Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světová revoluce, občanská válka a teror - 2

article preview

Smrt vězňů číslo 41 a 42

   Viktor Alter (narozený 1890), člen byra Dělnické socialistické internacionály, byl varšavským radním; jednu dobu předsedal federaci židovských odborů. Henryk Erlich byl členem varšavské obecní rady a redaktorem jidiš deníku Folkstaytung. Oba patřili k Bundu, Polské socialistické židovské straně. V roce 1939 se uchýlili do sovětské zóny. Altera zatkli 26. září v Kowelu, kdežto Erlicha až 4. října v Brestu Litevském. Altera převezli do Ljubljanky, kde byl 20. června 1941 za "protisovětskou činnost" odsouzen k trestu smrti (údajně vedl ve spojení s polskou policií nezákonnou akci Bundu v SSSR). Rozsudek vynesený vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR byl změněn na deset let tábora. Erlicha odsoudil k trestu smrti 2. srpna saratovský vojenský soud ozbrojených sil NKVD; 27. srpna byl trest změněn na deset let tábora. Oba byli propuštěni v září 1941 po dohodách uzavřených mezi Sikorským a Majským. Berija si je nechal předvolat a navrhl jim, aby zorganizovali Židovskou protinacistickou radu, což přijali. Po odsunu do Kujbyševa byli znovu zatčeni 4. listopadu a obviněni, že udržovali styky s nacisty! Berija je dal přísně izolovat, od této chvíle byli vězni č. 41 (Alter) a 42 (Erlich), jejichž totožnost nikdo nesměl znát. Dne 23. listopadu 1941 byli považováni za sovětské občany a znovu odsouzeni k trestu smrti za zradu (čl. 58, § 1.) V následujících týdnech se marně opakovaně obraceli na úřady s žádostmi; možná ani nevěděli, že jsou odsouzeni. Henryk Erlich se 15. května 1942 oběsil na mřížích cely. Do otevření archivů se věřilo, že byl popraven.

   Viktor Alter pohrozil, že si vezme život. Berija přikázal, aby mu zpřísnili dohled. Viktor Alter byl popraven 17. února 1943. Rozsudek z 23. září 1941 osobně potvrdil Stalin. Je příznačné, že k popravě došlo krátce po vítězství u Stalingradu. Sovětské úřady k této vraždě připojily pomluvu: Alter a Erlich údajně šířili propagandu ve prospěch podpisu mírové smlouvy s nacistickým Německem.

Lukasz Hirszowicz, "NKVD Documents shed new light on fate of Erlich and Alter", East European Jewish Affairs, č. 2, zima 1992.

 

   V zimě 1945 - 1946 přijel do Polska doktor Jacques Pat, tajemník Dělnického židovského výboru USA, s posláním vyšetřovat nacistické zločiny. Po návratu vydal v Jewish Daily Forward řadu článků o židovských uprchlících v SSSR. Podle jeho odhadu zemřelo při deportaci, v lágrech nebo v pracovních koloniích 400 000 polských Židů. Koncem války se jich 150 000 znovu přihlásilo k polskému občanství, aby mohli uniknout ze SSSR. "Oněch sto padesát tisíc Židů, kteří dnes překračují sovětsko-polskou hranici, již nediskutuje o Sovětském svazu, o socialistické vlasti, diktatuře a demokracii. Pro ně tyto diskuse skončily a posledním slovem byl jejich útěk ze Sovětského svazu," napsal Jacques Pat po rozhovorech se stovkami z nich.

 

Nucený návrat sovětských zajatců do SSSR

   Jestliže mít styky v zahraničí nebo být někým, kdo přijel do SSSR ze zahraničí, znamenalo být podezřelý v očích režimu, čtyři roky strávené v německém zajetí mimo území státu měnily ruského vojáka ve zrádce, který si zaslouží přísný trest; vyhláška č. 270 z roku 1942 novelizující § 193 trestního řádu stanovila, že voják zajatý nepřítelem je ipso facto zrádce. Vůbec nezáleželo na tom, za jakých okolností k zajetí došlo ani v jakých podmínkách probíhalo: v případě Rusů byly úděsné - Slované, další podlidé, měli podle nacistické Weltanschauung zaniknout -, neboť z 5,7 milionu válečných zajatců jich 3,3 milionu zemřelo hladem a na následky špatného zacházení.

   Spojencům, kteří si nevěděli rady s vojáky v řadách wehrmachtu, Stalin odpověděl požadavkem repatriace všech Rusů nalézajících se v západní zóně. Nenarazil na nejmenší potíže. Od konce října 1944 do ledna 1945 bylo bez vlastního souhlasu odesláno do Sovětského svazu více než 332 000 zajatců (z toho 1 179 ze San Franciska). Britští a američtí diplomaté nejen necítili nejmenší pochybnosti, ale dokonce přistupovali k této věci s jistou dávkou cynismu, neboť jako pan Anthony Eden dobře věděli, že k "projednání" této otázky by bylo třeba použít sílu.

   Během jaltských jednání (5. - 12. února 1945) tři protagonisté (Sověti, Angličané a Američané) uzavřeli tajné dohody, které zahrnovaly vojáky i přemístěné civilisty. Churchill a Eden souhlasili, ať Stalin rozhodne o osudu zajatců, kteří bojovali v jednotkách Ruské osvobozenecké armády (ROA) vedené generálem Vlasovem, jako by se jim mohlo dostat záruky spravedlivého soudu.

   Stalin dobře věděl, že část těchto vojáků upadla do zajetí především kvůli dezorganizaci Rudé armády, za kterou nesl sám největší odpovědnost, kvůli neschopnosti svých generálů i své vlastní. Také je nesporné, že mnoho vojáků nemělo nejmenší chuť bojovat za nenáviděný režim, a použijeme-li Leninova slova, "volilo nohama".

   Od podpisu jaltské dohody nebylo týdne, ve kterém by z britských ostrovů nesměřovaly konvoje do SSSR. Během dvou měsíců, od května do července 1945, došlo k "repatriaci" více než 1,3 milionu osob nacházejících se v západních okupačních zónách a považovaných Moskvou za "sovětské" (včetně Baltů, násilně připojených v roce 1940, a Ukrajinců). Koncem srpna již bylo takto vydáno více než 2 miliony těchto "Rusů". Někdy i za nelidských podmínek: individuální nebo kolektivní sebevraždy (celé rodiny) byly četné, sebepoškozování také; při předávání sovětským úřadům se zajatci marně pokoušeli vzdorovat pasivní rezistencí a Anglo-Američané neváhali použít sílu, aby uspokojili sovětské požadavky. Po příjezdu se repatrianti dostávali do rukou politické policie. V den přistání lodě Almanzora v Oděse, 18. dubna, došlo k prvním popravám bez soudu. Stejný scénář se opakoval, když do černomořského přístavu dorazilo loď Empire Pride.

 

   Západní země se obávaly, aby Sovětský svaz nebral anglické, americké nebo francouzské zajatce jako rukojmí a nepoužil je jako snadný prostředek k vydírání. Ukazuje se tu, jaký vstřícný postoj měly k diktátům Sovětů, kteří si takto prosadili "repatriaci" všech ruských příslušníků nebo osob ruského původu, včetně emigrantů po revoluci 1917. Tato zcela vědomá politika západních Spojenců dokonce ani nedokázala usnadnit návrat jejich vlastních občanů. Oproti tomu umožnila SSSR vrhnout obrovské množství svých lidí do vyhledávání osob odmítajících repatriaci bez ohledu na zákony spojeneckých zemí.

   Na francouzské straně Bulletin vojenské správy v Německu tvrdil, že k 1. říjnu 1945 bylo posláno na sovětskou stranu 101 000 přemístěných osob. Ve Francii samotné francouzské úřady schválily vytvoření 70 sběrných táborů, které často měly výsadu podivné exteritoriality, jako tábor v Beauregardu na okraji Paříže, nad nímž se vzdaly veškeré kontroly, a tedy přiznaly sovětským agentům z NKVD operujícím ve Francii beztrestnost porušující národní suverenitu. Sovětská strana tyto akce musela důkladně připravovat, neboť je zahájila již v září 1944 pomocí komunistické propagandy. Vedení francouzské kontrarozvědky tábor v Beauregardu zavřelo až v listopadu 1947 po únosu dětí, o které se přeli rozvedení rodiče. Roger Wybot, který akce vedl, poznamenává: "Podle informací, které se mi podařilo získat, se tento tranzitní tábor ve skutečnosti spíše podobal zařízení umožňujícímu únosy". Protesty proti této politice byly tak opožděné a dost vzácné, takže jeden z nich, publikovaný v létě 1947 v socialistickém časopise Masses, stojí za zmínku: "Snadno pochopíme, že Džingischán u moci neprodyšně zavře své hranice, aby zadržel své otroky. Že ale dostane právo vypovídat je z cizího území, přesahuje dokonce i naši zkaženou poválečnou morálku. (. . .) Jménem jakého morálního nebo politického práva lze člověka nutit, aby žil v zemi, kde mu bude vnuceno tělesné a morální otroctví? Jaký vděk čeká svět od Stalina, že zůstává němý před křikem ruských občanů, kteří raději volí smrt, než by se vrátili do své země?"

   Redaktoři časopisu rozhořčeně poukazovali na nedávná vyhoštění: "Povzbuzeny zločinnou lhostejností mas vůči pošlapání minimálního práva na azyl, dopustily se anglické vojenské úřady v Itálii zločinu, pro který nemáme jméno: 8. května bylo v Ruccione, údajně před odjezdem do Skotska, z tábora č. 7 odvedeno 175 Rusů a dalších 10 osob z tábora č. 6 (kde se nalézaly celé rodiny). Jakmile se těchto 185 osob ocitlo mimo tábor, byly jim odebrány veškeré předměty, které by mohly posloužit k sebevraždě, a bylo jim sděleno, že ve skutečnosti nepojedou do Skotska, ale do Ruska. Přesto se některým podařilo vzít si život. Téhož dne bylo také odvedeno 80 osob (všichni Kavkazané) z tábora v Pise. Všechny nešťastníky vyexpedovali do ruské zóny v Rakousku ve vagonech s anglickou eskortou. Někteří se pokusili o útěk a strážní je zastřelili. . ."

   Repatriovaní se dostali do tak zvaných "filtračních a kontrolních táborů" (vytvořených koncem roku 1941), které se nijak nelišily od pracovních lágrů a v lednu 1946 se staly součástí gulagu. V roce 1945 jimi prošlo 214 000 zajatců. Tito zajatci se tak dostali do gulagu v plném rozmachu: rozsudek zněl obvykle na šest let tábora, podle článku 58-1-b. Mezi nimi i bývalí příslušníci ROA (Ruské osvobozenecké armády), kteří se podíleli na osvobození Prahy v bojích proti jednotkám SS.

 

Zajatí nepřátelé

   SSSR neratifikoval mezinárodní dohody o válečných zajatcích (Ženeva 1929). Teoreticky konvence zajatce chránila, i když ji jejich země nepodepsaly. SSSR na tato ustanovení nijak nebral ohled. Po vítězství držel v zajetí tři až čtyři miliony německých vojáků. Mezi nimi i vojáky propuštěné ze zajetí západními mocnostmi, kteří se vrátili do sovětské zóny a byli deportováni do SSSR.

   V březnu 1947 Vjačeslav Molotov prohlásil, že milion Němců již byl repatriován (přesně 1 003 974) a že v sovětských táborech jich zbývá 890 532. Tyto údaje byly zpochybněny. V březnu 1950 vyhlásil SSSR, že repatriace zajatců již skončila. Humanitární organizace však upozorňovaly na skutečnost, že v SSSR je zadržováno nejméně 300 000 zajatců a 100 000 civilistů. 8. května 1950 lucemburská vláda protestovala proti ukončení repatriačních akcí, neboť 2 000 jejich příslušníků stále zůstávalo v zajetí v SSSR. Mělo odpírání informací v těchto záležitostech zakrývat smutnou pravdu o osudu těchto zajatců? Vzhledem k úmrtnosti v lágrech tomu můžeme věřit.

   Odhad speciální komise (vedl ji Maschke) uváděl, že asi milion německých vojenských zajatců zemřelo v SSSR v lágrech. Ze 100 000 zajatých Rudou armádou u Stalingradu jich přežilo jen 6 000.

   Po boku Němců přežívalo v únoru 1947 asi 60 000 italských vojáků (někdy se uvádí počet 80 000). Italská vláda informovala, že se k tomuto datu do Itálie vrátilo jen 12 513 zajatců. Je třeba zmínit, že se v podobné situaci nalézali také rumunští a maďarští vojáci z ruské fronty. V březnu 1954 bylo propuštěno sto dobrovolníků ze španělské Modré divize. Tento přehled by zůstal neúplný, kdybychom se nezmínili o 900 000 japonských vojáků zajatých v Mandžusku v roce 1945.

 

Malgré-nous

   Jedno úsloví, které bylo v lágrech zcela běžné, dokonale vystihuje rozmanitý původ koncentráčnické populace: "Jestli tu některá země není zastoupená, tak prostě neexistuje." Francie také měla v gulagu své vězně, které se diplomati jen chabě snažili chránit a dostat ven.

   S třemi departementy Moselle, Bas-Rhin a Haut-Rhin vítězní nacisté naložili po svém. Alsasko-Lotrinsko anektovali, germanizovali a dokonce i nacifikovali. V roce 1942 se nacisté rozhodli zařadit proti jejich vůli ročníky 1920 až 1924 do německé armády. Mnoho mladých Moselanů a Alsasanů, kteří nepociťovali nejmenší chuť sloužit v německé uniformě, se snažilo uniknout této "výsadě". Do konce války však mobilizaci neuniklo 21 ročníků Alsasanů a 14 ročníků Moselanů, celkem 130 000 mladých mužů. Většinou se dostali na ruskou frontu, kde v boji padlo 22 000 těchto Malgré-nous ("proti naší vůli"). Sověti, informovaní o této situaci Svobodnou Francií, je vyzývali ke sběhnutí a slibovali jim návrat do řad bojující Francie. Ve skutečnosti za různých okolností upadlo do sovětského zajetí celkem 23 000 Alsasanů a Lotrinčanů; takový je počet osobních spisů předaných ruskými úřady v roce 1995 francouzským úřadům. Velký počet zajatců se ocitl v tambovském 188. táboře, pod ostrahou MVD (bývalá NKVD), kde přežívali v úděsných podmínkách: nedostatek jídla (600 gramů černého chleba denně), nucená práce v lese, zoufalé bydlení (dřevěné zemljanky), žádná lékařská péče. Ti, kteří vyvázli z těchto táborů pomalé smrti, odhadují, že v letech 1944 a 1945 v nich zemřelo na 10 000 jejich druhů. Pierre Rigouot (La Tragédie des Malgré-nous. Tambov, le camp des Francais, Denoël, 1990) uvádí počet 10 000 mrtvých - v různých lágrech nebo cestou do nich. Po zdlouhavém vyjednávání se v létě 1944 podařilo dosáhnout propuštění 1 500 zajatců a jejich repatriace do Alžíru. Tambovský lágr byl sice hlavním internačním centrem Alsasanů-Lotrinčanů, ale někteří byli vězněni i v jiných lágrech a představují tak jakési podsouostroví gulagu, složené s Francouzů, kteří nemohli bojovat za osvobození své země.

 

Občanská válka a národně osvobozenecká válka

 

   Zatímco podpis německo-sovětských smluv v září 1939 způsobil zhroucení většiny komunistických stran, jejichž členové odmítali Stalinův odvrat od antifašistické politiky, německé napadení SSSR 22. června 1941 okamžitě vzkřísilo antifašistický reflex. Již 23. června Kominterna rádiem a radiotelegramy dala vědět všem svým sekcím, že na pořadu dne není socialistická revoluce, ale boj proti fašismu a národně osvobozenecká válka. Současně vyzvala všechny komunistické strany okupovaných zemí k bezprostřední ozbrojené akci. Válka se pro komunisty stala příležitostí k experimentu s novou formou akce: boj se zbraní v ruce a sabotáž hitlerovské válečné mašinerie, které mohly přerůst v partyzánskou válku. Polovojenské aparáty doznaly posílení a vytvořily zárodek komunistických ozbrojených skupin, které se v některých zemích podle zeměpisné konfigurace a momentální situace rychle změnily ve významné partyzánské útvary, už v roce 1942 především v Jugoslávii a Řecku, od konce roku 1943 i v Albánii a na severu Itálie. V nejpříznivějších případech byla tato partyzánská činnost pro komunisty příležitostí uchopit moc, v případě nutnosti i za cenu občanské války.

   Charakteristickou ukázkou této nové orientace byla Jugoslávie. Hitler musel již na jaře 1941 přispěchat na pomoc svému italskému spojenci, drženému v Řecku v šachu malou, ale odhodlanou armádou. V dubnu musel opět zasáhnout v Jugoslávii, kde došlo ke svržení Německu příznivě nakloněné vlády probritsky orientovaným pučem. V obou zemích pracovaly slabé, ale velmi zkušené komunistické strany: prošly dlouholetou ilegalitou, protože byly zakázané Stojadinovićovým a Metaxasovým diktátorským režimem.

   Po uzavření příměří došlo k rozdělení Jugoslávie mezi Itálii, Bulharsko a Německo. K tomu se připojoval takzvaně nezávislý Chorvatský stát v rukou pravicově extremistických ustašovců, vedených Ante Pavelićem, kteří proti Srbům nastolili skutečný režim apartheidu, rozhodli se zničit veškerou opozici, dopouštěli se masakrů, zahrnujících Židy i Cikány, což přimělo mnoho Chorvatů přidat se k hnutí odporu.

   Po kapitulaci jugoslávské armády 18. dubna odešli do hor jako první monarchističtí důstojníci z okruhu plukovníka Dražy Mihailoviće, zanedlouho jmenovaného vrchním velitelem jugoslávského odboje, pak ministrem války exilové vlády v Londýně. Mihailović vytvořil v Srbsku převážně srbskou armádu, četniky. Jugoslávští komunisté se připojili k myšlence, že je třeba pustit se do boje za národní osvobození, "osvobodit zemi z fašistického jha, a nikoliv zahájit socialistickou revoluci" až po přepadení SSSR 22. června 1941. Zatímco se Moskva snažila šetrně vycházet s královskou vládou a neodstrašit své anglické spojence, Tito se cítil dost silný na to, aby hrál vlastní hru, a odmítl se podrobit legální exilové vládě. Při náboru do svého vojska nekladl žádná národnostní omezení - sám byl Chorvat - a v roce 1942 založil své první partyzánské základny v Bosně. Střetnutí hnutí, která sledovala protichůdné cíle, bylo nevyhnutelné. Mihailović se pod tlakem komunistických nároků rozhodl šetřit Němce a dokonce se spojil s Italy. Situace se stala složitým propletencem, v kterém se mísily osvobozenecký boj s občanskou válkou, politická nepřátelství a etnická nenávist, do krajnosti vyhnané okupací země. Na všech stranách došlo k masakrům a pokusům zničit přímé odpůrce a vnutit populaci vlastní moc.

   Historici uvádějí celkový počet o něco více než jednoho milionu mrtvých - z více než šestnácti milionů obyvatel země. Popravy, zastřelení zajatci, dobíjení raněných a represálie všeho druhu za sebou neustále následovaly tím snáze, že balkánská kultura vždy žila z rozporů mezi klany. Je tu však rozdíl mezi masakry na četnické straně a masakry komunistickými: četnici se jen neochotně podrobovali autoritě centrální organizace - mnoho tlup se zcela vymykalo Mihailovićově kontrole - a masakrovali obyvatelstvo více podle etnických než politických kritérií. Komunisté pak na své straně jednali podle zřetelně vojenských a politických pohnutek; Milovan Djilas, jeden z Titových pobočníků, o tom po letech říká: "Rozhořčovaly nás záminky vesničanů, uváděné jako důvod, proč se daly na stranu četniků: jak říkali, báli se, že jim spálí domy, a dalších represálií. Při schůzi s Titem se o této věci jednalo a dospělo se k argumentu, že jestli dáme vesničanům na srozuměnou, že pokud se postaví na stranu vetřelců (všimněme si posunu od ´četniků´, monarchistického hnutí odporu, k ´vetřelcům, okupantům´), také jim vypálíme domy, změní názor. (. . .) Přes jisté váhání Tito nakonec jasně rozhodl: ´Dobře, občas můžeme spálit nějaký dům nebo vesnici.´ Později Tito vydal v tomto smyslu rozhodnější, protože zcela jednoznačné rozkazy."

   Po italské kapitulaci v září 1943 a Churchillově rozhodnutí poskytnout spojeneckou pomoc spíše Titovi než Mihailovićovi a následném Titově založení Antifašistické rady pro národní osvobození Jugoslávie (AVNOJ) v prosinci 1943 získali komunisté zjevnou politickou převahu nad svými odpůrci. Na přelomu let 1944 a 1945 se komunističtí partyzáni chystali ovládnout celou Jugoslávii. S blížící se německou kapitulací se Pavelić, jeho armáda, policisté, úřednictvo i s rodinami - celkem několik desítek tisíc osob - vypravili k rakouské hranici. V Bleiburgu se k nim připojili slovinští modří gardisté a černohorští četnici a všichni se vzdali anglickým vojákům, kteří je vydali Titovi.

   Vojáci a policisté všeho druhu se museli vracet na stokilometrových pochodech smrti přes celou Jugoslávii. Slovinské zajatce odvedli do blízkosti Kocevje v Slovinsku, kde jich pobili dvacet až třicet tisíc. Poražení četnici neunikli pomstě partyzánů, kteří žádné zajatce nebrali. Milovan Djilas se zmiňuje o konci srbských bojovníků, ale neodvažuje se popsat pravděpodobně velmi hrůzné podrobnosti tohoto konečného tažení: "Dražovy (Mihailovićovy) oddíly byly zničeny zhruba ve stejné době jako slovinské. Skupinky četniků vracející se po porážce do Černé Hory přinesly zprávy o nových ukrutnostech. Nikdo o tom rád nemluvil - dokonce ani ti ne, kdo vysoko třímali revoluční uvědomělost -, jako kdyby šlo o děsivý sen." Zajatý Draža Mihailović byl souzen, odsouzen k trestu smrti a popraven kulkou 17. července 1946. Jednoznačně byla odmítnuta svědectví důstojníků ze spojeneckých misí, kteří byli vyslaní k jeho štábu a po jeho boku bojovali s Němci. Stalin hned po skončení války sdělil Milovanu Djilasovi jádro své filozofie: "Kdokoliv obsadí území, prosadí v něm svůj sociální systém."

 

   Za války se řečtí komunisté ocitli v podobné situaci jako jejich jugoslávští soudruzi. 2. listopadu 1940, několik dní po italském vpádu do Řecka, vydal Nikos Zachariadis, tajemník Komunistické strany Řecka (KSŘ), vězněný od září 1936, výzvu k odporu: "Řecký národ dnes vede národně osvobozeneckou válku proti mussoliniovském fašismu. (. . .) Všichni do boje, všichni na svá místa." Už 7. prosince však manifest ilegálního ústředního výboru popřel tuto orientaci a KSŘ se vrátila k oficiální linii Kominterny, linii revolučního poraženectví. 22. června 1941 došlo k jednoznačnému obratu: KSŘ vydala všem svým členům rozkaz organizovat "boj na obranu Sovětského svazu a svrhnout cizí fašistické jho".

   Zkušenosti s prací v ilegalitě byly významným trumfem v rukou komunistů. Dne 16. července 1941, stejně jako všechny ostatní komunistické strany, vytvořili Národní osvobozeneckou dělnickou frontu (Ergatiko Ethniko Apélevthériko Métopo, EEAM), sdružující tři odborové organizace. 27. září vznikla EAM (Ethniko Apélevthériko Métopo). Tato Národně osvobozenecká fronta byla ozbrojeným křídlem komunistů. 10. února 1942 se zrodila ELAS (Ellinikos Laikos Apélevthérotikos Stratos), Národně osvobozenecká lidová armáda, jejíž první partyzánské skupiny vznikly v květnu z iniciativy Arise Veluchiotise (Thanassise Klarase), zkušeného aktivisty, který podepsal kajícné doznání, aby dosáhl propuštění na svobodu. Od této chvíle řady ELAS stále rostly.

   ELAS však nebyla jediná vojenská organizace hnutí odporu. EDES (Ethnikos Démokratikos Ellinikos Syndesmos), Národní demokratický řecký svaz, založili republikánští vojáci a civilisté už v září 1941; plukovník ve výslužbě Napoleon Zervas pak velel jiné vlastní partyzánské skupině. Třetí organizaci, EKKA (Ethniki Kai Koiniki Apélevthérosis), Hnutí za národní a sociální osvobození, vytvořenou v říjnu 1942, vedl plukovník Psarros. Každá z těchto organizací se snažila přetáhnout na svou stranu aktivisty a bojovníky těch druhých.

   Úspěchy a síla ELAS umožnily komunistům chladně uvažovat o prosazení své nadvlády nad celým ozbrojeným odbojem. Opakovaně zaútočili na partyzány z EDES, stejně jako na EKKA, kterou donutili rozptýlit a znovu zorganizovat jednotky. Koncem roku 1942 v západní Thesálii na úpatí pohoří Pindos vytvořili major Kostopulos (přeběhlík z EAM) a plukovník Safaris odbojovou jednotku v srdci oblasti kontrolované EAM; ELAS ji obklíčil a nechal pobít bojovníky, kterým se nepodařilo uniknout nebo kteří odmítli vstoupit do jejích řad. Zajatý Safaris nakonec souhlasil s tím, že se stane velitelem hlavního štábu ELAS.

   Přítomnost britských důstojníků, kteří přijeli na pomoc řeckému odporu, zneklidňovala velitele ELAS; komunisté se obávali, že Angličané prosadí obnovení monarchie. Byl tu ovšem rozdíl mezi postojem vojenského křídla vedeného Veluchiotisem a samotnou KSŘ, vedenou Giorgosem Siantosem, který hodlal sledovat linii zvolenou Moskvou - politiku antifašistické koalice. Činnost Angličanů měla dočasně pozitivní výsledek, protože jejich vojenská mise dosáhla v červenci 1943 podpisu jakési dohody všech tří hlavních formací: ELAS, čítající v té době 18 000 mužů, 5 000 EDES a 1 000 EKKA.

   Italská kapitulace 8. září okamžitě změnila situaci. Bratrovražedná válka začala s prudkou německou ofensivou proti EDES, donucenou se stáhnout, a postavenou tak proti silným praporům ELAS, které začaly manévrovat se snahou ji zničit. O odstranění EDES rozhodlo vedení KSŘ, které tak chtělo využít nové trumfy k vyšachování anglické politiky. Partyzáni vedení Zervasem však po čtyřdenních bojích dokázali uniknout z obklíčení.

   Tato občanská válka uvnitř národně osvobozenecké války skýtala Němcům nevídané manévrovací možnosti a jejich vojsko napadalo o své vůli jednu nebo druhou odbojovou organizaci. Spojenci se iniciativně rozhodli skoncovat s občanskou válkou: boje mezi ELAS a EDES ustaly v lednu 1944 podpisem dohody v Place. Neměla dlouhého trvání: o několik týdnů později zaútočila ELAS na EKKU plukovníka Psarrose, kterého po pětidenních bojích porazila a zajala. Psarrose a jeho důstojníky zmasakrovali; Psarros sám byl sťat.

   Akce komunistů měly za následek demoralizaci odboje a diskreditaci EAM; v celých oblastech proti ní převládla taková nenávist, že někteří partyzáni vstupovali do bezpečnostních praporů organizovaných Němci. Občanská válka skončila, až když ELAS vyslovila svou ochotu spolupracovat s řeckou exilovou vládou v Káhiře. V září 1944 se šest představitelů EAM-ELAS stalo členy vlády národní jednoty premiéra Jeorjiose Andrease Papandrea. 2. září, jakmile začala německá evakuace z Řecka, zahájila ELAS dobývání Peloponésu, který neměla pod kontrolou vzhledem k přítomnosti Bezpečnostních praporů. Dobytá města a městečka postihl "trest". V Melingale bylo zmasakrováno 1 400 mužů, žen a dětí spolu s padesátkou důstojníků a poddůstojníků Bezpečnostních praporů.

   Zdálo se, že nic nestojí v cestě hegemonii EAM-ELAS. Ovšem Athény, osvobozené 12. října, jim nepodléhaly vzhledem k britskému vylodění v Pireu. Vedení KSŘ váhalo s pokusem o změření sil. Mělo snad v úmyslu sehrát svou hru v koaliční vládě? Nic není nejistější. Zatímco KSŘ odmítala demobilizaci ELAS, o kterou požádala vláda, komunistický ministr zemědělství Jannis Zegvos požadoval rozpuštění jednotek poslušných rozkazů vlády. Dne 4. prosince vstoupily hlídky ELAS do Athén a došlo k střetům s vládními silami. Druhého dne se téměř celé město ocitlo pod kontrolou ELAS, která do něho vrhla masu 20 000 mužů; Britové však kladli odpor a počítali s příchodem posil. ELAS také 18. prosince zaútočila na EDES v Epiru. Souběžně s boji zahájili komunisté krvavou protimonarchistickou lázeň.

   Jejich ofenziva však neprorazila. Na konferenci ve Varkize byli nuceni podepsat dohodu o odzbrojení ELAS. Ve skutečnosti však velké množství zbraní a munice pečlivě ukryli. Aris Veluchiotis, jeden z hlavních velitelů, odmítl varkizské dohody a odešel se stovkou mužů do hor, odtud přešel do Albánie, odkud hodlal znovu zahájit ozbrojený boj. Na otázku po příčinách porážky EAM-ELAS Veluchiotis zcela upřímně odpověděl: "Málo jsme zabíjeli. Angličani se zajímali o tuhle křižovatku, nazývanou Řecko; kdybychom nenechali žádného z jejich přátel naživu, nemohli se nikde vylodit. Ale ostatní mi říkali, že jsem zabiják: vidíte, kam nás dovedli," a dodal: "Revoluce uspěje, když řeky zrudnou krví, a stojí za to ji prolévat, pokud je odměnou dokonalá lidská společnost." Zakladatel ELAS Aris Veluchiotis padl v červnu 1945 v boji v Thesálii, několik dní po svém vyloučení z KŘS. Porážka EAM-ELAS rozpoutala jako reakci nastřádanou nenávist ke komunistům a jejich spojencům. Polovojenské skupiny zavraždily mnoho komunistů; mnoho jich skončilo ve vězení; vedoucí činitelé byli většinou deportováni na ostrovy.

   Nikos Zachariadis, generální tajemník KSŘ, se vrátil v půli května z Německa, kde byl vězněn v Dachau. Jeho první prohlášení jednoznačně oznámila politiku KSŘ: "Buďto se vrátíme k podobnému, ale tvrdšímu režimu, než je monarchisticko-fašistická diktatura, nebo se zápas EAM o národní osvobození dovrší zřízením lidové demokracie v Řecku." Vykrvácené Řecko nemělo šanci poznat občanský mír. V říjnu VII. sjezd strany potvrdil cíle definované Zachariadisem. První etapou bylo dosáhnout odchodu britských vojsk. V lednu 1946 SSSR projevil svůj zájem o Řecko v interpelaci u Rady bezpečnosti OSN o nebezpečí, které představuje anglická přítomnost v zemi. 12. února, kdy nadcházející všeobecné volby nenechávaly nikoho na pochybách o porážce komunistů - strana ostatně prohlásila, že se jich nezúčastní -, se KSŘ rozhodla zorganizovat s podporou jugoslávských komunistů povstání.

 

   V prosinci došlo k setkání členů Ústředního výboru KSŘ a jugoslávských a bulharských důstojníků. Řeckým komunistům se dostalo ujištění, že mohou použít Albánii, Jugoslávii a Bulharsko jako týlové základny. Po celé tři roky v nich jejich bojovníci měli útočiště, pečovalo se tu o raněné a sloužily k skladování vojenského materiálu. Všechny přípravy proběhly několik měsíců po založení Informbyra a zdá se, že povstání řeckých komunistů dokonale zapadalo do nové kremelské politiky. 30. března 1946 KSŘ na sebe vzala zodpovědnost za rozpoutání třetí občanské války. První útoky Demokratické armády, vytvořené 28. října 1946 a vedené generálem Vafiadisem Markosem, byly provedeny podle jednotného vzoru; přepadla se četnická stanice, posádka byla vybita a došlo k popravám místní honorace. Po celý rok 1946 KSŘ zároveň otevřeně vystupovala v politickém životě.

   V prvních měsících roku 1947 generál Markos znásobil své akce: došlo k útokům na desítky vesnic, popraveny byly stovky venkovanů. Násilné odvody rozhojnily řady AD. Když vesnice neuposlechla, byla vydána všanc represáliím; jedna makedonská vesnice draze zaplatila za svůj odpor: 48 domů bylo vypáleno, 12 mužů, 6 žen a 2 nemluvňata neušli popravě. Od března 1947 docházelo k systematickému vraždění předsedů obecních rad a stejně tak kněží. V březnu již v zemi bylo 400 000 uprchlíků. Politika teroru vyvolala reakci: extrémní pravicové skupiny zabily četné komunisty a levičáky.

   V červnu 1947 po návštěvě v Bělehradu, Praze a Moskvě oznámil Zachariadis brzké vytvoření "svobodné" vlády. Jak se zdá, řečtí komunisté věřili, že se jim podaří jít stejnou cestou, jakou postupoval Tito o čtyři roky dříve. K oficiálnímu sestavení vlády došlo v prosinci. Jugoslávci dokonce dodali dobrovolníky - bylo jich téměř deset tisíc! - vybrané z řad vlastní armády. Četné zprávy z vyšetřování Zvláštní komise OSN pro Balkán potvrzují význam, který tato pomoc měla pro Demokratickou armádu. Rozchod Tita a Stalina na jaře 1948 měl pro řecké komunisty bezprostřední následky. Pomoc sice dostávali až do podzimu, ale Tito začal od celé akce ustupovat, což vyvrcholilo uzavřením hranic. Za rozsáhlé letní ofenzivy vládních sil musel svou hranici uzavřít i Enver Hodža. Řečtí komunisté se ocitli v rostoucí izolaci a také se množily vnitřní neshody. Boje přesto pokračovaly až do srpna 1949. Mnoho bojovníků se stáhlo do Bulharska, než našli útočiště po celé východní Evropě, především v Rumunsku a SSSR. Do hlavního města Uzbekistánu Taškentu dorazily tisíce uprchlíků, mezi nimi 7 500 komunistů. KSŘ po své porážce prošla v exilu celou řadou čistek do té míry, že se v září 1955 spor mezi zastánci a protivníky Zachariadise zvrhl v násilné střetnutí; sovětská armáda musela zasáhnout, aby znovu nastolila klid, za cenu stovek zraněných.

 

   Přijetí poražených z řecké občanské války v SSSR je tím paradoxnější, že Stalin v této době již podstatně zničil starou řeckou komunitu, která po staletí žila v Rusku a odhadovala se v roce 1917 na 500 000 až 700 000 osob, především na Kavkaze a černomořském pobřeží. V roce 1939 jich zbývalo 410 000 a v roce 1960 jen 177 000. Od prosince 1937 došlo k deportaci 285 000 Řeků z velkých měst do oblastí Archangelska, Komiské republiky a severovýchodní Sibiře. Někteří se mohli vrátit do Řecka. Právě v této době byli v SSSR zlikvidováni bývalý tajemník KSŘ A. Haitas a pedagog J. Jordinis. V roce 1944 došlo k deportaci deseti tisíc krymských Řeků, pozůstatku někdejší kvetoucí komunity, do Kirgizie a Uzbekistánu, obviněných, že za války zaujali proněmecký postoj. Za jednu jedinou noc bylo deportováno 30 000 Řeků z Gruzie do Kazachstánu. V dubnu 1950 postihl stejný osud všechny batumské Řeky.

 

Řecké děti a sovětský Minotaurus

   V letech občanské války 1946 - 1948 řečtí komunisté provedli ve všech oblastech pod svou kontrolou sčítání dětí obou pohlaví od tří do čtrnácti let. V březnu 1948 tyto děti shromáždili v pohraničních oblastech a několik tisíc jich odvedli do Albánie, Jugoslávie a Bulharska. Venkované se snažili své děti zachránit a skrývali je v lesích. Červený kříž jich za nesmírných potíží spočítal 28 296. Po rozchodu Tita s Informbyrem v létě 1948 byla část dětí (11 600) zadržovaných v Jugoslávii přes protesty řecké vlády převezena do Československa, Maďarska, Rumunska a Polska. 17. listopadu 1948 III. zasedání OSN přijalo rezoluci odsuzující únos řeckých dětí. V listopadu 1949 požadovalo Valné shromáždění OSN návrat těchto dětí. Všechna následující rozhodnutí OSN zůstala, stejně jako předchozí, bez odpovědi. Sousední komunistické režimy zarputile tvrdily, že u nich děti mají lepší životní podmínky než v samotném Řecku. Snažily se přesvědčit, že tato deportace byla humanitárním aktem.

   Vynucený exil dětí však probíhal za podmínek takové nouze, podvýživy a epidemií, že jich mnoho zemřelo. Žily shromážděné v "dětských vesničkách", kde se jim mimo všeobecné vzdělání také dostávalo politického školení. Od třinácti let nuceně vykonávaly těžké práce, například při kultivaci panenské půdy v hartchagských močálech v Maďarsku. Záměrem komunistických vedoucích představitelů bylo zformovat novou generaci absolutně oddaných členů strany. Neúspěch záměru byl zcela zřejmý: v roce 1956 padl Řek jménem Constantinidés po boku Maďarů v boji proti Rusům. Jiným se podařilo uprchnout z východního Německa.

   V letech 1950 - 1952 bylo do Řecka vráceno jen 684 dětí. V roce 1963 došlo k repatriaci asi 4 000 dětí (některé z nich se narodily v komunistických zemích). Řecká komunita v Polsku čítala počátkem 80. let několik tisíc členů. Někteří vstoupili do odborů Solidarność a byli zatčeni po puči generála Jaruzelského. Za demokratizace po roce 1989 se několik tisíc těchto Řeků vrátilo z Polska do Řecka.

(La Question grecque devant les Nations unies, zpráva Zvláštní komise pro Balkán, 1950)

 

   V ostatních západoevropských zemích bylo pokušení komunistů uchopit v souvislosti s odbojem a osvobozením moc rychle zahnáno přítomností anglo-amerických vojsk a od konce 1944 i Stalinovými směrnicemi, kterými doporučoval komunistům ukrýt zbraně a vyčkat lepší příležitosti k uchopení moci. Vyplývá to zcela zřetelně i z rozhovoru vedeného v Kremlu dne 19. listopadu 1944 mezi Stalinem a Mauricem Thorezem, generálním tajemníkem Francouzské komunistické strany, který strávil válku v SSSR a chystal se na návrat do Francie.

   Po válce a přinejmenším do Stalinovy smrti v roce 1953 přetrvávaly v mezinárodním komunistickém hnutí násilné způsoby a teror nastolený v řadách Kominterny před válkou. Ve východní Evropě potlačování skutečných nebo údajných odpůrců bylo velmi urputné, zejména během velkých inscenovaných procesů (viz kapitolu od Karla Bartoška). Tento teror vyvrcholil v roce 1948 krizí mezi Titem a Stalinem. Tito, který se odmítl podrobit a dokázal čelit Stalinově všemoci, byl označen za nového Trockého. Stalin se ho pokusil nechat zavraždit, avšak Tito byl ve střehu a mohl se spolehnout na ochranu ze strany vlastního státního aparátu. Vzhledem k nemožnosti Tita zlikvidovat, propadly komunistické strany na celém světě orgii politických symbolických vražd a vyloučily ze svých řad "titovce", kteří posloužili jako hromosvod. Jednou z těchto prvních obětí, která měla pykat za pomyslná provinění, se stal generální tajemník Norské komunistické strany Peder Furubotn, starý kominternista, který si po dlouholetém pobytu v SSSR už jednou zachránil kůži návratem do Norska v roce 1938. 20. října 1949 Furubotna na stranické schůzi obvinil z titoismu muž Moskvy, jistý Strand Johansen. Furubotn však měl ve straně silné slovo, svolal 25. října ústřední výbor a oznámil, že podává demisi spolu s celým vedením, pokud co nejdříve nedojde k novým volbám členů ústředního výboru a pokud mezinárodní komise nepřezkoumá vznesené obvinění. Furubotnovi protivníci byli zaskočeni. K všeobecnému zděšení však následujícího dne Johansen a několik jeho pomocníků vtrhli do sídla ústředního výboru se zbraní v ruce a vyhnali přívržence generálního tajemníka. Potom uspořádali schůzi, na které odhlasovali vyloučení Furubotna, který dobře znal sovětské metody a zabarikádoval se ve svém bytě s ozbrojenými přáteli. Po tomto dokonalém "rodeu", hodném napínavého detektivního filmu, ztratila norská KS většinu svých aktivních členů. Johansen sám, totálně zmanipulovaný sovětskými agenty, se nakonec zbláznil.

   Poslední dějství období teroru v mezinárodním komunistickém hnutí se odehrálo v roce 1957. Imre Nagy, maďarský komunista, který se na čas v roce 1956 postavil do čela revolty v Budapešti (viz kapitolu od Karla Bartoška), se uchýlil na jugoslávské velvyslanectví, odkud odmítal odejít, protože se obával o svůj život. Po složitých manévrech se Sovětům podařilo se ho zmocnit a rozhodli, že bude souzen v Maďarsku. Maďarská komunistická strana však na sebe nechtěla vzít výlučnou odpovědnost za tuto legální vraždu a využila I. světovou konferenci komunistických stran, konanou v listopadu 1957 v Moskvě, aby nechala schválit Nagyovu smrt všemi přítomnými komunistickými předáky, mezi nimiž byl Francouz Maurice Thorez a Ital Palmiro Togliatti - čestnou výjimkou byl polák Gomulka. Nagy pak byl odsouzen k trestu smrti a oběšen 16. června 1958.

 

2/ Stín NKVD ve Španělsku

Stéphane Courtois Jean-Louis Panné

 

   17. července 1936 povstali španělští vojáci v Maroku pod vedením generála Franka proti republikánské vládě. Následujícího dne se vzpoura rozšířila na kontinent. Dne 19. července ji v mnoha městech (Madrid, Barcelona, Valencie, Bilbao) zastavila generální stávka a mobilizace lidových vrstev. Občanská válka nazrávala již několik měsíců. 16. února 1936 ve volbách jen velmi těsně zvítězila lidová fronta: pravice získala 3 997 000 hlasů (132 poslanců), střed 449 000 a lidová fronta 4 700 000 (267 poslanců). Socialisté jich měli 89, Republikánská levice 84, Republikánská unie 37, Komunistická strana Španělska (KSŠ) 16, POUM (Dělnická strana marxistického sjednocení, vzniklá v roce 1935 sloučením Dělnickorolnického bloku Joaquina Maurina s Komunistickou levicí Andreu Nina) pouze jednoho. Zastoupení neměla jedna z nejvýznamnějších španělských sil: anarchisté z Národní konfederace práce (CNT) a z Iberské anarchistické federace FAI (1 577 547 členů oproti 1 444 474 členům Socialistické strany a Všeobecného svazu práce - UGT), věrni svému učení, nepostavili žádné kandidáty, ale bez jejich hlasů a hlasů jejich přívrženců lidová fronta nemohla zvítězit. Šestnáct poslanců za KSŠ představovalo podstatně vyšší zastoupení, než odpovídalo její skutečné síle: uváděla 40 000 členů, ale pravděpodobně se nejednalo o ví než desítku tisíc aktivistů, kteří řídili silné satelitní organizace, zahrnující celkem víc než sto tisíc členů.

   Rozdělená a ze všech možných směrů poskládaná levice, silná pravice a odhodlaná extrémní pravice (Falanga), sociální neklid ve městech (stávky) a na venkově (obsazování půdy), armáda těšící se obrovským výsadám, slabá vláda, rozličná spiknutí, neustále rostoucí politické násilí: to vše přispělo k rozpoutání občanské války, na kterou mnozí jen čekali. Od samého počátku dostala zvláštní dimenzi: v evropském měřítku symbolizovala střetnutí mezi fašistickými státy a demokraciemi. Vstup Sovětského svazu na kolbiště pak posílil polarizační efekt mezi pravicí a levicí.

 

Komunistická generální linie

 

   Kominterna se jen málo věnovala situaci ve Španělsku, která ji začala zajímat až po pádu monarchie v roce 1931 a především po dělnickém povstání v Asturii 1934. Sovětský svaz také neměl žádný zvláštní zájem, neboť k vzájemnému uznání obou zemí došlo až v roce 1936, po rozpoutání občanské války, když Sovětský svaz podepsal dohodu o "nezasahování", přijatou Anglií a Francií již v červenci, v naději, že se podaří zabránit internacionalizaci občanské války. Sovětský velvyslanec Mark Izraelevič Rozenberg se ujal své funkce 27. srpna.

   Komunisté toužili po větším vlivu a navrhli sloučení své strany se stranou socialistickou. Tato taktika poprvé doznala úspěchu na úrovni mládežnických organizací se vznikem Sjednocené socialistické mládeže 1. dubna 1936, podruhé vytvořením Sjednocené socialistické strany Katalánska 26. června téhož roku.

   Ve vládě premiéra Larga Caballera, která začala úřadovat v září 1936, měla KSŠ jen dvě ministerská křesla, Jesus Hernández veřejné školství a Vicente Uribe zemědělství. Sověti si však na tuto vládu rychle získali velký vliv. Rozenberg se díky sympatiím, s nimiž ho přijímali členové vlády (Alvarez del Vayo, Juan Negrín), prosadil jako jakýsi vicepremiér a zúčastnil se zasedání rady ministrů; v ruce měl významný trumf, protože SSSR projevil ochotu dodávat republikánům zbraně.

   Takové zasahování sovětské státostrany mimo její obvyklou sféru nabývá zvláštního významu; dochází k němu v klíčové chvíli, která umožňuje obrat téměř dvacet let po uchopení moci bolševiky, v mezinárodním kontextu, který jí brzy umožní rozšířit ve dvou následujících etapách (1939 - 1941 a 1944 - 1945) moc SSSR ve střední a východní Evropě. Ve Španělsku spojení hlubokého sociálního hnutí, připomínajícího ta, která vzešla z první světové a z ruské občanské války, otevírají nečekané pole pro intervenci. Španělsko let 1936 - 1939 je pro Sověty laboratoř, ve které na základě svých nastřádaných zkušeností dokáží rozvinout celou svou politickou výzbroj a vyzkoušet techniky, k nimž se opět vrátí na začátku 2. světové války a které všeobecně uplatní na jejím konci. Sledují několik cílů současně, ale tím nejnaléhavějším je, aby Komunistická strana Španělska (plně pod dohledem služeb Kominterny a NKVD) získala kontrolu nad státní mocí a republika co nejvěrněji plnila přání Moskvy. Takový cíl předpokládá zavedení sovětských metod, na prvním místě z nich všudypřítomnost policejního státu a likvidaci všech nekomunistických sil.

   V průběhu roku 1936 Ercoli - italský komunista Palmiro Togliatti, jeden z členů vedení Kominterny - definoval základní charakteristické rysy občanské války, kterou označil za "národní revoluční válku". V jeho pojetí španělská, lidová, národní a protifašistická válka staví komunisty před nové úkoly: "Španělský lid řeší novým způsobem úkoly buržoazně demokratické revoluce." Brzy pojmenoval i nepřátele tohoto pojetí španělské revoluce: republikánské předáky a "dokonce i špičky Socialistické strany", "živly, které pod pláštíkem anarchismu oslabují semknutost a jednotu lidové fronty ukvapenými projekty násilné kolektivizace" . . . Stanovil cíl: komunistickou hegemonii, dosažitelnou prostřednictvím "jednotné fronty socialistické a komunistické strany, vytvoření jednotné organizace pracující mládeže, vytvoření Sjednocené strany proletariátu v Katalánsku (PSUC), přeměnu samotné komunistické strany ve velkou masovou stranu." V červnu 1937 Dolores Ibarruri, španělská komunistka známější pod jménem La Pasionaria a proslavená svými výzvami k odporu, navrhla nový cíl: "demokratickou a parlamentní republiku nového typu."

   Bezprostředně po frankistickém pronunciamientu Stalin projevil relativní lhostejnost k španělské situaci, jak to připomínal Jef Last, který v létě 1936 doprovázel André Gida do Moskvy: "Velmi nás rozhořčil absolutní nezájem o tyto události. Na žádném setkání o tom nepadla zmínka, a když jsme se tématu dotkli při soukromém rozhovoru, zdálo se, že se všichni bedlivě vyhýbají vyslovení osobního názoru." Po dvou měsících a vzhledem k podobě, kterou na sebe vzaly události, Stalin pochopil, jaké výhody může získat v rovině diplomacie i v rovině propagandy. Připojením k "neintervenční" politice se SSSR výrazněji zapojoval do mezinárodního společenství, a mohl se tak snažit podporovat větší autonomii Francie vůči Velké Británii. Zároveň se SSSR potají zavázal dodávat zbraně Španělské republice a vojensky jí pomáhat, k čemuž také chtěl využít možnosti nabízené vládou lidové fronty ve Francii, ochotné spolupracovat se sovětskými službami při organizaci materiální pomoci španělským republikánům. Na pokyn Léona Bluma se zástupce vedoucího kabinetu na ministerstvu financí Gaston Cusin sešel se sovětskými představiteli a emisary, kteří se usadili v Paříži, odkud organizovali dopravu zbraní a nábor dobrovolníků do Španělska. Jestliže sovětský stát údajně zůstával mimo hru, Kominterna plně zmobilizovala všechny své sekce ve prospěch republikánského Španělska, jehož zápas proměnila v nesmírně silný propagandistický antifašistický vektor, mimořádně prospívající komunistickému hnutí.

   Ve Španělsku samém komunistická taktika spočívala v obsazování stále nových pozic, umožňujících orientovat politiku republikánské vlády směrem vyhovujícím politice sovětské státostrany, která měla zájem na maximálním využití válečné situace. Jeden z vedoucích činitelů POUM, Julian Gorkin, byl nepochybně první, kdo v eseji nazvané Espaňa, primer ensayo de democracia popular (Buenos Aires, 1961) poukázal na souvislosti mezi sovětskou politikou v republikánském Španělsku a nastolením lidových demokracií; tam kde Gorkin vidí uplatnění předem stanovené politické linie, vysvětluje španělský historik Antonio Elorza komunistickou politiku ve Španělsku spíše jako důsledek "monolitního nepluralitního pojetí politických vztahů uvnitř lidové fronty i úlohy strany, která se přirozeně snaží změnit spojenectví v platformu, ve které může získat hegemonické postavení". Antonio Elorza však zdůrazňuje to, co se stane neměnným rysem komunistické politiky: prosadit hegemonii KSŠ nad všemi antifašisty, "nejen proti vnějšímu fašistickému nepříteli, ale také proti vnitřní opozici". Dodává: "V tom je projekt přímým precedentem strategie cesty k moci v tak zvaných lidových demokraciích."

   Realizace záměru už byla na spadnutí, když Moskva začala uvažovat v září 1937 o konání voleb: jednotné kandidátky měly KSŠ dát možnost co nejvíce získat z takového "národního plebiscitu". Stalinem inspirovaný a pečlivě sledovaný projekt směřoval k vzniku "demokratické republiky nového typu". Počítal s odstraněním ministrů odmítajících komunistickou politiku. Pokus však ztroskotal na odporu, na který narazil mezi spojenci KSŠ, a také vzhledem k znepokojivému vývoji postavení republikánů po neúspěchu teruelské ofenzivy 15. prosince 1937.

 

"Poradci" a agenti

 

   Jakmile se Stalin rozhodl, že španělské hřiště SSSR skýtá mnoho možností a že je užitečné na něm zasáhnout, vyslala Moskva do Španělska početný kontingent kádrů, podléhajících velmi různorodým instancím. Nejprve vojenské poradce, kterých se ve Španělsku nalézalo průběžně 700 až 800 a celkem se jich vystřídalo 2 044 (podle sovětského pramene), mezi nimi i budoucí maršálové Koněv a Žukov, nebo generál V. E. Gorjev, vojenský atašé v Madridu. Moskva také mobilizovala své kominternisty jako oficiální nebo poloúřední "emisary" trochu jiného druhu. Někteří tam byli nastálo, jako Argentinec Vittorio Codovilla, který hrál významnou úlohu v řadách KSŠ od počátku 30. let a vlastně ji řídil, Maďar Ernö Gerö (přezdívaný "Pedro"), který se po válce měl stát jedním z pánů komunistického Maďarska, Ital Vittorio Vidali (podezíraný z účasti na vraždě kubánského komunistického a studentského vůdce Julia Antonia Melly v roce 1929), který se stal prvním politickým komisařem 5. pluku, organizovaného komunisty od ledna 1937, Bulhar Minev-Stepanov, který pracoval ve Stalinově sekretariátu od roku 1927 do roku 1929, Ital Palmiro Togliatti, který přijel v červenci 1937 jako představitel Kominterny. Jiní se zúčastnili inspekčních cest, jako francouzský komunista Jacques Duclos.

   Souběžně Moskva poslala do Španělska silný kontingent zástupců svých služeb. Kromě V. A. Antonova-Ovsejenka, velitele útoku na Zimní palác v Petrohradě v říjnu 1917, který se vylodil v Barceloně 1. října 1936, v něm byli Alexandr Orlov (pravým jménem L. Feldbin), hlava NKVD ve Španělsku, Polák Arthur Staszewski, bývalý důstojník Rudé armády, nyní obchodní atašé, generál Jan Berzin, šéf zpravodajské služby Rudé armády, Michail Kolcov, redaktor Pravdy a skrytý Stalinův mluvčí, který se usadil na ministerstvu války. Leonid Jetingon, velitel jednotek Státní bezpečnosti (NKVD), a jeho podřízený Pavel Sudoplatov se také vydali do Barcelony; Jetingon měl od roku 1936 na starosti vedení teroristických operací, Sudoplatov dorazil až v roce 1938. Jakmile se tedy Stalin rozhodl ve Španělsku zasáhnout, soustředil tu celý štáb schopný koordinovaně vyvíjet činnost v nejrůznějších oblastech. Jak se zdá, v noci na 14. září 1936 svolal šéf NKVD Jagoda do Ljubljanky v Moskvě koordinační schůzku o komunistické intervenci ve Španělsku. Vytyčeným cílem bylo bojovat proti frankistům a německým nebo italským agentům, ale také sledovat a zneškodňovat odpůrce komunistů a SSSR přímo v republikánském táboře. Sovětský zásah měl být co nejutajenější a nejmaskovanější, aby nijak nekompromitoval sovětskou vládu. Máme-li věřit generálovi Krivickému, který vedl vnější služby NKVD v západní Evropě, jen asi čtyřicet ze zhruba tří tisíc Sovětů ve Španělsku se skutečně zúčastnilo bojů, ostatní byli vojenskými a politickými poradci nebo zpravodajskými agenty.

   Sověti zprvu soustředili své snahy na Katalánsko. V září 1936 generální komisariát veřejného pořádku Rady katalánské generalitat, infiltrovaný komunisty, vytvořil prostřednictvím vyhlášky uvnitř katalánských tajných služeb (SSI) informační skupinu (Grupo de información), vedenou jistým Marianem Gómezem Emperadorem; tato oficiální služba, která zanedlouho zaměstnávala asi padesát osob, byla ve skutečnosti maskovanou anténou NKVD. Sjednocená socialistická strana Katalánska - název zvolený komunisty - souběžně vytvořila svou Servicio Extranjero - cizineckou službu -, jejímž úkolem bylo prověřovat všechny komunisty ze zahraničí, kteří chtěli bojovat ve Španělsku a procházeli Barcelonou; i tato služba byla pod striktní kontrolou NKVD a sloužila k maskování jeho činnosti.

   Jeden muž patřil do obou instancí, a jak se ukázalo, byl místním šéfem NKVD, přímo podléhajícím Orlovovi a Gerömu: Alfredo Hertz. Hertz, německý komunista, jehož totožnost se dosud nepodařilo spolehlivě zjistit, pronikl do Cuerpo de Investigación y Vigilancia (vyšetřovacího a bezpečnostního sboru katalánské vlády); pod kontrolou měl pasovou službu, a tedy i všechny příjezdy a výjezdy; měl také oprávnění používat elitní policejní přepadovou jednotku guardias de asalto. Prostřednictvím sítě svých agentů ve vládním komisariátu pro veřejný pořádek získával Hertz informace od jiných komunistických stran - černé seznamy různých antifašistů, udání na kriticky smýšlející komunisty, životopisné údaje poskytnuté kádrovými službami každé KS - a předával je státnímu oddělení vedenému komunistou Victoriem Salou. Hertz si vytvořil vlastní službu, Servicio Alfredo Hertz, která pod legálním krytím byla paralelní policií složenou ze zahraničních a domácích komunistů. Pod jeho vedením vznikla kartotéka všech cizinců žijících v Katalánsku, později rozšířená na celé Španělsko, a také černé seznamy všech nežádoucích, kteří měli být odstraněni. V prvním období od září do prosince 1936 nebylo pronásledování odpůrců soustavné. NKVD jen postupně vypracovala skutečné plány represe proti ostatním politickým republikánským silám. Přednostně se zaměřila na sociální demokraty, anarchosyndikalisty, trockisty a neortodoxní komunisty nebo takové, kteří vyjadřovali odlišné politické názory. Je nesporné, že mnoho z těchto "nepřátel" mělo ke komunistům kritický postoj, odmítalo jejich hegemonické snahy i jejich podřízenost SSSR. Pochopitelně, jako vždy v podobných situacích mohla s represí souviset i osobní msta.

 

   Agenti s dvojí nebo trojí totožností uplatňovali nejbanálnější i nejrafinovanější policejní metody. Prvním úkolem těchto velmi politických policistů bylo "kolonizovat" soukolí republikánské státní správy, armády a policie. Postupné obsazování klíčových míst a vytváření buněk se opíralo o skutečnost, že SSSR dodával republikánům zbraně, které jim zoufale chyběly, a výměnou za ně požadoval politické výhody. Na rozdíl od akce Hitlera a Mussoliniho ve prospěch nacionalistů SSSR neposkytl republikánům úvěr a zbraně museli předem splácet ze zlatých rezerv Španělské banky, které se jeho agentům podařilo přepravit do SSSR; každá dodávka zbraní byla příležitostí k vydírání, kterou komunisté využívali.

   Julian Gorkin uvádí jednoznačný případ takového propojení války a politiky: počátkem roku 1937 hlava španělské vlády Largo Caballero s podporou Manuela Azaňi (prezidenta republiky) zmocnil Luise Araquistaina (velvyslance v Paříži), aby pod patronátem Léona Bluma a Anthonyho Edena zahájil s italským velvyslancem v Londýně Dinem Grandim a Hitlerovým finančníkem Hjalmarem Schachtem tajná jednání o ukončení války. Španělští komunisté, upozorněni Alvarezem del Vayo, filokomunistickým ministrem zahraničních věcí, se v dohodě s hlavními představiteli sovětských služeb rozhodli Larga Caballera odstranit, a znemožnit tak jakékoli jednání o řešení konfliktu, vycházející ze stažení italských a německých jednotek.

 

"Po pomluvách. . . kulku do týla",

Viktor Serge

 

   Tato slova řekl Julianu Gorkinovi při jejich setkání v roce 1937 Viktor Serge, rusko-belgický spisovatel, propuštěný ze SSSR v roce 1936, a varoval tak aktivistu POUM před nevyhnutelným průběhem komunistické politiky. Tato politika však narážela na vážné překážky: anarchosyndikalistické masy v CNT unikaly vlivu komunistů a POUM se stavěl proti jejich politice. POUM byl jednoznačně předurčenou obětí vzhledem k své slabosti a okrajovému postavení na politické šachovnici. Pro komunisty bylo výhodné využít takovou politickou konfiguraci.  POUM ostatně platil za stranu svázanou s Trockým. V průběhu roku 1935 jeho šéfové Andreu Nin a Julian Gorkin podnikli kroky u katalánských úřadů, aby se Trockij, vypovězený z Francie, mohl usadit v Barceloně. V kontextu honu na trockisty, který se rozvíjel v SSSR, nepřekvapuje, že sekretariát Kominterny na schůzi 21. února 1936, tedy pět dní po volebním vítězství lidové fronty, dal KSŠ pokyn, aby "zahájila rázný boj proti kontrarevoluční trockistické sektě". Navíc se POUM v létě 1936 opovážil zastat oběti prvního moskevského procesu.

   Komunistům se 13. prosince 1936 podařilo odstranit Andreu Nina z Rady katalánské generalitat. Požadovali jeho vypuzení pod záminkou, že se dopustil pomlouvání SSSR, a uchýlili se k vydírání ohledně dodávek zbraní, aby dosáhli svého cíle. Moskevská Pravda zahájila 16. prosince mezinárodní kampaň proti odpůrcům sovětské politiky: "Odstraňování trockistů a anarchosyndikalistů v Katalánsku již začalo; bude dokončeno se stejnou rozhodností jako v SSSR."

   Jakýkoliv odlišný politický názor se v komunistické mentalitě rovnal zradě a jako s takovým se s ním okamžitě nebo s jistým odkladem zacházelo. Pomluvy a lži se sesypaly na POUM, jehož jednotky na frontě byly obviněny, že opustily své pozice, když přitom právě komunistické jednotky jim odepřely veškerou podporu. Deník francouzské KS L´Humanité se v této úloze zvláště vyznamenal, když přetiskoval články Michaila Kolcova, velkého přítele páru Aragon-Trioletová. Ústřední téma kampaně se dalo shrnout do neúnavně opakovaného tvrzení: POUM je frankovým spřežencem a zrazuje ve prospěch fašismu. Komunisté obezřetně nasadili do jeho řad agenty, kteří měli za úkol shromažďovat informace a připravit černé seznamy, aby až nastane ta chvíle, bylo možno identifikovat zatčené aktivisty. Jeden případ je doložen: Léon Narvich navázal kontakt s Ninem, byl však odhalen a popraven skupinou sebeobrany POUM po zmizení Nina a zatčení vedení strany.

 

Květen 1937 a likvidace POUM

 

   Jednotky přepadových oddílů vedené komunisty zaútočily 3. května 1937 na barcelonskou telefonní ústřednu, kontrolovanou dělníky z CNT a UGT. Akci vedené Rodríguezem Salasem, šéfem policie a členem PSUC, předcházelo zesílení propagandy a perzekucí (uzavření rozhlasového vysílání POUM, zastavení jeho deníku La Batalla). 6. května dorazilo do Barcelony pět tisíc policistů, vedených komunisty. Došlo k prudkým střetnutím mezi komunistickými a nekomunistickými silami s počtem 500 zabitých a vice než 1 000 zraněných.

   Ve vzniklém zmatku využili pochopové komunistických služeb každé příležitosti k likvidaci odpůrců komunistické politiky. Italského anarchistického filozofa Camilla Berneriho a jeho soudruha Barbieriho uneslo a popravilo dvanáctičlenné komando a jejich rozstřílená těla byla nalezena druhého dne. Tak za svou politickou odvahu zaplatil Berneri, který do svých novin Guerra di classe napsal: "Dnes bojujeme proti Burgosu, zítra budeme muset bojovat proti Moskvě, abychom obhájili své svobody." Stejný osud postihl Alfreda Martíneze, tajemníka Katalánské anarchistické mládeže, trockistického aktivistu Hanse Freunda a bývalého Trockého tajemníka Erwina Wolfa.

   Předtím než odjel do Barcelony, kde vstoupil do POUM, Rakušan a opoziční komunista Kurt Landau vyvíjel politickou činnost v Německu, Rakousku a posléze ve Francii. Byl zatčen 23. září a také zmizel za podobných okolností. Jeho žena Katia, také zatčená, sděluje o těchto čistkách: "Budovy v rukou strany, jako například la Pedrera, Paseo de Gracia, její kasárna ´Carlos-Marx´ a ´Vorochilov´, byly opravdové lapáky, plné hrdlořezů. V la Pedrera svědci naposled viděli dva soudruhy z Radio-POUM, kteří ´zmizeli´. Mladé anarchisty odvedli do komunistických kasáren, kde je úděsně mučili, mrzačili a nakonec zavraždili. Jejich mrtvoly se našly jen náhodou." Cituje článek z anarchosyndikalistického orgánu Solidaredad obrera: "Bylo zjištěno, že před smrtí byli barbarsky mučeni, jak to prokazují vážné zhmožděniny a krevní výrony na břiše, které se jeví opuchlé a deformované. (. . .) Na jedné z mrtvol je zřetelně vidět, že oběť byla pověšena za nohy; hlava a krk jsou nesmírně zfialovělé. Hlava jiného z těchto nešťastných mladých soudruhů nese zjevné stopy po ranách pažbou pušky."

   Někteří aktivisté, jako Guido Picelli, nenávratně zmizeli - nezůstala po nich ani stopa. George Orwell, dobrovolník v koloně POUM, prožil tyto dny, které si zaslouží označení bartolomějské, a musel se skrývat a uprchnout, popsal tuto atmosféru štvanice, vládnoucí v Barceloně, v části svého Holdu Katalánsku věnovaného květnovým nepokojům v Barceloně.

 

   K vraždám naplánovaným komunistickou policií nedošlo pouze v Barceloně. V Tortose dne 6. května vyvlekla banda zabijáků z kobek v budově radnice dvacet členů CNT, zatčených policií valencijské vlády, a na místě je postřílela. Druhého dne došlo v Tarragoně k chladnokrevné popravě patnácti anarchistických aktivistů.

   Co komunisté nemohli plně uskutečnit v terénu, toho dosáhli v politické rovině. Hlava vlády Largo Caballero se dlouho odmítal podrobit naléhání komunistů, požadujících rozpuštění POUM. Generální tajemník KSŠ José Díaz v květnu prohlásil: "Je nutné odstranit POUM z politického života země." Po střetnutích v Barceloně musel Largo Caballero podat 15. května demisi. Po něm nastoupila vláda "umírněného" socialisty Juana Negrína, podléhajícího komunistům. Tím zmizely všechny překážky pro uskutečnění jejich záměrů. Negrín se nejen přidal ke komunistické linii - novináři z Timesů Herbertu L. Matthewsovi napsal, že POUM "kontrolovaly živly zcela alergické (. . .) na všem, co představovalo jednotné a nejvyšší vedení boje pod společnou disciplínou" -, ale dokonce schválil teror namířený proti POUM. Julian Gorkin zaznamenal radikální změnu, která nastala: "Několik dní po sestavení vlády, jíž předsedal Juan Negrín, se Orlov choval, jako kdyby považoval Španělsko za satelitní zemi. Dostavil se na generální ředitelství bezpečnosti a požádal plukovníka Ortegu, kterého považoval za svého podřízeného, o zatykač na členy Výkonného výboru POUM."

 

   Negrín zakázal 16. června 1937 POUM, jehož výkonný výbor byl pozatýkán. Toto oficiální rozhodnutí umožnilo komunistickým agentům jednat pod pláštíkem jednoznačně stranicky pojímané zákonnosti. Téhož dne v jednu hodinu odpoledne policisté zadrželi Andreu Nina. Žádný z jeho soudruhů ho nikdy znovu nespatřil živého ani mrtvého.

   Policisté přivezení z Madridu, spolehlivější, protože v hlavním městě byla policie plně v rukou komunistů, obsadili redakci La Batalla a další místnosti POUM. 200 jeho členů, mezi nimi Julian Gorkin, Jordi Arquer, Juan Andrade, Pedro Bonet a další, skončilo ve vězení. K dodatečnému ospravedlnění likvidace POUM si komunisté vymysleli chatrnou záminku o údajné zradě a obvinili stranu ze špionáže ve prospěch frankistů. Dne 22. června byl vytvořen zvláštní tribunál a rozpoutala se propaganda: policie v pravý čas našla při domovních prohlídkách dokumenty dokládající vykonstruovanou tezi o špionáži. Max Rieger, zjednaný novinář nebo kolektivní pseudonym, shromáždil tyto padělky ve svém Espionnage en Espagne (Špionáž ve Španělsku), rozšiřovaném ve všech jazycích.

   Pod vedením Orlova a ochrannou rukou Vidaliho, Ricarda Burilla a Geröho pochopové, kteří zadržovali Andreu Nina, jej nedokázali přes mučení přimět k "doznání" prokazující platnost obvinění vznášených proti jeho straně, ani se jim nepodařilo ho donutit podepsat sebemenší prohlášení. Od této chvíle jim nezbývalo než ho zlikvidovat a využít jeho zmizení k diskreditaci a tvrzení, že Nin přešel na stranu frankistů. Vražda a propaganda jdou ruku v ruce. Zpřístupnění moskevských archivů umožnilo potvrdit to, co Ninovi přátelé předpokládali od roku 1937.

 

   Až po akci proti POUM 16. a 17. června začal systematický hon na všechny trockistické a jiné "zrádce". Při těchto akcích měli čekisté k dispozici policejní informace. Zorganizovali ilegální a paralelní vězení, nazývaná "cekas", což je příznačná transpozice prvního názvu sovětské politické policie: čeky. Známe jména těchto míst: ústřední barcelonská "ceka" se nalézala v čísle 24 Avenidy Puerta del Angel a měla pobočku v hotelu Colón na Plaza de Catalunya, v Madridu to byl bývalý klášter na Atocha, Santa Úrsula ve Valencii, Alcalá de Henares. Jistý počet domů zabavených soukromníkům také sloužil k věznění, výslechům a popravám.

   Počátkem 1938 se v "ceka" Santa Úrsula, přezdívané od této chvíle Dachau republikánského Španělska podle prvního koncentračního tábora otevřeného nacisty k pronásledování politických odpůrců, nalézalo na 200 antifašistů a antistalinistů. "Když se stalinisté rozhodli z něho udělat ´ceku´, právě jsme čistili malý hřbitůvek," vypráví jedna z obětí. "´Cekisté´ měli ďábelský nápad: nechali hřbitov tak, jak byl, s otevřenými hroby, kostrami a rozkládajícími se těly nedávno pohřbených osob. Právě tam na celé dny a noci zavírají nejvzpurnější zatčené. Používají mimořádně brutální formy mučení: někteří vězňové po celé dny visí za nohy, hlavou dolů. Jiné zavírají do úzkých skříní s několika malými otvory ve výši obličeje, aby sotva mohli dýchat... Existuje ještě krutější mučení: šuplík. Vězni si musí sednout do dřepu do čtverhranných beden a zůstat v této poloze bez možnosti se pohnout po několik dní..." K této práci sovětští agenti používají zvrhlé jedince, kteří cítí, že La Pasionaria schvaluje jejich konání; neprohlásila snad na komunistickém shromáždění ve Valencii: "Je lepší odsoudit sto nevinných než osvobodit jediného viníka"?

   Mučení se používá soustavně : týrání ve vaně naplněné mýdlovou vodou, která vyvolává prudké zvracení. Jiné techniky byly typicky sovětské, jako zabraňování v spánku a především zavírání vězně do extrémně úzké skříně, nazývané celda armario (cela-skříň), v níž vězeň nemohl stát ani sedět a už vůbec ne pohybovat končetinami; sotva mohl dýchat a neustále jej oslepovala elektrická žárovka. Alexandr Solženicyn podrobně popsal tento druh cel v pasáži Souostroví Gulag, kde líčí svůj příchod do Ljubljanky.

   Popravy bez soudu byly zcela běžné: "Poručík Astorga Vayo, příslušník Servicio de Investigación Militar (vojenské rozvědky) a NKVD, přišel na způsob, jak předcházet útěkům: protože vězňové se hlásí v řadách po pěti, za každého, kdo chybí, dá zastřelit čtyři zbylé, a dokonce pohrozí řadě před ní a za ní. Tento postup pohoršoval dokonce i některé z jeho kolegů, Vaya sice odvolali z funkce, ale dosáhl povýšení a stal se velitelem jednoho z hlavních koncentračních táborů v Katalánsku, v Onells de Nagaya v provincii Lérida.

   Mnoho případů zatčení hodnotí jednoznačně stejným způsobem různá osobní svědectví. Katia Landauová uvádí počet 15 000 vězňů v oficiálních a ilegálních vězeních, z toho 1 000 poumistů. Yves Lévy, který otázku studoval na místě, mluví o "uvězněné desítce tisíc revolucionářů, civilistů nebo vojáků" z POUM, CNT a FAI. Někteří zemřeli v barcelonském cárcel modelo (vzorovém vězení) na následky špatného zacházení, jako Bob Smilie, dopisovatel Independent Labour Party u POUM, nebo Manuel Maurin - bratr Joaquina Maurina, kterého sice zajali frankisté, ale zachránil si život. Koncem roku 1937 se ve vězení Santa Clara podle Juliana Gorkina nacházelo 62 odsouzených k smrti.

   Po rozdrcení POUM a odstranění socialistů nebo omezení jejich působnosti zbývali ještě anarchisté. V prvních měsících republikánské reakce na vojenské pronunciamiento pod jejich působením vzrostl počet zemědělských kolektivit, především v Aragonu. Několik týdnů po květnu 1937 vpadly do aragonských měst a vesnic přepadové čety. Sjezd kolektivit byl odložen a 11. srpna vyšla vyhláška, kterou se rušil jejich řídící orgán, Aragonská rada. Její předseda Joaquín Ascaso, obviněný z krádeže šperků, byl zatčen a nahrazen generálním guvernérem jménem José Ignacio Mantecón, příslušníkem Republikánské levice, ve skutečnosti komunistickou "ponorkou". Jednalo se o přímý útok na CNT, který měl podkopat základy vlivu této organizace.

   Jedenáctá divize pod velením Enrique Listera, který se již dříve podílel na četných násilných akcí v Kastilii (popravy anarchistů, násilí proti kolektivizujícím se rolníkům), 27. divize (pojmenovaná "Carlos-Marx") a 30. divize PSUC silou rozehnaly kolektivity. Následovalo zatčení a vyloučení stovek anarchistů z obecních rad, kde je nahradili komunisté, zatímco kolektivně obhospodařovaná půda byla vrácena a znovu rozdělena mezi bývalé majitele. Současně s touto akcí byla ohlášena rozsáhlá ofenziva proti Zaragoze jako záminka ospravedlňující vyčištění zadních linií v rámci přípravy. Přes masakr stovek osob rolníci své kolektivity obnovili. V Kastilii velel operacím proti rolníkům proslulý komunistický generál El Campesino (Valentín Gonzáles). Podle Césara M. Lorenza svou krutostí předčil Listera. Znovu došlo k masakrům stovek venkovanů a k vypálení vesnic, ale CNT vojensky zareagoval na tuto agresi a zastavil El Campesinovu expedici.

 

NKVD u díla

 

   Ve Španělsku roku 1937 se NKVD stala jakousi pobočkou ministerstva vnitra pod názvem "Grupo de Información". Komunističtí agenti kontrolovali ředitelství Bezpečnosti. Na jaře a v létě 1937 služba Alfreda Hertze rozvinula nejintenzivnější činnost. Hertze samotného označil Julian Gorkin za "jednoho z velmistrů výslechů a poprav". Na "práci" se s ním podílel Hubert von Ranke, který byl ve službách Ernö Geröho od roku 1930 a stal se na čas politickým komisařem "Thälmannova" praporu interbrigád, než dostal na starost dohled nad německy mluvícími cizinci. V této funkci asi také zatkl Erwina Wolfa, který krátce po propuštění zmizel.

   Katia Landauová, zatčená 11. září 1937 dvěma příslušníky zcela oficiální Grupo de Información, podala svědectví o von Rankových metodách: "Jeden z nejodpornějších agentů GPU, Moritz Bressler, alias von Ranke, zredukoval obvinění na minimum. Se svou ženou Seppl Kapalanzovou dal zatknout soudruha, kterého podezíral, že ví, kde se nachází Kurt Landau. "Když nám neprozradíte jeho adresu," řekli mu, "už nikdy nevylezete z vězení. Je to nepřítel Stalina i lidové fronty. Jakmile se dozvíme, kde bydlí, půjdeme ho zabít."

   V noci z 9. na 10. dubna 1937 do té doby neznámý mladík Marc Rein, zapojený do norského a německého extrémně levicového hnutí, zmizel ze svého pokoje v Barceloně. Přátelé si všimli, že zmizel, a začali burcovat veřejné mínění. Marc Rein byl synem Rafaela Abramoviče, ruského emigranta a vedoucího činitele II. internacionály. Totožnost oběti a urputná snaha přátel a rodiny zjistit pravdu o jeho osudu vyvolaly velký rozruch v cizině a mnoho rozpaků v republikánském Španělsku. Španělská vláda byla nucena pověřit jednoho ze svých agentů rozvědky vyšetřováním, které zcela logicky označilo službu Alfreda Hertze za původce zmizení Marca Reina. Přetahování mezi policií NKVD a vládou dospělo do takové fáze, že 9. července 1937 státní tajemník při ministerstvu vnitra dosáhl za přítomnosti svědků konfrontace svého zpravodajského agenta (SSI 29) s oběma kumpány Hertzem a Gomezem Emperadorem. Agenta SSI 29 Hertzova služba dokonce druhého dne zatkla. Tajná služba, která ho zaměstnávala, však ještě byla dost silná a dosáhla jeho propuštění. Frankisté v roce 1938 odhalili a zatkli agenta SSI 29, pravým jménem Laurencic, postavili ho před vojenský soud a popravili jako agenta NKVD!

   Případ Rein sice nedospěl k skutečnému rozuzlení - dodnes se neví, jaký byl osud oběti -, měl však přece jen ten výsledek, že od července 1937 skončily příliš nápadné aktivity Alfreda Hertze a Gomeze Emperadora; jejich služby sice byly rozpuštěny, ovšem záhy se obnovily pod vedením Victoria Saly. Ministr obrany, socialista Indalecio Prieto, vytvořil Servicio de Investigación Militar (SIM - vojenskou rozvědku), pověřený seskupením všech služeb politického dozoru a kontrašpionáže. SIM měl velmi brzy na 6 000 agentů. Mnoho z techniků ze služby Alfreda Hertze se přelilo do SIM. Jak Prieto doložil již v roce 1939, SIM, vytvořený v zásadě na popud Sovětů jako služba s protišpionážním zaměřením, přes všechna opatření velmi brzy (zpočátku vedl službu ministrův přítel) ovládli komunisté a využili jej ke svým účelům. Prieto byl pod sovětským a komunistickým tlakem 5. dubna 1938 donucen opustit vládu.

   Aktivity SIM popsal Julian Gorkin: "Zatýká hlava nehlava a jak se mu zamane, nebo aby naplnil plán politických represálií připravených NKVD. ´Podezřelého´ zavřou a připravují jeho proces (. . .). SIM si ponechává spisy po celé měsíce pod záminkou, že potřebuje doplnit některé údaje. A SIM, postrach soudců a advokátů, zasáhne, pokud je soudce přesvědčen o nevině vězněného."

   Bývalý strojní zámečník, švýcarský komunista Rudolf Frei, proškolený na Mezinárodní leninské škole v Moskvě v letech 1931 - 1933, měl za úkol organizovat z Basileje přesun dobrovolníků do Španělska. Na vlastní žádost odjel do Španělska koncem roku 1937 a stal se vedoucím kontrolní služby SIM se zvláštním pověřením "sledoval" Švýcary. Od jara 1938 bylo mnoho antifašistů zadržovaných ve vězeních pod komunistickou kontrolou odveleno na frontu, kde spolu s "frankistickými" zajatci museli vykonávat nucené zemní a jiné práce v nejtěžších podmínkách, bez jídla i péče a pod neustálou komunistickou hrozbou, že budou zastřeleni.

   Karl Bräuning, člen německé disidentské komunistické skupiny, který se zachránil díky zdařilému útěku, v prosinci 1939 přátelům více než šest měsíců po ukončení kalvárie sděloval: "To, co jsme od července prožili, je zároveň úděsné a kruté. Výjevy z Dostojevského Zápisků z mrtvého domu jsou jen bledá kopie. (. . .) K tomu se připojilo nekonečné hladovění, hraničící s deliriem. Jsem už jen půlka toho, co jsem býval. Kost a kůže. Navíc ještě nemocný a úplně bez síly. V takovém stavu se stírá hranice mezi člověkem a zvířetem. Dostanete se na první stupeň barbarství. Ach, fašismus se od těch lotrů ještě může hodně učit a dokonce si může dovolit ten přepych, že se bude tvářit jako nositel kultury. Na našich spisech určitě stála poznámka: ´Fyzicky zlikvidovat legální cestou.´ O tohle se snažili až do krajního konce."

 

"Moskevský proces" v Barceloně

 

   Přes všechny změny struktur a infiltrační a maskovací operace narazila NKVD na překážky: po divoké represi, jíž padl za oběť POUM, se rozbité straně dostalo podpory od různých revolučních skupin, které ve Francii vytvořily Kartel na obranu revolucionářů vězněných v republikánském Španělsku. Otevřená veřejná akce se tak postavila proti temným a zločineckým sovětským machinacím. Celkem tři delegace přijely situaci přešetřit na místě. Třetí z nich, vedená Johnem MacGovernem z Independent Labour Party a profesorem Félicienem Challayem, směla v prosinci 1937 navštívit barcelonská vězení, především cárcel modelo, kde se nalézalo 5 vězněných antifašistů, shromáždila jejich svědectví o týrání, jemuž byli podrobeni. MacGovern a Challaye dosáhli propuštění asi tuctu vězňů. Dokonce se marně pokusili proniknout do tajného vězení NKVD na náměstí Junta. Přes podporu ministra spravedlnosti Manuela de Uruja se jim to nepodařilo. MacGovern uzavírá: "Maska padla. Nadzdvihli jsme roušku a ukázali, kde sídlí skutečná moc. Ministři chtěli, ale nemohli."

   Ve dnech 11. až 22. října 1938 stanuli před zvláštním tribunálem členové výkonného výboru POUM - Gorkin, Andrade, Gironella, Rovira, Arquer, Rebull, Bonet, Escuder - v rámci procesu inspirovaného moskevskými inscenacemi. I tento proces měl za úkol posílit důvěryhodnost obvinění vznesených v SSSR proti odpůrcům shrnovaným pod obecné označení "trockisté". Aktivisté však plně vyvrátili všechny články obžaloby. André Gide, Georges Duhamel, Roger Martin du Gard, Francois Mauriac a Paul Rivet telegraficky poslali Juanu Negrínovi žádost, aby se obžalovaným dostalo veškerých právních záruk. Vzhledem k tomu, že se obžaloba opírala o vynucená doznání, proces se zvrtl k hanbě žalující strany. Sice nedošlo k vynesení žádného z trestů smrti, po kterých volal komunistický tisk, ale aktivisté POUM byli 2. listopadu odsouzeni k patnácti rokům vězení (s výjimkou Jordi Arquera, odsouzeného k jedenácti rokům, a Davida Reye, který byl zproštěn viny) za publikování "lživého tvrzení v deníku La Batalla, že vláda republiky je v područí Moskvy, která pronásleduje všechny, kteří se nepodrobují těmto příkazům", po zdůvodnění, kterému je zde přičítána hodnota doznání!

   Když v březnu 1939 porážka republiky byla neodvratnou skutečností, poslední hlavní činitel SIM se pokusil vydat odsouzené Frankovi, aby je nechal postřílet, v naději, že nepřátelé republiky dovrší zlovolný úkol, který se agentům NKVD nepodařilo splnit. Členům výkonného výboru POUM se však naštěstí podařilo uprchnout a zachránit si život.

 

V interbrigádách

 

   Ohlas zápasu republikánů ve světě byl tak silný, že se mnoho dobrovolníků spontánně rozhodlo odjet do Španělska bojovat proti nacionalistům, vstoupit do milicí nebo kolon organizací, kterým patřily jejich sympatie. Interbrigády jako takové však vznikly z moskevské iniciativy a představovaly opravdovou komunistickou armádu. Také však je třeba rozlišovat skutečné bojovníky, kteří odešli na frontu, od mužů z aparátu, kteří sice byli formálně součástí brigád, ale na bitevní pole nikdy nešli. Dějiny brigád se totiž neomezují jen na hrdinské boje interbrigadistů.

   Brigády doznaly nebývalého rozsahu v průběhu podzimu a zimy 1936. Desetitisíce dobrovolníků přicházely z celého světa. Pro komunisty nepřipadalo v úvahu je nekontrolovaně přijmout. Na prvním místě chtěli zabránit infiltraci frankistických, nacistických nebo jiných dvojitých agentů. S počátkem Velkého teroru v SSSR však komunisté velmi brzy začali prověřovat pravověrnost všech dobrovolníků. Kádrové služby jednotlivých komunistických stran dostaly za úkol "bojovat proti provokatérům", což znamenalo vyhledat všechny opoziční, kritické, nedisciplinované živly. Dokonce se snažily kontrolovat nábor již předem, mimo Španělsko: curyšská policie zabavila u německého komunisty Alfreda Adolpha seznam nežádoucích dobrovolníků, určený sovětským agentům ve Španělsku. V dokumentu výkonného výboru Kominterny z podzimu 1937 se uvádí, že je třeba očistit brigády od politicky podezřelých živlů, "dohlížet na výběr dobrovolníků, aby do brigád neproklouzli agenti zpravodajských služeb a fašističtí a trockističtí špioni".

   Je příznačné, že v archivech Kominterny v Moskvě se nachází osobní spis každého interbrigadisty spolu s poznámkami politického charakteru. Představuje to tisíce záznamů...

   Po svém příjezdu do Španělska v srpnu 1936 jako delegát Kominterny u republikánské vlády se Francouz André Marty, člen politického byra FKS a tajemník Kominterny, ujal role oficiálního "šéfa" základny v Albacete, kde se organizovaly mezinárodní brigády. Souběžně s brigádami komunisté sestavili 5. pluk pod velením Enrique Listera, který pobýval v SSSR po roce 1932 a studoval na Frunzeho vojenské akademii. SIM byl v Albacete pochopitelně také aktivní.

   Počet likvidovaných interbrigadistů je dodnes předmětem sporů. Někteří se spokojují s tím, že přes tíživá svědectví popírají Martyho zodpovědnost, jiní popravy ospravedlňují. El Campesino nabízí vysvětlení: "Nepochybně se musel zbavit nebezpečných živlů. Že některé nechal popravit, je nesporné, ale jednalo se o jednotlivce, kteří dezertovali, dopustili se vraždy nebo zradili!" Svědectví Gustava Reglera, zástupce komisaře 12. brigády, potvrzuje použití těchto metod: v průběhu bojů u Escorialu dva anarchističtí dobrovolníci selhali a dali se na útěk. Regler je nechal zadržet a poslat do sanatoria. Informoval o tom Martyho, který je rozkázal poslat do Alcalá de Henares. Až mnohem později se Regler dozvěděl, že nešlo o žádné sanatorium, ale o budovu, ve které sídlila ruská odloučená jednotka pověřená popravami. Ve vlastnoručně podepsané poznámce, nalezené v moskevských archivech, podává Marty Ústřednímu výboru KSŠ vysvětlení: "Také lituji, že mi do Albacete vracejí špiony a fašisty, odeslané do Valencie k likvidaci. Dobře víte, že mezinárodní brigády to zde v Albacete samy udělat nemohou." Snadno si představíme, že vůbec nebylo lehké popravovat "špiony" nebo "fašisty" v samém středu vojenské základny, a také nevíme, koho tak Marty označoval; v každém případě však dával přednost tomu, aby špinavou práci vykonal někdo jiný a někde jinde, což nijak nezmenšuje jeho morální odpovědnost.

   Nedávno natočený film uvádí v prosinci 1937 popravu Ericha Frommelta, příslušníka "Thälmannova" praporu z 12. brigády, odsouzeného k smrti za zběhnutí ve 23.15 hod. a popraveného druhého dne v 16.45 hod. Oficiálně byl Frommelt prohlášen za padlého v bitvě u Teruelu. Tento zastírací manévr rozhodně nabádá k otázkám o takové kategorii "zběhů". Francouzský interbrigadista Roger Codou, který měl příležitost nahlédnout do spisů brigádního vězení, konstatoval početná úmrtí na utonutí způsobené ztrátou vědomí po náhlém ochlazení těla, které podle jeho názoru zakrývá popravy bez soudu. Interbrigadisté měli dvě vyhrazená vězení: první v barcelonské čtvrti Horta (265 vězňů v průběhu roku 1937), druhé v Castellón de la Plana. Jen těžko lze odhadnout počet zlikvidovaných interbrigadistů. Julian Gorkin obviňuje André Martyho z "osobní odpovědnosti" za zhruba 500 poprav "nedisciplinovaných nebo z ´opozičnictví´ podezřívaných příslušníků".

   Robert Martin, který přišel do Albacete z Glasgowa, dosvědčuje vysoký počet zatčených. Sám byl zatčen a našel v cele 70 dalších interbrigadistů, kteří prošli bojem, mezi nimi i raněné. Zvláště tvrdé podmínky ve vězení je dohnaly k vyhlášení hladovky. Přes sdělení, že budou propuštěni, všechny je po menších skupinách eskortovali do Barcelony. Roberta Martina a jeho soudruhy odvedli do hotelu Falcón, bývalého sídla POUM, změněného ve vězení, později do Calle Corsiga, kde je vyfotografovali a sejmuli jim otisky prstů. Martinovi se jako zázrakem podařilo utéct, přešel do Francie, ale o osudu svých spoluvězňů nevěděl nic.

   Sociální demokrat Max Reventlow uvádí, že při ústupu republikánů po průlomu nacionalistů směrem ke Středozemnímu moři s sebou brigády odvedly nejméně 600 vězňů. V Katalánsku je čekala internace v Hortě a Castellónu, dvou vězeních, kterým velel Chorvat Copić, který okamžitě po příchodu nechal 16 vězňů zastřelit. V obou vězeních vynášela komise rozsudky smrti bez sebemenšího zásahu soudu: po útěku 50 vězňů jich bylo zastřeleno 50 dalších. Mučení se používalo zcela běžně: německého poručíka Hanse Rudolpha mučili po šest dní: se zpřelámanými pažemi a nohama a vyrvanými nehty byl 14. června 1938 spolu s dalšími 6 vězni popraven kulkou do týla. Copić, později postavený před soud pro špionáž, si zachránil kůži díky společným intervencím svého bratra plukovníka Vladimira Copiće, Luigiho Longa a André Martyho.

   Německý komunistický poslanec Hans Beimler zabil esesáka, utekl z Dachau a dostal se do Španělska, kde se podílel na organizaci "Thälmannova" praporu. Byl zabit 1. prosince 1936 u Palacete. Gustav Regler tvrdil, že Beimler padl frankistickou kulkou. Tuto verzi popírá Beimlerova přítelkyně Antonia Sternová, které zabavili všechny doklady a vypověděli ji ze Španělska: podle ní Beimler kritizoval první moskevský proces a navíc navázal vztahy s bývalými vedoucími činiteli KSN Arkadi Maslowem a Ruth Fischerovou, kteří vedli v Paříži opoziční skupinu. Pierre Broué se přiklání k verzi o vraždě na základě hlášení Servicio Secreto Inteligente, zvláštního oddělení katalánské policie, které mělo mezi komunisty své informátory.

   Mezinárodní brigády přitahovaly do svých řad mnoho mužů a žen vyznávajících ideál, vůli k solidaritě a šlechetnosti, za které byli ochotni položit život. Stalin a jeho služby opět cynicky využili tento ušlechtilý zápal a nakonec ponechali Španělsko (a brigády) jejich smutnému osudu: Stalin již připravoval své sblížení s Hitlerem.

 

Exil a smrt ve "vlasti proletářů"

 

   Po porážce republikánů vznikl v Paříži v březnu 1939 pod Togliattiho předsednictvím výbor, jehož úkolem bylo vybírat Španěly, kteří smějí odjet do "vlasti proletářů". El Campesino podal o podmínkách svého odjezdu do SSSR svědectví. Nalodil se 14. května 1939 v Le Havru na loď Siberii spolu s třemi stovkami osob, mezi nimi členy politického byra Ústředního výboru KSŠ, komunistickými poslanci, veliteli 5. pluku a třiceti vedoucími činiteli interbrigád. El Campesino se podílel na obnově výboru pod vedením NKVD. Nový výbor měl za úkol dohled nad 3 961 španělskými uprchlíky, které bezprostředně rozdělili do osmnácti skupin a poslali do různých měst. V exilu většina vedoucích a středních kádrů špehovala a udávala své krajany, jako třeba bývalý tajemník KSŠ z Jaénu, který dal zatknout polovici charkovské španělské skupiny, nebo Cortina, který nechal deportovat na Sibiř četné invalidy. Po svém vyloučení z Frunzeho vojenské akademie v roce 1941 kvůli "trockismu" pracoval El Campesino u moskevského metra. Následně byl deportován do Uzbekistánu, odtud na Sibiř a v roce 1948 se mu podařilo uprchnout do Íránu.

   José Díaz, generální tajemník KSŠ, našel 19. března 1942 v Tbilisi smrt, když spadl z okna čtvrtého patra domu, kde bydlel, a to právě ve chvíli, kdy jeho žena ani dcera nebyly doma. Jako mnoho jeho krajanů je El Campesino přesvědčený, že šlo o vraždu. V předvečer své smrti pracoval Díaz na knize o své zkušenosti, zdál se zklamaný a krátce předtím obeslal úřady dopisy, v nichž protestoval proti zacházení s dětmi tbiliské kolonie.

   V průběhu občanské války byly do SSSR poslány tisíce dětí ve věku od pěti do dvanácti let. Okamžitě po republikánské porážce se jejich životní podmínky změnily. V roce 1939 byli španělští učitelé obviněni z "trockismu", podle El Campesina 60 % z nich bylo zatčeno a vězněno v Ljubljance, zbytek poslali do továren. Jednu mladou učitelku mučili po téměř dvacet měsíců, než ji zastřelili. Děti pak poznaly zcela nezáviděníhodný osud, protože vedení jejich kolonií se ujali Sověti. Mimořádně neposlušné děti z kolonie v Kaluze se dostaly pod všemocnou autoritu Juana Modesta - generála, který si svou hodnost vysloužil u 5. pluku, a Listera. Podle Jesúse Hernándeze jich v roce 1941 50 % mělo tuberkulózu, na 750 (tedy 15 %) jich zemřelo ještě před exodem v roce 1941. Dospívající děti se ocitly na Urale a v centrální Sibiři, především v Kokandu. Vytvořily zlodějské bandy, dívky se prostituovaly. Někteří si vzali život. Podle Jesúse Hernándeze zemřely 2 000 z 5 000 dětí. Při oslavě desátého výročí jejich příjezdu se v roce 1947 sešlo v moskevském Stanislavského divadle na 2 000 mladých Španělů; 534 z nich odjelo do Španělska v září 1956. Nakonec se jich celkem vrátilo jen 1 500.

   Také další Španělé poznali "život a smrt v SSSR". Jde o nekomunistické námořníky a letce, dobrovolníky, kteří chtěli projít výcvikem. El Campesino se dozvěděl o osudu 218 mladých letců, kteří přijeli v roce 1938 do Kirovabadu na šesti až sedmiměsíční výcvikový pobyt. Koncem roku 1938 jim plukovník Martínez Cartón, člen politického byra KSŠ a agend NKVD, rezolutně dal na vybranou: buď zůstanou v SSSR, nebo odjedou do ciziny. Ty, kteří se rozhodli odjet ze SSSR, poslali do továren. Všechny zatkli dne 1. září 1939 a začali proti nim připravovat proces. Někteří byli mučeni, jiní popraveni v Ljubljance, většina z nich neušla rozsudkům na deset nebo patnáct let tábora. Ze skupiny poslané do Pečoralieva nepřežil žádný. Nakonec z těchto 218 letců přežilo jen půl tuctu.

   V roce 1947 se několika uprchlíkům podařilo odjet ze SSSR. Ostatní byli vyzváni k podpisu závazku, že v SSSR zůstanou. V dubnu 1948 José Ester (mauthausenský politický vězeň č. 64553) a José Domenech (neuengammeský politický vězeň č. 40202) uspořádali v Paříži tiskovou konferenci jménem Federación Espaňola de Deportados e Internados Políticos (Španělské federace politických deportovaných a vězňů) se záměrem zveřejnit informace shromážděné o vězních v táboře č. 99 v kazašské Karagandě, severozápadně od Balchašského jezera. Sdělili jména 59 vězňů, z nich 24 letců a 33 námořníků. V manifestu datovaném 1. března 1948 oba bývalí vězňové svůj krok vysvětlili takto: "Je to pro nás naléhavý úkol, úkol nejnaléhavější pro nás všechny, kteří jsme poznali hladovění, zimu a zoufalství pod inkviziční nadvládou gestapa a SS, a je to úkol každého občana, pro kterého slova svoboda a lidská práva mají význam přesně definovaný zákony, žádat ze solidarity o propuštění těchto mužů, nad nimiž visí hrozba neodvratné smrti."

 

   Komunisté a jejich tajné služby likvidovali odpůrce i po 2. světové válce: Joan Farré Gasso, bývalý činitel POUM v Léridě, se zapojil do francouzského hnutí odporu. Vichistický režim ho zatkl a uvěznil v Moissacu. Po osvobození se chtěl vrátit ke své ženě do vísky ve francouzském Katalánsku. Na cestě do Montaubanu ho zadrželi komunističtí partyzáni a na místě zastřelili. Tato vražda byla pokračováním španělské občanské války v její nejzlověstnější podobě: vraždy nebo "likvidace", jejichž obětí se staly tisíce nejodhodlanějších a nejstatečnějších antifašistů. Španělský příklad ukazuje, že policejní a zločinecké akce komunistů nelze oddělit od sledování vlastních politických cílů. Jestliže je nesporné, že v meziválečném Španělsku politické a sociální násilí bylo konstantou a že občanská válka uvolnila všechna stavidla jejich nekontrolovatelnému rozpoutání, nemění to nic na skutečnosti, že Sověti do situace vnesli všemocnou státostranu, také zrozenou z války a násilí, aby pod antifašistickou kamufláží dosáhli cílů, určovaných zájmy SSSR.

   Je zjevné, že Stalin a jeho důvěrníci si jako hlavní cíl stanovili dostat pod svou kontrolu osud republiky. Likvidace "levých" opozičních sil - socialistů, anarchosyndikalistů, poumistů, trockistů - byla pro jeho dosažení stejně významná jako vojenská porážka Franka.

 

 

3/ Komunismus a terorismus

Rémi Kauffer

 

   Ve dvacátých a třicátých letech se mezinárodní komunistické hnutí soustředilo na přípravu ozbrojených povstání, z nichž všechna ztroskotala. Opustilo tedy tuto formu akce, ve čtyřicátých letech využilo národně osvobozenecké války proti nacismu a japonskému militarismu a v padesátých a šedesátých letech války proti kolonialismu k vytváření skutečných vojenských formací - partyzánských skupin, které se z geril postupně změnily v pravidelná vojska, skutečné rudé armády. V Jugoslávii, Číně, v Severní Koreji, později ve Vietnamu a Kambodži tato forma akce umožnila komunistické straně uchopit moc. Neúspěch geril v Latinské Americe, kde se proti nim nekompromisně postavili speciální oddíly vycvičené Američany, vrátil komunisty k akcím nazývaným "teroristické", které dosud jen málo používali: atentát v sofijském velechrámu v roce 1924 byl ojedinělou výjimkou. Rozdíl mezi jednoznačným terorismem a přípravou na eventuální ozbrojené povstání je vždy jen relativní - často je to práce stejných lidí, i když se jedná o dva rozdílné úkoly. Ostatně, obě formy akce se navzájem nevylučují. Mnohá národně osvobozenecká hnutí, takto označovaná v souladu s běžně přijímanou terminologií, ochotně ve své ozbrojené činnosti kombinovala terorismus a gerilu, jako například Fronta národního osvobození (FLN) a Armáda národního osvobození v Alžírsku.

   Alžírský případ je zajímavý proto, že zastánci francouzského Alžírska viděli v nacionalistickém povstání přímý výsledek machinací zosnovaných v Moskvě a nalézali další potvrzení pro tuto tezi v přesně prokázané skutečnosti, že v momentu bitvy o Alžír (1956 - 1957) Komunistická strana Alžírska poskytla Jasefovi Sádímu, šéfovi FLN v hlavním městě, své nejlepší odborníky na výbušniny.

   Znamenalo to snad podrobení nacionalistického hnutí komunismu? V terénu tomu určitě bylo zcela naopak, protože KS Alžírska musela hanebně kapitulovat před FLN. V zahraničí se Fronta těšila zcela otevřené politické podpoře SSSR. Takže kromě několika velmi omezených operací zvláštních služeb se Moskva přísně vyvarovala jakéhokoliv přímého vstupu do konfliktu s Francií. Dodávky zbraní pro FNL byly věcí násirovského Egypta, Titovy Jugoslávie a za východní blok Československa, které jednalo "delegovaně" (jistý počet kádrů FLN prošel v Praze přípravou na metody práce v nejhlubší ilegalitě). Sověti se rozhodli zůstat v pozadí. Tušili snad předem, že zítřejší Alžírsko jim sice bude politicky blízké, ale bude žárlivě střežit svou nezávislost? Moskevské zvláštní služby však v žádném případě nedostaly možnost vstoupit do velesvatyně nového režimu, Sécurité militaire - vojenské bezpečnosti -, jako se jim to podařilo u kubánské DGI.

   Irsko je dalším příkladem sovětské opatrnosti vůči neprůhledným nacionalistickým hnutím. "Republikánství", příznačné pro IRA (Irish Republican Army, založené v Dublinu za neúspěšného povstání o Velikonocích 1916), přetrvalo v Irsku jako velmi specifický způsob smýšlení. Aniž by opomíjelo sociální otázku, stavělo národní problém (po roce 1921 znovusjednocení ostrova a odtržení šesti hrabství na severu od britské koruny) do středu veškeré své činnosti. Oficiální prosovětské síly, které měly v roce 1933 ustavit Communist Party of Ireland, se ovšem stále více vzdalovaly od čistě nacionalistických zájmů a stavěly na první místo "třídní" boj.

   IRA chtěla zbraně pro boj s Angličany. Mezi válkami se je pokusila dostat od SSSR. Moskva vícekrát zdvořile obešla tyto opakované žádosti: nezdálo se uvážené poskytnout zbraně natolik nezávislým lidem za cenu otevřeného konfliktu s Velkou Británií. Skutečnost, že několik stovek příslušníků ilegální organizace vstoupilo do interbrigád, na tom nemohla nic změnit. Když IRA v letech 1939 - 1940 zahájila novou bombovou kampaň přímo na anglické půdě, pronikl komunistický aparát, vedený především Betty Sinclairovou, do její nejutajenější jednotky, složené z malé skupiny nacionalistických protestanských, a proto i podstatně méně podezřelých aktivistů. Po celé Evropě se pohybovaly skupiny sabotérů, jako třeba skupina Ernsta Wollwebera, připravené zaútočit na německé, ale také třeba na britské nebo francouzské lodě. V takovém případě Moskva uvažovala o využití IRA. Sabotováním některých válečných lodí Jejího Veličenstva mohla tajná organizace zároveň zamaskovat některé protianglické sovětské operace. Nakonec celá věc ztroskotala. Moskvě z celého podniku zůstala jistá nedůvěra k Irům, ochotným uzavřít jakékoli spojenectví, jen když si tak opatří potřebné zbraně, kategoricky však odmítajícím za ně zaplatit politickou cenu a podrobit vlastní strategii někomu jinému. Na samém počátku 70. let se po revoltě katolických ghett v Severním Irsku IRA znovu proti Britům chopila zbraní (často své speciality, výbušnin). Na rozdíl od urputně udržované fámy však zbraně a výbušniny nepocházely přímo ani nepřímo ze SSSR. Fakta prokazují, že hlavní opory se spíše než na východě vždy nacházely a nacházejí v irské komunitě za Atlantikem.

   "Ruka Moskvy" tedy není všudypřítomná. Přesto však sehrála aktivní roli při podporování určitých forem terorismu na Středním východě. Sověti vyšli z rozboru, který jim říkal, že palestinské organizace představují národně osvobozenecké hnutí srovnatelné s alžírskou FLN, a veřejně velmi brzy uznali OOP Jásira Arafata a její hlavní složku Al Fatáh. KGB si však souběžně zachovala obrovskou vstřícnost vůči jinému směru palestinského nacionalismu, FLOP (Lidová fronta osvobození Palestiny) doktora Georgese Habáše. Toto dobře strukturované hnutí, odvolávající se na radikální marxismus, organizovalo teroristické atentáty a spektakulární únosy linkových letadel a bez sebemenších komplexů se k nim hlásilo. Tato strategie, zahájená v červenci 1968 únosem boeingu El Alu a v prosinci atentátem na athénském letišti, vyvrcholila v roce 1970, těsně před rozdrcením Palestinců vojsky jordánského krále Husajna. Na polním letišti v Zarce, kam unesli tři letadla s cestujícími jako rukojmími, vyhodila FLOP do vzduchu boeing společnosti TWA, DC-8 Swissairu a viscount VC-10 BOAC.

   Jeden z předních kádrů organizace, Najef Havamet, znepokojený příliš výrazným příklonem k terorismu, rozhodl v letech 1970 - 1971 o rozštěpení organizace a vytvořil FDLOP (Demokratickou a lidovou frontu osvobození Palestiny). Pod heslem "práce s masami" a "proletářského internacionalismu" jeho organizace, stále těsněji svázaná s ortodoxní komunistickou linií, veřejně zavrhla terorismus, jejž po určitou dobu i nadále používala. FDLOP se tak v podstatě vlastně veřejně jevila jako nejlepší spojenec komunistů. Ovšem pouze vnějškově, protože KGB paradoxně ve stejné době posílila svou podporu FLOP. A protože se vždycky nutně najde ještě větší extremista, doktor Habáš byl záhy překonán svou pravou rukou a "řídícím mužem" akcí Vadí Hadádem, bývalým zubním chirurgem s diplomem z bejrútské Americké univerzity.

   Doktor Hadád je nemálo zkušený muž. Pro Pierra Mariona, bývalého šéfa DGSE, francouzských zvláštních služeb, je Hadád tím pravým vynálezcem moderního terorismu: "Právě on si vymyslel struktury, vychoval hlavní činitele, zdokonalil metody náboru a výcviku, dopodrobna propracoval taktiky a techniky." Na přelomu let 1973 a 1974 se oddělil od FLOP a vytvořil si vlastní strukturu, FLOP-Cose (FLOP-Vedení vnějších operací), plně zasvěcenou mezinárodnímu terorismu, zatímco Habášova organizace se vážně snažila i o jinou činnost, včetně pokusů o gerilové akce proti izraelské armádě a masovou práci v palestinských uprchlických táborech.

   KGB se přesto rozhodla ho podporovat, jak to přímočaře dokládá hlášení z 23. dubna 1974, č. j. 1071-1/05. Pocházelo z KGB a bylo určené přímo Brežněvovi:

   "Výbor pro státní bezpečnost udržuje od roku 1968 tajné styky s Vadí Hadádem, členem politického byra FLOP, který vede vnější operace FLOP.

   Při setkání s vedoucím sítě KGB v Libanonu Vadí Hadád důvěrně popsal program podvratných a teroristických záměrů FLOP, jehož základní body popisujeme níže."

   Následoval seznam vybraných cílů, teroristických a podvratných činů na izraelském území, útoků proti diamantovým trustům, atentátů proti izraelským diplomatům, sabotáží naftařských zařízení a supertankerů v Saúdské Arábii, Zálivu a dokonce i v Hongkongu.

   KGB upřesňovala:

   "V. Hadád nás žádá, abychom jeho organizaci pomohli získat některé typy speciálního materiálu nezbytného k provedení těchto podvratných činů. V. Hadád s námi sice spolupracuje a žádá o naši pomoc, ale je mu dokonale známo, že v zásadě zavrhujeme teror, a neklade nám otázky souvisící s touto stránkou činnosti FLOP. Povaha styků s V. Hadádem nám do jisté míry umožňuje kontrolovat činnost služby vnějších operací FLOP, vykonávat na ni vliv, který je výhodný pro Sovětský svaz tak, aby v našem zájmu prostřednictvím sil této organizace prováděla akce při plném zachování žádoucího utajení."

   Pěkná ukázka dvojího jazyka. Závěr z toho ale plynul jednoznačný: k čertu se zásadami, pokud dokážeme zasadit protivníkovi rány a nikdo nás při tom nenachytá. Dokument byl předán Suslovovi, Podgornému, Kosyginovi a Gromykovi a schválen již 26. dubna.

   Nejlepší žákem Vadí Hadáda se ukázal být jistý mladý Venezuelec, Iliych Ramírez-Sánchez, známější pod pseudonymem Carlos. Oba muži se dostali ke spolupráci s pozůstatkem asijské teroristické skupiny, Japonské rudé armády, jejíž dráha je zcela poučná. Vznikla koncem 60. let v době radikalizace japonského studentského hnutí a vyvrcholení maoistické vlny. JRA se záhy dostala do kontaktu se severokorejskými agenty (korejská komunita na japonském souostroví je velmi početná). Severokorejci vycvičili kádry a poskytli jim vojenský materiál, ale na samém počátku 60. let se jim nepodařilo zabránit vypuknutí krvavé vendety mezi "úchylkáři" a "ortodoxními". Výsledkem bylo rozštěpení organizace. Část kádrů z JRA přešla se zbraněmi a veškerým vybavením do služeb Severokorejců; dnes jsou azylanty v Pchjongjangu, kde hrají roli obchodníků a prostředníků se Západem. Druhá část se rozhodla ještě více internacionalizovat svou činnost. Zařadili se k Vadí Hadádovi. Tři příslušníci JRA na objednávku FLOP také provedli masakr na telavivském letišti Lod v květnu 1972: bilance 28 mrtvých.

   To, že FLOP-Cose pracovala ruku v ruce s nacistickým švýcarským bankéřem Francoisem Genoudem, jak to podle jeho vlastního doznání publikoval v knize L´Extrémiste Pierre Péan, ani v nejmenším KGB nevadilo. O nic více mu nepřekážel neuvěřitelný rozvoj Carlosovy činnosti, zprvu pro FLOP-Cose a později i na vlastní objednávku.

 

Carlos: vztahy asi s patnáctkou tajných služeb arabských a východoevropských zemí

   Podle vlastního doznání učiněného před soudcem Bruguiérem, Iliych Ramírez-Sánchez, syn venezuelského advokáta a velkého Leninova obdivovatele (svým třem synům dal postupně jména Vladimir, Iliych a Ulianov) se poprvé setkal s příslušníkem FLOP Rifátem Abulem Aúnem. Stalo se to v Moskvě, kde se Carlos důkladně nudil na univerzitě při studiu marxismu-leninismu, fyziky a chemie. Carlos se cítil zklamán nedostatkem aktivity v latinskoamerických komunistických stranách a pociťoval sklony k násilnému a radikálnímu dobrodružství. Mělo se mu ho dostat v řadách FLOP-Cose, jakmile přijel do Jordánska. Po ukončení výcviku již byl na začátku 1971 plně funkční a díky svým uhlazeným způsobům synka z majetné rodiny se bez nejmenších potíží pohyboval po západoevropských zemích a páchal vražedné atentáty, které vyvolaly velký rozruch.

   Dne 27. června Carlos v Paříži zastřelil dva policisty z DST - z civilní kontrarozvědky - a vážně zranil třetího. V prosinci vedl komando při útoku na vídeňské kanceláře OPEC, Organizace zemí vyvážejících ropu. Bilance: tři mrtví a letenka do Alžíru. S členy svého týmu, Němci pocházejícími z radikálního levicového hnutí Rudé buňky, vedeného Johannesem Weinrichem, se pohyboval v Libyi, Jemenu, Iráku, ale také v Jugoslávii. A především v NDR, kde služby MfS (Ministerium für Staatssicherheit, tedy ministerstva státní bezpečnosti, familiárněji Stasi) věnovaly stálou pozornost extremistovi schopnému nejodvážnějších kousků.

   "Separat" zněl kódový název jeho organizace uvnitř Stasi. V roce 1980 dostal generál Erich Mielke, šéf Stasi, do rukou přísně tajný spis. Měl prostý název: "Projekt činnosti MfS při zacházení se skupinou Carlos a její kontrolou". Podle Bernarda Violeta, autora dokumenty bohatě podloženého životopisu, "Weinrich a Koppová (první byl pobočník, druhá Carlosova družka) nebyli ve vlastním slova smyslu agenty Stasi. Nevykonávali na její objednávku konkrétní úkoly ani nebyli placeni za zpravodajskou činnost ve prospěch NDR. Oproti tomu však představovali povinný spojovací článek mezi východoněmeckými zvláštními službami a ostatními členy skupiny." A po vyjmenování východoněmeckých "řídících důstojníků", jak po sobě následovali, plukovníci Harry Dahl, Hörst Franz, Günther Jäckel a Helmut Voigt, dodává, že "Carlos ví vše o stycích, které oba jeho přátelé udržují s těmito službami".

   Vůbec mu to však nebránilo navazovat úzké kontakty s Rumuny nebo obtěžovat maďarskou Státní bezpečnost svými sklony považovat Budapešť za svou týlovou základnu. Jeho skupina, překřtěná na Organizaci ozbrojeného boje za arabské osvobození (nebo ozbrojené křídlo), především znásobila počet vražedných atentátů. Plukovník Voigt ze Stasi připisuje "Separat" velkou část odpovědnosti za atentát proti západoberlínskému Masion de France (dva mrtví), podle něho spáchaného jinou teroristickou skupinou spojenou s východními zeměmi a se základnou v Bejrútu, Tajnou armádou pro osvobození Arménie (ASALA).

   Vzhledem k míře shovívavosti MfS vůči operacím jeho chráněnce by udivovalo, kdyby si při tom Stasi nepřišla na své. Rozhodnutí vzešlo z vrcholu pyramidy Stasi. Bylo také řečeno, ale takový psychologizující výklad není nijak prokázán, že Erich Mielke, kdysi sám před válkou šéf bojůvek KSN, obviněný z vraždy dvou policistů v Berlíně, se v osobě venezuelského teroristy viděl stejně jako v příslušnících "Baaderovy bandy". Nepochybně je třeba jít dále a hledat "objektivnější" konvergenci mezi skupinami spojenými s mezinárodním terorismem a MfS. Ani Mielke, ani východoněmečtí vedoucí činitelé nás nenavykli na romanticko-revolucionářskou sentimentalitu. Jestliže Carlosova skupina udržovala stálé styky asi s patnácti tajnými službami v socialistických a arabských zemích, určitě to nebylo náhodou.

 

   Shovívavý postoj komunistických zemí k extrémistům ze Středního východu nebyl Carlosovou výsadou. Abú Nídal a jeho Fatah-Revoluční rada, ostře nepřátelští vůči Jásiru Arafatovi a OOP, nejprve v iráckých, později v syrských službách, byli shovívavě přijímáni, i když v menší míře, protože byli považováni za méně kontrolovatelné. Jejich těžce nemocný šéf se však přece jen, chráněn železnou oponou, mohl potají nechat operovat.

   Další přímou účast východních zemí na mezinárodním terorismu představovala manipulace s Rote Armee Fraktion (RAF, tiskem nazývanou "Baaderova banda") v Německu. Tato malá organizace vzešlá ze studentské revolty, která měla asi padesát přímo aktivních členů a tisícovku osob, které se pohybovaly v její blízkosti, se v 70. letech vrhla do demonstrativního terorismu, zaměřeného především proti americkým zájmům. Po roce 1977, kdy došlo k vraždě západoněmeckého "šéfa šéfů", známého podnikatele Hanse Martina Schleyera, a její vůdčí osobnosti Ulrika Meinhofová a Andreas Baader zemřeli ve vězení, našla útočiště za berlínskou zdí jako odměnu a byla stále výrazněji podřízena Stasi, pro kterou se stala jakousi skrytou ozbrojenou paží. Po pádu berlínské zdi a znovusjednocení Německa byli poslední zbylí členové RAF zatčeni na Východě, kde přebývali.

   Manipulace s gerilou a teroristickými skupinami není vždy snadná. Vyžaduje nesmírnou obezřetnost a vyostřený politický cit. Možná že právě z těchto důvodů se KGB v letech 1969 - 1970 v osobě jednoho ze svých nejbrilantnějších představitelů, Olega Maximoviče Nečiporenka, s pomocí Severokorejců rozhodla doslova poskládat ze všech možných prvků hnutí ve svých službách, Movimiento de Acción Revolucionaria (MAR - hnutí revoluční akce), které se v roce 1971 podařilo mexické policii rozbít. Záměrem tohoto odvážného manévru zcela jistě bylo chránit se před licitacemi, nedisciplinovaností a jinými neuváženými iniciativami procastrovských a paramaoistických skupin. Některé z nich se zcela vymkly svým údajným mentorům. Španělská FRAP (Antifašistická a vlastenecká revoluční fronta) po jednu chvíli počátkem 70. let flirtovala s Číňany a později s Albánci v naději, že získá zbraně, což se ovšem ukázalo zcela marné. Později se od nich odpoutala a nově vznikla organizace GRAPO (Skupiny antifašistického odporu 1. října). Peruánská Světlá stezka Abimala Guzmána, která se zpočátku hlásila k přísně ortodoxnímu maoismu, zejména k "prodloužené lidové válce", si pak naopak z hloubi srdce zošklivila Teng Siao-pchinga a nové pekingské vedoucí činitele. V prosinci 1983 se dokonce pokusila o útok na čínské velvyslanectví v Limě!

   V některých vzácných případech - v současnosti je totiž riziko příliš velké - provedly komunistické země teroristické atentáty samy prostřednictvím svých zvláštních služeb. Stalo se tak v listopadu 1987, když dvoučlenný tým severokorejských agentů, tvořený starým zkušeným Kim Sung-ilem a mladou ženou, Kim Hjon-hi, po tříleté přípravě na Vojenské akademii v Kensongu nechal při mezipřistání v Abú Dabí na palubě letadla jihokorejské společnosti Korean Air letícího do Bangkoku tranzistorové rádio s nastraženou bombou. Výbuch způsobil smrt 115 osob. Kim Sung-il po odhalení stačil spáchat sebevraždu, zatímco zatčená Kim Hjon-hi učinila plné doznání a dokonce napsala knihu, ve které vzhledem k malému časovému odstupu jen těžko posoudíme, jaký je díl pravdy a co zůstalo utajeno. V každém případě je skutečnost taková: v roce 1997 je Severní Korea bezpochyby jedinou komunistickou zemí, která systematicky používá státní teror.