2/ Afrokomunismus: Etiopie, Angola, Mosambik

Yves Santamaria

   Do chvíle, kdy studená válka dala globální rozměr vůbec všem sledovaným cílům, byla pro veřejné mínění souvislost mezi "zámořím" a komunistickým hnutím výlučně určována podporou, kterou hnutí vyjadřovalo protikoloniálním zápasům. Vzhledem k příznivému postoji Washingtonu k dekolonizačním snahám se francouzská IV. republika snažila každému namluvit, že jakýkoliv ústupek domorodým nacionalistům se ipso facto stává pobídkou pro moskevské ambice, což ostatně odpovídalo údajnému Leninovu výroku, že povíváme-li se z Východu, vede cesta do Paříže přes Alžír. Bylo třeba vyčkat nastolení prosovětských režimů v bývalé portugalské Africe a Etiopii v nové době ledové, která následovala po americké porážce ve Vietnamu v roce 1975, aby se na křehkém styčném bodě dvou velmi exotických a přece důvěrně známých předmětů, totiž Afriky a komunismu, konečně zformovala představa o nebezpečí, která již nezůstávala omezena na holý geopolitický rámec. Nechme stranou fakt, že socialistický tábor snad zabral sektory, které byly považovány za životně důležité pro Západ, jak se ukázalo, komunismus se nejen neprokázal jako obecný všelék na neduh zaostalosti, ale dokonce podle všeho znovu uložil místnímu obyvatelstvu tresty, kterými již v minulosti po celém světě postihoval národy, které neprojevily dostatečné nadšení pro poslání, jež jim v očích dědiců Říjnové revoluce bylo historicky přiřčeno.

Komunismus v afrických zrcadlech

   "Černí Khmerové": této přezdívky se ještě v roce 1989 po pádu berlínské zdi dostalo bojovníkům ze Rwandské vlastenecké fronty (Tutsiům), podezřívaným z polpotovských sklonů. Jejich vůdce Paul Kagamé však přesto neunikl označení "Američan", které mu přisoudili francouzští činitelé, informovaní o jeho studiích v USA, věčně ve střehu vůči anglosaským machinacím ve svém africkém pašalíků. Případ z oblasti Mezijezeří, složitější, než se snad dá představit, stále osvětluje největší potíž, kterou mají pozorovatelé, když se zabývají africkou politikou: "černý" kontinent je privilegovaným místem sebeprojekcí západních politických fantazmat. Možná se za těchto okolností dá bezelstně hovořit o "africkém komunismu" a neupadnout do etnocentrického hříchu, když dokonce i sám mosambický president Joaquim Chissano neváhal připustit, že se dějiny ve východní Evropě zvrátily a "celý ten marxismus nám už opravdu začíná dělat potíže"? Diskuse o autentičnosti příklonu Afričanů ke komunistickému světu se velmi podobají diskusím, při kterých se rozvášňovali milovníci podobného druhu hádek ohledně jiných částí naší planety. Ostatně, když pro generála de Gaulla SSSR nikdy nepřestal být drahým a mocným Ruskem, proč by Hnutí za osvobození Angoly (MPLA) nebylo "marxisticko-leninským" projevem, tedy pro potřeby Západu srozumitelným překladem toho, co představuje etnický kreolsko-indiánsko-mbunduovský "patchwork"? A pokud jde o upírání čestného označení komunista "rudému něgušovi" Mengistuovi, dobře víme, že toto označení Stalinovi skrupulózně upíraly významné složky marxistické krajní levice, jejímž nejméně vlivným poddruhem určitě nebyli jen trockisté.

   Spokojme se tedy s konstatováním faktu, že serióznost, s jakou se uvedené strany, státy a režimy odvolávají na Marxe, bolševismus a SSSR, nikdy po celé posuzované období (zhruba 1971 - 1991) nebyla zpochybňována ani jejich protagonisty, ani jejich odpůrci a už vůbec ne legitimizující instancí, tj. Sovětským svazem a mezinárodním komunistickým hnutím. Organizační příslušnost ke komunistickému táboru se nesporně vždy týkala jen nepatrných menšin: sovětské odhady uváděly pro celou Afriku v roce 1939 počet 5 000 a počátkem 70. let 60 000 členů komunistických stran. Je tu však množství příkladů, zejména evropských, které nám připomínají, že v leninské logice platí pouze ideologická věrnost moci (více než režimu nebo státu) a že moc je a priori jen málo vnímavá k předběžnému prorůstání komunistické kultury do společnosti. Jakmile se zmocnili vedení, noví vůdcové si pečlivě symbolicky rozčlenili území a násobili značky odklonu od "afrického socialismu", který doznal rozkvětu po prvních případech vyhlášení nezávislosti v 50. a 60. letech. Poučení z neúspěšné první vlny přicházela ze správného pramene: jestli komunitní zemědělská politika (ujamaa) uplatňovaná v Tanzanii Juliusem Nyererem nepřinesla očekávané výsledky, bylo to proto, alespoň jak to vysvětlovali představitelům FRELIMO nebo etiopským expertům, že strana TANU/ASP nebyla dost marxisticko-leninská. Volba odborné, "vědeckonázorové socialistické" mřížky dovolovala vedoucím elitám vyhnout se nebezpečí "tribalismu", v jejich očích nevyhnutelnému a přirozenému důsledku neplánovatelné rolnické solidarity. Protože od samého počátku přistoupili na to, aby stát budoval národ podle vzoru, jaký ostatně Evropanům nebyl nijak cizí..., dokázaly mocenské síly tento klíč legitimizovat i v rovině mezinárodního společenství. Po přistání v Maputu, hlavním městě Mosambiku, nemohl nikdo nevědět, že vstupuje na "osvobozené území lidstva".

   Heslo rozsvícené na letištní fasádě ani zdaleka nevyzývalo k popírání lidských práv, pouze hlásalo dvě dimenze, nerozlučně spjaté s komunistickým projektem: jsme antiimperialisté, a tedy proti rasistické Jižní Africe; a především neochvějně stojíme po boku socialistických států jako součást světové komunistické soustavy. Stejně jako Mosambik, i Angola a Etiopie v ní našly své místo mezi zeměmi "spějícími k socialismu". Od Chruščovových časů sovětští analytici věnovali nemálo péče typologii, kterou také velmi upřesnili: vznik nových "pokrokových" národů si vynutil používání přiměřenější terminologie, aby vůbec našla místo i pro ty z nich, které se sice vzdálily od "kapitalistické cesty", ale nemohly (jako Kuba nebo Vietnam) nést hrdé označení "socialistická země". Takové označení totiž ze strany Sovětského svazu bylo zárukou závazků, jejichž rentabilita se na africké scéně nezdála dost zajištěná. Státy "směřující k socialismu" se v podstatě při tvorbě materiálních základů svého rozvoje měly spoléhat na vlastní zdroje a západní finance. Vojenská stránka spolupráce ovšem byla součástí dlouholeté tradice "rudého imperialismu", který od prvních krůčků Komunistické internacionály teoreticky zdůvodňoval povinnost poskytovat proletářskou pomoc. Pokud jde o transfery vojenské technologie, sovětská klientela v Africe nepochybně výrazně přesahovala tři země, kterými se zde zabýváme, tyto tři země však rozhodně byly jejich hlavním příjemcem. Míra jejich zapojení do jedné "socialistické" světové soustavy ovšem také jejich vedením otevřela přistup k diferencovaným zdrojům komunistické galaxie: kromě 8 850 sovětských poradců činných po celém kontinentu se v roce 1988 uvádí přítomnost 53 900 Kubánců, a přesněji vyčíslit se vůbec nedá podíl východoněmeckých specialistů, mimořádně oceňovaných příslušnými bezpečnostními službami.

   Způsob, jakým angolská MPLA, mosambické FRELIMO a etiopský Derg/ESP převzaly marxisticko-leninskou rétoriku, jistě můžeme chápat jako proces, který antičtí historici nazývali "interpretace", jehož dílem galští bozi došli v římských převlecích dlouhé nesmrtelnosti. Platí také, že "instrumentalizace" není nutně jednosměrná, a proto kupř. císařská etiopská byrokracie dokázala obrátit centralizační potencionál reálně existujícího komunistického modelu ve svůj prospěch. Takový výklad určitě má některé silné stránky, ale nic to nemění na skutečnosti, že se v Africe setkáváme s komunistickou politikou, kterou můžeme jako takovou identifikovat, když si probereme sestavu jednoznačně potvrzujících kritérií. Mnohá z nich, posuzovaná odděleně, lze použít při popisu jiných afrických států: na prvním místě odmítání plurality politických stran spojené s pojmem avantgardy, což je výsadní ctnost skupiny, která drží moc. Moskva však etiketu "avantgardních stran opírajících se o revoluční teorii" přiznala jen MPLA-Straně práce (Angola), FRELIMO-Straně pracujících (Mosambik) a Konžské straně práce, ke kterým se v roce 1984 připojila ještě Strana pracujících Etiopie. Pokud jde o "politiku břicha" (obyčejnou nenažranost mafiózního typu), kdy vzhledem k tomu, že tu není "buržoazní (občanská) třída", je zabrání státních funkcí jediným zdrojem osobního obohacení. Samozřejmě tu jde o nomenklaturní praxi, na niž Afrika zdaleka nemá monopol. Jistě bychom se také při definici komunistické specifičnosti zde zmiňovaných tří režimů mohli spokojit se zdůrazněním vůle k utváření "nového člověka", hlásané stejnou rétorikou, s tím, že se místnímu ministerstvu pravdy svěří úkol, aby roztřídilo, co si z kultury předků zaslouží zařadit do tradice a folkloru, nebo vymýtit.

   Na místě je také otázka, proč se v ideologickém bazaru 20. století elity, které se dostaly do vedení těchto států, šly zásobit právě do marxisticko-leninského ideologického regálu. Máme-li se pokoušet celou věc pochopit na základě tohoto společného jevu, nelze vyloučit, že jedním ze základních bodů diskuze by mohla být fascinace možnostmi, které marxisticko-leninské učení skýtá pro nekontrolované užívání násilí. Západní badatelé stále přesněji objasňují souvislosti mezi totalitním běsněním a "válečnou kulturou", která v Evropě převládla v letech 1914 - 1945. Africká komunistická epizoda se v podobném světle ukazuje jako součást dlouhého historického trvání násilí, jehož zkoumání až nyní zdráhavě začíná překonávat manichejské protiklady mezi údajnou předkoloniální harmonií (nebo barbarstvím), kolonialistickým řádem (nebo represí) a odmítáním přijatých společenských hodnot po vyhlášení nezávislosti nebo neokolonialistickými choutkami. Komunistická Afrika rozhodně nebyla žádným výjimečným ostrůvkem násilí. Nigérie za biaferské války a Rwanda s genocidou Hutuů ve své chvíli výrazně posílily všechny důvody, proč si zoufat nad tím, jací jsou naši bližní. Etiopie, Angola a Mosambik si však přes všechny spory o počtech obětí zachovávají svou zločinnou specifičnost, třeba v procesech přetváření společenské struktury poznamenaných násilným organizováním venkovského světa do speciálních politicky uspořádaných "vesnic" nebo politickým využíváním hladomoru. Odborníka na komunismus, který není afrikanista, pak snadno svádí důvěrná obeznámenost s tím, co vidí: stranické čistky, likvidace levicových úchylek nebo nakládání s jakoukoli národnostně-etnickou, stranickou nebo náboženskou opozicí.

   Popírání masových vražd se stále méně dařilo unikat mezinárodním mediálním sítím, i když se agitprop velmi zprofesionalizoval, dokonce i přestože kriminální dimenze afrického komunismu vyvolala novou vlnu omlouvajících a viny zprošťujících interpretací. Každý, kdo má sklon předem odmítat jakoukoliv nedůvěru vůči státním záměrům jinak zcela "pokrokových" režimů, většinou vykládá všechny iniciativy marxisticko-leninského státu jako umírněnou odpověď na útoky kontrarevolučních sil. Tento spor, dávno zahájený v souvislosti s terorem za Francouzské revoluce, omlazený bolševismem, neustálé odvolávání se na "diktát okolností", nachází v africké situaci mnoho obhájců i v nekomunistických řadách. V tomto ohledu by rozsah polemik vyvolaných na Západě uvedenými třemi zeměmi - jistě zcela relativní, ale nesrovnatelný s polemikami týkajícími se ostatních socialisticky orientovaných afrických zemí, postačil k ospravedlnění naší volby. Ke klasickým figurám zla (dědictví minulosti, intervenční imperialistická strategie) se v Etiopii, Mosambiku a v Angole připojil vliv přírodního prostředí, jehož neúprosnost komunistický svět příležitostně rád zdůrazňuje i za cenu toho, že zapojí sucho do služeb vlastních prometheovských projektů. Soubor argumentů, sahající od poruch srážkového režimu po potíže etnického rázu, nikdy nevylučuje možnost přičítat africké barbarství hypotetické afričnosti. Africké společnosti však nejsou méně poplatné své době než svému dědictví a už z toho titulu nemohly zůstat ušetřeny totalitního krveprolévání.

RUDÉ CÍSAŘSTVÍ: ETIOPIE

   Když 12. září 1974 zaniklo císařství ztělesňované tehdy 82letým něgušem Haile Selassiem I., diagnóza se zdála snadná. Režim, oslabený nejistotou ohledně budoucího nástupce, ale také naftovou krizí, vyčerpaný pohraničními válkami a nedostatkem potravin, odmítaný městskými vrstvami vzešlými z modernizace společnosti, se zhroutil bez větších otřesů. Armáda, plod geopolitických starostí svrženého císaře, která se vyznamenala v Koreji v roce 1950 po boku Američanů..., se chopila vedení státu: 108 mužů tvořilo Derg (Vojenský administrativní dočasný výbor), v němž ideologické rozpory zdánlivě zmizely za heslem Ethiopia tikdem (Etiopie na prvním místě). Nejasnosti se však velmi rychle rozptýlily. Generál eritrejského původu a hrdina z války proti Somálsku Aman Agdon, postavený do čela vlády, byl zlikvidován v noci z 22. na 23. listopad. O několik hodin později přišlo na řadu 59 osobností: podle osvědčené techniky stihl stejný osud liberální politiky a tradicionalisty svázané s bývalým režimem. Osud členů Dergu byl od této chvíle spojen s osudem vůdce, kterého postavili do svého čela v červenci. Mengistu Haile Mariam dne 21. prosince 1974 otevřeně vyhlásil cestu své země k socialismu.

   Životopis bývalého prezidenta zatím nikdo nenapsal. Líbilo se mu v roli párii, v osobním projevu zdůrazňoval svou tmavou pleť a malý vzrůst (ovšem vylepšený podpatěnkami...), aby se stavěl jako bariah (otrok) vůči amharskému klanu, jádru císařského režimu. Přes matku, která byla pravého aristokratického původu, měl určitý prospěch z privilegovaného prostředí. Sice byl nemanželské dítě (otec byl negramotný kaprál), ale požíval podpory ze strany strýce, který mu jako něgušův ministr usnadnil počátek vojenské kariéry. Jeho školní vzdělání se omezilo na základní stupeň a bez diplomu také vstoupil do brány vojenské školy v Holettě, vyhrazené chudým kandidátům. Jako velitel mechanizované brigády si pro své kvality přesto dvakrát vysloužil stáž ve Fort Leavenworthu (Kansas). Bez sebemenšího obecně známého teoretického vzdělání, ale vybaven nezlomnou touhou po moci, překonal za tři roky své rivaly: nejprve odstranil plukovníka Sisaye (za "pravicové" spiknutí); po něm došlo 3. února 1977 na generála Teferi Bantea a 8 jeho soudruhů. Jak praví legenda, Mengistu rozhodl kulometem ráže 12,7 osud "kapitulantů" při nezapomenutelné schůzi vedoucích složek Dergu.

   Ve Velkém paláci vystavěném Menelikem II. po založení Addis Abeby v roce 1886 od této chvíle mohl nejvyšší pán Etiopie převzít pozůstatky císařství, snad až na parlament. V jeho neúprosně velitelském stylu, zpopularizovaném vysoce profesionálním pojetím komunikace, nenajdeme nic, co by mohlo mást poddané zesnulého "krále králů". Nic nezpochybňovalo jeho legitimnost v očích socialistického tábora, pro který nyní představoval stabilního partnera: únorovému puči předcházela v prosinci 1976 Mengistuova návštěva v Moskvě. V dubnu 1977 přerušila Etiopie veškeré vojenské vztahy s USA. Kubánci a Sověti pak poskytli masovou materiální i personální podporu, která sehrála rozhodující roli v boji proti eritrejským bojovníkům za nezávislost a somálské červencové ofenzívě v Ogadenu v roce 1977. Sověti si správně cenili sovětizačního úsilí režimu, často napodobujícího socialismus hlásaný v Somálsku, které tehdy bylo spojencem SSSR. "Etiopská cesta", vyhlášená v prosinci 1974 dočasným výborem, dostala pevnější tvar v lednu 1975, když Derg znárodnil banky a pojišťovny a také podstatnou část průmyslového sektoru. Radikalizaci režimu potvrdilo v březnu především zrušení vlastnictví půdy a omezení vlastnictví nemovitostí na jednu pro každou rodinu. Moskva pak jen ještě více naléhala, aby byl vytvořen nástroj, který jako jediný v jejích očích mohl vedoucí představitele přimět k překročení zásadního kvalitativního prahu: aby byla založena strana. Přesto bylo třeba vyčkat až do roku 1979, než vznikla komise pro organizaci Strany pracujících (COPTE). Práce jejího druhého sjezdu v lednu 1983 byly Sověty považované za natolik plodné, že se 11. září 1984 vytvoření Strany pracujících Etiopie (SPE) mohlo stát vyvrcholením oslav desátého výročí revoluce. SPE, považující se za dědice "Velké říjnové revoluce", dosáhla nejvyššího možného stupně integrace do světové komunistické soustavy a uzavírá dohody s ostatními stranami. Jediným stínem na tomto obraze bylo, že se strana nemohla pozdvihnout na vyšší úroveň "lidové demokracie". Etnická roztříštěnost země a hospodářská závislost na Západu představovaly zásadní skrytou vadu.

   Tempo výstavby strany nijak nedbalo na "kvalitní" sociologické složení. V předvečer založení strany a přes výraznou snahu předvést něco, co by lépe odpovídalo zakořeněné představě o "straně dělnické třídy", uvedení dělníci představovali méně než čtvrtinu členstva. Vojáci a úředníci, což přesně symbolizuje realitu společenských vztahů, představovali téměř tři čtvrtiny členů oproti 3 % rolníků v zemi, kde rolnictvo tvořilo 87 % obyvatelstva. Ve vedení se poměr sil nakláněl ještě více ve prospěch armádních kádrů a politbyro SPE se v podstatě skládalo z přeživších členů Dergu. Zastoupení inteligence, zredukované na patřičné minimum, se dalo vysvětlit fyzickou likvidací jejích kádrů a organizací. Po příchodu studentů vyškolených na evropských a amerických univerzitách prosáklých dobovým radikalismem vyslala kooperační kampaň (zamecha), vedená v mao-populistickém duchu, 50 000 studentů (a několik profesorů), na venkov. Návrat do měst pak posílil pravověrné marxisticko-leninské organizace PRPE a MEISON. V očích obecně zcela lhostejného obyvatelstva se rivalita obou hnutí dala vysvětlit jejich etnickým složením v převládajícím amharským vlivem v PRPE a oromským v MEISON. Ideologicky velmi spřízněné organizace se lišily v názorech na řešení eritrejské otázky, kde se MEISON spíše přikláněl k centralizačnímu přístupu Dergu. Mengistu využil ozbrojené střety mezi oběma skupinami, chytře je označil za "bílý teror" a ve dvou etapách dokázal zahájit jejich likvidaci. V průběhu první vlny, spuštěné na podzim 1976, rozdrtil "rudý teror" PRPE. Při veřejném projevu dne 17. dubna 1977 vyzval Mengistu lid k boji proti "nepřátelům revoluce". Neváhal slovo doprovodit gestem a postupně roztříštil tři lahvičky s krví (alespoň se to předpokládá), které měly představovat "imperialismus", "feudalismus" a "byrokratický kapitalismus". MEISON se široce podílel na infiltrování 293 kebele, městských milicí vytvořených Dergem podle vzoru pařížských "sekcí" z doby Francouzské revoluce a k tomuto účelu vyzbrojených armádou. 11. listopadu, po popravě podplukovníka Atnafua Abateha, který byl hlavní oporou milicí v Dergu, sklapla past i za MEISON, který se nyní stal obětí smutně proslulých bílých "pětsetčtyřek", peugeotů s posádkami tak zvaných "škrtičů", eskader smrti pod velením bezpečnostních služeb.

   Získat spolehlivé údaje o obětech teroru není v této chvíli možné. Pro období únor 1977 - červen 1978 byl při procesu, který proběhl v Addis Abebě v roce 1995, uveden počet 10 000 vražd jen v hlavním městě. Rozlišovat mezi oběťmi (od pročínských po falaše, autochtonní Židy, masakrované v roce 1979...) určitě není na místě, jak připomíná Karel Bartošek v souvislosti s Československem. Už je pryč doba, kdy se na mrchovišti mohlo dávat privilegované postavení všem, kteří živili námět bolševického Saturna, požírajícího podle vžitého klišé vlastní děti. V návaznosti na stalinské amalgámy, kde titíž špioni současně tyli ze spojených rozpočtů Hitlera, Chamberlaina, Daladiera a mikada, neváhaly chvatně sepsané žaloby prokurátorů poslušných Dergu nastrojit celé káry odsouzených do rituální konfekce jednoznačně likvidačního střihu: šlo prostě o "reakcionáře, kontrarevolucionáře, nepřátele lidu a anarchistické a podvratné členy PRPE". Stejně jako v bývalém SSSR se neustále objevují společné hroby, v nichž svorně leží mnozí "nezvěstní", zaznamenaní ve zprávách Amnesty International. Stejně jako v Číně byly rodiny vyzývány, aby uhradily státu část výdajů za vykonání rozsudku podle principu nazývaného "paying for the bullet" (zaplatit kulku). Silonové lanko ("Mengistův motýlek"), osobní specialita plukovníka Teky Tulua (nazývaného "hyena"), jednoho z nejnenáviděnějších velitelů státní bezpečnosti, došlo při popravách širokého použití. Jedné noci v srpnu 1975 ostatně tato technika byla vyzkoušena na osobě svrženého císaře. Oficiálně byla smrt připsána (jako v případě vladařovy vnučky princezny Ijegahamu) neúspěšnému chirurgickému zásahu.

   Pomoc sovětských a východoněmeckých služeb (Stasi) došla náležitého ocenění na nejvyšších místech. Studenti pobývající v Moskvě nebyli ušetřeni a sovětské úřady se v mnoha případech postaraly o jejich předání příslušné etiopské složce. Seržant Legesse Asfaw sloužil v Addis Abebě jako prostředník mezi evropskými specialisty a jejich domácími kolegy, kteří prosadili, aby těla ztýraných obětí zůstávala na chodnících hlavního města a posloužila k zastrašování. Švédský generální tajemník organizace Save the Children Fund dosvědčil 17. května 1977: "V Addis Abebě zmasakrovali asi tisícovku dětí a jejich těla pohozená na ulicích jsou kořistí toulavých hyen. (. . .) Podél silnice můžeme při výjezdu z Addis Abeby spatřit hromady těl zavražděných dětí, většinou ve věku od jedenácti do třinácti let."

   Celkem 1 823 případů vyšetřovaných po roce 1991 justicí prezidenta Melese Zenawiho se týká především výrazných městských osobností. Pohled zaměřený především na hlavní město by však zkreslil sociologickou a geografickou realitu teroru v zemi, která se v tehdejších hranicích rozprostírala na ploše 1 222 000 km² a jejíž obyvatelstvo se nepochybně blížilo 40 milionům. Wollo, kde PRPE měla relativně pevné opory, také poznalo svůj díl násilí. V květnu 1997 se před trestním senátem vrchního soudu v Addis Abebě plukovník Fantaye Yhdego a poručíci Hailé Gebeyahu a Ambachew Alemu museli zodpovídat ze svých činů, mezi nimiž justice zaznamenala otrávení 24 členů PRPE plynem v únoru 1977 v Dese a Kolmbalcha. Kromě Choy je situace nejlépe známá v Eritreji, kde dokonale organizovaná nacionalistická opozice s pevnou podporou marxistických hlasatelů teorie třetího světa dokázala zaznamenat a šířit informace, které v mezinárodním veřejném mínění zdiskreditovaly addisabebský režim. Režim už 20. září 1974 potvrdil nedělitelnost země: odtržení bývalé italské kolonie by Etiopii připravilo o přístup k Rudému moři. Pokud jde o jihovýchod, směrem k Indickému oceánu. velkoetiopské záměry narážely na nároky, které vznášelo na Ogaden Somálsko, kde se režim Siada Barreho od roku 1969 oficiálně hlásil k marxismu-leninismu. Navíc sblížení mezi Moskvou a Mogadišem završila smlouva o přátelství z roku 1974. SSSR se musel rozhodnout mezi svými dvěma chráněnci. Po marných sázkách na pokus o vytvoření federace Etiopie-Somálsko-Jižní Jemen Sověti vsadili na Addis Abebu. Mengistu nyní pod názvem "Operace rudá hvězda" od července 1977 do ledna 1978 mohl počítat s palebnou silou a námořní a leteckou logistikou Rudé armády a s kubánským expedičním sborem při odrážení ofenziv Lidové osvobozenecké (marxisticko-leninské) fronty Eritreje a somálské armády.

   Mengistuova činnost se zdála tak efektivní, že mu Světová odborová federace, ve které francouzská CGT, tehdy vedená Henrim Krasuckim, zastávala důležité funkce, udělila na addisabebské schůzi svého byra ve dnech 28. - 30. března 1988 zlatou medaili SOF za "příspěvek k boji za mír a bezpečnost národů, za jejich národní a hospodářskou nezávislost". V terénu to ovšem často mělo pro tyto národy bolestivý dopad: krátce po ukončení uvedené schůze v červnu 1988 zemřelo při bombardování 2 500 obyvatel Hawzenu. Jako ve španělské baskické Guernice se ten den konal trh. Ať už se jednalo o koloniální válku, nebo potlačování národnostních hnutí, periferie říše (Eritrea, Tigre, Oromo, Ogaden, Wollega, Wollo) se zmítaly v povstáních vedených lidovými frontami, jejichž kádry se svými protivníky sdílely přinejmenším marxisticko-leninskou rétoriku. V bojích byly nasazeny vojenské prostředky velmi rozmanitého původu a některým levičáckým nebo pročínským směrům se velmi zamlouvalo zdůrazňovat v tomto (zcela nesporném) rozmachu barbarství odpovědnost Spojených států, SSSR a Izraele. Po vzoru akcí organizovaných proti americké intervenci ve Vietnamu, zasedal v květnu 1980 v Miláně "Stálý tribunál Mezinárodní ligy za práva a osvobození národů". Jeho závěry, vydané v roce 1981 Belgickým výborem na podporu Eritreje, odrážejí pozice FPLE. Některé shromážděné údaje, zčásti se překrývající s údaji Amnesty International, opravňují k určitému srovnávání s jinými dějišti válečných akcí s tím, že do pera francouzského pozorovatele se při popisu masakrů civilního obyvatelstva nahnaného do kostelů spontánně dere jméno Oradour. Brožura "Stálého tribunálu" uvádí případ vesnice Wokibuda, kde v ortodoxním kostele v létě 1975 došlo k masakru 110 osob. Eskadry smrti, operující v Asmaře, dávaly před bílými addisabebskými peugeoty přednost béžovým dodávkám VW, jejichž úkolem bylo odvážet do "řeznictví" (hromadných hrobů) ty osoby, které už nestačily poslat do koncentračního tábora v Adi Qualla u Mendefery. Bilance "totální války" vyhlášené v srpnu 1977 Mengistuem proti eritrejským "separatistům" zatím není uzavřena. 80 000 civilních a vojenských obětí jen v období 1978 - 1980? K tomuto odhadu, který bere v potaz jen oběti masových represálií a leteckých teroristických útoků, můžeme přičíst následky soustavné politiky, zaměřené na rozbíjení tradičního venkovského života. Zatímco městská střediska se mohla spoléhat na přednostní zásobování a přítomnost placených vojáků, prospívající obchodu, zemědělství trpělo vybíjením stád dobytka - především letci rádi ze vzduchu lovili velbloudy -, zaminováním, ničením lesů a autoritářským rozbíjením přirozené směny. Zvláště trpěly ženy, základní činitel zemědělské výroby, protože vojáci je soustavně znásilňovali, což jen posilovalo nejistotu, málo příznivou pro rolnický život.

   Jen stěží lze tvrdit, že vládní snaha o odříznutí geril od jejich občanské základny byla původním důvodem masového přemísťování obyvatelstva během hladomoru 1982 - 1985 a že jen lokálně mohla představovat vážnější demografické zásahy. Jestliže Eritrea nebyla téměř postižena, Wollo bylo zasaženo v nezanedbatelné míře: z 525 000 osob přemístěných od listopadu 1984 do srpna 1985 jich 310 000 (tj. 8,5 % obyvatel provincie) pocházelo z Wolla. Některé pohraniční oblasti (Gondar) se ze značné části vylidnily (o 30 až 40 %) a jejich obyvatelstvo skončilo v Súdánu v táborech kontrolovaných opozičními organizacemi. Hladomor, který postihl 25 % obyvatelstva, sice představoval vážnou, ale jednoznačně regionální potravinovou krizi a byl součástí mnohasetleté řady, jejíž poslední epizoda (1972 - 1973) měla určitou váhu při pádu císařského režimu. Jeho důsledky zhoršilo ožebračení části rolnictva, které bylo donuceno zbavit se zásob, aby splnilo povinné státní dodávky. Daňově velmi zatížení rolníci často byli nuceni nakupovat na volném trhu za vysoké ceny zrno, které od nich státní správa vykupovala za cenu stanovenou. Mnozí se museli zbavit stáda a zůstali v složité chvíli zcela bez prostředků. Období, které začalo roku 1982, bylo zpočátku reakcí na skutečné sucho. Krize se rozšířila ochromením směny, při kterém svou roli sehrálo jak pronásledování obchodníků, tak celková nejistota. Mengistův režim krizi využil k realizaci záměrů rozpracovaných jeho orgánem Relief and Rehabiliation Commission (RRC), ad hoc výtvorem etiopského politbyra. Prostřednictvím kontroly pomoci a přemísťování obyvatelstva měla potravinová zbraň přispět k dosažení několika cílů, mezi nimiž na předních místech najdeme potlačení všech forem odporu a "vědecké" ovládání prostoru státostranou.

   Zákaz zásahu nevládních organizací jinde než ve Wollo a převedení pomoci určené Tigre způsobily příliv obyvatelstva dosud kontrolovaného gerilami do sektorů v rukou armády. Nucené transfery, často usnadněné šířením zpráv o rozdělování potravin, byly představovány jako demografický pohyb ze suchého severu k vlhkému a úrodnému jihu. Tento pohyb se netýkal v první řadě obětí hladomoru, ale zcela jednoznačně obyvatelstva pod vojenskou kontrolou, ať už potravinová situace v jejich původním místě pobytu byla jakákoliv. V tomto směru představují charakteristický příklad obyvatelé oblastí, o které bojovaly Derg a Fronta osvobození Tigre. I když snad místně nepopřeme dobrovolnost, přesto se vytrácí za hromadnou povahou deportací. Svévoli v nakládání s územím a obyvatelstvem zodpovědní činitelé nazvali dost chytře bego (dobrá vůle) a teseno (donucení), jinými slovy "donucení pro dobro druhého". Od roku 1980 probíhalo na úkor mnoha dalších "dobrovolníků", rekrutovaných manu militari ve velkých aglomeracích na práci na státních statcích, kde jejich existenční podmínky vyvolaly pozornost anglosaských protiotrokářských společností.

   Politika reorganizace vesnic, která se soustředila na neporušené tradiční venkovské komunity, narazila na značný, někdy krvavý odpor, který nepochybně obohatil děsivý soubor rolnických válek v komunistických režimech. Podobně jako v Mosambiku si kladla za cíl soustředit venkovské komunity do míst, které strana mohla snáze kontrolovat, a přitom měla rolníkovi dát možnost "změnit svůj život i myšlení a otevřít novou kapitolu v nastolení moderní společnosti ve venkovských oblastech a přispět k budování socialismu". Spolu s programem nového osídlení směřovala k rozšíření sovchozového sektoru zemědělství stejně jako k utváření "nového člověka". S geografem Michelem Foucherem zdůrazníme, že "důsledky hladomoru značně přesáhly oblasti a populace postižené klimatickou krizí, která poskytla příležitost k zahájení rozsáhlé autoritářské reorganizace prostoru". I když nezpochybníme úspěch některých okázalých akcí, které měly oslnit veřejnost, bude velmi obtížné vyčíslit lidskou cenu celé operace. Úmrtnost v některých tranzitních táborech (14 %), jako např. v táboře Ambassel ve Wollu, byla vyšší než úmrtnost zaznamenaná ve střediscích hladomoru. Určitě nebude riskantní připočítat k dvěma až třem stům tisícům obětí nedostatečné přípravy a utajování stejný počet osob obětovaných na oltář urychleného přechodu od "feudalismu" k "socialismu", svévolně ponechaných mimo dosah sítí mezinárodní pomoci, pobitých při raziích nebo pokusech o útěk, zemřelých vlivem dekomprese v útrobách Antonovů, které je vezly do ráje, nebo ponechaných bez dostatečných zásob na pospas často vražednému nepřátelství prvních příchozích. Mediálně řečeno, bilance byla pro režim velmi kontrastní: po pokusu o zastírání rozsahu hladomoru podnikl Mengistu protiútok. Plně využil šokující obrázky rozšiřované na Západě na podzim 1984 a 16. listopadu 1984, ve chvíli, kdy emoce vrcholily, oznámil své rozhodnutí zahájit přesun 2,5 milionu osob a otevřel úplně novou partii v naději, že ohlašující se mezinárodní pomoc použije přes nepřátelský postoj Reaganovy vlády na své projekty. Reakce byly protichůdné i ve Francii, kde přece inteligence měla mít naočkované protilátky, vytvořené letitou důvěrnou obeznámeností s komunistickou kulturou, což přece jen asi přimělo jedinou nevládní organizaci Lékaři bez hranic, aby odmítla politiku přemísťování obyvatelstva, a také byla režimem prohlášena dne 12. prosince 1985 za persona non grata. Na planetární rovině však příkladné vystupování v bitvě o mediální obraz spolu s podporou početných expertů z OSN umožnily režimu sklidit a použít k vojenským nebo pompézním účelům výtěžek z dosud nevídané vlny humanitární solidarity, na níž se vezly rockové hvězdy různých velikostí, jako Bob Geldoff a Michael Jackson, kteří spolu s nejzářivějšími klenoty amerického šoubyznysu odezpívaly hymnu We are the World, o níž se můžeme domnívat, že asi zůstane jedinou stopou etiopského dramatu v paměti desítek milionů adolescentů z někdejších 80. let.

   Od roku 1988 se Mengistův soumrak kryje jen zčásti se soumrakem Sovětského svazu. V březnu 1990 byl oznámen odchod sovětských poradců z oblastí bojů. K tomuto datu se již poměr sil obrátil: armáda ustupovala na všech frontách před povstalci z Lidových front osvobození Eritreje a Tigré a režim neustále rozezníval strunu vlasti v ohrožení. Přesídlovací politika se zabrzdila, okázale byla vyhlášena liberalizační ekonomická opatření a došlo k čistce v ozbrojených silách, v kterých 16. května 1989 byl krvavě potlačen předčasný pokus pučistů, důkladně infiltrovaných zpravodajskými službami. 21. června 1990 vyhlásil Mengistu generální mobilizaci, která se teoreticky vztahovala na všechny muže starší než 18 let, ale neušetřila ani mnohem mladší (14 až 16leté), pochytané na fotbalových hřištích nebo v okolí školních zařízení. V roce 1991 byla uzavřena všechna zařízení vyššího školství a studenti byli vyzváni, aby se v národním zájmu zapojili do válečného úsilí. Zatímco se kolem Addis Abeby svíraly kleště, 19. dubna 1991 Mengistu vyzval k vytvoření armády rekrutované "na irácký způsob", která by měla dosáhnout celkového počtu jednoho milionu bojovníků. V této době nejpočetnější subsaharská armáda (450 000 mužů oproti 50 000 v roce 1974) však už odmítala poslouchat a její noví američtí a izraelští spojenci s uspokojením sledovali rýsující se změnu. Dne 21. května 1991 odlétl plukovník Mengistu přes Keňu do Harare, kde mu hrdina boje proti bílým rhodeským kolonistům Robert Mugabe udělil politický azyl. Na podzim 1994, kdy byl vyžádán k soudu v Addis Abebě jako hlavní činitel odpovědný za etiopskou tragédii, Zimbabwe odmítlo vypovědět muže, který východoněmecké novináře pracující v Ethiopian Herald inspiroval k jednomu z jemu připsaných nejhalasnějších prohlášení: "Zničíme satanské dědictví minulosti a ovládneme přírodu."

NÁSILÍ PORTUGALSKY: ANGOLA, MOSAMBIK

   Portugalsko, přítomné na africkém pobřeží od 16. století, zahájilo až velmi pozdě kolonizaci nesmírného impéria (pětadvacetinásobek vlastního území...), které mu evropské soupeření dovolilo obsadit na černém kontinentu. Pozdní a povrchní obsazení prostoru rozhodně neusnadnilo obecné rozšíření pocitu homogenní příslušnosti uvnitř takto vymezeného území. Organizace, které počátkem 60. let zahájily ozbrojený boj, se v mnoha ohledech musely v nebělošské populaci opírat mnohem více o silné protikolonialistické cítění než o eventuální národní aspirace. Nacionalistická vedení si uvědomovala, na jaké překážky naráží jejich jakobínská vůle, a velmi záhy věnovala zvýšenou pozornost vnitřnímu nepříteli, Inimigo interno, tradičním náčelníkům, spolupracovníkům kolonizátora, politickým odpůrcům, obviňovaným z poškozování ohrožené vlasti. Kvapný odchod poručnické mocnosti jen zvýraznil charakteristické rysy politické kultury, kterou spojení salazarovského a stalinského genetického kódu vůbec nepředurčovalo k vyznávání zastupitelské demokracie.

ANGOLSKÁ LIDOVÁ REPUBLIKA

   Ve chvíli, kdy se k rozhořčení bílé populace důstojníci u moci v Lisabonu vyslovili 27. července 1974 ve prospěch nezávislosti kolonií, portugalská armáda stále ovládala angolské území. Její urychlený odchod otevřel cestu třem organizacím bojujícím za nezávislost: Movimento Popular de Libertação de Angola (MPLA), Frente Nacional de Libertação de Angola (FNLA) a União Nacional para a Independência Total de Angola (UNITA). Při podpisu alvorské dohody o nezávislosti je nová Portugalská republika uznala 15. ledna 1975 za "jediné legitimní zástupce angolského lidu". Harmonogram vypadal slibně: volby do Ústavodárného shromáždění do devíti měsíců, vyhlášení nezávislosti 11. listopadu 1975. Zatímco se od února do června 1975 zrychlil exodus 400 000 Portugalců, schůdnost vládní koalice (v níž MPLA obsadila informace, spravedlnost a finance) se brzy ukázala jako klamná naděje. Násobil se počet krvavých incidentů a dohoda o zastavení palby v Nakuru ze dne 14. června byla pouhou chvilkou oddechu, kterou každé z hnutí využilo k shromažďování sil a přípravě intervence svých zahraničních spojenců.

   Sovětské zbraně od října 1974 zvyšovaly potenciál milicí MPLA, které se také těšily podpoře levicového křídla portugalské armády, seskupeného v Hnutí ozbrojených sil (MFA). Tyto sektory ovlivněné Portugalskou komunistickou stranou se od května 1974 mohly spoléhat na přítomnost "rudého admirála" Rosy Coutinha v Luandě. První kubánští a sovětští spolupracovníci se v Angole vylodili už v březnu 1975. Fidel Castro dodatečně teoreticky zdůvodnil své rozhodnutí: "Afrika je dnes slabým článkem imperialismu. Právě tady existují vynikající perspektivy umožňující přejít téměř od tribalismu k socialismu, bez nutnosti projít různými etapami, které musely překonat jiné části světa." Po rozpadu vlády (8. - 11. srpna) přistál v Luandě Vietnam Heróico: na jeho palubě bylo několik set vojáků (většinou černochů). V zemi jich už bylo 7 000, když 23. října Jihoafrická unie hromadně zasáhla po boku UNITA, kterou od této chvíle Pravda neuměla označit jinak než jako "loutkovou sílu, vyzbrojenou žoldáky Číny a CIA s přispěním jihoafrických a rhodeských rasistů". Tento popis ostatně vůbec nebyl nepřípadný. Maoisticky formované vedení UNITA opravdu mělo mimořádný dar paktovat se s ďáblem. V tomto případě však všehochuť v inventáři opor UNITA hladce zapadala do panteonu leninsko-stalinského realismu, protože na lavírování, které přivedlo Savimbiho po bok takových Piet Bothů, nebylo nic, co by mohlo zmást opěvovatele německo-sovětského paktu z roku 1939. V této chvíli však sovětsko-kubánská námořní a letecká logistická podpora rozhodla o přežití režimu. Dne 11. listopadu 1975 hnutí MPLA a UNITA každé samo za sebe vyhlásilo nezávislost země, ve chvíli, kdy se rýsovala nová mapa toho, co bývalo perlou portugalského zámoří: MPLA měla ve svých rukou přístavy, naftu a diamanty, tedy - zhruba řečeno - pobřeží; jeho rivalové (mezi nimiž UNITA velmi brzy získala převahu) se opírali o sever a především o náhorní plošiny ve středu země.

   Totožnost aktérů nyní byla čitelnější jak pro Západ, tak také pro komunisty na africkém jihu. Pro mosambického čelného představitele Samoru Machela byla nelítostná povaha boje součástí rozložení sil: "V Angole se střetávají dvě strany: na jedné imperialismus se svými spojenci a loutkami; na druhé pokrokové síly, které podporují MPLA. Nic jiného tu není." Nesporným vůdcem hnutí byl Agostinho Neto, černoch, bývalý assimilado, pocházející z rodiny protestantských pastorů, "organizovaný" Portugalskou KS a již od padesátých let osvědčeně prosovětský. MPLA, založená v roce 1956, formovala v průběhu 60. let podle dobových marxisticko-leninských norem za stále častějších pobytů v SSSR větší počet vedoucích kádrů (kupř. J. Mateuse-Paula nebo A. Domingose Van Dunema). U některých z nich se ke studiu vědeckého socialismu připojila i přiměřená vojenská příprava (J. Njamba Yemina) buď v Sovětském svazu, nebo v kubánských gerilových školách. Luandský sjezd (4. - 10. prosince 1977) uznal až po uchopení moci nutnost přeměny hnutí frontového typu v předvojovou strukturu podle bolševického modelu, schopnou vystoupit na příčku "bratrské strany" v mezinárodním komunistickém hnutí. Ve skutečnosti novou "MPLA-Stranu práce" okamžitě v průběhu sjezdu Raúl Castro uznal jako jedinou stranu, která "správně zastupuje zájmy pracujícího lidu".

   Koncepce státu jako "nástroje schopného uplatňovat směry vytyčené jednotnou stranou" pro novou stranu znamenala zvýšenou bdělost vůči soupeřícím formacím, schopným zahalit svou kontrarevoluční povahu levičáckou frazeologií, a neotřesitelný demokratický centralismus. Nepřekvapí pak, že se na všech jižních šířkách znovu vynořily i všechny protiúchylářské praktiky, které dosud zůstaly vyhrazeny severní polokouli. Ještě před oficiálním vyhlášením angolského bolševismu měl Neto v této doméně značné zkušenosti. Když v únoru 1975 s podporou portugalského vojska potlačil frakci "Východní revolta", vedenou ovimbundským kádrem Danielem Chipendou, přimělo to Chipendu, aby doloženě obvinil MPLA z likvidace disidujících příslušníků hnutí již v roce 1967. Pak již je snazší dešifrovat tiskovou zprávu publikovanou v únoru 1974, podle níž hnutí "zmařilo a zneškodnilo" spiknutí vnitřní kontrarevoluce "zaměřené na fyzickou likvidaci prezidenta a mnoha kádrů".

   Netův ministr státní správy Nito Alvès se nalézal v Luandě při událostech 25. dubna 1974, které zvonily umíráčkem koloniálnímu režimu. Za nepřítomnosti zahraničního vedení se mu podařilo získat nezanedbatelný vliv mezi černými obyvateli města, především protože odmítal přiznat bílým angolské občanství, pokud ovšem nemohli prokázat protikoloniální postoje. Opřel se o síť výborů v městských čtvrtích ve jménu Poder popular - lidové moci, pro jejíž dobytí necouvl před těmi nejstalinštějšími praktikami, které rozhodně nemohly nijak překvapit jeho většinou maoisticky orientované oběti. Povzbuzen ujišťováním o podpoře, kterou mu nepochybně vyjádřili Sověti, Kubánci a portugalští komunisté, pokusil se 27. května 1977 o převrat, aby zabránil čistce, nedávno předtím zahájené proti jeho přívržencům. Když bylo zřejmé, že akce ztroskotá (především kvůli vyčkávanému postoji zahraničních poradců Nita Alvèse), Neto promluvil do rozhlasu: "Domnívám se, že náš lid pochopí důvody, proč budeme postupovat s jistou tvrdostí proti těm, kteří jsou ve spojení s těmito událostmi." Frakcionáři, obvinění z "rasismu, tribalismu a regionalismu", se stali předmětem radikální čistky. Zatímco probíhala hluboká obnova ústředního výboru i aparátu a srážky způsobily krveprolití v hlavním městě, represe se přenesla do hlavních měst provincií: v Ngunze (Jižní Kuanza) údajně jen v noci na 6. srpna bylo zabito 204 úchylkářů, což by dávalo jistou věrohodnost údajům uváděným po roce 1991 přeživšími, podle nichž se MPLA při této příležitosti definitivně očistila od několika tisíc svých členů. Političtí komisaři FAPLA (Ozbrojených sil) se také stali předmětem bdělosti člena ústředního výboru Sapilinii, který osobně velel jejich popravám v Lueně (Moxico).

   Relativní popularitu Nita Alvèse živila kritika zhoršujících se životních podmínek v článcích otiskovaných v Diario de Luanda a v rozhlasových pořadech "Kudibanguela" a "Povo em armas". Tyto prameny dávají tušit krutý nedostatek potravin v některých oblastech (nitisté používali výraz "hladomor"). Popisují únavu a vyčerpanost městských námezdně pracujících a kaprálskou disciplínu vnucovanou režimem: zákon z listopadu 1975 a vyhláška z března 1976, které měly zajistit disciplínu ve výrobním aparátu, s odvoláním na heslo "vydržet a vyrábět" označují mimodborovou (tedy protistranickou) stávku za zločin. Objevují se (přes veškerou byrokraticky účelovou interpretaci) formy protestu, které se již nespokojují s rituálním vysvětlováním rozvratu údajně způsobeného exodem bělochů a válkou. Angolská ekonomika, která od 60. let prosperovala, se po roce 1975 doslova sesypala a státní ovládání systému jen stále obtížněji dokázalo zakrývat všeobecnou vládu dolaru na černém trhu: stranický monopol a možnost dostat se k valutě, která se prodávala za padesátinásobek oficiálního kursu, společně vedly ke vzniku nomenklatury, která byla zcela lhostejná k životním podmínkám "pracujícího lidu". Téměř po celých deset let nikdo nedokázal posoudit skutečný stav zásobování potravinami na obrovských rozlohách země. Zatímco se vládě podařilo odtrhnout od místních výrobců městský trh, který žil především z příjmů z ropného průmyslu, stát zanedbával venkov pustošený válkou a vysávaný oběma stranami podle rekvírovacích potřeb. Termín "hladomor", jemuž se oficiální kruhy dosud vždy bedlivě vyhýbaly, se v roce 1985 znovu vynořil v podobě upozornění FAO. Během velkých sebekritik spuštěných sovětskou perestrojkou přiznala angolská vláda vážnost situace, která vedla ke konstatování UNICEF z počátku roku 1987, podle něhož v předchozím roce zemřelo hlady několik desítek tisíc dětí.

   Režim, sice bohatý díky vládě nad naftařskou enklávou v Cabindě, ale chudý na administrativní, vojenské a aktivistické zdroje, mohl věnovat jen málo prostředků na své projekty kolektivizace venkova a vytváření kontrolovaných vesnic. Významná část rolnictva byla považována za prvek ohrožující režim. Úpadek venkova však způsobilo především odčerpávání daní, nedostatečné veřejné investice, překážky omezující obchod a ztráta možností odbytu ve městech. Po třinácti letech nezávislosti publikoval angolský stát v oficiální zprávě varování agronoma René Dumonta, který jazykem srozumitelným pro jeho angolské protějšky kritizoval "nerovnou směnu", která připravuje rolníky o jejich "nadhodnotu". Situace rychle vyvolala všeobecně nepřátelský postoj k světu pobřeží, ovládanému životním stylem (v tomto případě marxizujících) kreolských nebo mestických assimilados, výrazně zastoupených ve špičkách MPLA. Na tomto základě, posíleném o nenávist ke kubánskému, ruskému, východoněmeckému nebo severokorejskému cizinci, získala UNITA Jonase Savimbiho, přestože se jeho muži nijak nemírnili ve svém praktickém umění žít na úkor obyvatelstva, rostoucí venkovskou podporu i velmi daleko od území Ovibundu, které bylo jeho výchozí etnickou základnou. V těchto podmínkách by spíše než o stalinském typu války vedené MPLA proti rolnictvu bylo v angolském případě přesnější hovořit o "rolnické válce", neboť tento pojem staví zúčastněné strany do symetrické pozice, věrněji odpovídající stávajícímu poměru sil v terénu. Vedoucí představitelé UNITA s podporou Reaganovy administrativy, ale hluboce ovlivnění maoistickými myšlenkami, ostatně radostně čerpali z rétoriky protikladu mezi městem a venkovem a ve jménu "afrického lidu" napadali "kreolskou aristokracii" v MPLA. Není však snadné odhadnout, do jaké míry venkovské obyvatelstvo skutečně stálo na Savimbiho straně v předvečer otřesů na Východě. Po odchodu jihoafrických a kubánských sil dohodnutém v New Yorku 22. prosince 1988 vyvolala proměna MPLA očekávané účinky. Přijetí tržního hospodářství a přistoupení na politický pluralismus jeho vedením v červenci 1990 způsobilo porážku UNITA ve volbách 1992.

   Nepopíratelný rozmach této organizace v průběhu prvních patnácti let nezávislosti byl v podstatě symptomem odmítavé reakce na stát-MPLA, která sama o sobě spíše byla důsledkem těžkých patnácti let destrukce směny, násilného rekrutování a masového přemísťování obyvatelstva než z absence právních jistot, která se projevila při hromadném potlačování všech odpůrců. Období přechodu k pluralitě také nebylo příliš příhodné pro zjišťování odpovědnosti ve věci porušování lidských práv, a příslušníci politické policie, často pocházející z menšinových etnik, podobně jako v SSSR, se vzhledem k vládní kontinuitě nemuseli zodpovídat ze svých předchozích činů. S výjimkou malých politických formací, ve kterých se sešli ti, kteří přežili čistky, žádná z obou velkých stran nepovažovala za vhodné trvat na objasnění případů desítek tisíc obětí, jejichž osud, abychom uchovali střídmost vlastní zprávám Amnesty International, "neodpovídal mezinárodně uznávaným normám spravedlnosti".

MOSAMBIK

   Portugalští vojáci 25. září 1974 v Lisabonu ani nestačili nastolit pluralitu politických stran a okamžitě svěřili osudy Mosambiku výlučně Frente de Libertaçao do Mocambique (FRELIMO). Fronta vytvořená v červnu 1962 pod autoritou doktora (antropologie) Eduarda Chivamba Mondlanea dokázala vzbudit sympatie mezinárodního společenství a získala vojenskou podporu Číny stejně jako SSSR. Na rozdíl od Angoly FRELIMO v předvečer portugalské "karafiátové revoluce" (25. dubna 1974) vážně tísnilo koloniální armádu, ostatně převážně složenou z Afričanů. FRELIMO k sobě připoutalo značnou část nacionalistické intelektuální elity a odráželo ideologické rozdíly mezi jednotlivými skupinami. V roce 1974 však již nebylo možné skrývat marxisticko-leninskou orientaci jeho vedení. Od II. sjezdu (1968) se význam antiimperialistického boje rozvíjený Samorou Machelem podle čínské logiky "osvobozených zón" každým dnem jevil jako stále více odpovídající výroku formulovanému samotným Mondlanem krátce před jeho smrtí (1969): "Vyvozuji z toho, že FRELIMO je dnes socialističtější, revolučnější a pokrokovější než kdy dříve a že naše linie je každým dnem více orientovaná na marxisticko-leninský socialismus." A když se tázal na příčiny tohoto vývoje, vysvětloval: "Protože v podmínkách života v Mosambiku nám nepřítel nedává jinou volbu."

   Po osvobození se zdálo, že by nepřítel mohl dát novým pánům čas na vydechnutí. Noví páni, mezi nimiž převládal městský živel assimilado, bílí, mesticové nebo Indové, se s nadšením vrhli do práce, ze které se měl zrodit národ. Vynález národa v rurální zemi představoval v jejich očích dokonalé ovládnutí státostrany, jaké mohla zaručit jen důsledná politika vytváření kontrolovaných vesnic, která navíc ještě měla umožnit vytvoření nového člověka, l´homem novo, tak drahého básníkovi Sergiovi Vieirovi. Politika zahájená již začátkem 60. s velmi rozdílnými výsledky v "osvobozených zónách" se soustavně rozšířila na celou zemi. Všichni obyvatelé venkova, tedy 80 % obyvatelstva, měli opustit svá tradiční bydliště a soustředit se do nových vesnic. V nadšení z nezávislosti obyvatelstvo odpovídalo příznivě na vládní požadavky, začalo obdělávat kolektivní pole, rychle opouštěná v následujících letech, někdy se podílelo na stavbě požadovaných budov, ale nikdy se nepodvolilo v nich bydlet. Na papíře však zemi pokryla hierarchizovaná správa teoreticky pod kontrolou buněk strany, která se v roce 1977 otevřeně přihlásila k bolševickému dědictví a vyzvala k rozšíření kolektivizace půdy a zpevnění svazků s mezinárodním komunistickým hnutím. S Východem se uzavřely různé dohody a dodávky zbraní a instruktorů se zdály umožňovat zvýšenou podporu rhodeským nacionalistům ze Zimbabwe African National Union (ZANU).

   Zatímco Mosambik navázal spojenectví s blokem, který jej zcela chtěl ovládnout, bílá Rhodesie Iana Smitha se odvetou rozhodla poskytnout pomoc hnutí odporu, které se rodilo na venkově. Resistencia Nacional Mocambicana (Renamo) vedená Alfonsem Dhlakamou, měla výhody z patronátu zvláštních rhodeských služeb až do nezávislosti Zimbabwe, kdy jí logistickou pomoc začala poskytovat Jižní Afrika (1980). K překvapení mnoha pozorovatelů se k hnutí odporu stále více připojovalo venkovské obyvatelstvo přes barbarské metody Renama, jehož akce děsily i jeho rhodeské ochránce. Uprchlíci z "převýchovných táborů", které se rychle rozrostly už od roku 1975 pod vedením Serviço Nacional de Segurança Popular (SNASP - Národní služba lidové bezpečnosti), neměli pochybnosti o tom, kdo pro ně je nepřítel. Pokud nedošlo k jednoznačnému příklonu stoupenců k jedné z bojujících stran, byla kontrola nad obyvatelstvem životní otázkou pro každou z nich a nepříliš početné terénní studie potvrzují pozorování Human Rights Watch, že oba tábory se k civilnímu obyvatelstvu chovaly neuvěřitelně bestiálně. Násilné akce Renama, politicky méně zaměřené než státní násilí FRELIMO, v žádném případě nelze redukovat na nekontrolovanou činnost "velkého podniku" po dezerci zaměstnavatelů. Podpora, kterou přes všechny výhrady mělo, byla výrazem nenávisti ke státu. Její rozsah svědčil o násilí, které FRELIMO ospravedlňovalo cizím jazykem, pod heslem boje proti "tribalismu", uchovávání náboženských praktik, označovaných za "tmářství", a proti rodům a tradičním náčelníkům, kteří po vyhlášení nezávislosti byli zavrhováni a ocejchováni nálepkou "feudalismu".

   Privilegia SNASP se značně rozšířila ještě dříve, než úřady v Maputu začaly vážněji vnímat rozsah hrozby Renama. Lidová bezpečnost vytvořená již v říjnu 1975 měla právo zatknout a zadržovat každou osobu podezřelou z "ohrožování bezpečnosti státu", což zahrnovalo i hospodářské delikty. SNASP měla právo předávat tyto osoby soudu, který se pak ujímal přípravy procesu. Mohl je však také posílat přímo do "převýchovného tábora". Habeas corpus, upíraný zatčeným článkem 115 trestního řádu, byl pouhou vzpomínkou (za předpokladu, že se za salazarovských časů skutečně uplatňoval...), když odbojové hnutí v roce 1977 poprvé vážně zaútočilo na převýchovný tábor v Sacuze. Ofensivas pela legalidade (ofenzivy za zákonnost), periodicky vedené Samorou Machelem, v ničem nezkrátily pravomoci SNAPS. Kladly si za cíl sladit fakta s právem; takovou logikou se řídil i zákon 2/79 z 28. února 1979 o zločinech proti bezpečnosti lidu a lidového státu, kterým byl obnoven trest smrti, zrušený v Portugalsku a všech jeho koloniích od roku 1867. Nejvyšší trest se ostatně neukládal vždy podle právních norem, a zejména ne, jednalo-li se o odstranění odpadlíků od FRELIMO. Takový osud stihl Lazara Nkavandamea, Joanu Simaião a Uriu Simanga, zlikvidované ve vazbě v roce 1983, o nichž se nic nevědělo, dokud se strana nerozhodla definitivně opustit marxismus-leninismus. V zájmu dobré rovnováhy se tentýž rok 1983 v právní oblasti vyznačil uzavřením Právnické fakulty Eduarda Mondlanea v Maputu. Podle zdůvodnění podaného vládou bylo zřejmé, že toto zařízení nepřipravovalo právníky k obhajobě zájmů lidu, ale pouze zájmů vykořisťovatelů. Inteligence obecně záhy propadla do diskrétního rozčarování, zabarveného servilitou vůči své živitelce Associacao dos escritores mocambicanos (Svaz mosambických spisovatelů), ale v soukromí se oddávala obrazoboreckému porovnávání KGB, CIA a SNASP. Mnohem vzácnější byli ti, kteří jako básník Jorge Viegas zaplatili za své disidenství psychiatrickou léčebnou a později exilem.

   Podle logiky ověřené již za prvních krůčků sovětského Ruska tehdejší politické přituhnutí odpovídalo hospodářské liberalizaci. Ta se samozřejmě už nemusela projevovat vůči zahraničí. Západní investice byly stále vítané, jak se slušelo na zemi se "socialistickou orientací", jejíž vstup do RVHP SSSR odmítl. IV. sjezd (1983) obrátil svou pozornost k venkovskému obyvatelstvu a zastavil kolektivizační politiku, která měla katastrofální následky. Při jedné ze svých kritik, jaké rád pronášel, si Samora Machel nebral servítky: "Zapomínáme na skutečnost, že naše země se skládá především z rolníků. Stále mluvíme o dělnické třídě a odsouváme na druhé místo většinu obyvatelstva." Renamo automaticky posilovala každá slaměná chýše podpálená na (teoretický) příkaz vládců, kteří měli na starosti kvóty soustřeďování obyvatelstva do kontrolovaných vesnic. Rozbití společenských vazeb, zhoršování podmínek směny spotřebních statků a potravinářských plodin a dezorganizace obchodu navíc stále zhoršovaly situaci v zásobování.

   Úřady nebo Renamo se snad nesnažily systematicky využívat hladomor jako zbraň. Kontrola nad potravinovou pomocí však pro FRELIMO představovala zásadní trumf při přeskupování obyvatelstva, o které obě strany soupeřily. Neproduktivní koncentrace rolníků, kteří neměli možnost se vrátit ke své půdě, sama o sobě představovala hrozbu pro budoucí zásobování potravinami. Podle Human Rights Watch nedostatečné potravinové příděly v letech 1975 - 1985 celkem zavinily více úmrtí než ozbrojené násilí. Tento odhad potvrzuje UNICEF, který vyčíslil počet obětí hladomoru za uvedené desetiletí na 600 000 a neváhá situaci přirovnat k Etiopii. Mezinárodní pomoc se velmi zasloužila o přežití ohroženého obyvatelstva. V lednu 1987 velvyslanec USA v Maputu poslal státnímu departmentu zprávu, v níž vyčísluje počet Mosambičanů ohrožených hladem na 3 500 000, a vyvolal tak okamžitou pomocnou akci Washingtonu a příslušných mezinárodních organizací. Izolovanější a vrtochům klimatu vystavenější oblasti se však staly obětí brutálně vražedných hladomorů o těžko odhadnutelném rozsahu, tak jako oblast Memba, kde podle humanitárních organizací na jaře 1989 zemřelo hladem 8 000 osob. V oblastech, do kterých dorazila zahraniční solidární pomoc, se trh rychle chopil svých práv. Je to jedno z poučení ze zprávy Evropského společenství z roku 1991, ze které vyplývá, že pouze 25 % potravinové pomoci se prodávalo za dohodnuté ceny, zatímco 75 % zůstávalo v rukou hospodářsko-politického aparátu, který po odčerpání povinné dávky obchodoval s přebytky na paralelním trhu. L´Homem novo, kterého si tolik přáli vytvořit Samora Machel a jeho soudruzi, byl právě "hluboce patologickým produktem kompromisu, který je jednotlivcem prožíván jako hanba, lež, schizofrenické šílenství. Chce žít, ale musí se kvůli tomu rozštěpit, vést skrytý pravdivý život a život veřejný a lživý, musí chtít ten druhý, aby ochránil ten první, a neustále lhát, aby si někde uchoval kousek pravdy."

   Náhlost, s jakou se na Východě zhroutily státostrany, zcela přirozeně upoutala větší pozornost k jejich slabosti a zdůrazňování odporu občanských společností. Přestože v posuzovaných 15 letech veřejné charakterizování afrického komunismu jako "moderní politické legitimace" mohlo mít pro domácího univerzitního pracovníka bolestivé následky, umožňuje takové pojetí osvětlit některé stránky. Krátké trvání africké zkušenosti spojené s převládajícím vnímáním Afriky jako kontinentu tautologicky předurčeného k násilí z podstaty své vlastní "afričnosti" by, přes všechnu naši úvodní opatrnost, mohlo vést k setření kontur našeho tématu. Bude třeba trochu otočit perspektivu, abychom odolali tomuto pokušení. Sice je pravda, že specifičnost násilí pozorovaného ve státech marxisticko-leninského vyznání jen těžko vynikne na kontinentě poznamenaném principem jedné strany, ale nemůže za masakry civilistů a hladomor, jak to píše A. Mbembe, především skutečnost, že i když africké končiny byly "kolonizovány a přivedeny k nezávislosti západními mocnostmi, koneckonců jim za vzor sloužily režimy sovětského typu", a také to, že demokratizační snahy "nezměnily hluboce leninskou povahu afrických států"?

3/ Komunismus v Afghánistánu

Sylvain Boulouque

   Afghánistán se rozprostírá na rozloze 640 000 km², na hranicích čtyř států: na severu je to Sovětský svaz, na západě Írán, na východě a jihu Pákistán a také na východě, ale zcela okrajově, na pouhých několika desítkách kilometrů, Čína. Více než třetinu území pokrývají vysoké hory, z nichž některé mají 7 000 metrů. V roce 1979 afghánské obyvatelstvo představovalo 15 000 000 osob, rozdělených do řady etnik. Dominantní, šestimilionové etnikum, jsou Paštunové, většinově sunnitské obyvatelstvo, mluvící vlastním jazykem paštštinou. Tádžici jsou perským jazykem mluvící sunnité vyjadřující se v darí a představují čtyři miliony osob sídlících převážně na východě země. Uzbeci, také sunnité, turkofonní obyvatelstvo usídlené na severu země, představují zhruba milion a půl obyvatel, Hazárové jsou převážně šíité, a obývají střed země. Ostatní etnika, mezi nimi Turkmeni, Kirgizové, Balúčové, Kohistánci a Núristánci, se nacházejí v různých částech země a celkem představují 10 % afghánského obyvatelstva.

   Hlavním spojujícím prvkem státu je islám. Afghánistán se z 99 % skládá z muslimů, z nichž 80 % je sunnitského a 20 % šíitského vyznání. V zemi je dále sikhská a hinduistická menšina a malá židovská komunita. Rytmus každodenního života Afghánistánu ve městech i na venkově určoval umírněný islám. Zachovával tradiční struktury kmenového systému, kde náčelníci stáli v čele menších komunit. Jednoznačně většinově venkovský Afghánistán měl v roce 1979 jedno velkoměsto o více než 500 000 obyvatel, hlavní město země Kábul, a několik méně významných měst, jako Herát na západě, Kandahár na jihu, Mazáre Šeríf a Kunduz; žádné z nich nemělo víc než 200 000 obyvatel. Dávná tradice vzdorování všem dobyvatelským pokusům je dalším společným kapitálem Afghánců. Vzdorovali mongolským i ruským invazním pokusům. Afghánistán se ocitl pod anglickým patronátem od půle 19. století do roku 1919. Zatímco Anglie a Rusko, později Sovětský svaz, se utkávaly prostřednictvím středoasijských národů, afghánská monarchie se vždy snažila, aby si uchovala relativní nezávislost, protože často byla předmětem soupeření velmocí. Uchopení skutečné moci králem Záhirem v roce 1963 urychlilo vlnu kulturní, ekonomické a politické modernizace. Ženy od roku 1959 nemusely nosit závoj a měly přístup do škol, univerzity byly smíšené. Král se rozhodl pro demokratizaci režimu a Afghánistán se nacházel na cestě k parlamentnímu systému: politické strany byly uznány v roce 1965 a konaly se svobodné volby. Komunistický puč 27. dubna 1978 a následná sovětská intervence změnily rovnováhu země a rozvrátily její tradiční rámec, který se nacházel v procesu přeměny.

Afghánistán a SSSR 1917 - 1973

   Svazky mezi Sovětským svazem a Afghánistánem jsou dávného data. V dubnu 1919 král Amanoláh navázal diplomatické styky s novou moskevskou vládou, což jí umožnilo otevřít v zemi pět konzulátů. 28. února 1921 došlo k podpisu smlouvy o míru a dohodě o spolupráci a Sověti se podíleli na stavbě telegrafické linky. Královi vypláceli roční podporu 500 000 dolarů. Byla to dohoda, vyjadřující sovětskou vůli vyvažovat anglický vliv v zemi, ale také šířit revoluci do zemí pod koloniální nebo polokoloniální nadvládou. Tak na sjezdu východních národů, konaném v Baku 1. - 8. září 1920, představitelé Komunistické internacionály usoudili, že antikolonialismus a antiimperialismus by do jejich tábora mohly přitáhnout národy "pod nadvládou", a vydali prohlášení, v němž termín "třídní boj" nahradili výrazem džihád ("svatá válka"). Zdá se, že sjezdu se zúčastnili tři Afghánci: Agazadé za afghánské komunisty, Azim za "bezpartijní" a Kara Tadžev, který se nakonec stal představitelem nestraníků na sjezdu. Rezoluce IV. sjezdu Komunistické internacionály, zahájeného 7. listopadu 1922, rovněž hlásaly "oslabení imperialistických mocností" vytvářením "jednotných antiimperialistických front".

   Ve stejné době sovětská vojska vedená generálem Michailem Vasiljevičem Frunzem (1888 - 1925), jedním z velitelů Rudé armády, který se ostatně také podílel na potlačení anarchistického ukrajinského hnutí Nestora Machna, anektovala v září 1920 Chanát (provincii Bucharu), který po jistou dobu byl součástí afghánského království, a znásobila akce proti venkovanům, basmačům, označovaným za "bandity", kteří vždy odmítali ruskou a posléze i sovětskou nadvládu, za použití podobných metod, jakými potlačovala vzbouřené venkovany v Rusku. Anexe oblasti se stala definitivní v roce 1924, ale boje pokračovaly a milion basmačů našel útočiště v Afghánistánu. Basmače se Rudé armádě podařilo definitivně rozdrtit až v roce 1933. Vliv komunistů na vedoucí kruhy Afghánistánu už bylo znát a mnoho afghánských důstojníků se jezdilo školit do SSSR. Sovětští "diplomaté" souběžně rozvíjeli ilegální aktivity: jeden vojenský atašé a inženýři byli vypovězeni ze země. Přítomnost agentů GPU v Afghánistánu je také doložena v osobě Georgije Agabekova, příslušníka čeky od roku 1920, ve službách Inostrannovo otděla (zahraničního oddělení), jehož tajným rezidentem se stal nejprve v Kábulu a později v Istanbulu, odkud měl na starosti Afghánistán až do svého rozchodu s GPU v roce 1930.

   Král Amanoláh zahájil v roce 1929 politiku zemědělské reformy a souběžně s ní protináboženskou kampaň. Zákony napodobovaly vzor tureckého reformátora Kemala Atatürka a vyvolaly venkovské hnutí, vedené Bača-Jé-Sakkáem, "Synem nosiče vody", které svrhlo režim. Komunistická internacionála v prvním okamžiku pojímala toto hnutí jako protikapitalistické. Posléze však SSSR pomohl k návratu do země vojskům starého režimu, vedeným afghánským velvyslancem v Moskvě Gulám Nabí-Chánem. Sovětské vojsko (nejlepší taškentské jednotky s leteckou podporou) vpadlo do Afghánistánu v afghánských uniformách. 5 000 Afghánců, kteří představovali celé vládní síly, bylo pobito, Rudá armáda na místě popravovala všechny venkovany, kteří se jí namanuli do cesty. Král Amanoláh a Gulám Nabí-Chán uprchli do ciziny a sovětská pomoc skončila. Po kvapném návratu z francouzského exilu se Nádir Šáh postavil do čela afghánské armády, hodnostáři a kmeny ho prohlásili za krále a "Syna nosiče vody", který byl na útěku, nakonec zadrželi a popravili. Nádir Šáh se snažil o dohodu jak s Angličany, tak se Sověty. Moskva ho uznávala a naslouchala mu, ovšem výměnou za to, že přestane podporovat basmačské povstalce. Afghánská armáda vytlačila basmačského vůdce Ibrahima Beje na sovětské území, kde byl zatčen a popraven. K podpisu nové dohody o neútočení došlo 24. června 1931. Nádir Šáh zemřel zavražděn studentem a jeho syn Záhir Šáh se stal králem v roce 1933.

   Po roce 1945 prošla země několika vlnami "modernizace", znatelnými především v hlavním městě, včetně uskutečňování pětiletých a sedmiletých plánů. Došlo k uzavření nových dohod o partnerství a přátelství se Sovětským svazem, mezi nimi i k dohodě z prosince 1955, hlásající nevměšování, zatímco do Afghánistánu byli vysíláni četní sovětští poradci, především aby pomáhali při modernizaci armády.

   Princ Mohamed Dáúd, králův bratranec a předseda vlády, vládl v letech 1953 - 1963. Podílel se na vzniku Hnutí neangažovaných zemí. Sovětský vliv časem převládl, Sověti pronikli do armády a do klíčových sektorů země. Hospodářské dohody téměř výlučně zvýhodňovaly sovětskou stranu, přes pravidelné princovy pokusy o sblížení se Spojenými státy. V roce 1963 král Záhir Šáh, který v této době už skutečně vykonával moc, Dáúda odvolal. V průběhu desetiletí 1963 - 1973 se Záhir pokoušel přeměnit režim v konstituční monarchii. Režim legalizoval politické strany a v lednu 1965 se konaly první svobodné volby. Druhé volby proběhly v roce 1969. Při obou volbách znamenaly výsledky úspěch místních hodnostářů a skupin stranících vládě. Afghánistán se modernizoval a pozápadňoval, i když země dosud nebyla skutečnou demokracií: "Královský režim měl k dokonalosti daleko: byl povýšený, privilegovaný, často zkorumpovaný," zdůrazňuje Michael Barry. "Byl ale také na hony vzdálený té propasti barbarství, kterou tak rádi líčí afghánští komunisté. Navíc království už v roce 1905 zrušilo mučení a přestaly se uplatňovat i tělesné tresty předvídané šaríou: v tomto směru komunistický režim znamenal krutou regresi."

Afghánští komunisté

   Afghánská komunistická strana, která působila v ilegalitě, se objevila na denním světle pod jménem Demokratická strana afghánského lidu (DSAL). Volby umožnily Babraku Karmalovi a jeho životní družce Anathihá Ratebzád vstoupit do parlamentu. Dva další komunisté, mezi nimi Hafizuláh Amín, byli zvoleni v roce 1969. Sjezd DSAL, konaný začátkem roku 1965, se sovětským souhlasem jmenoval generálním tajemníkem Núra-Mohameda Tarákího. Za navenek předstíranou jednotou se však skrývala rivalita a rozpory politického, kmenového i osobního rázu. Babrak Karmal byl velký kábulan, aristokrat patřící ke královské rodině. Byl synem generála Mohameda Hosajna Chána a Karmal, "Přítel pracujících", byl pouze jeho pseudonym. Podle sdělení přeběhlíka z KGB Karmal údajně po dlouhá léta patřil ke KGB. Druhý zakladatel strany, Núr-Mohamed Tarákí, původem z majetné rolnické rodiny, se narodil ve vesnici v provincii Gházní. Byl to Paštun, který se dostal do vládních kruhů díky svým znalostem angličtiny. Také Hafizuláh Amín byl Paštun, narozený na kábulském předměstí v drobné úřednické rodině.

   DSAL tvořily dvě skupiny, z nichž každá měla vlastní noviny, Chalk (Lid) a Partšam (Zástava). Chalk sdružoval Paštuny z jihovýchodu země, Partšam majetné persofonní třídy a hodlal uskutečnit v praxi teorii jednotné fronty. Obě skupiny byly otevřeně ortodoxní a obě se věrně držely sovětské politiky s tím, že Partšam byl někdy vnímavější vůči moskevským přáním. Rozštěp obou skupin trval od roku 1966 do roku 1976, každá z nich si činila nárok na titul právoplatného představitele afghánského komunismu a vystupovala jménem DSAL. Chalk a Partšam se znovu sjednotily v roce 1976. Strana nikdy neměla více než 4 000 - 6 000 členů. Vedle těchto dvou hnutí sdružených v DSAL působily v zemi také pročínské varianty komunismu. Věčný plamen (Šolá-jé-Javid), který získával přívržence především mezi šíity a studenty, se později rozpadl do několika směrů. Všechny maoistické skupiny se později připojily k hnutí odporu. V letech 1965 - 1973 vedli afghánští komunisté soustavnou pomlouvačnou kampaň proti vládě a monarchii. Znásobili počet demonstrací, rušili jednání parlamentu. Členové DSAL se snažili získávat přívržence především ve vedoucích společenských vrstvách.

Dáúdův státní převrat

   Dáúd, kterého král Záhir v roce 1963 připravil o moc, úspěšně v roce 1973 s podporou komunistických důstojníků zosnoval a provedl státní převrat. Je na místě poznamenat, že interpretace se různí: někteří se přiklánějí k verzi, že šlo o akci řízenou na dálku z Moskvy, zatímco jiní se domnívají, že Dáúd pouze komunisty využil. Ať je tomu jakkoli, v Dáúdově vládě se nacházelo 7 komunistických ministrů z Partšamu. Ústavní svobody byly zrušeny. Na podnět komunistů začala první fáze represe. Nacionalistický představitel Hášim Maivandval (bývalý předseda vlády liberálního zaměření z let 1965 - 1967) byl zatčen pro spiknutí spolu se čtyřicítkou dalších osob, z nichž čtyři neušly popravě. Maivandval ve vězení "spáchal sebevraždu" (oficiální verze). Obecné přesvědčení je, že šlo o promyšlenou akci, která Dáúdovi měla zabránit provést přijatelnou formou změny a zároveň umožnit likvidaci některých nekomunistických osobností. Mučení a teror se staly běžně užívanými metodami a obávané vězení Pol-e Čarki začalo fungovat v roce 1974.

   Dáúd však v roce 1975 vytlačil komunisty na okraj a uzavřel nové obchodní dohody nejen se zeměmi východního bloku, ale také s Íránem a Indií. Vztahy s SSSR se zhoršovaly, Dáúd se během oficiální návštěvy v Sovětském svazu nepohodl s Leonidem Brežněvem a snažil se posílit hospodářskou nezávislost své země. Dáúdovy dny byly sečteny a 27. dubna 1978 byl svržen. Michael Barry výstižně shrnuje situaci v předvečer puče: "Afghánistán před rokem 1978 byl laický stát, který ani v nejmenším netoleroval muslimskou integristickou opozici, oficiálně byl neutrální a vycházel vstříc Sovětskému svazu, jehož hranice nebo nadvládu nad jinými muslimy nijak nezpochybňoval. (. . .) Tvrdit, že SSSR vzal iniciativu do svých rukou, aby zastavil vzestup islámského integrismu, je absurdní; když svrhl Dáúda, spíše posílil islámské radikály, které měl doposud sklon podceňovat. Komunistický puč byl asi uspíšen, aby Afghánistánu na poslední chvilku zabránil uniknout z područí SSSR."

Státní převrat v dubnu 1978 neboli "revoluce Býka"

   Vražda Mir-Akbara Chajbára, jednoho ze zakladatelů DSAL, jejíž okolnosti zůstaly neobjasněné, se stala záminkou ke komunistickému puči. Jedna z prvních verzí, zastávaných Partšamem před uchopením moci, říká, že jej odstranili lidé z Chalku, vedení Hafizuláhem Amínem. Podle druhé verze vraždu spáchal ve spojení se sovětskými tajnými službami Mohamed Nadžíbulláh, budoucí šéf afghánských tajných služeb. Vražda vyvolala mnoho komunistických manifestací a vedla k Dáúdovu svržení. Ve skutečnosti se zdá, že uchopení moci bylo předem promyšlenou akcí. Vůdce Chalku Amín, který měl zvlášť pevné postavení mezi vojáky, původně chystal státní převrat až na duben 1980. Nastolení komunismu v Afghánistánu se vyznačovalo jednoznačným převzetím metod vyzkoušených ve Španělsku a později uplatněných v "lidových demokraciích": infiltrace do vedoucích sfér, obsazení pozic v armádě a vysoké státní správě, poté uchopení moci násilím při puči v dubnu 1978, označované jako "dubnová revoluce" nebo "revoluce Saúra" (Býka). Dáúdovo odmítání komunistů a vražda Mir-Akbara Chajbára urychlily přípravy převratu. Rostl počet komunistických demonstrací. Dáúd nechal zatknout nebo umístit pod dohled hlavní komunistické vedoucí představitele. Amín z domácího vězení využil spolupráci policistů, údajně členů DSAL, kteří jej měli hlídat, a organizoval celý puč ze svého bydliště.

   27. dubna 1978 padl prezidentský palác při tankovém a leteckém útoku. Dáúd, jeho rodina a prezidentská garda se odmítli vzdát. On sám a 17 členů jeho rodiny byli druhého dne zlikvidováni. Už 29. dubna proběhla mezi nekomunistickými vojáky první čistka, jíž padlo za oběť 3 000 životů. Represe vedená proti přívržencům starého režimu stála zhruba 10 000 obětí. Z politických důvodů bylo uvězněno 14 000 - 20 000 osob.

   Nová vláda vedená Núrem-Mohamedem Tarákím byla jmenována 30. dubna. Tarákí z Chalku se stal prezidentem Afghánské demokratické republiky, Babrak Karmal z Partšamu viceprezidentem a vicepremiérem a Hafizuláh Amín z Chalku druhým viceprezidentem a ministrem zahraničí. Sovětský svaz byl první stát, který uznal novou vládu, a neprodleně došlo k podpisu nové smlouvy o spolupráci a vzájemné pomoci. Tarákí vyhlásil reformy, které podle všech pozorovatelů a svědků rozbíjely tradiční rámec afghánské společnosti. Vláda zrušila všechny dluhy venkovanů a hypotéky na půdu, školní docházka se stala bez výjimky povinnou, začala se rozvíjet protináboženská propaganda. Tarákí byl vyhlášen "vůdcem a otcem Dubnové revoluce". Reformy však vyvolaly všeobecnou nespokojenost a v červenci propukly první vzpoury na jihovýchodě Afghánistánu v Asmaru. Politické násilí se stalo všudypřítomným jevem. Dne 14. února 1979 unesla maoistická skupina Stem-i-Milli amerického velvyslance Adolpha Dubse a požadovala osvobození Barrudína Báhese, jednoho ze svých vedoucích představitelů, kterého však mezitím už popravila afghánská bezpečnostní služba CHAD, plně podřízená vlivu sovětských poradců. Muži CHAD při zásahu zabili amerického velvyslance i jeho únosce. "Tvrdí se někdy, že šlo o řízenou tajnou operaci, která měla ztížit diplomatickou situaci režimu." Naživu nezůstal jediný svědek únosu.

   Brzy nato zahájila komunistická vláda protináboženskou kampaň. Na veřejných prostranstvích se pálil korán. Náboženští činitelé (imámové) byli pozatýkáni a zmasakrováni. V klanu Mudžáhedinů, velmi vlivné náboženské šíitské skupině, byli v noci na 6. ledna 1979 pobiti všichni muži, to jest 130 osob. V platnost vešel zákaz veškerých náboženských úkonů všech vyznání, včetně obřadů malé židovské komunity, jejíchž 5 000 členů žilo převážně v Kábulu a Herátu a nakonec našlo azyl v Izraeli.

   Mnohotvárná vzpoura bez reálné organizační struktury se stále šířila. Nejprve se rozvinula ve městech a přenesla se na venkov. "Každý kmen, každé etnikum se svými tradicemi vytvoří vlastní síť odbojového hnutí. Odboj tvoří mnoho skupin v neustálém kontaktu s obyvatelstvem a jejich prvořadým poutem je islám." Tváří v tvář všeobecnému odporu proti jejich převratu se afghánští komunisté s přispěním sovětských poradců uchýlili k teroru. Michael Barry připomíná: "V březnu 1979 se vesnice Kérala stala afghánskou replikou Oradouru: 1 700 dospělých a dětí, veškerá mužská populace vesnice, shromážděná na náměstí, je zblízka postřílena kulometnou palbou; buldozer pohřbí všechny mrtvé a raněné, jak tam leží, do tří hromadných hrobů. Zděšené ženy se dlouho dívají, jak se navršená hlína pohybuje, protože zaživa pohřbení se snaží vyprostit. Pak už se nepohne nic. Matky a vdovy odešly do Pákistánu. Tyto ´feudální kontrarevolucionářky, zaprodané čínským a americkým zájmům´, pateticky podávají svá svědectví a tlumí bolestný nářek v uprchlických šálech."

   Afghánští komunisté tehdy od Sovětů žádali sice diskrétní, ale stále větší pomoc. V březnu 1979 startovaly v Sovětském svazu migy a bombardovaly město Herát, které padlo do rukou protikomunistických povstalců. Bombardování a následná represe způsobily podle různých pramenů smrt 5 000 - 25 000 osob z celkem 200 000 obyvatel, protože armáda se po jeho dobytí postarala o vyčištění města od povstalců. Nemáme tedy přesnější údaj o rozsahu represe. Vzpoura se rozšířila na celou zemi a komunisté znovu byli nuceni žádat o pomoc ochotné Sověty: "Speciální technika a materiál v hodnotě 53 milionů rublů, z toho 140 děl, 90 pancéřových vozidel (z toho 50 okamžitě), 48 000 střelných zbraní, téměř 1 000 minometů, 680 leteckých bomb (. . .). Jako nejspěšnější pomoc dodávají Sověti 100 cisteren s tekutinou do plamenometů, 150 beden bomb, ale musí se omluvit, že nemohou vyhovět afghánské žádosti o bomby s toxickým plynem a o piloty pro posádky vrtulníků." Souběžně zavládl teror i v Kábulu. Vězení Pol-e Čarki východně od města se stalo koncentračním táborem. Ředitel vězení Sajed Abduláh vězňům vysvětlil: "Jste tady, abychom z vás nadělali odpad." Mučení bylo na denním pořádku: "Nejvyšším trestem ve vězení bylo pohřbení zaživa v latríně." Vězně popravovali řádově po několika stovkách za noc, "mrtvoly i umírající ještě zaživa zahrabali buldozery." Tak došlo 15. srpna 1979 k zatčení 300 osob z etnika Hazára, podezřelých z napomáhání odboji. "150 z nich pohřbili ještě živých buldozerem, druhou polovinu polili benzinem a zaživa upálili." V září 1979 vedení věznice připustilo, že došlo k likvidaci 12 000 vězňů. Ředitel vězení Pol-e Čarki to říkal dost jasně pro každého, kdo chtěl rozumět: "Necháme naživu jen milion Afghánců, na vybudování socialismu to stačí!"

   Zatímco Afghánistán se měnil v obrovské vězení, v řadách DSAL pokračovaly střety mezi Chalkem a Partšamem. Obrátily se ve prospěch Chalku. Představitelé Partšamu dostali místa na velvyslanectvích ve východních zemích; jejich vůdce Babrak Karmal, který byl agentem KGB, byl na výslovnou žádost Sovětského svazu poslán do Československa. Amín se 10. září 1979 stal předsedou vlády a generálním tajemníkem PDPA. Odstranil předpokládané odpůrce, nechal zavraždit Tarákího, který podle oficiální verze podlehl dlouhé nemoci, i když se právě vrátil z cesty do SSSR. Různí pozorovatelé konstatovali přítomnost 5 000 sovětských poradců v zemi, mezi nimi především generálplukovníka Ivana Gregoroviče Pavlovského, velitele hlavního štábu sovětských pozemních sil.

   Bilance po něco více než roce od komunistického puče byla úděsná. Šáh Bazgar komentuje: "Babrak Karmal sám přiznal, že čistky provedené jeho dvěma předchůdci, Tarákím a Amínem, způsobily smrt nejméně 15 000 lidí. Ve skutečnosti jich bylo alespoň 40 000. Mezi nimi ve věznici Pol-e Čarki zmizeli bohužel beze stopy i dva mí bratranci z matčiny strany. Jeden z nich, Selab Safaj, byl proslulý literát, jehož básně se předčítaly v rozhlase a televizi. Měl jsem ho velmi rád. Můj druhý bratranec, jeho vlastní bratr, byl učitel. Celá elita země přišla o hlavu. Vzácní přeživší svědčili o komunistických ukrutnostech. Dveře cel se otevíraly: vojáci se seznamy v ruce neuměle četli jména vězňů. Museli vstát. O několik okamžiků později bylo tlumeně slyšet dávky z kulometů." Tyto počty zahrnují pouze události v Kábulu a největších městech země. Popravy na venkově, kde komunisté zaváděli pořádek terorem s cílem zničit veškeré formy odporu, a bombardování venkovských oblastí způsobily smrt téměř 100 000 osob. Počet afghánských uprchlíků, kteří se chtěli zachránit před hromadnými masakry, se odhadoval na více než 500 000 osob.

Sovětská intervence

   Afghánistán se propadal do občanské války. Přes veškerou represi se komunistům nedařilo nastolit vlastní moc, takže znovu požádali o sovětskou pomoc. Dne 27. prosince 1979 začala operace "Bouře 333" a sovětská vojska vstoupila do Afghánistánu. Učinila tak v souladu se smlouvou o přátelství a spolupráci, na žádost, aby přišla na pomoc "kábulským soudruhům". "Přepadová skupina komand KGB vedená plukovníkem Bojarinovem (. . .) zahajuje útok na palác a zavraždí Amína a všechny svědky, kteří by o událostech mohli vypovídat." Amín se údajně vymaňoval ze sovětského područí, z dob svých studií v USA v 50. letech prý měl určité kontakty s Američany a také se začal zaměřovat na styky se zeměmi, které nestály pod přímým sovětským vlivem. Sovětské rozhodnutí vlastně padlo už 12. prosince 1979. Amína nahradil Babrak Karmal. Amín měl odstoupit a spokojit se s pohodlným důchodem. Protože odmítl odstoupit, byla nová vláda vyhlášena v rozhlasovém vysílání z jihu Sovětského svazu ještě před Amínovým zavražděním.

   O sovětské intervenci je mnoho různých hypotéz. Někteří v ní vidí pokračování ruské expanze s cílem proniknout k teplým mořím. Pro jiné jde o snahu stabilizovat region vůči expanzi radikálního islámu. Pokud ovšem tato intervence nebyla projevem sovětského imperialismu a také mesiášské povahy marxistického režimu, který chtěl všechny národy podrobit komunismu. K tomu všemu se připojila vůle hájit stát v rukou komunistů, údajně ohrožovaný "agenty imperialismu".

   Sovětská vojska vstoupila do Afghánistánu 27. prosince 1979. Už na počátku roku 1980 představoval sovětský kontingent téměř 100 000 mužů. Válka v Afghánistánu probíhala ve čtyřech fázích. V letech 1979 - 1982 sovětská vojska okupovala zemi. Nejtvrdší fáze této totální války zabírala léta 1982 - 1986, stahování vojsk proběhlo v letech 1986 - 1989. Stále umístěno bylo v Afghánistánu 200 000 sovětských vojáků. Pro poslední fázi, 1989 - 1992, byla charakteristická snaha udržet v čele státu Mohameda Nadžíbulláha, který měl sehrát roli afghánského Gorbačova a nabízel národní usmíření. V období po odchodu vojsk dne 15. února ještě Sovětský svaz poskytl zemi v roce 1989 pomoc v hodnotě 2,5 miliardy rublů ve vojenské technice a v roce 1990 v hodnotě 1,4 miliardy rublů. Nadžíbulláhova vláda padla až v roce 1992 se zánikem Sovětského svazu.

   Od této chvíle se spojilo používání dvou technik: na jedné straně taktiky totální války a politiky spálené země, vedené Sověty, a na druhé straně metody masového teroru a soustavné likvidace odpůrců, nebo všech za odpůrce považovaných, ve zvláštních vězeních AGSA (Organizace na ochranu zájmů Afghánistánu), která se 1980 změnila v CHAD (Státní zpravodajská služba) a později, v roce 1986, ve WÁD (ministerstvo státní bezpečnosti), přímo podléhající KGB jak svým financováním, tak bezprostředním působením sovětských školitelů. Tato metoda vlády opírající se o masový teror trvala do roku 1989, kdy se sovětská vojska stáhla z Afghánistánu. Ve skutečnosti však přežívala do roku 1992, až do pádu vlády Mohameda Nadžíbulláha.

   Sověti a afghánští komunisté po celých 14 let trvání války kontrolovali pouze 20 % území. Spokojili se s tím, že měli ve svých rukou hlavní dopravní osy, nejvýznamnější města a oblasti bohaté na obiloviny, plyn a naftu, jejichž produkce byla pochopitelně určena pro Sovětský svaz. "Vykořisťování zdrojů a využívání Afghánistánu odpovídá typickému rámci koloniálního vykořisťování: kolonie dodává suroviny a musí za to odebírat průmyslové výrobky metropole, jejíž průmysl tak pomáhá udržovat v chodu. (. . .) Podle dobře známé ruské techniky nechává okupant okupovanou zemi platit náklady na dobytí země a její okupaci. Zbraně, tanky, bombardování měst je fakturováno a spláceno jejím plynem, bavlnou, později mědí a elektřinou." Po 14 let vedli Sověti s pomocí afghánské armády totální válku. Afghánská armáda, o 80 000 mužích v roce 1980, ztrácela síly i kvůli rostoucímu počtu dezercí. O dva roky později už neměla více než 30 000 mužů. V roce 1982 došlo k povolání rezervistů. V roce 1983 byla vyhlášena generální mobilizace všech mužů starších než 18 let. Násilím byly do armády odváděny i 15leté děti.

   Sovětští vojáci vyslaní do Afghánistánu, necháme-li stranou jednotky zvláštních vojsk, byli především občané republik na periferii impéria, Ukrajinci, Lotyši, Litevci, Estonci. Nahradili kontingenty sovětských muslimů, protože moc se obávala nákazy radikálním islámem. Do Afghánistánu bylo vysláno minimálně 600 000 odvedených vojáků. Počet padlých sovětských vojáků údajně byl vyšší než 30 000. Jejich těla nebyla vrácena rodinám ani převezena do SSSR. V zaletovaných a zaplombovaných rakvích se místo těl nacházel písek nebo těla jiných vojáků. Vojáci, demoralizovaní bezejmennou válkou, propadali alkoholismu a drogám (hašiš, opium a heroin). Některé podloudné obchody organizovala KGB. Zisky z výroby afghánské drogy převyšovaly zisky ze Zlatého trojúhelníku. Někteří vojáci se kvůli návratu do vlasti dobrovolně zmrzačili. Po návratu zůstalo mnoho vojáků ponecháno osudu, někteří kvůli psychickým poruchám skončili v psychiatrických ústavech, z jiných se staly kriminální živly. Další rozvinuli nacionalistickou rétoriku, z níž se za shovívavého přihlížení KGB zrodilo ultranacionalistické a antisemitské hnutí Pamjať.

   Afghánský odboj se tváří v tvář sovětské invazi zorganizoval. Počet bojovníků se odhadoval na 60 000 až 200 000 mužů. Měli podporu obyvatelstva. Afghánské hnutí odporu se skládalo ze sedmi sunnitských stran, jejichž týlové základny se nalézaly v Pákistánu, a z osmi šíitských stran se základnami v Íránu. Všechny skupiny vzešlé z hnutí odporu se odvolávají na radikální nebo umírněný islám - jako skupina plukovníka Masúda. Hnutí mělo podporu amerického Kongresu, který mu dodal zbraně, mezi nimiž od poloviny 80. let figurovaly rakety země-vzduch Stinger, které bojovníkům pomohly zabránit sovětským leteckým útokům, tedy základnímu válečnému prostředku používanému okupační mocností. Sověti používali strategii teroru. Každá osoba, každá vesnice podezřelá z jakékoliv formy podpory hnutí odporu se okamžitě stávala obětí represálií. Represe byla neustálá a postihovala všechny.

   Ukrutnosti jsou společné všem válkám. Násilí zrozené z brutalizace mas a totalizace války vedené Sověty bolestivě dolehlo na Afghánistán. Afghánští bojovníci se také dopouštěli masakrů. I když je tu nezmiňujeme, násilí páchané odbojem je nepřijatelné a neomluvitelné. Na rozdíl od jiných konfliktů, jako vietnamského, k němuž byl afghánský přirovnáván, je třeba zdůraznit, že tato válka nedoznala medializace a že z konfliktu proniklo navenek jen málo obrazů. Jednalo se o všeobecné povstání, o odpověď na komunistický puč znásobený invazí. Je však také třeba zmínit, že mocnosti, které podporovaly bojovníky odboje, se příliš neohlížely na postoj některých skupin k dodržování lidských práv a někdy mezi nimi zvýhodňovaly právě ty nejtmářštější. Nic to však nemění na skutečnosti, že za události, ke kterým došlo v Afghánistánu, nesou přímou zodpovědnost komunisté a jejich sovětští spojenci. Masový teror a nastolený donucovací systém jako forma vlády jsou v dějinách komunismu konstantní prvek.

Rozsah represe

Uprchlická otázka

   Počet uprchlíků neustále rostl. Koncem roku 1980 se odhadoval na více než milion osob. Víme, že do 4. července 1982 ze země uprchlo 80 % intelektuálů. Z 15 milionového obyvatelstva byly začátkem roku 1982 tři miliony uprchlíků. V roce 1984 přesáhl počet uprchlíků 4 000 000, tedy více než čtvrtinu z celkového obyvatelstva, a počátkem 90. let dosáhl 5 milionů. K uprchlíkům, kteří odešli ze země, je třeba připočítat "vnitřní uprchlíky", kteří opouštěli své vsi před válkou a represí a jejichž počet dosáhl téměř dvou milionů. Podle Amnesty International jsou uprchlíci z Afghánistánu "nejpočetnější skupinou na světě". Více než dvě třetiny z nich přebývaly v Pákistánu, třetina v Íránu a nepatrné menšině se podařilo najít domov v západní Evropě a Spojených státech. Jeden z pozorovatelů konstatuje: "Na podzim 1985, během ilegální mise uskutečněné koňmo ve 4 provinciích na východě a ve střední části země pro Mezinárodní federaci na ochranu lidských práv, jsme se švédským lékařem Johannem Lagerfeltem měli možnost provést sčítání obyvatel ve 23 vesnicích a vyhodnotili jsme míru úbytku počtu obyvatel odpovídající 56,3 %" Téměř polovina afghánského obyvatelstva z celého území musela odejít do exilu a její odchod byl přímým důsledkem teroru použitého v masovém měřítku Rudou armádou a jejími afghánskými pomocnými jednotkami.

Destrukce vesnic a válečné zločiny

   Sovětské útoky se od počátku intervence soustředily ve 4 hlavních zeměpisných směrech: za území podél hranice, na údolí Panšír a na oblast Kandahár na jihu země a Herát na západě, tedy na dvě zóny obsazené už v únoru 1982. Totální válku vedenou Sověty velmi záhy odsoudil Stálý tribunál národů, nástupce bývalých "Russellových tribunálů", které "se přímo inspirují příkladem norimberského soudu, na nějž i z právního hlediska navazují." Stálý tribunál národů zahájil vyšetřování kolektivního vraždění. Pověřil jím afghánologa Michaela Barryho, právníka Ricarda Fraileho a fotografa Michela Bareta. Vyšetřování potvrdilo, že 13. září 1982 v Padchváb-e šana (jižně od Kábulu, v provincii Logar) Sověti zaživa upálili 105 vesničanů ukrytých v podzemním zavlažovacím kanálu. Sověti doloženě použili naftu, pentrit a dinitrotoluen - vysoce hořlavou tekutinu - prostřednictvím hadic připojených k výfukům nákladních vozů, aby zabili skrývající se Afghánce. Zasedání tribunálu národů konané na Sorbonně 20. prosince 1982 oficiálně odsoudilo tento zločin. Představitel afghánské vlády v Paříži označil soud za loutku v rukou imperialistů a popřel zločin se zdůvodněním, že "afghánské karézy (kanály) mají výšku jen několik centimetrů, takže lidská bytost do nich nemůže vniknout."

   K podobné vraždě došlo ve vesnici Chašam Kala v provincii Logar. Stovka civilistů, kteří nekladli nejmenší odpor, zahynula stejným způsobem. Jakmile sovětská armáda vstoupila do vesnice, rozpoutal se teror: "Konvoj se zastavil na dohled od vsi. Po dělostřelecké přípravě zablokuje všechny výjezdové cesty; pak vojáci sesednou z obrněnců a začnou pročesávat vesnici a hledat ´nepřátele´. Jak potvrzují nesčetná svědectví, doprovázejí takové prohlídky až příliš často barbarské činy, ženy a starci jsou zastřeleni, ledva naznačí bojácné gesto. Vojáci, sovětští stejně jako afghánští, se zmocní radiopřijímačů nebo koberců a servou ženám šperky." K válečným zločinům a barbarským výstřelkům docházelo zcela pravidelně: "Sovětští vojáci polili benzinem paže chlapce a zapálili je v přítomnosti rodičů, kteří jim odmítali poskytnout informace. Vesničany přinutili stát bosé ve sněhu při několika stupních pod nulou, aby jim rozvázali jazyky." Jeden voják dodává: "Válečné zajatce jsme nebrali. Žádného. Normálně jsme zajatce na místě zabíjeli (. . .) Při trestných výpravách jsme ženy a děti nestříleli. Zavřeli jsme je do místnosti a naházeli do ní granáty."

   Cílem Sovětů bylo rozsévat hrůzu, zastrašovat obyvatelstvo a odradit je od napomáhání bojovníkům odboje. Kárné operace se nesly stejným duchem. Svlečené ženy shazovali z vrtulníků a bořili celé vesnice, aby pomstili smrt i jednoho sovětského vojáka. Pozorovatelé zaznamenali: "Po útoku na konvoj poblíž vsi Muškizai v kandahárské oblasti byli v odvetné akci pobiti obyvatelé vesnic Kolšabád, Muškizai a Timur Kalača. Celkový počet obětí je 126: 40 v Timur Kalača, tedy všichni obyvatelé osady; 51 v Kolšabádu a 35 v Muškizai. Většinou jde o ženy a děti; 50 žen ve věku dvacet až třicet dva let a 26 dětí; všichni muži po příjezdu konvojů utekli ze vsí, aby se vyhnuli odvodu." Vesnice také byly soustavně bombardovány, aby hnutí odporu nemohlo zahajovat protiútoky. Sověti tak 17. dubna 1985 zbořili vesnice, aby oslabili týlové základny bojovníků odboje v oblasti Lagman, a zabili na 1 000 osob. Dne 28. května 1985 Sověti opustili zónu Lagman-Kunár po "vyčištění" vesnic.

   Mezinárodní konvence byly systematicky porušovány. Při bombardování afghánského venkova sovětské letectvo intenzivně používalo napalm a fosfor. Toxické plyny různého typu byly pravidelně nasazovány proti civilnímu obyvatelstvu. Různá svědectví dokládají bombardování dráždivým, dusivým a slzným plynem. 1. prosince 1982 bylo hlášeno použití nervového plynu proti afghánskému odboji, ale počet obětí není znám. V roce 1982 americký státní department zaznamenal použití biologické zbraně, mykotoxinu. Časopis Les Nouwelles d´Afghanistan v prosinci 1986 sděloval: "Sověti údajně letos v létě použili v Kandaháru chemickou zbraň a podle Le Point z 6. října 1986 existují zprávy o použití smrtících chemických výrobků také v Paghmanu." Sovětská armáda zároveň kladla jedovaté látky do zdrojů pitné vody a způsobila tak smrt lidí i dobytka. Sověti nechávali bombardovat vesnice, v nichž se ukrývali zběhové, aby odradili obyvatele, kteří jim poskytovali útočiště. Totéž velení používalo afghánské vojáky při odstraňování min nebo jako předsunuté hlídky. Koncem roku 1988 Rudá armáda použila při přípravě svého odsunu rakety Scud a Hurikán k "vyčištění" hlavních dopravních os. V roce 1989 se sovětská vojska opět vydala po cestě, kterou o 10 let dříve přišla, a kontrolovala silniční osy, aby zabránila útokům afghánských povstalců. Před svým stažením zahájili Sověti novou strategii a začali vyvražďovat uprchlíky. Amnesty International uvádí, že "skupiny mužů, žen a dětí prchajících ze svých vesnic sovětské a afghánské síly intenzivně bombardují odvetou za útoky gerily. Mezi uváděnými případy je i skupina stovky rodin z vesnice Šerkudo v provincii Farjáb v severozápadním okraji země, která podvakrát byla napadena při svém více než 500kilometrovém útěku k pákistánské hranici. Při prvním útoku v říjnu 1987 je vládní síly údajně obklíčily a zabily 19 osob, z toho 7 dětí mladších než šest let. O 14 dní později měly na skupinu zahájit palbu z vrtulníků a zabily 5 mužů." Uprchlické vesnice v Pákistánu, které mohly posloužit jako týlová základna bojovníků odporu, se také opakovaně staly terčem bombardování, jako tábor Matansangar v Pákistánu dne 27. února 1987.

   Pozorovatelé mohli konstatovat masivní používání nášlapných min. Především kolem bezpečnostních zón bylo položeno na 20 000 000 min. Měly chránit sovětská vojska a továrny, které vyráběly pro Sovětský svaz. Také byly shazovány z vrtulníků v zemědělských oblastech, aby znemožnily obdělávání půdy. Miny zapříčinily přinejmenším 700 000 případů zmrzačení a i nadále si vyžadují oběti. Se záměrem terorizovat obyvatelstvo si Sověti vzali za terč děti a nabízeli jim "dárky": hračky s nastraženou výbušninou, většinou shazované z letadel. Šáh Bazgar uzavírá popis systematické destrukce vesnic slovy: "Sověti nelítostně ničili každé obydlí, plenili, znásilňovali ženy. Toto barbarství je horší než pudové, ukazuje se jako programové; vědí, že když páchají takové činy, rozbíjejí základy naší společnosti."

   Strategii spálené země a totální války také doprovázelo soustavné ničení kulturních památek Afghánistánu. Kábul, dříve kosmopolitní město, kde "kábulský čilý duch, vyznačující se dobrou náladou, dokonce až rozpustilostí, projevoval nevázanost a uvolněnost mravů na hony vzdálenou přísnosti venkova." Tato kulturní charakteristika zmizela s válkou a sovětskou okupací. Město Herát se stalo mučednickým městem po opakovaném sovětském bombardování odvetou za všeobecné povstání, které se od března 1979 rozvinulo v západní části země. Historické památky ve městě, jako Velká mešita z 12. století, utrpěly vážné poškození a sovětská okupace zabránila jejich rekonstrukci.

   Válka vedená proti civilnímu obyvatelstvu se připojila k politickému teroru, který nepřetržitě probíhal v zónách kontrolovaných afghánskými komunisty, podporovanými Sověty. Sovětizovaný Afghánistán se změnil v jeden obrovský koncentrační tábor. Proti politickým odpůrcům se systematicky používalo věznění a mučení.

Politický teror

   Pořádek měla v rukou afghánská tajná policie CHAD, ekvivalent KGB. Tato služba měla pod kontrolou střediska, kde byli zadržováni zatčení a ve velkém praktikovala mučení a vraždy. Hlavou CHAD sice oficiálně byl Mohamed Nadžíbulláh, avšak "od sovětské okupace  se mučení a výslechů v služebnách CHAD ujal Vatansáh, asi 40letý sovětský Tádžik..." Vězení Pol-e Čarki, 12 km na východ od Kábulu, po amnestii, vyhlášené příchodem Babraka Karmala k moci zůstalo téměř prázdné. V únoru 1980 Karmal nastolil stanné právo a vězení se znovu naplnila. "Vězení se skládá z osmi křídel rozmístěných jako loukotě kruhového centrálního kola. (. . .) Blok č. 1 je vyhrazený pro obžalované, jejichž výslechy už skončily, ale kteří ještě čekají na soud. V bloku č. 2 se nacházejí všichni nejvýznamnější vězni, především přeživší komunističtí funkcionáři ze skupin, které přišly o moc. (. . .) Blok č. 4 zahrnuje důležité vězně, blok č. 3 je nejobávanější, je sevřenými mezi ostatními a sluneční světlo tam nepronikne; v kobkách tu drží příliš vzpurné vězně. Cely na bloku č. 3 jsou tak malé, že se v nich nedá ani stát, ani ležet. Jsou přecpané. (. . .) Vězení na jaře 1982 rozšířili o nově vykopané podzemní cely. Tyto cely pravděpodobně mají na mysli vězňové, když se s děsem zmiňují o ´tunelech´. (. . .) V Pol-e Čarki je ve skutečnosti 12 000 až 15 000 vězňů. K tomuto počtu je třeba připočítat minimálně 5 000 dalších politických vězňů v jiných kábulských věznicích a v 8 hlavních vězeňských střediscích."

   Zpráva vydaná OSN počátkem roku 1986 o situaci lidských práv v Afghánistánu prokazovala vinu CHAD, označeného za "mučicí stroj". Zpráva uvádí, že CHAD řídí v Kábulu 7 středisek, kde jsou zadržováni zatčení: "1. Úřadovna č. 5 CHAD, známá pod jménem Chad-i-Pnadž. 2. Velitelské stanoviště CHAD v obvodě Šašarak. 3. Budova ministerstva vnitra. 4. Hlavní středisko výslechů, známé pod jménem Sedarat. 5. Úřadovny vojenského křídla CHAD, známé pod jménem Chad-i-Nezámí, a dva soukromé domy poblíž budovy Sedaratu. 6. Dům Ahmáda Šáh Chána. 7. Dům Wasira Akbara Chána, úřadovny CHAD v obvodě Hovzai Bankat."

   CHAD rovněž zabavil "200 rodinných domů" v okolí hlavního města a ve velkých městech, vězení a vojenské objekty. "Pokud jde o povahu mučení," pokračuje dokument, "zvláštní zpravodaj byl informován o celé řadě údajně používaných technik. Bývalý důstojník bezpečnostní policie ve svém svědectví podal výčet 8 typů mučení: mučení elektrickými šoky, většinou na mužských genitáliích a prsou žen; vytrhávání nehtů a elektrošoky do ran; zákaz vykonávání přirozených potřeb vězňů tak, aby po jistém čase byli nuceni je vykonat před spoluvězni (. . .); vrážení kusů dřeva do řitě mužům, především starým a váženým vězňům; rdoušení vězně, aby musel otevřít ústa, a pak do nich močit; používání policejních psů proti zatčeným; věšení za nohy na neomezenou dobu; znásilňování žen se svázanýma rukama a nohama, zavádění nejrůznějších předmětů do pochvy." K tělesnému mučení je třeba přičíst všechny možné typy psychického mučení: simulované vraždy, znásilnění příbuzného v přítomnosti vězně, předstírané propuštění. Sovětští poradci se podíleli na výsleších a pomáhali katovi. Christopher Andrew a Oleg Gordievsky připomínají, že "KGB znovu obrodil na afghánské půdě některé hrůzy z dob stalinského teroru". CHAD měl 70 000 afghánských příslušníků, z toho 30 000 civilistů, řízených 1 500 důstojníky KGB.

   Přes politický teror, který řádil v Kábulu od komunistického puče, počet odbojových skupin rostl a bomby útočily na úřadovny komunistických funkcionářů. Docházelo k demonstracím. 27. dubna 1980 studenti vstoupili do stávky, aby svým způsobem oslavili výročí puče. V průběhu manifestace "údajně bylo zastřeleno 60 studentů, z toho 6 mladých dívek". Stávka trvala měsíc. Vedla k uvěznění mnoha studentů a studentek, z nichž některé mučili. "Největší šťastlivce pouze dočasně nebo trvale vyloučili z jejich lyceí." Nekomunisty postihly zákazy výkonu povolání. Represe namířená proti žákům a učitelům byla ještě tvrdší. "Katani vodili středoškolačky do ´komor hrůzy´, kde mučí a popravují bojovníky odboje, aby je zastrašili; Farída Ahmadí viděla usekané končetiny poházené v ´komoře´ CHAD. (. . .) Někdy docházelo k propuštění vybraných obětí ze studentského prostředí, aby šířily mezi svými druhy hrůzu, a jejich svědectví mělo působit jako varování.

   Amnesty International vydala na podzim 1983 dokument a zveřejnila výzvu za osvobození některých vězňů. Profesor Hasan Kakar, vedoucí Historického ústavu a odborník na afghánské dějiny, který učil v Bostonu a na Harvardu, byl zatčen za napomáhání členům frakce Partšam (ačkoliv sám nebyl členem DSAL), poskytl útočiště několika osobám. Jeho proces proběhl s vyloučením veřejnosti a bez obhájce. Byl obžalován z kontrarevolučních zločinů a odsouzen k 8 rokům vězení. Dva jeho kolegové, také profesoři, byli odsouzeni k 10 a 8 rokům vězení. Jediný afghánský atomový fyzik Mohamed Junis Akbari přišel o všechny funkce v roce 1983, byl zatčen a bez obvinění vězněn. Již dříve byl dvakrát zatčen, v roce 1981 a 1983, v roce 1984 odsouzen k trestu smrti a popraven v roce 1990. Intelektuálové, kteří se zúčastnili debatních kroužků o možnostech obnovení míru, skončili ve vězení. Osoby, které se pro režim mohly stát "hrozbou", byly soustavně likvidovány.

   Informace podléhaly přísné kontrole. Cizinci bez akreditace režimu byli personae non gratae; stejný osud postihl lékaře a novináře. Sověti je okamžitě po zatčení odváželi do centrálního vězení a tam je vyslýchali. Fyzicky mučeni nebyli, neboť humanitární organizace věděly o jejich pobytu v Afghánistánu a okamžitě žádaly o jejich propuštění. Přesto však museli doznávat v inscenovaných procesech se slátanými obžalobami svou špionážní činnost ve prospěch zahraničních mocností a účast v bojích po boku odboje, přestože v zemi působili z humanitárních důvodů.

   Cizinci sice byli nepříjemnými svědky, ale nedocházelo k jejich mučení ani vraždám. Oproti tomu bezpečnostní složky systematicky zatýkaly, mučily a zpravidla i zavraždily každého podezřelého Afgánce. Tak 18. května 1983 došlo k zatčení členů Paštunské sociálnědemokratické strany (Afgan Mellat), založené v roce 1966, v době, kdy podle dostupných informací nepodporovala afghánské odbojové hnutí. Amnesty International později vydala doplněný seznam 18 zatčených členů strany, kteří se údajně "veřejně doznali". Mezi 8. červnem 1980 a 22. dubnem 1982 vláda oficiálně oznámila více než 50 rozsudků smrti za kontrarevoluční činnost, 77 v roce 1984 a 40 v roce 1985.

   Vězení Pol-e Čarki padlo 1. dubna 1992. V květnu 1992 bylo v jeho blízkosti objeveno na 12 000 mrtvol. V létě 1986 Šáh Bazgar zpracoval dotazník, jehož prostřednictvím dospěl k počtu 52 000 vězňů v Kábulu a 13 000 v Džalalabádu. Podle jeho údajů celkový počet vězňů přesáhl 100 000 osob.

   V roce 1986 byl Babrak Karmal sesazen ze svých funkcí a nahradil ho velmi gorbačovovský prezident Mohamed Nadžíbulláh, který se nechával oslovovat "soudruhu Nadžíbe", aby se vyhnul narážce na Alláha, a opět se stal Nadžíbulláhem, když nadešla chvíle hlásat národní smíření. Nadžíbulláh byl pochop v moskevských službách, bývalý lékař, velvyslanec v Íránu a člen Partšamu. Vedl CHAD v letech 1980 - 1986 a za poskytnuté služby si vysloužil blahopřání od Jurije Andropova, bývalého šéfa KGB, který se stal generálním tajemníkem strany. Jeho bratr Sedikuláh Rahí ho přezdíval "Vůl" a přirovnával ho k Berijovi. Říkal, že během 6 let podepsal rozkaz k popravě 90 000 osob. Nejenže zvláštní služby řídil, Nadžíbulláh také osobě mučil mnoho lidí. Jeden z nemnoha, kteří přežili, dosvědčuje: "(. . .) Když jsem opakovaně popřel vznesené obvinění, přistoupil ke mně Nadžíbulláh a několikrát mě udeřil do břicha a obličeje. Zhroutil jsem se na zem. Na zemi, napůl v bezvědomí, jsem dostal několik kopanců do obličeje a do zad. Z úst a nosu mi tekla krev. Probral jsem se až po několika hodinách, ale to už jsem byl zpátky na cele."

   Politický teror se spojoval s nejvyšší zvůlí. Jistého obchodníka, který za krále Záhira byl poslancem Národního shromáždění, omylem zatkli, podrobili mučení a zase propustili: "K mému zatčení došlo asi v půl desáté večer. (. . .) Umístili mě do cely, kde už byli dva vězňové, stavební dělník z Kalahanu, na severu Kábulu, a úředník z provincie Nangahár, který pracoval na ministerstvu zemědělství. Na dělníkovi bylo vidět, že ho týrali. Šaty měl od krve a na pažích měl těžké pohmožděniny. (. . .) Odvedli mě k výslechu. Řekli mi, že jsem v posledních týdnech odjel do Mazáre Šerífu a Kandaháru a že cílem mé cesty bylo šířit nespokojenost s vládou (. . .). Už 6 měsíců jsem se přitom nehnul z Kábulu. Ujišťoval jsem je, že jsem nevinný, ale jen jsem to řekl, začali mě mlátit. (. . .) Připojili mi palce k telefonu s klikou a pouštěli mi do těla elektrické výboje. (. . .) Potom už mě znovu nevyslýchali. O dva dny později mi jeden z mužů CHAD, který se podílel na mém výslechu, řekl, že budu propuštěn na svobodu. Jak mi řekl, CHAD už je přesvědčený, že mě zatkli omylem..."

   Teror nijak nešetřil děti. Sbírali je šmahem, posílali do Sovětského svazu, kde je školili jako dětské špiony, aby pronikly do odboje. Naim vyprávěl Šáh Bazgárovi: "Pocházím z Herátu. V 8 letech mě vzali ze školy, abych vstoupil do Sazmanu (Afghánská komunistická mládež), potom jsem strávil 9 měsíců v SSSR. Někteří rodiče na to museli přistoupit. Pokud jde o mě, otec je pro komunisty a souhlasil. Matka mi zemřela. Znovu se oženil. Mimo jednoho bratra a jednu sestru doma všichni byli v Chalk. Otec mě prodal Sovětům. 6 měsíců za mě bral peníze (. . .). Museli jsme špiclovat." Děti dostávaly drogy, aby nebyly příliš samostatné, a ty starší měly nárok na "služby" prostitutek.

   "Viděls nějaké dítě, jak před tebou umírá?"

   "Několikrát. Jednou to bylo elektřinou. Tělo děcka vylétlo asi metr do výšky a zase dopadlo na zem. Odmítal dělat tu špionskou práci. Jindy před nás přivedli dítě. Vyčítali mu, že neudalo kamaráda, který vklouzl pod ruský tank a prý ho chtěl zapálit. Oběsili ho před námi na stromě. Vedoucí křičeli: ´Tohle se vám může stát, jestli odmítnete udělat, co vám rozkážeme´, řílá Naim. Do SSSR bylo posláno celkem 30 000 dětí od 6 do 14 let. Pokud rodiče protestovali, byli považováni za odpůrce a skončili ve vězení.

   Teror postihl veškeré obyvatelstvo, všechny věkové skupiny se staly obětí totální války a totalitní politiky. Sovětská okupační vojska se všemi prostředky snažila potřít všechny ostrůvky odporu. Užívala k tomu zcela neomezeně všechny formy teroru; bombardovala civilní obyvatelstvo, masově vraždila vesničany, donucovala je k vystěhování. K teroru namířenému proti civilnímu obyvatelstvu se připojil politický teror; ve všech velkých městech byla speciální vězení, kde uvězněné mučili a nejčastěji i vraždili.

Důsledky intervence

   Komunistický puč a následná sovětská intervence měly pro Afghánistán tragické důsledky. Zatímco od 60. let země procházela hospodářským rozvojem, modernizací a počátky demokratického systému, Dáúdův puč, podporovaný komunisty, násilně přerušil demokratický proces. Uchopení moci moskevskými slouhy přervalo hospodářský rozmach země. Afghánistán se propadl do občanské války. Ekonomika se změnila ve válečné hospodářství, fungující především ve prospěch Sovětů. Organizoval se podloudný obchod všeho druhu (zbraně, drogy...). Hospodářství se brzy propadlo na samé dno. Rozsah zkázy se dodnes stěží dá posoudit. Více než 5 milionů z 16 milionového obyvatelstva odešlo ze země do Pákistánu a Íránu, kde živoří v bídných podmínkách. Počet mrtvých je nesmírně těžké zjistit: podle všech svědectví si válka vyžádala 1 500 000 až 2 000 000 obětí, z 90 % civilistů. Raněných bylo mezi 2 a 4 miliony. Přímá i nepřímá úloha komunismu v rozmachu islámských hnutí a vyvolávání mezietnického napětí je nesporná, i když je těžké ji dnes přesněji analyzovat. Afghánistán, země, která se nalézala na cestě k modernosti, se změnila v zemi, kde se kultura války a násilí staly základním společenským faktem.