10 let MC KLUBÍČKO Horní Cerkev
Deset let KLUBÍČKA - Rozhovor s hlavními představitelkami MC
1. Kdy a proč vlastně Klubíčko vzniklo a kdo byl u toho?
JŠ: V první třetině roku 2004 a iniciovaly jsme to já a Vlaďka Spielvogelová. Chtěly jsme vytvořit místo pro setkávání maminek i dětí, vytvořit možnost najít nová přátelství a také se stát součástí Cerekve.
2. Které záležitosti byly potřeba zařídit, aby se mohlo vůbec rozjet?
JŠ: Bylo třeba jednat s vedením města a najít prostory. Návrh jsem představila panu starostovi a následně i tehdejším zastupitelům, které to zaujalo a rozhodli se nás podpořit a zaštítit.
3. Proč právě název „Klubíčko“?
JŠ: To vůbec nevím. Asi kvůli tomu propletenci, spojení, dá se z něj něco vytvořit, třeba svetr, je třeba souhra. Pravděpodobně se podobné myšlenky honily hlavou i jinde, proto má tenhle název více mateřských center.
4. Klubíčko má v současnosti množství různorodých aktivit, jak se postupně nabalovaly? Předpokládám, že zprvu nefungovaly třeba přednášky nebo výlety…
JŠ: Je to s podivem, ale fungovaly. Hned od začátků jsme nabízeli kromě pravidelného setkávání akreditovaný kurz počítačů, angličtinu pro pedagogy i ostatní zájemce, psychologické poradenství a přednášky, dokonce i výlety. Program Klubíčka je reagováním na potřeby zevnějšku a my jsme schopni ho upravovat. Myslím, že žádná aktivita nebyla vytvořena uměle, ale skutečně tím, že se to či ono téma dotýkalo účastníků.
5. Jak se v Klubíčku objevila Maruška Hunalová, další výrazná tvář?
JŠ: Jak naskočila Maruška, už si ani přesně nevybavím. Vím, že jen tehdy Vlaďka říkala, že se tam objevila nějaká maminka, která by mohla být celkem šikovná a měla by zájem podílet se na tvořeníčku. A vzápětí jsme už nabízeli rukodělné dílny s Maruškou.
MH: O Klubíčku jsem se dozvěděla běžně z letáčku (nebo i ze Zpravodaje?). Sama jsem v té době necítila potřebu vyhledávat nějaké MC, ale měla jsem o mateřských centrech různé informace a říkala si, že když vzniká v našem městečku, bylo by dobré ho v začátcích podpořit svou účastí, trochu jsem to cítila jako občanskou povinnost s tím, že dál se uvidí. Jaká myšlenka a kdo stojí za jeho vznikem, jsem netušila. První měsíce jsem se účastnila jako každá jiná matka se svým dítětem. Po čase jsem přinesla nějaké svoje nabídky do programu ...
6. Proč není Klubíčko samostatnou organizací, ale součástí NADĚJE?
JŠ: Kvůli změně legislativy. Občanské sdružení Naděje se nám jevila jako řešení z etického hlediska, z důvodů osobní zkušenosti i díky jejich ochotě, ačkoli si dali rok na rozmyšlenou a na to, aby viděli, že to bude fungovat. Dodnes jsem přesvědčena, že to byla dobrá volba. I já můžu být klidnější. Probíhají pravidelné kontroly, každoroční audit, hlídají za nás aktualizaci zákonů. Tak mám jistotu, že je i účetně vše v pořádku a lehce dohledatelné. Je však třeba dodat, že jejich podmínkou bylo, že nás nebudou dotovat. Peníze si musíme získávat sami. Pomáhá nám obec, projekty, granty. Ale třeba kurzy jsou od prvopočátků soběstačné.
7. Klubíčko je od roku 2008 členem Sítě mateřských center ČR. Proč jste se rozhodli do této organizace vstoupit?
JŠ: Dává nám „punc profesionality“ a profesionálního zázemí, informace, nabídky. Jde o to, že Klubíčko opravdu není místo, kde by se sbíraly drby, ale setkávací prostor, kde se mohou maminky a děti rozvíjet. Tuhle příležitost má kdokoli aktivní. Jsem přesvědčena, že jim to pak může pomoci i v práci.
8. Jaká je funkce mateřských center obecně?
JŠ: Věřím tomu, že maminky, které projdou mateřským centrem, prokazují odvahu jít do neznáma, upevňují si sebevědomí, sebepojetí, předávají si zkušenosti, jsou schopné a ochotné vyhledávat informace nejrůznějšího charakteru. Pokud mají chuť, mohou své znalosti a zkušenosti prezentovat. I pro děti je dobře, když vidí maminku v jiné pozici než jako kuchařku a uklízečku. Mateřské centrum motivuje a usnadňuje tíhu samoty s dítětem, kterou logicky čas od času pocítí každá maminka na rodičovské dovolené. Neříkám, že tyhle všechny charakteristiky nemůže člověk získat jinde, ale tady je to všechno „zabalené pod jednu střechu, do jedné krabice“.
VS: Může přinést hodnotné chvíle, které stráví se svým dítětem. Jsou to chvíle, které obohatí a rozvíjí děti po stránce pohybové, hudební, výtvarné, jazykové, děti navazují první sociální vztahy se svými vrstevníky. Každý člověk si zde může najít "svoji" oblast - tvoření, zábava jak pro děti, maminky i rodiny, ale také odborné rady a informace, a to od odborníků, ke kterým by byla cesta kolikrát mnohem složitější. A navíc, dítě tu má opravdu prvotní šanci naučit se reagovat na kolektiv (dospělý i dětský) – v bezpečném prostředí a s někým blízkým, a to ještě před nástupem do školky, kde se potom může rychleji adaptovat.
MH: MC mohou být dobrým partnerem v prorodinných aktivitách obcí. Musí se podařit dostatečně dostat do podvědomí občanů, že to není určitá skupina lidí, kteří tvoří program jen pro sebe, ale otevřená nabídka komukoliv, kdo v programu najde něco, co by ho zajímalo...
9. Existuje nějaká statistika, kolik maminek s dětmi prošlo Klubíčkem za dobu jeho existence? Neberu v potaz jednorázové účastníky...
JŠ: Ne, na začátku opravdu nikoho nenapadlo dělat si jakoukoli statistiku. Odhaduji, že se mohlo pravidelně týkat tak 140 maminek, každá s jedním, dvěma, třemi dětmi. A pak další lidi, kteří se účastnili kurzů, přednášek, cvičení, výletů, divadla, plavání, jednorázových akcí, ti už by skutečně vyčíslit nešli. Plus jeden adoptovaný klouček v Bangladéši.
10. Co znamená Klubíčko pro Vás osobně? Mění se Váš pohled s nástupem do práce?
JŠ: Osudová setkání, ze kterých se vytvořila dlouholetá přátelství.
MH: Klubíčko je pro mne místem setkání – setkání lidí (především maminek), které by spolu možná jinak ani nikdy neměly možnost nebo důvod hovořit. Pro mne osobně znamená učit se přistupovat ke všem bez rozdílu, bez předsudků, poznávat je a respektovat jejich odlišnosti. Díky Klubíčku jsem poznala spoustu úžasných lidí a možná teprve tehdy jsem sama více zakořenila zde v Horní Cerekvi. V tomto směru se mé vnímání nezměnilo ani s nástupem do práce. Spíše se změnilo s tím, že mi odrůstají děti a nemám již takový přehled o nejnovějších poznatcích a trendech ohledně péče o kojence a batolata (možná zase vidím věci z dlouhodobější perspektivy) a Klubíčko již více beru jako službu pro druhé.
VS: Jsem akční člověk, a to právě bylo pro mě Klubíčko ze začátku, když jsem byla na MD. Neumím si představit být doma a "nic" nedělat, nemyslím tím nic, protože doma je vždy spoustu práce, ale já potřebuji k životu ještě něco víc, než být celý den s dítětem, vařit, prát... Perfektní je, že se moje aktivity mohly skloubit i s mými dětmi a přinášelo to užitek i jim. Znamenalo to pro mě určitou seberealizaci, povinnost, protože jsem věděla, že tento den v týdnu musím být na Klubíčku, sebevzdělávání, aby činnosti, které jsem dělala, byly smysluplné a hodnotné. Znamenalo to pro mě i výzvu dělat věci, které jsem nikdy předtím nedělala - třeba hrát divadlo pro veřejnost. Ale znamenalo to pro mě i partu maminek, se kterými jsem si dobře rozuměla, a jsme vždy rády, když se potkáme a můžeme popovídat, i když už v tom běžném Klubíčku nefiguruji.
11. Jakým směrem se vyvíjí? Jak se mění maminky a děti?
JŠ: Je pokaždé jiné, podle toho, jak se sejdou dospělí i děti. Velmi si vážíme toho, když k nám zavítají tatínkové nebo babičky. Je přirozené, že než někdo přijde nově, pociťuje určité zábrany z neznámého prostředí. Ale i chuť je překonat nebo chuť být užitečný někomu jinému patří k mateřskému centru. Uvědomme si, že Klubíčko samo o sobě se pro každého de facto týká omezeného časového období. Děti přicházejí nejdřív kolem prvního roku a už za rok nebo za dva jdou do školky, rodiče do práce. Pokud nepřijde na svět sourozenec. Proto se členská základna často mění a s ní i potřeby.
MH: Stejně jako generace a celá společnost kolem nás. Maminky, které zažily předcházející režim, měly blíže k tomu udělat něco společně, spolupodílet se, přinést do aktivit něco vlastního. Maminky mladší vyrůstaly již ve světě, kde je mnoho nabídek, a vybíráme si, co je pro nás vhodné, dostupné, vyhovuje nám, je třeba „být osloven“.
12. Co vám dodává energii to dělat? Neměli jste chuť s tím seknout, nekomplikovat si život a prostě to nechat být?
JŠ: O tomhle jsem nikdy nepřemýšlela. Jasně, že se mě dotýká, když se čas od času objeví naprosto nepodložené zprávy, jak hrozně mrháme penězi a kdoví co ještě. Ale podle odezvy rodičů jsem nikdy neměla důvod toho nechat.
MH: Energii mi dává, když vidím, že má někdo z toho všeho radost…
Přiznávám, že byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli to mám zapotřebí, jestli nemám být „jen“ na rodičovské dovolené a věnovat se pouze svým čtyřem dětem doma, kdy sama budu chtít. Většina aktivit MC se pro mě stala „povinnou“ a musela jsem se jim přizpůsobit nejen já, ale potažmo celá moje rodina (tímto jí děkuji), zvláště o víkendových a prázdninových akcích. To jsem si pak říkala, že bych chtěla být běžným návštěvníkem MC, který se svobodně rozhodne, zda se bude akce účastnit a pak svobodně odejde… nemusí čekat do samého konce a potom ještě uklízet, odvážet atd. A pak jsem zase viděla, že z toho má někdo radost…
13. Co všechno je „za oponou“? Co není pro běžného návštěvníka vidět, ale je to práce, která zabere hromadu času a je spojena s fungováním Klubíčka?
JŠ: Projekty. A pak to nepopsatelné - spoustu jednání s lidmi, dotahování věcí do konce, strachů, aby vše vyšlo, nikomu se nic špatného nestalo, tíha velké zodpovědnosti. To znají všichni, kteří něco organizují.
MH: Toho je mnoho J. Zvláště spousta příprav. Nikdo nedostal nikde zpracováno, čím se zabývat, čemu se věnovat, návrh aktivit. Vše jsme si tvořily samy. Zajímavé bylo, když jsme začaly jezdit na regionální setkání MC, zjistily jsme, že máme mnohé aktivity podobné. Zřejmě tím, že všechna MC se snažila vycházet z potřeb rodičů malých dětí.
Potom kurzy, spousta knih tvoření pro batolata, pohybové aktivity, aktivit pro matky na MD, pro rodiče s dětmi atd.), zkoušení různých technik doma, vyrábění pomůcek, vyhledávání materiálu – sponzorsky odpadového nebo výhodných nákupů, neustálé převážení spousty věcí a pomůcek, protože nemáme vlastní prostory (tímto děkujeme ŠD za vstřícnost a trpělivost), přebírání a praní hraček… Toto všechno se většinou nepředává přímo v programu, ale tvoří základ, na němž je teprve postavena činnost.
14. Je ještě něco, co by mělo být zmíněno?
JŠ: Co bych jednoznačně chtěla připomenout, je divadlo. Tam se ještě sešla taková ta stará silná aktivní parta, tady jsme překonaly samy sebe, i introvert se najednou otevřel. Moc rádi na to dodnes vzpomínáme.
15. Kam Klubíčko směřuje? Jak si představujete jeho budoucnost?
MH: Já opravdu nevím. Neděláme si žádné dlouhodobé vize, spíše tak vždy na rok dopředu - co by asi bylo dobré, co by mohlo zajímat pro tento nejbližší čas. Tím, že se účastníci mění, nejde nic přesně naplánovat. Jestli někdo ví, ať dodá návrhy, vyjádří přání, pomůže Klubíčko nasměrovat .
JŠ: Já bych ráda, aby se stalo komunitním centrem, kde budou mít lidi možnost se setkat napříč věkem, aby to byl pro ně naplněný čas, prostor, kde člověk bude spokojený. Když jsem se přistěhovala do Cerekve, mamka mi říkala: „Hleď svým dětem, kdekoli budete, vytvořit domov.“ Měla jsem to na paměti a šla do toho naplno. A podobně jsem se snažila jít i do Klubíčka a vytvořit místo, kde se lidi budou cítit bezpečně, spokojeně, které je obohatí, rozvine a kam se rádi budou vracet, ať už fyzicky nebo později ve vzpomínkách a pocitech.
Oslovil Vás tento rozhovor? Zavzpomínali jste spolu s námi? Čím Klubíčko obohatilo Vás? Jako maminku, tatínka, dítě, učitele, zastupitele, občana Horní Cerekve…pokud ano, budeme rádi za Váš komentář.
A děkujeme. Klubíčko je tady už 10 let i díky Vám.