V září 1944 tak hlášení z Kyrgyzstánu uvádí, že z 31 000 nedávno deportovaných rodin jich pouze 5 000 dostalo ubytování. A to je ještě široký pojem! Při pozorném čtení textu se totiž dozvíme, že v Kameninském okrsku ubytovaly místní úřady 900 rodin v . . . 18 bytech sovchozu, tedy 50 rodin do jednoho bytu! Toto nepředstavitelné číslo znamená, že rodiny deportované z Kavkazu, které měly často velkou řádku dětí, spaly na prahu zimy střídavě v těchto "bytech" a pod širým nebem.

   Sám Berija v dopisu Mikojanovi v listopadu 1944, tedy skoro rok po deportaci Kalmyků, uznal, že "jsou vystaveni výjimečně obtížným životním a zdravotním podmínkám; mnozí z nich nemají prádlo, oblečení ani obuv". O dva roky později dva představitelé NKVD nahlásili, že "30 % práceschopných Kalmyků nepracuje, protože nemají boty. Citelně se projevuje naprostá neschopnost přizpůsobit se drsnému podnebí a nezvyklým podmínkám i neznalost jazyka, a tím vznikají další obtíže." Vykořenění a vyhladovělí deportovaní přidělení do kolchozů, které nedokázaly zajistit obživu ani vlastním lidem, nebo zařazení do podniků na práci, pro kterou neměli kvalifikaci, byli většinou prachšpatnými pracovníky. "Situace Kalmyků deportovaných na Sibiř je tragická," napsal Stalinovi bývalý prezident Kalmycké autonomní republiky D. P. Pjurvejev. "Přišli o dobytek. Dorazili na Sibiř s holýma rukama. (. . .) Nedokázali si zvyknout na nové podmínky života a práce. (. . .) Kalmykové pracující v kolchozech nedostávají žádné potraviny, protože kolchozníci sami nic nemají. Ti, které nasadili do podniků, nedokáží zvládnout novou práci a z toho pramení jejich nouze a nemožnost opatřit si normální obživu." Zkrátka když měli kočovní pastevci Kalmykové pracovat u strojů, spolkly celý jejich hubený plat pokuty!

   O hekatombách mezi deportovanými svědčí několik čísel. V lednu 1946 napočetl úřad pro zvláštní osídlování 70 360 Kalmyků z 92 000, kteří byli přivezeni před dvěma lety. K 1. červenci 1944 dorazilo do Uzbekistánu 35 750 rodin představujících 151 424 osob; o šest měsíců později bylo rodin o 818 více, ale lidí o 16 000 méně! Ze 608 749 osob deportovaných z Kavkazu bylo k 1. říjnu 1948 mrtvých 146 892, tedy skoro každý čtvrtý, a nově narozených přibylo jen 28 120. Z 228 392 osob deportovaných z Krymu bylo do čtyř let 44 887 mrtvých a nově narozených jen 6 564. Výše úmrtnosti vyvstane ještě očividněji, když víme, že 40 % - 50 % deportovaných představovaly děti do 16 let. "Přirozená smrt" připadala tedy jen na mizivý počet úmrtí. A pokud jde o mladé lidi, kteří přežili? Co tak mohli od budoucnosti čekat? Z 89 000 školou povinných dětí deportovaných do Kazachstánu jich do školy v roce 1948, tedy čtyři roky po deportaci, nastoupilo 12 000. Podle úředního nařízení musela být navíc výuka "zvláštních osadníků" zajišťována pouze v ruštině.

   Během války postihly deportace ještě další národy. 29. května 1944, několik dní po ukončení deportace krymských Tatarů, napsal Berija Stalinovi: "NKVD považuje za rozumné (sic!) vyhnat z Krymu všechny Bulhary, Řeky a Armény." Bulharům se vyčítalo, že "za německé okupace aktivně pomáhali při pečení chleba a výrobě potravin pro německou armádu" a že "spolupracovali s německými orgány při pátrání po vojácích Rudé armády a partyzánech". Řekové zase "zakládali po příchodu okupantů malé průmyslové podniky; německé úřady Řekům napomáhaly v obchodování a přepravě zboží atd." Pokud jde o Armény, těm se kladlo za vinu, že v Simferopolu založili kolaborantskou organizaci zvanou Dromedar, v čele s arménským generálem Dro, která se "kromě otázek náboženských a politických věnovala i rozvoji obchodu a průmyslu". Podle Beriji tato organizace "shromažďovala prostředky na vojenské potřeby Němců a na ustavení Arménské legie."

   O čtyři dny později, 2. června 1944, podepsal Stalin dekret Státního výboru obrany, ve kterém se nařizovalo "završit vyhnání krymských Tatarů odsunem 37 000 Bulharů, Řeků a Arménů, všechno německých spřeženců". Stejně jako při ostatních hromadných deportacích určoval dekret zcela libovolně kvóty pro každou "hostitelskou oblast": 7 000 pro provincii Gurjev v Kazachstánu, 10 000 pro Sverdlovsko, 10 000 pro provincii Molotov na Urale, 6 000 pro Kemerovo, 4 000 pro Baškirii. Podle vžitého výrazu "operace úspěšně proběhla" 27. a 28. června 1944. Během těchto dvou dnů bylo deportováno 41 854 osob, tedy "plán splněn na 111 %", jak je zdůrazněno v hlášení.

   Po "vyčištění" Krymu od Němců, Tatarů, Bulharů, Řeků a Arménů se NKVD rozhodla pro čistku na hranicích Kavkazu. Rozsáhlé operace, které všechny lpěly na zdůrazňování posvátnosti hranic, byly přitom jen přirozeným a systematičtějším pokračováním "protišpionských" operací let 1937-1938. 21. července 1944 podepsal Stalin další dekret Státního výboru obrany s příkazem k deportaci 86 000 Meschétských Turků, Kurdů a Chemšinů z pohraničních krajů Gruzie. Vzhledem k hornatosti území, na kterém tyto národy bývalé osmanské říše již po staletí žily, a vzhledem ke kočovnému způsobu života části tohoto obyvatelstva uvyklého volně se pohybovat na obou stranách sovětsko-turecké hranice byly přípravy na tuto deportační razii obzvlášť dlouhé. Sama operace trvala asi deset dní od 15. do 25. listopadu 1944 a bylo na ni nasazeno 14 000 mužů ze zvláštních oddílů NKVD. Použito bylo 900 kamionů Studebaker, které poskytli Američané na základě zákona o půjčce a pronájmu, podle kterého Spojené státy dodávaly válečný materiál většině spojenců.

   V hlášení Stalinovi z 28. listopadu se Berija chlubil, že během deseti dnů transportovali za "obzvláště těžkých podmínek" 91 095 osob. Všechna tato individua, z nichž 49 % představují děti mladší než 16 let, jsou potencionální turečtí špioni, vysvětloval Berija. "Značnou část populace této oblasti pojí příbuzenská pouta s obyvateli pohraničních okrsků Turecka. Jsou to pašeráci, mají tendenci emigrovat a rekrutují se z nich agenti tureckých zpravodajských služeb a banditi, jejichž tlupy se pohybují podél hranic." Podle statistik Oddělení pro zvláštní osídlování gulagu mělo být při této operaci deportováno do Kazachstánu a Kirgizie celkem 94 540 osob. Od listopadu 1944 do července 1948 zemřelo ve vyhnanství 19 540 Meschetů, Kurdů a Chemšinů, tedy asi 21 % z celého počtu deportovaných. Téměř stejná míra úmrtnosti 20 - 25 % z celkového množství za 4 roky byla u všech národů, které režim pronásledoval.

   S masivním přílivem stovek tisíců vyhnanců z etnických důvodů se kontingent zvláštních osadníků během války doplnil a výrazně rozrostl z asi 1 200 000 osob na 2 500 000. Jestliže před válkou tvořili převážnou část zvláštních osadníků bývalí kulaci, tak jejich počet klesl z 936 000 na počátku války na 622 000 v květnu 1945. Desítky tisíc bývalých kulaků v dospělém věku, s výjimkou deportovaných otců rodin, byly totiž povolány do zbraně. Manželky a děti odvedenců získaly zpět občanská práva a byly vyškrtnuty ze seznamů zvláštních osadníků. Kvůli válce však nemohly opustit místo vykázaného pobytu, a to tím spíš, že jejich majetek včetně domů zůstal zkonfiskovaný.

   Určitě nikdy nebyly podmínky přežití vězňů gulagu tak strašné jako v letech 1941-1944. Hladomor, epidemie, přelidnění, nelidské vykořisťování, to byl každodenní úděl zeků (vězňů), kteří přežili hlad, nemoci, stále vyšší pracovní normy, udavačství armády špiclů pověřených odhalováním "kontrarevolučních organizací trestanců", rozsudky a okamžité popravy.

   Postup Němců v prvních válečných měsících přiměl NKVD, aby evakuovala velkou část svých věznic, pracovních kolonií a lágrů, které by mohly padnout do rukou nepřítele. Od července do prosince 1941 bylo na východ přemístěno 210 kolonií, 135 věznic a 27 lágrů, tedy celkem asi 750 000 osob. Do zprávy "o činnosti gulagu za Velké vlastenecké války" velitel gulagu Nasedkin napsal, že "evakuace táborů proběhla vcelku spořádaně." Nicméně dodal, že "pro nedostatek dopravních prostředků byla většina vězňů evakuována pěšky mnohdy do vzdálenosti více než 1 000 kilometrů". Lze si představit, v jakém stavu se vězňové dostávali na místo určení! Pokud na evakuaci táborů nezbyl čas, což se v prvních týdnech války stávalo často, byli vězni na místě popraveni. To byl hlavně případ západní Ukrajiny, kde koncem června 1941 zmasakrovala NKVD 10 000 vězňů ve Lvově, 1 200 ve vězení v Lucku, 1 500 ve Stanyslavivu, 500 v Dubně a mnoho dalších. Když tam dorazili Němci, objevili desítky hromadných hrobů v oblasti Lvova, Žitomiru a Vinice. Nacistické einsatzgruppen nelenily a pod záminkou těchto "židovsko-bolševických" zvěrstvech okamžitě vyvraždila desítky tisíc Židů.

   Ve všech hlášeních z let 1941-1944 se velitelství gulagu zmiňovalo o obrovském zhoršení životních podmínek v táborech během války. V přelidněných táborech se "obytná plocha" připadající na jednoho vězně snížila z 1,5 na 0,7 m čtverečních, což logicky znamená, že se museli střídat ve spaní na podlaze, přičemž pryčny byly luxusem vyhrazeným pro "úderníky".

Hlášení zástupce velitele Operačního oddělení gulagu o stavu táborů Siblagu z 2. listopadu 1941.

   Podle informací Operačního oddělení NKVD Novosibirské oblasti došlo v táborech Siblagu v okrscích Achlurska, Kuzněcka a Novosibirska k výraznému nárůstu úmrtnosti. . .

   Příčinou vysoké úmrtnosti a masivního rozšíření nemocí mezi vězni je nepochybně všeobecná ochablost způsobená trvalým nedostatkem výživy a provázená pelagrou a oslabením srdeční činnosti v podmínkách tvrdé fyzické práce.

   Dalším souborem příčin vysoké nemocnosti a úmrtnosti vězňů je pozdní poskytování lékařské péče, úmornost práce, prodloužení pracovní doby a nedostatek doplňkové výživy. . .

   Výrazné množství případů úmrtí, zjevné podvýživy a epidemií se objevilo mezi vězni, kteří byli do tábora převezeni z různých rozřazovacích středisek. Například z 539 vězňů dovezených 8. října 1941 ze střediska v Novosibirsku do oddílu Marinskoje jich 30 % bylo extrémně vychrtlých z pelagry a zavšivených. Navíc bylo mezi deportovanými na místo určení dopraveno 6 mrtvých. Dalších 5 osob z konvoje zemřelo v noci z 8. na 9. říjen. V konvoji, který dorazil do oddílu Marinskoje ze stejného rozřazovacího střediska 20. září, bylo zavšiveno 100 % osob a mnoho vězňů nemělo spodní prádlo. . .

   V poslední době se v táborech Siblagu rozmohly sabotáže prováděné ošetřujícím personálem z řad vězňů. Podle článku 58-10 tak byl odsouzen ošetřovatel v táboře Ahjer (okrsek Tajginsk), který zorganizoval skupinku 4 vězňů, jejichž úkolem bylo sabotovat výrobu. Členové skupiny posílali nemocné vězně na nejtěžší práce, neléčili je včas, a snažili se tak zabránit táboru v plnění výrobních norem.

Zástupce velitele Operačního oddělení gulagu, kapitán bezpečnostních sil Kogenman.

   "Potravinová kalorická norma" byla v roce 1942 o 65 % nižší než před válkou. Vězni hladověli a v roce 1942 se v táborech objevil tyfus a cholera; podle oficiálních údajů na ně onoho roku zemřelo téměř 19 000 vězňů. V roce 1941 bylo v samotných pracovních táborech, bez započtení kolonií, zaznamenáno 101 000 úmrtí, čímž se roční úmrtnost přiblížila k 8 %. V roce 1942 zaznamenalo velitelství táborů gulagu 249 000 úmrtí, tedy úmrtnost 18 %; v roce 1943 to bylo 167 000 úmrtí, tedy úmrtnost 17 %. Sečteme-li počet popravených a zemřelých vězňů v táborech a pracovních koloniích, dojdeme k číslu asi 600 000 mrtvých v gulagu jenom za léta 1941-1943. Ti, co přežili, byli v zuboženém stavu. Podle údajů velitelství bylo koncem roku 1942 pouze 19 % schopných těžké fyzické práce, 17 % středně těžké práce a 64 % schopných pouze lehké fyzické práce, tedy nemohoucích.

   "Silně zhoršený zdravotní stav kontingentu", abychom použili eufemismus velitelství gulagu, nebránil orgánům ždímat vězně až do posledních sil. Ve svém hlášení velitel gulagu napsal: "Od roku 1941 do 1944 stoupla hodnota jednoho dne práce z 9,5 na 21 rublů." Do zbrojařských závodů byly nasazeny stovky tisíc vězňů náhradou za dělníky odvedené do armády. Pro válečné hospodářství byla úloha gulagu velice významná. Podle odhadu vězeňské správy zajišťovali vězni téměř čtvrtinu produkce v řadě klíčových odvětví zbrojařského, hutnického a těžebního průmyslu.

   I přes "dobré vlastenecké chování" (sic!) vězňů, z nichž bylo "95 % zapojeno do socialistického soutěžení", neustávala represe zejména vůči politickým. Podle dekretu ústředního výboru z 22. června 1941 neměl být do konce války ani po vypršení trestu propuštěn žádný z odsouzených za "58" - tedy podle článku 58 trestního zákona vztahujícího se na "zločiny kontrarevoluce". Velitelství gulagu izolovalo politické, kteří byli odsouzeni za "příslušnost k trockistické či pravičácké organizaci" nebo k nějaké "kontrarevoluční straně" a za "špionáž, terorismus a zradu" do zvláštních táborů zostřeného režimu, které ležely v nejdrsnějších krajích (na Kolymě a v Arktidě). Roční úmrtnost dosahovala v těchto táborech 30 %. Dekretem z 22. dubna 1943 byly zavedeny "káznice zostřeného režimu", což byly skutečné tábory smrti, ve kterých vězni dřeli za podmínek, v nichž neměli žádnou šanci na přežití: úmorná, dvanáctihodinová dřina denně při těžbě zlata, uhlí, olova, radia převážně v dolech na Kolymě a Vorkutě.

   Během tří let, od července 1941 do července 1944, odsoudily zvláštní táborové soudy k novým trestům více než 148 000 vězňů, z toho 10 858 na smrt. Z nich bylo 208 popraveno za "špionáž", 4 307 za "teroristické záškodnictví" a 6 016 za "organizování povstání nebo vzpoury v táboře". Podle NKVD bylo během války rozkryto v gulagu 603 "organizací vězňů". Tato čísla mají sice v první řadě potvrdit bdělost velitelství, které bylo samo důkladně obměněno - část zvláštních oddílů na ostrahu táborů byla přidělena k novým úkolům hlavně při deportačních raziích -, ale pravda též je, že ve válečných letech docházelo k prvním hromadným útěkům a k prvním velkým táborovým vzpourám.

   Osazenstvo gulagu se ve skutečnosti za války výrazně změnilo. Na základě dekretu z 12. července 1941 bylo více než 577 000 vězňů, odsouzených podle vyjádření samotných úřadů za "nevýznamné přestupky, jako je bezdůvodné opuštění pracoviště a drobné krádeže", propuštěno a ihned převeleno k Rudé armádě. Když připočteme i vězně, kterým trest vypršel, odešlo během války z gulagu přímo na frontu 1 068 800 vězňů. Ti nejslabší a nejméně přizpůsobení nelítostným podmínkám tábora patřili k oněm 600 000 osobám, které jen v letech 1941-1943 v gulagu zemřely. Zatímco z táborů a kolonií odešly davy odsouzenců za lehké přečiny, zůstali a přežili jen ti nejodolnější, a také nejtvrdší, jak z řad politických, tak nepolitických. Podíl odsouzených k delším trestům (více než 8 let) podle článku 58 trestního zákona prudce stoupl z 27 % na 43 % z celkového počtu vězňů. Nárůst počtu trestanců patrný od začátku války se ještě zintenzivní v letech 1944-1945. Po období poklesu stoupl v těchto dvou letech celkový počet vězňů v gulagu neuvěřitelným způsobem: od ledna 1944 do ledna 1946 skok o 45 %.

   Ze Sovětského svazu roku 1945 si svět zapamatoval pouze pozlacenou stranu mince slávy země, která je sice zpustošená, ale zvítězila. François Furet píše, že "SSSR jako velký vítězný stát v sobě v roce 1945 spojuje materiální sílu s mesiášstvím nového člověka". Nikdo nevidí - a nechce vidět - pečlivě skrývaný rub skutečnosti. Jak vyjevují archivy gulagu, byl však rok vítězství také rokem nového rozmachu sovětského systému koncentráků. Mír na vnější frontě nepřinesl uvnitř ani uvolnění, ani přestávku v kontrole státu nad společností zmrzačenou čtyřletou válkou. Rok 1945 byl naopak rokem, kdy se znovu utvrzovala vláda nad kraji, které byly s postupem Rudé armády znovu přičleňovány k Sovětskému svazu, a nad miliony sovětských občanů, kteří se načas ocitli "vně systému".

   Území připojená v letech 1939-1940 - baltské země, západní Bělorusko, Moldavsko, západní Ukrajina -, která po valnou část války zůstávala vně sovětského systému, byla po první sovětizaci v letech 1939-1940 podrobena sovětizaci druhé. Rozvinula se zde protisovětská národnostní hnutí, jejichž ozbrojený odboj vyvolal perzekuce a represe. Zvlášť silný odpor proti připojení byl na západní Ukrajině a v baltských zemích.

   Za první okupace západní Ukrajiny od září 1939 do června 1941 vznikla dost silná ozbrojená podzemní organizace OUN - Organizace ukrajinských nacionalistů -, jejíž někteří členové spolupracovali jako pomocníci oddílů SS při potírání Židů a komunistů. Po příchodu Rudé armády v červenci 1944 ustavila OUN Nejvyšší radu pro osvobození Ukrajiny. Vůdce OUN Roman Šuchovič se stal velitelem Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která podle ukrajinských pramenů čítala na podzim 1944 více než 20 000 bojovníků. 31. března 1944 podepsal Berija dekret s příkazem k zatčení všech příslušníků rodin bojovníků z OUN a UPA a k jejich deportaci do Krasnojarska. Od února do října 1944 bylo takto deportováno 100 300 civilistů - žen, dětí a starců. 37 000 bojovníků, kteří byli v onom období zatčeni, bylo posláno do gulagu. Když v listopadu 1944 zemřel metropolita ukrajinské řeckokatolické církve monsignore Šeptyckyj, sovětské orgány tuto církev donutily spojit se s církví pravoslavnou.

   Ve snaze vymýtit kořeny odporu proti sovětizaci navštěvovali agenti NKVD školy, probírali seznamy a školní záznamy bývalých žáků, kteří školu navštěvovali v předválečných letech, kdy západní Ukrajina patřila k "buržoaznímu" Polsku, a sestavovali soupisy osob, určených k preventivnímu zatčení, v jejichž čele stála jména nejnadanějších žáků, pokládaných za "potencionální nepřátele sovětské moci". V západním Bělorusku, které bylo stejně jako západní Ukrajina považováno za další kraj "prolezlý živly nepřátelskými vůči sovětskému režimu", bylo podle hlášení jednoho z Berijových pobočníků Kobulova od září 1944 do března 1945 zatčeno více než 100 000 "dezertérů" a "kolaborantů". V samotné Litvě proběhlo podle statistik v období od 1. ledna do 15. března 1945 2 257 "vyčišťovacích operací".

   Výsledkem těchto operací bylo přes 6 000 mrtvých "banditů" a více než 75 000 zatčených "banditů, členů nacionalistických skupin a dezertérů". Za rok 1945 bylo z Litvy deportováno více než 38 000 "příslušníků rodin společensky závadných živlů, banditů a nacionalistů". V letech 1944-1946 příznačným způsobem obrovsky vzrostl podíl Ukrajinců a Baltů v rámci celkového počtu vězňů gulagu, a to u jedněch o 140 % a u druhých o 420 %. Koncem roku 1946 představovali Ukrajinci v táborech 23 % vězňů a Baltové asi 6 %, což je mnohem vyšší procento, než bylo zastoupení těchto národů v sovětské populaci.

   Rozrůstání gulagu v roce 1945 má na svědomí také příliv stovek tisíc osob přeřazených z "kontrolních a filtračních táborů". Ty byly zakládány spolu s pracovními tábory gulagu od konce roku 1941. Určeny byly pro sovětské válečné zajatce, kteří byli osvobozeni nebo unikli z rukou nepřítele a všichni byli podezřelí jako potencionální špioni nebo přinejmenším jako individua "nakažená" svým pobytem mimo systém. Přicházeli do nich i muži ve vojenském věku, kteří pocházeli z území okupované nepřítelem, a tudíž byli také nakažení, a starostové a další osoby, kteří za okupace zastávali i ty nejnižší úřednické funkce. Od ledna 1942 do října 1944 prošlo podle oficiálních údajů kontrolními a filtračními tábory na 421 000 osob.

   S postupem Rudé armády na západ, s přebíráním území okupovaných již po dva až tři roky Němci a s osvobozováním milionů sovětských válečných zajatců a lidí deportovaných na práci v Německu vyvstala otázka způsobu repatriace sovětských vojáků i civilistů v takové šíři jako nikdy dříve. V říjnu 1944 vytvořila sovětská vláda Velitelství pro otázky repatriace v čele s generálem Golikovem. Ten v rozhovoru uveřejněném 11. listopadu 1944 mezi jinými prohlásil: "Sovětská moc myslí na osud svých dětí, které padly do nacistického otroctví. Budou důstojně přivítány doma jako děti vlasti. Sovětská vláda soudí, že ani ti sovětští občané, kteří se pod hrozbou nacistického teroru dopustili činů namířených proti zájmům SSSR, se nebudou muset ze svých činů zodpovídat, pokud se po návratu do vlasti rozhodnou čestně plnit své občanské povinnosti." Na podobná a široce zveřejňovaná prohlášení se dali nachytat Spojenci. Jak jinak si vysvětlit, že s takovou horlivostí plnili klauzule jaltské dohody ohledně repatriace všech sovětských občanů, kteří "se nacházejí vně hranic své vlasti"? Takže zatímco podle dohod měli být násilně navráceni pouze ti, kdo nosili německou uniformu nebo kolaborovali s nepřítelem, byli do rukou NKVD zajišťující návrat vydáni všichni sovětští občané "vně hranic".

   Tři dny po skončení nepřátelství, 11. května 1945, nařídila sovětská vláda zřídit 100 nových kontrolních a filtračních táborů s kapacitou po deseti tisíci místech. Repatriovaní sovětští váleční zajatci měli být všichni "zkontrolováni" kontrarozvědnou organizací SMERŠ, zatímco civilisty měla profiltrovat ad hoc ustavená oddělení NKVD. Za devět měsíců, od května 1945 do února 1946, bylo navráceno do vlasti 4 200 000 Sovětů: 1 545 000 válečných zajatců, kteří přežili z nacisty zajatých 5 000 000, a 2 655 000 civilistů deportovaných na práci a osob, které prchly na západ v době bojů. Po povinném pobytu ve filtračním a kontrolním táboře dostalo 57,8 % repatriovaných, převážně žen a dětí, povolení vrátit se domů; 19,1 % bylo odvedeno do armády, většinou k trestním rotám; 14,5 % bylo přiděleno většinou na dobu dvou let k "praporům přestavby"; 8,6 %, tedy asi 360 000 osob, bylo posláno do gulagu, ve většině případů za "vlastizradu", což znamenalo 10 až 20 let v táboře nebo v komandatuře NKVD s postavením zvláštního osadníka.

   Zvláštní úděl byl připraven pro vlasovce neboli sovětské vojáky, kteří se přidali k sovětskému generálovi a veliteli II. armády Andreji Vlasovovi, jehož v červenci 1942 zajali Němci. Generál Vlasov se jako přesvědčený antistalinista rozhodl spolupracovat s nacisty a osvobodit vlast od bolševické tyranie. Se svolením německých orgánů založil Ruský národní výbor a postavil dvě divize Ruské osvobozenecké armády. Po porážce nacistického Německa vydali Spojenci generála Vlasova a jeho důstojníky Sovětům a ti je popravili. Pokud jde o vojáky Vlasovovy armády, ti byli po amnestii z listopadu 1945 odesláni na šest let do vyhnanství na Sibiř, do Kazachstánu a na Dálný sever. Na začátku roku 1946 bylo na seznamech Oddělení pro vyhnance a zvláštní osadníky ministerstva vnitra registrováno 148 079 vlasovců. Několik tisíc vlasovců, převážně poddůstojníků, bylo obviněno ze zrady a posláno do pracovních táborů gulagu.

   Ještě nikdy neměly zvláštní osady, tábory a kolonie gulagu, kontrolní a filtrační tábory a sovětská vězení takové množství chovanců jako v onom vítězném roce: téměř 5 500 000 osob všech kategorií. Tento rekord zůstával dlouho zastíněn slávou vítězství a připomínkou Stalingradu. S koncem 2. světové války začalo totiž období, které potrvá asi 10 let, během kterých bude sovětský model více než kdykoli jindy vzbuzovat obdiv u desítek milionů občanů z řady zemí. Skutečnost, že SSSR zaplatil za vítězství nad nacismem těžkou daň na lidských životech, zastírala vlastní stalinskou diktaturu a zbavovala režim podezření, která mu vysloužily - jak vzdálená se ta doba již jevila - moskevské procesy a sovětsko-německá smlouva.

13/ Vrchol a krize gulagu

   Poslední roky stalinismu nepoznamenal žádný velký veřejný proces ani Velký teror. V tíživé a konzervativní poválečné atmosféře dosáhlo však vrcholu kriminalizování mnoha druhů chování ve společnosti a jejich postihování jako trestných činů. Naděje válkou zdeptané společnosti, že nastane uvolnění režimu, nevyšly. "Národ příliš vytrpěl, minulost se nemůže opakovat," napsal ve svých Pamětech Ilja Erenburg 9. května 1945. Příliš dobře však znal soukolí a povahu systému zevnitř, aby vzápětí nedodal: "Přesto mě jímá nejistota a úzkost." Tento pocit se měl potvrdit.

   "Obyvatelstvo se zmítá mezi beznadějí z obtížné hmotné situace a nadějí, že se něco změní," dočítáme se v hlášeních, která v září-říjnu 1945 posílali do Moskvy inspektoři ústředního výboru z cest po provinciích. Podle těchto hlášení byla situace v zemi nadále chaotická. Obnovu výroby narušoval obrovský spontánní návrat milionů dělníků, kteří byli během evakuace v roce 1941-1942 odsunuti na východ. Hutnickým průmyslem na Urale otřásala vlna stávek, kterou v takové šíři režim ještě nikdy nezažil. Všude panovala nepopsatelná bída. V zemi bylo 25 000 000 bezdomovců a příděly chleba byly nanejvýš půl kilogramu na den pro těžce pracující. Na konci října 1945 to došlo tak daleko, že představitelé Krajského výboru strany v Novosibirsku navrhli zrušit slavnostní průvod pracujících městem u příležitosti výročí Říjnové revoluce, "jelikož obyvatelstvu se nedostávalo ošacení a bot". Uprostřed této bídy a strádání se nepřestávaly šířit nejrůznější zvěsti hlavně o blízké likvidaci kolchozů, u nichž se znovu prokázala neschopnost zaplatit rolníkům byť jen několika pudy obilí za pracovní sezonu.

   Právě na "rolnické frontě" byla situace nejdramatičtější. Válkou zpustošený venkov zasažený dlouhým suchem a postrádající jak stroje, tak pracovní síly vydal na podzim 1946 katastrofální úrodu. Vláda musela znovu odložit zrušení přídělů, které Stalin slíbil v projevu 9. února 1946. Vláda, která nechtěla vidět příčiny fiaska zemědělství a sváděla problémy na "osobní políčka" jako vnadidla zisku, rozhodla "zabránit porušování kolchozních předpisů" a pronásledovat "nepřátelské a nepřizpůsobivé živly, které sabotují sklizeň, zloděje a rozkrádače úrody". 19. září 1946 založila Komisi pro kolchozní záležitosti, které předsedal Andrejev a jejímž úkolem bylo zabrat půdu, kterou si kolchozníci "nezákonně přivlastnili" během války. Za dva roky tak vláda získala zpět na deset milionů hektarů, které si rolníci "uždíbli" a připojili ke svým vlastním kousíčkům půdy, aby vůbec přežili.

   Vládní dekret z 25. října 1946 s výmluvným názvem "O obraně státních obilovin" nařizoval ministerstvu spravedlnosti, aby všechny případy krádeže vyšetřilo do deseti dnů a přísně postupovalo podle již zapomínaného zákona ze 7. srpna 1932. V listopadu-prosinci 1946 stanulo před soudem 53 000 osob, převážně kolchozníků, z nichž většina byla odsouzena k těžkým trestům v táborech za krádež klasů nebo chleba. Za "sabotování sklizňové kampaně" byly zatčeny tisíce předsedů kolchozů. Do dvou měsíců stouplo plnění sklizňového plánu z 36 % na 77 %. Avšak za jakou cenu! Za eufemismem "zpoždění sklizňové kampaně" se často skrývala drsná skutečnost: hladomor.

   Na podzim a v zimě 1946-1947 zasáhl hladomor zejména oblasti nejvíce postižené suchem v létě 1946, což byly oblasti Kursk, Tambov, Voroněž, Orel a kraj Rostov. Za oběť mu padlo nejméně 500 000 lidí. Stejně jako v roce 1932, tak i v letech 1946-1947 se o hladomoru naprosto mlčelo. To, že se nesnížily povinné odvody z úrody, která v krajích nejvíce postižených suchem činila sotva dva a půl centu z hektaru, přispělo rozhodným způsobem k proměně nedostatku ve skutečný hladomor. Vyhladovělí kolchozníci neměli mnohdy na vybranou, a jestliže nechtěli zahynout hlady, přikrádali si z hubených porůznu skladovaných zásob. Za jeden rok stoupl počet krádeží o 44 %.

   5. června 1947 vyšel tiskem text dvou dekretů, které den předtím přijala vláda. Nesly se v podobném duchu jako pověstný zákon ze 7. srpna 1932 a stanovovaly, že "jakékoli poškození státního nebo kolchozního majetku" se trestá 5 až 20 lety tábora podle toho, zda byl čin spáchán jednotlivcem nebo kolektivně, zda to bylo poprvé nebo opakovaně. Jakákoli osoba, která by o přípravě nebo o samotné krádeži věděla a neoznámila ji na policii, bude odsouzena na 2 až 5 let do tábora. Kromě toho tajný oběžník připomínal soudům, že pod dekrety ze 4. června 1947 mají napříště spadat i malé krádeže na pracovišti, které byly až dosud trestány maximálně rokem odnětí svobody.

   Za druhé pololetí 1947 bylo podle tohoto nového zločinného zákona odsouzeno 380 000 lidí, z toho 21 000 mladistvých do 16 let. Za pár kilogramů žita se běžně chodilo na 8 až 10 let do tábora. Uveďme výňatek z rozsudku lidového soudu v okrese Suzdal, oblast Vladimir, ze dne 10. října 1947: "Noční mladiství hlídači kolchozních koní patnáctiletý N. A. a šestnáctiletý B. S. byli přistiženi při krádeži tří okurek v kolchozní zahradě. (. . .) Odsoudit N. A. a B. S. k 8 letům odnětí svobody a umístit do pracovního tábora s normálním režimem." Během 6 let bylo podle dekretů ze 4. června 1947 odsouzeno 1 300 000 osob, z toho 75 % na více než pět let. V roce 1951 představovaly 53 % "nepolitických" vězňů gulagu a téměř 40 % celkového počtu vězňů. V důsledku přísného plnění dekretů ze 4. června 1947 došlo na konci čtyřicátých let k výraznému prodloužení průměrné délky trestů vynášených řádnými soudy; podíl více než pětiletých trestů se zvýšil ze 2 % v roce 1940 na 29 % v roce 1949! V tomto období vrcholícího stalinismu vystřídala "řádná" represe prováděná lidovými soudy represi mimosoudní, kterou praktikovala NKVD a jež kvetla v letech třicátých.

   Mezi osobami odsouzenými za krádež bylo mnoho žen, válečných vdov a matek od rodin s malými dětmi, kterým nezbývalo než žebrat a přikrádat. Na konci roku 1948 bylo v gulagu více než 500 000 vězeňkyň, tedy dvakrát více než v roce 1945, a v kojeneckých domech při ženských táborech žilo 22 815 dětí do 4 let. Začátkem roku 1953 dostoupí toto číslo 35 000. Ve snaze zabránit, aby se gulag stal jedněmi velkými jeslemi - což byl výsledek ultrarepresivních zákonů z roku 1947 -, musela vláda v dubnu 1949 přijmout dekret o částečné amnestii, na jehož základě bylo propuštěno 84 200 žen a malých dětí. Při neustálém přílivu stovek tisíců osob odsouzených za drobné krádeže zůstával nicméně až do roku 1953 podíl žen v gulagu velmi vysoký, asi 25 až 30 % vězňů.

   V letech 1947-1948 doplnilo represivní arzenál několik dalších textů, které svědčí o atmosféře doby: dekret o zákazu sňatků mezi Sověty a cizinci z 15. února 1947 a dekret o "zodpovědnosti za vyzrazení státního tajemství nebo ztrátu dokumentů obsahujících státní tajemství" z 9. června 1947. Nejznámější je dekret z 21. února 1948, podle kterého musí být "všichni špioni, trockisté, záškodníci, pravičáci, menševici, eseři, anarchisti, bílí a další antisovětské živly po odpykání trestu v táboře posláni do vyhnanství do krajů Kolymy, do oblastí Novosibirska a Krasnojarska (. . .) a do některých vzdálených krajů Kazachstánu". Vězeňská správa chtěla mít raději tyto protisovětské živly na očích, a tak nejčastěji jednoduše o 10 let prodloužila tresty, které byly v letech 1937-1938 uděleny stovkám tisíců odsouzených za "58".

   Téhož dne, 21. února 1948, přijalo prezidium Nejvyššího sovětu další dekret, který nařizoval, aby z Ukrajinské SSR byla deportována "všechna individua odmítající plnit minimální počet pracovních směn v kolchozech a vedoucí příživnický život". 2. června 1948 bylo toto ustanovení rozšířeno na celou zemi. Vzhledem k úpadku kolchozů, které většinou nebyly schopné zajistit svým pracovníkům za směnu ani minimální odměnu, mnozí kolchozníci úřady požadovaný minimální počet směn za rok neodpracovali. Nový zákon mohl tedy postihnout miliony z nich. Místní úřady pochopily, že přísné dodržování "dekretu o příživnictví" by rozložilo již tak slabou výrobu, a proto se zákonem zacházely laxně. Přesto však bylo jen za rok 1948 více než 38 000 "příživníků" deportováno a bylo jim vykázáno místo k pobytu v komandaturách NKVD. Všechna tato represivní opatření zastínila symbolické a krátkodobé zrušení trestu smrti vyhlášené dekretem z 26. května 1947. 12. ledna 1950 byl trest smrti obnoven, zejména proto, aby umožnil popravu obviněných z "aféry Leningrad".

   K mnohdy nekoherentní a protichůdné politice vedla ve třicátých letech otázka práva na návrat vyhnanců a zvláštních osadníků. Na konci čtyřicátých let byla tato otázka radikálně vyřešena. Bylo rozhodnuto, že všechny národy deportované v letech 1941-1945 jsou odsunuté natrvalo. Problém osudu dětí vyhnanců, které dosáhly plnoletosti, přestal existovat: děti i jejich potomstvo budou navždy zvláštními osadníky!

   Během let 1948-1953 se počet zvláštních osadníků neustále zvyšoval, takže z 2 342 000 na počátku roku 1946 vzrostl do ledna 1953 na 2 753 000. Tento nárůst byl výsledkem několika nových deportačních vln. V Litvě, která dosud odolávala násilné kolektivizaci půdy, provedla NKVD 22. a 23. května 1948 obrovskou razii nazvanou "Operace jaro". Za 48 hodin bylo zatčeno 36 932 mužů, žen a dětí, které deportovali ve 32 transportech. Všichni byli označeni za "bandity, nacionalisty a příslušníky rodin obou těchto kategorií". Transport trval čtyři až pět týdnů a poté byli zařazeni do různých komandatur na východní Sibiři a přiděleni do dřevařských závodů, kde byla obzvlášť tvrdá práce. V záznamech NKVD se můžeme dočíst: "Litevské rodiny odeslané jako pracovní síla do dřevařských závodů v Igerce (území Krasnojarska) jsou ubytované v objektech nezpůsobilých k bydlení: střechami zatéká, okna nejsou zasklená, chybí nábytek i povlečení. Deportovaní spí na holé zemi, kterou si vystýlají mechem a senem. Při takovém nedostatku prostoru a špatné hygieně vznikají mezi zvláštními osadníky případy tyfu a úplavice, které často končí smrtí." Jen za rok 1948 bylo do zvláštních osad deportováno skoro 50 000 Litevců a 30 000 Litevců bylo posláno do táborů gulagu. Kromě toho bylo podle údajů ministerstva vnitra 21 259 Litevců zabito při "pacifikačních operacích" v jejich zemi, která se zatvrzele bránila sovětizaci a kolektivizaci. Přes stále větší nátlak úřadů byla do konce roku 1948 v baltských zemích kolektivizována méně než 4 % půdy.

   Na začátku roku 1949 se sovětská vláda rozhodla urychlit proces sovětizace baltských zemí a "definitivně skoncovat s banditismem a nacionalismem" v nedávno anektovaných republikách. Rada ministrů přijala 12. ledna dekret "O vyhnání a deportaci z Litvy, Lotyšska a Estonska všech kulaků a jejich rodin, rodin banditů a nacionalistů, kteří jsou v nezákonné situaci, rodin banditů, kteří zahynuli při ozbrojených střetech, byli odsouzeni a amnestováni a pokračují v nepřátelské činnosti, jakož i rodin spřeženců banditů". Deportace probíhaly od března do května 1949 a z baltských zemí při nich bylo odsunuto na Sibiř 95 000 osob. Podle hlášení, které zaslal 18. května 1949 Kruglov Stalinovi, bylo mezi "nepřátelskými a sovětskému řádu nebezpečnými živly" 27 084 dětí mladších než 16 let, 1 785 malých dětí bez rodiny, 146 invalidů a 2 850 vetchých starců! V září 1951 bylo při nových raziích posláno do vyhnanství na 17 000 údajných baltských kulaků. Počet deportovaných v letech 1940-1953 se odhaduje na 200 000, z toho asi 120 000 Litevců, 50 000 Lotyšů a něco přes 30 000 Estonců. K tomu se musí připočítat více než 75 000 těch, kteří byli v roce 1953 v táborech gulagu, z toho 44 000 ve zvláštních táborech pro nejhouževnatější politické vězně; v těchto táborech představovali Baltové celou pětinu. Úhrnem bylo 10 % dospělé populace baltských zemí buď ve vyhnanství, nebo v táborech.

   Jedním z dalších národů nedávno násilně připojených k SSSR a rovněž se vzpírajících sovětizaci a kolektivizaci byli Moldavané. Koncem roku 1949 úřady rozhodly, že provedou rozsáhlou razii na "vyhnání nepřátelských a společensky závadných živlů". Na operaci dohlížel první tajemník Komunistické strany Moldavska Leonid Iljič Brežněv, budoucí generální tajemník KSSS. Kruglov v hlášení Stalinovi ze 17. února 1950 udává, že počet Moldavanů, kteří byli jako zvláštní osadníci dopraveni natrvalo do vyhnanství, je 94 792 osob. Vycházíme-li z toho, že jejich úmrtnost při transportu byla stejná jako u ostatních vyhnanců, dojdeme k číslu řádově 120 000 deportovaných Moldavanů, tedy 7 % moldavské populace. Z operací stejného typu v témže roce 1949 uveďme ještě červnovou deportaci 57 680 Řeků, Arménů a Turků z pobřeží Černého moře do Kazachstánu a na Altaj.

   Po celou druhou polovinu 40. let zaručovali stálý přírůstek do stavů zvláštních osadníků přívrženci OUN a UPA zajímáni na Ukrajině. Od července 1944 do prosince 1949 sovětské orgány sedmkrát vyzvaly povstalce, aby složili zbraně výměnou za amnestii, ale bez valného výsledku. V letech 1945-1947 byla větší část západní Ukrajiny, "hluboká země", pod kontrolou povstalců podporovaných rolnictvem, které naprosto odmítalo jakoukoli kolektivizaci. Povstalecké síly operovaly na hranicích Polska a Československa a při pronásledování se přesouvaly z jedné země do druhé. O rozsáhlosti hnutí si lze udělat představu z toho, že v květnu 1947 musela sovětská vláda uzavřít s Polskem a Československem dohodu o koordinaci boje proti "ukrajinským bandám". V návaznosti na tuto dohodu a s cílem připravit rebely o přirozené základny přemístila polská vláda ukrajinské obyvatelstvo směrem k severozápadu Polska.

   Hladomor v letech 1946-1947, který přiměl desítky tisíc venkovanů z východní Ukrajiny prchnout do méně postižené západní Ukrajiny, poskytoval ještě nějaký čas nové rekruty pro rebelii. Vycházíme-li z posledního návrhu amnestie podepsané ukrajinským ministrem vnitra 30. prosince 1949, "povstalecké bandy" se neskládaly jen z venkovanů. V textu se totiž v kategorii banditů uvádějí "mladí lidé, kteří utekli z továren, dolů na Donci a průmyslových škol". Západní Ukrajina byla s konečnou platností "zpacifikována" až koncem roku 1950 po provedení násilné kolektivizace půdy, přesunu celých vesnic, deportací a zatčení asi 300 000 osob. Podle statistik ministerstva vnitra bylo v letech 1944-1952 deportováno často s celou rodinou téměř 172 000 členů OUN a UPA do vyhnanství do Kazachstánu a na Sibiř.

   Deportace "různých kontingentů" podle klasifikace ministerstva vnitra pokračovaly až do Stalinovy smrti. V letech 1951-1952 tak bylo po přesně cílených operacích menšího rozsahu deportováno 11 685 Mingreliánů a 4 707 Íránců z Gruzie, 4 365 jehovistů, 4 431 kulaků ze západního Běloruska, 1 445 kulaků ze západní Ukrajiny, 1 415 kulaků z oblasti Pskova, 995 příslušníků sekty "Pravých ortodoxních křesťanů", 2 795 basmačů z Tádžikistánu a 591 "vagabundů". Jediným rozdílem oproti deportovaným potrestaným národům bylo, že tito vyhnanci nebyli deportováni natrvalo, ale na 10 až 20 let.

   Podle svědectví nedávno otevřených archivů gulagu se začátek 50. let vyznačoval jednak největším rozmachem koncentráčnického systému - ještě nikdy nebylo v pracovních táborech tolik vězňů a v kolonizačních vesnicích tolik zvláštních osadníků -, zároveň takovou krizí systému, která neměla obdoby.

   Na začátku roku 1953 bylo v gulagu asi 2 750 000 vězňů, kteří byli drženi ve třech typech táborů:

- asi 500 "pracovních kolonií", které existovaly v každém kraji a bylo v nich průměrně 1 000 až 3 000 vězňů, nejčastěji nepolitických, odsouzených v polovině případů k trestům do 5 let;

- 60 velkých trestaneckých komplexů, "pracovních táborů", které ležely převážně v severských krajích a na východě země a bylo v nich několik desítek tisíc vězňů, nepolitických i politických, odsouzených většinou na více než 10 let;

- asi 15 "táborů zvláštního režimu" založených podle tajné vyhlášky ministerstva vnitra ze 7. února 1948, ve kterých byli výlučně političtí vězni označení jako "zvlášť nebezpeční", celkem asi 200 000 osob.

   Tento obrovský svět koncentračních táborů čítal tedy 2 750 000 vězňů, k nimž patřilo ještě 2 750 000 zvláštních osadníků spadajících pod jiné velitelství gulagu. Jeho celek přinášel vážný problém jednak vedení a dozoru a za druhé hospodářské rentability. Stále klesající produktivita trestanecké pracovní síly znepokojila ministra vnitra generála Kruglova natolik, že v roce 1951 zahájil rozsáhlou inspekční kampaň o stavu gulagu. Komise vyslané do terénu zjistily velice napjatou situaci.

   V první řadě šlo samozřejmě o "tábory zvláštního režimu", kde si odpykávali trest političtí, zatčení po roce 1945 - ukrajinští a baltští "nacionalisté" vycvičení v gerile, "neposlušné živly" z nově připojených zemí, skuteční či domnělí "kolaboranti" a další "zrádcové vlasti" -, kteří byli bezesporu zarputilejšími vězni než "nepřátelé lidu" z let třicátých, tedy bývalí členové strany, kteří setrvávali v přesvědčení, že jejich internace je dílem strašlivého nedopatření. Političtí odsouzení na 20 až 25 let bez naděje na zkrácení trestu neměli co ztratit. Kromě toho byli při své izolovanosti v táborech zvláštního režimu oproštěni od každodenního styku s vězni nepolitickými. Právě promíšenost politických a nepolitických byla, jak zdůraznil Alexandr Solženicyn, hlavní překážkou pro vznik solidarity mezi vězni. Když tato překážka zmizela, staly se zvláštní tábory baštou odporu a revolty proti režimu. Obzvlášť aktivní byly ukrajinské a baltské sítě vzniklé za partyzánského odboje. Množily se případy odmítání práce, hladovky, skupinové útěky a bouře. Jenom za léta 1950-1952 vzniklo podle nedávných ještě neúplných výzkumů šestnáct velkých bouří a revolt, do kterých se pokaždé zapojily stovky vězňů.

   "Kruglovovy inspekce" z roku 1951 odhalily zhoršení situace i v táborech "obyčejných", kde se projevovalo "všeobecné uvolnění kázně". V roce 1951 bylo zameškáno na milion pracovních směn z důvodu "odmítnutí práce". Uvnitř táborů narůstala kriminalita, docházelo k častým srážkám mezi vězni a dozorci, klesala produktivita trestanecké práce. Podle úřadů bylo příčinou této situace střetávání soupeřících band vězňů, při kterém "čestní zloději", kteří odmítali pracovat a řídili se "zákonem podsvětí", stáli proti "děvkám", těm, kteří se podrobovali táborovému řádu. Množení odbojných skupin a rvaček podkopávalo kázeň a vedlo k nepořádku. Napříště se více umíralo na ránu nožem než z hladu a nemocí. Konference vedoucích představitelů gulagu, která se konala v Moskvě v lednu 1952, doznala, že "velitelství, které až dosud dokázalo těžit z rozporů mezi různými skupinami vězňů, ztrácí nyní kontrolu nad vnitřními událostmi. (. . .) V některých táborech jsou odbojné skupiny na nejlepší cestě, aby převzaly vnitřní záležitosti do svých rukou." Kvůli rozbití těchto skupin a buněk muselo velení provádět neustálé přesuny vězňů a stále měnit organizaci uvnitř jednotlivých sekcí rozlehlých trestaneckých komplexů, ve kterých bylo 40 000 až 60 000 vězňů.

   Více než o problémech s odbojnými skupinkami, jejichž množství zasluhuje pozornost, hovoří četná inspekční hlášení z let 1951-1952 o nutnosti celkové reorganizace trestaneckých a výrobních struktur, ba dokonce o nutnosti podstatného snížení početních stavů.

   Velitel velkého táborového komplexu s 69 000 vězni v Norilsku plukovník Zverev tak doporučoval v hlášení zaslaném v lednu 1952 generálu Dolgujchovi následující opatření:

   1.  Izolovat členy odbojných skupin. "Ale kvůli velkému množství vězňů, kteří aktivně patří k jedné nebo druhé z obou skupin (. . .), se nám daří izolovat pouze předáky, a to ještě stěží."

   2.  Zlikvidovat rozsáhlé výrobní zóny, kde nyní pracují bez dozoru tisíce vězňů patřících k soupeřícím skupinám.

   3.  Ustavit menší výrobní jednotky a zajistit tak lepší dozor nad vězni.

   4.  Rozšířit personál ostrahy. "Potřebnou ostrahu není však možné zajistit vzhledem k tomu, že chybí 50 % personálu.

   5.  Oddělit vězně od svobodných dělníků v místech výroby. "Izolaci vězňů od svobodných pracovníků nelze však uspokojivě provést kvůli technologickým vazbám mezi jednotlivými podniky kombinátu Norilsk, nutnosti nepřetržité výroby a značným problémům s bydlením. (. . .) Celkově by však problém produktivity a plynulosti výrobního procesu mohlo vyřešit jen předčasné propuštění 15 000 vězňů, kteří by byli donuceni zůstat na místě."

   Tento poslední Zverevův návrh přesně vystihoval potřebu dané doby. V lednu 1951 požádal ministr vnitra Kruglov Beriju, aby bylo předčasně propuštěno 6 000 vězňů a byli posláni jako svobodní dělníci na stavbu obrovské vodní elektrárny u Stalingradu, na které zjevně nevýkonně dřelo více než 25 000 vězňů. Na začátku padesátých let docházelo k předčasnému propouštění dost běžně, zejména pokud šlo o kvalifikované pracovníky. Nabízela se zásadní otázka hospodářské rentability přebujelého koncentráčnického systému.

   V souvislosti s tím, že v táborech vzrostl celkový počet vězňů méně poddajných než v minulosti a rozrostly se problémy se správou a dozorem - gulag zaměstnával 208 000 osob -, měla obrovská administrativní mašinerie stále více potíží odhalovat tufty - falešné výkazy - a setrvale zajišťovat problematickou rentabilitu. K vyřešení tohoto vleklého problému mohlo vedení dojít jen dvěma způsoby: buď vytěžit trestaneckou pracovní sílu na maximum a nedbat na ztráty na životech, nebo její životnost prodloužit a využít ji tak racionálněji. Zhruba až do roku 1948 převládalo první řešení. Koncem čtyřicátých let si režim uvědomil, jak obrovský je nedostatek pracovních sil v zemi vykrvácené válkou, a vězeňské orgány začaly využívat vězně hospodárnějším způsobem. Na podporu zvýšení produktivity byly zavedeny prémie a mzdy, byly zvýšeny příděly potravin pro ty, kdo plnili normy, roční úmrtnost klesla na 2 - 3 %. Tato "reforma" však v realitě koncentráčnického světa rychle ztroskotala.

   Počátkem 50. let byly výrobní infrastruktury staré již skoro 20 let a většinou se do nich nic neinvestovalo. Rozsáhlé vězeňské jednotky s desítkami tisíc vězňů, které byly zavedeny v předchozích letech s představou extenzivního využití pracovní síly, měly těžkopádnou organizaci, kterou se nedařilo zreformovat, přestože v letech 1949-1952 proběhla řada pokusů o jejich rozčlenění do menších výrobních celků. V době, kdy rostl počet vězňů, kteří odmítali pracovat, organizovali se do skupin a potřebovali ostřejší dozor, nebyly nicotné mzdy vyplácené vězňům ve výši několika stovek rublů za rok, tedy patnáctkrát až dvacetkrát méně než průměr svobodných dělníků, vůbec žádnou stimulací k zaručení vyšší produktivity práce. Celkem vzato se vězeň stále více prodražoval, ať byl lépe placený nebo lépe hlídaný, ať se nařízením velení podroboval nebo se jim zpěčoval a raději se řídil "zákonem podsvětí".

   Dílčí údaje z inspekčních zpráv z let 1951-1952 se nesou ve stejném duchu: gulag se stal stále hůře zvladatelnou mašinou. Navíc došlo k značnému zpoždění prací na posledních velkých stavbách stalinismu, na vodní elektrárně v Kujbyševě a u Stalingradu a na stavbách Karakumského a Volžsko-donského průplavu, na kterých se velkou měrou podíleli právě trestanci. Kvůli urychlení prací musely orgány dopravit na stavby svobodné dělníky nebo předčasně propustit nejvíce motivované vězně.

   Krize gulagu vrhá nové světlo na amnestii, která se týkala 1 200 000 vězňů, vyhlášenou Berijou 27. března 1953, necelé tři týdny po Stalinově smrti. Uchazeči o nástupnictví po Stalinovi si byli obrovských obtíží se správou přelidněného a stále méně "rentabilního" gulagu vědomi, takže je k této dílčí amnestii vedly důvody nejen politické, ale i hospodářské. A přesto ve stejné době, kdy vězeňská správa žádala o snížení počtu vězňů, chystal stárnoucí a stále očividněji paranoidní Stalin další velkou čistku, druhý Velký teror. V tíživém a dusném ovzduší konce stalinismu bylo rozporů stále více.

14/ Poslední spiknutí

   13. ledna 1953 oznámila Pravda, že bylo odhaleno spiknutí "teroristické skupiny lékařů", která se skládala nejprve z devíti, potom z patnácti věhlasných lékařů, z poloviny Židů. Byli obviněni, že zneužili své vysoké funkce v Kremlu a ukrátili život člena politbyra Andreje Ždanova, který zemřel v srpnu 1948, a Alexandra Ščerbakova, který zemřel v roce 1950, a že se na rozkaz britské Intelligence Service a židovské podpůrné organizace American Joint Distribution Committee pokoušeli zavraždit vysoké sovětské vojenské představitele. Zatímco doktorka Timašuková, která je udala, byla slavnostně vyznamenána Leninovým řádem, vršili na sebe obvinění, jaksepatří vyslýchaní, jedno "doznání" za druhým. Stejně jako v letech 1936-1938 probíhaly tisíce mítinků dožadujících se potrestání viníků, rozmnožila se vyšetřování a vrátila se pravá "bolševická bdělost". V týdnech po odhalení "spiknutí bílých plášťů" se rozběhla tisková kampaň obnovující témata z let Velkého teroru a volající po "zúčtování se zločinnou nevšímavostí v řadách strany a po konečné likvidaci záškodnictví". Smyšlenka o rozsáhlé konspiraci, do které jsou zapojeni intelektuálové, Židé, vojáci, nejvyšší stranické a ekonomické kádry a funkcionáři v neruských republikách, udělala svou práci a připomněla nejhorší období ježovštiny.

   Jak potvrzují dnes přístupné dokumenty z této aféry, bylo "spiknutí bílých plášťů" rozhodujícím momentem poválečného stalinismu. Jím jednal vyvrcholila "protikosmopolitní" - rozuměj protižidovská - kampaň rozpoutaná na počátku roku 1949, jejíž první krůčky však spadají již do let 1946-1947, a zároveň pravděpodobně pokus o novou generální čistku, o nový Velký teror, který několik týdnů po veřejném odhalení spiknutí zmaří až Stalinova smrt. K těmto dvěma rozměrům se pojil třetí: boj mezi jednotlivými skupinami ministerstev vnitra a Státní bezpečnosti, které byly od roku 1946 odloučeny, a v nichž probíhaly neustálé přestavby. Střety uvnitř politické policie přitom byly odrazem boje mezi politickými špičkami, kde se každý z potenciálních Stalinových nástupců dral o prvenství. Aféra však měla ještě jednu závažnou dimenzi: tím, že 8 let po veřejném odhalení nacistických vyhlazovacích táborů vynesla na povrch starou antisemitskou a bolševiky potíranou podstatu carismu, odkryla úchylku stalinismu v jeho poslední fázi.

   Není na místě, abychom zde rozplétali nitky tohoto případu, nebo spíš případů, které se v tomto konečném okamžiku propojily. Omezíme se tedy na stručnou připomínku hlavních okolností, které vyústily do posledního spiknutí. Ve snaze vyvinout tlak na americké Židy, aby přiměli americkou vládu k urychlenému otevření druhé fronty proti nacistickému Německu v Evropě, založila sovětská vláda v roce 1942 Židovský protifašistický výbor v čele se Solomonem Michoelsem, ředitelem slavného Židovského divadla v Moskvě. V něm vyvíjely rozsáhlou činnost stovky židovských intelektuálů: romanopisec Ilja Erenburg, básníci Samuil Maršak a Perec Markiš, klavírista Emil Gilels, spisovatel Vasilij Grossman, velký fyzik a otec sovětské atomové bomby Pjotr Kapica a další. Netrvalo dlouho a výbor překročil svou úlohu vládní propagandistické organizace a stal se platformou židovské komunity a reprezentativním orgánem sovětského judaismu. V únoru 1944 se představitelé výboru Michoels, Fefer a Epstein obrátili na samotného Stalina s dopisem, ve kterém navrhovali založení autonomní Židovské republiky na Krymu. Ta měla dát zapomenout na zkušenost s Národním židovským státem Birobidžanem, o jehož založení byl učiněn naprosto nezdařený pokus ve třicátých letech - za deset let se v onom zapadlém, bažinatém a pustém kraji na sibiřském Dálném východě u čínských hranic usadilo sotva 40 000 Židů.

   Výbor se zaměřil také na shromažďování svědectví o masakrech Židů prováděných nacisty a na "nenormální jevy týkající se Židů", což byl eufemismus pro projevy antisemitismu mezi obyvatelstvem. Takových projevů byla však řada. Antisemitská tradice přetrvávala ve velké síle na Ukrajině a v některých západních oblastech Ruska, zejména v bývalé "rezidenční zóně" ruského impéria, kde měli Židé od carských úřadů povoleno se usazovat. Rozsah lidového antisemitismu vyšel najevo po prvních porážkách Rudé armády. Některá hlášení NKVD "o náladě v týlu" přiznávala, že široké vrstvy obyvatelstva dopřávají sluchu nacistické propagandě o tom, že Němci vedou válku jen proti Židům a komunistům. V krajích okupovaných Němci, zejména na Ukrajině, obyvatelé o masakrech Židů věděli a byli jim přítomni, ale zjevně jimi nebyli nikterak pobouřeni. Němci získali asi 80 000 Ukrajinců do pomocných sborů, z nichž se někteří na masakrech Židů přímo podíleli. Aby tuto nacistickou propagandu bolševičtí ideologové vyvrátili a zmobilizovali frontu i týl k společnému boji všeho sovětského lidu za přežití, jednoznačně odmítli uznat specifičnost holocaustu. Z tohoto podhoubí vyrůstal antisionismus a posléze oficiální antisemitismus, který byl zjevně obzvlášť zarputilý v agit-propu (agitačně propagandistické oddělení) ústředního výboru. Již v srpnu 1942 vydalo toto oddělení interní zprávu o "vedoucím postavení Židů v uměleckých, literárních a novinářských kruzích".

   Aktivita Židovského výboru vzbudila záhy nelibost úřadů. Již na začátku roku 1945 byl zakázán židovský básník Perec Markiš; jeho Černá kniha o nacistických zvěrstvech proti Židům šla po vydání do stoupy s odůvodněním, že "celou knihou se jako červená niť táhne myšlenka, že Němci vedli válku proti SSSR jen s cílem vyhladit Židy". 12. října 1946 poslal ministr pro státní bezpečnost Abakumov ústřednímu výboru zprávu o "nacionalistických tendencích Židovského protifašistického výboru". Z důvodů mezinárodní strategie si Stalin tehdy přál pokračovat v zahraniční politice příznivé pro založení izraelského státu, a proto nereagoval okamžitě. Teprve když 29. listopadu 1947 SSSR odhlasoval v OSN plán na rozdělení Palestiny, dostal Abakumov zelenou a zahájil likvidaci výboru.

   Několik jeho členů bylo zatčeno 19. prosince 1947. O několik týdnů později, 13. ledna 1948, byl v Minsku nalezen zavražděný Solomon Michoels. Podle úřední verze se stal obětí dopravní nehody. Za dalších pár měsíců, 21. listopadu 1948, byl Židovský protifašistický výbor rozpuštěn s tím, že se stal "centrem protisovětské propagandy". Jeho jednotlivé tiskoviny byly zakázány, v první řadě jidiš noviny Einikait, do kterých přispívala elita sovětských židovských intelektuálů. Do několika týdnů byli všichni členové výboru zatčeni. V únoru 1949 vypukla v tisku "protikosmopolitní kampaň". Židovští divadelní kritici byli osočeni z "neschopnosti pochopit ruskou národní povahu": "Jak si asi takový Gurvič nebo Juzovskij dokáže představit národní povahu ruského sovětského člověka?" napsala 2. února 1949 Pravda. V prvních měsících roku 1949 byly zejména v Moskvě a Leningradě zatčeny stovky židovských intelektuálů.

   V časopise Něva byl nedávno uveřejněn příkladný dokument z tohoto období: rozsudek, který 7. července 1949 vyneslo trestní kolegium soudu v Leningradě a podle kterého se Achille Grigorjevič Leniton, Ilja Zeilkovič Serman a Ruth Alexandrovna Zevina odsuzují na deset let do tábora. Obvinění byli uznáni vinnými za to, že mezi sebou z "protisovětských postojů kritizovali usnesení ústředního výboru ohledně časopisů Zvezda a Leningrad (. . .), interpretovali v kontrarevolučním duchu mezinárodní názory Marxovy, vychvalovali kosmopolitní spisovatele (. . .) a pomlouvali politiku sovětské vlády v otázkách národností". Když se obvinění odvolali, odsoudilo je trestní kolegium Nejvyššího soudu na 25 let s odůvodněním: "Rozsudek vynesený soudem v Leningradě nevzal v potaz závažnost spáchaného skutku. (. . .) Obvinění totiž vedli kontrarevoluční agitaci, při které využívali národnostní předsudky a hlásali nadřazenost jednoho národa nad ostatními národy Sovětského svazu!"

   Židé byli systematicky odstavováni hlavně z kulturních, informačních, novinářských, nakladatelských a lékařských kruhů, zkrátka ze všech oborů, kde zastávali odpovědná místa. Stále hojnější zatýkání stíhalo nejrůznější vrstvy, od skupiny "sabotérských inženýrů", převážně Židů,, které zatkli v hutním kombinátu Stalino, odsoudili na smrt a popravili 12. srpna 1952, po židovskou manželku Molotova Paulinu Jemčužinovou, která zastávala vysoké postavení v textilním průmyslu, a byla zatčena 21. ledna 1949 "pro ztrátu dokumentů obsahujících státní tajemství" a odsouzena na 5 let do tábora, či židovskou manželku osobního Stalinova tajemníka Alexandra Poskrebyševa, která byla obviněna ze špionáže a v červenci 1952 zastřelena. Molotov i Poskrebyšev pak nadále pracovali pro Stalina, jako by se nic nestalo.

   Vyšetřování obviněných z Židovského protifašistického výboru se nicméně protahovalo. Proces za zavřenými dveřmi započal až v květnu 1952, tedy dva a půl roku po jejich zatčení. Proč byl tak oddalován? Podle dosud mezerovité dokumentace, kterou dnes máme k dispozici, lze mimořádnou délku řízení přičíst dvěma okolnostem. Stalin tehdy opět v největší tajnosti osnoval jinou velkou aféru, nazvanou leningradská, jako významnou etapu, která měla spolu s kauzou Židovského protifašistického výboru připravit půdu pro velkou konečnou čistku. Souběžně s tím zahájil hlubokou reorganizaci bezpečnostních služeb, jejíž ústřední epizodou bylo zatčení Abakumova v červenci 1951 a která byla namířena hlavně proti všemocnému místopředsedovi rady ministrů a členovi politbyra Berijovi. Případ Židovského protifašistického výboru byl přímo v centru mocenských a nástupnických bojů a událostí, které měly vyústit do "spiknutí bílých plášťů" a druhého Velkého teroru. "Leningradská aféra" skončila utajenou popravou předních představitelů druhé největší organizace Komunistické strany Sovětského svazu a dodnes zůstává nejzáhadnější ze všech ostatních. 15. února 1949 přijalo politbyro usnesení "O protistranické činnosti Kuzněcova, Rodionova a Popkova". Tito tři vysocí představitelé strany byli sesazení z funkcí stejně jako předseda Státního plánovacího úřadu Gosplanu Vozněsenskij a většina členů stranického aparátu v Leningradě, který byl Stalinovi odjakživa trnem v oku. Na přelomu srpna-září 1949 byli všichni tito straničtí představitelé zatčeni a obviněni ze založení "protistranické" skupiny napojené na Intelligence Service. Abakumov tehdy rozpoutal pravý hon na straníky původem z leningradské organizace, kteří zastávali odpovědné funkce v jiných městech nebo republikách. Na sta leningradských komunistů bylo zatčeno a asi 2 000 jich byly vyloučeny ze strany a propuštěny ze zaměstnání. Represe nabrala neuvěřitelnou podobu, když postihla samotné město jako historickou entitu. Úřady například v srpnu 1949 zavřely leningradské Muzeum obrany zasvěcené heroickému období blokády města za "Velké vlastenecké války". O pár měsíců později pověřil ústřední výbor Michaila Suslova, zodpovědného za ideologii, aby ustavil "likvidační komisi" muzea, která pak fungovala do konce února 1953.

   Hlavní obvinění z leningradského případu - Kuzněcov, Rodionov, Popkov, Vozněsenskij, Kapustin a Lazutin - byli souzeni 30. září 1950 v neveřejném procesu a druhého dne hodinu po vynesení rozsudku popraveni. Celý případ se odehrával v naprosté tajnosti. Informován nebyl nikdo, dokonce ani dcera jednoho z hlavních obviněných, která byla snachou ministra a člena politbyra Anastase Mikojana! Během října 1950 proběhly další soudní parodie, při kterých byly na smrt poslány desítky vedoucích stranických představitelů, kteří všichni vzešli z leningradské organizace: první tajemník krajského výboru na Krymu Solovjov; druhý tajemník krajského výboru v Leningradě Badajev; druhý tajemník krajského výboru v Murmansku Verbickij; první místopředseda ruské rady ministrů Basov a další.

   Byla čistka "Leningraďanů" prostým vyřizováním účtů mezi aparátnickými frakcemi, nebo patřila k řetězci afér, který se táhl od likvidace Židovského protifašistického výboru přes "spiknutí bílých plášťů" a zatčení Abakumova až po "spiknutí mingrelských nacionalistů"? Pravděpodobnější je domněnka druhá. Leningradská aféra byla nepochybně rozhodnou etapou v přípravě velké čistky, ke které byl dán veřejně signál 13. ledna 1953. Zločiny, které byly v této aféře přisuzovány obviněným leningradským představitelům, nápadně připomínaly temné roky 1936-1938. Na plenárním zasedání vedoucích kádrů leningradské stranické organizace v říjnu 1949 nový první tajemník Andrijanov oznámil ohromeným posluchačům, že bývalí vedoucí představitelé vydávali trockistickou a zinovjevskou literaturu: "V dokumentech, které tito lidé publikovali, vycházely pokoutně a zastřeně články nejhorších nepřátel lidu: Zinovjeva, Kameněva, Trockého a dalších." Přes grotesknost obvinění byl signál pro aparátnické kádry jasný. Každý se musí připravit na nový rok 1937.

   Po popravě hlavních obžalovaných v leningradském případu v říjnu 1950 se uvnitř odborů bezpečnosti a vnitra množily manévry a protimanévry: Stalin začal nedůvěřovat Berijovi a vyfantazíroval si údajné mingrelské nacionalistické spiknutí, jehož cílem mělo být připojit k Turecku gruzínský kraj Mingrélii, odkud právě Berija pocházel. Berija byl přinucen zničit "vlastní rodáky" a provést čistku v Komunistické straně Gruzie. V říjnu 1951 zasadil Stalin Berijovi další ránu, když dal zatknout skupinu starých židovských kádrů bezpečnosti a prokuratury, mezi nimiž byli i podplukovník Jetingon, který v roce 1940 zosnoval na rozkaz Beriji zavraždění Trockého, generál Leonid Rajchman, který pomáhal inscenovat moskevské procesy, plukovník Lev Schwarzmann, mučitel Babela a Mejercholda, a vyšetřující soudce Lev Šejnin, pravá ruka prokurátora Vyšinského za velkých moskevských procesů 1936-1938. . . Všichni byli obviněni z organizování rozsáhlého "židovského nacionalistického spiknutí", které řídil... ministr státní bezpečnosti a blízký Berijův spolupracovník Abakumov.

   Abakumov byl zatčen a dán do samovazby již o několik měsíců dříve, 12. července 1951. Nejprve byl obviněn, že nechal svévolně zmizet slavného židovského lékaře Jakoba Etingera, který byl zatčen v listopadu 1950 a zanedlouho ve vězení zemřel. Tím, že zlikvidoval Etingera, který během své dlouhé kariéry léčil mezi jinými Sergeje Kirova, Sergo Ordžonikidzeho, maršála Tuchačevského, Palmira Togliattiho, Tita a Georgiho Dimitrova, chtěl prý Abakumov "zabránit odhalení zločinecké skupiny židovských nacionalistů, kteří se vetřeli do nejvyšších míst ministerstva státní bezpečnosti". O několik měsíců později byl za mozek "nacionalistického židovského spiknutí" označen sám Abakumov! Jeho zatčení v červenci 1951 tak zahájilo rozhodující etapu v odhalování dalekosáhlého "židovsko-sionistického spiknutí": byla to etapa přechodu od dosud utajované likvidace Židovského protifašistického výboru ke "spiknutí bílých plášťů", které mělo být veřejným signálem k rozpoutání čistky. Takže celý scénář vznikl již v létě 1951, a nikoli koncem roku 1952.

   Proces s členy Židovského protifašistického výboru probíhal za zavřenými dveřmi a v největším utajení od 11. do 18. července 1952. 13 obviněných bylo odsouzeno na smrt a 12. srpna 1952 popraveno spolu s 10 židovskými "sabotérskými inženýry" z automobilky Stalin. Kauza Židovského protifašistického výboru přinesla celkem 125 rozsudků, z toho 25 vykonaných trestů smrti a 100 trestů deseti až dvaceti pěti let v táboře.

   V září 1952 byl scénář "židovsko-sionistického spiknutí" hotov. Jeho spuštění se opozdilo o pár týdnů, kdy zasedal XIX. sjezd KSSS svolaný konečně třináct a půl roku po XVIII. sjezdu na říjen 1952. Ihned po skončení sjezdu byla zatčena, uvězněna a mučena většina židovských lékařů zatažených do případu, který se měl na veřejnosti objevit jako aféra bílých plášťů. Souběžně s tímto prozatím v tajnosti drženým zatýkáním byl v Praze 22. listopadu 1952 zahájen proces s bývalým generálním tajemníkem Komunistické strany Československa Rudolfem Slánským a 13 dalšími komunistickými představiteli. 11 z nich bylo odsouzeno na smrt a oběšeno. Jednou ze zvláštností tohoto procesu zinscenovaného zcela v režii sovětských poradců politické policie byl jeho otevřeně antisemitský ráz. 11 ze 14 obviněných byli Židé a činy, které jim byly vytýkány, se týkaly založení "teroristické trockisticko-titovsko-sionistické skupiny". Příprava tohoto procesu byla příležitostí k pravému honu na Židy v aparátech komunistických stran v zemích východní Evropy.

   4. prosince 1952, den po popravě odsouzenců v procesu se Slánským, nechal Stalin předsednictvem ústředního výboru odhlasovat usnesení nazvané "O situaci na ministerstvu státní bezpečnosti", ve kterém se nařizovalo, aby stranické orgány skoncovaly s "nekontrolovaným charakterem orgánů Státní bezpečnosti". Na řadu se tak dostala i Státní bezpečnost; prokázala "laxní přístup", nedostatek "bdělosti" a umožnila "sabotérským lékařům" provádět jejich zhoubnou činnost. Postoupilo se o další krok. Stalin hodlal aféru bílých plášťů využít proti Bezpečnosti a proti Berijovi. Tento velký odborník na aparátnické intriky musel tušit, co se připravuje.

   Co se všechno odehrávalo v týdnech před Stalinovou smrtí, není zdaleka ještě zmapováno. Vedle oficiální kampaně vyzývající k "posílení bolševické bdělosti", k "boji proti nedbalosti", vedle mítinků a schůzí požadujících exemplární potrestání pro "kosmopolitní vrahy" pokračovalo vyšetřování a výslechy zatčených lékařů. Spiknutí nabíralo s každodenním zatýkáním dalších osob stále větších rozměrů.

   19. února 1953 byl zatčen náměstek ministra zahraničních věcí a pravá ruka Molotova, bývalý velvyslanec SSSR v Londýně Ivan Majskij. Při nepřetržitém výslechu se "přiznal", že ho Winston Churchill získal za britského špiona stejně tak jako Alexandru Kollontajovou, velkou osobnost bolševismu, která v roce 1921 působila v Dělnické opozici se Šljapnikovem, popraveným v roce 1937, a která byla až do konce 2. světové války velvyslankyní SSSR ve Stockholmu.

   Musíme si však povšimnout, že přes tato senzační odhalení při vyšetřování spiknutí se na rozdíl od let 1936-1938 do odsuzovací kampaně kolem tohoto případu od 13. ledna až do Stalinovy smrti 5. března veřejně nezapojili žádní vysocí hodnostáři režimu. Podle svědectví Bulganina získaného v roce 1970 byli kromě Stalina jako hlavního iniciátora a organizátora zasvěceni jen čtyři vysocí představitelé: Malenkov, Suslov, Rjutin a Ignatěv. Všichni ostatní se tedy mohli cítit v ohrožení. Podle Bulganina měl proces s židovskými lékaři začít v polovině března a po něm měly následovat hromadné deportace sovětských Židů do Birobidžanu. Za dnešního stavu poznatků a při stále ještě omezeném přístupu k prezidentskému archivu, v němž se nacházejí nejtajnější a nejvíce citlivé materiály, nelze určit, zda byl plán na hromadnou deportaci Židů zosnován již na začátku roku 1953. Jedna věc je však jistá: Stalinova smrt přišla právě včas, aby konečně přerušila seznam milionů obětí jeho diktatury.

15/ Odklon od stalinismu

   Stalinův skon znamenal rozhodnou etapu uprostřed sedmdesátileté existence Sovětského svazu, konec jedné epochy, ne-li jednoho systému. Smrt nejvyššího vůdce vyjevila, jak píše François Furet, "paradoxnost systému, který se údajně opírá o zákonitosti společenského vývoje, ale přitom v něm všechno natolik závisí na osobnosti jediného člověka, že jeho odchodem ztratil systém to, co pro něj bylo bytostné". Jednou z hlavních složek oné bytostnosti byla vysoká míra represe, kterou stát nejrůznějšími formami zasahoval společnost.

   Obzvlášť složitý byl politický problém nástupnictví po Stalinovi pro jeho nejbližší spolupracovníky - Malenkova, Molotova, Vorošilova, Mikojana, Kaganoviče, Chruščova, Bulganina, Beriju. Museli zajistit kontinuitu systému, rozdělit si pravomoci, nalézt rovnováhu mezi nadřazeností - byť mírnou - jednoho z nich a kolegialitou, kdy budou brát v úvahu své ambice a mocenské vztahy, a urychleně nastolit určitý počet změn, na jejichž nezbytnosti se všichni shodli.

   Jak obtížné bylo všechny tyto cíle skloubit, to naznačuje neobyčejně složité a strastiplné hledání politického kursu od Stalinovy smrti po odstranění Beriji (zatčen 26. června 1953).

   Dnes dostupné stenografické záznamy z plén ústředního výboru, která se sešla 5. března 1953 (v den Stalinovy smrti) a mezi 2. a 7. červencem 1953 (po likvidaci Beriji), ozřejmují důvody, kvůli kterým sovětští představitelé nastoupili jakýsi odklon od stalinismu, který Nikita Chruščov dovede až k "destalinizaci" a jehož vyvrcholením bude nejprve XX. sjezd ÚV KSSS v únoru 1956 a pak XXII. sjezd v říjnu 1962.

   Prvotním důvodem byl pud sebezáchovy, sebeobrana. Během posledních měsíců Stalinova života pocítili téměř všichni vedoucí představitelé, do jaké míry jsou sami zranitelní. V bezpečí nebyl nikdo, ani Vorošilov, osočený jako "agent britské Intelligence Service", ani Molotov a Mikojan, které diktátor odvolal z funkcí v předsednictvu ústředního výboru, ani Berija, kterému hrozily temné intriky od bezpečnostních služeb, za kterými stál Stalin. Teroristického charakteru režimu se obávali a odmítali jej i o stupínek níže postavení vysocí úředníci, kteří se vyšvihli po válce. Všemocnost politické policie byla poslední překážkou, aby se mohli těšit z nerušené kariéry. Prvním krokem muselo být rozbití toho, co Martin Malia správně nazval "mašinerie, kterou zesnulý diktátor zavedl pro vlastní potřebu", a tím získání záruky, že ji nikdo nevyužije k vlastnímu povýšení na úkor politických kolegů a soupeřů. Nikoli tedy podstatné rozpory ohledně zavádění reforem, ale hlavně strach, že se k moci dostane nový diktátor, stmelil Stalinovy dědice do koalice proti Berijovi, který se tehdy jevil jako nejmocnější postava, jelikož vládl obrovským aparátem bezpečnosti a vnitra. Všichni měli na paměti jediné: nedopustit, aby se represivní aparáty "vymkly stranické kontrole" - zkrátka aby se nedostaly do jediných rukou a neohrožovaly politickou oligarchii.

   Druhým, podstatnějším důvodem změny bylo poznání, které všeobecně sdíleli všichni vedoucí představitelé, Chruščov stejně jako Malenkov, že hospodářské a společenské reformy jsou nevyhnutelné. Výlučně represivní řízení ekonomiky založené na svévolném odčerpávání téměř veškeré zemědělské produkce, na kriminalizování společenských vztahů a na přebujelosti gulagu přivodilo hlubokou ekonomickou krizi a zablokování společnosti, které znemožňovaly jakýkoli vzestup produktivity práce. Hospodářský model, který byl proti vůli obrovské většiny společnosti nastolený ve 30. letech a vyústil do výše popsaných represivních cyklů, se již přežil.

   Konečně třetím důvodem ke změně byla samotná dynamika nástupnických půtek, která roztáčela spirálu politického trumfování: byl to Nikita Chruščov, kdo z mnoha příčin, které zde nebudeme rozebírat - osobní odhodlání vyrovnat se se svou stalinskou minulostí, skutečné výčitky, politická obratnost, specifický populismus, lpění na určité socialistické formě víry v "zářnou budoucnost" atd. - , zašel nejdále ze svých kolegů na cestě k destalinizaci, umírněné a částečné v oblasti politické, ale radikální, pokud jde o všední život obyvatelstva.

   Které tedy byly ony hlavní etapy rozbití represivní mašinerie, onoho pohybu, který během několika let dovedl Sovětský svaz od systému poznamenaného vysokou mírou soudní i mimosoudní represe k autoritativnímu a policejnímu režimu, ve kterém bude po celou generaci vzpomínka na teror jednou z nejúčinnějších záruk poststalinského pořádku?

   Ani ne dva týdny po Stalinově smrti byl od základu reorganizován gulag. Přešel pod správu ministerstva spravedlnosti a jeho hospodářské infrastruktury byly převedeny pod příslušná civilní ministerstva. Ještě závratnější než všechny tyto administrativní změny, které byly jednoznačně projevem výrazného oslabení všemocného ministerstva vnitra, byla zpráva o rozsáhlé amnestii uveřejněná v Pravdě dne 28. března 1953. Na základě dekretu schváleného den předtím prezidiem Nejvyššího sovětu SSSR, který podepsal jeho předseda maršál Vorošilov, byli amnestováni:

   1.  Všichni, kdo byli odsouzeni na méně než pět let.

   2.  Všichni, kdo byli odsouzeni za zanedbávání úřední povinnosti, za hospodářskou kriminalitu a zneužití moci.

   3.  Těhotné ženy a matky dětí do šesti let, mladiství, muži nad padesát pět let a ženy nad padesát let.

   Kromě toho dekret o amnestii vyhlašoval snížení zbytku trestu na polovinu pro všechny ostatní vězně, vyjma odsouzené za "zločin kontrarevoluce", za velké krádeže, banditismus a úmyslnou vraždu.

   Během několika týdnů opustilo gulag asi 1 200 000 vězňů, tedy téměř polovina veškerých obyvatel lágrů a trestaneckých kolonií. Většina z nich byli drobní delikventi odsouzení za různé krádeže nebo obyčejní občané, kteří padli do sítí nepřeberných represivních zákonů, které postihovaly snad všechny oblasti činnosti, od "opuštění pracoviště" až po "porušení zákona o vnitrostátních pasech". Tato částečná amnestie, ze které byli vyloučeni hlavně političtí vězni a zvláštní osadníci, prozrazovala svou obojakostí ještě nevyhraněný vývoj a bloudění provázející jaro 1953 jako dobu intenzivního boje o moc, při kterém se první náměstek rady ministrů a ministr vnitra Lavrentij Berija proměnil ve "velkého reformátora".

   Jaké to byly pohnutky, které vedly k tak rozsáhlé amnestii? Podle Amy Knightové, autorky životopisu Lavrentije Beriji, patřila amnestie z 27. března 1953 vyhlášená samotným ministerstvem vnitra k sérii politických opatření svědčících o "liberálním obratu" Beriji, který po smrti Stalina usiloval o moc a byl zatažen do spirály politického nadbíhání. Aby tuto amnestii zdůvodnil, zaslal Berija 24. března předsednictvu ústředního výboru obsáhlou zprávu, ve které vysvětluje, že z 2 526 402 vězňů gulagu jen 221 435 jsou "pro stát zvlášť nebezpeční zločinci", kteří jsou povětšinou drženi ve zvláštních táborech. Uznal také (pozoruhodné a udivující doznání!), že v naprosté většině případů nejsou vězni pro stát vážnou hrozbou. Široká amnestie byla žádoucí pro rychlé odlehčení nápravného systému, který byl přehnaně zatížený a nevyplácel se.

   Problematika stále obtížnějšího řízení přebujelého gulagu byla pravidelně diskutována již od počátku 50. let. Krize gulagu, kterou většina představitelů viděla již dlouho před Stalinovou smrtí, vnáší i nové světlo do amnestie z 27. března 1953. Uchazeče o Stalinovo místo, kteří o obrovských potíží s řízením přelidněného a stále méně rentabilního gulagu věděli, vedly proto k vyhlášení rozsáhlé, byť částečné amnestie nejen politické, ale i hospodářské důvody.

   Stejně jako v jiných oblastech, tak ani v této nemohlo být žádné radikální opatření přijato, dokud Stalin žil. Jak přesně vystihl historik Moshe Lewin, v posledních letech za diktátora bylo všechno "mumifikováno".

   Avšak ani po Stalinově smrti nebylo ještě možné všechno: proto byli z amnestie vypuštěni všichni, kdo byli hlavní obětí svévolného systému, tedy političtí odsouzení za kontrarevoluční činnost.

   Právě vyloučení politických z amnestie z 27. března 1953 bylo pohnutkou řady vzbouření a vzpour vězňů v táborech zvláštního režimu gulagu Rechtlagu a Stěplagu.

   4. dubna oznámila Pravda, že "vrazi v bílých pláštích" byli obětí provokace a že jejich přiznání bylo vynuceno "nezákonnými vyšetřovacími metodami" (rozuměj mučením). Kritika této události byla ještě znásobena rezolucí, kterou ústřední výbor přijal o několik dní později, "O porušení zákonnosti orgány Státní bezpečnosti". Jasně z toho vyplývalo, že aféra s lékaři-vrahy nebyla ojedinělá, že Státní bezpečnost si přisvojila přílišné pravomoci a prováděla nesčetné množství nezákonných činů. Strana tyto metody zavrhla a nadměrnou moc policie odsoudila. Naděje vzešlá z těchto textů vyvolala ihned řadu reakcí: prokuratury byly zavaleny statisíci žádostí o rehabilitaci. Pokud jde o vězně, hlavně ty ve zvláštních táborech, zoufalé z omezujícího a výběrového charakteru amnestie z 27. března a uvědomující si zmatek svých strážných i krizi, kterou celý represivní systém zažíval, ti hromadně odmítali pracovat a podrobovat se příkazům velitelů tábora. 14. května 1953 zorganizovalo více než 14 000 vězňů různých oddílů nápravného tábora v Norilsku stávku a ustavilo výbory z členů zvolených jednotlivými národnostními skupinami, ve kterých hráli klíčovou úlohu Ukrajinci a Baltové. Vězňové hlavně požadovali zkrácení pracovního dne na devět hodin, zrušení čísel na oděvech, zrušení omezení v korespondenci s rodinou, vyobcování všech udavačů, rozšíření amnestie na politické.

   Když bylo 10. července 1953 oznámeno, že Berija byl zatčen jako anglický špion a "zuřivý nepřítel lidu", utvrdili se vězňové v naději, že v Moskvě dochází k zásadní změně, a nesmiřitelně trvali na svých požadavcích. Ještě více se rozmohlo odmítání práce. 14. července vstoupilo do stávky jako další v řadě 12 000 vězňů z vězeňského komplexu ve Vorkutě. Znamením blýskání na nové časy bylo, že ve Vorkutě i v Norilsku začali s vězni jednat a úder proti nim několikrát odložili.

   V táborech zvláštního režimu to dlouhodobě vřelo od léta 1953 až do XX. sjezdu v únoru 1956. Největší a nejdelší vzbouření vypuklo v květnu 1954 ve třetím oddílu vězeňského komplexu Stěplag v Kenguiru u Karagandy (Kazachstán). Trvalo čtyřicet dní a potlačily je až tanky zvláštní jednotky ministerstva vnitra. Asi 400 vězňů stanulo před soudem a bylo znovu odsouzeno a 6 přeživších členů komise, která povstání vedla, bylo popraveno.

   Důkazem politické změny po Stalinově smrti bylo, že některé z požadavků vzbouřených vězňů vyslovených v letech 1953-1954 byly splněny: délka pracovní doby byla vězňům zkrácena na 9 hodin denně a i v jejich běžném životě došlo k výrazným zlepšením.

   V letech 1954-1955 přijala vláda sérii opatření k omezení všemocnosti Státní bezpečnosti, ve které došlo po zlikvidování Beriji k hlubokým přeměnám. Trojky - zvláštní soudy, které rozhodovaly o případech spadajících do příslušnosti politické policie - byly zrušeny. Politická policie byla reorganizována do samostatné organizace nazvané Komitét Gosudarstvennoj Bezopasnosti (KGB - Výbor státní bezpečnosti), ze které bylo propuštěno asi 20 % příslušníků, pracujících před březnem 1953 a jež byla převedena pod velení generála Serova, jenž za války dohlížel zejména na deportace jednotlivých národů. Generál Serov, považovaný za jednoho z blízkých Nikity Chruščova, ztělesňoval všechny protichůdnosti období přechodu, ve kterém klíčová místa zastávalo mnoho odpovědných činitelů včerejška. Vláda vyhlásila nové dílčí amnestie, z nichž nejvýznamnější byla amnestie v září 1955, při které byli propuštěni odsouzenci za "kolaboraci s okupantem" z roku 1945 a němečtí váleční zajatci dosud zadržovaní v SSSR. Konečně došlo i na opatření ve prospěch zvláštních osadníků. Ti dostali především povolení pohybovat se v širším prostoru a hlásit se méně často na komandatuře, pod kterou spadali. V důsledku německo-sovětských jednání na nejvyšší úrovni mohli deportovaní Němci, kteří představovali 40 % celkového počtu zvláštních osadníků (něco přes milion z asi 2 750 000), od září 1955 jako první využít zrušení omezení, kterými byla tato kategorie psanců zatížena. Nicméně znění zákona upřesňovalo, že zrušení právních a profesionálních omezení a zrušení přikázaného pobytu nezakládá nárok "ani na vrácení konfiskovaného majetku, ani na návrat do míst, odkud byli zvláštní osadníci přemístěni".

   Tyto restrikce byly příznačné pro celý dílčí a odstupňovaný proces takzvané destalinizace. Jelikož v jejím čele stál stalinista Nikita Chruščov, který se jako všichni vedoucí představitelé jeho generace přímo podíleli na represi - rozkulačování, čistky, deportace, popravy -, mohla se destalinizace omezit pouze na odmítnutí některých přehmatů "období kultu osobnosti". "Tajná Chruščovova zpráva" přednesená večer 24. února 1956 před sovětskými delegáty XX. sjezdu byla v odsudku stalinismu velice selektivní a nezpochybnila žádnou z hlavních linií strany od roku 1917. Její selektivní charakter se projevil jak v chronologii "stalinské úchylky" - datované do roku 1934, takže opomíjela kapitolu zločinů kolektivizace a hladomoru v letech 1932-1933 -, tak ve výběru uváděných obětí, z nichž se citovali vždy pouze komunisté, a to většinou přísně stalinské příslušnosti, a vůbec ne prostí občané. Tím, že "tajná zpráva" zužovala okruh postižených pouze na komunisty jako oběti osobní diktatury Stalina a že se omezovala na krátký úsek historického období, které začínalo až po zavraždění Kirova, vyhýbala se hlavní otázce: odpovědnosti strany vůbec a její odpovědnosti vůči společnosti od roku 1917.

   "Tajná zpráva" vyvolala některá konkrétní opatření, která doplňovala již dříve zahájené omezené kroky. Na přelomu března a dubna 1956 byli všichni zvláštní osadníci náležící k některému z národů potrestaných za údajnou kolaboraci s nacistickým Německem a deportovaných v letech 1943-1945 "vyřazeni z pravomoci orgánů ministerstva vnitra", ovšem bez nároku na restituci zabaveného majetku a možnosti návratu do původních krajů. Tato polovičatá opatření deportované pobouřila a mnoho z nich odmítlo podepsat úřadům písemný závazek, že nebudou požadovat zpět majetek a nevrátí se do rodného kraje. Vzhledem k těmto postojům, které svědčily o výrazné změně politického klimatu a nálady, se sovětská vláda odhodlala k novým ústupkům a 9. ledna 1957 obnovila bývalé autonomní republiky a kraje, ze kterých byly celé národy odsunuty a které byly zrušeny nazítří války. Jako jediná nebyla obnovena autonomní republika krymských Tatarů.

   Krymským Tatarům bude trvat tři desetiletí, než si vydobudou uznání nároku na návrat. Karačajevci, Kalmykové, Balkaři, Čečeni a Ingušové nastoupili po desítkách tisíců zpáteční cestu již v roce 1957. Úřady jim nic neulehčily. Mezi navrátilci, kteří se snažili zabydlet v bývalých domovech, a ruskými přesídlenci, kteří sem byli povolaní v roce 1945 ze sousedních krajů a od té doby tu žili, docházelo k bezpočtu srážek. Protože bývalí vystěhovalci neměli propisku neboli registraci na místní policii, která zakládala právo bydlet v dané lokalitě, byli po návratu domů znovu nuceni hledat přístřeší v provizorních barácích, v brlozích či ve stanových táborech a přitom se neustále strachovat, že budou zatčeni za porušení zákona o pasech (s trestem dvou let vězení). V červenci 1958 se hlavní čečenské město Groznyj stalo dějištěm krvavé srážky mezi Rusy a Čečeny. Vratký klid byl obnoven, až když úřady uvolnily fondy na výstavbu bytů pro navrátilce.

   Kategorie zvláštních osadníků přestala oficiálně existovat až v lednu 1960. Jako poslední byli statutu páriů zbaveni deportovaní ukrajinští a baltští nacionalisté. Administrativní překážky kladené při návratu ze strany úřadů byly tak úmorné, že se z ukrajinských a baltských vystěhovalců navrátila slabá polovina. Ostatní zapustili kořeny ve vyhnanství.

   Velká většina vězněných "kontrarevolucionářů" byla osvobozena teprve po XX. sjezdu. V letech 1954-1955 jich bylo propuštěno necelých 90 000. V letech 1956-1957 jich opustilo gulag 310 000. K 1. lednu 1959 zůstalo v táborech 11 000 politických vězňů. K urychlení řízení bylo do táborů vysláno na dvě stovky zvláštních revizních komisí a bylo vyhlášeno několik amnestií. Propuštění však ještě neznamenalo rehabilitaci. Za dva roky (1956-1957) se řádné rehabilitace dočkalo méně než 60 000 osob. Valná většina čekala léta a často desetiletí, než dostala ono drahocenné potvrzení. Do kolektivní paměti se nicméně jako rok návratu zapsal rok 1956, který nádherně popsal Vasilij Grossman ve svém textu Vše plyne. Velký návrat, který probíhal za nejhlubšího mlčení úřadů a který zároveň připomínal, že miliony se již nikdy nevrátí, vnesl do duší hluboký zmatek, obrovské společenské a morální trauma, tragické rozpolcení společnosti, ve které, jak napsala Lydija Čukovská, "budou napříště proti sobě stát tváří v tvář dvě Ruska. To, které věznilo, a to, které bylo vězněno." Za této situace bylo prvořadou starostí úřadů nepřistupovat na individuální či kolektivní žádosti o potrestání funkcionářů, kteří porušovali socialistickou zákonnost a používali nezákonné vyšetřovací metody v období kultu osobnosti. Jediným odvolacím orgánem byly kontrolní komise strany. K otázkám rehabilitace zaslaly politické orgány prokuraturám řadu oběžníků, ve kterých byly stanoveny priority: členové strany a vojáci. Žádná očista se nekonala.

   Po propuštění politických vězňů se osazenstvo poststalinského gulagu ztenčilo a koncem padesátých a začátkem šedesátých let se ustálilo na nějakých 900 000 vězňů, mezi nimiž bylo tvrdé jádro asi 300 000 zločinců a recidivistů odpykávajících si dlouhé tresty a 600 000 drobných delikventů odsouzených podle stále platných represivních zákonů k trestům mnohdy neúměrným jejich provinění. Průkopnická úloha gulagu v osídlování a obhospodařování přírodního bohatství sovětského Dálného severu a Středního východu pomalu vymizela. Rozsáhlé vězeňské komplexy stalinského období se rozpadly do menších jednotek. Změnilo se i zeměpisné rozmístění gulagu: tábory byly většinou obnovovány v evropské části SSSR. Věznění nabylo postupně regulační funkce jako v každé jiné společnosti, i když si v poststalinském Rusku podrželo zvláštnosti, které do systému právního státu nepatří. Ke zločincům byli totiž řazeni v souvislosti s kampaněmi, které příležitostně odsuzovaly to či ono náhle trestuhodné chování - alkoholismus, chuligánství, příživnictví -, i obyčejní občané a malá část osob (několik stovek ročně) odsouzených většinou podle článků 70 a 190 nového trestního zákoníku vyhlášeného v roce 1960.

   Propouštění jednotlivců a amnestie byly dovršeny zásadními změnami v trestní legislativě. Jedním z prvních opatření reformy stalinské legislativy byl dekret z 25. dubna 1956, kterým se rušil protidělnický zákon z roku 1940 zakazující dělníkům odejít z podniku. Na tento první krok, který měl ukončit trestní stíhání pracovních přestupků, navazovalo několik dalších ustanovení. Všechna dílčí opatření dostala systematizovanou podobu, když byly 25. prosince 1958 přijaty nové "Základy trestního práva". Tyto texty nahradily ústřední ustanovení trestní legislativy zákonů předešlých, zejména pojem "nepřítel lidu" a "zločin kontrarevoluce". Dále byla posunuta hranice trestní odpovědnosti ze čtrnácti na šestnáct let; k vynucení doznání se již nebude smět používat násilí a mučení; obviněný bude muset být povinně přítomen procesu a bude jej hájit advokát obeznámený se spisem; až na výjimky budou procesy veřejné. Trestní zákon z roku 1960 nicméně stále ponechával některé články, které umožňovaly trestat jakoukoli formu politického nebo ideologického odchýlení. Podle článku 70 hrozilo "každému, kdo by vedl propagandu za účelem oslabení sovětské moci. . . prostřednictvím pomlouvačných tvrzení očerňujících stát a společnost", odsouzení do tábora na šest měsíců až sedm let a následné vyhnanství uvnitř země na dobu dvou až pěti let. Článek 190 se týkal "neoznámení" protisovětské činnosti a odsuzovalo se podle něho k trestu od jednoho do tří let tábora nebo k veřejně prospěšným pracím na stejnou dobu. V letech šedesátých a sedmdesátých se tyto dva články hojně užívaly proti projevům politické nebo ideologické opozice: byly použity u 90 % z několika stovek osob každoročně odsouzených za "antisovětismus".

   V průběhu těchto let politického "tání" a celkového zlepšování životních podmínek, kdy ale přetrvávala živá vzpomínka na represi, byly aktivní formy nesouhlasu nebo odporu výrazně ojedinělé: v první polovině šedesátých let registroval KGB 1 300 opozičníků v roce 1961, 2 500 v roce 1962, 4 500 v roce 1964 a 1 300 v roce 1965. Pod zvýšeným dozorem KGB byly v 70. letech tři kategorie občanů: náboženské menšiny (katolíci, baptisti, příslušníci svatodušní církve, adventisté), národnostní menšiny, které nejvíce postihla represe v období stalinismu (Baltové, krymští Tataři, Němci, Ukrajinci ze západních oblastí, kde byl odpor proti posovětšťování obzvláště silný), a tvůrčí inteligence, která patřila k disidentskému hnutí, jež vzniklo počátkem 60. let.

   Po poslední protináboženské kampani v roce 1957, která se omezila ponejvíce na uzavření určitého počtu po válce znovuotevřených kostelů, nastoupilo na místo konfrontace mezi státem a pravoslavnou církví jejich soužití. Pozornost zvláštních služeb KGB se napříště zaměřila zejména na náboženské menšiny, které byly sledované ani ne tak kvůli svému náboženskému přesvědčení jako kvůli podezření, že dostávají podporu ze zahraničí. Šlo o jev okrajový, o čemž svědčí následující údaje: v letech 1973-1975 bylo zatčeno 116 baptistů; v roce 1984 si ve vězení nebo v táboře odpykávalo trest o průměrné délce jednoho roku 200 baptistů.

   Na západní Ukrajině, která byla jednou z oblastí nejvíce odolávajících sovětizaci, bylo v letech 1961-1973 v Ternopolu, Záporoží, Ivano-Frankovsku a Lvově odhaleno na tucet "nacionalistických skupinek", dědiců OUN. Jejich členům byly uděleny tresty většinou od pěti do deseti let v táboře. V Litvě, která byla další zemí brutálně porobenou ve 40. letech, uvádějí místní zdroje za 70. léta velmi nízký počet zatčení. Zavraždění 3 katolických kněží za podezřelých okolností v roce 1981, ve kterém měly pravděpodobně prsty služby KGB, bylo pociťováno jako neomluvitelná provokace.

   Tíživým dědictvím období stalinismu zůstával až do rozpadu SSSR problém krymských Tatarů, kteří byli deportováni v roce 1944 a jejichž autonomní republika nebyla obnovena. Krymští Tataři, usídlení většinou ve Střední Asii, zahájili již koncem 50. let - znamení, že se doba hodně změnila - petiční kampaň za kolektivní rehabilitaci a za povolení návratu domů. V roce 1966 předložila tatarská delegace XXIII. sjezdu strany petici se 130 000 podpisy. V září 1967 zrušilo prezidium Nejvyššího sovětu dekretem obvinění z "kolektivní zrady". O tři měsíce později se podle nového dekretu směli Tataři usadit v lokalitě, kterou si vyberou, pokud dodrží zákon o pasech, což znamenalo mít řádnou pracovní smlouvu. Od roku 1967 do roku 1978 se podařilo splnit podmínky zákona o pasech sotva 15 000 osobám - tedy 2 % tatarské populace. Hnutí krymských Tatarů posloužilo, že se pro tatarskou věc angažoval generál Grigorenko, kterého pak v květnu 1969 zatkli v Taškentu a převezli do psychiatrické léčebny. Tato forma věznění postihovala v 70. letech několik desítek lidí ročně.

   Počátek disidentského hnutí spojují historikové většinou s prvním velkým veřejným procesem poststalinské doby, ve kterém byli v únoru 1966 odsouzeni spisovatelé Andrej Siňavskij a Jurij Daniel na 7 a 5 let do tábora. Nedlouho po jejich zatčení se 5. prosince 1965 shromáždilo na manifestaci na jejich podporu asi 50 osob na Puškinově náměstí v Moskvě. Disidenti - v polovině 60. let několik stovek a na vrcholu hnutí o 10 let později 1 000 až 2 000 intelektuálů - radikálně změnili způsob vedení odporu. Místo aby zpochybňovali oprávněnost režimu, domáhali se přísného dodržování sovětských zákonů, ústavy a mezinárodních dohod, které SSSR podepsal. Disidentská činnost byla v souladu s tímto novým principem: odmítání ilegality, průhlednost hnutí, široká publicita podnikaným akcím za pomoci pořádání co možná nejčastějších tiskových konferencí s účastí zahraničních dopisovatelů.

   V nevyrovnaném poměru sil mezi několika stovkami disidentů a sovětským státem se stala rozhodující váha mezinárodního mínění, a to zejména po konci roku 1973, kdy na Západě vyšla kniha Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag, za kterou byl autor ze SSSR vyhoštěn. Díky činnosti nepatrné menšiny se otázka lidských práv v SSSR stala hlavním mezinárodním problémem a ústředním tématem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která začala v Helsinkách v roce 1973. Závěrečný akt konference, který SSSR podepsal, posílil pozice disidentů, kteří v několika městech, kde působili (Moskvě, Leningradě, Kyjevě, Vilniusu atd.), ustavili výbory na dodržování helsinských dohod pověřené informovat o všech případech porušování lidských práv. Tato informační práce byla v obtížnějších podmínkách zahájena již v roce 1968, kdy každé 2 až 3 měsíce vycházel ilegální věstník Kronika aktuálních událostí, který upozorňoval na nejrůznější formy ohrožování svobod. Za nové situace, kdy se otázka lidských práv v SSSR stala mezinárodní záležitostí, byla policejní mašinerie částečně držená na uzdě. Jakmile byla osoba oponenta známá, jeho zatčení neušlo pozornosti a informace o jeho osudu se rychle rozběhly do zahraničí. Napříště bude policejní cyklus výrazným způsobem svázán s výkyvy uvolňování: v letech 1968-1972 a letech 1979-1982 bylo zatčených mnohem víc než v letech 1973-1976. Při dnešním stavu dokumentace je nemožné sestavit přesnou bilanci počtu osob zatčených v letech 1960-1985 z politických důvodů. V nejtvrdších letech došlo podle disidentských pramenů k několika stovkám uvěznění. V roce 1970 bylo podle Kroniky aktuálních událostí odsouzeno 600 osob, z toho 21 k psychiatrickému léčení. Pro rok 1971 uvádí Kronika číslo 85, z toho 24 k psychiatrickému léčení. V období mezinárodní konfrontace v letech 1979-1981 bylo do vězení posláno na 500 osob.

   V zemi, kde byla moc vždy lhostejná vůči svobodnému projevu nekonformních názorů, které vyjadřovaly nesouhlas se samotnou její podstatou, nemohl mít fenomén disidenství jako projev radikální opozice a odlišné politické koncepce hájící zájmy jednotlivce proti právům kolektivu vůbec žádný přímý dopad na společnost jako takovou. Skutečná změna probíhala jinde: v nesčetných nezávislých společenských a kulturních sférách, které se vyvíjely od šedesátých-sedmdesátých let a ještě více od poloviny let osmdesátých, kdy si část politických špiček uvědomila nutnost stejné radikální změny, jaká byla v roce 1953.

Na závěr

   Tato syntéza si neklade za cíl odhalovat něco zcela nového o státním násilí v SSSR a formách represe, které sovětský režim v první polovině své existence uplatňoval. Jejich specifičnost již dávno probádali historici, kteří nečekali na zpřístupnění archivů a zmapovali v hlavních rysech posloupnost a šíři teroru. Dnešní dostupnost pramenů na druhou stranu umožňuje zpracovat první přehled jeho chronologického průběhu z hlediska kvantitativního a jeho forem. Tento náčrt je první etapou pro sestavení seznamu otázek ohledně praktik násilí, jejich opakování a jejich významu v různých souvislostech.

   Pro tento postup se na Západě i v Rusku asi tak před 10 lety otevřelo široké pole působnosti. Po zpřístupnění - byť částečném - archivů se historici začali především snažit o porovnání historiografie vzniklé v "abnormalitě" s napříště dostupnými prameny. Již před několika lety tak řada historiků, hlavně ruských, zveřejnila dnes podstatné materiály, ze kterých vycházejí všechny nedávné a současné studie. Pozornost byla přednostně zaměřena na několik oblastí, zejména na svět koncentračních táborů, na střety mezi mocí a rolnictvem, na mechanismy rozhodování na nejvyšších místech. Historikové, jako V. N. Zemskov nebo N. Bugaj sestavili například první kvantitativní soupis deportací za celé stalinské období. V. P. Danilov v Rusku a A. Graziosi v Itálii upozornili na to, jak nový režim soustavně a usilovně pronásledoval rolnictvo. O. Chlevňuk vnesl na základě archivů ústředního výboru světlo do řady otázek ohledně fungování "prvního kremelského kruhu".

   Na základě těchto výzkumů jsem se pokusil o rekonstrukci průběhu vln násilností od roku 1917, které jsou jádrem sociální historie SSSR, jež dosud čeká na sepsání. Převzal jsem osnovu hluboce již prozkoumanou předchůdci, kteří ex nihilo zrekonstruovali tragická období těchto dějin, a vytřídil jsem prameny, které podle mne nejvíce vypovídají o rozmanitosti forem násilí, represe, praktik i skupin obětí, ale i o nesrovnalostech a rozporech: extrémní násilnost leninského pojetí hlásajícího nutnost "postřílet všechny" menševické protivníky, přičemž ti byli ve skutečnosti častěji vězněni. Extrémní násilnost rekvizičních oddílů, které koncem roku 1922 dále terorizují venkov, i když již o rok dříve vydalo centrum dekret o NEP. Rozporuplnost mezi fázemi obrovského masového zatýkání a propouštění v rámci kampaně za uvolnění věznic, které ve třicátých letech jedna druhou střídaly. Cílem bylo sestavit z množství uvedených příkladů přehled forem násilí a represe, který rozšiřují okruh otázek týkajících se mechanismů, šíře a smyslu masového teroru.

   Přetrvávání těchto praktik až do Stalinovy smrti a jejich rozhodný dopad na sociální dějiny SSSR podle mne opravňují odsunout přinejmenším pro první etapu dějiny politické až na druhé místo. K této snaze o rekonstrukci se pojí pokus o syntézu zohledňující dříve i nedávno získané poznatky a dokumenty, které přinášejí a vyvolávají nové otázky. Nejčastěji jsou to hlášení z terénu - korespondence místních funkcionářů o hladomoru, hlášení místní čeky o dělnických stávkách v Tule, záznamy velení táborů o stavu vězňů -, která vypovídají o konkrétních skutečnostech a mezních situacích v onom světě nejzazšího násilí.

   Připomeňme si jednotlivé cykly násilností a represí, které nám pak umožní formulovat různé otázky, jež jsou jádrem tohoto studia.

   První cyklus od konce roku 1917 do konce roku 1922 začíná uchopením moci, které pro Lenina nutně znamená občanskou válku. Po krátké fázi využití spontánního násilí, které vzešlo ze společnosti a působila jako síla rušící bývalý řád, dochází od jara 1918 k úmyslné ofenzivě proti rolnictvu, která bude po několik desetiletí formovat více než vojenské střety "rudých" a "bílých", praktiky teroru a podmiňovat žitou nepopulárnost politické moci. Zarážející je, že ačkoli moc byla vratká, odmítala jakékoli jednání a otáčela se zády k překážkám, což výstižně ilustrují represe namířené proti dělníkům jako "přirozenému spojenci" bolševiků. Vzpoura v Kronštadtu je z tohoto pohledu jen vyústěním. Tento první cyklus nekončí ani s porážkou bílých, ani s NEP: bude pokračovat v dynamice udržované základnou, vychovanou k násilí, a ustane až s hladomorem 1922, který umlčí poslední rolnické odbojníky.

   Jak chápat význam krátké přestávky, která od roku 1923 do 1927 přerušila dva cykly násilí? Z několika věcí lze usuzovat na postupný odstup od kultivace občanské války: prudký pokles početních stavů politické policie, příměří s rolnictvem, zrod právního řádu. Politická policie však nejenže nezaniká, ale uchovává si nadále kontrolní a dozorčí funkci a vede kartotéku občanů. Již samotná krátkost této přestávky její smysl relativizuje.

   Patří-li první cyklus represí do kontextu přímého a všeobecného střetu, začíná druhý cyklus úmyslnou ofenzivou, kterou v rámci politických bojů na špičce vede stalinská skupina proti rolnictvu. Jedna i druhá strana pociťuje, že opětovné probuzení extrémního násilí je jen začátkem. Politická moc navazuje na praktiky odzkoušené před několika lety. Mechanismy spjaté se zesurověním společenských vztahů v průběhu prvního cyklu spouštějí novou dynamiku teroru, ale také regrese na příští čtvrt století. Tato druhá válka vyhlášená rolnictvu je v procesu institucionalizace teroru jako způsobu vlády rozhodující, a to z několika důvodů: zahrává si s využitím napětí ve společnosti tím, že probouzí starý, "archaický" základ násilí dřímající ve venkovském světě; dává vzniknout systému masových deportací; je kadlubem, kde se zocelují politické kádry režimu. Nakonec pak zavedením loupeživých odvodů, které rozkládají celý výrobní cyklus, vyúsťuje tento systém, který Bucharin charakterizuje jako "vojensko-feudální" vykořisťování rolnictva, v novou formu nevolnictví a otevírá cestu ke krajní zkušenosti stalinismu: hladomoru z roku 1933, který má sám na svědomí nejvíce obětí z celkové bilance stalinského období. Po této mezní situaci - nemá už kdo osévat, věznice jsou přeplněné - nadchází doba krátkého dvouletého příměří: poprvé se masově propouští z vězení. Řídká zmírňující opatření jsou ale zárodkem nových napětí: děti deportovaných kulaků získávají zpět občanská práva, avšak vrátit domů se nesmějí.

   Jak se od dob rolnické války v průběhu třicátých let a v dalším desetiletí sřetězují a jak se člení jednotlivé sledy teroru? Při jejich vymezení se můžeme opřít o takové ukazatele, jako je intenzita a radikálnost represe. Do pouhých dvou let trvajícího období Velkého teroru (konec 1936 - konec 1938) spadá 85 % trestů smrti, které za celou stalinskou éru zvláštní soudy vynesly. Společenská skladba obětí je v té době smíšená: velká část popravených a zatčených z řad kádrů nestačí zakrýt velkou sociologickou různorodost obětí zlikvidovaných "náhodně" kvůli splnění směrných čísel. Nevyjevuje snad tato slepá a barbarská represe všech azimutů v době vyvrcholení teroru neschopnost vyhnout se určitým obtížím a vyřešit konflikt jinak než likvidací?

   Jiným ukazatelem posloupnosti represe je pro nás typologie skupin obětí. Na základě stále rostoucího kriminalizování a trestního stíhání sociálních vztahů dochází v průběhu deseti let k několika charakteristickým ofenzivám, z nichž ta poslední postihuje od roku 1938 v souvislosti se zostřením protidělnické legislativy prostý lid z měst.

   Se sovětizací nových území anektovaných od roku 1940 a potom s "Velkou vlasteneckou válkou" nastupuje další vlna represe, pro kterou je příznačné jednak označení "nacionalistů" a "nepřátelských národů" jako nových skupin obětí a jednak vnesení systému do provádění hromadných deportací. Zárodky této nové vlny lze pozorovat již v letech 1936-1937, kdy došlo v rámci zpřísnění pohraniční politiky k deportaci Korejců.

   Anexe východních oblastí Polska a poté baltských zemí, která probíhala od roku 1939, byla příležitostí jednak k eliminaci příslušníků takzvané "nacionalistické buržoazie" a jednak k deportaci specifických menšin - například Poláků z východní Haliče. Tyto praktiky nabývají na síle přímo uprostřed války a nic nedbají na to, že zemi hrozí záhuba a životně nutně potřebuje obranu. Následné deportace celých skupin - Němců, Čečenů, Tatarů, Kalmyků. . . - kromě jiného ukazují, k jaké dokonalosti tento typ operací od začátku třicátých let dospěl. Tyto praktiky s válkou neskončily. Pokračovaly výběrovou formou po celá léta čtyřicátá v rámci dlouhodobého procesu pacifikace-sovětizace nových oblastí začleňovaných do impéria. Po celou tuto periodu se s obrovským přílivem národnostních skupin do gulagu mění složení osazenstva koncentráků, ve kterých budou napříště převažovat příslušníci "potrestaných národů" a přívrženci národnostního odboje.

   Současně s tím dochází na konci války k dalšímu zostření postihů společenského chování, jehož výsledkem je nepřetržitý nárůst počtů vězňů gulagu. Poválečné období je tedy ve znamení jednak vyvrcholení početního stavu osazenstva gulagu, ale zároveň tehdy začíná krize přebujelého koncentráčnického a napětím zmítaného systému, jehož hospodářská rentabilita je čím dál pochybnější.

   Poslední roky velkého stalinského cyklu, které nejsou dosud dostatečně prozkoumány, svědčí o úchylkách, které jsou pro toto období příznačné: z oživeného latentního antisemitismu vyrůstá znovu strašák spiknutí a otevírá se prostor pro soupeření různorodých sil - klanů uvnitř politické policie a krajských organizací strany. Historikové si proto musí položit otázku, zda se nepřipravovalo konečné tažení, nový Velký teror, jehož obětí měla být hlavně sovětská židovská populace. Tento stručný přehled prvních třiceti pět let dějin SSSR, podtrhuje, že praxe nejzazšího násilí jako formy politického řízení společnosti byla trvalá.

   Není na místě vrátit se ke klasické otázce o spojitosti mezi prvním, "leninským" cyklem a druhým, "stalinským" cyklem, z nichž jeden byl předobrazem druhého? Historický kontext je v obou případech jednoznačně nesrovnatelný. "Rudý teror" z podzimu 1918 spadá do ovzduší všeobecného válčení a extrémní povaha prováděných represí je částečně vysvětlitelná vzedmutím radikálnosti. Obnovení rolnické války, která je v základu druhého cyklu násilí, přichází naopak v mírových podmínkách a otevírá otázku o trvalé ofenzivě vedené proti obrovské většině společnosti. Kromě tohoto nepochybného rozdílu historických souvislostí je však uplatňování teroru jako ústředního nástroje ve službách leninského politického projektu vyhlášeno ještě před vypuknutím občanské války a je pojímáno jako akční program, který měl, pravda, platit po přechodnou dobu. Z tohoto hlediska lze krátké příměří NEP a složité diskuse mezi bolševickými vůdci o cestách vývoje chápat jako otázku možné normalizace a překonání forem represe jako jediného způsobu řešení společenského a hospodářského napětí. Po několik těchto let ve skutečnosti žije venkovský svět v ústraní a pro vztah mezi mocí a společností je v široké míře typické vzájemné ignorování.

   Válka s venkovem, která propojuje oba cykly násilí, se jeví jako plodivá síla v tom, že oživuje praktiky odzkoušené a prováděné v letech 1918-1922: násilné rekviziční kampaně s vědomým využitím společenského napětí mezi rolnictvem, přímé střety, vzepětí a rozdmýchávání forem archaické brutality. Jak vykonavatelé, tak oběti jsou přesvědčeni, že zažívají již jednou poznaný scénář.

   Stalinská epocha nás ze zřejmých důvodů, které spočívají ve výrazném teroru jako prvku určujícího způsob vlády a řízení společnosti, přivádí do samého středu zvláštního světa. Různé aspekty represe nás však musí vést k zamyšlení nad spojitostmi. Z tohoto hlediska lze ohodnotit otázku deportací podle prvního případu tohoto druhu: zlikvidování kozáctva v letech 1919-1920. Při zabírání kozáckých území začala vláda s deportací, která postihla veškeré původní obyvatelstvo. Předcházel jí první úder namířený proti nejbohatším kozákům, jenž se však přičinlivostí, s jakou místní agenti plnili svůj úkol, změnil v "masové vyhlazení". Tato událost předznamenává hned v několika bodech praktiky a vazby, které se ve zcela jiném měřítku a v jiném kontextu budou odehrávat o deset let později: osočení jedné společenské skupiny, překračování direktiv v místních podmínkách, posléze snaha o vyrvání z kořenů prostřednictvím deportace. Ve všech těchto prvních nalezneme zarážející podobnost s praktikami rozkulačování.

   Mezi oběma represivními cykly naopak vynikne příkrý rozpor, jestliže rozšíříme úvahu na obecnější jev kolektivního vyobcování a poté izolaci "nepřátelských skupin", jež během občanské války dospěly k vytvoření celého systému táborů. Rozvoj táborů za občanské války a posílání do vyhnanství ve 20. letech nemají z hlediska jejich cílů ani reality nic společného s tím koncentráčnickým světem, který se vyvíjel v letech 30. Velká reforma z roku 1929 nevedla totiž pouze k upuštění od forem obvyklého věznění; položila základy pro nový systém, pro který byly mezi jiným příznačné nucené práce. Zavedení a rozvoj jevu, jakým byl gulag, nás vrací k hlavní otázce, zda k plánované společenské a hospodářské přeměně patřil i záměr vyobcovat a s konečnou platností toto vyobcování podepřít zákony. Pro tento předpoklad hovoří několik věcí, o nichž se široce uvažovalo. V první řadě lze záměr spatřovat již v plánovitosti teroru, o níž svědčí politika kvót uplatňovaná od dob rozkulačování až po Velký teror. Studium archivů potvrzuje tuto účetnickou mánii, kterou je posedlá administrativa na nejrůznějších stupních, od špiček až po základnu. Vyčíslené a pravidelné bilance svědčí zdánlivě o dokonalém zvládnutí procesu represe ze strany vedoucích představitelů. Jejich komplexnost pomáhá historikovi zrekonstruovat stupně intenzity a vyvarovat se přitom jakéhokoli početního přehánění. Chronologie jednotlivých represivních vln, která je dnes lépe známá, do jisté míry vede k tomu vnímat operace jako řízený sled.

   Rekonstrukce celého procesu represe, řetězu předávání příkazů a způsobu, jakým jsou prováděny, i průběh samotných operací však v mnoha ohledech vyvracejí domněnku o záměru koncipovaném a naplňovaném v dlouhodobém výhledu. Podíváme-li se zejména na otázku plánovitosti represe, všimneme si řady náhod a mezer, které se v různých fázích operací vždy opakovaly. Jedním z nejnázornějších příkladů je z tohoto hlediska deportace kulaků bez udání místa určení, jinými slovy deportace - ponechání svému osudu, která vypovídá o improvizovanosti a celkovém chaosu. O jasném nedostatku řízení svědčí stejně tak "kampaně za odlehčení vězeňských komplexů". Podíváme-li se dnes na proces předávání a provádění rozkazů, zjišťujeme, že v terénu docházelo k řadě případů "přemíry horlivosti" a "deformace linie".

   Vrátíme-li se k problematice gulagu, je s přibývajícími poznatky stále obtížnější rozpoznat, jaký byl význam a cíle jeho koncepce. Oproti představě stalinského pořádku, jehož byl gulag sice "černou", ale propracovanou stránkou, napovídají dnes dostupné dokumenty spíše o řadě rozporů, které koncentráčnický svět provázely: další a další přísuny odsouzených skupin spíš nabourávaly výrobní systém, než aby zlepšovaly jeho efektivnost; přes velmi propracované rozlišení kategorií odsouzených bylo jejich vzájemné oddělení nedostatečné nebo vůbec žádné. Konečně zůstává k zodpovězení celá otázka hospodářské rentability tohoto vykořisťovatelského systému.

   Na základě různých rozporností, improvizací, důsledků sřetězení vzniklo několik hypotéz ohledně příčin, které špičky vedly k periodickému rozpoutávání masové represe, a ohledně logiky plynoucí ze samotného pohybu násilí a terorizace.

   Při snaze o vymezení pohnutek, které byly u zrodu vypuknutí velkého cyklu stalinských represí, poukázali historici na podíl, jaký měla na velkém obratu k modernizaci improvizace a překotnost. Přelom je tak dynamický a ihned nabírá podobu ofenzivy takového rozsahu, že moc může budit iluzi o své kontrole jen radikálním stupňováním praktik teroru. Od té chvíle stojíme uprostřed pohybu krajního násilí, jehož mechanismy, řetězovité reakce a přehnanost se vymykají ve velké míře chápání současníků a zcela úplně historiků. Samotný proces represe jako jediné odpovědi na vznikající konflikty a překážky zase rodí nekontrolovaná hnutí, která roztáčejí spirálu násilí.

   Teror jako hlavní jev v politické a sociální historii SSSR nás dnes staví před stále složitější otázky. Teze, které dlouho ovládaly pole sovětologie, jsou přinejmenším zčásti vyvrácené dnešními poznatky. Cílem současného bádání není celkové a definitivní vysvětlení jevu, který se svou nesouměřitelností vzpírá chápání, ale spíš analýza mechanismů a dynamik násilí.

   V tomto směru zůstává ještě řada temných míst, z nichž nejdůležitější je chování, kterým se na provádění násilí podílela společnost. Chceme-li obsáhnout článek, který v prováděné rekonstrukci chybí - kdo byli vykonavatelé? -, musíme neustále zkoumat společnost v jejím celku, jako oběť, ale i podílníka na tom, co se dělo.