Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jiná Evropa oběť komunismu - 4

article preview

Nepohodlný hrob

   Po popravě jedenácti odsouzených v procesu se Slánským v prosinci 1952 byla těla spálena a popel rozptýlen po zledovatělých silnicích a polích v okolí Prahy. O šest let později maďarský komunistický režim zvolil jiné řešení.

   Imre Nagy a jeho druhové byli po popravě pohřbeni pod tlustou betonovou vrstvou ve vězeňském areálu na Kozmově třídě, kde se proces odehrával. Ale zabetonované mrtvoly, pohřbené na rodinám neznámém místě, vyvolávaly strach. V létě 1961 byly exhumovány a v noci v největší tajnosti pohřbeny na městském hřbitově v Budapešti v blízkosti hrobů dalších dvou mrtvých z tohoto procesu, Gézy Losonczyho a Józsefa Szilagyiho. Rakve byly přeneseny přes zeď, zaměstnanci hřbitova vůbec o akci nevěděli, hroby těchto tří mrtvých byly vedeny pod smyšlenými jmény. Po 30 let byly všechny pokusy příbuzných o nalezení hrobů marné. Na základě nejasných informací zdobili příbuzní několik hrobů na parcele č. 301 městského hřbitova. Policie návštěvníky hrubě rozehnávala a hroby několikrát zdemolovala, nechala je i rozdupat koňmi.

   V březnu 1989 bylo konečně možné exhumovat těla. Ostatky Gézy Losonczyho prokázaly četné zlomeniny žeber, z nichž některé pocházely z doby tří až šesti měsíců před smrtí, další z doby těsně před smrtí.

   Tehdejší vláda pověřila mladé vyšetřovatele identifikací místa pohřbení. Mezi těmi, kteří odmítli spolupracovat s vyšetřovateli, byl i Sándor Rajnai, hlavní vyšetřovatel procesu, který v letech 1988 - 1989 působil jako maďarský velvyslanec v Moskvě.

 

Podle svědectví Alajose Dornbacha, advokáta soukromého žalobce, žádajícího o revizi procesu s Nagyem v roce 1988, publikovaného v revue Communisme, č. 26 - 27, Paříž, L´Age d´Homme, 1990.

 

   K lokální válce nedošlo, odpor vůči invazi byl nenásilný, neozbrojený. Okupanti přesto zabili 90 osob, převážně v Praze; více než 300 Čechů a Slováků bylo zraněno těžce a více než 500 osob lehce. Počet obětí na straně okupačních jednotek - nehody na cestě, neobratná manipulace se zbraněmi, popravy dezertérů - není doposud znám; víme pouze, že Češi zabili jednoho bulharského vojáka. Sovětské orgány zatkly a deportovaly některé vůdčí představitele, ale byly nuceny je propustit a po několika dnech s nimi sovětské vedení vyjednávalo. Politický scénář intervence utrpěl palčivou porážku: plán okupantů nastolit kolaborantskou "dělnickorolnickou vládu" neuspěl.

   Represe spojená s touto vojenskou intervencí neskončila v roce 1968. Mezi její oběti je bezesporu nutné počítat "živé pochodně", lidi, kteří se veřejně obětovali na protest proti okupantům. Stali se symbolem všech obětí, tehdy i dnes. První, jenž si zvolil tento osud, byl Jan Palach, dvacetiletý student, který se upálil 16. ledna 1969 ve 14.30 v centru Prahy; jeho smrt o tři dny později vyvolala rozsáhlé demonstrace. V únoru jej napodobil další student, Jan Zajíc; třetí "živou pochodní" se stal čtyřicetiletý komunista Evžen Plocek, který se upálil začátkem dubna na náměstí v Jihlavě.

   Represe v Československu brzy nabyla zvláštních rysů: byla výsledkem aktivity "normalizovaných" vnitřních sil, armády a policie. Sovětský tlak, který se opíral o dlouhodobé rozmístění okupační armády, byl zajisté velmi silný. Sovětskému vedení nahrála neočekávaná událost: spontánní demonstrace půl milionu lidí v noci z 28. na 29. března 1969. Češi a Slováci vyšli do ulic šedesáti devíti měst, aby oslavili vítězství národního hokejového mužstva nad Sovětským svazem na mistrovství světa; tehdy došlo k napadení 21 ze 36 sovětských posádek. Maršálové zuřili a Alexander Dubček, ještě stále generální tajemník KSČ - až do 17. dubna -, byl upozorněn, aby si laskavě uvědomil, že riskuje osud Imre Nagye. . .

   Represivní potenciál "normalizovaných" československých sil - zvláštní armádní a policejní jednotky a Lidové milice v továrnách - byl podroben zkoušce v průběhu prvního výročí okupace, na které se cílevědomě připravoval. Vyprovokoval četné střety s demonstranty, mezi nimiž převažovala mládež. Srážky byly ostré především v Praze, kde již 20. srpna byli zabiti dva mladí lidé. Všechna velká města zažila tvrdé zákroky zvláštních jednotek, vybavených tanky a obrněnými vozy. Odborníci nyní tuto epizodu organizovaného násilí označují jako nejvýznamnější bojovou operaci poválečné československé armády. 3 další demonstranti padli 21. srpna, desítky byly těžce zraněny. Před koncem roku 1969 bylo odsouzeno 1 526 demonstrantů podle ustanovení předsednictva Federálního shromáždění, majícího platnost zákona a podepsaného 22. srpna jeho předsedou Alexandrem Dubčekem. . .

   Už v roce 1969 bylo uvězněno několik osob podílejících se na revoltě v roce 1968, po nichž následovala skupina mladých z Hnutí revoluční mládeže (HRM), která spoluorganizovala demonstrace k prvnímu výročí; policii se podařilo infiltrovat mezi ně svého agenta. Normalizační moc, přes silný nátlak ultrakonzervativců, nedávala však politickým procesům s komunistickými vůdci z roku 1968 zelenou. Publikované studie často zmiňují, že nová mocenská skupina se obávala použít takový postup ze strachu, aby se ve světle zkušeností z minulosti neobrátil proti ní. Gustav Husák, nový generální tajemník KSČ vybraný sovětským vedením jako náhrada za Dubčeka, už tuto písničku znal: v roce 1954 byl v procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty odsouzen k doživotnímu trestu a za mřížemi strávil více než 9 let. Nicméně, masová represe, schválená Moskvou, se rozjela zákeřným a krutým způsobem a její strategie s cílem vyvolat strach byla promyšlená: stovky tisíc osob se nemohly podílet na veřejném životě, bylo jim znemožněno vykonávat svá povolání a jejich děti, kterým režim zabraňoval v přístupu k středoškolskému nebo vysokoškolskému vzdělání, se staly rukojmí. Od počátku normalizace režim zaútočil na články občanské společnosti, k jejichž obnově došlo v roce 1968: přibližně 70 organizací a sdružení bylo zakázáno nebo zrušeno sloučením s jinými, oficiálními; opět byla zavedena přísná cenzura atd. Desítky tisíc Čechů a Slováků rozmnožily řady poúnorových exulantů. V průběhu 40 let komunistického režimu si přibližně 400 000 lidí, často lidí kvalifikovaných a s vysokoškolskými diplomy, zvolilo exil; po roce 1969 byli noví emigranti soudem regulérně odsuzováni v nepřítomnosti.

   Politický proces však z vějíře možností následující po potlačení "pražského jara" zcela nezmizel. Po procesu se 16 členy HRM v březnu 1971, jehož lídr Petr Uhl byl odsouzen ke 4 letům vězení, proběhlo během léta 1972 devět procesů; před soudem v nich stanuli někteří protagonisté "druhého ranku" roku 1968, žalovaní pro svou činnost po okupaci. Ze 46 obviněných, z nichž dvě třetiny byli bývalí komunisté, bylo 32 osob odsouzeno celkem k 96 letům tuhého vězení a 16 dalších, po několika měsících věznění, celkem na 21 let podmínečně. Nejvyšší udělený trest byl 5,5 roku, mírný ve srovnání se zvěrstvy ze zakladatelského období režimu. Několik odsouzených z této vlny - Petr Uhl, Jaroslav Šabata, Rudolf Battěk - bylo po odpykání trestu znovu uvězněno; v průběhu 70. a 80. let tak strávili celkem 9 let svého života ve vězení. Československo se tím v této době stalo tristním rekordmanem politické represe v Evropě.

 

   Velké revolty v letech 1956 a 1968 a jejich potlačení nás přivádějí k dalšímu aspektu v logice represe, ke spojitým nádobám. Otřesy v jedné zemi se odrážely i v zemích ostatních, zvláště pokud se ústřední mocnost angažovala vojensky. V roce 1956 v souvislosti s maďarským povstáním zalarmované poststalinské vedení KSČ bylo připraveno vyslat do Maďarska československé jednotky; zároveň vystupňovalo represi, uvěznilo některé propuštěné politické vězně a pronásledovalo české a slovenské sympatizanty s maďarským povstáním; tehdy bylo žalováno 1 163 osob, nejčastěji pro verbální projev své solidarity; většinou to byli dělníci, 53,5 %, a nejvyšší rozsudky činily až jeden rok, málokdy více. V tehdejší Albánii byla represe hrozivější: 25. listopadu 1956 oznámil Hodžův režim odsouzení a popravu 3 předáků - "titistů", Liri Gegy, členky Ústředního výboru KSA, v té době těhotné, generála Dale Ndreua a Petro Buliho. V Rumunsku Gheorghiu-Dej, který začíná hrát ve vztazích se SSSR čínskou kartu, učinil smířlivé gesto vůči pronásledovaným nacionalistům, současně však zorganizoval velký proces proti odpovědným činitelům zahraničního obchodu, převážně komunistům-Židům.

   Ze strachu před nákazou myšlenkami "pražského jara" zesílily v roce 1968 režimy včetně SSSR perzekuci před i po intervenci do Československa. Svědčí o tom i osud Alfreda Foscola, jenž nám může přiblížit atmosféru doby. Tento mladý Francouz, syn bulharské matky a francouzského otce, vyrůstal až do roku 1949 v Bulharsku, později zde pravidelně trávil prázdniny. V roce 1966 ještě jako student práv a východních jazyků v Paříži rozmnožil pro své bulharské přátele 500 kusů jednoho letáku a propašoval je do Sofie. Mladí Bulhaři v něm požadovali svobodné volby, svobodu tisku a pohybu, dělnickou samosprávu, zrušení Varšavské smlouvy a rehabilitaci obětí represe. Ve stejném roce se mu narodila dcerka, matkou dítěte byla Bulharka Rajna Arachevová. Fredy a Rajna podali žádost o povolení sňatku, ale to stále nepřicházelo. A pak přišel rok 1968.

   Ve svém svědectví Alfred Foscolo píše:

   "Začátkem roku 1968 jsem ve Francii nastoupil vojenskou službu. V červenci mi bulharská ambasáda oznámila, že povolení k sňatku mi bude uděleno, dostavím-li se do Sofie. Jel jsem tam s vízem k čtrnáctidennímu pobytu. Ale na místě mě čekalo další odmítnutí. Byl srpen 1968 a dvacátého prvního vstoupili Sověti do Prahy: 28. srpna jsem se s prázdnou vracel Orient-expresem do Paříže. Tam jsem dojel až o několik let později: na hranicích jsem byl zadržen agenty Daržavné Sigurnosti. Na dva týdny jsem zmizel ve věznici Státní bezpečnosti - pro všechny, až na kapitána Nedkova, jenž mi rovnou řekl: buď budu spolupracovat tím, že se přiznám jako imperialistický agent, nebo o mně již nikdy nikdo neuslyší. Přijal jsem, protože jsem doufal, že mi proces dovolí uvést vše na pravou míru.

   Proces začal 6. ledna 1969. Dva kamarádi a Rajna byli ve vedlejších boxech pro obviněné. Prokurátorovi, jenž pro mne žádal trest smrti, můj advokát odpověděl, že si ho plně zasluhuji a žádal jen o shovívavost. Ve skutečnosti se vlastně jednalo o soudní frašku v zájmu propagandy. Odsoudili mě za špionáž k 27 letům vězení, z toho na 15 let tvrdého režimu. Kamarádi vyfásli jeden 10 a druhý 12 let, Rajna, která o letáku nic nevěděla, jeden rok. Další přítel, bulharský politický emigrant v Paříži, byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.

   Po měsíci stráveném v oddělení pro odsouzence na smrt v centrálním vězení v Sofii (7. oddělení) jsem byl přesunut do vězení ve Staré Zagoře, kde byla vězněna převážná část ze dvou až tří set politických vězňů země. Zde jsem se poučil o mnohém z dějin vězeňství v Bulharsku v průběhu prvních 25 let komunismu a pochopil jsem, že moje útrapy jsou malé ve srovnání s tím, co prožily tisíce Bulharů. Byl jsem také svědkem vzpoury 8. října 1969, při které několik vězňů zahynulo. Ve stejné době byla zamítnuta nová žádost o povolení sňatku, kterou jsme s Rajnou podali během našeho věznění.

   Proti všemu očekávání jsem byl propuštěn 30. dubna 1971 a vykázán do Francie. Zatímco v roce 1968 v době československé aféry mělo naše zatčení a po něm pak proces-divadlo posloužit jako důkaz pronikání "imperialistických sil" do emancipačního hnutí na Východě, má přítomnost v bulharských vězeních v době, kdy byla zahájena helsinská jednání, nebyla žádoucí. Moji dva bulharští přátelé takové štěstí neměli.

   Po svém návratu jsem vymýšlel různé plány, jak by Rajna a má dcera mohly za mnou přijet. Nakonec jsem se 31. prosince 1973 pod cizí identitou a vybaven zfalšovanými pasy tajně dostal do Sofie. Díky těmto padělaným dokumentům a nestydatému štěstí jsme všichni tři v noci z 1. na 2. ledna 1974 přešli bulharsko-tureckou hranici. Druhého dne jsme byli v Paříži."

 

   V období vymezeném lety 1955 - 1956 a rokem 1989 byla represe podřízena logice vlastní všem diktátorským režimům: přítomný policejní aparát chce rozdrtit opozici, která vzniká v sociálně motivovaných hnutích většinou spontánně, ať už ve stávkách či pouličních demonstracích, nebo cílevědomě jako opozice, jež formuluje své požadavky a snaží se vytvořit organizační struktury. Policejní aparát, aby mohl předejít či potlačit opoziční aktivity v těch částech společnosti, kde odpor nachází živnou půdu - opozice navíc profituje z mezinárodního vývoje druhé poloviny 70. let spjatého s helsinskými smlouvami -, se opírá o stále se rozšiřující síť udavačů. Je příznačné, že vzhledem k mezinárodní situaci byl režim nucen používat tuto formu kontroly společnosti a značně rozšiřovat její dosah. Například v Československu Státní bezpečnost registrovala v letech 1954 - 1968 oficiálně asi 132 000 tajných spolupracovníků. Na konci 80. let jich bylo registrováno více než 200 000.

   Logika represe v době "post-teroru" je zároveň více než kdy jindy poznamenána národními specifiky, poměrem sil uvnitř toho či onoho vedení, tím, jak tato vedení oceňují stabilitu režimu politickými a ekonomickými úspěchy či neúspěchy. Dne 13. srpna 1961 byla podle návrhu vedení SED schváleného sovětskými vůdci vztyčena berlínská zeď, jež je vlastně projevem panického strachu režimu z budoucnosti.

   V Rumunsku projevilo komunistické vedení svou nezávislost a specifičnost jasným způsobem tím, že se odmítlo podílet na vojenské intervenci v Československu. Trochu později a ještě v 80. letech se ale jeho "národní komunismus" spolu s albánským komunismem předvedl jako nejrepresivnější ze všech zemí v oblasti, kterou se zabýváme. Represe byla totiž komunistickému systému vlastní, byť se na ní Moskva přímo nepodílela.

   Rumunsko Nicolae Ceausesca, Conducatora - nechal se uctívat jako Duce, Führer - muselo od druhé poloviny 70. let čelit vážné ekonomické a společenské krizi vyvolávající silný odpor. Toto hnutí bylo součástí bojů za demokratické svobody a projevovalo se i v dalších zemích, současně však zakotvilo především v angažovanosti dělníků. Velká stávka 35 000 horníků v údolí Jiu v srpnu 1977, demonstrace a stávky v létě 1980 spojené s obsazením továren v Bukurešti, Galaci, Tirgovišti a v důlních pánvích, revolty v údolí Motru na podzim 1981 a další projevy nespokojenosti vyvolaly tvrdou represi ze strany Ceausescovy moci. Zatýkání, nucené přesídlování, vykázání bydliště, bití, propuštění z práce, internace na psychiatrii, procesy, vraždy - všechny tyto prostředky represe byly použity v širokém měřítku. Krátkodobě s úspěchem, ale bezúspěšně v delším časovém horizontu. Neboť demonstrace a stávky vypukly opět v roce 1987, vyvrcholily v listopadu 1988 lidovým povstáním v Brašově, v druhém největším rumunském městě se 300 000 obyvateli. Srážky s pořádkovými silami zde byly prudké a krvavé; byli mrtví a stovky zatčených.

   Kalvárie některých politických vězňů v Rumunsku se zdála být věčná. Zmiňme například otce Calciu, Gheorghiu Calciu Dumitreasu. Narozen roku 1927, byl zatčen jako student medicíny a držen v pitešťském vězení, o kterém jsme již hovořili. Jeho věznění trvalo až do roku 1964. Po propuštění se rozhodl stát knězem. Angažoval se spolu s dalšími ve Svobodných odborech rumunských pracujících (SLOMR) a 10. května 1979 byl opět v neveřejném procesu odsouzen k deseti letům vězení za "předávání informací ohrožující bezpečnost státu". Ve vězení držel pětkrát hladovku. Nebo Ion Puiu, bývalý vůdce Národní rolnické strany, odsouzený v roce 1947 ke dvaceti letům vězení, odkud vyšel roku 1964. Pro svou opoziční činnost byl opět uvězněn v roce 1987.

   Zesílení či ochabnutí represe souviselo vždy s mezinárodní situací, se vztahy mezi Východem a Západem, se změnami sovětské politiky. Svět se od Brežněva po Gorbačova měnil a spolu s ním i ideologie represe. V 60. letech a později nebyli lidé už pronásledováni, nebo pouze v malé míře, za podporu "titismu" nebo "sionismu". Ve většině zemí se státní policie více zajímala o "ideologickou diverzi" a "nelegální vztahy se zahraničím", zvláště se západními státy.

 

Případy některých rumunských politických vězňů v roce 1987

   Francise Barabas, 40 let, mechanik v textilní továrně, byl odsouzen na 6 let. Tento Maďar ze Sedmihradska rozšiřoval se svým bratrem a budoucí ženou letáky v maďarštině: "Pryč se ševcem! Pryč s vrahem!" (Švec bylo původní povolání Ceausesca.)

   Ion Bugan, elektrikář, narozen 1936. Odsouzen na 10 let, neboť na svém autě v ulicích centra Bukurešti v březnu 1983 vyvěsil ceduli hlásající: "Nechceme vás, vy kati!"

   Ion Guseila, inženýr, odsouzený na konci roku 1985 ke 4 letům za rozšiřování letáků žádajících výměnu hlavy státu.

   Gheorghiu Nastasescu, stavební dělník, 56 let, odsouzen k 9 letům za protirežimní propagandu. Předtím již strávil 4 roky ve vězení za protisocialistickou propagandu. Na podzim 1983 shodil z vrcholu lešení v Bukurešti letáky vyzývající k projevům nespokojenosti.

   Victor Totu, Gheorghiu Pavel, Florin Vlascianu, dělníci, všichni narozeni v roce 1955, odsouzeni k 7 až 8 letům; večer 22. srpna 1983 v předvečer státního svátku psali "Pryč s Ceausescem!" a přirovnávali jeho režim k režimu nacistickému.

   Dimitru Iuga, 40 let, odsouzen roku 1983 k 10 letům; vícekrát po sobě svolal mladé lidi k přípravě demonstrací proti Ceausescovi. Chtěli jednat nenásilně. 7 mladých lidí bylo odsouzeno k 5 letům a propuštěno - kromě Iugy - při amnestii v roce 1984.

   Nicolae Litoiu, 27 let, byl v roce 1981 odsouzen k 15 letům za "spiknutí proti bezpečnosti státu". V létě 1981 vhodil petardu před sídlo strany v Ploješti; shazoval také letáky ze střechy obchodu Omnia v Ploješti. Jeho bratr Gheorghiu Manu, jenž o jeho záměru věděl, byl odsouzen na 8 let.

   Attila Kun, lékař, odsouzen v lednu 1987, protože odmítl vystavit zfalšovaný úmrtní list politickému vězni, jenž zemřel na následky mučení.

   I. Borbely, profesor filozofie, 50 let, v roce 1982 odsouzen k 8 letům za vydání samizdatu v maďarštině.

La Nouvelle Alternative, č. 7, září 1987, Paříž.

 

   V mnoha zemích se "umírněné" projevy represe měnily: nucený exil - zvláště v NDR a Československu - nebo psychiatrická léčebna podle sovětského vzoru někdy nahrazovaly věznění. Mimo to byly na Západě násilnosti režimu šířeji sledovány a komentovány, měly okamžitou odezvu a některé oběti měly dosud nevídanou příležitost vydat svá svědectví ve velkém nákladu. Skutečnost, že zločin se stával veřejným a byl medializován, vedla vykonavatele diktatury včetně Rumunska k zamyšlení.

   Utrpení utiskovaných, byť zmírněné, zůstávalo nadále utrpením. Tábory zmizely, kromě Albánie a Bulharska, kde zvláště v 80. letech sloužily k internaci Bulharů tureckého původu. Politické procesy s výjimkou Maďarska přetrvávaly a stále ovlivňovaly vývoj zemí, které jsou předmětem našeho zájmu. Stejně jako před rokem 1956 byla tato metoda určena k zastrašení těch, kteří si přáli obrodit občanskou společnost, kdysi zlikvidované strany nebo nezávislé odbory, či těch, kdo vytvořili podzemní církev. Výjimečně se procesy týkaly komunistických předáků. V tomto ohledu můžeme jmenovat Paula Merkera z NDR, odsouzeného v březnu 1955 na 8 let vězení a propuštěného roku 1956; Rudolfa Baráka, československého ministra vnitra, odsouzeného k 6 letům v dubnu 1962; Milovana Djilase, významného jugoslávského komunistického disidenta, vězněného poprvé 1956 - 1961 a opět v letech 1962 - 1966. Když Albánie zpřetrhala svazky se SSSR a přidala se k Číně, prosovětští funkcionáři Liri Belišova, členka politbyra, a Kočo Taško, předseda Kontrolní komise KSA, byli tvrdě potrestáni; kontradmirál Temo Sejko byl spolu s dalšími důstojníky popraven v květnu 1961. V roce 1975, kdy došlo k dovršení roztršky s Čínou, Enver Hodža zlikvidoval Beťira Balluku, ministra obrany, a Petrita Duma, náčelníka generálního štábu.

   Výčet nejdůležitějších politických procesů této doby by byl dlouhý, musíme se tedy spokojit jen s některými příklady.

   Víme, že rozsudky smrti byly vzácné - kromě případů skutečné špionáže - a většinou se neprováděly. Jako v případě Bulhara Dimitara Penčeva odsouzeného v roce 1961 k nejvyššímu trestu, stejně tak i jeho spoludruha, za pokus obnovit se skupinou mládeže agrární stranu Nikoly Petkova; jeho trest byl po odvolání nejprve zmírněn na 20 let vězení, nakonec byl propuštěn na podzim roku 1964 v důsledku všeobecné amnestie. Penčev se stal dělníkem, ale nebyl na konci své velmi poučné vězeňské zkušenosti. Ve vězení se znovu ocitl v letech 1967 - 1974, tentokrát za nelegální přechod státní hranice, dobrodružství, při kterém byl jeden z jeho přátel zabit. V roce 1985 strávil jako podezřelý z terorismu dva měsíce v táboře na ostrově Belene, aby byl nakonec vykázán do malého důlního města Bobov-Dolu. . .

   Počet mrtvých obětí represe je v období "post-teroru" výrazně nižší než v období před rokem 1956. Kromě již výše zmíněných, zabitých v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v letech 1968 - 1969, jich napočítáme dalších několik set; velká část z nich, asi 200, byla zastřelena při pokusu o přechod hranic NDR a nechvalně známé berlínské zdi. Jeden z posledních politických vězňů této doby, který zahynul, byl Pavel Wonka, jenž zemřel v československém vězení v důsledku špatné lékařské péče 26. dubna 1988. . .

   Údaje se postupně zpřesňují, ale není to jednoduché. Mezi mrtvé oběti je nutné totiž rovněž započítat vraždy vykonané tajnou policií a maskované například jako dopravní nehody, jako tomu bylo v roce 1977 v případě dvou rumunských inženýrů, vůdců stávky v údolí Jiu, několik týdnů po rozehnání stávky.

   Další výzkumy se bezpochyby pokusí, jako pro období před rokem 1956, určit typologii obětí, definovat typ vězně. Ale už teď víme, že obětí této doby nemusely být nutně vězněny. To byl případ osob zabitých při vojenských intervencích nebo při beznadějných přechodech hranic. Víme také, že by bylo zavádějící zaměřit se pouze na osudy českého dramatika Václava Havla, maďarského filozofa Istvána Bibóa, rumunského spisovatele Paula Gomy a na další představitele inteligence a nechat bez povšimnutí "prostý lid". Soustředit analýzu represe jen na její kulturní oblast je redukující. Ostatně, který Babel nebo Mandelštam byl v letech 1956 - 1989 zavražděn? Jistě, došlo k vraždě bulharského spisovatele Georgie Markova v Londýně v září 1978 "bulharským deštníkem" jednoho tajného agenta. Jistě, mezi mladými pronásledovanými oběťmi byly talenty, které by se mohly rozvíjet. Zdá se však, že ve většině zemí, a případ Rumunska tento názor posiluje, tvořili "obyčejní lidé" pravděpodobně většinu uvězněných a zabitých; dějiny by jména těchto obětí neměly zapomenout.

   Víme, že komunistická diktatura se obávala tvořivého ducha, jeho svobodného projevu. Českoslovenští komunističtí předáci začátkem roku 1977 zpanikařili tváří v tvář 260 podpisům připojeným pod opozičním prohlášením Charty 77. Ale tyto policejní režimy se daleko více zděsily, když desítky tisíc lidí vyšly do ulic.

   Na konci 80. let represe už nedokázaly přímo šířit masový teror. Utiskovaní přemohli poslední zbytky strachu a úzkosti a zahájili všeobecný útok proti režimu.

 

Vyrovnat se s minulostí je složité

 

   Lze zapomenout - nebo dát zapomenout - utrpení způsobené systémem a jeho přisluhovači, které trvalo desítky let? Lze být velkodušným nebo shovívavým vůči poraženým, jedná-li se o mučitele a katy? Co dělat, chceme-li nastolit demokracii a právní stát, s padlými pány a s jejich tak početnými pomahači, co dělat s všudypřítomným a strukturovaným státním aparátem, se stranou, která jej řídila?

   Odpovědi na tyto otázky v nově vznikajících demokraciích ve střední a jihovýchodní Evropě po pádu komunistických režimů nechybějí. Očista aparátu, kdysi komunistického, zde byla na pořadu dne, byť tento termín mohl vyvolávat nepříjemné vzpomínky. Nepřekvapovalo, když se noví představitelé, mezi nimiž byli v několika zemích i bývalí komunisté, rozcházeli v názorech na rozsah i postup této očisty. Volalo se po radikálních prostředcích, po zákazu komunistické strany jako "zločinné organizace", po procesech s dosud žijícími hlavními odpovědnými činiteli. Ale z druhé strany zde byla snaha vyhnout se čistkám, které by mohly připomínat komunistické procedury. Odhalit zločiny a podlosti bývalého režimu, zabránit agentům setrvat v mocenských strukturách neznamenalo pro polského premiéra Tadeusze Mazowieckého nebo pro československého prezidenta Václava Havla uchýlit se k metodám autoritativní moci. Tito antikomunističtí demokraté nechtěli vládnout ve strachu a prostřednictvím strachu. György Dalos, maďarský spisovatel a dlouholetý odpůrce autoritativního režimu, v roce 1990 napsal: "Očisty, i když věc zkrášlíme přejmenováním na ´velký jarní úklid´, jsou schopny vyvolat pocit nejistoty mezi kvalifikovanými lidmi starého systému, jež naléhavě potřebujeme. (. . .). Bylo by vážné, kdyby strach zrodil novou ´loajálnost´, která by opravdu měla jen málo společného s myšlenkou demokracie."

   Od prvních dnů znovunastolené svobody byla konkrétně určená oběť komunistického režimu - živá či mrtvá, mlčící či naopak - v centru otázek po odpovědnosti. Oběť v nejširším slova smyslu, od osob nespravedlivě popravených nebo vězněných přes vyvlastněného drobného ševce až po bytosti každodenně ponižované svým podrobením se lži moci. Postkomunistická společnost musela čelit tomuto podle Václava Havla "monstróznímu dědictví" i vážným problémům zločinu a trestu. Oběť, hlavní svědek utrpení, se stala apelem pro novou politickou reprezentaci, která využívala či tišila tíživou trpkost tohoto utrpení. Jedni přilévali olej do ohně, aby na tom něco vyzískali, druzí nechtěli, aby život společnosti byl uchvácen slepou pomstou; jiní jen pozorovali, a další, vědomi si lidské křehkosti, hledali opravdové příčiny zla a navrhovali demokratická řešení. "Mlčící většina" existovala ve všech komunistických režimech a často to byli právě nedávní zbabělci nebo ustrašenci, polokolaboranti, kteří se náhle dožadovali ze všech nejhlasitěji tvrdé pomsty.

   Nepřekvapuje, že po tolika letech amputované paměti byly interpretace nedávné minulosti a hledání nové legitimity a identity plné vášní. Je pochopitelné, že v období takového převratu se zvraty v názorech nejdříve projevily v tisku, osvobozeném od cenzury. "Novinářský přístup", ulpívající jen na povrchu události, hon za "senzacemi" spolu s černobílým viděním dějin a s redukcí jejich vývoje na rozměr kat-oběť měl velký vliv, celý národ a každý jeho příslušník se rád viděl jako odpůrce režimu, který mu byl vnucen zvenčí. Tento přístup se nestaral o jemné finesy pojmosloví, např. se v něm často používá pojem "genocida": genocida podněcovaná komunisty měla takto postihnout rumunský, český nebo jiný národ; na druhé straně se o genocidu slovenského národa za komunistického režimu měli snažit Češi. . . V Rumunsku tyto dobré duše zavedly pojem "rudý holocaust" a v Bulharsku je označení "nespočetné Osvětimi bez pecí" s chutí užívané pro gulagy.

   Takovéto přístupy k nedávné minulosti se již staly předmětem nestranných výzkumů. Ty prokazují tíhu dědictví 2. světové války v životě postkomunistických společností; extrémním příkladem tohoto jevu se stala bývalá Jugoslávie, kde právě ukončená válka byla také prodloužením bratrovražedných bojů, které předcházely nastolení komunistické moci, a kde zmanipulovaná paměť byla jedním z důvodů konfliktu. Stíny válečných let nejsou zahnány, zvláště u bývalých spojenců nacistického Německa. Pokud by byl maršál Pétain Rumunem nebo Slovákem, byl by některými považován za oběť komunismu; to je případ rumunského diktátora Antonesca nebo slovenského prezidenta msgre Jozefa Tisa, kteří byli po válce odsouzeni jako představitelé států odpovědní za prováděné krutosti.

   Dějiny komunistických režimů jsou extrémně zpolitizovány a takovéto konstatování je až banální v době, kdy se rodí nové strany a hnutí, jež hledají předchůdce a tradice a přejí si zakotvit v minulosti. Polák Andrzej Paczkowski, spoluautor tohoto díla, neváhá hovořit v souvislosti s hledáním tradic současného Polska o "občanské válce", naštěstí slovní, když pomyslíme na Jugoslávii. Jednotlivci i skupiny hledají svou identitu a paměť je její neoddělitelnou součástí. Uplatňuje se instrumentalistický, manipulátorský přístup k minulosti, staré mýty a legendy se obrozují, nové se objevují. Mýtus o počtu obětí si zasluhuje v tomto ohledu zvláštní pozornost. Podle francouzského historika Roberta Franka toto číslo představuje "klíčový symbol" ve "vědecké (matematické) šperkovnici"; umožňuje řeč o vyčíslené smrti, dovoluje instrumentalizovat a sakralizovat smrt v masovém rozsahu. Což se děje v dějinách všech zemí ve vztahu k obětem komunismu. Odtud plyne pro vědce absolutní imperativ opatrnosti v práci s čísly, opatrnosti také nutné k zpochybňování takovéto mytologie, ať už národů nebo skupin.

   Krajně zpolitizovaná interpretace dějin usnadňuje hlubší analýzy současného politického vývoje zemí, myslí si Maďar György Litván, ředitel Institutu dějin maďarské revoluce roku 1956: vztah k nedávné minulosti nás často více poučí o demokratickém zakotvení toho či onoho proudu než jeho projevy o ekonomických nebo jiných problémech transformace.

   Historická paměť se formuje a obnovuje a spolu s ní i paměť oficiální: legislativci a odpovědní činitelé třídí tradice určené pro ústavní preambule, vybírají významné osobnosti na bankovky, národní svátky, řády k udílení, data, jež se mají připomínat, jména pro ulice, náměstí a veřejná prostranství a určují samozřejmě učební osnovy. Hrdinové-oběti komunistické éry nesmějí být bezpochyby zapomenuti. Lidem těchto zemí se však také navrhuje, aby dějiny komunistického období dali "do závorek" - závorek nešťastných, zločinných - přízviska nechybějí. "Ve 20. století nic nového," říká Maria Ferrettiová, italská historička, odbornice na historickou paměť Ruska, a připomíná Benedetta Croceho, který navrhoval "dát do závorky" italský fašismus. Vše ale nasvědčuje tomu, že uzávorkovaná minulost je jen nástrahou: několik desetiletí nemůže být zapomenuto, vytěsněno, vygumováno; značně poznamenala drtivou většinu nynějších občanů těchto zemí, ale i tvář měst i venkova, míst. Nestranné analýzy navrhují vysvětlení takovéhoto chování: nepřítomnost (nebo nedostatečnost) "dějinné sebekritiky" u jedinců, skupin i národů; přání vyhnout se všem úvahám o "kolektivní odpovědnosti" v podpoře režimu, většinou pasivní; přítomnost "pocitu mučednického národa", jenž zprošťuje viny (Alexandra Laignel-Lavastine studuje v Rumunsku "kolektivní mučednictví" doprovázené "komplexem nevinnosti", který svaluje odpovědnost na někoho jiného).

   Vyrovnávání se s minulostí v postkomunistických státech by si zasluhovalo samostatnou knihu. V roce 1997 spatřujeme opět rozdílnost jednotlivých zemí; tentokrát souvisí především s vnitřním politickým vývojem, s tím, zda si "staré struktury" udržely své pozice, nebo z nich byly vytlačeny. Zvláště v Rumunsku kontrolovali lidé z bývalého komunistického aparátu moc až do zákonodárných a prezidentských voleb v listopadu 1996; podobná situace panovala dlouhou dobu v Bulharsku. Ale i v těchto zemích došlo k rozsáhlé dokumentaci komunistické represe. Tento aspekt je třeba zdůraznit: v současnosti má každý občan ve všech zmiňovaných státech k dispozici bohatou dokumentaci k tomuto tématu. Převažují v ní hlavně svědectví o utrpení, velmi přítomná v audiovizuálních médiích. Historiografie hodné toho jména, založené na seriózních konzultacích archivů, se spíše nedostává, snad kromě České republiky, Polska a Maďarska.

   Uveďme ještě, že komunistická strana nebyla nikde zakázána. Bývalé vládnoucí strany většinou změnily svůj název, pouze v České republice uspořádala strana vnitřní referendum, které se vyslovilo pro zachování původního názvu. Nejzkompromitovanější vedoucí činitelé byli takřka všude vyloučeni a vedení vyměněno.

   Odehrálo se jen málo procesů s dosud žijícími činiteli odpovědnými za represi. Proces, který vzbudil nejvíce pozornosti, se odehrál v Rumunsku jako pseudo-proces a skončil 25. prosince 1989 popravou Nicolae Ceausesca a jeho ženy; diktátorova mrtvola byla ukazována v televizi. V Bulharsku byl v dubnu 1991 souzen Todor Živkov, bývalý generální tajemník komunistické strany, ale zůstal na svobodě. Při pádu režimu nedokázal uplatnit jeden z příkazů bulharské nomenklatury: "Krví jsme moc získali a vzdáme se jí jen v krvi." V Albánii bylo několik komunistických předáků odsouzeno za. . . "zneužití veřejného majetku a porušení rovnosti občanů," mezi nimi i žena Envera Hodžy k 11 letům vězení. V Československu byl v roce 1991 odsouzen ke 2 letům vězení Miroslav Štěpán, člen vedení a tajemník KSČ pro Prahu, jako odpovědný za násilné potlačení demonstrace 17. listopadu 1989. Bylo zahájeno několik procesů s vedoucími představiteli NDR, mezi posledními v srpnu 1997 s Egonem Krenzem, prezidentem NDR před jejím zánikem; byl odsouzen k 6,5 letům a na odvolací řízení čeká na svobodě. Některá soudní řízení jsou stále otevřená, např. v Polsku, kde je zvažována odpovědnost generála Jaruzelského v době výjimečného stavu v roce 1981, nebo podobné řízení s československými předáky, kteří v srpnu 1968 pozvali okupanty.

   Postkomunistická justice také zahájila procesy s důstojníky bezpečnostního aparátu přímo zodpovědnými za zločiny. Jeden z nejzajímavějších byl pravděpodobně polský proces s Adamem Humerem a s dalšími 11 obviněnými, důstojníky UB (Urzad Bezpieczenstwa, Úřad bezpečnosti), za zločiny, kterých se dopustili během represe opozice na konci 40. a začátkem 50. let; Adam Humer byl tehdy plukovníkem a zástupcem velitele vyšetřovacího odboru ministerstva veřejné bezpečnosti až do roku 1954. Tyto zločiny byly kvalifikovány jako zločiny proti lidskosti, jediné, které byly podle legislativy nepromlčitelné. Na konci procesu, jenž trval 2,5 roku, byl bývalý plukovník 8. března 1996 odsouzen k 9 letům vězení. V Maďarsku byli původci střílení do demonstrantů 8. prosince 1956 v Salgótarjánu, průmyslovém městě na severovýchod od Budapešti, souzeni v lednu 1995 také za zločiny proti lidskosti. Ale rozsudek Nejvyššího soudu v lednu 1997 rozhodl, že od 4. listopadu 1956, dne nezákonné intervence sovětských sil, nastal válečný stav, takže tyto činy je třeba kvalifikovat jako válečné zločiny, a ne jako zločiny proti lidskosti.

 

Jak se Česká republika vyrovnává s komunistickými zločiny

 

   Česká republika mezi zeměmi bývalého sovětského bloku zaujímá ve vyrovnávání s komunistickou minulostí zvláštní místo. Je jedinou zemí - ještě v rámci bývalé České a Slovenské federativní republiky -, která přijala zákony o restituci majetku zkonfiskovaného režimem po 25. únoru 1948 a o rozsáhlé rehabilitaci odsouzených; v roce 1994 rehabilitovaly okresní a krajské soudy okolo 220 000 osob. Je jedinou zemí, která přijala sporný, v zemi i v zahraničí často diskutovaný zákon o "lustracích" omezující vstup do veřejných funkcí; tento zákon vyžaduje ověření, vyjasnění osobní minulosti na základě výpisu z registru spolupracovníků Státní bezpečnosti. A také jako jediná se vybavila zvláštní institucí pro postih násilností moci v bývalém režimu: Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Je součástí Úřadu vyšetřování Policie České republiky a disponuje pravomocemi vyšetřovat a stíhat, ale také shromažďovat dokumentaci o zločinech v období 1948 - 1989. Tomuto úkolu se má věnovat přibližně 90 osob. Úřad jako zákonný orgán navrhuje soudní řízení - má vyšetřovat každý trestný čin, shromažďovat důkazy a vypracované obvinění předávat prokuratuře. V roce 1997 bylo po vyšetřování tímto úřadem stíháno 98 osob, státní žalobce podal obvinění proti 20 osobám, z nichž 5 bylo postaveno před soud a pouze jeden - bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti - byl odsouzen k 5 letům vězení. Lhůta, kdy dojde k promlčení sledovaných přečinů, vyprší 29. prosince 1999.

   Vedoucí úřadu v letech 1994 - 1997 Václav Benda, vzděláním matematik, disident v 70. a 80. letech, strávil 4 roky ve vězení; v současnosti senátor, blízký křesťanským demokratům vyjádřil v interview z června 1997 svůj postoj ke komunistickým zločinům jako zločinům proti lidskosti: "Nepromlčitelnost zločinů proti lidskosti v naší legislativě existuje, ale zbývá určit, na které zločiny ji lze aplikovat. Nemůžeme automaticky definovat všechny zločiny komunismu jako zločiny proti lidskosti. Mimo to byl tento mezinárodní závazek (o nepromlčitelnosti) přijat Československem v roce 1974 a právní názory na otázku, zda lze zločiny spáchané před tímto datem zařadit mezi nepromlčitelné, se rozcházejí."

   Pavel Rychetský, v letech 1991 - 1992 místopředseda federální vlády, ve které zodpovídal za legislativu, senátor sociální demokracie a předseda ústavněprávního výboru Senátu, v červnu 1997 autorovi řekl: "V České republice každý pociťuje potřebu justičního vyrovnání, procesů, ne pro potrestání starců, ale pro zveřejnění všeho, co se stalo - tedy jakéhosi druhu katarze. Zveřejnění je však z velké části splněno a my se nemůžeme dozvědět nic hroznějšího, než co už víme. Genocida, zločin proti lidskosti, je zajisté nepromlčitelná. Ale takto nelze kvalifikovat žádný komunistický zločin v Československu, neboť se nedaří prokázat, že se jednalo o činy odpovídající této definici. V Sovětském svazu bezpochyby došlo ke zločinům genocidy vůči etnickým skupinám nebo vůči jasně vymezeným skupinám obyvatel: kozáci, Čečeni atd. Ale tento zločin není dnes takto postižitelný, neboť v době, kdy byl spáchán, neexistoval platný zákon, jenž by jej takto kvalifikoval."

   Tyto příklady - bylo by možné uvést další - nám dovolují konstatovat, že četné zločiny zůstávají nepotrestány, ať už kvůli promlčení, či nedostatku svědků a důkazů. Justice po očistě se stává nezávislou na výkonné moci a bdí nad tím, aby se legislativní principy, jak se říká, civilizovaných zemí respektovaly: totiž zásada promlčitelnosti a zásada, že zákon nemůže mít zpětnou platnost - lze tedy stíhat pouze ty činy, které byly zákonně stíhatelné v době jejich spáchání. Aby byly určité zločiny stíhatelné, změnily některé země legislativu. V Polsku zákon ze 4. dubna 1991 pozměnil zákon o Hlavní komisi pro vyšetřování hitlerovských zločinů a o Institutu národní paměti z dubna 1984. Nový zákon staví komunismus na stejnou úroveň jako okupanty a fašismus a zavádí pojem stalinské zločiny, který definuje takto: "Stalinské zločiny ve smyslu zákona zahrnují poškozování práv jednotlivce nebo skupiny osob, spáchané úřady komunistické moci nebo jimi inspirované a tolerované v období před 31. prosincem 1956." Tyto zločiny nejsou promlčitelné. V roce 1995 byly změněny články trestního zákoníku týkající se promlčitelnosti, nejtěžší zločiny spáchané proti občanským svobodám před 31. prosincem 1989 mohou být stíhány od 1. ledna 1990 po dobu 30 let. V České republice podle zákona z roku 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu byla lhůta pro promlčení zločinů spáchaných v letech 1948 - 1989, které lze kvalifikovat jako "politické", prodloužena až do konce roku 1999.

   Vyrovnat se s minulostí je, jak vidno, složité. A budiž mi dovoleno skončit v osobnějším tónu. Podle mého názoru potrestání viníků nebylo provedeno včas a vhodným způsobem. Přes snahu některých, včetně mne, nebylo možné, aby Československo zavedlo podobný postup jako v poválečné Francii, něco na způsob obvinění z "národní pohany" trestané "národním opovržením". Nicméně, připadá mi chytré řešení Němců, kteří otevřeli archivy Stasi, státní policie NDR, všem občanům, jichž se to týká. Tento způsob umožňuje lidem nést za sebe odpovědnost, každý si může uspořádat svůj vlastní "proces" - tvůj manžel byl práskač, teď to víš, zařiď se podle toho. . .

   Přese všechno rána zůstává otevřená.