Rok se s rokem sešel a opět k nám zavítali němečtí rodáci a jejich přátelé.

Ve 14 hodin jsme nahlédli krátce ke sv. Aničce, naše kroky směřovaly do sakristie, která se letos dočkala repliky nového okna. Opravdu mravenčí krůček na tak veliké stavbě, ale nějak se začít musí.

Rozdali jsme si povolenky k vjezdu do dětřichovského revíru a vyrazili. Po Maisknerce (v mapách všude chybně uváděných jako Meixnerka či Maixnerka) jsme dojeli až k pomníčku rodiny Hubových a kočího Součka. Z dobových materiálu jsme si přečetli hrůzostrašné výpovědi o zavraždění polesného Huba, jeho ženy a hospodyně Betty. Kamenitou cestou jsme došli až do přezimovacího zařízení a vydali se na dobrodružnou cestu k nalezení torza staré hájovny čp. 196, které tu nikdo neřekne jinak než Spálená hájenka, v níž byly krutě zpečetěny osudy 3 lidí, jenž zde byli doslova popraveni. Dávná svědectví vypovídala o stříkancích krve na zdech. Hospodyně byla zastřelena do zad. Vedoucí spolku Dětřichovských, pan Rudolf Jarisch zavzpomínal, jak fořtu Hubovi z jejich řeznictví jako kluk nosíval v batohu objednané maso a klobásky, odměnou mu bylo vždy něco dobrého na zub. Od osudového května 1945 uplynulo již 73 let, i tak jsme ale tiše obdivovali starou poctivou práci dodnes se tyčících zdí stařičké hájovny. V lese panovalo krásné ticho, narušili jsme jej Otčenášem na památku hned 5 životů (kočího Součka, manželů Hubových, Betty Held a polesného Malika). Cesta to byla v skutku dobrodružná, přeci jen vydat se na pochod i lesním porostem v 70-86 letech , a vrátit se zpět, to už si zaslouží obdiv.

Nastoupili jsme opět do ohřů na 4 kolech a vydali se k Pěticestí, kde jsem odbočili na nejpravější cestu - Krmelcovou,  a štrádovali si to k Malikovu kříži. Tam nás čekalo už jen sestoupat pěšky o 50 metrů níže a dosáhli jsme cíle. Již při klesání na nás vykukoval tak známý plot, o který se vzorně stará Spolek Patron.  Přečetli jsme si poutavý příběh o polesném Franzi Malikovi sesbíraný z vícera pramenů, mezi nimi i z Dětřichovské kroniky pana Hájka.

V Dětřichově jsme díky svolení obce navštívili dům s pečovatelskou službou a den zakončili v tamnější společenské místnosti s drobným pohoštěním (domácí sekaná, jednohubky, jablečný závin a ovocný koláč s drobením), kávou a osvěžující vodou z místních zdrojů.

Do kostela jsme se vrátili ještě jednou, abychom se podívali na rozložený hrob polesného Malika, jeden z pouhých dvou volně stojících v kostelní zahradě. Spolek letos oslovil kamenosochařku z Jizerských hor a budeme tak doufat, že se v příštím roce podaří pomník restaurovat a vrátit na původní místo a příští setkání by tak mohlo začít právě u hrobu polesného Malika.

Rozloučili jsme se plni dojmů a každý se vydal svou cestou. Je na čase začít rozmýšlet, jaké téma ponese Spolkový den s rodáky v roce 2019.