Josef Dobrovský
1753-1829
× Narodil se 17.8.1753 jako syn jezdeckého poddůstojníka v D’armotech v dnešním Mad’arsku.Po přestěhování rodičů do Horšovského Týna studoval gymnázium v Německém (Havlíčkově) Brodě a v Klatovech.Tam se naučil česky a začal se národně uvědomovat.V Praze začal studovat jako patnáctiletý zprvu filosofii,kde přišel poprvé do styku s osvícenskými myšlenkami.Po ročním studiu teologie v Praze se stal novicem jezuitského řádu v Brně.Po zrušení řádu (1773)se vrátil do Prahy,dostudoval bohosloví (1776) ,ale na kněze se dal vysvětit až po deseti letech.Při studiích vedle latiny,řečtiny a orientálních jazyků se věnoval zvláště metodologickým otázkám jazykovědného bádání a kritice biblických textů.V r. 1776 se stal vychovatelem synů hraběte Františka Antonína Nostice, nejvyššího purkrabího v Čechách.Za jedenáctiletého pobytu v Nosticově rodině se stýkal s předními pražskými osvícenskými učenci,zejména s dějepiscem F. M. Pelcem a místopiscem J.Schallerem.Roku 1787 přijal místo vicedirektora,později rektora Generálního semináře kněžského v Hradisku u Olomouce,kde učil až po jeho zrušení (1790).Vrátil se znovu do Prahy a žil zde pak už trvale v Nosticově rodině jako soukromý učenec a organizátor vědeckého ruchu (Královská společnost nauk,Vlastenecké muzeum atp.).Pobyt přerušoval častými zájezdy po domácích archívech i cestami do zahraničí (Německo,Itálie,Švýcarsko), zejména v letech 1792-93 delší studijní cestou na Sever,o ní psal německy ve spisu Literární zprávy z cesty do Švédska a Ruska (1796).Při cestě z Vídně do Prahy zemřel 6.1.1892 ve starobrněnském klášteře.
× Dobrovský,stoupenec josefínských reforem a osvícenský učenec,zahájil vědeckou činnost textovou kritikou a historickým rozborem a o analytické metody se opíral při všech svých pracích jazykovědných,dějepisných i literárněhistorických.Ve své latinské edici Pražského zlomku evangelia sv. Marka (1778) zaujal kritické stanovisko k církevní legendě o původním evangelistově rukopisu a podepřel názor,že jde jen o mladší opis.Z textové kritiky vyšel i jeho latinský spis Co je třeba opravit v invarově vydání Balbinových Učených Čech (1779),který měl nejen opravit chyby vydavatele R. Ungara,ale i řešit otázku stáří bible.
Dobrovský se neomezoval jen na starší literaturu,vydával a veskrze sám psal vědecké časopisy,první z nich byla Česká literatura na rok 1779.Tyto německy psané časopisy podávaly zprávy a posudky o nově vycházejících knihách i všeobecné informace o vědeckém ruchu a univerzitním životě českém.Širší informační povahu měly pozdější sborníky (Slavín 1806-07,Slovanka,1814-1815),zabírající už rozlehlejší slavistickou oblast.Po dílčích pracích o české literatuře dospěl Dobrovský k prvnímu soubornému dílu Dějiny české řeči a literatury (Ukázal tu mj. na potřebu vycházet při soudobě jazykové a slovesné kultury z poznávání a využívání kvalit starší,zejména humanistické literární tvorby).S úsilím zvýšit úroven’ slovesných,hlavně básnických výtvorů souvisí jeho reformní příspěvek k teorii českého verše Česká prozódie (příloha k Pelcovým Základům české gramatiky). Dobrovský poznal,že českému verši odpovídá přirozený slovní přízvuk,a stanovil základní prozodická pravidla,schopná dát současné poezii spolehlivý základ. Byl přesvědčen,že dosavadní nízká jazyková úroven’ knížek psaných pro lid se může pozvednout,budou-li spisovatelé citlivě zacházet s mateřštinou.Ve svých posudcích (např. spisů Rulíkových,Krameriových) věnoval kritickou pozornost jazykovému projevu a možnosti oživit soudobý jazyk ze staršího základu,především z doby veleslavínské.V zájmu jazykového a slovesné kultury své doby a zároveň pro překladatelské potřeby sestavil se spolupracovníky dvoudílný Německo-český slovník.V základním svém díle Podrobná mluvnice české řeči podal soustavný obraz spisovného jazyka.
Mluvnickému systému staroslověnštiny věnoval Dobrovský v tehdejší vědecké literatuře ojediněle průkopnický latinský spis Základy staroslověnského jazyka (1822),jím si zajistil jako zakladatel evropské slavistiky světový ohlas.S mluvnickým zájmem o staroslověnštinu souvisí i průzkum staroslověnských legend a snaha po objasnění některých cyrilometodějských otázek.Dobrovského práce dějepisné,v nichž vždy převládalo hledisko jazykové,vyvrcholily v několikadílném německém spisu Kritické pokusy očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů.V nich provedl přesvědčivou metodou rozbory nejstarších legend,historicky je zařadil a interpretoval význam některých postav českého středověku (Bořivoj,Ludmila a Drahomíra,Václav a Boleslav).
Ze všech prací Dobrovského proniká jasná vědecká metoda,strohý kriticismus,snaha po dokumentárně ověřeném postižení skutečností.Dobrovský byl přesvědčen o možnosti rozumu dobrat se pravdy a o síle vědeckého poznání,smyslem pro vědeckou pravdu se nesla i jeho polemická vystoupení proti svatojánském kultu a proti pravosti Rukopisu zelenohorského.I když sám nebyl česky píšícím spisovatelem a nevěřil v možnost plného rozvoje české národní literatury,přece vytvářel svým dílem jazykové a teoretické předpoklady tohoto rozvoje.Pod jeho přímým učitelským vlivem také vyrostli představitelé následující české vědecké generace J.Jungman a F.Palacký.