Koníci

Pokud je mladý kůň na konci druhého roku výcviku tak daleko, že je schopen se pohybovat v jakémkoli stupni shromáždění, který mu dovolí jeho tělesná stavba, přišel čas navyknout ho na uzdu.

Rozhodně to neznamená, že by od nynějška měl být ježděn pouze na uzdě“ Páka v jeho hubě však má několik vlastností, kterých využijeme v dalším výcviku. Jednou z nich je například skutečnost, že pouze díky ní vyplují na povrch některé nedostatky v držení těla koně, jeho chodech a přilnutí, které jezdec na uzdečce neviděl, necítil nebo byly příliš nevýrazné. Na této informaci pak můžeme stavět další práci na uzdečce.

Nezkušený jezdec, jenž dosud měřil dovednosti svého koně pouze na základě subjektivních pocitů, může při ježdění na uzdě zažít mnoho překvapení. Kdo se po takové hořké zkušenosti rozhodne pokračovat v práci na uzdečce, za což ho lze chválit, musí uvědomit, že tato „dokončovací“ práce je možná a perspektivní pouze díky lomenému stihlovému udidlu. Je to proto, že tlak, který vyvíjí ruka jezdce na hubu koně, bude konstantní jezdec bude chopen na stihle lépe kontrolovat své pomůcky otěžemi než u páky - ta prostě působí jako páka a navíc není lomená a proto ani schopná vyvíjet jednostranný tlak.

Jaký má tedy smysl komplikovat si práci s koněm tak složitým uzděním?

Proč?

1. I koni na uzdečce dobře prostupnému propůjčí definitivní výraz pohybu až práce na plné uzdě. Někdy i ten nejprostupnější kůň občas zabojuje proti osamocenému stihlu na uzdečce a zbytečně plýtvá silou. Na stálém a rozhodném pákovém uzdění se o to nebude pokoušet. Toto pozitivní působení pružného přilnutí projde celým jeho tělem, pružícím hřbetem až k týlu a za jezdcova usměrňování přispěje k uvolněnému, pravidelnému a elegantnímu pohybu. A pokud necháme trochu povolené stihlové otěže, ještě se zjemní stálé spojení huby koně s rukou jezdce, jak je to možné pouze díky „pákovitému“ působení páky.

2. Dalším efektem, kterého lže dosáhnou díky ostřejšímu působení páky je bezesporu lepší ovládnutí koně v kritických situacích.

3. A nakonec: všechno zlé pro něco dobré. Předčasné přiuzdění na páce má i nepřímé efekty, kterých lze využít. Už bylo řečeno, že může vyvolat či zvýraznit nečistoty chodu, které by při práci na uzdečce mohly uniknout jezdci i trenérovi. Páka pevně sedící na dolní čelisti totiž svým působením zjemňuje a zvýrazňuje chody „zralého“ koně; pokud se však setká s nepřipravenosti nebo ztuhlostí, naopak odkryje chyby v pohybu a přilnutí.

Jak?

V první ředě je třeba vybrat takovou páku, která bude konkrétnímu koni dobře sedět. Pouze tak bude působit správně. Bezvadné ježdění na plné uzdě záleží méně na tvaru páky, o to více je však důležitý exteriér koně a to, zda vyl předtím řádně ve všem přiježděný na uzdečce.

Nejdříve je třeba mladého koně navyknut na nový typ udidla a ukázat mu, že mu může důvěřovat. Nejlépe ho s plnou uzdou seznámíme v terénu, kde budeme jezdit v živém tempu na rovných liniích. Takto ho přimějeme k natažení a necháme ho přitom velmi pozvolna a nenuceně přijít na páku, která nejdříve nebude nijak působit a nebude mít žádný nebo velmi dlouhý podbradní řetízek.

Když se kůň naučí páce důvěřovat a v delších klusových reprízách na ní s nosem nataženým dopředu hledá kontakt, může jezdec vzít všechny čtyři otěže do jedné ruky a přilnutí řídí pomocí druhé ruky tak, aby stále převažovalo působení stihla. Při každé pomůcce otěžemi nejdříve vždy působíme na stihlo.

V obratech necháme zpočátku vnější pákovou otěž trochu volnější a začínáme s ní postupně působit až tehdy, když se kůň naučil podvolit jejímu tlaku na vnější koutek. Většinou se stává v obratech na pravou ruku to, že levá páková otěž koně příliš svírá a ztěžuje mu provést změnu směru. Příčinou je nedostatečné povolení levé a zkrácení pravé (vnitřní) pákové otěže.

Při každé změně ohnutí si musí jezdec znovu uspořádat otěže, aniž by čekal, že mu kůň k tomu dá „pokyn“.

Pokud jezdíme na koni s uchopenou uzdečkou (dělení otěží 3:1, čili v levé ruce levá stihlová otěž a obě pákové, v pravé ruce pouze pravá otěž stihlová), zádrže i obraty provádíme podle stejných pravidel jako při ježdění na uzdečce.

Pokud koně vedeme do obratu pouze levou rukou, pravá stihlová otěž zde jde mezi palcem a ukazovákem. Do obratu vlevo vytočíme levé předloktí a levou ruku natolik od těla, aby její hřbet směřoval dolů a dlaň nahoru. Při obratu doprava ruku vytočíme opačně. Hřbet ruky půjde nahoru, dlaň dolů. U všech obratů doprava, ať už s držením otěží 3:1 nebo 4:0 v levé ruce, je třeba dbát na to, aby byla dostatečně podpořená levá páková otěž. V případě potřeby lze přichytit ukazovákem a prostředníkem pravačky pravou pákoou otěž. Jinak může dojít k tomu, že následkem rovnoměrného přilnutí bude koně táhnout do obratu samotná pravá stihlová otěž.

Abychom nebyli v sedle příliš jednostranní, je dobré čas od času vést koně pravou rukou. Pomůcky jsou odpovídajícím způsobem podobné, je třeba je počítat s tím, že levá páková otěž teď bude o 2,5 cm delší.

Na několik nenucených lehkých vyjížďkách v terénu necháme uvolněného a energicky kráčejícího koně přistoupit na pasivní ruku. Když je toto přilnutí spolehlivé, zapneme podbradní řetízek, aby páka mohla řádně působit – jako páka. Pak s koněm přijdeme na jízdárnu a postupně procházíme celý jeho výcvik od samotného začátku, čili od dosažení uvolněnosti na pomůckách. O tom ostatně byl celý tento seriál. Budeme pouze usilovat o volnější držení těla. Bude nám to trvat několik týdnů a během té doby se pokud možno vyhýbáme shromážděnějším chodům. Nesmíme zapomenout, že ostřejším uzděním podporujeme sklon některých koní nést krk falešně vyklenutý a stáhnou se s hlubokým týlem za otěž.

Skutečné shromáždění žádáme až tehdy, když seků%n pohybuje na plné uzdě s důvěrou a je spolehlivě na přilnutí. Při skákání a do náročnějšího terénu pákové otěže povolíme, aby nepůsobily.

Příčinou nejčastějších chyb, které se objeví až při ježdění na plné uzdě, je ukvapený postup navykání na páku, kůň se nového udidla bojí.