Domino efekt, aneb hovno padá vždycky dolů
Domino efekt, aneb hovno padá vždycky dolů
Kdo by si tuto větu někdy neřekl, když se vám nedaří. Člověk tuší tu zradu, pokud funguje systém dobře. Osobně bych to přirovnal. Ne, všechno je jako na nitkách. Pokud se něco v práci kazí, musíš vědět, kde ten problém je, jestliže na něj existuje řešení. Protože tento článek je o tom, jak se to spíš kazí, vezmu v potaz několik věci.
Příběh na toto téma se nedá vymyslet, ale vezmu to z praktického hlediska. Člověk pracuje tak, aby si vydělal na živobytí, měl peníze, radoval se z práce, apod. Jenže člověk není pánem, pokud je pod někým, kdo mu velí. To většinou je mistr, nad ním je nějaký jeho vedoucí a končí to u ředitele. Každý chce určitý výsledek k tomu, aby byla společnost spokojená. Také já chci, aby moje vedení bylo spokojené.
Přemýšlím, ve kterém faktoru se bude odehrávat další krok. Vezměte si zakázku, kterou musí člověk udělat, aby vedení bylo spokojené. Když se něco v té zakázce změní, musíš vědět, jak dobře zareagovat. Nejhorší je v tomto procesu, pokud jsou to změny z třetí strany. Třetí strana je samotný zákazník, který oceňuje tvé služby. To je hledisko, které lidi ženou ve fabrikách.
Možná to zní jako klišé, když člověk pozná, jak se má svět bortit. Přemýšlím, jestli dá za pravdu člověku to, že dneska nebo zítra bude svět lepší. Protože zde člověk snaží monitorovat, kde se má ve světě najít nová vize. Když se člověk dá na správnou cestu, vždy je klikatá, ale přesto má jeden směr, úspěch. Proto dneska půjdeme spíše teorii, k tomu dominu.
Každý si ho postaví do nějakého obrazce, přijde jiný člověk, praskne prvnímu do první kostky a už to jede. Jedna kostka vedle druhé padá dolů, a ty smutníš, že sis dal tak pracnou práci. To stejný je, když jdeš za nějakým cílem a normou, kterou plníš v práci.
Beze sporu víme každý své. Hledaní ztracených dílů, které se nám ztrácí každým dnem, abychom našli svoji skládačku v tomto chaosu. Ve světě je skládáno více než milion dominových kostek, které žijí v náš vlastní život. Máme namíchané karty, se kterýma umí hrát každý. Není den, kdo by si ve svých krocích, které by nás vedli po jedné cestě, nedovedli k dalším křižovatkách, Tyto kříže rozděluji nás stejně jako ve stavbě domina, ale dovedou se rozdělit, aby spojili se zase na konci cesty, kde to stvoří konečný obrázek.
Dalo by se srovnat k tomu co, zpívá kapela Call me no one ve skladbě You suprised me v refrénu, kde se odkazuje, že něčí odevzdání může druhého zničit, ale také milé překvapit.
Tvá odevzdání
Je také mnoho zde
Tvá jediná volba a já se nestarám
Jsem z toho zničený
Ale já miluji, jak stále mě překvapuješ
Protože ve světe nás všechno překvapí, aniž bychom si všichni dokázali maximum ze sebe. Když přijdeme k dominu, poskládejme každý z nás obraz, který bude z dominových kostek. Budeme umělci, kteří vytvořili něco, na co může člověk býti pyšný. Navíc obrázek se tvoří sám, protože známé české pořekadlo zní, že každý je svého štěstí strůjce, ale zde je pravda v dominovým efektu. Protože, když naše svědomí klesá, s každodenním stresem, že musíme něco měnit, tak nás to dál neposune. My musíme se naučit brát to příjemné s užitečným vždy, když chceme složit další krásný obraz.
Proto zde vás všechny chci dneska odkázat na citát, který nemá platnost, ale patří na pracovní proces dennodenně. Protože my plodíme ovoce, které může být zkažené, ale také zdravé, protože my jsme stromy, které nás určí k tomu, abychom odvedli dobrou práci, za kterou dostáváme všichni zaplaceno.
„Strom se pozná po ovoci“
Odkaz na hudbu, která mě k tomu přivedla je zde:
https://www.youtube.com/watch?v=QMtesQxJ964