Česká Republika
4. 5. 2017
Česko, úředním názvem Česká republika, je stát ve střední Evropě. Jako formálně svrchovaný národní stát vznikla tehdejší Česká socialistická republika 1. ledna 1969 v rámci federalizace Československa. Od 6. března 1990 nese tento stát název Česká republika. Dne 1. ledna 1993 se v souvislosti se zánikem Československa stal subjektem mezinárodního práva a od téhož data je účinná ústava, podle jejíž preambule navazuje novodobý český stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české. Podle ústavy je Česká republika parlamentní, demokratický právní stát s liberálním státním režimem a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným a jediným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky.Česko je vyspělá země s tržním hospodářstvím, která podle ekonomických, sociálních a politických indikátorů, jako je HDP na obyvatele, index lidského rozvoje, index svobody tisku, index svobody internetu od cenzury, patří k vysoce hodnoceným státům světa. Ekonomicky patří dle Světové banky do skupiny 31 nejbohatších států světa s nejvyššími finančními příjmy. Naopak velmi nízko se v porovnání s jinými státy umísťuje v podílu obyvatel žijících pod prahem chudoby. Vykazuje též poměrně nízkou nerovnost mezi nejbohatšími a nejchudšími obyvateli a relativně vyvážené přerozdělování bohatství napříč většinou obyvatel. Míra nezaměstnanosti je dlouhodobě nízká a pod průměrem vyspělých zemí. V indexu ekologické stopy je Česko oproti některým jiným vyspělým zemím menším ekologickým dlužníkem. Podle Global Peace Index, který vypracovává každoročně Institute for Economics and Peace, je Česká republika šestou nejbezpečnější zemí na světě (index zohledňuje hrozbu válečného konfliktu i úroveň vnitřní násilné kriminality). Česko je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské celní unie, Evropské unie, součástí Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru, členem Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Česko je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česká republika má rozlohu 78 866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česká republika dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je rovněž i jedním z krajů. V roce 2017 v Česku žilo přibližně 10,6 milionu obyvatel. Výrazná většina obyvatelstva se hlásí k české, případně moravské národnosti.
Dějiny
Původní osídlení Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 lety. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů (kultura s nálevkovitými poháry, únětická kultura, lengyelská kultura ad.). Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové). Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se spíše o nadkmenový svaz. V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla pod nadvládou dynastie Mojmírovců Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již plnohodnotným státním útvarem. Čechy se od ní odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary. Středověk Země Koruny české v 15. až 17. století Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně samostatného středověkého státu v rámci Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). České království nicméně vzniklo až roku 1198, kdy německý král uznal dědičně český královský titul, který poté potvrdil císař, papež a roku 1212 i Zlatá bula sicilská Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I., jakož i další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říše římské až na účast na říšských sněmech. Václav I., ale zejména jeho syn Přemysl Otakar II. pak vybudoval rozsáhlé panství, které sahalo za Alpy a k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo získat území přes Polsko až k Baltskému moři, a jeho syn Václav III. i uherské území. Po zavraždění Václava III. se království ocitlo v chaosu, ale volba Jana Lucemburského králem umožnila nový vzestup, který vyvrcholil zejména za panování Janova syna Karla IV. (1316–1378). Ten v roce 1348 ustanovil tzv. země Koruny české a pod Českou korunu připojil Braniborsko (do 1415), Lužice (do 1635) a Slezsko (do 1742). Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Náboženské spory vygradovaly za vlády Karlova syna Václava IV. Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici napětí mezi Husovými příznivci a jeho odpůrci přešlo v otevřené nepřátelství a události vyústily v husitské války. Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili všechny čtyři křížové výpravy do Čech. Války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436. V osobě Jiřího z Poděbrad si země dokonce zvolila umírněného husitu jako krále. Avšak vnější tlak krále Jiřího přiměl přepustit z taktických důvodů český trůn rodu Jagellonců. Když však v bitvě u Moháče (1526) padl druhý Jagellonec na českém trůnu, Ludvík, získali ho Habsburkové, kteří, společně s následující dynastií habsbursko-lotrinskou, vládli zemi dalších téměř 400 let. Novověk Bitva na Bílé hoře roku 1620 V roce 1526 byl na český trůn zvolen Ferdinand I. Habsburský a s ním dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. Ferdinandův vnuk Rudolf II. si ještě (jako poslední Habsburk) zvolil Prahu za sídelní město a, ač katolík, byl velmi tolerantní vůči českému protestantismu (Rudolfův majestát). Po jeho smrti však éra tolerance skončila a náboženské napětí znovu vzrostlo. V roce 1618 vypuklo proti katolickému panovníkovi ozbrojené povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavovští vůdcové byli veřejně popraveni v Praze. Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české exilové šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě o necelých 30 % na zhruba 1,75 milionu obyvatel. Roku 1627 bylo v Česku vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali Český královský titul dědičně, za jediné povolené náboženství bylo prohlášeno katolické a jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým, fakticky byl ale upřednostněn. Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly země Koruny české de facto zrušeny, ale i nadále se korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí,[36] což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od 17. až do počátku 19. století rovněž probíhala centralizace monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování kultury i jazyka se koncem 18. století začalo v českých zemích projevovat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami zastupujícími zájmy českého etnika. Ve druhé polovině 19. století nastal v Česku i významný hospodářský a kulturní rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska byla soustředěna v Českých zemích. České politické elity (zejm. František Palacký) po celé 19. století věřily, že federalizované a demokraticky reformované Rakousko bude nejvýhodnějším životním prostorem pro český národ i jiné malé národy střední Evropy (tzv. austroslavismus). Rakouské soustátí mělo být ochranou vůči vlivu mocných národů ze západu i východu. To však změnila první světová válka (1914–1918), vstupem do níž vídeňští politici učinili z Rakousko-Uherska přívěsek vilémovského Německa, čímž austroslavistické sny rozmetali. Novým řešením měl být projekt Československa připravený Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem. Československo První republika po sloučení Moravy a Slezska do země Moravskoslezské v roce 1928 V první světové válce bojovalo 1,5 milionu mužů odvedených z českých okresů, z nichž padlo 138 000 na straně monarchie a asi pět a půl tisíce (jen do konce války) v legiích. Více než 90 000 dobrovolníků zformovalo Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, kde bojovali proti Centrálním mocnostem (tedy i rodnému Rakousko-Uhersku) a posléze i proti bolševikům.[39] Po porážce Rakouska-Uherska byly 28. října 1918 země Koruny české, část Uherského království a Podkarpatská Rus sjednoceny do nového státního útvaru Československa. Prvním prezidentem Československa byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk. V období od vzniku státu až do zániku první republiky bylo Československo unitárním státem a zůstalo jediným demokratickým státem ve střední Evropě. Přes svůj deklarovaný národní charakter (viz čechoslovakismus) mělo Československo na svém území významné německé, maďarské, polské a rusínské národnostní menšiny. Po vyhlášení nezávislosti došlo k pohraničním konfliktům s Polskem a Maďarskem stejně jako k nepokojům v německých oblastech země. Problém nepřátelských sousedů se Československo pokusilo vyřešit spojenectvím zvaným Malá dohoda, systémem spojeneckých smluv s Francií a Británií a od roku 1935 i smlouvou se Sovětským svazem. Německá menšina v pohraničí se v důsledku Velké hospodářské krize, masivní nezaměstnanosti a intenzivní nacistické propagandy radikalizovala a začala požadovat odtržení od Československa. Tyto snahy reprezentovala SdP vedená Konradem Henleinem. Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou (podepsána Německem, Francií, Británií a Itálií) donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Mnichovská dohoda bývá také označována jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, jelikož zástupci československé strany k jednání přizváni nebyli a vojenská aliance Československa s Francií a Británií se ukázala jako zbytečná. Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Tento okleštěný státní útvar se psal se spojovníkem (Česko-Slovensko) a je nazýván druhá republika. Protektorát Čechy a Morava Památník v Praze věnovaný parašutistům, kteří provedli atentát na R. Heydricha Dne 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (na území Protektorátu se nacházela jen velmi malá část Českého Slezska v okolí Ostravy a Frýdku, zatímco zbytek, včetně východní poloviny československého Těšínska, byl připojen k Německu). Prezident Edvard Beneš v Londýně zorganizoval exilovou vládu (tzv. prozatímní státní zřízení). Německá okupace Československa se setkala s masivním odbojem obyvatel země a skupin podporovaných ze zahraničí (zejm. operace Anthropoid), na který nacisté reagovali terorem (např. vyhlazení Lidic). V průběhu druhé světové války nacisté realizovali politiku totálního nasazení českých pracovních sil na území Německa, stejně jako likvidaci židovské diaspory na území Protektorátu. Nejznámější údaj o počtu obětí nacistické okupace pochází z výzkumu zveřejněného Gustavem Hajčíkem a Jaroslavem Voleníkem roku 1956, podle něhož během války zemřelo 360 000 Čechoslováků.Poválečné Československo Československo po federalizaci v roce 1969 Hořící sovětský tank během invaze vojsk Varšavské smlouvy v Praze roku 1968. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Období 1945–1948 je někdy nazýváno třetí republika. Od března 1945 postupovala sovětská armáda na české území z Ostravska a od Bratislavy, později i ze severu k Praze a k demarkační linii osvobodila zhruba dvě třetiny Čech. O zbytek českého prostoru západně od linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice se postarala americká armáda. Při osvobozování Československa zahynulo 140 000 vojáků Rudé armády, po jejichž boku bojovali i příslušníci 1. čs. armádního sboru pod velením Ludvíka Svobody, který se vyznamenal v bojích u Sokolova a o Kyjev a krutě krvácel v karpatsko-dukelské operaci, jejímž cílem bylo pomoci Slovenskému národní povstání. Osvobození také pomohlo české květnové povstání (ve světě nejznámější jeho součástí bylo Pražské povstání). Došlo však poté k dnes sporným jevům jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska, omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd. (tzv. Benešovy dekrety).V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana Československa, která už v květnu 1946 vyhrála parlamentní volby; země se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku. Byly potlačeny struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Rozsáhlé znárodňování a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Liberalizační hnutí známé jako Pražské jaro bylo potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991. Režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody, čemuž se snažilo vzdorovat zejména hnutí Charta 77. Poválečné Československo nebylo plně unitární, ale mělo asymetrickou strukturu. Na Slovensku působila zákonodárná Slovenská národní rada a do roku 1960 též její výkonný orgán Sbor pověřenců, zatímco Česko obdobné orgány nemělo. Zatímco vzájemné hranice Čech, Moravy a Slezska byly poválečným krajským dělením rozrušeny, hranice mezi Českem a Slovenskem krajské členění respektovalo a zákon zakazoval vládě měnit krajské hranice oddělující kraje v českých zemích od krajů na Slovensku. Záležitosti, které na Slovensku spadaly do působnosti SNR či Sboru pověřenců, tak pro kraje v českých zemích vykonával československý parlament a vláda. Některé československé právní předpisy tak měly územní působnost omezenou na české kraje. Příkladem je státní ochrana přírody. Slovenská národní rada přijala zákon č. 1/1955 Zb. SNR, o štátnej ochrane prírody, platný jen pro slovenské kraje. Následně československé Národní shromáždění přijalo československý zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, který však byl od počátku účinný pouze pro české kraje. Česká socialistická republika a Česká republika v rámci federaceVáclav Havel, pozdější první prezident samostatné České republiky, během událostí v listopadu 1989 Česká republika je součástí společného trhu EU i Schengenského prostoru Trvalejším státoprávním důsledkem Pražského jara zůstala federalizace Československé socialistické republiky, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR). Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání, byť společenská transformace zároveň způsobila dramatický nárůst kriminality, značné zadlužení státu a prohlubování federalizace až k rozpadu státu. Z názvu federálního státu a obou národních států bylo v roce 1990 vypuštěno slovo socialistický a Česká republika získala své vlastní státní symboly. Od roku 1990 začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, rychle narůstaly rozpory (viz pomlčková válka), které nakonec vedly k rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992. Dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky. Samostatná Česká republika Subjektem mezinárodního práva se Česká republika stala 1. ledna 1993, se zánikem federace. Zapojila se do západoevropských politických struktur. 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznává drtivá většina států světa. Od svého vzniku do 13. července 2009 však nebyla uznávána jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, v současné době jde hlavně o spory z vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů). Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná. Stávající Česká republika je v zahraničí občas kritizována kvůli značné korupci politických elit.