ÚVODNÍK - PILNÁ VČELA

Již jsme slyšeli chvalozpěv na tuto svíci,

kterou ke cti Boží rozsvítil planoucí oheň.

Ačkoliv se její plamen dělí a rozdává světlo,

přece ho neubývá.

Napájí se totiž tajícím voskem,

který pro tuto vzácnou svíci připravila pilná včela.

  Ve velikonočním chvalozpěvu Exultet zaznívá chvála pilné včely. Text je inspirován Písní rolnickou od řeckého básníka Vergilia a až do 13. století byl mnohem delší a podrobnější:

Napájí se totiž tajícím voskem,

který pro tuto svíci připravila pilná včela.

Včela předčí ostatní živočichy,

kteří jsou podřízeni člověku,

přestože má maličké tělo, má v nitru udatné myšlenky,

slabá tělem, ale silná svými schopnostmi.

Vnímá střídání času

a když ustupuje bílý sníh mrazivé zimy

a ledové šero střídá mírný jarní čas,

ihned se snaží vyrazit za prací.

  Včela a její píle byla obdivována nejen ve starověku, ale i po další staletí. Mnoho farářů bylo milovníky zahrad a sadů, které zvelebovali a měli je nejen pro užitek svůj, ale také ostatních. Mnozí z duchovních byli i zruční včelaři.

Také klášterní zahrady byly a někde stále jsou rájem pro všechny včely a další přehlížené živočichy. Bylo by dobré vzít si z nich letos příklad.

Nastává čas, kdy i my začneme pilně pracovat na zahradách, mysleme při tom také na včely, které už začaly vylétat z úlů. Nechme jim prostor v zahradě, sázejme medonosné křoviny a květiny, nechme alespoň na části zahrady vykvést. Nemusíme mít přeci úplně všude anglický trávník.

A mysleme i na včelky samotářky a jejich kolegy čmeláky, kterým můžeme třeba vytvořit včelí domeček, který vděčně využijí k rozmnožení svého druhu.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Poslání premonstrátů a premonstrátek

  „Já, bratr (sestra) se dávám a zasvěcuji církvi…slibuji žít životem obrácení a společenství“.

  Tak zní část věčných slibů, kterými vstupuje bratr premonstrát nebo sestra premonstrátka definitivně do řádu. Znamená to, že darují sebe sama určitému klášteru a také místní církvi, aby jí a v ní sloužili. A protože společný život vždy vyžaduje každodenní úsilí a askezi, musí každý z nich neustále usilovat o hlubokou proměnu svého života.

  Podle vzoru svatého Norberta žijí premonstrátské kláštery v duchu uctívání eucharistie a Matky Boží Panny Marie. Slavením mše svaté, častými osobními adoracemi a návštěvami Krista v eucharistii prohlubují svou víru, lásku, úctu k němu a také prosí o smír za urážky, které se mu od nevěřících dostává. Od Panny Marie se učí naprosté oddanosti Bohu a službě lidem.

  Premonstrátští řeholníci nemají určité jednotné zaměření života, zapojují se do apoštolské práce podle svého nadání, vzdělání a podle potřeb svého okolí. Ať už pracují ve školství, zdravotnictví, s mládeží nebo se seniory, vždy mají jeden pevný a opěrný bod – svůj domovský klášter. Platí pro ně totiž stabilitas loci, tedy stálost života v jednom místě. Při vstupu do konkrétního kláštera by v něm měli setrvat od svého noviciátu až do smrti. Není to samozřejmě vždy jednoduché, ale tak si to přál svatý Norbert, aby život jeho bratří byl (přes všechny těžkosti, rozdíly i konflikty) znamením prvotní církve, jak to připomíná i svatý Augustin: „Zvláště dbejte na zachování jednomyslnosti, vždyť proto jste se sdružili v jedno společenství. Mějte jednu duši a jedno srdce v Bohu!“

  Sestry premonstrátky žily na počátku společně s bratry, v začátcích řádu jim připadla úloha pohostinství návštěv kláštera a ošetřování nemocných. Později se ženské kláštery oddělily a premonstrátky se zaměřily na kontemplativní způsob života. Po staletí dodnes žijí skrytý život v uzavřené komunitě se společnou modlitbou a společnou prací. Často šijí oltářní plátna a kostelní roucha, vyrábějí svíčky, překládají duchovní texty apod.

  Heřman z Tourné, současník svatého Norberta, popisuje život řeholnic v Prémontré takto: Aby byla odstraněna všechny pýcha a žádostivost, na samém počátku po přijetí jsou jim ustřiženy vlasy až k uším, aby se více líbily nebeskému Ženichu – Kristu. Žádné není dovoleno nosit vzácný oděv, ale má šat z vlny. Žádné není dovoleno nosit na hlavě hedvábný závoj, ale velmi prostý černý šátek. Ačkoliv jsou uzavřeny v takové přísnosti, chudobě a mlčení, denně k nim přicházejí další ženy, nejen chudé venkovanky, ale ještě více urozené a velmi bohaté, jak mladé vdovy, tak mladičké dívky. Spěchají sem, do kláštera, v milosti povolání, v pohrdání rozkošemi světa, připraveny k umrtvování těla.

SVATÍ PREMONSTRÁTI 

Svatý Ludolf (svátek 26. dubna)

  O původu svatého Ludolfa nevíme vlastně nic. Jako mladý muž vstoupil do premonstrátského řádu v klášteře v Ratzenburgu (Ratiboř), který zde založil při svém zvolení biskupem svatý Evermod. Ludolf zastával v klášteře funkci pokladníka až do roku 1236, kdy byl zvolen ratzenburským biskupem. Proslul příkladným řeholním životem a také ohnivým kázáním. Zasloužil se o založení kláštera premonstrátek v Rehnu.

Jako biskup neměl příliš klidný život, bojoval s chamtivostí vévody Albrechta Saského, který chtěl budovy vedle svého sídla, ale patřící katedrálnímu kostelu, zbořit a na jejich místě vybudovat zeleninovou zahradu. Aby biskupa Ludolfa přiměl k souhlasu, nechal ho nakonec svými vojáky zajmout a uvěznit. Když byl biskup již na pokraji smrti, ale stále statečně odolával nátlaku, vévoda jej propustil z obavy, aby nebyl obviněn z jeho smrti.

Po propuštění se Ludolf do Ratiboře nevrátil, žil ve vyhnanství, což ještě více podlomilo jeho zdraví. Zemřel roku 1250 na následky krutého zacházení, proto bývá také označován jako mučedník. Svou poslední mši svatou sloužil na Zelený čtvrtek.

Když bylo tělo biskupa Ludolfa převáženo zpět do Ratzenburgu, rozezněly se samy od sebe všechny zvony ve městě. Byl pohřben ve své katedrále a záhy uctíván jako světec a mučedník. Je zobrazován jako biskup s pouty a palmou mučednictví.

ODKAZ SVĚTCŮ

Zahrada v klášteře Rehna

Klášter Rehna v západním Pomořansku byl původně domovem benediktinských mnišek od svého založení biskupem Ludolfem roku 1237. V roce 1319 se proměnil na ženský premonstrátský klášter. Během 15. století byl vystavěn rozsáhlý klášterní komplex v gotickém slohu, včetně kostela zasvěceného Panně Marii a svaté Alžbětě Durynské. Až do doby reformace klášter Rehna vyhledávaly hlavně významné rodiny z celého Meklenburska, které sem dávaly své dcery na vychování.

V roce 1552 byl klášter rozpuštěn a kostel přeměněn na protestantskou modlitebnu. Klášterní budovy prošly rozsáhlou rekonstrukcí v roce 1997, nyní slouží jako hotel.

  V roce 2004 byla slavnostně otevřena nově vybudovaná klášterní zahrada o rozloze 300 m². Navazuje na starobylou tradici klášterních zahrad, které byly nejen útočištěm odpočívajících a modlících se řeholnic, ale také nezbytným zdrojem léčivých bylin a okrasných květin.

Současná zahrada je rozdělena na čtyři části, uprostřed nich je zasazena jabloň. První část zahrady je bylinková, připomíná, že kláštery byly v minulosti centrem nejen duchovní péče, ale vyhledávaným místem, kde bylo možné nalézt i tělesné zdraví. Druhá část zahrady je vonná, jsou na ní pěstovány výrazné aromatické rostliny používané například při výrobě parfémů, neboť také jako dezinfekce. Najdeme zde tymián, rozmarýn nebo různé druhy růží. Třetí část je okrasná, zaměřuje se na pěstování květin, které se používají při výzdobě zdejšího kostela i pokojů kláštera.  Čtvrtá biblická část představuje květiny, které mají význam v křesťanské symbolice. Růže jako znamení prolití mučednické krve, lilie jako symbol čistoty a nevinnosti, ostropestřec jako symbol bolestí Panny Marie apod. 

V roce 2013 byly na zahradu umístěny nové včelí úly, u kterých místní pastor, nadšený včelař, seznamuje návštěvníky s péčí o včelstva.

Za klášterní zahradou se nachází Kneippova strouha, ve které si každý může vyzkoušet blahodárné účinky chůze v chladné vodě.

Zprávy a oznámení

Velikonoční mše svatá bude sloužena v kapli sv. Anny v Pňovanech v sobotu 10. dubna 2021 od 15. 00 hod.

  V sobotu 1. května 2021 budeme opět putovat na Křížový vrch u Chotěšova. Bohoslužba slova u kříže na úpatí (na začátku bývalé křížové cesty) začne v 9. 30 hod.

  Na Křížový vrch vede nyní nová naučná stezka s mnoha zajímavými úkoly pro děti i dospělé! U Losiné bylo zřízeno menší parkoviště, kde můžete nechat své auto a pokračovat vzhůru pěšky.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Pačejov podruhé

1846

  V měsíci červnu tohoto roku rozhodnuto v slavné Gubernii české, aby lokalie pačívská konečně obsazena byla. Složil jsem tedy já, P. Josef Matěj Ruda, v děkanském chrámě v Písku dne 8. července slavnou přísahu v ruce biskupské. A tak osada pačívská dostala po 64 letech opět samostatného kněze.

  Narodil jsem se roku 1806 v horažďovickém zámku, kde můj otec, Antonín Ruda, byl myslivcem hraběte Rumerskircha. Otec můj roku 1811 v Pačívě umřel a tamtéž byl pochován. Kdo by si tehdy pomyslel, že pětiletý synáček pochovávaného myslivce stane se za 32 let farářem zdejším…

1847

  Jsa odjakživa milovník Boží přírody a zahrad zvláště, přemýšlel jsem už od začátku, kterak a jaká zahrada by mohla u nové fary býti. Při stavění domu farského ohradil se také kousek vedlejšího pole zdí, jako budoucí zahrada farská. Pole to ovšem bylo nerovné, kamenité i neúrodné.

Nejprve dal jsem celé to místo do půl sáhu hloubky zrýhovati, kámen vybrati a vyvýšeniny srovnati. Osadníci ochotně se na mé požádání sešli a bezplatně mi byli prací ruční nápomocni. A odváželi pryč kamení vybrané ze země, bylo toho na 50 for. Když půda připravena byla, učinil jsem poníženou prosbu k milostivé vrchnosti, aby mi z panských školek něco ovocných stromků darováno bylo. Obdržel jsem jich 60 a ty byly v dubnu 1847 zasazeny v horní polovici zahrady. K tomu objednal jsem množství křoví zahradního, angrešty, rybízy, maliníky i jahody, a také květin víceletých nemalou hojnost.

  Zahradník z Horažďovic, Josef Krokus, jedné každé rostlince příhodné místo našel, aby každá květina a každý keř dobře mohl obstáti, a aby celek příjemný byl očím na pohled. Dal jsem také zeď upraviti, aby vinný keř, broskve a meruňky na nich upevněné poledního slunce si mohly užívati.

Dne 3. září sešli jsme se okolní duchovní v Horažďovicích, byvše tam od úřadu pozváni k učinění poklony třem synům arcivévody Františka Karla, kteří toho dne přes Horažďovice jeli. Byli to tehdy mladíčkové ušlechtilí a žádný z nás si tehdy nepomyslil, že jeden z nich, František Josef, dřív, než dvě léta pominou, naším zeměpánem bude. Nezdrželi se dlouho, ještě toho dne do Nalžov dojeli, a tam v zámku hraběte Taffe přes noc zůstali.

1848

  Bolestně jsem nesl, že náš milý chrám Páně nemá žádného vyobrazení křížové cesty Spasitele našeho. A který duchovní pastýř neměl by toužiti, aby osadníci jeho pobožností křížové cesty se vzdělávali, v želení hříchů se cvičili a ku snášení běd života vezdejšího příkladem trpícího Spasitele se posilňovali. Že pak toho všeho pobožností křížové cesty se dosahuje, nebude popírati nikdo. Ač mě chudoba osadníků mých nesmělým činila, přece konečně učinil jsem k nim řeč, aby sbírku mezi sebou vykonali. A nezklamal jsem se, Bohu díky, v naději své, když celkem 150 zlatých bylo mi odevzdáno. Ihned smluvil jsem s výborným malířem ze Strakonic malbu 14 obrazů, 6 zlatých za jeden. Skláři za skla vyplaceno 11 zlatých, za zdobení rámů pak 12 zlatých. Zbytek vydal jsem za svícny železné, převezení obrazů, skobky a svíčky voskové.

1852

Tohoto roku zahrada mnohem vděčnější se býti ukázala nežli v roce předešlém. Očesal jsem 9. října 1 strych a 9 věrtele jablek, 1 a půl věrtele hrušek a dobrých 1 a půl štrychu švestek.

(1 strych = 96 litrů, 1 věrtel = 23 litrů).

Co zvláštnost připomenout musím i tu maličkost, že jsem dne 19. listopadu v lese „Lindory“ zvaném našel jeden hřib zvaný doubravník, což v této době něco dozajista neobyčejného jest.

1854

  Od roku 1815 byl horažďovický klášter pustý a ke světským účelům prodaný. Bývali v něm otcové minoriti, ovšem v roce 1814 byli dílem do okolních far rozstrkáni, dílem do jiných klášterů uklizeni, budova kláštera pak prodána lidem, kteří z kostela dílny koželužské a sýpky nadělali, místnosti kláštera pak různým pochybným lidem pronajímali. Ukázalo se, že kletba Boží jest nyní v tomto domě, na který se počestný člověk nemohl pro jeho zpustlost a ošklivost už ani podívati. A tak viděli všichni, co bývá z klášterů, které duch nevěry a kramářské špekulace odcizil svaté Církvi.

Když pak byla spoušť největší, zželelo se Hospodinu domu jeho a vytrhl bývalý svůj stánek z rukou těch, kterým nenáleželo mu vládnout. Přišel do Horažďovic roku 1854 kněz Gabriel Schneider, který roku 1850 uvedl řád chudých školských sester do Hiršova, a byl tam jejich duchovním otcem a ředitelem. Když pak byl penzionován, odstěhoval se do Horažďovic, klášter i okolní budovy koupil a uvedl sem Školské sestry, které zde zřídily penzionát pro děvčata. Učinil tak proto, aby se Školský řád v Čechách co nejvíce rozšířil a u vzdělání ženského pohlaví blahodárně působiti mohl.

ROZHOVORY S PROFESOREM KOLÁŘEM

(z knihy rozhovorů Labyrint pohybu)

Profesor Pavel Kolář je významným odborníkem v oboru rehabilitace a fyzioterapie. Jako vynikajícího fyzioterapeuta ho vyhledávají špičkoví sportovci, politici nebo známí umělci, ale se stejnou péčí se věnuje také léčbě obyčejných pacientů, dětí i dospělých. Nijak neskrývá, že je věřícím člověkem.

  Někdy se obávám, aby fyzioterapie nesklouzla ze své současné úrovně. Tento obor totiž nemá vysoké finanční nároky na vybavení, a proto si řada fyzioterapeutů už krátce po škole otevírá v různých předělaných bytech a kočárkárnách soukromé praxe. S ohledem na budoucnost to považuji za velký problém, tím se totiž rehabilitační léčba začíná vyčleňovat z medicíny.

Něco podobného se stalo chiropraxi v Americe. Tam si chiropraktici začali zřizovat ordinace třeba v obchodních domech, a teď v nich za padesát dolarů lámou kolemjdoucím lidem krky bez jakéhokoliv vyšetření a návazné konzultace s ortopedem, neurologem apod.  Vše podřizují výkonům a vydělání peněz. Fyzioterapie ale patří do léčebné rehabilitace a ta zase do medicíny. Pokud její součástí není, stává se kosmetikou.

  K lékařům chodíme až moc – donedávna to bylo průměrně až patnáctkrát do roka. Pro porovnání, třeba ve Švédsku to byly jen čtyři návštěvy ročně. Medicíny je prostě příliš. To, co se normálně léčívalo acylpyrinem či klidem, nebo si s tím organismus poradil sám, se teď řeší složitým vyšetřením a komplikovanou léčbou.

  Musíme si přiznat, že každá předepsaná pilulka vede k další kontrole, a k tomu, že po čase dostanete další pilulku, třeba na nežádoucí účinky té první pilulky, a to se naváže na sebe, a nakonec z té množství medicíny onemocníte.

  Mnoho pacientů nevidí svůj zdravotní problém reálně. Spoustu věcí, které pacienti říkají, musím shovívavě přejít, protože je za nimi spousta nepodložených informací, které si dnes může člověk načerpat zejména na internetu, včetně různých způsobů léčby, které se tváří vědecky, ale solidní základ nemají. Internet je v tomto směru hrozný.

  Když ke mně přicházejí slavní sportovci nebo jiní VIP pacienti, bývá paradoxně problém, že už dříve navštívili více specialistů. Co specialista, to jiný názor, jiné vyšetření, jiné doporučení léčby. A pacient je z toho zmatený, vystrašený a dezorientovaný, protože slyšel příliš různých a často protichůdných názorů, ve kterých se prostě jako laik už nevyzná. Proto je důležité, aby léčbu vedl koordinoval jeden člověk, kterému pacient důvěřuje, někdo, kdo umí všechno rozumně vyhodnotit, bude komunikovat s ostatními odborníky a převezme za léčbu odpovědnost.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

O lidech hloupých a prostoduchých

Jeden prostoduchý učitel se ptal svého žáka: „V který den jsme loni slavili Zelený čtvrtek?“ Žák, který byl ještě hloupější než on, mu odpověděl: „Nevím přesně, ale tak se mi zdá, že loni byl Zelený čtvrtek v úterý.“

Jeden hlupák chtěl vdát svou dceru. Ptali se ho, kolik jí je let. Odpověděl: „Nevím přesně, ale narodila se v tom roce, kdy bylo hodně blech.“

Jednomu prosťáčkovi ulétl sokol. I požádal místodržícího, aby dal zavřít městské brány, dokud ho nechytí.

Prostoduchému člověku zemřel syn. Když ho spouštěli do hrobu, hlupák řekl: „Položte ho na pravý bok, je to prospěšnější pro trávení!“

Jeden hlupák se díval na pobíhající kuřata na svém dvorku a řekl: „Kuřátka, kuřátka, už aby zase někdo z domu onemocněl, zařízneme vás a uvaříme pro něj polévku, aby mě konečně z toho vašeho pípání přestala bolet hlava!“

Jeden prostoduchý napsal z obchodní cesty svému otci: „Onemocněl jsem tak těžce, že jsem málem zemřel a nevrátil se.“ I odpověděl mu stejně hloupý otec: „Věř mi, synu, kdybys byl zemřel, zarmoutil bys mě tak velice, že bych už s tebou v životě slovo nepromluvil!“

Jeden prosťáček uviděl vysoký muslimský minaret, z něhož Arabové volají k modlitbě. I řekl svému společníku: „Jak velicí museli být ti lidé, kteří stavěli tenhle minaret.“ A ten druhý odpověděl: „Jsi ty ale hlupák! Copak může být někdo tak vysoký? Nejdřív jej přece vystavěli na zemi a pak jej teprve zvedli!“

(Řehoř Barhebraeus: Kratochvilná vyprávění, 13. století)

ROK SVATÉHO JOSEFA

V roce 1870 vydal papež Pius IX. Dekret Quemadmodum Deus, ve kterém vyhlásil svatého Josefa Ochráncem všeobecné církve. U příležitosti 150. výročí vyhlásil papež František letošní rok „Rokem svatého Josefa“.

Svatý Josef a Dcery Božské lásky

  Není náhoda, že úcta ke svatému Josefovi se nejprve a nejvíce šířila v klášterech různých řádů.  Zakladatelé řádů si volili Ochránce svaté Rodiny za ochránce svého řádu v upřímné víře a naději, že v rukou svatého Josefa bude jejich dílo v bezpečí, stejně jako byla v bezpečí Panna Maria a malý Ježíš.

  Úctu ke svatému Josefovi šířili kromě karmelitánů také františkáni a dominikáni, objevuje se také jako patron novějších řádů a kongregací.

Kongregaci Dcery Božské lásky založila služebnice Boží Františka Lechnerová roku 1868 ve Vídni, aby pomáhala zejména chudým vesnickým dívkám, které přicházeli do měst za službou. Sestry z nové kongregace jim pomáhaly v bídě hmotné i duchovní, staraly se o jejich ubytování, další vzdělávání a duchovní růst. Zakládaly penzionáty, školy pro ruční práce, hledaly jim důstojnou práci.

Od prvního dne svěřila Františka Lechnerová své dílo pod ochranu svatého Josefa. Označila jej za otce všech sester a celé kongregace. Proto je zde svatý Josef zvlášť uctíván. Sestry dostaly za úkol každodenně se modlit modlitbu ke sv. Josefovi a vroucně jej celým srdcem ctít.

Modlitba služebnice Boží Františky Lechnerové

ke svatému Josefovi:

Svatý Josef dům náš chrání,

a vlévá do něj Boží požehnání

na všechny, kdo v něm žijeme,

ať v lásce a jednotě rosteme.

Aby nás radost a pokoj provázely

a my před Bohem v bázni vytrvali,

abychom s láskou pracovali

a tak cestou do nebe putovali.

Ať žijeme každý den jak v Nazaretě

a svědčíme o lásce v tomto světě.

+Amen.

MOUDROST VÝCHODNÍ LITERATURY

Východní spisovatelé a svatí, to nejsou jen Řekové, jak si často myslíme.  Velmi významní teologové působili od počátku církve také v Arménii, Gruzii, Egyptě, Etiopii, Sýrii i Arábii.

4. část – Cyril Alexandrijský

Svatý Cyril Alexandrijský se narodil kolem roku 370. I když získal vysoké vzdělání, rozhodl se odejít jako poustevník na poušť. Odtud byl ale roku 412 povolán na biskupský stolec v egyptské Alexandrii. Bojoval horlivě proti všem heretikům a nepřátelům církve, napsal mnoho spisů.

Z výkladu k Janovu evangeliu

Pán o sobě říká, že je vinný kmen. Tím chce ukázat, že se máme zcela oddat lásce k němu a jaký máme užitek ze spojení s ním. K ratolestem přirovnává ty, kdo jsou s ním spojeni. Ti jsou do něho jaksi vštípeni a pevně v něm tkví; mají již účast na jeho přirozenosti tím, že se jim totiž dostalo podílu na Duchu svatém.

Je to totiž Duch svatý, který nás spojuje se Spasitelem Kristem, neboť spojení s vinným kmenem způsobuje volbu těch věcí, které mu náleží, a naše spojení s ním nás pevně drží. Z pevného rozhodnutí setrvat v dobrotě postupujeme kupředu prostřednictvím víry a stáváme se jeho lidem, který od něho dostává důstojnost Božího synovství.

Kristus je vinný kmen, je jakoby matkou a živitelkou ratolestí, které z něho vyrůstají. Vždyť jsme znovuzrozeni z něho a v něm, v Duchu, abychom přinášeli ovoce života; ne onoho starého a zaniklého, nýbrž toho, který záleží v novosti a v lásce k němu. On nás pak uchovává v bytí, když jsme jakoby vštípeni do něho, když se zuby nehty držíme svatého příkazu, který nám předal, a když se snažíme uchovat si vznešené dobro: to znamená, když naprosto nepřipustíme, abychom sebeméně zarmoutili Ducha přebývajícího v nás. Skrze něho, jak víme, v nás přebývá Bůh.

Jako kořen dává ratolestem svou přirozenou kvalitu, tak jednorozené Slovo Boží vtiskuje věřícím jakousi příbuznost s přirozeností Boha Otce i s přirozeností svou; a dává Ducha zvláště těm, kdo jsou s ním spojeni vírou, dává jim všechnu možnou svatost, živí v nich zbožnost a dává jim poznat veškerou moc a dobrotu.

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY

Paškál

Římský papež Zosimos (417) nařídil, aby se velikonoční svíce v kostelích slavnostně žehnala. Žehnání totiž dává obyčejné svíci zvláštní význam.

Když zazní modlitba církve nad velikonoční svící, už se k ní nechováme jako k obyčejné svíčce. Paškál se na znamení úcty okuřuje kadidlem, nosí se v průvodu, stojí na čestném místě u křtitelnice, doprovází rakev při pohřbu, a když se po roce přestane používat, nemůže se jen tak vyhodit.

Dříve se paškál při požehnání také mazal křižmem, symbolem pomazání Ducha svatého, které obdržel Kristus.

Požehnaný paškál už není obyčejná svíce, je znamením vzkříšeného Krista. Na paškál se vyrývá znamení kříže, kříž doprovází aktuální letopočet, který nám připomíná, kolikátý rok probíhá od ukřižování a vzkříšení. Písmena Alfa a Omega jsou připomínkou, že Kristus je Začátek i Konec všeho.      

Pět zrnek kadidla značí vonné masti, které koupily ženy, aby pomazaly Ukřižovaného. Koupily totiž masti až v sobotu večer, protože během soboty to nebylo možné.  A pět zrnek také značí pět ran, které Kristus přijal na kříži.

Pět kadidlových zrn se vtiskávalo do paškálu nejen v podobě kříže, jak je tomu dodnes, ale někde také v podobě hvězdy.

O chvíli později po požehnání a vyzdobení paškálu se koná rozsvěcení svíce, protože po utrpení ukřižování následuje sláva vzkříšení.

Paškál pak svítí katechumenům před křtem a poté po celý oktáv na připomínku, že Kristus svítí církvi až do soudného dne.

Než se ustanovil zvyk ponechávat paškál v kostele až do Nanebevstoupení Páně, byla svíce na druhou neděli velikonoční rozlámána a úlomky byly dány věřícím na znamení toho, že při vzkříšení bude Kristus odměnou svým věrným.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Španělská cesta Ambrože Poděbradského

V roce 1670 putoval páter Ambrož Poděbradský, představený františkánského kláštera ve Skalici (dnešní západní Slovensko), do španělského města Valladolid, aby se zde zúčastnil generální kapituly františkánského řádu. Vyšel ze Skalice 6. ledna 1670 a vrátil se na podzim téhož roku. Byl to obdivuhodný výkon, protože františkáni putovali bez peněz a pěšky a po cestě se spoléhali jen na pohostinnost klášterů.

Z Burgosu do Valladolidu

  Třicátého dne měsíce dubna jsme odešli z kláštera svatého Štěpána v pustině zvané Los Solmos a přišli téhož dne do města Burgosu.

Navštívili jsme v něm mnoho kostelů, kromě jiného i kostel otců augustiniánů, kteří nám na naši pokornou prosbu po dost dlouhém čekání ukázali zázračný krucifix zhotovený samotným Nikodémem v takové podobě, jak náš Spasitel zemřel na kříži.

Tento svatý krucifix stojí na jednom postranním oltáři a je zde velmi uctívaný. Když jsem se dívali na krucifix, pocítili jsme největší zbožnost, když jsem mu vzdal zbožnou úctu, ulevilo se mi náhle a už nikdy jsem necítil v koleni takové bolesti jako dříve, ale šťastně jsem pokračoval ve své cestě.

  V témže místě blízko našeho kláštera na jednom kopečku lze vidět malý domek, něco jako kapličku, postavený samotným svatým Františkem, který uvnitř s několika bratry pobýval. Nyní v něm bydlí jen jeden poustevník, ostatní bratři, kterých je sedmdesát osm, mají níže postavený velký klášter. V tom klášteře mají sandál našeho svatého otce Františka uzavřený ve stříbrné skříňce. Často jej nosí k nemocným a sandál způsobuje mnoho zázraků.

  Z města Burgosu jsme odešli šestého května a v úplné průtrži mračen jsme chtěli dojít až do kláštera Palenzuela vzdáleného šest mil. V prudkém dešti se ale šlo obtížně, tak jsme chtěli zůstat v jedné vesnici, ale nemohli jsme tam najít žádné přístřeší. Proto jsme byli nuceni jít v tom lijáku ještě jednu míli, v další vesnici jsme si odpočinuli, protože nás přijala jedna vdova. Druhý den jsme opět v průtrži mračen vstoupili do kláštera Palenzuela, odpočinuli jsme si a vyšli do města Palencie vzdáleného šest mil.

Prohlédli jsme si město Palencia obehnané vysokými hradbami z nejlepších kamenů. Město má také překrásné farní kostely, sídlí tam biskup, kanovníci a světští kněží, kterých je na toto nevelké město sto osmdesát čtyři.

  Navštívili jsme kostel klarisek, které nám ukázaly obraz Krista Pána sňatého z kříže, uložený v křišťálovém náhrobku. Otevřely náhrobek, sňaly čtyři překrásné přikrývky, jimiž byl obraz zakryt, a my jsme spatřili podivuhodný obraz, vyvolávající nejvyšší zbožnost, nutící k slzám a plný zázraků.

Vypadá, jako by byl vytesán, ale není vytesán, je však zhotoven podivuhodným, nadpřirozeným uměním, protože jeho ruce a nohy jsou pohyblivé. Není možné poznat, z jaké látky a jakým způsobem je tento obraz zhotoven, takže vypadá jako opravdový Kristus sňatý z kříže. Sestry říkaly, že byl nalezen kdysi na moři v malé lodičce, kterou mořské proudy pohazovaly sem a tam, a že byl asi před sto lety darován jejich klášteru, který je od té doby proslavený zázraky.

Raně gotický klášter svaté Kláry ve městě Palencia byl založen roku 1378. V současnosti v něm žije 13 klarisek. Sochu ukřižovaného ležícího Krista uctívají poutníci v klášteře dodnes. Dříve se mělo za to, že se jedná o mumifikované tělo, na hlavě mělo přirozené vlasy i vousy. V roce 2007, vzhledem ke špatnému stavu, souhlasily klarisky s restaurováním díla. Po očištění se objevilo krásné řezbářské dílo z konce 14. století, pravděpodobně používané při hraných pašijích v kostele. Socha Krista při nich bývala snímána z kříže, proto byly končetiny v kloubech pohyblivé, lidské vlasy a vousy byly při restaurování nahrazeny novými, které darovaly místní řeholnice. V boku sochy byla objevena dutina, do které se nalévalo červené víno, které pak mohlo z boku vytékat, takže obraz ukřižování a snímání z kříže musel být ve své době skutečně působivý.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Jak čmeláci převezli pačmeláky

Čmelák Melák byl úplně obyčejný čmelák, který rád pořád někde poletoval. Jednoho dne sluníčko svítilo a kytičky na louce voněly jedna přes druhou.  A on létal od kytičky ke kytičce, až se se napil dosyta a měl plné bříško. Pak už letěl zpátky do hnízda, aby vylil do pláství to, co nasbíral. Vyklepal z košíčků kuličky pylu na stavbu nových domečků pro čmeláčí vajíčka, nakrmil malé čmeláčky a letěl zase na louku.

A tu uslyšel odněkud z lesních malin skupinku pačmeláků: „Dnes k večeru pronikneme do čmeláčího hnízda pod jabloní. Až se začne šeřit, napadneme stráž. Ani si ostatní nevšimnou, že nejsme čmeláci. Vždyť se jim tak podobáme! Pak rychle naklademe svá vajíčka. Až se mladí vylíhnou, budeme v přesile a obsadíme celé hnízdo!“

Čmelák už na nic nečekal. Ani nedopil sladkou šťávu a okamžitě letěl domů směrem k jabloni. „Pomoc, pomoc!“ volal ostatní, co mu síly stačily.

Všichni čmeláci se k němu slétli a on povídal, co právě slyšel u lesa z malin.   „Pačmeláci na nás zaútočí dneska večer, slyšel jsem je, jak se o tom radili!“ „Ale ne! Co si jenom počneme?“ strachovali se a pospíchali za svojí královnou, aby se s ní o tom poradili. Královna byla ze všech nejstarší, nejmoudřejší a pokaždé si věděla rady.

Vyslechla své věrné poddané a pak pravila: „Pačmeláci jsou každý rok náš velký nepřítel. Tentokrát je ale přelstíme! Je nás více a jsme chytřejší než oni. Nebojte se a neztrácejte naději!“ dodávala odvahy ostatním čmelákům jejich královna.

Vymysleli plán. Ještě do večera musí stihnout udělat falešné hnízdo, které by odlákalo pačmeláky. Vchod do pravého hnízda bude zakrytý něčím těžkým, aby se do něj pačmeláci nedostali. A jak řekli, tak udělali. Z hnízda vynesli ven několik prázdných voskových buněk, ve kterých býval kdysi med. Pak vyhrabali díru, do které ty prázdné voskové buňky přenesli. A falešné hnízdo bylo hotovo.

A pak všichni létali a hledali něco velkého, čím by zakryli vchod do skutečného hnízda. Klacíky a větvičky byly pro ty malé čmeláčky moc těžké a listy ze stromů pokaždé odfouknul vítr… Když už si zoufali, že nic nenašli a že svůj boj prohráli, pomohl jim krtek. Právě vyryl hromádku tak blízko jejich domečku, že jim zasypal vchod hlínou.  Sláva! Bylo hotovo. A pak se už všichni rychle schovali do díry ve starém dubu.

Sotva tam dolétli, už je uviděli. Pačmeláky! Letělo jich asi sto. Vypadali jako oni, ale neuměli sbírat med, neměli na to košíčky. Živili se jenom tím, co nakradli čmelákům. Vletěli do falešného hnízda, nakladli tam svá vajíčka, a protože tam nenašli nic k jídlu, ráno vyletěli zase ven. Vůbec si nevšimli, že byli oklamáni.

„O naše malé, kteří se tam vylíhnou, se nám postarají čmeláci a my si musíme najít nějaké lepší hnízdo! V tomhle nebyla ani kapka medu!“ povídal jejich velitel, když letěli daleko za řeku.

Čmeláci si oddechli. Měli vyhráno. Hned potom si vynesli hlínu, kterou jim ke vchodu naryl krtek, a nastěhovali se nazpět do svého domova.