Kapitola První
„Jaké to je zamřít?“ Ptala se Isabell školní psycholožky, která seděla naproti ní a zapisovala si informace do tlustého diáře, kde měla informace o mnoha žácích. „Tak si to zopakujeme. Co se tedy událo v těch dvou dnech?“ Koukla se na Isabell přes růžové obroučky brýlí.
„Stalo se to dávno,“ zavzpomínala. „Byl deštivý večer, když jsem se vracela z diskotéky. Vedla jsem s sebou svou ospalou kamarádku Leu, která bydlela přes ulici. Předala jsem ji rodičům a přešla mokrou silnici. V domě se nesvítilo. Myslela jsem, že už šly obě spát, přeci jen bylo deset hodin. Zastrčila jsem klíč do klíčové dírky, párkrát jsem s ním otočila a zabrala za mokrou kliku. Když jsem vešla,“ Isabell se rozbrečela a psycholožka ji znuděně podala kapesník, „viděla jsem svou sestru, jak leží na zemi,“ utřela si slzy a vysmrkala se, „a v srdci má zabodnutý nůž. Kousek od ní ležela i máma s rozříznutým hrdlem. Hned jsem volala policii. Policisti mě dali k tetě Martě a strýcovi Maximovi. Druhý den jsem šla na policii zjistit více o té vraždě. ‚Nemáme žádné důkazy, které by ukazovali na konkrétního vraha. Je mi to líto. Bez důkazů to nemůžeme řešit,‘ řekl mi náčelník a poslal mě do školy.“ Psycholožka jen kývala hlavou. „Myslím, že bys na to měla zapomenout. Stalo se to dávno a čas plyne dál. Netrap se tím.“ „Tak jo,“ odpověděla Isabell chladně. „Tak, myslím, že už můžeš jít zpět do třídy,“ vyhazovala ji ze dveří psycholožka. Hned, co zabouchla dveře, si vytáhla z kapsy malou placatku s rumem a začala pomalu usrkávat. „Měla bych se taky začít léčit,“ usedla na pohovku a zapálila si cigaretu, která ležela opodál popelníku. Isabela šla tichou chodbou ke hnědým dveřím. Byla to jejich třída. „Maude! Ty jsi nezaplatil zájezd. Máš tu peníze, nebo se vaši na poslední chvíli dopídili k tomu, že nikam nejedeš?“ Koukal se přísně pan učitel Roosevelt na žáky, sedící v lavicích. „Ach, Isabell ty jedeš na zájezd do Lerwicku, že?“ Isabell jen kývla a sedla si vedle tlustého chlapce, který měl hlavu sklopenou dolů a četl si komiks. „Hej! Damone! Pst! Damone!“ Volala potichu Isabell na kluka, který seděl před ní a nespustil oči s točící se káči. Damon byl Isabelin nejlepší kamarád, ale nemohla se mu svěřit se vším. Za ní seděla Lea. Její nejlepší kamarádka. „Dobrá děti. Zítra se sejdeme před školním autobusem. Čas srazu máte na papíře, který jsem vám nedávno dal. Maude, ty jestli ti rodiče dají peníze, možná tě vezmeme s sebou,“ vtipkoval pan Roosevelt a zapínal počítač. „Teď si dáme pár příkladů ze zeměpisu,“ napodoboval pana učitele Damon a pak se rozesmál. „Miluju ty tvoje důlky, které se ti udělají vždy, když se usměješ,“ komentovala Isabell a opřela se zamilovaně o batoh, který měla na stole, aby pan učitel Roosevelt neobjevil její mobil, na kterém každou hodinu hraje hry. „Isabell. Ty jsi to řekla nahlas,“ koukala se na ni nechápavě Lea, která si dopisovala s Maudem. “Nešla bys semnou někdy ven? Třeba hned po škole?“ Citovala Lea polohlasem, aby ji slyšela jen Isabell, která ji hned poté vytrhla papír z ruky a začala na něj něco psát. „Proč jsi to odhodila? Já tam nestačila napsat svou odpověď,“ rozzlobila se Lea a uraženě si kreslila primitivní panáčky do sešitu ze zeměpisu. Mezitím, co pan učitel vysvětloval, si všichni žáci balili věci a zvedali se, aby mohli hned vyběhnout ze třídy ke skříňkám, kde si odložili batohy a mohli jít na oběd. Po zazvonění zvonku se všechny dveře tříd rozletěly a žáci běželi po schodech do prvního poschodí ke skříňkám. Isabell a Lea na obědy nechodily, protože bydlely jen pár kroků od školy. „Nemohla bych dnes odpoledne s vámi do čínské restaurace? Naši dnes nejsou doma a mně se nechce nic vařit,“ naléhala Lea na Isabell, která si začala z batohu vytahovat svůj velký svazek klíčů a hledala ten správný. Jen kývla a zamířila ke skleněným dveřím, vedoucím do oranžového paneláku. Výtah, který jezdil po celém baráku, už zase nefungoval, a proto musela jít Isabell do desátého patra po schodech. Ve třetím patře potkala Johna, jejich souseda, který každé ráno a večer chodil se svým psem ven. Lesia, malý krémový bulldog s velkýma ušima a rozpláclým nosem, se vždy proháněla po chodbách jako po louce, která je za jejich barákem. „Ahoj Johne. Ahoj Lesio,“ pohladila Isabell fenku po zádech a pokračovala dál po schodech. V devátém patře, kde byly jen dva byty, a schodiště končilo, byla Isabell úplně udýchaná. Dveře byly pootevřené. Jen do nich strčila a ony se pomalu otevřely. „A Isabell, to jsi ty. Stěhuje se sem Viktor. Tvůj starší bratranec. Pamatuješ?“ Ptal se strýc Maxim. Ona kývla a šla si vyklidit věci z batohu, aby si do něho mohla dát věci, co si vezme s sebou do autobusu. „Dnes s námi půjde Lea do čínské restaurace, jo?“ Volala Isabell přes celý byt, aby ji slyšela teta Marta. Teta Marta přišla do jejího pokoje a začala jí tam poklízet, aby si její bratranec nemyslel, že je to bordelářka. „Může s námi tedy nebo ne?“ Naléhala Isabell na tetu. Teta jen otráveně vydechla a kývla. Zase odešla do kuchyně, a když zašla za roh, zazvonil zvonek. Dveře se pomalu otevřely a v nich stál Viktor. „Ne. Dnes nemůžu. Stěhuju se k tetě Martě. Od doby, co zemřela teta Nelly, se stěhuju z jednoho místa na druhý. Máma říká, že je lepší se odstěhovat někam, kde je můj blízký jako je sestřenka Isabella,“ mluvil Viktor do mobilu a z něj se ozývaly šumivé zvuky. Viktor domluvil a zavěsil. Isabell na něj koukala zpoza rohu. „Jsem Isabell. Ne Isabella,“ promluvila otráveně a zavřela dveře. „To je od tebe hezké přivítání. Neviděli jsme se dost dlouho,“ křičel Viktor, aby ho Isabell přes zavřené dveře slyšela. Ona zase pootevřela dveře a potichu odpověděla. „Tak to mělo i zůstat.“ Viktor se vydal směrem k jejím dveřím a pootevřenými dveřmi vešel. „Isabell. Jsi pro mě to nejdůležitější, co mám. Moje přítelkyně se semnou rozešla. Myslel jsem, že ona je ta pravá, pro kterou je místo v mém srdci. Mýlil jsem se. Jsi to jen ty. Tedy víš jak to myslím. A taky jsem ti něco přivezl,“ měl ruku na jejím rameni a vytahoval z tašky skleněnou lahev. „Pravá Amazonská šťáva pro strýčka příhodu,“ podal ji lahev a usmál se. Chvíli se na sebe upřeně dívali, když náhle teta vtrhla do pokoje. „Isabell, je tu Lea. Tady máš peníze do čínské restaurace. Půjde s vámi Viktor a bude na vás dohlížet. Jo, a doufám, že s sebou neberete Damona. On by totiž úplně zničil Viktora,“ podávala Viktorovi peníze a přitom se ušklíbla. Viktor chytil Isabell za ruku a táhl ji ke schodům. Lea je sotva stíhala, ale protože byla atletka, zvládla je dohnat. Cesta jim trvala chvíli. Šli ulicí okolo louky a parku. U velkého obchodu s nábytkem zahnuly do leva a byli na hlavní ulici. Pak šli kolem půjčovny filmů a kolem malého bazaru. Pak po přechodu až na konec ulice. Tam, kde končila hlavní ulice, začínala polní cesta, která se svažovala ke skále. Na vrcholku skály stál starý hrad. Vítězslavský hrad. Pár kroků od polní cesty stála malá čínská restaurace. Dveře čínské restaurace byly poněkud chabé. Z venku vypadala restaurace, jako další pokus nahradit předešlou restauraci, která byla za mladých časů velice populární. Dveře čínské restaurace byly vybledle červené, pokryty mnoha vrstvami prachu. Na pravé straně dveří byla hlava Číňanky s drdolem a v něm zapíchnuté hůlky na jezení nudlí. V puse držela tlustý kovový kruh, který sloužil jako klepadlo. Na levé straně bylo malé okénko, kterým bylo vidět do celé restaurace. Klika, která byla na pravé straně kousek pod Číňankou, se jen otočila a dveře se otevřely. Když vešli do restaurace, jedna z obsluhujících k nim rychlou chůzí přišla. Posadila je do kouta k nevelkému trojúhelníkovému stolu. „Co si dáte k pití? Mohu nabídnout čínský čaj, čínské víno, čínský džus, čínskou vodu….“ Viktor ji přerušil. „Madam nemusíte jmenovat všechny čínské nápoje, co tu máte. My si dáme jen velkou minerálku.“ Stydlivě se na nás koukla a odešla pro sklenice a vodu. Za malou chvilku byla zase zpět. Na tácu držela tři sklenice a jednu litrovou minerální vodu. Otevřela ji a každému nalila trochu do vysokých sklenic. Z kapsy vytáhla malý notes obalený v černé kůži. Otevřela jej a chvíli přemýšlela. Chyběla ji tužka. Rychle sáhla do druhé kapsy a vylovila malou neořezanou tužtičku. „Máte vybráno?“ Koukla tázavě na Viktora a pak i na nás. „Já si dám jen mořské řasy,“ kývla na ni Lea. „Dám si totéž,“ řekla Isabell klidným přátelským hlasem. „No. Mě prosím přineste… Co to je? Ach ano… Přineste mi… Totéž,“ listoval Viktor v jídelním lístku a šklebil se nad jídlem, které na obrazcích vypadalo opravdu příšerně. Lea dopíjela třetí sklenici, když k nám přišla jaká si žena v bílém kabátku. „Je mi líto, ale řasy došly,“ pravila s čínským přízvukem. „No. V tom případě zaplatíme jen tu vodu,“ hlásil naštvaně Viktor a vytahoval malou, hnědou peněženku. „Dělá to dvě libry,“ odpověděla číšnice, a brala si od Viktora peníze. „Půjdeme na pizzu?“ Navrhla Isabell. Lea šťastně kývla a táhla je do velké pizzerie, která stála naproti čínské restauraci. Pizzerie byla velká, vybavena velkými a malými kulatými stoly, které byly pokryty barevnými ubrusy s různými kytičkami a tvary. Na čistých ubrusech stály středně velké vázy, ve kterých byly zasazeny různé druhy překrásných květin, jejichž vůně vála až k nám. Za barem stál malý, starý, fousatý muž, dělající těsto pizzy. Za ním stály velké police a v nich mnoho lahví s alkoholem. Vedle jedné z polic byla lednice a v ní mnoho nealkoholických nápojů. U pravého kraje baru se otevíraly a zase zavíraly dveře do kuchyně. Vždy, když se dveře otevřely, z nich vyšel dým vůně. Stěny měly barvu světle vínové a na každé z nich vysely dva obrazy neznámých lidí. U baru seděla mladá bruneta, která se usmála na jednoho číšníka vždy, když okolo ní prošel. Mladý číšník nás pozdravil a usadil u jednoho stolu. „Tak, co si dáte? Mohu vám nabídnout dnešní nabídku? Pizzu s asijskou mortadelou a gouda sýrem s rajským či smetanovým základem. Dle chuti můžete skombinovat s něčím jiným.“ Lea začala kývat hlavou, jako symbol, že si vybrala toto. „Já si dám hawaii,“ sedala si Isabell. Viktor chvíli přemýšlel. „Já si dám polo.“ Číšník si vše pečlivě zapsal a šel předat papírek s objednávkou do kuchyně. „Tak, Isabell. Řekni mi kdo je ten Daron?“ Zeptal se Viktor a koukal se Isabell hluboce do očí. „Je to Damon. Je to můj nejlepší kamarád. Tady po Lee,“ odpověděla Isabell a uhnula pohledem, aby nebyla vystresovaná z toho, že ji někdo kouká do očí. „A kam to jedete se školou?“ Ptal se Viktor ještě více zaujatě než předtím. „Hele. Kde jsme? U výslechu?“ Dělala si z toho Isabell srandu. „Do Lerwicku,“ odpověděla za Isabell Lea. „Věděly jste, že v Lerwicku se narodil císař Vítězslav. Hned po porodu se se svou matkou odstěhovali sem do Barvasu,“ sděloval Viktor tak zaujatě, že si nevšiml, že přinesli jídlo.
„Tak co, jaká byla Čína?“ Ptala se teta Marta Viktora a Isabell. „Nebili jsme v Číně. Neměli řasy, které jsme si chtěli dát,“ odpověděl Viktor a vrátil tetě Martě zbytek peněz. Isabell se zula a opatrně se zeptala na císaře Vítězslava. Strýček si k nám přisedl a začal vyprávět. „Císař Vítězslav už před mnoha lety zamřel ve velké bitvě,“ vtom mu do řeči skočila teta Marta, „o mrtvých jen dobře. Jen tu škodil a vyháněl zákazníky a pracovnice z naší restaurace, tedy, když jsme ji ještě měli. Vždy, když tam přišel s tou svou bandou neandrtálců, obrátili celou hospodu vzhůru nohama.“ Strýček na to kývl a začal vyprávět, jak to celé probíhalo.
„Bylo to ještě malé miminko, když mu císařská rada nasadila korunu. Žil v království Britského lidu. V tu dobu samozřejmě nevládl. Vládla za něj jeho milá, chytrá, inteligentní matka. Ale čas plynul jako voda a ona nežila věčně. Po deseti letech zemřela na chřipku a na její místo nastoupil nezletilý hlupák. To byl právě Vítězslav. Dával rozkazy, které mu poradila již zmiňovaná císařská rada. V císařské radě byli samí debilové, když to tak řeknu. Byli to prostě hlupáci větší, než sám Vítězslav. Po mnoha letech špatné vlády si našel přítelkyni a tu si vzal. Byla to mladá dívenka. Dcera krále z velké Skotské říše. Blízko velké Severní země. Venuše II. to byla. Podle její matky jméno dostala, ale to je v této chvíli vedlejší. Tak se tedy vzali a ona dala Vítězslavovi krásného syna. Pojmenovali podle otce Vítězslava. Byl to Baltazar. Ale hned po porodu Venuše zemřela. Přeci jen to byla opravdu mladá asi sedmnácti letá dívka a byla moc slabá po své matce, která jí také zemřela po porodu. Vítězslav byl z její smrti zdrcen. Díky Baltazarovi se naštěstí udržel na živu. Byl jí tak podobný. Baltazar rostl a rostl, až z něj byl hezký statný muž. Začal se učit lovit a chodil s otcem a jeho četou na lov. Vždy po lovu šli k nám do restaurace a úlovek hodili na stůl. Ze začátku jsme to s nimi oslavovali, ale pak se to začalo opakovat a ten zápach z mrtvých zvířat nám začal odhánět zákazníky a my je proto vyhodili. Měli k nám přístup jen bez mrtvých zvířat. Tak k nám začali chodit před lovem a na oslavu po lovu hned, co úlovek odnesli do hradu. Vždy, když se opili, nám tam sváděli dcery zákazníků, Martu a naše pracovnice. Pak nastala velká válka Anglie a Francie. Král Zoltán z Francie zvítězil a vzal životy Vítězslavovi, jeho synovi Baltazarovi a mnoha dalším bojovníkům. Od té doby, je tam v tom údolí pod Havraní skálou tak pusto a prázdno. Král Vítězslav byl sice blb, ale jako jediný císař bránil naši zem.“
„O království Britského lidu jsem neslyšela,“ řekla Isabell zamyšleně a odešla do pokoje bádat na internet. Zapnula počítač, ale aby se mohla podívat na internet, musela ještě chvíli počkat. „Tak co jsi našla?“ Vešel do jejího pokoje Viktor. „Zatím nic. Ještě se mi nezapnul počítač,“ oznamovala Isabell. Zavládlo hrobové ticho. Byl slyšet jen šum z počítače. Pak se obrazovka rozsvítila. Isabell šla na internet a do vyhledávače napsala království Britského lidu. V nabídce se jí ukázalo mnoho stránek s odpověďmi na otázku. Klikla na první odkaz z nabídky. „Království Britského lidu bylo založeno v 16. století. Po generace se předávalo žezlo z otce na syna. Tato linie byla přerušena 18. května roku 1972, kdy místo císaře Vítězslava vládla jeho matka. 29. února roku 2024 bylo království Britského lidu zničeno a pokrevní linie úplně přerušena. Byli vyvražděni všichni členové britské císařské rady, císař, jeho syn a všichni obyvatelé království,“ citovala Isabell odstavec. „Páni,“ podivil se Viktor, „ nikoho by nenapadlo, že celé království vyvraždí jedno vojsko.“ „Nepřijde ti divné, že pod tou skálou není ani jeden domeček,“ divila se Isabell a klikla na obrázky království. Bylo velké a celé ohraničené vysokými hradbami. „Každý rok 29. února oplakávají obyvatelé Anglie smrt císaře Vítězslava a jeho syna Baltazara,“ četl nahlas Viktor. „29. února? To je už zítra,“ vykřikla Isabell a šla si balit.