ÚVODNÍK - O TEMPORA, O MORES

  Povzdech filozofa Cicera se vysvětluje různě. Nejčastěji „Jaká doba, takové mravy!“ nebo „To je ale doba, to jsou mravy!“, ale můžeme to také chápat jako „Každá doba má svoje móresy!“

  Napadne nás to třeba při porovnání textů na začátku a na konci tohoto věstníku. Oba jsou věnovány svěcení kostela (kaple), na začátku se jedná o kapli sv. Anny Samotřetí v Pňovanech, na konci se dozvíme, jak probíhalo svěcení kostela sv. Jana Nepomuckého v městečku Hluboká nad Vltavou před 170 lety. Rozdíly jsou patrné na první pohled. Nejen co se týče organizace slavnosti, ale i jejího průběhu, počtu účastníků, a vůbec vnímání významu svěcení Božího domu v tom kterém místě. Každá doba prostě má a měla svoje móresy…

  Tehdy na Hluboké byl pro všechny farníky den předem nařízen přísný půst, aby se opravdu řádně duchovně připravili. Oslavy v den posvěcení pak začaly ve 4 hodiny ráno salvou z knížecích děl na nedalekém zámku. To bychom dnes dopadli, budit občany takhle brzy, a ještě takovým způsobem!

  Také účast hostů se diametrálně liší. Zatímco do Podhradí pozval osvícený pan kníže Schwarzenberg svého bratra, tehdy kardinála a arcibiskupa v Solnohradu, kanovníky z Českých Budějovic, všechny okolní vikáře a samozřejmě všechny okolní faráře, my jsme se spokojili se třemi kněžími a dvěma ministranty.

  Procesí, které neslo svaté ostatky a jiné pomůcky ke svěcení, čítalo v roce 1847 několik set lidí, od krajského hejtmana až po chudou babičku z domku vedle nového kostela. K nám do kaple našlo cestu asi 50 lidí, z nichž třetina byla přespolních as zbytek překvapivě místních.

  Co se příliš nelišilo, byla chuť pokračovat v oslavě i po skončení bohoslužby. Hodokvas pro pozvané významné hosty na zámku Hluboká se jistě nedá srovnat s naším skromným rautem v kulturním domě, ale spokojenost snad byla podobná tehdy jako dnes.

  Časy a mravy se jistě mění. Co by mělo zůstat stejné je snaha neopouštět víru, kterou jsme od Boha obdrželi jako dar, a snažit se ji ukázat všem ostatním jako nejcennější životní hodnotu, třeba i pečlivou péčí o naše kostely a kaple, které byly a jsou výkladními skříněmi naší víry a církve.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme konečně posvětili kapli sv. Anny

  V sobotu 19. října 2019 jsme se sešli v malé kapli sv. Anny Samotřetí v Pňovanech. Po dlouhých 14 letech intenzivních oprav všeho možného jsme ji konečně mohli znovu odevzdat Bohu, svaté Anně a lidem, aby se měli opět kam obrátit, budou-li potřebovat promluvit si v klidu s Bohem.

  Byla to slavnost nevelká, ale velmi hezká a radostná. Při mši svaté zazpívala část sboru z kostela sv. Jana Nepomuckého v Plzni. Ještě štěstí, že nepřijelo více členů, už by se nevešli na kůr. V presbytáři se sešli tři kněží, náš pan farář, P. Stanislav Uhlíř, P. Petr Mecl, který zde před mnoha lety ministroval, a P. Alvarez Kodeda, dominikán z Plzně, který celá léta jezdí na nedaleké Hracholusky, takže se zde cítí jako doma.

  Kaple sice úplně nepraskala ve švech, ale všechny lavice a židle byly obsazené, a ti, co přišli těsně před desátou, stáli podél stěn, takže vlastně bylo narváno. Po krátkém úvodu a posvěcení vody byly pokropeny stěny kaple. Po evangeliu a kázání, které bylo chvályhodně krátké (úměrně následujícímu dlouhému obřadu), byl za zpěvů chrámového sboru požehnán oltář Panny Marie s líbezným obrazem Panny Marie Skokovské. Tu na stěnách doprovázejí obrázky pěti starověkých světic – připomínka pěti ukradených soch, které kdysi stály na hlavním oltáři. Druhý vedlejší oltář je zasvěcen Pražskému Jezulátku, které k nám připutovalo jako dar z Nového Města nad Metují. I nad ním jsou umístěny obrázky pěti světců – osvědčených pomocníků a přímluvců v nouzi. Nakonec byl požehnán hlavní oltář, skromný to zbytek kdysi do stropu sahajícího krásně vyřezávaného barokního oltáře. Milostnou sochu jsme sice zachránili před zloději, ale protože se nemlže vrátit zpět, pořídili jsme její fotografii a tu umístili jako oltářní obraz doprostřed oltáře.

  Po mši svaté se téměř všichni (a ještě mnoho lidí navíc) odebrali do místního kulturního domu, kde nastalo to pravé posvícení. Párky, kremrole, věnečky, dorty, chlebíčky, svatební koláčky, domácí buchty atd., vše mizelo před očima, a co zbylo, dostali odcházející spokojení hosté s sebou jako bohatou výslužku.

  Nasytili jsme dokonale duši i tělo. Oslavili jsme narozeniny kaple, jejíž oprava nás sice stála mnoho sil, času i financí, ale to všechno na celé čáře překonal pocit úlevy, že se dílo povedlo. V roce 2005, když jsme s opravou začínali, pronesl někdo, že to bude zázrak, jestli se to podaří. Zázrak se skutečně stal. Na přímluvu svaté Anny sám Bůh opravil ke své větší slávě svůj svatý dům. Buď mu za to vzdána chvála a díky!

SVATÍ NA LISTOPAD

Blahoslavený Bernard Lichtenberg (svátek 5. listopadu)

Narodil se 1875 ve slezském Ohlau, jeho rodiče patřili k německým katolíkům, od nichž se místní evangelíci distancovali. Otec August měl obchod s potravinami a malou vinárničku, ve které se scházeli pouze katolíci.

Po maturitě nastoupil do semináře v Innsbrucku, kněžské svěcení přijal roku 1899. Jako novokněz se stal kaplanem v Nise, po roce byl přeložen do berlínské čtvrti Lichtenberg, kde poznal dvě odlišné strany velkoměsta – bohatých a chudých, kterým od té doby neúnavně a rád pomáhal. 

Od roku 1931 byl kanovníkem kapituly při katedrále sv. Hedviky, všichni ho znali jako velmi dobrého člověka, plného porozumění pro druhé, býval pohroužen do Boha a pastorační činnost byla pro něj vždy prvořadá.

Jako probošt Berlína v kázáních vyzýval k modlitbám za Židy a všechny vězně v koncentračních táborech, v roce 1941 pro něj přišlo gestapo, převezlo ho do transportního vlaku směřujícího do Dachau. V zastávce Hof ale následkem útrap a nemoci 5. 11. 1942 v ranních hodinách zemřel.

Ostatky Bernarda Lichtenberga byly roku 1965 přeneseny do krypty katedrály. Po 3 letech byl pak prohlášen za blahoslaveného.

 Blahoslavená Jindřiška Alfieri (svátek 23. listopadu)

Narodila se 1891 v Borgo v Itálii. V 17 letech pocítila povolání k řeholnímu životu, vzdělání a řeholní formaci v kongregaci „Dcery lásky“ skončila roku 1917. Následně se začala věnovat dětem v mateřské škole ve Vercelli, ale velmi brzy musela tuto činnost ze zdravotních důvodů ukončit, trpěla velmi vysilující formou tuberkulózy postihující i kosti. V březnu 1922 bylo rozhodnuto, že se má účastnit poutě do Lurd. Vrátila se omilostněna na duchu, ale bez uzdravení. V lednu 1923 ji navštívil lékař, který prohlásil, že umírá, byla jí i udělena svátost pomazání nemocných. Přes zdánlivou beznaděj byla roku 1923 v Lurdech uzdravena. S velkou obtíží napila lurdské vody a na chvíli ji přepadly mdloby. V tom uslyšela, jak je jí řečeno: „Vstaň!“ Proto náhle vstala, byla bez bolesti a zmizelo její ochrnutí.

Po několika dnech, aby se vyhnula zvědavosti přátel a novinářů, byla Jindřiška poslaná sloužit do milánské věznice San Vittore. Zde pomáhala převážně politickým vězňům a svou starostlivostí o ně si vysloužila název anděl od sv. Viktora. v květnu 1945 mohla zase vrátit do San Vittore v Miláně, kde působila do konce života roku

Blahořečená byla 26. 6. 2011 od papeže Benedikta XVI.

POUTNÍ MÍSTA

Poutní kostel Mariánská (Mariasorg) u Jáchymova

  Dnes už zničené poutní místo Mariánská je spjato s postavou poustevníka Jana, který zde žil v 2. polovině 14. století, a podle legendy předpověděl budoucnost města Jáchymov, jeho vznik, velký rozvoj díky těžbě stříbra i jeho pád. Měšťané pak na místě jeho pobytu postavili malou kapli a umístili do ní sošku Panny Marie, která přežila i následující náboženské zmatky během třicetileté války v 17. století. Dřevěná kaple stála na svém místě do roku 1699, kdy byla přestavěna na kamenný kostel. Stavbu financovali jáchymovští horníci s prosbou o oživení upadajícího hornictví.

Roku 1754 byl poutní kostel svěřen kapucínům, kteří si vedle něj postavili klášter i s kostelem sv. Františka, a starali se o poutní místo i okolní obce. Celý komplex byl roku 1948 vyvlastněn a přeměněn na kasárna SNB. Z kostela bylo odvezeno a zničeno téměř všechno, pro havarijní stav byly všechny budovy roku 1965 odstřeleny, a poutní místo zmizelo z povrchu země. Z kláštera se podařilo zachránit pouze několik tisíc knih a pár předmětů, z kostela byly odvezeny varhany, a hlavně zázračná soška Panny Marie s Ježíškem.

Soška byla po sporech mezi farníky Jáchymova a Vejprt definitivně přenesena do farního kostela v Jáchymově, který tak převzal poutní tradici sahající do 17. století. Sošku věnovala do původní dřevěné kaple Lucie Mádrová roku 1682 a brzy ji začali navštěvovat první soukromí poutníci s prosbou o uzdravení. První oficiální pouť s biskupským svolením se konala roku 2. července (tehdy Svátek Navštívení Panny Marie) roku 1694.

Roku 1902 vydali kapucíni knihu o zázracích, které se udály u milostné sošky z Maria Sorg.

DOBA ADVENTNÍ

  Příliš jsme si zvykli, že doba adventní je „příprava na Vánoce“ ve smyslu ryze materiálním. Samotné pečení, uklízení, nakupování a zdobení domů i kostelů je prázdné a bez duchovního obsahu, ke kterému nás v první řadě volá doba adventní. Připomeňme si tedy z různých úhlů, jak by měla vypadat správně a duchovně prožitá doba přípravy na Slavnost Kristova Narození.

  „Advent má dvojí charakter: je rázu truchlivého i radostného. Radostného pro blaženou naději blízké spásy, truchlivého pro budoucí soud, jehož se báti musí i spravedlivý, poněvadž před Bohem, který je nejvýš Svatý, není nikdo čistý tak, aby se pro své vykonané skutky mohl pokládat za bezpečného před Bohem nejvýš spravedlivým. Ráz truchlivý má v sobě advent i v podobě kajícnosti, která je nezbytná pro dobrou přípravu na Vánoční slavnost, na duchovní zrození Kristovo v srdcích věřících a k přípravě na šťastnou smrt a milostivý soud poslední.“

Časopis pro katolické duchowenstvo, ročník 1899.

  „Den po svátku svatého apoštola Filipa začíná přípravná doba adventní. Trvá tedy od 15. listopadu do samotného dne svátku Kristova Narození, tedy do 25. prosince. Filipovský půst znamená, že od začátku do 17. prosince se zdržujeme pokrmů masa, vajec a mléčných výrobků, ale v neděli ůlžeme jíst rybu. Od 18. prosince není už ryba povolena, jen olej a víno (kromě středy a pátku). Postní doba není ovšem jen dobou změny stravovacích návyků, patří k ní především intenzivnější modlitební a celkově duchovní život, častější přistupování ke svátosti pokání a dále omezení zábav všeho druhu.“                                                                                

Pravoslavná církev.

  Zvěstujeme Kristův příchod. Ne jenom jeden, ale i druhý, mnohem krásnější, než byl ten první. Smyslem prvního příchodu byla spíše trpělivost, druhý pak ponese diadém Božího království. Neboť u našeho Pána Ježíše Krista je všechno většinou dvojí. Dvojí narození: jedno z Boha před věky, druhé z Panny před dokonáním věků. Při prvním příchodu byl ovinut plénkami v jeslích, při druhém bude zahalen světlem jako šatem. Při prvním vytrpěl kříž a pohrdal potupou. Při druhém přijde obklopený šikem andělů a oslavený.

 Nespokojujeme se proto jen s prvním příchodem, ale očekáváme i druhý. A když jsme při prvním řekli „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně“, budeme totéž opakovat při druhém, abychom uctili Pána a zvolali, až mu poběžíme vstříc s anděly: Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“

Katecheze sv. Cyrila Jeruzalémského.

Zprávy a oznámení

Pobožnost za zemřelé bude na hřbitově v Nýřanech v pátek 1. listopadu 2019 v 16. 00 hod. Po skončení mše svatá za všechny zemřelé v kostele sv. Prokopa v Nýřanech.

Pobožnost za zemřelé bude na hřbitově v Jezné v sobotu 2. listopadu 2019 v 15. 00 hod.

115. výročí posvěcení kostela sv. Prokopa v Nýřanech oslavíme v neděli 10. listopadu 2019.

Koncert pro kostel sv. Martina v Heřmanově Huti bude v neděli 10. listopadu 2019 v 15. 00 hod.

Koncert folkové skupiny Tlučňáci z Tlučné můžete navštívit v neděli 10. listopadu 2019 v 15. 00 hod. v kostele sv. Vavřince v Sulislavi.

„Misijním štrúdlováním“ se opět připojíme k tradičním řemeslným trhům na náměstí v Nýřanech, v pátek 29. listopadu 2019 od 14. 00 hod. v kostele sv. Prokopa v Nýřanech.  

Adventní mše svatá v Pňovanech s požehnáním adventních věnců bude v sobotu 30. listopadu 2019 v 15. 00.

Slavnost Ježíše Krista Krále oslavíme v neděli 24. listopadu 2019 v Nýřanech a v Heřmanově Huti. Po mši svaté svátostné požehnání.

První nedělí adventní 1. prosince 2019 začíná doba adventní.

Sbírka na misie 21. října 2019 vynesla celkem 6000,- Kč.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika kaple sv. Jakuba v Postřekově

1923

  Ty kniho milá, kolik let jsi v klidu odpočívala, a cos toho mohla nám i budoucím povědět! Odpočívala jsi klidně a nikdo se o tebe nestaral celých 23 let! Teprv obecní starosta roku 1923 ji z archivu obecního vyňal a v měsíci září do rukou mých svěřil, abych poznamenal, co se vše nového s kaplí a v kapli postřekovské přihodilo.

  S láskou chci se ujati úkolu mi svěřeného a poznamenati vše, co vím sám, a čeho se od osob věrohodných dozvím. Jsem od roku 1919 jako farář na odpočinku v rodišti svém Starém Postřekově a vedu jaksi výpomocně s dovolením nejdůstojnější biskupské konzistoře a s dorozuměním s důstojným farním úřadem v Klenčí duchovní správu zdejší.

  Mnohá se stala změna od posledního záznamu v kapli zdejší. Kněží, kteří stáli zde při kladení základního kamene, dávno již odpočívají v hrobě. Kaplana Štefka ranila mrtvice na kazatelně v Klenčí, musel do penze a zemřel v rodišti svém v Újezdě v roce 1907.

  Za duchovní správy se v kapli postřekovské mnoho nezměnilo. Byla nová, upravená, o čistotu a pořádek pečovaly zbožné duše. Velebný pán tu obyčejně třikrát za týden sloužil mši svatou. Lid hojně do kaple chodil. Bylo vše, jak býti má.

  Tu v roce 1914 vypukla válka. Mnoho mužů a synů muselo do boje. Tu poznal Postřekov, jako i jiná místa, co je válka, a proč se církev modlí „Od moru, hladu a války vysvoboď nás, Pane!“ Když válka neustávala a hrozných obětí na životech si vyžadovala, tu mnozí v kapli před oltářem útočiště vyhledávali. Zub času ale hlodal na budově její. Krytina ukázala se poškozena, do kaple pršelo, omítka opadávala, zvlášť stěna západní trpěla velice. Také sloupoví před vchodem trpělo velice a drobilo se víc a víc. Proto muselo obecní zastupitelstvo v roce 1922 cihlové sloupoví odstraniti a postavit nové ze železobetonu. Místo ozdobné stříšky nad vchodem postavili tam kazatelnu, na níž vchod byl z chóru. Učiněna na to po vsi sbírka, v Postřekově a Mlýnci vybralo se úhrnem 966 Kč.

  K inventáři připisuji: nový ornát bílý pro dny všední, ornát bílý pro dny sváteční, červené roucho, černé roucho a fialové roucho mešní. Veškerá tato mešní roucha pořídil a kapli ve svém rodišti věnuje Jakub Pittner, farář ve výslužbě ve Starém Postřekově. Odepsati třeba jeden zvon věžní, za války v roce 1917 byl odebrán a zrekvírován. Škoda ho věčná, míval jasný hlas, jako by stříbro ve zvonovině přimíseno bylo.

  Prozatím ukončena je práce mi uložená. Pan starosta Prokop Pittner bude předávati úřad novému představenstvu, a vyžádal si tuto knihu zpět. Volby obecní konány 16. září 1923. Starostou zvolen byl Jan Ledvina.

  V roce 1927 darovala paní Benigna Rudolfová ze Starého Postřekova kapli 2 sochy Srdce Ježíšova a Srdce Panny Marie. Byly pořízeny obnosem 1600 Kč. Dárkyně chtěla uctít památku svého ve válce padlého syna Jana Řezníčka. Dále bylo farářem zakoupeno nové mešní roucho zelené od Neškudly za 489,- Kč.

  Před postřekovskou poutí roku 1927 starosta Jan Ledvina tuto knihu k dispozici faráři v Klenčí dal, aby tam zaznamenáno bylo, co zmínky zasluhuje. Proto v den poutní, 27. července 1927, byla tato kniha k rukám faráře z Klenčí odevzdána.

1940

  Pan farář a konzistorní rada v penzi, P. Jakob Pittner, který opět zavedl zápis v této pamětní knize, a též v místní kapli denně mši svatou sloužil, zemřel ve zdejší obci 28. června roku 1940 po 12 hodině noční.

  Nařízením ministerstva válečného průmyslu ze dne 15. 3. 1940 jsou zabaveny veškeré bronzové zvony, mezi něž patří i zvon sv. Jakuba kaple zdejší. Zvony sejmuty a odvezeny 28. 7. 1942.

  Přípisem ze dne 22. července 1942 jest vydán zákaz církevního vyučování na obecných školách v Klenčí a Starém Postřekově, kde po prázdninách roku 1943 musí se vyučovat jen v jazyce německém. Též v přestávce se smí jen německy hovořiti. Toho času je zde činný kněz, děkan Pospíšil Antonín.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Karel IV. byl náš (+29.listopadu 1378)

  V Norimberku na náměstí mají orloj. Karla IV. na něm obíhá sedm kurfiřtů německé říše. Češi by z toho mohli mít radost, kdyby si orloje všimli.

Když bylo (tehdy ještě) Václavovi Lucemburskému sedm let, posadil ho otec Jan do kočáru a vysadil v Paříži, sedmiletého dědice trůnu je totiž lepší mít na očích. Jinak vám v čele českých pánů může brzy dát na kokos. Zcela dezorientovaného prince oženili se stejně starou holčičkou Blankou z Valois dřív, než Václav stačil říct Mon Dieu! Ale rychle si zvykl. V Paříži ho všichni hýčkali, vzdělávali, kamarádil se se slavným i lidmi, strýček s tetou ho milovali a otec ho občas zasvěcoval do velké politiky.

  O deset let později vrátil otec (nyní už) Karla do Čech, ať se s těmi panskými berany handrkuje místo něj. Češi ho přivítali s vírou, že se s ním domluví líp, než s bláznem Janem. Karel nezklamal. Všechny přivábil na skvělé plány a na lásku k zemi, což byla po zkušenostech s králem Janem taktika zcela unikátní. Otevřeli mu srdce i pokladny s nevídanou ochotou. A Karel, byť ještě dlouho pouhé markrabě moravské a Janův spoluvládce, zaváděl pořádek, věšel lapky, stavěl královská palác a skupoval královské hrady, které otec probendil.

  Karla mají Češi rádi. Postavil jim novou Prahu. A Karlův most. A Karlštejn. A jiné hrady, tvrze, města, mosty, kláštery, kostely. Založil univerzitu. Investiční a zakladatelská mánie toho člověka nemá u nás obdoby. Jeho nepříliš zdravé tělo poháněl motor extrémní činorodosti. Obdařil své děti houfem dětí. Vydával listiny, zákony, stavěl, sepsal životopis, pletichařil a ještě měl čas sbíral ostatky svatých. Vlastnil zaručeně pravé kopí, které probodlo bok Krista Pána, trn z Kristovy koruny, zub Jana Křtitele, závoj a vlasy Panny Marie, zuby Karla Velikého, rameno svaté Anny, třísky z hole Mojžíšova bratra, několik částí svatého Václava a spoustu jiných krásných věcí. Všechno to schovával na Karlštejně a jednou za rok ukazoval v Praze.

  Nakonec se Karel stal císařem, zestárl a zplodil dědice. Konečně! Dvanáct jeho starších dětí bylo totiž politicky nepoužitelných. Buď brzy umřely, nebo to byly ženské. A tak šťastný císař pro jistotu korunoval dědice Václava českým králem, už když mu byly dva roky.

  Když Karel umíral, rozezněly se prý pražské zvony samy od sebe, želely smrti největšího z českých králů. Možná ale zvony věděly víc. Možná se loučily s dlouhým mírem. Přicházel jiný čas. A jestli v něm Karlovi potomci zklamali, nebyla to jenom jejich vina. Možná slávu samotného Karla zachránilo, že zemřel včas. Státníkům, jimž přeje štěstí, se to někdy stává.

   Zdeněk Šmíd: Jak jsme se nedali.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Otče náš

  Modlitba, kterou nás naučil sám Spasitel, když ho apoštolové prosili: „Pane, nauč nás modlit se.“ Musí ji umět každý, kdo se chce modlit, kdo chce být pokřtěn, kdo se chce nazývat křesťanem.

  Archimandrita (opat) kláštera sv. Řehoře na ostrově Athos vydal před deseti lety knihu „Pánova modlitba“, ve které shrnul nejkrásnější výroky církevních otců o této základní modlitbě církve:

  Význam této modlitby je pro nás nedocenitelný. Předně proto, že ji daroval samotný Bůh. Za druhé proto, že naše Přesvatá Bohorodice, apoštolové, svatí mučedníci, svatí Otcové a všichni zbožní křesťané všech dob se ji modlili a byli jí posvěcováni. Za třetí proto, že v sobě shrnuje veškeré Evangelium a veškeré vyznání naší víry.

  Tím, že nazýváme našeho Přesvatého Boha a Všemohoucího Stvořitele všeho viditelného i neviditelného Otcem, vyznáváme to, co pro nás, Své nehodné děti, učinil, ale hlavně to, co pro nás učinil skrze našeho Pána Ježíše Krista v Duchu svatém. A tak se pomocí vzývání Otče přibližujeme do blízkosti Trojjediného Boha.

„Naší nejpřednější povinností je milovat našeho Boha, protože On nás obdaroval touto širou zemí, ve které můžeme dočasně přebývat, tolika nesčíslnými bylinami, rostlinami, vodními zdroji, řekami, prameny, mořem, rybami, vzduchem, dnem, nocí, ohněm, oblohou, hvězdami, sluncem a měsícem.

Pro koho to vše Bůh učinil? Pro nás. Čím nám byl dlužen? Ničím. Všechno to jsou dary. Učinil nás lidskými bytostmi, a ne zvířaty. Učinil nás zbožnými křesťany, a ne bezbožnými a heretiky. I když nepřestáváme hřešit, stále s námi cítí soucit, jak to činí otec, a nezatracuje nás k smrti, aby nás uvrhl do pekla, ale s otevřenou náručí očekává naše pokání. Očekává dobu, kdy budeme činit pokání a kdy přestaneme konat zlé skutky, ale budeme uskutečňovat už jen dobro, vyzpovídáme se ze svých hříchů a polepšíme se... jen tak nás Bůh obejme jako Své děti, políbí a uvede nás do Ráje, kde se budeme věčně radovat.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

12. část – sv. Augustin o eucharistii

Tento chléb, který vidíte na oltáři, posvěcený skrze slovo Boží, je Tělem Krista. Tento kalich, a spíše obsah kalicha, posvěcený skrze slovo Boží, je Krví Krista. Skrze chléb a víno nám Kristus Pán chtěl odevzdat své Tělo a Krev, kterou prolil za nás na odpuštění hříchů.

Pokud jste je přijali náležitě, jste tím, co jste přijali. Neboť apoštol říká: „Jeden je chléb - všichni jsme jedním tělem."! Skrze tento chléb se vám připomíná, jak jste povinni si zamilovat jednotu. Avšak povstal tento chléb z jednoho zrna? Zdali nebylo mnoho pšeničných zrn? Dříve, než se zrna stala chlebem, existovala odděleně, až po rozemletí se seskupila díky vodě. Vždyť pokud pšenice není semleta a smíchána s vodou, jistě nevznikne to, co nazýváme chlebem.

Tak i vy jste nejdříve byli jakoby mleti skrze postní umrtvování a tajemství exorcismu, poté jste byli vodou křtu jakoby provlhčeni a získali jste tvar chleba. Ale bez působení ohně to ještě není chléb. Co však naznačuje oheň čili pomazání olejem? Olej jako vyživovatel ohně je svátostí Ducha svatého. Rozněcuje lásku, abychom jí planuli vůči Bohu, abychom pohrdali světem, abychom spálili naši nicotnost a abychom očistili srdce podobně jako zlato. Po vodě tedy přichází jako oheň Duch svatý a stáváte se chlebem, to je Tělem Kristovým.

 Chcete vědět, za jakých podmínek je vám svěřena? Apoštol říká: „Kdo přijímá Tělo Krista anebo pije Kalich Páně nehodně, bude vinen vůči Tělu a Krví Páně.“

Co to znamená „nehodně přijímat"? To znamená přijímat lehkovážně a posměšně. Neměj za to, že tato svátost je bezcenná proto, co vidíš. To, co vidíš, pomíjí, avšak to, co je v takové podobě neviditelné, nepomíjí, nýbrž trvá.

Přijímejte tedy tak, abyste o sebe dbali, v srdci zachovali jednotu a abyste srdce neustále povznášeli vzhůru. Vaši naději nevkládejte do života na zemi, nýbrž v nebi. Vaše víra nechť je upevněna v Bohu a je Bohu milá.

NA MINUTU S BENEDIKTEM XVI.

(z knihy promluv „O víře, naději a lásce“)

O životě a smrti

  Když se Ježíš, Syn Boží, vtělil, zcela se sjednotil s lidstvem. Ale teprve tehdy, když vykonává krajní skutek lásky a sestupuje do noci smrti, dovršuje cestu vtělení. Brána smrti je až do jeho příchodu zavřena, Kristus však má od ní klíč. Jeho kříž otevírá brány smrti, už nejsou nepřekonatelné. Jeho kříž, radikalita jeho lásky, je klíčem, která otevírá brány smrti. Láska toho, který je Bůh a stal se člověkem, aby mohl zemřít, má moc otevřít tuto bránu. Tato láska je silnější než smrt.

  Velikonoční ikony východní církve ukazují Krista, jak vstupuje do říše mrtvých. Jeho oděvem je světlo, protože Bůh je Světlo, jak slyšíme v jednom z žalmů: „Noc jako den se rozjasní, temno je pro tebe jako světlo.“

Ježíš, který vstupuje mezi mrtvé, na sobě nese stigmata. Jeho rány, jeho utrpení se staly mocností, jsou láskou, která přemáhá smrt. Potkává Adama a všechny lidi, kteří čekají uprostřed noci smrti. Prostřednictvím svého umírání bere za ruku Adama, všechny lidi, kteří čekají, a vede je ke světlu.

Při poslední večeři dává Ježíš apoštolům své tělo a svou krev. Tím, že učinil z chleba své tělo a z vína svou krev, předjímá svou smrt, přijímá ji do svého nitra a proměňuji ji v čin lásky. To, co je po vnější stránce brutálním násilím, se v nitru stává aktem lásky, která se cele dává. To je podstatná proměna, která se uskutečnila ve večeřadle, a která měla vyvolat proces proměn, jehož posledním cílem je proměna světa k oné podobě, ve které bude Bůh všechno ve všem.

Odedávna všichni lidé ve svém srdci očekávají jakousi změnu, proměnu světa. Nyní přichází tento ústřední akt proměny, který jediný může skutečně obnovit svět: násilí se proměňuje v lásku, smrt v život. Neboť tento čin přetváří smrt v lásku, smrt jako taková je už překonána, je v ní už přítomno vzkříšení. Smrt je takříkajíc vnitřně zraněna, a to natolik, že už nemůže mít poslední slovo.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Modlitby za duše v očistci

  V roce 1846 vydal P. Antonín Arnošt Řehák, kněz litoměřické diecéze, novou knihu věnovanou modlitbám za duše v očistci s názvem „Nábožná památka zesnulých v Pánu“. Tehdejší recenze takový počin chválí a dodává:

„Hned v předmluvě pan spisovatel dovozuje, že outrpnost i svatá povinnost nám káže, bychom na trpící duše v očistci pamatovali, a že modlitba za ně nikdy není neplatná a neužitečná, neb se milosrdný Bůh rád k takovým modlitbám nakloňuje. I nejsvětější Rodička Boží, jenž jest Matka naše i jejich milostivě a laskavě přijímá všechny ty služby, které duším očistcovým prokazujeme. Tím i ostatním svatým Božím radost působíme snažíce se o to, aby vysvobozením duší očistcových byl jejich počet v nebi rozmnožen. Konečně sami sobě prospíváme, neboť ty duše modlitbami našimi z očistce osvobozené stanou se před tváří Boží orodovníky a přáteli našimi.“

Účelem knihy bylo, aby všechny naše pobožnosti směřovaly k tomu, aby se Bůh nade všemi zemřelými smiloval. Obsahuje tedy několik písní za zemřelé, modlitby za zemřelé, ale také všem známé pobožnosti, jen více zaměřené na duše v očistci.

Například křížová cesta, kdy se po každém zastavení krátce pomodlíme za duše v očistci, litanie k Nejsvětějšímu Srdci Páně, při kterých odpovídáme „Smiluj se nad dušemi v očistci a dej jim vejít ve slávu věčnou!“, růženec za duše zemřelých, kdy se po každém desátku přidá prosba „Ježíši s nejmilejší Matkou svou, mějte dušičky pod svou ochranou!“, nebo litanie k Panně Marii s odpovědí „Oroduj za duše v očistci!“. 

Je samozřejmě možné a chvályhodné modlit se i zvláštní modlitby za duše v očistci, ať už v každodenní modlitbě ráno nebo večer, nebo při návštěvě hřbitova.

Můžeme se modlit všeobecně za všechny zemřelé, ale také za konkrétního člověka, člena rodiny, kněze, biskupa, zemřelé přátele apod. A není od věci přidat i modlitbu za vlastní šťastnou hodinu smrti.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Modlitba sv. Gertrudy za duše v očistci

Milosrdný Bože,

pohleď z trůnu tvé slávy
na ubohé duše trpící v očistci.
Pohlédni na jejich tresty a muka, které snášejí,

 a na slzy, které před tebou vylévají.

Vyslyš jejich prosby a sténání,

kterými k tobě volají o milosrdenství.

Smiluj se nad nimi a odpusť jim hříchy.

Vzpomeň si, nejlaskavější Otče,

na muka, která tvůj Syn za ně podstoupil.

Vzpomeň si na přesvatou krev,

kterou za ně prolil.

Vzpomeň si na jeho hořkou smrt,

kterou pro ně podstoupil,

a smiluj se nad nimi.

Za všechna jejich provinění,

kterých se kdykoli dopustily,

ti obětují svatý život a všechny skutky

tvého milovaného Syna.

Za nedbalost spáchanou v tvé svaté službě

ti obětuji jeho horoucí touhu.

Za opuštění dobrých a spasitelných věcí

ti obětuji nekonečné zásluhy tvého Syna.

Za všechny křivdy, jaké jsi od nich zakusil,

ti obětuji vše, co ti kdykoli prokázaly dobrého.

Nakonec za všechna muka, která musí trpět,

ti obětuji všechno pokání, posty, bdění, modlitby,

práce, bolesti, krev a rány, muka

a nevinnou smrt, kterou z nesmírné lásky

za nás trpěl tvůj nejmilejší Syn.

Prosím tě, abys přijal tyto milované duše do štěstí ráje,

aby tě tam velebily navěky.

Amen.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Jak se světil roku 1847 kostel na Hluboké

  Městečko Podhradí pod zámkem Hluboká (Frauenberg) leží na hřbetě hory, blíže onomu zámku farní kostýlek dosti nepatrný stával, proto kníže panující Jan Adolf Schwarzenberg předsevzal si rozšířiti ho a zcela přestavěti, aby obyvatelé městečka nemuseli do příkrého a zvlášť v zimě do neschůdného kopce k Božím službám vystupovati. A kostel téměř uprostřed jejich příbytků jim vybudovati kázal. A v tento rok 1847, v den svátku patrona svého, sv. Jana Nepomuckého, na jmeniny osvíceného zakladatele svého, od knížete bratra, osvíceného kardinála Solnohradského, p. arcibiskupa Schwarzenberga, posvěcen má býti.

  Již den předtím, podle církevního nařízení, ode všech osadníků a obyvatel přísný půst byl držen. O páté hodině večerní kníže pán i kníže arcibiskup z Třeboně přijeli a vigilie a nešpory k svátku příštího dne drženy byly. V neděli pak 16. května, o 4 hodině ráno knížecí děla na hradní hoře slavnost veškerému okolí oznamovala. V 5 hodin Jeho Eminence tichou mši svatou četl a v 6 hodin místní pastýř ranní služby Boží držel. Mezitím veledůstojní páni kanovníci z Budějovic sem přijeli, také pan krajský hejtman, pan purkmistr, všichni úředníci knížecích panství, také střelci třeboňští přišli a jako knížecí stráž v čele procesí táhli.

  Před devátou z hradu šlo procesí, vpředu školní mládež, pak cechové, měšťané se zástavami a korouhvemi, za ním sbor zpěváků velmi četný k sv. Janu novou píseň zpívajíce. Za nimi akolytové budějovického semináře, četné duchovenstvo, kanovníci, posléze pan kardinál v purpurovém oděvu. Za ním kráčel pan Patron, za nímž dlouhým tahem četní hosté kráčeli.

  Před zavřenými dveřmi kostela modlili se litanie ke všem svatým, nato pan Pontifikant třikráte zvenčí kostel obešel, zdi jeho svěcenou vodou skrápěje za zpěvu žalmů. Na to třikrát zaklepal berlou na zavřené dveře a pak s duchovenstvem do chrámu vstoupil. Pak s asistencí třikrát kostel uvnitř obešel kropě stěny jeho, prefaci zpíval a na stěně vymalované kříže svatým křižmem poznamenal. Na to veškeré duchovenstvo do školy se odebralo pro svaté ostatky, které měly býti položeny na hlavní oltář. Tehdy dav lidu se do chrámu vehrnul, co prostora snesla. Ostatky k oltáři se donesly a svěcení jeho počalo modlitbami, kropením a pokuřováním, pak svaté pozůstatky sv. Jana a sv. Valentina do nádoby položeny a pečetí opatřeny. Rozžením několika svící obřad posvěcení byl dokonán. Nyní pan Světitel na kazatelnu vstoupil a kázání tam držel. Po kázání pan arciděkan krumlovský tichou mši svatou měl a na konci pan kardinál pontifikální požehnání udělil. Načež lid jej slavnostním zpěvem ku hradu Frauenberg vyprovodil.

Časopis pro katolické duchowenstvo, ročník 1947.