Vánoce, Vánoce (potichu) přicházejí!
Rozlučte se s podzimem... právě končí! Do čtrtnácti dnů skočíme rovnou do prosince... což znamená, že už v něm defacto jednou nohou jsme. Tak co si dát trochu vánoční atmosféry už dneska? (Všimněte si, že jsem názorně předvedla myšlenkový pochody člověka, který je neustále našponovaný z toho, co teprve nastane a pravidelně si tak kazí to, co právě je – tedy MĚ).
Pojďme se přenést do narvaných obchodních center (letos bude v regálech chybět máslo. To jen, abyste s tím počítali); dopředu se vystresujme poloprázdnými peněženkami; pro jistotu přestaňme žrát, ať máme fóra na povánoční špíčky; naštvěme se, že nás kolegové předběhli s vypsáním dovolenky na mezisváteční dny a unavme se vyčerpávajícím úklidem (podle mě fyzický i psychický trest nejvyššího kalibru), ještě než vůbec vezmeme do ruky kýble a páchnoucí hadry. Není to krásná představa?... Najednou jakoby to sluníčko, který venku svítí, poněkud zašlo, nezdá se vám?
A co to zkusit znovu? Líp?... Příjemněji? Z mýho pohledu to znamená, že moka konvičku, kterou jsem chtěla vymýt, nechám na pultě i s propařenou Costa Ricou, stejně tak běžný týdenní úklid přesunu na pozdější hodinu, vypnu mručící notebook, vystrčím svůj napudrovaný nos ven (právě PROTO, že je to jedna z posledních příležitostí, jak si užít hřejivý paprsky) a vrátím se k vám později...
Inu, jsem zpět. A se mnou i největší zimní slavnost. Copak Vy neslyšíte všude znějící koledy? Nevidíte osvícená města a vesnice? Necítíte vůni vanilkových rohlíčků – dřív jsem je nemusela, ale teď jsou pro mě symbolem Vánoc víc než cokoliv jinýho – a purpuru na plotně? Neusmíváte se při pohledu na okna, kde významně čekají přání vašich dětí adresovaná Ježíškovi? Nevzpomínáte, jak jste v nich kdysi škemrali o fyziologicky nemožně stavěný Barbíny a stavebnice Lego, jakožto nejvyšší symbol luxusu? Nebo video a demo kazety! Jak já si cenila mít originální nahrávky svých idolů! Ou, zdá se, že trochu zklouzávám do porevolučního klima. To asi proto, že tehdá jsem Vánoce vážně milovala. Všechno bych si to přála vrátit...
Jo, já vím... vzdychání nad starými časy je k ničemu. Proč ale kouzlo a pohodu neobnovit?... Minimálně tak, že vymažeme myšlenky typu: „Do prčic, já ještě nemám žádný dárky!“ nebo: „Hm, to by mě zajímalo, kdo se s kým zase pohádá...?“Proč by to letos nemohlo být jinak? Z jakýho důvodu by se nemohly porazit zarytý vzorce? Tajemství tkví možná v tom, že se každý vyprdneme na to, jak potěšit okolí; jak dostát toho, co by se o Vánocích mělo. Zkusme v první řadě potěšit sebe. Koho uspokojí pečení dvaceti druhů cukroví – nechť peče (a ignoruje poznámky: „Bože, kdo to zase bude jíst?“)! Kdo dosáhne duševní očisty a uspokojení zevrubnou hygienou celý domácnosti – nechť vyniká (a zaskočí se vyřádit i ke mně)! A kdo prožívá nejsilnější vnitřní orgasmus při vycucávání kreditní karty (a má jí ve stavu řádně nadupaném) – nechť nakupuje dárky do zemdlení!
Ovšem pro toho, kdo má tak akorát velký kulový, je přirozeností bordelář a nepekař a nejvíc touží po souznění a lásce – což je zároveň to jediný, co může okolí nabídnout – nechť se na všechno ostatní vykašle, neprudí sám sebe (a tím následně živočichy okolo) a jen miluje, objímá, pusinkuje, usmívá se a znovu pusinkuje a objímá... Jo, málem bych zapomněla - říkala jsem: ať hlavně OBJÍMÁ?!