mnozí autoři pokoušejí. Na motivy básně (ale i celého autorova života) bylo natočeno poměrně dost filmů (hororů), poslední roku 2012 s názvem Havran (Raven).
Další jeho dílo je například Jáma a kyvadlo (asi nejznámější povídka, která byla také několikrát zfilmována) nebo povídka Černý kocour, která ukazuje démona alkoholu v celé své kráse.
Poe je považován za zakladatele hororové tvorby, takže mezi svými současníky nebyl vyloženě tuctový. Ovšem za podobné dílo z podobné doby můžeme považovat třeba Frankensteina od Marry Shelly nebo Byronova povídka Vampýr.
Analýza úryvku
„Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
***
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Vybrala jsem dva úryvky, jeden z počátku básně a druhé téměř ze samotného konce. Můžeme tak vidět, jak se postupně zvyšuje napětí. Na začátku je hrdina v klidu, ničeho se nebojí, nepřipouští si nadpřirozeno. Pustí havrana dovnitř a dívá se na něj jako na obyčejného ptáka. Jejich dialog ho ale pomalu dování k šílenství a ke konci už je obestoupen hrůzou. Když se od havrana dozví, že se se svou milovanou nesetká ani po smrti, dochází mu trpělivost a doslova vybouchne, vypjatá atmosféra vygraduje a veškeré emoce se objeví v hrdinově křiku na havrana. Ale havran zůstává v klidu, jenom si dále opakuje svou frázi. To je ukázka kontrastu, s kterým autor hodně pracuje – tedy že hrdina je vzteky, smutkem a strachem bez sebe, ale havran jen povídá: „Už víckrát ne.“ Nebo že se nacházíme v klidném, útulném pokoji, ale za oknem zuří bouře. Havran s černým peřím dosedne na bílou mramorovou sochu – havran, který přichází z pekel, se posadí na sochu bohyně Athény.
Další, co nás na stylu básně zaujme, je samozřejmě opakující se refrén. Zpočátku nám slova už víckrát ne nepřipadají nijak strašidelná, protože se hrdina ptá na obyčejné otázky. Ale čím dále se dostáváme, tím větší hrůzu na fráze nese. V angličtině má o to větší ráz, že slovo nevermore má táhlý zvuk. Jenom jeho vyslovení nese určitou stopu hrůzy. Celá báseň je tedy zvukově naprosto dokonalá a žádný jiný autor tento počin nedokázal zopakovat.
Děj plyne rychle a vyloženě vás to nutí číst rychleji a rychleji, pak uslyšíte ten rytmus a napětí se ještě zvýší – hlavně proto, že ke konci každé sloky musíte zpomalit a přečíst si ono Už víckrát ne.
Autor pracuje tedy hlavně se slovy jako takovými, s rýmy, délko hlásek a zvukem. Až ke konci celého díla najdeme metaforu – „Vyndej zobák z mého srdce“. Také se před refrénem často opakují verše - neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Tento jev nazýváme enumerací.
Najdeme zde poměrně prostá slova, žádné odborné názvy, ovšem popis je velmi barvitý a emoce se hodně promítají do mluvy hrdiny (nadávky apod.)
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
Jedná se o chronologickou kompozici – havran přijde, hrdina pokládá obyčejné otázky
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
a ke konci se ptá na otázky, z kterých nám běhá mráz po zádech
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
Havran je geniální ukázkou Poeovy tvorby – dává si hodně záležet na prostředí (honosný pokoj, ve kterém se kvůli bouři přesto bojíme, černočerný havran jako posel temnoty, děj se odehrává za tmy…) a tím nahodí atmosféru strachu. Píše v první osobě a my se chtě nechtě ztotožníme s postavou a bojíme se a šílíme s ní. Celá báseň je promyšlená, žádné slovo tam není náhodou.
Můj názor
Havran patří k mým oblíbeným básním už několik let. Jsem fanoušek hororů a miluju básně – to, jak se krásně čtou, že se jimi mnohem lépe vyjádří pocity a můžete si je přečíst najednou, musíte u nich přemýšlet a zároveň toho autor hodně udělá za vás tím, že vám atmosférou díla vklíní danou náladu…
Havran spojuje obě moje vášně. Zvuková stránka je naprosto ojedinělá a já si báseň musela přečíst i anglicky (což byl o dost větší zážitek). Četla jsem ji za světla a hezkého počasí, přesto se na mě přenesla ta dusivá nálada a já nemohla odtrhnout oči od veršů. Každá další sloka byla více a více napínavá a pro mě děj utíkal stále rychleji a rychleji – a pokaždé jsem se musela zarazit u „Už víckrát ne.“ Ten refrén dodával celé básni jakousi spojitost a já cítila, že čtu doopravdy geniální dílo.
Nevytkla bych nic. Necítím se v pozici, že bych vůbec mohla mít výhrady k něčemu tak dokonalému, jako je balada Havran.
Zdroje:
Filosofie básnické skladby https://www.pf.jcu.cz/stru/katedry/aj/doc/sukdolova/ual-havran.pdf
Stránky muzea Edgara Allana Poea http://www.poemuseum.org/life.php