Proč?
Nejprve jsem se musela postavit čelem k otázkám svého okolí:
Proč učíš své dítě doma?
Co jeho socializace? Vždyť nebude mít kamarády!
Potřebuje se "otrkat" v kolektivu!
Vždyť si v dospělosti nebude umět najít práci!
Nebude mít "ostré lokty"!
Jedině škola ho připraví na život!
Nebude se umět začlenit!
Kde si najde kamarády! ?
A dalším nesmyslům.
Jako by škola byla jediné místo, kde se dají najít kamarádi. Jakoby nucený třídní kolektiv, který sestavil někdo, kdo děti stejně neznal, skýtal lepší možnost, najít si kamarády, než vesnické hřiště. Jakoby škola byla jediné místo, kde lze získat vědomosti. Jakoby slovo "socializace" bylo zaklínadlem. Vždyť dítě se nejlépe socializuje v rodině! Tam získává první vazby! Ne ve škole!
Vím, že existence škol je nutná. Ale myslím, že ještě nutnější je změna ve školství. Svoboda, uvolnění, více učitelů... Taky vím - zdůrazňuji - Vím, že každé dítě není vhodným adeptem na domácí výuku a každá škola není špatná.
Každé dítě je zvídavé a já si přeji, aby s tou zvídavostí moje dítě nepřestalo. Jakmile ale nastoupí do školy, často zvídavost končí a z učení se stane těžká povinnost. Alespoň u mého prvního syna tomu tak bylo už v momentě, kdy jsme mu řekli, že půjde do školy. Jiná možnost nebyla, musela jsem do práce. A od té doby to šlo z kopce, přišly tiky, stresy... a dokud školu neopustil, nic se nezměnilo. Návštěvou PPP se potvrdila "porucha pozornosti". Ale nad II.stupně to stejně nikdo neřešil. A protože nebyl dost rychlý při psaní písemek a testů a diktátů atd., protože ne všechno hned pochopil v danou dobu, nesl si s sebou horší známky a škola ho znechutila. Věděl, že se učil, jak to jen šlo. Ale nebylo to dost. A danou látku třeba pochopil až po měsíci či dvou, ale to už jedničku dostat nemohl, už brali něco jiného. Až byl tak znechucený, že neviděl důvod, proč se některé věci učit, když je nebude umět hned, ale až později. Marné bylo vysvětlování, že se učí pro sebe a ne pro školu. Následovala otázka - proč mě za to tedy známkují? No protože musejí. Říká jim to zákon. A jsme zase u rybí hlavy :(. No a tak se vyučil, při závěrečných zkouškách byl nejlepší a dokonce podle paní učitelky i "skvělý jako člověk." A dělá stejně něco jiného, co ho baví víc, ale nemohl se tím vyučit, protože se na ten obor kvůli známkám nemohl nikdy dostat. Teď už je spokojený a šťastný. Ale tím ho neučinila škola. Ani se o to nijak nezasloužila, bohužel. Howgh.
Vzdělání je pro dítě přirozená věc, jako dýchání. Když dýcháte, taky nesoutěžíte s dalšími 25 dětmi, jestli dýcháte správně. Nestresujete se, jestli umíte dýchat na jedničku. Nemyslíte na to, jestli zítra před tabulí nepřestanete dýchat. Tempo dechu si volíte sami. Nasáváte vzduch kolem sebe a berete si z něj, co je třeba pro váš další život.
Jsem bohužel z vlastní a synovy zkušenosti stále přesvědčená, že život za zdmi věznice a školy se o mnoho neliší... Jen vás odpoledne pustí domů. Musíte se ráno dostavit v určenou hodinu. Pak za vámi zamknou. Přidělí vám skříňku a spolužáky. Nechcete tam být? Musíte. Jídlo vám přinesou pod nos. Kamarády si nevybíráte. Chodit můžete, když je to dovoleno, jíst když je k tomu určená hodina.... Běhat nesmíte. Spoustu dalších věcí nesmíte. Domů jdete, až když vás pustí a ještě si nesete "tresty" v podobě domácích úkolů a dalšího učení. No a neprší na vás. Že to je nutné? NENÍ. Že tak budou děti žít celý život, až budou dospělí? NEMUSEJÍ. Že je to připraví na budoucnost? NEPŘIPRAVÍ. Že jen školní docházkou získají režim řád? NEZÍSKAJÍ. A nejlepší (nebo nejhorší?) na tom je, že se to tu považuje za jediné možné správné. A že neexistuje nic lepšího.
Ve svém synovi jsem nenásilnou metodou vybudovala POCIT ZODPOVĚDNOSTI. Nikam nikdy nechodí pozdě. Když je potřeba, vstane kdykoliv, aby byl na určeném místě v určenou dobu. Ví, jaký objem učiva je potřeba zvládnout a dokáže si to rozdělit tak, aby dostál závazku, který vůči škole má. Nepotřebujeme režim, důležitý je pocit zodpovědnosti. Ten vám nedovolí chodit do práce pozdě, ten vás nutí, být všude včas a dostát závazkům, ne škola, ne režim jako na vojně.
Pro mě a mé 2.dítě tudy cesta nevede. Za svých 14 "prostudovaných" let jsem došla k jedinému závěru - nejvíc mi daly 2 roky nástavbového studia. Hodiny, proseděné na ZŠ, mě ochudily o dětství a sebraly mi volný čas. Spousty volného času! Díky hodinám na ZŠ umím číst, psát a počítat. Ostatní jsem se naučila o mnoho později nebo v kroužcích a v životě.
Nejsem typem matky, co si myslí, že má doma nějakého extra lumena. Můj syn je naprosto normální, chytré, zvídavé dítě (čili pro mně jako matku naprosto jedinečné :D). Nadprůměrným má šanci se stát, v kterémkoliv oboru života si vybere. Budeme ho jako rodiče podporovat. Nebudeme ho směrovat. Nebudeme z něj vychovávat ovci.
"Není odvaha, převzít vzdělání svého dítěte do vlastních rukou! Odvaha je, poslat ho do školy..."
A PRÁVĚ PROTO:
Chci se svým dítětem trávit celé dny, hodiny a minuty, dokud ono bude chtít totéž.
Nechci, aby prvotní školní vývoj mého dítěte vzal do rukou cizí člověk.
Chci své dítě vychovávat a vést sama, se svým manželem.
Nechci, aby moje dítě trávilo dny a hodiny v nuceném kolektivu, ale vybralo si přátele samo.
Chci, aby se naučilo pracovat se svými emocemi, aniž by ho někdo "tvaroval".
Nechci, aby moje dítě trávilo ve škole polovinu svého bdělého života.
Chci, aby moje dítě umělo to, co ho zajímá a zajímalo se o to do hloubky.
Nechci, aby se moje dítě setkalo se šikanou ve svém dětském věku.
Chci, aby se dítě potkávalo s dětmi a "socializovalo se" s dětmi stejných nebo podobných zájmů, ne v nuceném kolektivu třídy, kde na kamarádství o krátkých přestávkách stejně není čas.
Nechci, aby se moje dítě trmácelo v zimě ráno potmě do školy, oslabuje to jeho imunitní systém. Ne, opravdu neposiluje, oslabuje!
Chci, aby moje dítě mohlo běhat venku, skákat dle libosti, užívat si dětství a nemuselo sedět spousty hodin v lavici na tvrdé židli.
Nechci, aby mi dítě dotáhlo domů každou nemoc, kterou chytí ve škole.
Chci, aby se dítě rozvíjelo tempem, které vyhovuje jemu, ne státní instituci.
Nechci dítě separovat a mít ho jen pro sebe, nechci ho uchránit všech nástrah života. Ale chci ho připravit dostatečně na moment, kdy se s nimi setká.
Chci, aby dítě vyrůstalo v rodině, ne v ústavu (=škole) a tím pochopilo smysl rodiny pro další život. To ho ve škole nenaučí nikdo, protože škola není rodina a nikdy ji nemůže nahradit.
Cílem domácího vzdělávání je získání vědomostí, ne docházka.
Moje dítě má zájem o získávání vědomostí. Pátrá, ptá se, hledá. Nečeká jen nečinně, až mu informace někdo dá. Ví, že youtube je i na jiné věci, než sledování Jirky Krále (=youtuber).
Nepřipravujeme si penál, knížku, sešit. Nedodržujeme pevný rozvrh. Probíráme to, co nám zrovna nejméně jde, co chceme zlepšovat. Učíme se to, co potřebujeme.
Moje dítě si je vědomo, že se mu 100% věnuji, když ho učím. A umí to ocenit. Nebere to jako samozřejmost a moji povinnost.
Doma se dítě učí rozlišovat, co je podstatné a co ne. Není nuceno přebírat názory dospělých, tvoří si své vlastní. Je respektováno a o jeho názorech se diskutuje.
Moje dítě nabyté znalosti dokáže třídit, znovu využívat při získávání dalších vědomostí, vyhledávání atd.
Moje dítě zvládá věci, které se ve škole nenaučí. Nemá odpor k získávání vědomostí. Youtube využívá i k jiným věcem, než vyhledávání youtuberů (jimž doma soukromě přezdíváme "jůblbeři":D).
Moje dítě nepíše odpoledne úkoly, neučí se. Na to má dopolední výuku, během níž vše podstatné probere a pochopí. Odpoledne má na hraní, na kroužky, na kamarády.
Moje dítě si nepíše poznámky, ale vytváří si souhrnné, barevné, utříděné myšlenkové mapy a lapbooky.
A desítky dalších důvodů...