Zajímavosti
Kočování ve starém Egyptě
Staří Egypťané dovedli využít řeku Nil i ke včelaření. Jak na to šli? Pluli na lodích, na kterých bylo naloženo množství úlů a v místech, kde se právě nacházela včelařsky zajímavá květena, zastavili na nějaký čas a nechali své včelky pracovat. Ty se činily a nosily do svých úlů umístěných na lodích nektar, který pak zpracovávaly v med. Když bylo dílo dokonáno, putovalo se dále.
A jak vlastně tito dávní včelaři zjišťovali, jaké mají přírustky medu? Velmi jednoduše. Pohlédli na ponor lodi a podle toho, o kolik se loď ponořila do vody od počátku jejich putování, věděli, že po zastávce v nějaké hodně zakvetené zátoce jim v kočovných úlech na lodi přibylo třeba 600 kg medu. Jak jednoduché a důmyslné. :-)
Pašování medu
Kdysi dávno bylo vydáno nějakým výnosem, že bude zakázáno obchodovat s medem přes hranice Německa a zemí českých. Pro některé včelaře žijící v příhraničních oblastech to ale nebylo vůbec jednoduché dodržet tento výnos, jelikož měli širokou klientelu právě za hranicemi v této zemi a proto přemýšleli a přemýšleli...až něco vymysleli. Jednoho včelaře napadlo, že co nemohou udělat lidi, udělají za ně včely. Domluvil se s jedním kolegou včelařem z Německa. Tito ve stejný den přiblížil každý asi deset úlů poblíž hranice obou zemí. Včelař z Čech samozřejmě plné úly medu, ale bez včel a ten německý zase úly bez medu, ale se včelami. Včelky z prázdných úlů si brzy našly to co měly a nanosily si to do svých příbytků do Německa kousek za hranici. Pak už nezbývalo než včelky dovézt domů, včelaři se brzy potkali v Německu a med společně vytočili, dali do nádob a mohlo se prodávat. Samožřejmě, český včelař se svému německému kolegovi odměnil hezkým kameňáčkem medu. Tak med pašovali až do té doby, co byl výnos o zákazu prodeje medu přes hranice zrušen. Chtělo to jistě notnou dávku odvahy, ale také chytrou hlavu. No nejsou včelaři šikulové? :-)
Včelky pečovatelky
Jednoho hezkého letního dne jsem šel přidávat do včel matičku. Byla krásná, měl jsem ji v klícce a také samozřejmě medotěsto. Nebyly zatím otevřeny uzávěry pro vniknutí včel do klícky, matka tam byla dána na dva dny na to, aby si na ni včelky zvykly a o to snáze ji přijaly. Za dva dny jsem přišel s tím, že otevřu uzávěry, aby si včelky mohly svoji novou matičku vyvést ven. Avšak ouha. Při pohledu do klícky se mi naskytl smutný pohled. Matka ležela utopená v medotěstu a nejevila známky života. Mísil se ve mně smutek se vztekem. Taková nádherná matička to byla. Pak jsem si ale najednou všimnul, že se nepatrně pohnula. To ve mně vzbudila malou naději, ale optimismus jsem v sobě raději krotil, protože mi bylo jasné, že vše je špatně a z této matky už nikdy nic nebude. Ale přesto, opatrně jsem ji vyjmul z klícky a položil na horní loučky. V ten moment na ní byl obrovský chumel včel. Pod tímto chumlem bezvládné tělíčko matky zcela zmizelo. No, popravdě, strach jsem neměl, co by jí včelky mohly ještě udělat?
Šel jsem pracovat do jiných včelstev. Po asi patnácti minutách jsem se rozhodl podívat do včelstva s tou nešťastnou matičkou. Dívám, se, chumel včel už zmizel, jen pár včel obestupovalo matičku, která sice ztěžka, ale přece, postupovala po horních loučkách. Se zatajeným dechem jsem tento výjev pozoroval. V jeden moment se matka rozhodla, že si to namíří na plásty. Vydala se směrem dolů, ale vypadala velmi slabě a nejistě. A teď jsem nevěřil svým očím. Jedna včelka ji doslova držela předními nožičkami kolem pasu a při jejím scházení dolů na plást ji vlastně jistila. To už jsem začínal mít malou naději, že by se vše mohlo v dobré obrátit. Říkal jsem, si, že dám včelkám klid a čas. Za několik dnů jsem se zatajeným dechem otevíral úl s očekáváním, co že se tam bude dít. A věřte či ne, matička kladla! Zadeček měla ponořený do buňky, vedle ní stály dvě včelky a doslova ji předními nožkami hladily po křídlech. Vypadalo to, jako by ji povzbuzovaly. Zřejmě to mělo svůj účinek, protože po nahlédnutí do buněk jsem našel docela slušné množství plodu. Tak tentokrát to vyšlo. Zase musely včelky napravovat lidské chyby. Jsou to velice moudří tvorečkové.
Za rámky úl
Všichni jistě znají tu pohádku Jak stařeček měnil až vyměnil. A právě něco podobného se stalo jednomu muži, říkejme mu třeba Lojza. Lojza bydlel na vesnici a choval včely. Měl jich v pěti úlech na konci své zahrádky a byly pro něho nejen zdrojem medu, ale také radosti a potěšení. Často tam Lojza seděl a poslouchal za teplých letních dnů bzukot včelek a také rád pozoroval, jak vylétávají z úlů za pastvou a jak těžce dosedají na letáky česen obtěžkané snůškou z přírody.
Jednou, bylo to odpoledne, někdo zazvonil. Jeho žena šla otevřít a za chvíli Lojzu volala, že má návštěvu. Ale byl to jen jeden známý, který bydlel o kus dál. A že prý by potřeboval jeden dva rámky – souše, chtěl včelám přidat, ale už žádné nemá. Lojza naopak měl rámků dost a tak mu nabídnul dva hezké, jednou zakladené rámky. Známý poděkoval a že jestli za to nechce nějaká vajíčka. Chová prý slepice a vajec má víc než dost. Proč ne, řekl si Lojza a nabídku přijal. K večeru kamarádova žena přinesla plato krásných domácích vajec. Jenže u Lojzy v rodině se tolik vajec nejedlo a manželka měla starost, co s tím.
Druhý den přišla domů z obchodu s tím, že jí známá nabídla králíka z jejich domácího chovu. Prý se jim tento rok zadařilo a ani neví, kdo to všechno bude jíst. Prý za symbolickou cenu. A tu napadlo Lojzovu ženu, že mají doma vejce a tak známé řekla, jestli nechce výměnou za králíka dvacet vajec. Známé se rozzářily oči, protože její manžel vajíčka miloval a jedl je na všechny možné způsoby. Tak přinesla Lojzova žena králíka.
Přemýšlela, jak ho upraví, aby si Lojza na ušákovi pochutnal. Jenže druhý den se dal Lojza do hovoru s kolegou z práce a řeč se stočila i k tomu, že kolega je vášnivý chovatel prasat. A prý se mu prasnice oprasila a má teď spoustu selátek a bude je prodávat. Má tam i jednoho zákrska, což je sele, které se nějak nepodařilo a tudíž se těžko prodává za normální cenu. Takový kousek potřebuje patřičnou péči, aby se z něho něco vypiplalo. A jestli by prý o něho Lojza neměl zájem. Za minimální cenu. Tu Lojzu napadlo, že by mohl nabídnout králíka, kterého se chystala manželka připravit k obědu. Když se vytasil se svojí nabídkou, kolega jen zajásal. Vepřového už je přejezený a takový králíček by mu jídelníček jen zpestřil. Oba viděli v této výměně výhodu. Stalo se.
O prasátko se pěkně starali, dostávalo mléko od kozy Lízy a spoustu dalších dobrůtek, které se nesnědly a byly vhodné pro drobečka. A z drobečka se začal klubat docela pěkný čuník.
Jednou byl zase Lojza ve včelách a zjistil, že by bylo záhodno postupně začat obměňovat úly. Už mají přece nějaký ten rok, a tak se rozhodl, že každý rok jeden vymění. Zašel do nedalekého stolařství a oslovil zdejšího stoláře, zda by nebyl schopen a ochotem mu vyrobit úl. To nebyl pro řemeslníka pražádný problém, a tak slíbil úl vyrobit. Asi za týden si Lojza slavnostně pro úl přijel s kárkou. Naložil a ještě než měl zaplatit, dali se spolu do řeči. Jelikož byli oba vesničané, vděčné téma je vždy chovatelství. Řeč byla pochopitelně o včelách. Pak se diskuze stočila i k tomu, jak Lojza dostal od známého prasátko, jak ho už nějaký čas krmí a že z něho je teď šikovný pašík. Ale teď tak trochu přemýšlí, jestli ho vůbec s manželkou budou sami schopni sníst. Tolik masa…A když takhle uvažoval nahlas, tu se řemeslník najednou zeptal, zda nechce pašíka prodat. A v tom Lojzu napadla zvláštní myšlenka. Co kdyby nabídnul čuníka výměnou za vyrobený úl. Prasátko - vlastně už prase, mělo právě takovou váhu, která odpovídala ceně tohoto úlu. Zeptal se stoláře. Ten se na chvíli zamyslel a zanedlouho si plácli.
Lojza odjížděl ze stolárny s úlem a s penězi v kapse. Večer zase odjížděl stolář s čuníkem ke svému domovu.
Všechno to začalo tím, že Lojza dal, vlastně vyměnil dva rámky do včel svému známému a nyní mu stál na zahradě nový úl.
Máte-li i vy nějaké zajímavosti z včelího světa, napište prosím do kontaktů, my to zde vystavíme, ať se pobaví i další milovníci včel a včelaření.
