Paní "spisovatelka" se představuje....
Než sem začnu sázet povídky a rádoby „fejetony“ jak na běžícím páse (ehm - to asi těžko, jakožto ve všech činnostech i v psaní jsem nedůsledná a líná), možná by jste chtěli vědět, kdo vlastně jsem JÁ a co mě k tomu všemu vedlo...
Vážení a milí, mám pro Vás vcelku banální odpověď: Zaprvý je můj život defacto celej složenej ze „vztahů na jedno kafe“ (myšleno teď ve smyslu trvání a hloubky aká rčení „vztahy na jednu noc“), který nejsou - stejně jako moje káva - téměř nikdy sladký (vlastně jsou většinou mnohem hořčí než kterýkoliv ze stovky vypitých espress, který jsem si kdy dopřála; jsem totiž milovnice světleji pražený výběrovky a ta hořká nebývá... Já si ty „kafe poučky“ prostě neodpustím, na to si, prosím, zvykněte!), a zadruhý jestli mě příroda něčím obdařila víc než jiný pak: láskou ke čtení a psaní...Ano, takhle jednoduchý to je. Už víte, proč jsem tady (a se mnou i vy) - nebo lépe řečeno - proč jsem tyhle stránky „porodila“ (Bůh ví, jestli kdy vůbec porodím i „něco“ jinýho), a možná tedy nastává čas začít se děsit, že si tu hodlám jenom lízat rány a brečet...
Klid - to v plánu nemám. Je pravda, že většina toho, co píšu, má do červený knihovny daleko, na druhou stranu díky tomu, do jakých vztahů jsem se od puberty hnala, do jakých mužů se zamilovávala (v tomhle případě si nejsem jistá, že je minulý čas úplně na místě) a jaký jsem sama sobě udělila lekce, rozumím lidem (zároveň tak svým postavám), nikoho nesoudím, nevěřím na pohádky - ani je nepíšu (zároveň jsem schopná vidět a popisovat jako pohádku zdánlivý všednosti) - a velmi často si beru na pomoc (nebo spíš obranu?) ironii, jíž jsem obklopená už od plenek, a ve který mi je zvláštně dobře.
Prostě a jednodušše: MĚLO a MÁ to tak být. Kdybych byla princezna a všichni by se podle toho ke mně chovali, zřejmě bych se do psaní nikdy nepustila. Nic by mě nenutilo - Život by byl bez chybičky, růžovej a slaďoučkej jak vata z Matějdy; proč se potom schovávat někde v koutě a spřádat odvážný fantazie a v rámci vysedávání po kavárnách spojovat otravně dlouhý věty, ve kterých se stejně každej druhej ztratí? - Blbost a ztráta času, nemyslíte? Cože? Že bych i tak ze sebe vydolovala tu malou skrytou spisovatelku a nechala jí rejdit po klávesnici?... Možná, co já vím... NIKDO to nemůžeme vědět. A je to konec konců jedno. Jsem tu, je mi 33, jsem jaká jsem, píšu jak píšu a... „A už dost keců...jsi chtěla říct, ne?“ Jo, máte pravdu, přesně tohle jsem chtěla napsat a taky popřát hezký počtení!...
tak to už se nemůžeme
(fan nr.1, 8. 5. 2017 22:13)