Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dvojí krize, 1927-1929/Kolektivizace: Revoluce na venkově, 1930 (1) - 3

 

4. KAPITOLA: DVOJÍ KRIZE, 1927 - 1929

 

   Glavlit vám dává pokyn podniknout veškerá opatření, aby se tisku zabránilo ve vydávání jakýchkoli zpráv (článků, poznámek apod.), které se zmiňují o obtížích nebo přerušeních dodávek obilí pro zemi, protože by, aniž by k tomu byl dostatečný důvod, mohly způsobit paniku a zhatit opatření podnikaná vládou k překonání dočasných těžkostí v záležitosti výkupu zrna a zásobování země.

Depeše všem složkám z informačního oddělení OGPU, 1927.

 

   Není možné, že by nebyl chléb. Kdyby nám dali pušky, nějaký bychom našli.

Výrok, který v roce 1927 zaslechl informátor tajné policie.

 

   Válečný komunismus selhal. Radikální dělnický stát nepřinesl dělníkům prosperitu. Ve druhé polovině 20. let však selhávala i Leninova Nová ekonomická politika.

   Trhy byly teoreticky volné. V praxi je ovšem stát nehodlal nechat na pokoji. Úředníci, podezřívaví vůči obchodníkům profitujícím z prodeje obilí, se do věci neustále vměšovali šířením agresivní "protispekulantské" propagandy a uvalováním tvrdých omezení. Ceny za průmyslové zboží nasazovali vysoko a na zemědělské produkty nízko (odsud název "nůžková krize"), což vytvářelo nerovnováhu. Někteří obchodníci nabízeli odkupování zrna za nízké "státní" ceny, jiní dávali vysoké "soukromé". Mnozí sedláci, když nemohli získat vyšší úhradu, vůbec neprodávali. Raději - což bylo logické - zrní uskladňovali, zkrmovali ho hospodářskému zvířectvu a čekali, až se ceny zvednou.

   Příchod této nové krize způsobil šok. Po hladomoru v letech 1921 - 23 se zásobování potravinami postupně zlepšovalo. Špatná úroda obilí v roce 1924 znovu vedla k rozsáhlému hladu, ale rolníci se pořád mohli spolehnout na řepu, brambory, krávy a prasata. Moratorium na nucené vyvlastňování zrna, které dosud platilo, znamenalo, že zemědělci byli ochotni další rok zjara zasít.

   V roce 1927 ale systém vypadal znovu rozkolísaně. Stát toho roku (podle vlastních, nespolehlivých metod propočtu) získal 5,4 milionu tun obilí. Ale potravinová distribuční zařízení, která vydával městským dělníkům a úředníkům striktně omezené příděly chleba, počítala se 7,7 miliony tun. OGPU na základě všesvazového průzkumu hlásila "tlačící se davy a překřikování" ve frontách na potraviny po celém SSSR. Týž tajný průzkum citoval manželku továrního dělníka: "Zabijeme celý den jen kvůli pěti kilům mouky. Manžel přijde domů z práce a večeře není hotová." Hrozivé bylo, že některé stížnosti byly politicky vyhrocené. Ve městě Tveru našla policie prohlášení volající po stávce: "Není máslo, mouka začala být k sehnání teprve nedávno, není petrolej, lidé byli ošizeni." Paul Scheffer, moskevský dopisovatel Berliner Tageblattu, reportoval "všude v Sovětském svazu fronty čekající před obchody" a mimořádně vysoké ceny. Nato vyslovil zlověstnou myšlenku: "Nemohl by člověk říci, když takové věci komentuje, že je to tu jako zima 1917´ v Německu?" Eugene Lyons, právě vyslaný do Moskvy jako korespondent United Press International, také popisoval fronty, jež viděl v zimě 1927 - 28:

 

   Všude ty otrhané fronty, především žen, táhnoucí se od dveří prodejen, pod oblaky viditelného dechu, trpělivé, otupělé, tu a tam brblající... Chléb, který představuje přes polovinu stravy běžného Rusa, se stal "nedostatkovým produktem".

 

   Komunistické straně hrozilo, že krize zastíní významné výročí, jelikož po deseti letech od revoluce byla životní úroveň v Sovětském svazu pořád nižší, než bývala za cara. Potraviny všeho druhu podléhaly neúprosnému přídělovému systému - dělníci dostávali potravinové lístky podle svého postavení - a byly k mání velmi vzácně. Informace o produkci obilí se vyznačovaly takovou choulostivostí, že pět měsíců před oslavami výročí, v květnu 1927, OGPU zakázala všem sovětským novinám zveřejňovat zprávy o "obtížích nebo přerušeních dodávek obilí pro zemi, protože by... mohly způsobit paniku.

   Znovuobnovená potravinová krize nastala v kritickém okamžiku vnitřního zápasu o moc v samotné komunistické straně. Od Leninovy smrti v roce 1924 si Stalin ve stranických řadách budoval podporu a šikoval síly proti hlavnímu soupeři Trockému. Za tím účelem se stavěl na stranu "pravičáků", z nichž nejvýznamnější byl Nikolaj Bucharin - který podporoval zásady Nové ekonomické politiky, omezený svobodný obchod a spolupráci s rolníky -, proti Trockého "levičákům", kteří varovali, že tento postup vytvoří novou třídu kapitalistů a na venkově obohatí kulaky. V ´27 roce Stalin ve své politice obrátil, poněvadž s "levičáky" se již uspokojivě vypořádal - Trockij byl nyní v nemilosti a brzy se měl ocitnout v exilu - a začal se připravovat k útoku na "pravičáky", Bucharina a Novou ekonomickou politiku. Jinak řečeno, Stalin využil obilní krizi, stejně jako všeobecnou ekonomickou nespokojenost, nejen k radikalizaci sovětských politických postupů, ale také k dokončení likvidace této skupiny rivalů.

   Z hlediska Kremlu byl rok 1927 významný také v zahraniční politice. Po několik předchozích let rozšiřovala OGPU s nadšením po Evropě svou špionážní síť. V roce 1927 však zahraniční vyzvědači Sovětského svazu utrpěli pár trapných nezdarů. Zásadní sovětské špionážní akce byly kromě jiných míst odhaleny v Polsku, Turecku, Číně a Francii. V Londýně přerušila britská vláda diplomatické styky s SSSR, když vyšla najevo operace, o níž se ministr vnitra v Dolní sněmovně vyjádřil jako o "jedné z nejúplnějších a nejohavnějších špionážních soustav, s nimiž mi kdy bylo souzeno se setkat".

   Zároveň nově rozprostřená sovětská výzvědná služba rozkryla podle svého tvrzení důkazy japonských teritoriálních plánů na sovětském Dálném východě. O Polsku se předpokládalo, že rovněž má určité záměry vůči SSSR, zvláště po státním převratu maršála Pilsudského v roce 1926, který vítěze polsko-bolševické války přivedl zpět k moci. Ironií osudu bylo, že Polsko ve 20. letech skutečně tajně podporovalo jakési tajné akce k prosazování ukrajinského nacionalismu, přičemž jistou oporu mu poskytovali japonští diplomaté, ale není žádný důkaz, že by o tom Stalin věděl. Jeho podezření se místo toho soustřeďovalo na neexistující polské a japonské špionážní sítě a na přinejlepším povrchní polsko-japonskou spolupráci.

   Při společném zvážení se všechny tyto incidenty opravdu zdály hrozivé, zejména sovětským vůdcům, kteří si dosud vzpomínali na tvrdost bojů o desítku let dříve. Stalin v článku v Pravdě v červenci 1927 varoval před "skutečným a hmatatelným nebezpečím nové války obecně a války proti SSSR zvlášť". V novinách a veřejných vystoupeních se jako náznaky rýsujícího se spiknutí předkládaly vzájemně nesouvisející historky. Souběžná propagandistická kampaň připravovala sovětskou společnost na podmínky válečné doby a další utahování opasků, a zároveň se snažila vybízet k větší věrnosti komunistickému zřízení.

   V reakci jak na zdánlivé nebezpečí vojenského konfliktu, tak i na mnohem reálnější vyhlídku na hromadné hladové bouře, OGPU v říjnu 1927 navrhla seznam tvrdých nových opatření. Mezi jiným chtěla tajná policie mít právo "pohnat k odpovědnosti" soukromé obchodníky s obilím, kteří "spekulují" s nedostatkovým zbožím a nafukují ceny. Politbyro rovněž vyzvalo k okamžitému nasměrování průmyslových výrobků na venkov (cukrátko mezi mnoha biči), k výběru nezaplacených daní, ke zmrazení cen zrna a k přímému zapojování místních stranických pracovníků do shromažďování obilních dodávek.

   Ani jedna z těchto změn neměla podstatný dopad. Na počátku ledna 1928 se sovětský ústřední výbor vyjádřil, že přes jeho příkazy nenastal v získávání zrna "žádný viditelný přelom". Aby problém vyřešil, dal Stalin stranickým šéfům pokyn "rychle zmobilizovat všechny nejlepší síly strany", učinit místní stranické funkcionáře "osobně odpovědnými" za obilní dodávky, zorganizovat propagandistickou kampaň, která přímo ukáže na ty, kdo na úkoly nestačí, a uplatňovat "tvrdé tresty" na osoby, které odmítají platit daně, zvlášť pokud jsou to kulaci. Nakonec stát začal na rolníky, kteří nedokázali plnit kvóty, uvalovat finanční náhrady, přičemž požadoval až pětinásobek hodnoty zrna. Těm, kteří odmítli platit, mohl být zabaven majetek a prodán v dražbě.

   Výrazivo, jehož nyní Stalin užíval, bylo militaristické. Hovořil o "mobilizaci" a "frontách", ale také o "nepřátelích" a o "nebezpečí", že kulaci a spekulanti, jak řekl "využili dobrou vůli a liknavou práci našich organizací a prolomili frontu na trhu s chlebem, zvýšili ceny a vytvořili mezi rolníky vyčkávací naladění, které ještě více paralyzovalo výkup zrna". Tváří v tvář této hrozbě by bylo strašnou chybou postupovat měkce nebo pomalu. Místo toho je třeba kulaky a překupníky oddělit od ostatních rolníků a drsně je postihovat zatýkáním:

 

   Jen při takové politice zemědělci s průměrným příjmem pochopí, že možnost vyšších cen je lež vymyšlená spekulanty, že kulak a spekulant jsou nepřátelé sovětské moci a že spojovat vlastní osud s osudem kulaků a spekulantů je nebezpečné.

 

   Zhruba ve stejné době také Stalin a ostatní v sovětském vedení obnovili užívání slov črezvyčajnyje mery (mimořádná opatření) a črezvyčajščina (něco jako výjimečný stav), tedy výrazů, které mu dosud připomínaly Caricyn, rudý teror a občanskou válku. A spolu se slovníkem z občanské války se navrátila také jejich taktika - tedy násilí, které bolševický vůdce deset let předtím v Caricynu uplatňoval.

   Počátkem ledna vydal nynější předseda OGPU Genrich Jagoda strohé pokyny k okamžitému pozatýkání "nejvýznačnějších soukromých vykupovatelů obilí a nejzatvrzelejších obchodníků se zrnem... kteří porušují stanovené výkupní a tržní ceny". V praxi teď každému, kdo si vydělával obchodem se zrním, hrozilo označení za zločince. Do poloviny měsíce bylo po celé Ukrajině uvězněno přes 500 lidí a další byli ve vyšetřování. V Čerkasech, Mariupolu a Charkově, ale i na dalších místech objevila policie mnoho tun obilí, které rolníci zadržovali, poněvadž docela racionálně čekali na zvýšení cen. Policisté se toho chytili jako důkazu spiknutí.

   OGPU mezitím dospěla k závěru, že někteří obchodníci, kteří toto zrno ukryli, jsou si vědomi policejní represe a aktivně se snaží jí vyhnout. Mnozí své zboží přesunuli, aby zabránili svému zatčení, jiní, kteří doufali, že vlna represí opadne, platili zemědělcům, aby si obilí ponechávali a čekali na lepší chvíli. OGPU veškeré tyto snahy uťala drsným dekretem z 19. ledna, podle kterého měl každý, kdo odmítne prodávat obilí státu, být zatčen a postaven před soud. Tímto rozkazem prakticky skončila Nová ekonomická politika.

   Obchodníci s obilím byli užiteční obětní beránci. Sovětská hospodářská politika ve 20. letech však ve skutečnosti stála na zásadním rozporu, což viděli i obyčejní lidé. Na počátku roku 1929 napsal vzdělaný sedlák ze Záporoží na jižní Ukrajině Semen Ivanisov dopis příteli, který byl stranickým funkcionářem. Chválil v něm Lenina, jenž se v jednom svém textu zmínil o "neodmyslitelném poutu" mezi dělníky a rolníky. Ivanisov se však obával, že se na Leninovu myšlenku zapomnělo. "Co vidíme teď? Správný vztah s rolnictvem, spojenecký vztah, ten neexistuje."

   Místo toho, sděloval autor psaní, jsou teď on a jeho rolničtí druhové v nemožné situaci. Když budou pilně pracovat a zvelebovat své usedlosti, tak se stanou kulaky, "nepřáteli lidu". Když ale zvolí opačnou možnost a zůstanou bedňaky - chuďasy - budou na tom hůře než "američtí rolníci", se kterými prý mají soupeřit. Z té pasti zřejmě není úniku. "Co máme dělat," ptal se Ivanisov přítele, "jak máme žít?" Jeho vlastní situace se zhoršovala. "Musíme teď prodávat krávy, bez toho není nic. Doma jen slzy, nekonečný křik, strádání, proklínání. Byl bych pro, abys brzy navštívil selskou rodinu a naslouchal, to bys řekl: Tohle není život, ale spíš hrozná dřina, peklo, horší než čert ví co. To je všechno."

   Ivanisov měl jako mnozí jiní před sebou bezvýchodnou volbu: na jedné straně ideologicky schválenou bídu nebo na druhé nebezpečně nepřijatelné bohatství. Zemědělci věděli, že když budou pracovat špatně, budou hladovět. A když budou pracovat dobře, stát je za to potrestá. Problém viděl i americký novinář Maurice Hindus, který jinak Sovětský svaz obdivoval: "Když tedy někdo začal vlastnit dva nebo tři koně, stejný nebo o něco větší počet krav, nějakého půl tuctu prasat a když vypěstoval takových 200 nebo 300 pudů žita či pšenice, ocitl se v kategorii kulaků." Jakmile byl rolník zámožný a úspěšný, stal se nepřítelem. Příliš výkonní nebo činorodí sedláci se okamžitě měnili v podezřelá individua. Stranila se jich i děvčata, zaznamenal Hindus: "Dnes si nikdo nechce vzít boháče." Eugene Lyons v Moskvě si všiml, že "snaživější, méně ohleduplní a více prosperující rolníci" jsou všichni pod obrovským tlakem. Také spisovatel Michail Šolochov zobrazil ve svém románu Rozrušená země člověka, jehož usedlost prostě příliš vzkvétala:

 

   Osil jsem dvanáct, pak dvacet, a dokonce třicet hektarů, představte si to! Dřel jsem, a taky můj syn a jeho žena. Jen v nejvypjatější době jsem si občas najal nádeníka. Jaké byly tehdy příkazy sovětské vlády? Zasij co nejvíc! A teď... Bojím se. Bojím se, že mě kvůli mým třiceti hektarům znectí a označí za kulaka.

 

Tak Sovětský svaz zcela zlikvidoval pobídku pro rolníka, aby produkoval více obilí.

   Ne všichni bolševici tento rozpor snad chápali. Stalin ho ale určitě vnímal a v zimě 1928 se spolu se svými nejvýše postavenými druhy rozhodl přímo s ním vypořádat. Politbyro vyslalo jednoho ze svých členů, Anastase Mikojana, na severní Kavkaz, aby tam zjistil důvod poruch v zásobování potravinami. Molotov se vydal na Ukrajinu. A sám Stalin se rozhodl vyjet na Sibiř.

   Záznamy z jeho třítýdenní cesty mnohé odhalují. Ve zprávách, které potom napsal, stojí, že většina jeho stranických soudruhů na místech - z nichž někteří si dosud dovolovali se s ním přít - je přesvědčena, že nedostatek obilí lze vyřešit technickými změnami, například tím, že se rolníkům výměnou za zrno nabídne víc průmyslového zboží. Zažehná však opravdu lepší zásobování venkovských dětí botami dlouhodobější problém? Na setkání se sibiřskými stranickými činiteli Stalin, navlečený do zbrusu nového ovčího kožichu, začal nenadále nahlas přemýšlet o hluboce zakořeněných chybách sovětského zemědělství. Po revoluci, připomněl jim, rolníci obsadili a rozdělili si soukromé velkostatky šlechty a klášterů a vytvořili tak statisíce maličkých a neproduktivních hospodářství a zhruba stejný počet chudých venkovanů. Jenomže v tom je právě ten problém: kulaci - bohatí sedláci - jsou o tolik produktivnější než jejich nuzní sousedé, poněvadž si udrželi větší majetky.

   Síla zámožného zemědělce, uzavřel Stalin, spočívá "v tom, že hospodaří ve velkém". Větší usedlosti jsou efektivnější, produktivnější a příhodnější pro moderní techniku. Na totéž poukázal i Ivanisov - že totiž úspěšnější sedláci časem nabývají většího jmění a hromadí rozsáhlejší pozemky, což zvyšuje jejich produktivitu. Tím se z nich ovšem stávají kulaci, a tudíž jsou ideologicky nepřijatelní.

   Co by se s tím mělo udělat? Stalinova ideologie mu neumožňovala dospět k závěru, že by se úspěšným zemědělcům mělo dovolit akumulovat další půdu a budovat větší statky, jak tomu bylo v každé jiné společnosti v dějinách. Bylo nemožné, nepředstavitelné, že by v komunistickém státě mohli být velkostatkáři. Stalin ovšem také věděl, že pronásledování zdatných rolníků k vyšší produkci zrna rovněž nepovede. Odvodil si, že jediným řešením bude kolektivní hospodaření. "Sjednocení malých a titěrných rodinných rolnických usedlostí ve velká kolektivní hospodářství je pro nás jedinou cestou." SSSR potřebuje rozsáhlé, státem vlastněné zemědělské podniky. Rolníci se musejí vzdát soukromě držené půdy, sdružit své zdroje a vstoupit do těchto podniků.

   Kolektivizace, jak jsme zaznamenali dříve, se v malém rozsahu odzkoušela už v letech 1918 - 19 a většinou se od ní odstoupilo. Ve spojení s jinými marxistickými idejemi však měla v komunistické straně určitý počet zastánců, a tak myšlenka zůstala v oběhu. Někteří doufali, že vytvoření kolektivních a společně vlastněných hospodářství - kolchozů - rolnictvo "zproletarizuje", takže se ze zemědělců stanou námezdní pracovníci, kteří začnou myslet a jednat jako dělníci. Při diskusi na toto téma v ´29 roce jeden zastánce vysvětloval, že "velký kolchoz - a to je každému naprosto jasné - musí svým typem být výrobní hospodářskou jednotkou podobnou našim socialistickým továrnám a státním statkům [sovchozům]". Kolektivizační propaganda obsahovala také nemalý díl sovětského kultu vědy a strojního zařízení, víry, že moderní technika, zvýšená výkonnost a zracionalizované řídící postupy svedou vyřešit všechny problémy. Půda bude společná. Společné budou i zemědělské stroje. Traktory a kombajny budou ve jménu efektivity mít pod kontrolou státní strojně traktorové stanice, které je kolchozům budou podle potřeby pronajímat.

   Kolektivizace a centrálně plánované zemědělství odpovídaly také Stalinovým plánům se sovětským průmyslem. V ´28 roce schválila sovětská vláda svůj první "pětiletý plán", ekonomický program, který ukládal masivní, dosud nevídaný dvacetiprocentní roční přírůstek průmyslové výroby, zavedení sedmidenního pracovního týdne - dělníci budou odpočívat na směny, aby se továrny nikdy nemusely zastavovat - a novou etiku soutěžení na pracovišti. Mistři, dělníci i řídící pracovníci mezi sebou soupeřili v plnění nebo dokonce překračování plánu. Obrovský nárůst investic do průmyslu vytvořil tisíce nových dělnických pracovních míst, z nichž mnohá zaujali rolníci, vyhnaní ze své půdy. Vedl také k naléhavé potřebě uhlí, železa a přírodních zdrojů všeho druhu, ze kterých mnohé byly k mání jen na Dálném severu nebo Dálném východě SSSR. Tyto suroviny měli rovněž těžit rolníci připravení o práci kolektivizací.

   "Mimořádné metody", prudký tah ke kolektivizaci a chvatná industrializace se rychle staly příznačnými Stalinovými politickými postupy. Tento "velký přelom" nebo "velký zvrat", jak se tomu začalo říkat, představoval návrat k zásadám válečného komunismu a vlastně druhou revoluci. Protože nová politika znamenala zjevné odstoupení od idejí, které předtím po několik let Stalin i jiní zastávali, a poněvadž hlavní vůdcovi soupeři ve straně se stavěli zejména proti kolektivizaci, začal se jak osobně, tak politicky usilovně angažovat pro úspěch těchto kroků. Nakonec sám přepracoval kolektivizační rozkazy, aby byly uplatněny co nejradikálněji a co nejrychleji.

   V těsné návaznosti na Stalinovu návštěvu si sibiřská OGPU uvědomila, že musí šéfovi zajistit úspěch. Nečekala na přispění od rolníků jako v minulosti, přestala si hrát na platnost zákonů, poslala na venkov agenty, prohledávala obydlí sedláků, zatýkala je a zabavovala jim obilí, stejně jako to dělala ve dnech občanské války. "Heslo nám dal soudruh Stalin," prohlásil jeden z místních úředníků při rekvizici zrní, "tlačit, bít a ždímat." Měli výsledky. Ještě než se vrátil do Moskvy, odeslal Stalin svým druhům telegram hlásající úspěch: "Zdravíme ústřední výbor 80 miliony pudů [1,31 milionů tun] zrna za leden. Je to velké vítězství pro stranu." Únor, tvrdil, bude "nejdůležitější bojový měsíc" na Sibiři.

   Rozjařen těmito zprávami Stalin zintenzivnil volání po kolektivizaci - na dvou bouřlivých zasedáních ústředního výboru na jaře a v létě 1928. Z projevů, které tehdy pronesl, jasně plyne, že se změny politiky domáhal zčásti proto, že se proti ní stavějí jeho zbývající straničtí rivalové, zejména Bucharin, jehož nyní odsuzoval jako "pravicového oportunistu".

   I mimo své účinky na venkově byla kolektivizace ideologickým nástrojem, který nastolil Stalina jako nezpochybnitelného vůdce strany. Přijetí jeho politiky mu nakonec mělo přinést autoritu a legitimitu ve stranických řadách. Jeho protivníci se měli svého odporu zříci.

   Na jaře a v létě 1928 platil také opak: Stalin využíval vnitrostranického konfliktu ke konstrukci ideologického zdůvodnění kolektivizačního tažení. Na červencovém plénu se vytasil se smutně proslulým argumentem, že vykořisťování rolníků bude klíčem k industrializaci SSSR. "Víte, že Anglie stovky let ždímala šťávy ze všech svých kolonií, z každého kontinentu, a tak pumpovala do svého průmyslu investice navíc." Sovětský svaz se stejnou cestou vydat nemůže, hlásal řečník. Nemůže se spolehnout ani na zahraniční půjčky, uvedl. Jediným postupem, který tak vlastně zemi zbývá, je "kolonizovat" vlastní rolníky, tvrději na ně zatlačit a tuto vnitřní "akumulaci" vložit do sovětského průmyslu. K podpoře této transformace budou venkované muset zaplatit "svou daň", aby SSSR mohl "dále rozvinout tempo průmyslového růstu":

 

   Tato situace, to je třeba říci, je nepříjemná. Nebyli bychom ale bolševiky, kdybychom před touto záležitostí uhýbali a zavírali oči před skutečností, že bez uvalení této dodatečné daně na rolnictvo naše země a náš průmysl nebudou bohužel schopny si poradit.

 

Pokud jde o "mimořádné metody", které způsobily tolik bolesti, ty už "zachránily zemi před všeobecnou ekonomickou krizí... Měli bychom nyní závažnou krizi celého národního hospodářství, hladovění ve městech, hladovění v armádě." Ti, kdo se stavějí proti oněm metodám, "jsou nebezpeční lidé". Dříve oslavované "těsné spojení" mezi rolníky a dělnickou třídou už není nezbytné: "Jedinou třídou, která drží moc, je proletariát."

   Stalinovo vyjadřování bylo hluboce zakořeněno v jeho marxistickém chápání ekonomie. K "řešení" prostřednictvím urychlené kolektivizace dospěl ne náhodou, ale po pečlivém logickém procesu. Určil si, že ve jménu zprůmyslnění SSSR bude třeba obětovat rolnictvo, a byl připraven vytlačit miliony rolníků z jejich půdy. Vědomě se rozhodl, že budou muset zaplatit "daň" dělnickému státu, a bylo mu známo, že jim tento postup přinese utrpení.

   Byla vynucená kolektivizace doprovázená násilím opravdu jediným řešením? Samozřejmě ne. Sovětskému vedení se nabízely jiné možnosti. Bucharin například věřil v dobrovolnou kolektivizaci a zvýšení ceny chleba. Avšak Stalinovo chápání sovětského zemědělství, jeho fanatická angažovanost pro svou ideologii a jeho vlastní zkušenosti - zvláště víra v účinnost teroru - vedly k tomu, že se mu nucená masová kolektivizace jevila jako nezbytná a nevyhnutelná. Na úspěch této politiky se nyní chystal vsadit svou osobní reputaci.

   Nová ekonomická politika nebyla jediným nekonzistentním politickým postupem bolševiků, a také ne jediným, který v ´27 roce dospěl do kritického bodu. I "ukrajinizace" v sobě obsahovala hluboký rozpor, který začal zhruba v této době být zřejmý. Na jedné straně to byla politika v zásadě účelová, kterou bolševici v Moskvě vytvořili, aby uchlácholili ukrajinské nacionalisty, přesvědčili je, že sovětská Ukrajina je vskutku ukrajinský stát, a vtáhli je do sovětských mocenských struktur. Ovšem aby ukrajinizace uspěla, nemohla působit dojmem pouhé účelovosti, poněvadž jestliže se ukrajinští nacionalisté měli stát loajálními občany SSSR, bylo třeba, aby věřili, že je to proces skutečný.

   Aby si ukrajinské národovce získal, musel tedy sovětský stát jmenovat na vedoucí posty v zemi etnické Ukrajince, financovat výuku ukrajinštiny a umožnit rozvoj "autentického" ukrajinského národního umění a literatury, na něž se bude pohlížet jako na odlišné od příslušných oborů kultury ruské nebo sovětské. Tyto akce ale nacionalisty neutišily. Pobídly je místo toho k požadavkům rychlejších změn. Nakonec je dovedly až ke zpochybňování samotné nadřazenosti Moskvy.

   Nejhalasnější nespokojený pokřik se ozýval z literárního světa, kde se ambice rychle rozpínaly. Jako celá sovětská avantgarda přežily obě ukrajinské skupiny, Hart i Pluh, jen krátce. V lednu 1926 je pohltila důraznější politická organizace, Svobodná akademie proletářské literatury (Vilna akademija proletarskoj literatury), známá pod svou ukrajinskou zkratkou Vaplite. Vůdce skupiny Mykola Chvyljovyj vstoupil během občanské války k bolševikům, a dokonce krátce působil v čece. Poněvadž mu však záleželo na ukrajinském původu, poněkud se moskevským bolševikům vzdálil a začal se vyvíjet jiným směrem. Chtěl se vyvarovat provinciálnosti, "zaostalosti" a selskosti a distancovat se od "servilní psychologie" svých krajanů, a proto jeho přáním spíše bylo, aby si Ukrajina vytvořila městskou literární kulturu. Snažil se Ukrajinu ztotožnit s Evropou, ne s Ruskem, a v ´25 roce už byl ochoten to říci:

 

   Jelikož se naše literatura konečně může vydat vlastní cestou vývoje, stojí před námi otázka: Kterou ze světových literatur se máme dát vést? V žádném případě ruskou. To je definitivní a bezpodmínečné. Naše politické spojení si nesmíme plést s literaturou. Ukrajinská poezie musí co nejrychleji uniknout z ruské literatury a jejích stylů... Jde o to, že nás ruská literatura po staletí tížila v roli pána situace a ovlivňovala naši psyché, abychom hráli úlohu otrocké napodobovatelky.

 

   Ukrajinský výtvarný umělec Michajlo Bojčuk, dříve příslušník revoluční avantgardy, dospěl zhruba ve stejné době k témuž závěru. Ukrajina by na svých hranicích s Ruskem měla zbudovat "velkou zeď", jak to udělali Číňané, "zábranu i pro ptáky", aby měla ukrajinská kultura šanci na vlastní rozvoj.

   Ozvěna těchto úvah se objevila v ukrajinském tisku, který se stával zvěstovatelem šíření kladů ukrajinizace za hranice země. Jak jsme viděli, stát schvaloval myšlenku, že sovětská Ukrajina by měla začít uplatňovat vliv na ukrajinsky mluvící lidi v zahraničí, zvlášť v Polsku. V roce 1927 se však Ukrajina začala snažit vykonávat vliv i na Ukrajince v Rusku, zejména na Kubáni, oblasti na severním Kavkazu, kde ukrajinskojazyční obyvatelé převyšovali ruskojazyčné v poměru 2 : 1, na venkově pak 3 : 1. Jedny vládní noviny v republice vydaly sérii dvanácti článků o Kubáni a severním předhůří Kavkazu, kde popisovaly historii ukrajinského vlivu v tomto kraji a vřelý vztah, který kubánští Ukrajinci chovají ke svým bratřím na Ukrajině.

   Řada statí vyslovujících se otevřeně pro ukrajinizaci rozzuřila rusofilní komunisty, kteří na Kubáni vládli. Ti brzy nato pozatýkali a začali trestně stíhat skupinu údajných sabotérů, jež obvinili, že se přimlouvali za přechod Kubáně k Ukrajině. Jeden se přiznal, nebo byl donucen k přiznání, že ho inspirovaly materiály v ukrajinském tisku. Obavy z "ukrajinizace" regionu, který by se tak mohl pro bolševiky stát nespolehlivým, měly mít pár let nato osudový význam.

   Nespokojenost vřela i uvnitř ukrajinských politických kruhů, jež vznášely námitky proti necitlivé úloze, jakou Moskva stále hrála v záležitostech komunistů v republice. V dubnu 1925, méně než dva roky po prvním dekretu o ukrajinizaci, sovětská komunistická strana náhle vyhodila vůdce ukrajinských komunistů Emmanuela Kviringa, který byl otevřeným odpůrcem ukrajinizace, a nahradila ho Lazarem Kaganovičem, jedním z nejbližších Stalinových druhů. Ten se sice narodil v Kyjevské gubernii, ale ukrajinštinu ovládal špatně. Byl to také Žid, většinu kariéry strávil v Rusku a na Ukrajině ho nevnímali jako rodilého Ukrajince, ale jako přívržence ruských bolševiků.

   Kaganovič okázale přišel s plánem urychlení ukrajinizace. Během tří let, kdy republikovou komunistickou stranu vedl (v roce 1928 ho nahradil Stanislav Kosior), v praxi nadále vybízel k ukrajinizaci "zdola" - odstraňování byrokratických překážek pro užívání jazyka -, protože bolševici si pořád mysleli, že je toho zapotřebí k udržení loajality ukrajinsky mluvících k režimu. Jeho podezřívavost vůči ukrajinizaci "nahoře" - v kultuře, literatuře, divadle - se však brzy proměnila v reálný antagonismus, který jeho nové kolegy dráždil. Nedlouho po Kaganovičově jmenování se lidový komisař školství Oleksandr Šumskyj setkal se Stalinem. Postěžoval si na nového ukrajinského prvního tajemníka a žádal, aby byl funkcí místo Kaganoviče pověřen "opravdový" Ukrajinec. Pár měsíců nato přednesl i před ústředním výborem stížnosti na nejmenované ukrajinské komunisty - "bezzásadové a pokrytecké, otrocky dvojtvářné a proradně patolízalské" -, kteří se hlásí k Ukrajině, ale ve skutečnosti udělají vše, aby se zalíbili Rusům a "získali funkci".

   Šumského důvěra - v sebe sama, ve své postavení a v angažovanost Moskvy ve prospěch ukrajinské kultury - byla pozoruhodně vysoká, když uvážíme, že už mu začínala ujíždět půda pod nohama. Kaganovič byl, podle toho, jak se postupně v ukrajinských záležitostech orientoval, stále znepokojenější tím, co viděl a slyšel. Ohromilo ho zjištění, že ulicemi Kyjeva nadále volně chodí Hruševskyj, muž, který "zasedal v řadě vlád" - tedy těch nebolševických. Jinde v SSSR byli takoví lidé dávno za mřížemi. Stalinova místodržícího šokovaly také agresivnější články ukrajinských literátů, zejména Chvyljového, který vyzýval, aby ukrajinská poezie "co nejrychleji unikla z ruské literatury a jejích stylů". Totéž platilo o často opakovaném spisovatelově heslu "Het vid Moskvy!" ("Pryč od Moskvy!"). Kaganovič poslal pár vybraných citátů z Chvyljového Stalinovi, který byl, jak se dalo očekávat, pobouřen, "extrémní názory" odsoudil a rozhorlil se na soudruha Šumského, jenž nepochopil, že "pouze potíráním takových krajností je možné vzmáhající se ukrajinskou kulturu a ukrajinský společenský život transformovat v sovětskou kulturu a sovětský společenský život.

   Jiného svého spojence na Ukrajině Stalin na své obavy upozorňovat nemusel, protože ten už je sdílel. Vsevolod Balyckyj v oné době již několik let řídil ukrajinskou OGPU a jeho činnost většinou obestíralo tajemství. Vedl sice organizaci teoreticky patřící pod ukrajinskou stranu, ale o svém dohledu na nejvýznačnější kulturní činitele a politiky mlčel a ukrajinské radě ministrů nebo místním správním pracovníkům nikdy pravidelně nereferoval. Zatrhl dokonce propagandistický film, který měl vychvalovat jeho agenty, se zdůvodněním, že by odhalil příliš mnoho utajovaných skutečností. Zůstal věrný ne Ukrajinské republice, ale vedení komunistické strany v Moskvě, a totéž požadoval od svých podřízených: "Jestliže bude vydán rozkaz střílet do davu a vy ho odmítnete splnit," pronesl k nim jednou, "tak vás všechny postřílím já. Musíte se mým povelům bez námitek podřizovat, žádné protesty nestrpím." Zároveň pilně pracoval na zvyšování jejich platů a výsad - stejně jako svých vlastních. Dá se předpokládat, že zhruba v této době nabyl záliby ve špercích a uměleckých dílech, ty byly v jeho majetku objeveny po jeho smrti.

   V roce 1925 také přesvědčil ukrajinské politbyro, aby zřídilo komisi ke sledování činnosti "ukrajinských intelektuálů", zvláště těch, kteří měli vazby na Akademii věd. V roce 1926 vypracovala OGPU zprávu "O ukrajinském separatismu", jež doporučovala zblízka dozírat na každého, kdo byl v minulosti ve spojení s nějakými "ukrajinskými protibolševickými hnutími". Nacionalisté přestali vést otevřený boj proti sovětskému státu, ovšem to "neznamená, že se s existující situací plně smířili a opravdově zanechali svých nepřátelských úmyslů". Možná, přemítali autoři, nacionalisté změnili ne ideologii, ale taktiku:

 

   Jejich naděje na svržení sovětské moci se nesplnily. Nacionalisté byli nuceni ji přijmout jako nevyhnutelný fakt. Proto byla vytvořena nová bojová taktika. Budou proti sovětské moci jako novou zbraň užívat "kulturní práci". Obecně vzato, představitelé ukrajinského nacionalismu neúnavně pracují na vnášení nacionalistických citů do mas...

 

   Kaganovič, který všechny takové zprávy četl, dospěl k názoru, že tito nacionalisté, mezi nimi bývalí boroťbisté, "na naši stranu nepřešli", nestali se pravými bolševiky, ale spíše "počítali s tím, že přeorientují oni nás". Měl obavu, že sovětský program ukrajinizace nedokázal Ukrajinu sovětizovat. Místo toho dodal odvahu protivníkům SSSR a proměnil je v "nepřátelskou sílu", která sovětskou společnost ohrožuje zevnitř. Tím, že dovolili, aby ukrajinští nacionalisté zůstali u moci, zasili bolševici semena nové opozice.

   Balyckyj s dovedností vyškoleného teoretika konspirací zachytil ještě hlouběji ukryté spiknutí. Měl podezření, že ukrajinští nacionalisté jsou nejenom nepřátelé, nýbrž také zrádci, "pátá kolona", která sovětský systém infiltrovala z pověření zahraničních mocností. Ve zprávě pod názvem "O síle kontrarevoluce na Ukrajině" sledoval stopu těchto utajených sil až k převratu uspořádanému Pilsuckým v Polsku v květnu 1926. "Protisovětské živly" na Ukrajině, vysvětloval, "spatřovaly v Pilsudském starého spojence Petljury" a byly znovu inspirovány k boji za buržoazně nacionalistickou věc. Ke zmaření tohoto promyšleného spiknutí bude zapotřebí "rozsáhlé operace k zadušení antisovětské ukrajinské aktivity".

   Ona rozsáhlá operace začala na přelomu let 1926 a 1927. Stalin zahájil vlnu útoků na Šumského a jmenovitě ho odsoudil. Také další členové Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny ho jeden po druhém haněli, peskovali a uráželi na stranických zasedáních i v tisku. Musel odstoupit z místa lidového komisaře školství a odejít i z řady jiných institucí včetně pravopisné komise pověřené sepsáním slovníku ukrajinského jazyka. Zazněly rovněž výpady proti Chvyljovému, který byl vyloučen z Vaplite, načež samotná literární organizace byla nuceně rozpuštěna a nahrazena "prosovětštějším" - jinak řečeno ovládaným a infiltrovaným - Svazem proletářských spisovatelů, celoukrajinským spolkem pracovníků komunistické kultury. "Šumskismus" a "chvyljovismus" se staly zavedenými označeními pro nebezpečné nacionalistické úchylky. V následujících měsících a letech začalo být nebezpečné mít s některým z nich cokoli společného.

   Útoky na Šumského a Chvyljového byly jen nejhlasitějšími projevy politického tlaku, který se začal vyvíjet i na jiné ukrajinské intelektuály. Hruševskyj, který byl od návratu do Kyjeva pod přísným dozorem, narážel na obtíže s vydáváním svých knih. Náhle měl problémy s cestováním do zahraničí - informátoři, kteří ho sledovali, byli přesvědčeni, že plánuje útěk - a komplot OGPU mu brzy znemožnil stát se předsedou Akademie věd.

   OGPU také vystupňovala sledovací kampaň. Jeden z jejích donašečů slyšel ukrajinského profesora předpovídat válku mezi Sovětským svazem a Polskem a údajně dokazovat, že by Ukrajinci takového konfliktu měli "využít k vlastnímu posílení". Další informátor tvrdil, že jiný profesor je přesvědčen, že "ukrajinizace" natolik pozvedne národní uvědomění, že se Ukrajina brzy - do dvou až tří let - oddělí od Ruska. OGPU též zaznamenala obavy ukrajinských intelektuálů, že republika záhy padne do rukou "cizím" živlům - tj. Rusům a Židům. Tato obvinění pronikala do výroků vedení. Na zvláštním plénu na jaře 1927 se Skrypnyk, který nyní nahradil Šumského ve funkci lidového komisaře školství, vyjádřil v duchu všeobecného paranoidního strachu ze zahraničních nepřátel a odsoudil Šumského i Chvyljového za kolaboraci s "fašistickým" Polskem.

   Koncem roku 1927 byl Balyckyj připraven proklamovat existenci širšího spiknutí - na Ukrajině má komunistická strana co dělat s opozicí nevídaného druhu. Lidé s vazbami na protibolševické strany, působící jak otevřeně, tak podvratně, pracují uvnitř sovětských institucí, aby zamaskovali, o co jim doopravdy jde. Mnozí zůstali v kontaktu s "cizinci", kteří aktivně usilují o spuštění kontrarevoluce, zrovna jako to udělali v roce 1919.

   Nebylo náhodou, že se tato vlna obviňování vzedmula ve stejné době, kdy v roce 1927 nastaly poruchy v zásobování potravinami a nespokojenost, a přitom se připravovalo desáté výročí revoluce. Bylo koneckonců třeba na někoho svalit vinu za pomalé tempo sovětského růstu - a Stalin to být neměl.

   V roce 1927 se OGPU začala shánět po "případu", který by mohl odstartovat novou kampaň proti sabotérům a zahraničním agentům, již údajně rozvoj SSSR brzdili. Na jaře 1928 její příslušníci takový našli. V ruském městě Šachty - jen kousek na východ od Ukrajiny na severním Kavkazu, na okraji donbaského uhelného revíru - politická policie "odhalila" konspiraci inženýrů, kteří si prý kladli za cíl ve spolčení s proradnými cizími mocnostmi rozvrátit těžbu uhlí. Pár z nich opravdu přišlo ze zahraničí, a tak bylo, když nastal čas, pozatýkáno přes dvě desítky německých odborníků zároveň s obdobným počtem sovětských kolegů. Tajná policie rovněž soudila, že najde vazby mezi zaměstnanci a bývalými vlastníky podniků, již za revoluce o svůj majetek přišli a nyní se údajně spikli, aby ho získali zpět, a také propojení na další zahraniční mocnosti včetně Polska.

   Výsledkem byl propracovaný monstrproces, první z mnoha. Soud ve městě Šachty v jihozápadním Rusku navštěvovaly každý den desítky cizích novinářů, a s nimi také německý velvyslanec a další významní hosté. Vrchní prokurátor Nikolaj Krylenko - zastánce "socialistické justice", teorie, že politika platí víc než vláda práva - přednášel uhranutému obecenstvu o "upírech", kteří vysávali krev dělnické třídě. "Byla to revoluční Spravedlnost", napsal Eugene Lyons, "s planoucíma očima doširoka otevřenýma, s plamenným mečem pozvednutým k úderu." Ne všechny svědecké výpovědi proběhly přesně tak, jak měly. Jeden ze svědků, Někrasov, se nedostavil. Jeho právník vysvětlil, že svěřenec "trpí halucinacemi a byl umístěn do vypolstrované cely, kde ječel, že mu na srdce míří pušky, a dostával záchvaty". Jeden z německých inženýrů otevřeně prohlásil, že "doznání" učinil pouze pod tvrdým nátlakem. Pět techniků obviněných ze "škůdcovství" bylo nicméně odsouzeno k smrti a čtyřiačtyřicet k odnětí svobody. Noviny po celém Rusku velmi podrobně referovaly. Straničtí funkcionáři tak všude obdrželi sdělení - když nebudeš poslušný, může tě postihnout stejný osud. Prakticky vzato "byli šachští inženýři v zásadě postaveni před soud ne jako jedinci, ale jako příslušníci třídy". Podezřelý byl teď každý, kdo měl vzdělání, odborné znalosti a technické zkušenosti.

   Poněvadž se věc týkala tolika cizinců, vstoupil šachtský proces ve všeobecnou známost v zahraničí. Cizí diplomaté ho správně interpretovali jako signál, že se režim zřekl Nové ekonomické politiky a že nastanou ještě větší změny. Uvnitř Sovětského svazu se však věnovala skoro stejná pozornost druhému monstrprocesu - se Svazem osvobození Ukrajiny (Spilka vyzvolennija Ukrainy - SUV), organizací, která byla zřejmě zcela fiktivní. Skupina podobného jména byla v roce 1914 založena ve Lvově - později si zřídila pobočky ve Vídni a v Berlíně, ale pak se vytratila - a propagovala věc Ukrajiny mezi válečnými zajatci. Sovětskou verzi si však vymyslela Balyckého ukrajinská OGPU. Cíl byl jasný. Pozatýkání ukrajinských intelektuálů, kteří mohli potají chovat víru v nezávislost země, a zničení této víry jednou provždy.

   Soud nad SVU byl připraven stejně dobře jako šachtský proces a měl stejně široké cíle. K prvním zatčením došlo na jaře 1929. Nakonec zadržela OGPU 30 000 lidí - intelektuálů, umělců, technických odborníků, spisovatelů a vědců - a zjara 1930 jich 45 postavila před veřejný soud v charkovském operním divadle. Nejvýznačnější byl Serhij Jefremov, literární kritik, historik, místopředseda ukrajinské Akademie věd a někdejší místopředseda Centrální rady. Už řadu měsíců předtím proti němu zaznívaly veřejné výpady se zdůvodněním, že vydal článek v ukrajinskojazyčných novinách sídlících za polskou hranicí ve Lvově. Mezi ostatními obžalovanými byli profesoři, lektoři, redaktoři, laboratorní asistenti, ale také lingvisté, lékaři, právníci, teologové a inženýři chemici. Několik dalších bylo činných v Centrální radě a skoro polovinu tvořili duchovní nebo synové duchovních.

   Terčem se stávali mnozí učitelé a studenti. Byl mezi nimi ředitel Kyjevské školy práce č. 1 pojmenované po Tarasu Ševčenkovi, která tak usilovně soustřeďovala svůj výukový program na verše národního básníka Ukrajiny. Ředitel a jeho čtyři kolegové byli zatčeni se zdůvodněním, že ze školy údajně vyloučili děti Židů a dělníků, pracovali výlučně pro "buržoazní nacionalisty" a vybírali finanční prostředky na pomník Petljury. Zatčeni a souzeni byli vedoucí činitelé studentských organizací, mezi nimi tací, kteří podle policie verbovali kulacké děti čtením Ševčenkovy poezie. Vypadalo to, že se stát obává, že se mnoho Ukrajinců dá svést ukrajinskými básněmi, kterážto paranoia měla trvat až do let 80.

   Dalším cílem byla ukrajinská autokefální pravoslavná církev. Podezření vyvolala její úspěšná činnost, když v době největšího rozmachu měla 6 milionů přívrženců a 30 biskupů. Balyckého tajná policie sbírala "stopy" její skutečné povahy. Informátoři například ohlásili, že církevní vůdci tajně vyzývají rolníky, aby zůstávali věrni věci Ukrajiny. Během soudu s SVU stát církev otevřeně obvinil, že připravuje vzpouru:

 

   Ukrajinská kontrarevoluce, poražená na bojištích občanské války, se ukryla pod zemí a začala organizovat utajené bojovníky, aby podkopala budování sovětské moci a rozpoutala povstání proti rolnicko-dělnickému státu. Jednu z nejdůležitějších úloh měla v tomto povstání sehrát autokefální církev, vytvořená vůdci a ideology Petljurova hnutí.

 

   Mezi obžalovanými při procesu SVU byli také dva vedoucí představitelé církve, bratři, z nichž jeden býval členem Centrální rady. Tisíce dalších, kněží i prostých věřících, byly sebrány za vlny hromadného zatýkání, která následovala.

   Zaměstnání zbývajících zatčených se zásadně lišila. Stát si zjevně přál, aby skupina reprezentovala široké pásmo ukrajinské národní inteligence, aby mohl co největší počet jejích příslušníků osočit. Obžalovací spis vinil členy SVU ze spiknutí s cílem svrhnout sovětskou moc na Ukrajině "za pomoci cizího buržoazního státu" - Polska -, aby "ve formě Ukrajinské lidové republiky obnovili kapitalistický řád". Časopis Bilšovyk Ukrajiny (Bolševik Ukrajiny) to zformuloval ještě přímočařeji: "Proletářský soud nejen zkoumá případ Petljurovské sebranky, ale také při zpětném pohledu posuzuje historii celého ukrajinského nacionalismu, nacionalistických stran, jejich zrádné politiky a jejich nedůstojných idejí buržoazní nezávislosti, ukrajinské nezávislosti." Jeden ze souzených, student jménem Borys Matuševskyj, později vzpomínal, že podobné formulace slyšel od svého vyšetřovatele. "Musíme ukrajinskou inteligenci srazit na kolena, takový je náš úkol - a my ho splníme. Ty, které [na ně] nesrazíme, zastřelíme!"

   Scénář procesu pomáhal sepisovat osobně Stalin, který zasílal příslušná memoranda ukrajinskému vedení. V jednom z nich projevil hmatatelnou paranoiu, která se měla zopakovat o mnoho roků později, za vyšetřování "lékařského spiknutí" na počátku 50. let. "Myslíme si, že soudní řízení musí podrobněji rozebrat nejen vzbouřenecké a teroristické akce obžalovaných," napsal vedoucím činitelům ukrajinské komunistické strany, "ale také medicínské fígle, jejichž cílem bylo vraždit odpovědné pracovníky." Tento rozkaz vedl k zatčení Arkadije Barbara, známého kyjevského lékaře a profesora medicíny. Ani u soudu proti němu nebyly předloženy žádné důkazy. Platila zde pouze Stalinova touha potrestat "kontrarevoluční část specialistů, kteří se snaží otrávit a zavraždit komunistické pacienty."

   Samotné soudní jednání bylo fraškovité. Důkazy proti Jefremovovi byly téměř v úplnosti odvozeny ze zápisů v jeho deníku, jehož existenci odhalil policii jiný obžalovaný. I když však zápisník obsahoval několik záznamů, které se strefovaly do některých komunistických vůdců Ukrajiny, o žádné utajené organizaci se vůbec nezmiňoval. Nenalezly se v něm ani stopy zahraničních kontaktů nebo revolučních komplotů. Jefremov se nicméně "doznal", když mu řekli, že ničím jiným nezachrání před uvězněním a mučením svou manželku. Práskač, kterého umístili do jeho cely, podal o jeho chování hlášení:

 

   Jefremov se vrátil z výslechu velmi rozčilený a na mou otázku "Tak jak to probíhá?" odpověděl: "Nikdy jsem nebyl v tak hnusné, žalostné a pitomé situaci, bylo by lepší, kdyby mě rovnou vzali a skoncovali to se mnou, než aby mě každodenně trápili těmi svými výslechy... Byl bych moc rád, kdyby byla opravdu existovala taková organizace se všemi těmi lidmi a podrobnostmi, které jí dnes připisují. Tak bych to mohl všechno povědět, tím by to skončilo... Ale tady jim musím vykládat o detailech, o kterých nic nevím..." Je třeba dodat, že v tomto místě rozhovoru byl Jefremov velmi rozrušen, docela vyčerpaný, mluvil roztřeseným hlasem a měl v očích slzy.

 

   Nakonec Jefremov sepsal stodvacetistránkové přiznání ke svým "zločinům" a stejné smyšlenky pak zopakoval na monstrprocesu v charkovském operním divadle. Totéž udělali i jiní. Ukrajinský spisovatel Borys Antonenko později o dalším obžalovaném řekl, že "i kdyby člověk všem jeho prohlášením věřil, během soudu vypadal jako operetní pohlavár bez vojska a rádců". Jiný pak řízení označil za "divadlo v divadle". Spisovatel Kost Turkalo, snad jediný z obžalovaných, který přežil proces, následné věznění i 2. světovou válku, později výjev popsal:

 

   Začalo to výslechem obžalovaných, z nichž každému předseda soudu umožnil vyslovit se, zda obdržel obžalovací spis, a pokud ano, zda se cítí vinen nebo ne. Když byli téhle proceduře podrobeni všichni, začal předseda celý obžalovací spis předčítat nahlas, což trvalo déle než dva dny, poněvadž to byla kniha o 230 stranách. Té souzení dali také vlastní jméno, říkali jí "Libreto velkolepé opery o SVU"... Postoje soudu si všichni byli dokonale vědomi. Bylo jasné, že všechny podrobnosti procesu a jeho konečný výsledek byly dopředu naplánovány a že je potřebný jen k propagandistickým účelům v zahraničí a pro fanatické stoupence strany a nějaké to ošálené občanstvo doma.

 

   Všichni obžalovaní byli nakonec shledáni vinnými. Většinu z nich poslali do gulagu nebo věznice a mnozí pak byli za vlny poprav vězňů v roce 1938 zastřeleni. Čistka tím ovšem neskončila. V letech 1929 - 34 "odhalila" OGPU na Ukrajině tři další nacionalistická spiknutí: "Ukrajinské národní centrum" (Ukrajinskyj nacionalnyj centr neboli UNC), "Ukrajinskou vojenskou organizaci" (Ukrajinska vijskova orhanizacija neboli UVO) a "Organizaci ukrajinských nacionalistů" (Orhanizacija ukrajinskych nacionalistiv neboli OUN). UVO a OUN opravdu existovaly - obě byly aktivní na druhé straně hranic s Polskem, kde kladly odpor polské nadvládě nad západní Ukrajinou -, ale jejich vliv na sovětské Ukrajině se značně nadhodnocoval. Všechny tyto případy neustále nabývaly nových aspektů a nakonec se až do konce 30. let překrucovaly tak, aby pod ně spadal každý, koho chtěla politická policie zatknout.

   Podobně jako u vyšetřování SVU se i těmto řízením dostávalo podpory z nejvyšších míst a stimul k jejich expanzi byl velmi silný. Důstojníci OGPU, kteří "odhalili" nacionalistické komploty na Ukrajině, byli povyšováni. Na jaře 1931 se ti, kdo se na ony záležitosti specializovali, dožili vlastní sekce uvnitř tajné policie, tajného politického oddělení OGPU na Ukrajině (sekretno-polityčnyj viddil neboli SPV). Toto oddělení si pak vytvářelo specializované odbory pro dohled nad ukrajinskou Akademií věd, pro sledování 60 tisíc Ukrajinců, kteří se do SSSR přestěhovali z Polska a pro dozor nad obrovskou řadou literárních uskupení a nakladatelství, vysokoškolských profesorů, středoškolských učitelů i jiných "podezřelých" skupin. V roce 1930 OGPU dokonce ohlásila, že rozkryla konspiraci "kontrarevolučních veterinářů a bakteriologů", kteří údajně otravovali studny a mordovali hospodářské zvířectvo.

   Každý z těchto případů doprovázela bytelná veřejná dezinformační kampaň. Od roku 1927 dále se sovětský tisk plnil hesly odsuzujícími "ukrajinskou kontrarevoluci" a "ukrajinský buržoazní nacionalismus". Záměrem veřejných kampaní bylo zasáhnout oběti, a to se jim také dařilo, neboť zostuzení v očích veřejnosti hrálo významnou úlohu v tlaku na "zlomení" zatčených a v jejich donucení, aby se přiznali ke zločinům, jež nespáchali - a samozřejmě v umlčení a zastrašení každého, kdo je znal. V ovzduší nenávisti a hysterie bylo možno každou kritiku komunistické strany nebo kterékoli její politiky včetně zemědělské využít jako důkaz, že kritik je nacionalista, fašista, zrádce, sabotér nebo špion.

   Na velkou vzdálenost v prostoru a čase by se problém ukrajinských národních aspirací mohl jevit jako něco zcela odlišného od otázky odporu vůči sovětským vynucovaným obilním dodávkám. Aktéry prvně jmenovaného procesu byli intelektuálové, spisovatelé a další, kteří pociťovali trvalou oddanost myšlence Ukrajiny jakožto samostatného nebo alespoň napůl samostatného státu. Druhý se dotýkal rolníků, již se obávali, že je konání SSSR ožebračí. Z dění na konci 20. let však vyplývá mohutná řada důkazů - přinejmenším v myšlení Stalina a tajné policie, která s ním spolupracovala -, že se oba proudy vzájemně propojují.

   Je dobře známo, že Stalin nejednou otázky "národnostní" a "rolnickou" výslovně sloučil. Ve svém památném projevu z roku 1925 prohlásil, že "rolnictvo tvoří hlavní armádu národního hnutí, a není žádného mocného národního hnutí bez rolnické armády". V témž proslovu také vypeskoval jednoho ze svých druhů, že tuto nebezpečnou kombinaci nebere vážně a odmítá vidět "hluboce lidovou a hluboce revoluční povahu národního hnutí". I když neuvedl konkrétně a jmenovitě Ukrajinu, ona byla ze sovětských republik ta, která měla v oné době nejrozsáhlejší nacionální hnutí a nejpočetnější rolnictvo, což bolševický vůdce dobře věděl.

   I ve svých teoretických poznámkách, ačkoli to říkal jinými slovy, sledoval Stalin nebezpečí "rolnických armád" semknuvších se pod národním praporem. O témž hovořil jeho bolševický druh Michail Kalinin, i když zopakoval řešení nabízené zastánci kolektivizace:

 

   Proměňte rolníky v proletariát. Tak by se zbavili lpění na určitém místě nebo národě: "Národnostní otázka je otázkou čistě rolnickou... Nejlepší způsob, jak odstranit národnost, je mohutná továrna s tisíci dělníků, která jako žernov semele všechny národnosti a vyková jednu novou. Touto národností je světový proletariát."

 

   V praxi OGPU předvídala pro sovětský stát od ukrajinského rolnictva určitou hrozbu, která nebyla ani trochu teoretická. V letech 1918 - 20 vybuchovaly v selském prostředí pod ekonomickým tlakem vzpoury. Teď, když nadcházela kolektivizace, se dalo očekávat, že se stejné kraje octnou pod takovým tlakem znovu. Nebylo tedy překvapením, že se OGPU obávala zopakování oněch let, a to natolik, že její pracovníci začali po Stalinově vzoru rovněž užívat výraziva převzatého přímo z dob občanské války.

   V jistém smyslu byly strachy tajné policie zcela odůvodněné. K jejím úkolům mezi jiným patřilo pravidelné sbírání informací o "politických náladách" a názorech obyčejných lidí. Byla si tudíž dobře vědoma, jak silně budou nové postupy ve vynucování obilních dodávek - v zásadě kopie těch starých - nenávidět ti, na nichž mají být uplatněny, zvlášť na Ukrajině.

   OGPU také věděla o nespokojenosti vzdělaných Ukrajinců ve velkých městech a obávala se propojení mezi dvěma rozhořčenými skupinami. V roce 1927 například ohlásila, že zvěd zaslechl bývalého člena Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny, jak odsuzuje "kolonialistickou" politiku Moskvy vůči Ukrajině. Zaznamenala "šovinistický" dav ovládaný náladami "národní nezávislosti", který dva proslulé ukrajinské hudebníky po koncertu v Oděse obdaroval žlutými a modrými květinami, což byly barvy ukrajinského praporu. Všimla si anonymního dopisu zaslaného do jedněch novin a vyjadřujícího se o rolnících jako o "otrocích", utiskovaných "moskevsko-židovskou holínkou" a "cary z čeky". Totéž psaní redakci varovalo, aby nepřikládala příliš velký význam mlčení národa, protože Ukrajinci "na všechno nezapomněli". V Žitomiru policejní informátoři dokonce slyšeli stížnosti učitelů, že se ukrajinské potraviny a zdroje odesílají do Ruska. Oni pedagogové se shodli, že zemědělci se proti takovým praktikám určitě vzbouří: "Je jenom zapotřebí v jejich vlastních řadách nalézt vůdce, ve které by selské masy mohly uvěřit."

   Ještě znepokojivější byly důkazy, že někteří rolníci, postrašení neustálým vytrubováním válečné propagandy, doufají, že by je před novým kolem rekvizic zrna mohl zachránit vpád ze zahraničí. Pověsti, že Poláci mají brzy překročit hranice, ponoukly venkovany ze vsi Mychajlivka k hromadění proviantu, až místní družstevní obchod zůstal docela bez zásob. Tamní noviny otiskly dopis líčící paniku:

 

   Všichni křičí a zprávy se hrnou jako z telegrafu: "Poláci jsou už ve Velykem Bobryku!", "Bobryk byl dobyt!", "Postupují přímo na Mychajlivku!" Nikdo neví, co dělat, zda utíkat nebo zůstat.

 

   Policejní hlášení zaznamenala, jak jeden rolník druhému povídá, že "do dvou měsíců přijdou na Ukrajinu Poláci, a to bude konec obilních rekvizic", nebo že "nemáme žádné zrno, protože úřady ho odvážejí do Moskvy, a odvážejí ho proto, že vědí, že o Ukrajinu brzy přijdou. No, to nevadí, však už je na čase, aby vzali nohy na ramena." Mezitím se s úmyslem opustit zemi začali spolčovat polští, němečtí a židovští obyvatelé Ukrajiny. "Němci jsou v Rusku psanci. Musíme odjet do Ameriky," říkali si mezi sebou příslušníci této menšiny. "Radši být dobrým farmářem v Americe než špatným v Rusku, kde člověka ještě označují za kulaka." Etnické Poláky údajně uváděla v nadšení zpráva, že polská vojska konají na druhé straně hranic cvičení, a měli "zlomyslné potěšení z vyhlídky na nadcházející změnu vlády".

   Tajná policie, která věděla, nebo přinejmenším odhadovala, co nastane po kolektivizaci, očekávala, že naroste opozice mezi Ukrajinci ve městech stejně jako mezi rolníky. Takový odpor její příslušníci předvídali podle své ideologie: když zesílí třídní zápas, buržoazie se přirozeně pustí do ještě tvrdšího boje proti revoluci. OGPU bylo známo, že je na ní, aby revoluci přese všechno zajistila vítězství.

   V říjnu 1928 se dva vysoce postavení pracovníci OGPU, Terentij Derybas a A. Austrin, pokusili vykreslit povahu problému v rozsáhlé zprávě pro své nadřízené, kterou nazvali "Antisovětská hnutí na venkově". Začali připomenutím palčivých zkušeností z občanské války po celém SSSR, z nichž se zrodily kariéry mnohých z nich. "V historii zápasu orgánů čeky-OGPU proti kontrarevoluci hrál významnou úlohu boj proti kontrarevolučním projevům na venkově," zahájili referát. Nato zavzpomínali, jak se bolševikům za "kulackého povstání v letech 1918 - 19" - jinak řečeno za velkých selských bouří vedených Petljurou, Machnem, Hryhorjevem a jinými - stavěli na odpor "kulaci" a "venkovská buržoazie", které vedly antisovětské strany. Zaznamenávali, že počátkem 20. let tato rolnická hnutí ochabla, ale teď podle jejich tušení znovu sílí, nabývají nových forem a používají nová hesla. Zkrátka někdejší selské povstání by se mohlo vrátit v obnovené podobě.

   Oba pracovníci zpozorovali - anebo říkali, že zpozorovali - nový jev: příslušníci "městské antisovětské inteligence" více než kdy předtím usilují o spojení s "antisovětskými hnutími kulaků". Vzhledem k těmto rozšiřujícím se vztahům mezi městem a venkovem, psali, vznikly po celé zemi malé buňky opozice, a to i v řadách Rudé armády. Oba pracovníky zvlášť znepokojují periodické výzvy k založení rolnických odborů nebo třídně zaměřené rolnické strany - protějšku strany dělnické -, které nyní slýchají informátoři OGPU, anebo si myslí, že je slyší, se znepokojivou frekvencí po celém sovětském venkově. V roce 1925 napočítali 139 výzev k vytvoření zemědělských odborů. V roce 1927 stoupl jejich počet na 2 312.

   Přestože sám Symon Petljura už byl mrtev - dva roky předtím v Paříži padl rukou atentátníka -, vzpomínka na to, jak jeho oddíly podporované polskými jednotkami kdysi dobyly Kyjev, často oběma důstojníkům znovu "vytane na mysli":

 

   Nápadně v poslední době ožili Petljurovci, kteří se snaží udělat z Ukrajiny předmostí pro budoucí imperialistické tažení do SSSR. Není pochyb, že za petljurovským UNR [Hnutí za Ukrajinskou lidovou republiku] stojí vláda Pilsudského, ale bylo by nesprávné vysvětlovat opětovný vzmach Petljurovců v Ukrajinské republice pouze jako rejdy polských vládních míst a UNR. Petljurovci, kteří propagují protisovětská a antisemitská hesla a získávají si masy představou existence nezávislé [Ukrajinské národní] republiky, se mohou stát organizačním centrem, které může sjednotit širokou škálu antisovětských organizací ve vesnicích a mezi městskou maloburžoazií pod jednotným národním praporem, a to za účelem podniknutí společného útoku na sovětskou moc.

 

   Oprávněnost tohoto referátu nelze posoudit ani ze zpětného pohledu. Vazby mezi protisovětskými intelektuály a protisovětskými rolníky na Ukrajině jistě mohly být významným jevem, a možná se také šířily výzvy k založení selských odborů. Hlášení tajné policie nepochybně obsahují mnohé příklady politického kvasu. Koncem roku 1927 dostal list Vesti anonymní dopis od "zemědělského odborového svazu Ukrajiny", odeslaný ze smyšlené adresy "Petljurova ulice, Kyjev" a prohlašující: "vládu komunistů už nemůžeme snést." Psaní končilo veršem z ukrajinské národní hymny "Ukrajina ještě nezemřela". Zhruba ve stejné době nalezla OGPU letáky obíhající po republice, vytištěné údajně "ukrajinským revolučním výborem", tělesem, které vyzývalo zemědělce k přípravě na "den, kdy skončí nadvláda moskevských bolševiků," a navrátí se Ukrajinská lidová republika.

   Jenomže tyhle teorie mohla také vyprodukovat nebo vybičovat kolektivní obrazotvornost OGPU. Některé z oněch stran a letáků možná také vytvořila samotná tajná policie. Jedním z postupů jejích příslušníků, kterému se naučili od svých caristických předchůdců, bylo konstruování podvržených opozičních hnutí a organizací, jejichž cílem bylo lákat potenciální disidenty, aby do nich vstoupili, a tak se prozradili.

   Přece však, i kdyby tato přesvědčení o spřeženectví mezi městem a venkovem byla paranoidní, nebyla nelogická. Vlastní revoluční zkušenosti bolševiků je poučovaly, že revoluce se rodí ze spojení mezi intelektuály a dělníky. Proč by tedy teď neměla nová vzejít z pouta mezi ukrajinskými nacionalistickými vzdělanci a rolníky? A proč by nemohlo takové hnutí vyrůst velice rychle? Vždyť zhruba tak se to odehrálo v roce 1919, kdy po celé Ukrajině vybuchla selská rebelie přicházející jakoby odnikud. Někteří z vůdců onoho hnutí rozhodně měli národnostní aspirace a jejich vzpoura vskutku otevřela cestu k zahraniční "imperialistické" invazi.

   Na počátku roku 1928 si dva pracovníci OGPU, sepisující toto těžkopádné slohové cvičení, zjevně připomínali ony události, jejichž desáté výročí bylo tak blízko. Vyzbrojeni každodenními zprávami o "antisovětské" šeptandě, letácích i lecčems horším museli předpokládat, že nebezpečí další exploze na Ukrajině je reálné. Když si tajná policie předpověděla vzestup městsko-venkovského nacionalismu, vyšetřovala ho, pátrala po něm a zaznamenávala jeho důkazy, ať skutečné nebo falešné. Jinými slovy: ještě nezačalo kolektivizační tažení a příslušníci politické policie a sovětské vedení již vnímali jakýkoli projev odporu vůči vymáhání obilních dodávek na Ukrajině jako příznak politického spiknutí proti SSSR.

   Očekávání OGPU se velmi rychle naplnilo, když rolníci po celém Sovětském svazu vznášeli námitky proti zabavování svého majetku, svévolnému zatýkání, kriminalizaci "syslování obilí" a uvalování pokut. Ze Sibiře a severního Kavkazu stejně jako z Ukrajiny, odevšud, kde se energicky uplatňovaly "mimořádné metody", se valila záplava hlášení o kladeném odporu. "Moskva," vzpomínal Eugene Lyons, "se hemžila pověstmi o lokalizované rebelii na Kubáni, na Ukrajině a v dalších oblastech... Když směl tisk mluvit otevřeněji, ukazovaly se mnohé z oněch povídaček jako pravdivé. Ze všech částí země přicházely zprávy o přepadeních a vraždách místních komunistů, vyslaných obilních zmocněnců a výběrčích daní." Na některých místech vedl hněv k opravdovému násilí. V lednu 1928 zatkla OGPU ve městě poblíž Oděsy šest lidí za zbití tajemníka kolchozu. Jiná skupina rebelů byla zadržena na jižní Ukrajině za zmlácení daňového výběrčího.

   Pro některé Ukrajince to neznamenalo, že se vzpírají, nýbrž spíše že zápasí o přežití. Úroda v letech 1928 a 1929 byla špatná. Proměnlivé počasí a déšť ve žňovém období znamenaly, že množství obilí vyprodukovaného sklizní ozimých i jarních odrůd bylo hodně podprůměrné. Politický tlak vedl stejně jako v roce 1921 k tomu, že rolníci měli v rezervě velmi málo zrní. Opět nastal nedostatek potravin, zvláště ve stepní oblasti jihovýchodní Ukrajiny. Ovšem vymáhání obilních dodávek pokračovalo nezměněným tempem. Za nepříliš připomínaného menšího hladomoru v roce 1928 a 1929 zemřelo nejméně 23 000 lidí přímo hlady a dalších 80 000 na nemoci a jiné druhotné účinky hladovění.

   V mnoha ohledech byl tento malý hladomor "generální zkouškou", představoval bod přechodu mezi pohromou v roce 1921 a rozsáhlejším strádáním v letech 1932 - 1933. Sovětský svaz nepožádal o mezinárodní zásah, jako to učinil v roce 1921. Obilí nebo jinou potravinovou pomoc neposkytla ani Moskva. Místo toho přenechal SSSR řešení problému ukrajinským komunistům. Republiková vláda v červenci 1928 vskutku ustavila komisi pro pomoc "obětem hladomoru". Ta garantovala zemědělcům půjčky na nákup osiva (které bylo třeba splatit), zařídila určité potravinové dodávky (výměnou za veřejné práce) a nabídla hotová jídla a lékařskou pomoc pro děti. Zprávy o hladomoru se však pokud možno tutlaly. Zhruba ve třetině případů uváděly záznamy o úmrtích obětí hladovění jiné příčiny. A nikdo z vedení ani jednou za ´28 a ´29 rok nepoložil otázku, zda zdrojem obtíží nebyly samotné "mimořádné metody".

   Místo toho pokračovala OGPU po celý ´28 rok v pátrání po důkazech kontrarevoluční činnosti. Z několika venkovských oblastí Ukrajiny hlásili její pracovníci odhalení "antisovětských" letáků, které vyrobily "kruhy nakloněné Petljurovi". Zaznamenávali na ukrajinském venkově "protisovětské" výroky. "Radši obilí spálit, než ho odevzdat bolševikům," slyšeli prohlásit jednoho zemědělce. Sovětské vedení bylo přesvědčeno, že se mnoho Ukrajinců chystá na vpád zvenčí a ukrajinská OGPU mu velmi ráda dodávala důkazy. V létě 1928 řekl Balyckyj Kaganovičovi, že vnitřní nesouhlas na Ukrajině je z definice napojen na zahraniční činitele:

 

   Lze pokládat za zjištěnou okolnost, že stupeň aktivity vnitřních šovinistických živlů přímo odpovídá složitosti a akutnosti mezinárodního postavení SSSR. Vycházejí ze základní teze, že rozpad Sovětského svazu je nevyhnutelný a Ukrajina bude moci za takové katastrofy nabýt samostatnosti.

 

   Ještě horší zprávou byly důkazy nespokojenosti mezi příslušníky Rudé armády v ukrajinském vojenském okruhu, z nichž většinu tvořili rolníci. Věděli, v jak zlých podmínkách žijí jejich rodiny, a hovořili o tom, že opustí své jednotky, zapojí se do partyzánských oddílů, a dokonce budou bojovat za rolnická práva. Historička Ljudmyla Hrynevyčová shromáždila ohromující seznam zaslechnutých nářků, jež všechny zazněly v květnu 1928:

 

   "V případě války budou lesy přecpané bandity." (80. pěší divize)

   "Jakmile vypukne válka, všechny tyhle organizace se rozloží a rolnictvo vyrazí do boje za svá práva. (4. pěší divize)

   "V případě války obrátíme bodáky proti těm, co dřou kůži z rolníků." (51. pěší divize)

   "Až vypukne válka, odhodíme pušky a rozutečeme se domů." (Rota spojařů 17. pěšího armádního sboru)

 

   Jelikož se "politická nálada" na Ukrajině pokládala v roce 1928 za tak špatnou, začala OGPU také usilovně sledovat každého, kdo by se potenciálně mohl postavit do čela selského povstání nebo ukrajinského osvobozeneckého hnutí. Jeden donašeč ohlásil, že Hryhorij Cholodnyj, šéf Ústavu pro vědeckou ukrajinštinu, řekl kolegům o svém přesvědčení, že policie zatýká kohokoli, kdo má vazbu na vesnice nebo na koho se mezi rolnictvem pohlíží příznivě. Jeho poznámky odstartovaly vyhledávání osob právě toho druhu, jaký ředitel popsal. A tak začala jedna z hypotéz o obětech vlny zatýkání patřit mezi pracovní teorie OGPU. V rámci případu SVU byl nakonec zadržen i sám Cholodnyj. Strávil osm let v gulagu a pak byl v ´38 roce zastřelen.

   Tajná policie si ale nyní vytipovala dalšího možného obětního beránka - samotnou Komunistickou stranu Ukrajiny. Zatímco Stalin byl v ´28 roce na Sibiři, vykonal Molotov podobný zájezd na Ukrajinu. Po návratu do Moskvy sdělil politbyru, že nemá dobré zprávy. Ukrajina - která, jak poznamenal, představuje 37 % celosovětského plánu výkupu obilí - teď každoměsíčně získává zrna méně a méně. Obvinil z toho nejen kulaky a spekulanty, ale i ukrajinské komunisty. Straníci na Ukrajině, stěžoval si, obilní deficit podcenili. Na venkově schází "elementární disciplína". Místní funkcionáři si své cíle dodávek obilí stanovují sami a neohlížejí se na "všesvazové" úkoly a požadavky zasílané z Kyjeva. Někteří z oněch místních činitelů si snad nic nedělali ani z jeho návštěvy, poznamenal Molotov s nejvyšším pobouřením, jakého byl schopen: zjevně se rozhodli, že tahle "mimořádná opatření" nejsou nic víc než "bouře ve sklenici vody", která brzy přejde.

   Brzy nato se také v hlášeních OGPU začala objevovat myšlenka, že některé místní stranické organizace jsou víc než jenom nevýkonné. Další úvaha hovořila o "chvostismu", což byl výraz odvozený z ruského slova chvost (ocas, ohon) a znamenající, že členové strany zaostávají za událostmi a jsou "nečinní". Zpráva je rovněž obviňovala, že poskytují "nesprávná vysvětlení cílů [výkupní] kampaně" a chovají nepatřičné sympatie ke kulakům. Někteří funkcionáři na nižší úrovni, hlásala, úplně odmítají vymáhat dodávky obilí nebo vůbec plnit jakékoli příkazy. Informátoři OGPU zaznamenali i brblání dvou místních hodnostářů, Marčenka a Lebedenka. Prvně jmenovaný odmlouval samotnému Molotovovi. Je to Rus a bydlí v Moskvě, hudroval Marčenko, a jeho návštěva je důkazem, že Ukrajinská republika není nic víc než "fikce" a že ukrajinští komunisté jsou pouhé loutky. Lebedenko šel ještě dál. "Bolševici nikdy Ukrajinu neolupovali tak důkladně a tak cynicky jako nyní. Přijde hladomor, to je mimo vší pochybnost..."

   Sovětská komunistická strana, místo aby se pustila do řešení problému, usilovala o odstranění nesouhlasících. V listopadu 1928 provedl stát čistku komnezamů neboli výborů vesnické chudiny a vyházel členy, kteří neprojevovali dostatečnou horlivost. V témž roce proběhly i čistky v ukrajinské komunistické straně. Nebyly tak smrtící jako ty v letech 1937-38, neboť jejich smyslem nebylo zabíjet lidi, ale vyřadit možné potížisty a vytvořit atmosféru nejistoty a napětí, která přiměje straníky plnit v nadcházejících měsících obtížný úkol kolektivizace. V praxi také Moskva hromadila důkazy, které by mohla potřebovat v budoucnosti. Nastávala kolektivizace, a kdyby se na Ukrajině nezdařila, mohl Kreml tamní komunistickou stranu donutit, aby vzala vinu na sebe.

   Po venkově se začaly šířit divoké zvěsti. Ukrajinci se obávali nové vlny rekvizicí, hladomoru, ekonomického kolapsu nebo války. Rolníci si navzájem povídali, že se obilí rekvizice přitvrdily proto, že Sovětský svaz dluží peníze cizím vládám. Mnozí začali své zrno zakopávat pod zem. Někteří odmítali cokoli prodávat za papírové peníze. Jiní začali hromadit veškeré zboží, které se jim podařilo koupit. V tomto ovzduší konspirace, hysterie, nejistoty a podezřívání začala kolektivizace.

 

5. KAPITOLA: KOLEKTIVIZACE: REVOLUCE NA VENKOVĚ, 1930

 

Zelené osení už tu je,

ač rok se neláme.

Brigadýr v holínkách rázuje,

my bosky pajdáme.

kolchoznická píseň z 30. let

 

   Ve slovech "likvidace kulaků" není obsaženo příliš mnoho stop lidského utrpení. Znějí jako vzorec sociálního inženýrství a jejich zvuk je neosobní a kovový. Avšak pro ty, kdo onen proces viděli zblízka, je toto slovní spojení zatěžkáno hrůzou.

Eugene Lyons, Assignment in Utopia (Služební cesta do utopie), 1937

 

   V zimě ´29 roku přišli do vsi Mirona Dolota na březích řeky Ťasmyn na střední Ukrajině cizí lidé. Podle tehdejších měřítek to byla velká obec, obývaná asi osmi stovkami rodin, s kostelem a rozlehlou návsí. Vesničané měli vlastní domy a půdu, ale stavení měla většinou doškovou střechu a pozemky byly maličkaté. Málokteří sedláci vlastnili víc než 20 hektarů, ale v tehdejších poměrech měli pocit, že jsou na tom vcelku dobře.

   Podle Dolotových vzpomínek byl sovětský stát v jeho vesnici ve 20. letech přítomen minimálně. "Ve svých přesunech jsme byli naprosto svobodní. Podnikali jsme výlety pro zábavu a při hledání práce volně cestovali. Jezdili jsme do velkých měst, sousedních městeček, na svatby, na dobročinné církevní bazary a pohřby. Nikdo po nás nechtěl doklady, ani se nevyptával, kam máme namířeno." Podobně vzpomínali na dobu před kolektivizací i jiní. Moc měl v rukou Sovětský svaz, ale stát neovládal veškeré aspekty života a rolníci žili do značné míry jako dříve. Obdělávali půdu, provozovali drobné živnosti, obchod i přímou zbožní směnu. Jedna žena z Poltavy zavzpomínala, jak její rodiče, "velmi pracovití lidé, a zbožní," vlastnili 10 hektarů půdy a přivydělávali si i jinými pracemi. "Otec byl dobrý tesař. Ovládal i řadu dalších řemesel."

   Politický život zůstával rozvolněný a decentralizovaný: "Ukrajinská vláda ve 20. letech nediktovala a neříkala, že určitá škola musí být ukrajinská nebo ruská, poněvadž tohle rozhodnutí se dělalo v samotném místě." Vesnice byly samosprávné, do značné míry takové, jako bývaly vždy. Napětí mezi stoupenci bolševismu a tradičnějšími venkovany existovalo i nadále, ale tyto rozličné skupiny se snažily jedna s druhou vycházet. Takhle se skupina chlapců ve vsi Pylypivka chystala k vánočnímu koledování:

 

   Hoši si udělali hvězdu [u koledníků tradiční] a přemýšleli, jak ji vyzdobit. Po chvíli rozpravy padlo rozhodnutí: z jedné strany bude hvězda zkrášlena ikonou Matky Boží a z druhé pěticípou [sovětskou] hvězdou. Navíc se učili koledy nejen staré, ale i nové. Rozplánovali si to: když přicházeli k domu komunisty, obrátili k němu pěticípou hvězdu a zpívali nové koledy, ale když se blížili k obydlí někoho zbožného, vystavili ikonu Bohorodičky a zpívali [staré koledy].

 

   Jenomže neznámí, kteří tehdy v prosinci přišli do Dolotovy vsi, s sebou přinesli odlišný soubor představ o tom, jak by se tam mělo žít. Uvolněnou organizaci měla nahradit striktní kontrola. Podnikaví sedláci se měli stát námezdní pracovní silou. Nezávislost měla nahradit přísná regulace. A především měly na místo všech soukromých usedlostí ve jménu efektivity nastoupit kolchozy vlastněné společně komunou, nebo sovchozy nalézající se v majetku státu. Jak řekl Stalin na Sibiři: "Jedinou cestou pro nás .... je sjednocení malých a droboučkých rolnických domácností a usedlostí v rozsáhlá kolektivní hospodářství."

   Nakonec měly vzniknout rozdílné typy kolektivních zemědělských podniků s rozličným stupněm zespolečenštěného vlastnictví. Většina jich ale požadovala, aby se jejich členové vzdali svého soukromého majetku - půdy, stejně tak koní, dobytka, dalších hospodářských zvířat a nářadí - a všechen ho odevzdali kolektivu. Někteří rolníci zůstali ve svých domech, ale jiní nakonec bydleli v kolektivně vlastněných budovách nebo ubytovnách a veškerá jídla konzumovali ve společné jídelně. Nikdo z nich neměl žádný podstatný majetek, poněvadž traktory se vypůjčovaly z centralizovaných státních strojně traktorových stanic, které řídily i jejich nákup a údržbu. Kolchozníci si nevydělávali vlastní peníze, nýbrž se jim vyplácely pracovní jednotky, trudodni, často tak za práci nedostávali hotovost, ale potraviny a další zboží, a to v nevelkých množstvích.

   To vše mělo podle předpokladů nastat spontánně, v důsledku velkého rozmachu nadšení na venkově. V listopadu 1929 chválil Stalin kolektivizační "hnutí", které se podle jeho tvrzení "valilo zemí":

 

   Ve vývoji našeho zemědělství... došlo k radikální proměně malých, zaostalých individuálních hospodářství v rozsáhlejší a vyspělé zemědělské podniky, jež obdělávají půdu kolektivně... Novým a rozhodujícím rysem kolchozního hnutí je, že se rolníci do kolektivního hospodaření zapojují ne v oddělených skupinách, jak tomu bylo dříve, ale po celých vesnicích, celých územích, celých okresech a dokonce celých oblastech.

 

   V praxi se ale tento postup tvrdě prosazoval shora. V týdnu začínajícím 10. listopadem 1929 zasedal v Moskvě ústřední výbor strany a učinil rozhodnutí "urychlit proces kolektivizace rolnických hospodářství" tím, že do vesnic vyšle stranické kádry, aby tam zakládali nové společné podniky a získávali venkovany pro vstup do nich. Stejné usnesení odsuzovalo protivníky kolektivizace a vylučovalo jejich vůdce Nikolaje Bucharina - v té době Stalinova nejvýznamnějšího politického oponenta - z politbyra. Pár týdnů nato lidový komisariát zemědělství ohlásil, že všechny obilnářské oblasti SSSR budou zkolektivizovány do tří let.

   Muži a ženy, kteří se oné zimy dostavili do Dolotovy vesnice, byli prvním hmatatelným příznakem nové politiky. Vesničané je zpočátku nebrali vážně: "Jejich vzhled byl pro nás legrační. Jejich bledé obličeje a jejich šaty se do našeho venkovského prostředí dokonale nehodily. Chodili opatrně, aby se jim na naleštěné boty nenachytal sníh, a působili mezi námi odcizeným dojmem." Jejich vůdce, soudruh Zejtlin, se k rolníkům choval hrubě a vypadalo to, že o jejich způsobech nic neví. Povídalo se, že si spletl tele s hříbětem. Jeden zemědělec ho na chybu upozornil. "Hříbě nebo tele," odpověděl Zejtlin, "na tom nezáleží. Světová proletářská revoluce kvůli tomu neutrpí."

   Tento soudruh byl, řečeno výrazivem oné doby, "pětadvacetitisícník" - zkráceně "tisícník" -, což znamenalo, že je jedním ze zhruba pětadvaceti tisíc městských dělnických aktivistů, naverbovaných na konci roku 1929 po usnesení ústředního výboru, aby pomohli uskutečnit kolektivizaci sovětského zemědělství. Jako fyzický projev marxisticko-leninistické víry, že dělnická třída bude "hybnou silou historického uvědomění", byli nalákáni na venkov, a to kampaní, která působila podobným dojmem jako "příval vojenského náboru v počáteční fázi vlastenecké války". Fotografie těchto "dělnických dobrovolníků" zveřejňovaly noviny a továrny konaly shromáždění k jejich oslavě. Soutěž o možnosti vstoupit do jejich řad byla, alespoň podle oficiálních pramenů, hodně ostrá. Jeden dobrovolník, bývalý rudý partyzán, to později výslovně přirovnal ke krvavým bitvám předešlého desetiletí: "Zde nyní přede mnou vyvstává obraz roku devatenáctého, kdy jsem byl ve stejném okrese, přelézal jsem s puškou závěje a zuřila vánice jako teď. Mám pocit, že jsem znovu mladý."

   Pohnutky městských mužů a žen samotných byly smíšené. Někteří usilovali o povýšení, někteří doufali ve hmotné odměny. Mnozí pociťovali opravdový revoluční zápal, rozněcovaný neustálou, hněvivou a opakující se propagandou. Jiní zažívali také strach, když noviny soustavně psaly o nadcházející válce. Vina za až příliš reálný nedostatek potravin ve městech se všeobecně připisovala rolníkům, a pětadvacetitisícníci to také věděli. V roce 1929 bylo mnoho sovětských občanů už přesvědčeno, že zatvrzelí zemědělci jsou zcela skutečnou hrozbou pro ně samé i pro budoucnost jejich revoluce. Tato mocná víra je pobízela k činům, které měla jednou "buržoazní morálka" označit za zlé.

   Jedním z lidí, kterých se toto revoluční zanícení zmocnilo, byl Lev Kopelev, pětadvacetitisícník, jenž sehrál neobvyklou úlohu v historii sovětské literatury. Narodil se v Kyjevě ve vzdělané židovské rodině, studoval v Charkově, mluvil ukrajinsky i rusky, ale sám sebe prohlašoval za "Sověta". Mnohem později, v roce 1945, ho zatkli a poslali do gulagu. Přežil, spřátelil se se spisovatelem Alexandrem Solženicynem, stal se předobrazem jedné z jeho postav, sepsal vlastní silné vzpomínky a stal se význačným disidentem. V ´29 roce byl ale opravdově přesvědčený:

 

   Společně s ostatními ve své generaci jsem pevně věřil, že účel světí prostředky. Naším velkým cílem byl celosvětový triumf komunismu, a ve jménu tohoto cíle bylo dovoleno vše - lhát, krást, zlikvidovat statisíce, a dokonce miliony lidí, všechny ty, kdo nám v práci překáželi nebo překážet mohli, každého, kdo nám stál v cestě. A váhat před tím vším nebo o tom pochybovat znamenalo poddávat se "intelektuálské změkčilosti" a "stupidnímu liberalismu", vlastnostem lidí, kteří "pro stromy nevidí les".

 

   Nebyl sám. Americký socialista Maurice Hindus dostal v roce 1929 dopis od ruské přítelkyně Nadi, která dosud neměla výhodu Kopelevova ohlédnutí zpět. Psala ve stavu extatického rozrušení:

 

   Vyjela jsem se skupinou dalších příslušníků brigády do vesnic, kde zakládáme kolchozy. Je to nesmírná práce, ale děláme obrovské pokroky... Jsem přesvědčena, že časem nezůstane na své vlastní půdě ani jeden zemědělec. Ještě rozdrtíme poslední zbytky kapitalismu a navždy se zbavíme vykořisťování... Samotný vzduch zde plápolá novým duchem a novou energií.

 

   Kopeleva, Naďu a další jim podobné poháněl pocit dřívější ukřivděnosti. Bolševici dali lidem mimořádné sliby, nabídli jim bohatství, štěstí, vlastnictví půdy a moc. Avšak revoluce a občanská válka byly násilné a dezorientující a sliby zůstaly nesplněny. Deset let po revoluci bylo mnoho lidí rozčarovaných. Potřebovali vysvětlení pro vyprázdněnost bolševického triumfu. Komunistická strana jim předložila obětního beránka a vybízela je k nemilosrdnosti. Michail Šolochov ve svém románu Rozrušená země vykreslil výmluvný portrét jednoho takového zklamaného fanatika. Davidov byl pětadvacetitisícník, který přišel rolníky zkolektivizovat za každou cenu. Když se mu v jednom okamžiku pokusil jistý zemědělec zaznačit, že byl ke kulakům ve vesnici příliš tvrdý, odsekl: "Tobě je jich líto... Pociťuješ s nimi soustrast. A měli oni soucit s námi? Plakali někdy naši nepřátelé nad slzami našich dětí? Plakali někdy nad sirotky po těch, které zabili?"

   A s takovýmhle postojem se městští dobrovolníci po velmi krátkém proškolení - netrvajícím obvykle víc než pár týdnů - vydávali do vsí. Ačkoli v Leningradě, Moskvě a Kyjevě nasedali do vlaků za zvuků revoluční hudby a ozvěn vlasteneckých projevů, jakmile se přesunuli do venkovské krajiny, hudba postupně dozněla. Jeden z příslušníků takové brigády později napsal: "Vyprovázeli nás triumfálním pochodem a vítali zpět pohřebním žalozpěvem." Právě v tomhle okamžiku se stalinistická rétorika o pokroku tvrdě srazila s realitou ukrajinského a ruského rolnického života.

   Vlaky ujížděly pomaleji poté, co dorazily na venkov, protože ne každý provinční řídící pracovník na železnici pociťoval nad městskými aktivisty nadšení. Na Ukrajině tvořili většinu těchto přivandrovalých dobrovolníků ruskojazyční obyvatelé buď samotného Ruska, nebo velkých ukrajinských měst, kteří, jedni i druzí, připadali ukrajinsky mluvícím venkovanům jako cizáci. Když aktivisté dorazili do oblastních center, někdy zjistili, že přijetí je nepřátelské, což nebylo žádné překvapení. Místním zemědělcům, kteří se právě vzpamatovali ze strázní a hladu léta 1929, museli nově příchozí připadat k nerozeznání od vojáků a aktivistů dorazivších na ukrajinský venkov zabavovat zrno o desítku let dříve.

   Ani úkol neměli snadný. Původně se předpokládalo, že kolektivizace bude dobrovolná. Aktivisté měli rolníky prostě přemlouvat, hučet do nich a nakonec je přesvědčit. Konala se vesnická shromáždění a agitátoři také chodili od domu k domu. Antonina Solovjovová, městská aktivistka a komsomolka na Uralu vzpomínala na kolektivizační tažení s nostalgií:

 

   Cílem bylo přemluvit individuální rolníky ke vstupu do kolchozů, postarat se, aby byl kolchoz připraven zahájit osev, a co bylo nejdůležitější, zjistit, kde a kdo ukrývá státní zrno. Trávili jsme dlouhé večery kolem malého stolu se slabě blikající petrolejovou lampou v nějaké kolchozní kanceláři nebo u roztopených kamen v chalupě některého chudého rolníka.

 

   Jenomže i když cíle byly jasné, v otázce, kdo komu velí, tak jasno nebylo. Rozličné úkoly v provádění kolektivizace připadly mnoha různým skupinám, k nimž patřily místní stranické organizace, komsomol (mládežnická organizace strany), pionýři (komunistická dětská organizace), zbývající výbory vesnické chudiny, ústřední kontrolní komise, dělnicko-rolnická inspekce, kolchozní ústředí (kolchoz-centr), odbory a samozřejmě tajná policie. Zapojovali se i další státní zřízenci, zejména učitelé jakožto vychovatelé nové generace.

   Všechny tyhle místní autority, už tak obtěžkané chaotickými vztahy nadřízenosti a podřízenosti a mající protichůdné priority, pohlížely se smíšenými pocity na mladé nadšence, kteří neměli žádné zkušenosti se sedlačením, zemědělstvím nebo i jen s venkovským životem, zatímco mladí městští entuziasté chovali podobně smíšené pocity vůči místním autoritám. Mnohé dobové dokumenty uvádějí stížnosti na vesnické sověty, o kterých tvrdí, že svou liknavostí či jinak překážejí v práci dobrovolníkům vyslaným odjinud. Jistě, vesnické sověty byly nevýkonné, ale možná také chtěly chránit své sousedy před drsnými dopady rozkazů vydávaných fanatickými mladými přivandrovalci.

   Samotní zemědělci, ať už byli označováni za kulaky nebo ne, pociťovali nad městskými aktivisty ještě menší nadšení. Orální historik Wiliam Noll, který v 80. letech pořizoval rozhovory s Ukrajinci, se dověděl, že mezi lidem dosud panují vyhraněné názory na pětadvacetitisícníky. Podobně jako v Dolotově vyprávění na ně vesničané vzpomínali jako na neschopy, kteří užívali setbu nevhodnou pro místní půdu, dávali špatné rady a o venkově nic nevěděli. Ve vzpomínkách to také byli cizáčtí Rusové nebo Židé. Oleksandr Hončarenko, tenkrát mladý muž, si později připomínal - mylně, protože mnozí, o nichž mluvil, pocházeli z velkých měst na Ukrajině -, že pětadvacetitisícníci byli "všichni Rusové". Pamatoval si také, že v jeho vesnici v Čerkaské oblasti byl příslušník brigády - samozřejmě "Rus" - okamžitě odmítnut: "Přišel sedláky přesvědčovat, jak báječný je život pod sovětskou vládou. Ale kdo poslouchal? Nikdo. Ten lhář se potloukal z jednoho konce vsi na druhý. Nikdo s ním nechtěl nic mít."

   Městští aktivisté byli přirozeně neoblíbení, nejen proto, že se zdáli "cizí", ale také proto, že byl nepopulární jejich postup, a to velmi zásadně, jak vysvětlíme v následující kapitole. I když ale nepočetní vesničané, jak říká Kopelev, začali nakonec s jejich názory sympatizovat, většina reagovala opačně. Pokud měla zatvrzelost vesničanů nějaký účinek, tak ten, že aktivisté byli ještě zlobnější, ještě více sahali k násilí a byli ještě přesvědčivější o správnosti své věci. Tehdejší zástupce předsedy tajné policie Genrich Jagoda v lednu 1930 řekl svým nejvýše postaveným spolupracovníkům, že odpor bude zavilý. Kulak "velmi dobře chápe", že s kolektivizací odumře, a proto klade stále surovější a zuřivější odpor, jak už vidíme, [sahající] od povstaleckých spiknutí a kontrarevolučních kulackých organizací až po žhářství a teror.

   Tato představa prosakovala až do vesnic, kde emisaři dělnické třídy viděli v nepřívětivém stanovisku rolníků důkaz "kontrarevolučních sklonů kulaků", které, jak byli varováni, měli očekávat. Střetem mezi tím, co městští aktivisté chtěli, a velmi odlišnou skutečností na samotném venkově, se dají vysvětlit mnohé z ukrutností, jež následovaly.

   Museli také prokázat své schopnosti a věrnost. "Vaším úkolem," řekl místní komunista Antonině Solovjovové, "je angažovat se v agitační práci mezi vesnickou mládeží... a zjišťovat, kde kulaci ukrývají obilí a kdo poškozuje zemědělské stroje. Navíc bude zapotřebí, abyste s těmi lidmi mluvili a vysvětlovali jim stranickou politiku a kolektivizaci." Solovjovové, tehdy mladé studentky, se na okamžik zmocnila pochybnost: "To byl obrovský úkol. Budeme schopni se s ním vyrovnat? Vždyť jsme o těch věcech nic nevěděli a netušili, jak začít." Byla odhodlána se osvědčit - "nemohla jsem ztrácet čas" - a nic ji nevybízelo k laskavosti.

   Není pochyb, že kolektivizační tažení nařídila Moskva, která ho "shora" vynutila, a že to byla Stalinova osobní politika, již poprvé načrtl za své cesty na Sibiř koncem ´28 roku. Pochybovat nelze ani o tom, že kolektivizaci na venkov původně přinesli příchozí z měst, kulturně od něj odtržení, v případě Ukrajiny pak oddělení také jazykově a často i etnicky. Nápor kolektivizace ovšem nalezl určitý počet příznivců mezi místními hodnostáři i zemědělci. Stejně jako hned po revoluci Alexandr Šlichter stavěl chudé rolníky proti bohatším, snažili se bolševici i teď poskytnout pravomoci jedné skupině venkovanů, aby mohla jménem státu vykořisťovat své sousedy.

   Jakmile vyslaní agitátoři dorazili, začali vyhledávat a pozvedat místní kolaboranty - aktiv -, kteří by jim právě s tímhle mohli pomoci. Paša Angelinová, později oslavovaná "údernice" a jedna z prvních traktoristek v SSSR, sepsala velmi zpolitizované vzpomínky na kolektivizaci ve Starobeševe, její vsi v Doněcké oblasti. Tyto memoáry jsou zaznamenáníhodné nejen svou rigidní shodou se socialisticko-realistickou šablonou - dle předpokladu vyprávějí, jak komunistická strana vítězně překonává všechny překážky -, ale také nelíčenou nenávistí, kterou autorka ve své neohrabané próze vzývá. I když neuvádí příliš mnoho podrobností, sehrála Angelinová i další z její rodiny aktivní úlohu v donucování sousedů ke vstupu do vznikajících kolchozů: "Byly to těžké dny, plné napětí a tvrdého třídního boje. Teprve když jsme my chudí porazili kulaky a vyhnali je z půdy, cítili jsme, že máme věc opravdově v rukou." Ani ona, ani její rodiče a sourozenci neměli žádné výčitky svědomí:

 

   Šli jsme po "kurkulech", kteří byli ve své nenávisti ke všemu novému silní a nelítostní... Naše rodina, stejně jako mnoho jiných jí podobných, pracovala pro kulaky po mnohé generace. Uvědomovali jsme si, že je pro nás nemožné žít na stejné zemi jako ti upíři. Kulaci stáli mezi námi a dobrým životem, a ani největší přesvědčování, omezování nebo obyčejné zdaňování nestačilo, abychom je odstranili z cesty. Strana opět pochopila naše potřeby a ukázala nám řešení. Ústy soudruha Stalina nám pravila: "Přejděte od omezování kulaků k likvidaci kulaků jako třídy..."

 

   Ona a její sourozenci nebyli sami. Hlášení ukrajinské tajné policie z února 1930 s nadšením popisovalo zástupy chudiny a "středních" rolníků, nepříliš zbídačených, jak se v některých vesnicích "s rudými prapory a revolučními písněmi" shromažďují, aby dohlíželi na kolektivizaci. Někteří z těchto místních účastníků byli bývalí členové "výborů vesnické chudiny", přesně tíž lidé, kteří vedli vlny rekvizicí obilí v letech 1918-20 a pociťovali k sovětskému zřízení určitou loajalitu. Matvij Havryljuk, který, i když mu kulaci "hrozili, že zabijí mě i mou rodinu", pracoval v ´21 roce jako rekviziční komisař, skočil po šanci zapojit se znovu do zápasu: "Celý rok 1930 jsem byl agitátor a podílel jsem se na činnosti brigád... Dokonce jsem našel i kulaky, kteří se ukrývali v lesích, aby unikli rozkulačení. Osobně jsem je pohnal před spravedlnost."

   Jiní se snažili využít nové revoluční situace ke zlepšení svého postavení. Jak uznávala samotná OGPU, mnozí z "chudých rolníků" byli ve skutečnosti "kriminálními živly", které v neštěstí sousedů spatřovaly příležitost k zisku.

   Šéf OGPU Sergo Ordžonikidze, který v té době cestoval sem a tam mezi Moskvou a Ukrajinou, se obával, že se úřady příliš spoléhají na lidi, kteří nemají žádné znalosti a zkušenosti: "Vezmeme jednoho komsomolce, přidáme dva nebo tři vesnické chuďasy a říkáme tomu ´aktiv´, a tenhle aktiv řídí záležitosti vesnice."

   Stejně jako samotní pětadvacetitisícníci, shledávali i někteří z těchto místních spolupracovníků bolševickou ideologii přitažlivou. Věřili příslibům "lepšího života", kterážto fráze jistě znamenala pro někoho plné břicho a pro jiného cosi mystičtějšího, a mysleli si, že zničení "nepřátel" strany může zařídit, aby lepší život přišel rychleji. Kolektivizace měla nakonec, stejně jako v roce 1918, vést k vytvoření nové venkovské elity, sebevědomě přesvědčené o svém právu vládnout. Aktivisté i po letech dokazovali, že kolektivizace tu navzdory opozici byla "pro větší dobro". Mnozí, i když ne všichni, se dočkali odměny v podobě funkcí a lepších přídělů. Posilování této nové elity pomáhalo při dalším zastrašování odpůrců kolektivizace. Zpráva OGPU z Ukrajiny v březnu 1930 schvalujícím tónem referovala, že "aktivita vesnických mas byla tak velká, že po celou dobu operace nebylo zapotřebí povolat ozbrojené síly". Díky "nadšení a činorodosti" místních dobrovolníků se protivníci kolektivizace cítili opuštění a osamělí. To podle OGPU bralo chuť k odporu zatčeným a demoralizovalo je to.

   Z dostupných dokladů a důkazů se nedá zjistit, nakolik skutečné byly ony zmiňované "nadšení a činorodost". Existující memoáry naznačují, že mnozí z těch, kdo se připojili ke kolektivizačním brigádám, množná i většina, tak nečinili ani z nadšení, ani z cynismu, ani ze zločinných záměrů, ale prostě z strachu - báli se, že jim nezbývá nic jiného, než se přidat. Měli strach, že jim někdo ublíží nebo je zbije, že budou hladovět, že budou sami označeni za "kulaky" nebo nepřátele. Komsomolci dostávali přímý rozkaz účastnit se a byli možná přesvědčeni, že vzepřít se není možné. Jeden později vzpomínal: Jednou všichni studenti a učitelé, kteří byli v komsomolu nebo ve straně, dostali rozkaz obklíčit jistou vesnici a každému zabránit v útěku, zatímco [vozy tajné policie] hnaly rolníky ze vsi k vytopeným dobytčákům připravených k jejich deportaci." Jeden pedagog si připomněl, že "všichni učitelé byli pokládáni za pomocníky při socializaci vesnice, takže jsme byli automaticky zařazováni do aktivu, abychom vybízeli lidi ke vstupu do kolchozu". Ti, kdo odmítli, mohli přijít o majetek nebo být odtransportováni do jiné vesnice.

   Pro ty, kteří stáli proti nim, byli tito kolaboranti "líní pobudové" nebo "zloději", jež doufají vytěžit prospěch z neštěstí jiných. Mnozí z místních pachatelů však byli stejně vyděšení a traumatizovaní jako jejich oběti, zastrašení týmiž podtóny násilí a hrozivými výroky. A když zavládl hladomor, stali se někteří z nich sami oběťmi.

   Jednoho lednového rána v roce 1930, nedlouho poté, co do Dolotovy vsi doputovali pětadvacetitisícníci, vesničané po probuzení zjistili, že někteří z jejich nejvýznačnějších spoluobčanů - učitel, úředník, majitel obchodu a pár relativně zámožných sedláků, kteří všichni patřili k nejváženějším osobám v obci - byli zatčeni. Hned nato byly manželky uvězněných spolu s jejich dětmi vyhnány z domovů. Jedna z nich, žena rolníka, kterému se říkalo strýček Tymiš, se pokusila o obranu - když se jí chopili, zápasila a tahala je za vlasy. Nakonec ji vyvlekli z domu a hodili do saní. Zatímco ji dva muži drželi, ti ostatní vynesli děti, mrskli do saní pár jejich věcí, a saně se pak rozjely. Žena strýčka Tymiše a jeho děti, na které stále dohlíželi dva aktivisté, s jekotem a křikem zmizely v zimní mlze.

   Do několika dnů od deportace tohoto úspěšného rolníka a jeho ženy - jestli na Sibiř nebo do jiné části Ukrajiny, to nikdo nevěděl - obsadili muži z Moskvy dům strýčka Tymiše a zřídili si v něm místní úřad.

   Událost, jejímž svědkem se stal Dolot, byla počátkem "rozkulačování" - kterýžto ohavný byrokratický termín byl zkratkou pro "likvidací kulaků jako třídy". Jenomže kdo byl kulak? Jak jsme už poznamenali, toto slovo nebylo tradiční po celém Sovětském svazu a rozhodně ne na Ukrajině. Po veškerou dobu od pádu cara Nikolaje (Mikuláše) II. ho sice rozsáhle používali novináři, agitátoři a úřady všeho druhu, ale vždycky zůstalo vágní a neurčité. Jekatěrina Olická ve svých vzpomínkách na ruskou revoluci zaznamenala, že za občanské války:

 

   Každý, kdo vyjádřil nespokojenost, byl kulak. Rolnické rodiny, které nikdy nevyužívaly nájemnou pracovní sílu, byly odsuzovány jako kulaci. Hospodářství, kde byly dvě krávy, kráva a tele nebo pár koní, se pokládalo za kulacké. Do vesnic, jež odmítaly vydat obilní přebytky nebo udat kulaky, vpadaly trestné oddíly. Venkované tedy pořádali zvláštní schůze, na kterých rozhodovali, kdo bude kulakem.

   Hrozila jsem se toho všeho, ale rolníci vysvětlovali: "Dostali jsme rozkaz odhalit kulaky, tak co jiného můžeme dělat?" Aby ušetřili děti, vybírali obvykle bezdětné svobodné muže.

 

   V roce 1929, stejně jako předtím v roce 1919, zůstávala představa "mohovitého" zemědělce věcí relativní. V chudé vsi mohlo "bohatý" znamenat člověka, který měl místo jednoho prasete dvě. "Bohatým" sedlákem se mohl stát rovněž někdo, kdo vyvolával mezi sousedy antipatie nebo závist, či kdo si pořídil nepřátele mezi vládci vesnice nebo místními komunisty.