Anna Achmatovová - Rekviem
Anna Achmatovová: Rekviem. Odeon, 1990, Praha
Život ruské spisovatelky Anny Achmatovové nezačal špatně. Jako drtivá většina ruských umělců tehdejší doby, i ona se narodila do zámožnější rodiny (kdyby nepocházela z vyšší vrstvy, asi by ani neuměla číst a psát, chudší obyvatelstvo Ruska bývalo negramotné).
Zprvu psala milostnou lyriku, kterou nikomu nevadila, dokonce se stala poměrně populární. I její prvotní básně v sobě nesou stopu jejích pozdějších slavnějších děl – přestože se jedná o milostnou lyriku, v básních je cítit trpkost a zoufalý podtón, objevuje se motiv nešťastné lásky a podobně.
Modlím se k pozdním paprskům,
bledé a tenké jsou.
Od rána mlčím, plna snů
a s duší bolavou.
(1909)
***
S duší BOLAVOU – přestože báseň vznikla v době, kdy ještě „vše bylo v pořádku“, neoplývá optimismem či radostí ze života. Nalézáme zde metaforicky (bolavá duše), krásná slova, na jaké jsme zvyklí v básních (plna snů, modlit se k paprskům…), lyrika je to tedy překrásná, ovšem již tenkrát plná bolesti.
O mnoho „drsnější“ a zajímavější jsou ovšem díla, která vznikla v nejhorším období jejího života – tedy po říjnové revoluci, kdy se její díla režimu znelíbila.
Jako nespočet dalších, i Achmatovová se stala obětí totalitního režimu. Sama sice nebyla popravena ani deportována na Sibiř a tak podobně, tyto osudy se ovšem nevyhnuly jejím nejbližším, což je ovšem mnohem horší. Ve Stalinově Rusku věděli, že lidé se nejlépe trápí skrze rodinu a přátele, a když vláda ohrožovala milované svých odpůrců, velmi účinně se zbavila všech nepohodlných lidí, dokonce tak účinně, že ani dnes se to v Rusku revolucionáři moc nehýří.
Syn a manžel Achmatovové byli zavřeni do lágru a Achmatovová byla nucena „zalézt a neprovokovat“. Uchýlila se k takzvané „vnitřní emigraci“ – nemohla přestat psát, protože psaní pro ni byl únik a možnost ventilovat svoje zoufalství, vypsat se z bolesti a vtisknout ji na papír, ovšem nepočítala s tím, že by její práce byla zveřejněná, psala si takříkajíc „do šuplíku“, psala jenom pro sebe.
Její díla z onoho období jsou neskutečně hluboká a smutná. Milostná lyrika ustupuje a Achmatovová píše spíše reflexivní a filosofické básně. Stále na nich vidíme, že jsou psána ženou, Achmatovová dokáže procítit to, co píše, neumí ignorovat utrpení a bolest. Její díla jsou poměrně intimní a o to více zasáhnou.
Napsala spousty nepojmenovaných básní, ovšem pracovala i na poemách, dlouhých lyricko-epických básních se závažným dějem a výraznou pointou. Její dvě nejznámější poemy jsou Poema bez hrdiny (vypravuje o příšerné blokádě Leningradu a o nelidských podmínkách panujících ve městě s následnou otázkou – „Rusko vyhrálo – ale stálo to neskutečné utrpení za to výhru?“) a Rekviem.
Už z názvu poemy poznáme, že se nejedná o štěstím naplněné dílo. Rekviem je smuteční píseň, kterou často slýcháváme na pohřbech. Název tohoto díla tedy není náhodné; rekviem má za úkol vyjádřit bolest – stejně jako vyjadřovala svou bolest Achmatovová.
Její manžel a syn byli zavřeni (manžel byl popraven, ale to Achmatovová zprvu nevěděla). Zato věděla, že ve stalinské věznici přežije jenom ten, komu někdo pomáhá zvenku – kdo dostává od příbuzných a přátel cigarety, potraviny…
Achmatovová proto se stovkami dalších zoufalých stávala dlouhé fronty před věznicí ve snaze spatřit svoji rodinu a alespoň trochu jí pomoci. Jednou se ve frontě střetne pohledem s další ženou – a jejich krátkým rozhovor je jakousi předmluvou poemy.
Tehdy za mnou stojící žena s namodralými rty, která ovšem nikdy neslyšela mé jméno, procitla z obecné strnulosti a šeptem se mne zeptala (tam všichni mluvili šeptem):
-A tohle můžete popsat?
Řekla jsem:
-Mohu.
Už samotný začátek je neobyčejně silný. Vedle celé hrůzy, která je jakousi samozřejmostí, se Achmatovová zaměřuje i na detaily (namodralé rty, zeptala se šeptem…), a tím dokonale dokresluje ubíjející atmosféru a utrpení oněch lidí, mezi které patřila.
Poemou Rekviem chtěla Achmatovová dosáhnout jediného – vyjádřit svou bolest. Věděla, že má rodinu ve vězení, ale neměla šanci o ní něco zjistit (chvíli trvalo, než se dozvěděla, že její manžel už nežije). Nejhorší na tom utrpení byl fakt, že s tím nemůže nic dělat, jediné, co může, je pořád dokola stát v zimě ve frontách před věznicí a marně čekat…
Pevně vězení jsou na závory.
Za nimi jsou „katoržnické nory“,
stesk a úzkost před smrtí.
Pro koho je něha červánků –
nevíme, my všichni stejní zdejší
slyšíme jen děsný skřípot dveří,
okované kroky vojáků.
Kromě popisu bezmoci a bolesti se zde objevuje i přírodní lyrika (něha červánků). Něžné krásné červánky i slouží jako kontrast k utrpení obětí – tedy, sice obloha hraje nádhernými barvami, ovšem k čemu to je, když se nikdo z té krásy nemůže radovat…
Časně nad ránem odváděli tě,
jako pohřeb jsem za tebou šla.
V těsném pokoji plakalo dítě,
světní svíčka se roztavila.
Měls chlad ikonky na svých rtech šedých,
v tváři smrtelný pot. – V paměť vrýt!
Budu tak jako po střelcích ženy
týdny u věží kremelských výt
Achmatová nepopisuje jenom to, čeho byla svědkem – ona píše o tom, co skutečně prožila, o tom, jak jí odvedli a zabili manžela a o tom, jak se s jeho ztrátou nekonečně dlouhou dobu vyrovnávala (týdny u věží kremelských budu výt)
Ukázat tehdy tobě, smavá dívčice
a oblíbenko přátel všech,
veselé carskoselská hříšnice,
jak bude se tvůj život utvářet
Další „kus jejího života“ – Achmatová vzpomíná na časy, kdy se měla lépe, kdy si vytvářela trvalá pevná přátelství (díky svým přátelům ovšem později přežila) a kdy ještě byla šťastná.
Měsíce křičím, noci, dny*,
domů tě volávám.
Katu se vrhám pod nohy,
jsi syn a hrůza má
Jestliže ztratit manžela bylo hrozné, tak přijít o syna je nesnesitelné. Achmatovová by s tím TOUŽILA něco dělat (katu se vrhám pod nohy), ale nemůže – je bezmocná. Se žalem matky popisuje svou bolest a doopravdy prožívá svoje emoce. Nepoužívá k tomu přemíru slov nebo dlouhá souvětí – své neštěstí dokáže přesně vylíčit jen v pár verších (měsíce křičím, noci, dny…), které jsou poetické, objevují se zde básnické figury (hyperbola*), ale nejsou přeplácané
Po kamenným slovem sténá
stále ještě živá duše má.
Nevadí. Jsem připravena,
nějak se s tím vyrovnám.
Můžeme říci, že poema má rámcovou kompozici. Začíná před věznicí, kde Achmatovová čeká na syna, pokračuje najednou skokem v čase, kdy se vrací ke vzpomínkám, jak nejprve ztratila manžela a poté syna, a končí opět v „současnosti“, kdy jsou oba pryč, ona s tím nemůže nic dělat, nic, jenom psát a pokoušet se s tím vyrovnat.
Smrti
Ty stejně ke mně přijdeš – proč ne teď?
Je mi moc těžko. Zhasila jsem světlo
a otevřela dveře. Čekám tě,
tebe, tak prostou a skvělou.
V momentu poemy, kdy už přišla o oba milované muže, přechází hlavně k reflexivní lyrice. Uvažuje o svém neštěstí a o tom, jestli má ještě její život cenu.
Vítězství jemu přiznat mám,
to už jsem pochopila,
když blouzněním svým naslouchám,
už jako kdyby cizí byla.
Nakonec uznává, že je zlomená, že oni-on-Stalin-totalita (vítězství JEMU přiznat mám = Stalinovi) vyhrál/i. Ještě jednou se vrací ke smutným vzpomínkám na věznici a na onu bezmoc, kdy jako matka musela nechat své dítě v takových podmínkách
A nedovolí vůbec nic,
vůbec nic vzít si s sebou,
ať přemlouvám ho sebevíc,
zkouším to s prosbou vřelou:
Ani ne strašné oči synovy –
to utrpení zkamenělé,
ani den bouře, krutých chvil,
hodinu navštívení v cele,
ani stisk milých, chladných ruk,
ani stín lípy v mocném chvění,
ani ten lehký dálný zvuk –
slov posledních utěšení.
Styl Achmatové je strohý a krásný zároveň. Nevypisuje se s dlouhými větami, popisuje, co se dělo, ovšem ne věcně (př. byla tam cela a tam lůžku a tam mříže); ona popisuje detaily a to, co cítila (ani stisk milých, chladkých ruk = nemohla syna obejmout nebo se k němu přiblížit). Jako žena do díla vkládá hodně emocí (tady negativních) a báseň je neskutečně silná. Zasáhne. Dýchá z ní bolest a bezmoc a lítost a utrpení – to všechno zapříčiněno jen pár vhodně zvolenými slovy.
Achmatová používá i básnické figury – anafora, synekdocha, metafora (=ani se nemohla rozloučit se synem), epizeuxis (v tomto případě i apanastrofa = opakování slov/sousloví na konci verše a na začátku následujícího verše).
Vlastní názor
Knížky spojené s hrůzami dvacátého století mě odjakživa neskutečně zajímaly a přitahovaly. Přijde mi neskutečné, že takové zrůdnosti nepatří do dávného středověku, ale do živé paměti. Podle mě jsou knížky z těch let – ať se jedná o světové války, teror v Rusku nebo cokoli jiného – jsou neskutečně důležité, hluboké a měly by se číst. Před Osvětimi je nápis vytesaný v pěti světových jazycích – NIKDY ZNOVU – znamenající, že tyhle zločiny proti lidskosti už se nesmí opakovat. My to víme, protože jsme zažili příbuzné a přátele, kteří si diktátory 20. století pamatují. Ovšem aby si to zapamatovali i další generace, je třeba nezapomínat, pořád o tom mluvit, přinášet svědectví.
Svědectví Anny Achmatovové je tak silné a děsivé, hluboké a smutné, až z toho přechází mráz po zádech. Obdivuji jak její umění psát, používat málo slov k vyjádření mnoha pocitů, tak její duševní sílu, kterou ke konci svého života doopravdy potřebovala.