Jedna lomeno pět
„Valérie, ó Valérie, jsi tak nádherná!“
Nemohl z jejich křivek spustit oči. Namydlenou dlaní projížděl její ohyby a zákruty. Elegantně proměňoval klouby s bříšky. Všechny snahy nabažit se toho pocitu, kdy dlaň přejíždí božské duny, byla marná.
Vždy na mě čekáš, nahá a přístupná,
přes touhu v Tobě být nevidím jiné,
čas umíš zastavit, víš jak dát vychutnat,
ten pocit kdy z nás dvou pára se line
Krouživými pohyby zvětšoval své pole působnosti, až připomínal zoufalého kormidelníka na potápějícím se Titanicu.
„Sss háá, sss háá,“ rozléhalo se koupelkou. Nedalo se to vydržet. Divoce ze sebe ztrhal námořnické tričko, froté kalhoty a v celé své nahotě se svezl po namydleném těle. Následovaly pohyby, jako při pohledu do pračky s bočním plněním. Povrch byl tak kluzký, že kůže si vrzla skutečně jen sporadicky. Vůně orchideového mýdla se pomalu nesla stupačkami…
„Pojď, pojď, napustíme se!“
Proud příjemné vody vytryskl na chladný lak.
„J-o-o-o…“ zaznělo mrčivým hlasem a pod přivřenými víčky se pomalu nechal unášet do světa naprosté blaženosti.
Představoval si, jak letí „naložen“ nebem; jak prolétá průhlednými mraky, co vypadají jako ranní opar nad rybníkem v údolí. Z té představy jím projela vlna chladu. Nárty nastavil pod tekoucí teplý proud, což způsobilo maximální husí kůži po celém chrbtě.
Hladina líně stoupala a on cítil gradující uspokojení s každým milimetrem.
Čemu přednost dnes? Olejíčkům, pěnám?
tu nová sůl s vůní levandulí –
nořím se do Tebe a blahem sténám,
hladina tělo v nirváně půlí
Voda za chvilenku sahala pomalu k bradě. Vypouštěl horký dech do vody a dělal bubliny. Přemýšlel, jaký je asi Guinnessův rekord v nejdéle neprasknoucí mýdlové bublině. Ty malé kopulky mu připomínaly seriál Under the Dome.
Toužil být maličký. Tak maličký, aby si zespoda do jedné z bublin vplaval a ta ho unášela do růžového vesmíru. Nahý ve vakuu. On sám v celém vesmíru. V bublině ochranářce.
Foukal do vlasu na hladině, myslíc na Noeho. Jediná kláda skýtající bezpečí na nekonečně zatopeném světě. Vlas naděje.
Inhaloval páru, ve které se už ztratila obě koupelnová zrcadla. Vnímal vlhkost a vzdáleně snad zaslechl i opici. Prolétal džunglí ve stočeném plyšovém koberci. Styl „larva.“ Na konci byl vlažný vodopád pěny…
„Jsi kouzelná, víš to?“ vložil dotaz do éteru.
Opověděl si sám.
„Máš magickou moc učinit nás ze dvou - v jeden. Tvá hřejivá náruč mě nikdy nepustí do propasti, vím to…“
Hýždě přerušovaně zadrněly, hlava na malý okamžik zmizela pod hladinou a šikovný pohyb chodidla uzavřel páku vodovodní baterie.
Z vodní plochy čněl široko daleko jediný maják.