HUSITSKÉ SBORY

Čtení Božího slova

Slova svatého Evangelia podle sepsání Matoušova 21, 18 - 22

Jednou, když se Ježíš časně ráno  vracel z Betanie do Jeruzaléma, dostal hlad. Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu, ale nenašel na něm nic, než pouhé listí. Řekl mu: „Ať se z tebe již nikdy ovoce neurodí.“ A fíkovník ihned uschl. Když to učedníci uviděli, užasli se a říkali: „Jak ten fíkovník hned uschl!“ Ježíš jim na to řekl: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nezapochybujete-li, učiníte nejen to, co jsem učinil s fíkovníkem, ale kdybyste i této hoře řekli:.Zvedni se a vrhni se do moře, stane se to. A všechno oč byste v modlitbě požádali, věříce, dostanete.´

Vážení přítomní této události, kdy si připomínáme 150 let dobrovolného sboru hasičů v Táboře.

150 let je doba, kterou možná znali z vyprávění naši dědové. Našli bychom spoustu zaznamenaných událostí, které se tehdy kromě této odehrály třeba i zde v Táboře. Chci však upozornit na jednu proměnu, jež ve větší míře začala prostupovat celou společností. Období přibližně před 150. lety je charakterizováno industrializací. Do svazku s člověkem vstoupil stroj. Nic proti ulehčení práce a všemu pozitivnímu, co tento pohyb znamená.

Kdysi také zdejší student a poté významný spisovatel Josef Holeček v eposu jihočeského lidu „Naši“ popsal tuto proměnu lidské pospolitosti v našich končinách.

     Vypráví o různých událostech ze života svých předků a toto je poloha – uznaný postoj, kdy udeří bouře a zapálí stavení: „ Kdyby uhodilo, nejprve je vynésti chléb, jenź vždy leží na stole vedle slánky. Běda tomu, kde chytnou něco jiného a třikrát běda, vynesou-li zpod hořícího krovu nejprve peřinu. Bůh všecky lidi domu takového, kde především pamatují na to, co sami zrobili k pohodlí svému, zapomínajíce toho, co od Boha mají ku své obživě splete tak, že běhají jako bez hlavy, překážejí si navzájem, ano i to, co již zachránili ve zmatku nosí nazpět a kdo má jakou toho zkušenost, že skutečně bývá tak nebo kdo od jiných slyšel, jme se vypravovati, aby i jiní zvěděli a zapamatovali si po všecky časy.“

   Čteme-li tyto řádky, poznáváme, jak důležité bylo stále ve všech životních situacích udržovat vztah s Bohem. Nastala však chvíle takzvaného pokroku, kdy člověk začal vytěsňovat Boha ze svého života a pokoušel si jej nahradit tím, co sám stvořil. Až zahleděn do svého výkonu a úspěchů přehlédl, že připustil chaos, kdy jako při tom požáru běhají lidé jako bez hlavy, kdy si překážejí navzájem, kdy ve zmatku co již zachránili,  nosí nazpět. Tak člověk nemůže najít dobro svého života, jestliže vytěsní Boha, aby na jeho místo postavil cokoliv mrtvého, či snad i sebe sama! Avšak i mrtvé věci s Božím přispěním přinášejí požehnání lidskému životu, užívá-li je ten, kdo se svatým nepřerušil vztah.  Bůh nejenže dává řád, probouzí moudrost, ale je přítomen i na místech kam nedohlédneme, která nejsme schopni postihnout.

     Ježíš – Boží Syn prohlašuje: (Mt 15,13-14) „ Nikdo nemá větší lásku než tu, aby položil svou duši za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“  A tak je nám otevřen zrak k lepšímu vidění, pokud žijeme v čistém a přátelském vztahu s Ježíšem Kristem. Tehdy, když jsme neseni rozhodnutím položit svůj život za své přátele, zračí se v našich životech nejvyšší stupeň lásky.

Členové dobrovolných hasičských sborů nemohou jinak než konat svoje poslání v tomto duchu. Jejich rozhodnutí je skutečně jejich vlastní, nejsou otroky příkazů a můžeme mít jistotu, že Bůh žehná tomuto úsilí každého jednotlivce. A je dnes dobře, že si uvědomujeme v této příležitosti potřebu Božího požehnání.

Máme tu i věc, nové auto, které má sloužit, umožňovat lépe naplnit hasičům úkol pomoci druhým. Můžeme se ptát, jak promění se v našem aktu žehnání tato věc. Ano, zůstane stejná, přece však ji drží na uzdě ruce těch, kteří v opravdovosti naplňují své požehnání, ti budou navíc vybaveni netušenou silou. – „A kdybyste – věříce -  hoře řekli: Zvedni se a vrhni se do moře, stane se to.“