ÚVODNÍK - POSELSTVÍ OPATA TEPELSKÉHO

  V legendě o blahoslaveném Hroznatovi se vypráví o velikém znamení Boží milosti, doprovázející dílo našeho patrona a zakladatele:

  Když byl chrám v Teplé v měsíci červnu posvěcen, ukázalo se na nebi od Boha znamení. Nad chrámem Matky Kristovy totiž stanula pevně přejasná hvězda, kterou s podivem pozorovali všichni přítomní, a to zvláště v čase, kdy bývá slunce nejpalčivější. Po celý den zůstala viditelná lidem, až následující noc spojila světlo svých paprsků s ostatními hvězdami.

Hvězda, která podle legendy zářila nad tepelským chrámem Matky Boží, nám připomíná příběh evangelia, kdy se v městě Betlémě Syn Boží stal člověkem.

Zářivá hvězda také připomíná okamžik zrodu našeho řádu, před 900 lety, kdy sv. Norbert se svými druhy v prosinci roku 1121 poklekli u jesliček a položili Jezulátku k nohám listiny se svými řádovými sliby.

Hvězda, která zářila nad Teplou, je vlastně symbolem ochoty přinášet tomuto světu skutečné světlo Božího Syna, který touží po spojení s námi, jak se připomíná i v oné legendě: následující noc spojila hvězda své paprsky s ostatními hvězdami.

Připravujeme se na oslavu založení našeho řádu. Chceme se vrátit ke kořenům naší komunity, znovu obnovit vědomí naší sounáležitosti a jednoty. Chceme také vnímat poselství a odkaz našeho zakladatele, který nás vede k tomu, abychom se stali „hvězdami“ nebeského království, které bloudícím tohoto světa ukazují cestu Boží lásky a milosrdenství. Cestu vedoucí k radosti a pokoji věčného života.

  Jedno z nejstarších vyobrazení Hroznaty pochází ze 17. století a nachází se v opatství Cappenberg, kde je Hroznata spolu s dalšími členy řádu vyobrazen u jeslí našeho Pána Ježíše Krista, jak k jeho nohám pokládají své koruny a štíty. Malíř zde symbolicky vyjádřil lidskou odevzdanost a poslušnost Bohu, a také ochotu vzdát se všeho, dokonce sama sebe, aby skrze nás mohla působit Boží moc a láska.

  Přeji vám všem hojnost Boží milosti v Novém roce.

+ Filip Zdeněk Lobkowicz, opat tepelský.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme natáčeli reportáž, kterou můžete i vidět

  Jednoho podzimního večera zazvonil telefon.

„Haló! Tady Česká televize, pořad Toulavá kamera, mohli bychom u vás natočit krátkou reportáž o kostele v Jezné?“ Chvíle ohromeného ticha.

„A proč zrovna kostel v Jezné? Už celá léta se o něj nikdo nezajímá.“

„My totiž točíme o Hracholuské přehradě a okolí a ten kostel je taková krásná zchátralá dominanta, a ještě v našem pořadu nebyl.“ Prý zchátralá! No počkejte, však budete koukat, jak je to uvnitř „zchátralé“!

„No tak jo, a co byste chtěli o něm slyšet?“

„Víte, nejlépe nějakou zajímavost, nějakou perličku, co nikde jinde nemají.“

„Aha, já vím, co myslíte, ale žádný třeba zazděný mnich tam není, ani ve věži nic nestraší, ale máme tam dva krásně zachovalé renesanční náhrobky…“

„Ježkovy voči, náhrobky ne, to je moc depresivní v současné době, něco veselejšího vymyslete, třeba o budoucí opravě a tak.“

„O opravě? To zrovna moc veselé není, ale my něco určitě vymyslíme, visí tam třeba takový obraz, který nikde jinde nemají.“

  „Výborně, tak něco o obraze! Těšíme se na shledanou!“

Měli jsme tři dny na to, abychom vymysleli „něco zajímavého a veselého“, co nikde jinde nemají. Hlavně nic o těch náhrobcích…

O tři dny později před kostelem v Jezné. „Dobrý den, tak jsme tady. Jé, tady uvnitř je to moc hezké!“ Typická reakce všech, kteří uvnitř ještě nebyli.

„Samozřejmě! Tenhle kostel totiž vůbec není zchátralý! Prostě mu jen opadala omítka. Jenže lidi většinou zajímá jen ta vnější fasáda, a co je uvnitř, už nezkoumají.“ Vysvětluje kostelnice.

„Vidíte, to je pěkný úvod, to tam řekněte. Uděláme záběr, jak odemykáte kostel, pak něco řeknete o těch náhrobcích a o historii, o opravě kostela.“

  „Počkejte, o náhrobcích jste nechtěli nic slyšet, nic jsme si nepřipravili, to jsme je mohli aspoň oprášit, když už mají být v televizi.“ Ještě, že historii a současnost kostela máme dávno nabiflovanou nazpaměť!

  „Ale ty náhrobky jsou opravdu moc pěkné, i když jsou zaprášené, tak začneme s nimi, a pak něco řekněte o tom požáru a taky o tom obraze!“

  Pečlivě připravená řeč je náhle k ničemu. Nastává čas improvizace. Hlavně neříct nějaký očividný nesmysl a neztrapnit sebe i kostel.

  A tak točíme. Náhrobky, interiér kostela, detail na oltář a křtitelnici, ještě jednou interiér při pohledu z kůru, detail na obraz (co nikde jinde nemají), a za slabou hodinku je hotovo. V televizním pořadu z toho bude slabá minuta. Další tři minuty zabere Hracholuská přehrada, hrad Buben a kapličky, které v okolí opravili místní nadšenci. Prý to poběží někdy v lednu, v neděli v 10 dopoledne.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Část první – Jak to začalo

  Zakladatelem premonstrátů byl svatý Norbert. Kdo to vlastně byl? Narodil se roku 1082 jako syn rytíře na hradě Gennep ve Vestfálsku. V mládí žil spokojeným a bezstarostným životem středověkého šlechtice až do roku 1115, kdy ho při jízdě na koni srazil blesk. Zároveň uslyšel z nebe hlas, který ho káral za jeho hříšné chování. Norbert byl otřesen a úplně se změnil, začal žít hlubokým duchovním životem.

Odešel do benediktinskému kláštera, kde se připravil na vysvěcení na kněze. Žil zde pak ještě několik let, ale nebyl tam úplně spokojený. Vyprosil si proto od papeže dovolení stát se potulným kazatelem. Působil pak ve Francii, Belgii a Porýní.

V roce 1120 přišel s několika následovníky na pusté místo v severovýchodní Francii, do údolí Prémontré. Zde založili první klášter nového řádu s řeholí sv. Augustina. V prvních letech se bratři také nazývali podle svého zakladatele Norbertini, později podle prvního kláštera Premonstráti.

V roce 1126 obdržel řád povolení od papeže a ve stejném roce se Norbert stal magdeburským arcibiskupem. Do své katedrály vstoupil v mnišském oděvu a bos. Žil i nadále asketickým životem, snažil se o obnovu duchovního života kněží, podporoval zakládání nových klášterů.  

Norbert zemřel 6. června roku 1134 v pověsti svatosti. Pohřben byl v premonstrátském kostele Panny Marie, roku 1582 byl svatořečen. V průběhu třicetileté války hrozilo, že jeho ostatky budou zneuctěny od protestantů, proto byly odvezeny do Prahy a uloženy v premonstrátském klášteře na Strahově, kde jsou uctívány dodnes.

A co klášter v Prémontré? Existoval až do konce 18. století. Poslední opat byl zvolen roku 1781. Za francouzské revoluce byl klášter zkonfiskován, poté prodán a poničen.

Nakonec se ze zbývajících budov vybudovaných v 18. století stal azylový dům a později psychiatrická léčebna. K duchovním účelům slouží jen kostel zasvěcený svatému Norbertovi.

SVATÍ PREMONSTRÁTI 

Svatý Gotfríd (Bohumír), svátek 13. ledna

  Gotfríd (Gottfried) se narodil roku 1097 jako syn hraběte na hradě Cappenberg, ve Vestfálsku, nedaleko města Münster. Už od mládí se chtěl věnovat vojenské dráze, a protože byl cílevědomý, stal se brzy vysokým důstojníkem v armádě. O svěřené vojáky se dobře staral, netrpěl žádné bezpráví, snažil se, aby se nedopouštěli žádného zla. Oženil se se stejně zbožnou Jutou z Arnsbergu a oba společně vykonávali mnoho skutků milosrdenství.

Po čase začal být Gotfríd nespokojený se svým životem, uvažoval zejména, zda nenese odpovědnost za některé špatné skutky a poklesky svých vojáků, úzkostlivě zpytoval své svědomí, zda jim třeba nemohl zabránit. Zatoužil po mnohem dokonalejším životě a modlil se k Bohu o radu, co má pro to udělat.

  Zanedlouho navštívil Vestfálsko svatý Norbert a jeho kázání přijal Gotfríd s velkým nadšením jako odpověď na svou prosbu k Bohu. Okamžitě prosil svatého Norberta, aby ho přijal do svého řádu. Ten souhlasil s podmínkou, že Gotfríd odstraní všechny překážky, které mu v tom brání. Nejprve musel získat souhlas svých sourozenců, aby mohl jejich rodný hrad Cappenberg odevzdat řádu. Bratr Otto i sestra Beatrice souhlasili a oba také vstoupili do premonstrátských klášterů. Manželka Juta Gotfrídovi také nijak nebránila a odešla do kláštera premonstrátek v Herfordu. Jediným problémem zůstal Jutin otec, který se velmi rozzlobil, žádal navrácení své dcery a hrozil Gotfrídovi uvězněním a smrtí. Při jedné hostině tak zuřivě spílal svatému Norbertovi, až ho z toho ranila mrtvice. Tím padla poslední překážka…

  Roku 1122 byl hrad Cappenberg přeměněn na premonstrátský klášter, do kterého vstoupil Gotfríd i jeho bratr Otto. Bratři věnovali řádu veškerý svůj majetek a postupně založili na svých pozemcích ještě další dva kláštery.

Gotfríd byl v klášteře velmi šťastný, konečně se mu splnil sen o dokonalém životě v blízkosti Boha, konal s radostí ty nejpodřadnější práce, dodržoval přísné posty, často v noci bděl na modlitbách a byl ostatním bratrům příkladem. Zemřel v pověsti svatosti roku 1127 ve svých 30 letech.  

  Zobrazován bývá při setkání se svatým Norbertem nebo se třemi kláštery, které založil.

ODKAZ SVĚTCŮ

Klášter Cappenberg

  Ze starobylého hradu obklopeného bukovými lesy byl roku 1122 vytvořený premonstrátský klášter, první toho druhu na území Německa. Původně měl mužskou i ženskou část a byli do něj přijímáni výhradně členové šlechtických rodů. Zatímco mnišky premonstrátky žily v přísné klauzuře a věnovaly svůj čas modlitbám a rozjímání, bratři premonstráti sloužili jako duchovní v okolních kostelích. Z kláštera vyšlo mnoho biskupů a arcibiskupů.

  Ženská část kláštera zanikla ve 14. století, zatímco mužská část se rozvíjela. Klášter rozšiřoval svůj majetek i vliv, ale nestal se nějakým penzionátem pro šlechtické synky, požadavky na přijetí do kláštera byly stejně přísné jako jinde. V průběhu třicetileté války byl klášter poškozen a v 17. století prošel barokní přestavbou do dnešní podoby.

  Po napoleonských válkách došlo v Německu k rozsáhlé sekularizaci církevního majetku a mnoho klášterů bylo přeměněno na šlechtická panství. To se v roce 1803 stalo i klášteru v Cappenbergu. Klášter získal královský ministr financí Fridrich von Stein, který se zasloužil o renovaci budov a záchranu celého komplexu.

Přes různá další dědictví se nyní už „Zámek Cappenberg“ dostal do rukou starého hraběcího rodu z Kanitzu, který ho vlastní dodnes. Hlavou rodu je v současnosti Sebastian hrabě von Kanitz, který mimo jiné na zděděných pozemcích založil rozsáhlé vinice, nejseverněji položené v Německu.

Zprávy a oznámení

Tříkrálová sbírka 2021 se od 1. ledna do 10. ledna bude konat pouze „virtuálně“. Koledníci nesmí chodit. V tento čas můžete:

1.  přispět přímo na Tříkrálový účet 66008822/0800, variabilní symbol 777 (bankovním převodem nebo složenkou)
2.  poslat dárcovskou SMS ve formě: DMS KOLEDA 30 na číslo 87 777.
3.  přispět do některé z pokladniček, které budou k dispozici od 4. ledna do 24. ledna 2021 v kostele v Nýřanech, v Heřmanově Huti a ve Zbůchu.

Pokud bude i po 10. lednu situace stejně špatná, takže koledníci vůbec letos nevyjdou, umístíme další pokladničky na některých obecních úřadech, kde se v normální době koleduje (Nýřany, Heřmanova Huť, Plešnice, Úlice, Pňovany). Bude-li situace lepší, koledníci vás navštíví jako každý rok, o termínu budeme informovat.

V Heřmanově Huti se rozhodli, že letos koledníci nepůjdou. Bude k dispozici několik pokladniček (na Obecním úřadě, v obchodě atd.) až do 24. ledna 2021.

Od 1. ledna 2021 bude našemu panu faráři vypomáhat P. Robert Jasiulewicz z Plzně, člen řádu paulínů. Od 1. července 2021 pak převezme jeho funkci administrátora farnosti. P. Stanislav Uhlíř zůstává bydlet na faře v Nýřanech.

Svatý Pavel Poustevník a řád paulínů

  Svatý Pavel poustevník, žil sice ve 3. století, ale řád nesoucí jeho jméno vznikl až o tisíc let později. V Uhrách ho založili biskup v Pécs, benediktin Bartoloměj, a kanovník v Ostřihomi Eusebius, kteří toužili žít hlubokým duchovním životem po vzoru poustevníků.

Za svůj vzor si proto zvolili právě svatého Pavla z Théb v Egyptě, prvního známého poustevníka. Ten odešel na poušť, když mu bylo 22 let a strávil o samotě v hlubokých modlitbách a pokání dalších 80 let až do své smrti. Na konci života ho navštívil další slavný poustevník, svatý Antonín, který jej také pohřbil a zvěst o jeho životě a svatosti rozšířil.

Svátek sv. Pavla Poustevníka slavíme 10. ledna.

Roku 1262 získali zakladatelé Bartoloměj a Eusebius od papeže Urbana IV. (také na přímluvu sv. Tomáše Akvinského) požehnání pro rozvoj svého díla. Regule nového řádu byly schváleny roku 1309. Paulíni se začali šířit nejen v Maďarsku, ale také v sousedním v Chorvatsku, kde vzniklo rychle na 50 klášterů.

  První polský klášter byl založen roku 1382 na Jasné Hoře (Czenstochowa). Paulíny pozval polský kníže Vladislav, aby se starali o nové poutní místo, do kterého umístil uctívaný zázračný obraz Madony z Ruska.

  Největší rozkvět zažil řád paulínů v 16. století, fungovalo více než 300 klášterů, dokonce i v Jeruzalémě. Bratři žili podle vzoru poustevníků, věnovali svůj čas modlitbě, rozjímání, skutkům pokání i studiu posvátných textů. Většina klášterů vznikla při poutních místech, takže bratři sloužili poutníkům jako duchovní udělováním svátostí.

17. století přineslo úpadek. Nájezdy Turků zničily většinu klášterů v Uhrách a na Balkáně, protestantská reformace řeholnímu životu také nepřála, ani Josef II. podobně zaměřené řehole ve své zemi důsledně likvidoval.

Řád se tak ve skromnější formě obnovil z převážně kontemplativního na více apoštolský a pastorační. Paulíni nadále působí převážně na mariánských poutních místech, kontemplaci o samotě spojují se společným slavením liturgie, slouží často jako zpovědníci, rozšiřují kult Panny Marie, kterou ve svém středu velmi uctívají. Jako další úkol si přibrali organizování pěších poutí na mariánská poutní místa. Celkem má řád v současnosti 50 klášterů.

Generální představenstvo paulínů dnes sídlí na Jasné Hoře v Polsku, kromě toho je v Polsku ještě dalších 22 klášterů, v ostatních zemích jsou počty skromnější. Na Slovensku, v Chorvatsku a v Maďarsku najdeme čtyři, v Čechách žijí pouze dvě komunity, jedna ve farnosti Přívoz, druhá (2 bratři) ve farnosti Plzeň-Bory.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika fary Budětice

1868

  Po veledůstojném pánu Janu Göringerovi, jenž 7. června 1868 na stálý odpočinek dán jest, presentován byl na faru budětskou P. Josef Antonín Štěpán. Poslední listy z této pamětní knihy kýmsi vytrženy byly. Podle posledních dvou zachovalých řádek lze souditi, že na nich P. Göring charakteristiku obyvatel osady budětské vypsal a ta nebyla zřejmě nijak chvalná. Poslední slovo na poslední stránce, byť zamazané, je stále čitelné, a je to slovo „zlodějský“, z čehož lze soudit, že v poslední rok působení mého předchůdce mnohé věci mu ukradeny byly.

1870

  Již od dávných časů naříkali budětičtí farářové na neobyčejnou nepoddajnost a pánovitost osadníků z Rábí a Bojanovic. Také to svému faráři rábský měšťan rád ukazoval, pokud tedy faráře nepotřeboval. Jak hluboko je zažraný bol rábského měšťana, že musí se vším k vesnickému faráři do Budětic! Ale když jej potřebuje, pak je to samé „Veledůstojný otče“, „Poníženě prosím, neračte se horšiti“, atd.  I proto tlačeno bylo ze strany těch měšťanů na založení nové fary v Rábí. Díky Bohu, břímě, jež tížilo budětické faráře, když takřka zadarmo museli kostel na Rábí obstarávati, na pohřby choditi a do školy učiti, bylo nyní sňato odtržením obce Rábí a obce Bojanovice založením nové fary. Nebude, soudím, žádný z mých nástupců želeti tohoto odtržení, jako já neželím. Neboť pravím, že až do třetího kolena nezmění se rábské pokolení toto, které jen nevděkem a hrubostmi odplácí upřímnou snahu svého faráře.

1874

  Staří nepamatují, co se dnes ráno, 16. května, stalo. Po dešti čtyř dní a čtyř nocí, napadlo dnes v noci na ¾ střevíce sněhu, a mrazivý prudký vítr severní nedá teplu vzniknouti. Stromy v plném květu se lámou pod tíhou sněhu. Voda v potoce kolem fary hučí a nastala velká povodeň, neboť na kopcích šumavských po dva dni sníh se jen sypal. To byl začátek strašně neúrodného roku. Ovoce nebylo žádné, květy zmrzly. Posledního května padaly kroupy, jaké nikdo nepamatuje, velikosti slepičích vajec. Žito a obilí, vše bylo zničeno. Toto krupobití bylo poslední vláhou až do sv. Havla. Nastalo totiž hrozné sucho, takže oves, ani ječmen ani brambory se neurodily.

1875

  Nejdůstojnější pán, P. Josef Hais, původem z Budětic, jmenován byl 6. června 1875 biskupem v Hradci Králové. Plesá obec budětická, že její rodák tak vysoké důstojnosti dosáhl. Mžikem rozlétla se od úst k ústům radostná zpráva, že Jeho biskupská Milost bude mít svou biskupskou primici v rodných Buděticích! Dne 27. června v 8 hodin ráno dorazil biskupský povoz k rodné chalupě. Na kvap byl uspořádán průvod s družičkami k faře, kde se nový biskup srdečně pozdravil s místním farářem, svým bývalým žákem.

Při hlaholu zvonů vstoupili pak do chrámu Páně, kde Jeho biskupská Milost sloužila mši svatou za všechny rodáky budětické, živé i zemřelé. Při zpívané mši biskupově oko žádného ani neuschlo, a pak biskup doslouživ mši svatou, obrátil se k přítomným s dojemnou řečí, tehdy usedavé štkaní rozléhalo se prostory chrámovými, a když biskup ještě na konci zvolal: „Modlete se za mne!“, tu vše se v slzách rozplývalo a všechen lid přítomný zvolal „Amen!“

1882

  Drzost! Dovolili sobě hospodář Tomáš Pinkas a jeho syn Karel veřejně neslušně vystoupiti proti faráři, jenž nechtěl připustiti, aby celý dav nepovolaných mladíků na chór přicházel a tam hovorem a nepřístojným chováním výtržnosti činil. Vůbec rostou, jak se říká, rohy synáčkům těch rodičů, kteří zanedbali v mladších letech úctu k duchovnímu a k chrámu Páně vštěpovati do srdcí dítek.

1885

  Velmi smutný úkaz na venkově našem, prodej pozemků, naplňuje našince špatnými předtuchami do budoucnosti. Od roku 1848, kdy sedláci osvobozeni byli od roboty, nastaly lepší časy pro rolnictvo. Ceny pozemků stoupaly ustavičně a nejeden sedlák domníval se brzy, že jeho selský dvůr je nejmíň dvorem baronským. Selské dcery šatily se hedvábím a sametem, synkové utráceli v hospodách a točili se v kole. To bylo také jediné, co uměli, točit se v kole, doma ničehož nedělali.

Brzy však se to zatočilo s hospodářstvími selskými jinak. Liberální éra židovských kapitalistů v krátké době zničila sedlákům veškerou radost. A konkurence amerického obilí zničila cenu pastvin a polností. Přestaly se dávati věna selským dcerám 5000 zlatých, naopak sedláci počali, chtěli-li dceru vdáti, dlužiti peníze u židovských a lichvářských bank. Míra úroková byla neomezená, takže mnohý se stal otrokem banky na dlouhá léta. Sám třel bídu a kde co měl, tak prodal, aby měl peníze na zaplacení úroků. A když to už vydržeti nemohl, prasklo hospodářství a přišlo na buben. Za sto let, bude-li to tak dále, nebude zde jednoho selského dvoru.

1895

  Dne 8. září presentoval Jeho Excellence pan patron František Emerich, hrabě z Lambergů, na faru budětickou P. Josefa Brože, ač proti němu z popudu správce školy bylo 67 podpisů sehnáno, hlavně po hostincích.

ROZHOVORY S PROFESOREM KOLÁŘEM

(z knihy rozhovorů Labyrint pohybu)

  Dnešní maminky jsou obecně hodně úzkostné. Jakmile dítě olízne písek, hned ho otřou vlhkým ubrouskem, odmala ho hodně oblékají a doma přetápějí, hlavně aby nenastydlo, dbají na to, aby dost jedlo, ale ono je pak tlusté. Dítě nesmí zaplakat. Ta naše úporná snaha uchránit potomky od bakterií stejně jako od chladu, od odpovědnosti a od tisíce dalších věcí, které by je mohly ohrozit, vede ovšem k výraznému oslabení celé generace.

  Člověk většinou touží po štěstí, pohodlí, poživačnosti, slasti a úlevě a všemu nepříjemnému má tendenci se vyhýbat, tím ale tělesnou i psychickou odolnost ztrácí. K tomu, abychom objevili to pozitivní, musíme prožít to negativní. Primitivní kmeny si na iniciačních rituálech ověřují, jak umí jejich mladí snášet bolest a utrpení. Po dnešním člověku se to nevyžaduje, ale bez tréninku sebeovládání a větší „otužilosti“ proti utrpení se stáváme stále křehčí. Bez prožitku utrpení se ho nikdy nenaučíme sdílet s druhými. To se pak odrazí i v nedostatku opravdové lásky.

  Děti vedeme často k tomu, aby byly pořád šťastné, všechno děláme za ně a na jistotu. Myslíme si, že je máme hrozně rádi, jenže to není ta správná láska. Nebojme se na ně přenést zodpovědnost i za cenu rizika. Třeba takové dítě v Indii nebo Mongolsku musí odmala hlídat sourozence, a ještě pomáhat rodičům s prací, aby všichni přežili, a je nakonec sociálně daleko vyspělejší než to naše, a často i šťastnější. Dětem obecně v mnohém hodně ulevujeme a tím jim spíš ubližujeme, než pomáháme.

  Posturu si často deformujeme sami od mládí. V posilovnách uvidíte spoustu mladíků, kteří jsou nezdravě zaměřeni jen na své tělo. Kolikrát ještě ani nemají dokončený růst, a už zvedají těžké činky, aby měli svaly. Chtějí vypadat. Pokud by se ale soutěžilo, kdo toho uveze víc na kolečku, kdo hodí vidlemi do seníku těžší otýpku slámy nebo kdo první poseká zahradu kosou, nevyhráli by tihle „sportovci“ nad mladíky z vesnice, kteří sice v životě nezvedli jedinou činku, ale naučili své tělo nejenom sílu, ale i pohyb. Jenom síla totiž v přirozeném životě nikdy nestačí.

MOUDROST VÝCHODNÍ LITERATURY

1.část – Sýrie

  Charakteristickým rysem syrských děl je jejich poetická forma. Syrská teologie je někdy nazývána „teologií básníků“. Syřané formulovali své myšlenky ve verších, i když se nejednalo o poetická díla, rýmy často pomáhaly k tomu, aby se myšlenka lépe zapamatovala. Syrští autoři s oblibou používají obrazy a symboly.

  První překlady Bible do syrštiny vznikaly už ve 2. století. Mnohá díla se zabývají liturgií, dochovalo se mnoho homilií a také katechezí pro katechumeny. Hymny používané při společných modlitbách jsou perlami syrské literatury. Bohatá je také literatura o svatých mučednících a o svatých mniších. Dochovala se také řada historických kronik.

  Velkou sbírku staré syrské literatury vlastní klášter sv. Matouše (Már Mattai) v blízkosti iráckého Mosulu. Klášter založili syrští mniši prchající ve 4. století před pronásledováním od císaře Juliána. I když byl za mongolských nájezdů poničen, dodnes je živým duchovním centrem syrských křesťanů.

  Nejznámějším a nejplodnějším autorem je svatý Efrém Syrský (+373). Připisuje se mu více než 1000 kázání a tři miliony veršů. Jeho díla jsou totiž převážně veršovaná, často obsahují dialogy i malá dramata.

  Svatý Efrém ovšem na to nebyl v Sýrii sám, působili zde, učili a psali další významní učenci syrské církve. Jejich jména většina z nás nezná, ale zaslouží si být (alespoň někteří) jmenováni: biskup a mudrc Afrahát, Jan z Apameie, biskup Rabbúlá z Edessy, biskup Filoxén z Mabbúgu, Jakub ze Sarúgu, Bábaj Starší nebo Řehoř bar Hebraeus.

Jan z Apameie

  Jan z Apameie, nazývaný také Jan Samotář, žil v polovině 5. století a působil jako mnich v klášteře blízko Nikertai. Moc toho o něm nevíme, ale zachovaly se některé jeho spisy. Myšlenky v nich obsažené, jsou aktuální i dnes. Jako by to psal pro nás.

List Hesychiovi

Když nastane večer, posbírej v sobě všechny myšlenky a projdi zpětně celým uplynulým dnem: pozoruj Boží prozíravou péči o tebe; přemýšlej o milosti, kterou tě Bůh obdařil během dne; přemýšlej o vycházejícím měsíci, o radosti, které přináší denní světlo, o všech hodinách a chvílích, o rozdělení času, o rozmanitosti barev, o ozdobě stvoření, o dráze slunce, o svém vlastním růstu, o tom, jak jsi byl chráněn; přemýšlej o vanutí větru, o zralých a pestrých ovocích, o tom, jak jsou ti prvky v přírodě k posile, o tom, jak jsi byl uchráněn od nehod a o všech dalších skutcích milosti.

Až o tom všem popřemýšlíš, tak se podivuj nad tím, jak Boží láska přebývá ve tvém nitru, a pak v tobě začne vyvěrat vděčnost za projevy Jeho milosti.

Přemýšlej také, jestli jsi dnes neudělal něco proti těmto skutkům milosti. Řekni: „Udělal jsem dnes něco, čím jsem Boha rozhněval?“ „Řekl jsem něco či snad pomyslel na něco, co by se příčilo Jeho vůli, která mě stvořila?“ A pokud přijdeš na něco, co by Ho zarmoutilo, postav se na chvíli k modlitbě a vzdej díky za milosti, které jsi během celého dne získal a kaj se za to, co jsi udělal špatně. Na základě toho budeš spát pokojně a bez hříchu.

Je pošetilé, když usínáme se strachem, že se někdo důležitý na nás hněvá, zatímco usínáme poklidně a bez špetky lítosti nad tím, že jsme provokovali Boha nevděčností za všechna jeho dobra.

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY

Kříž

  Základním znamením křesťanské modlitby je a zůstává znamení kříže. Je to tělesně vyjádřené přiznání se ke Kristu ukřižovanému. Řečeno slovy svatého Pavla: „Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost“.

Znamení kříže je vyznání víry:

Věřím v toho, který pro mě trpěl a vstal z mrtvých.

Věřím v toho, kdo proměnil znamení hanby

ve znamení naděje a lásky Boží.

Věřím v toho, který je ve své slabosti Všemohoucí.

Věřím v toho, jenž mě může ve zdánlivé nepřítomnosti

a zdánlivé bezmoci zachránit a také mě zachrání.

Tím, že se žehnáme znamením kříže,

dáváme se do jeho ochrany,

držíme jej před sebou jako štít,

který nás kryje v útrapách našich dní

a dává nám odvahu jít dál.

Kříž je znamením utrpení Krista,

je zároveň znamením zmrtvýchvstání.

Je záchranným stéblem, které nám Bůh podává.

Je mostem, po němž kráčíme přes propast smrti.

Děláme kříž nad sebou samými

a vstupujeme tak do moci požehnání Ježíše Krista.

Kříž děláme nad lidmi, jimž přejeme požehnání.

Kříž kreslíme na věci, jež nás provázejí v životě

a které chceme zároveň nově přijmout z rukou Ježíše Krista.

Nikdy nezapomenu, s jakou zbožností a s jakou naléhavostí nám, dětem, dělali otec s matkou na čelo, ústa a prsa kříž, svěcenou vodou, když jsme odcházeli pryč, zvlášť když se jednalo o loučení na delší dobu. Toto požehnání bylo ochrannou stráží, jíž jsme se cítili být vedeni, zviditelněním modlitby rodičů, která nás provázela.

Benedikt XVI.: Duch liturgie.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Daniel Vetter – Islandia

  Upřímnému a křesťanskému čtenáři pozdravení.

Na cestu tuto do ostrovu Islandu vypravili jsme se ze slavného města říšského Brému v dolních Sasích, od toho města plavili jsme se na malé lodi ke dvoum šífům, kteří od města šest mil na řece již jmenované stáli a do Islandu plouti měli. Na ten jeden z nich vstoupili jsme a na den božího Vstoupení dobrého větru dostavše, pustili jsme se s pomocí boží a s vzýváním jména jeho svatého na moře a plavili jsme se až k Islandu.

První nebezpečenství měli jsme od loupežníků mořských, kteří druhého dne našeho se plavení na nás natrefili a za námi na svém velikém šífu se hnali, začali jsme se velmi lekati a báti, pročež, co kdo lepšího a obzvláštního měl, do poslamek, obuvi, za bednění v šífě a jinam, kam kdo nejlépe věděl, schovali.

  Jiný den moře bouřiti se počalo: vítr odporný odtud, kam jsme se plaviti měli, tak násilně vál, že znamenitou bouři na moři způsobil.

Když se moře upokojilo a Island jsme dobře již viděli, byli někteří hanslováni, totiž, kteří nikdy v Islandu nebyli, od těch, kteří tam prvé bývali. To pak hanslování takové bylo: Vsazený byl každý na provaz, třikráte do moře vpuštěni a pohříženi, a když je z vody vytáhli, tedy myli jim hlavy mořskou vodou a provazem velikým je mydlili. Tak podobně i s námi zacházet chtěli, ale my, vidouce nepříjemnost takové lázně, ovšem pak nebezpečenství, raději jsme se jim vyplatili. A za příčinou hanslování tohoto nezastavují se, ale i v nejsilnějším plavení je vykonávají.

Po přistání nastrojil a Pán Bůh mně s druhým tovaryšem do cesty mé přivedl dobrého člověka, syna rychtáře a předního jednoho ze soudců ostrovu toho. Ten dvou koní nám zapůjčil a nás s sebou na sněm vzal, který tehdy býti měl u přítomnosti hejtmana, vyslaného od krále dánského, a velmi přívětivě i laskavě k nám se měl a choval po všechen ten čas, co jsme u něho byli.

Strava naše na té cestě byla toto: suchý štokfiš, neslaný a nevařený, s máslem putrovým, třebas čtyřmecítmaletým. Dostali-li jsme kdy kousek masa vařeného, i to bylo bez soli vařené; a vše bez chleba jísti jsme museli. Nápoj byla voda aneb syrovátka.

Cesta, kterouž jsme se ubírali, byla velmi nezvolná, neboť přes hrozné vrchy skalnaté a opálené, z nichž i dým jakýsi časem vystupoval, až vlasy na hlavách hrůzou vstávaly, jsme jeli, k tomu přes hrozná místa vypálená a podhořelá, též přes veliká bahna k víře téměř nepodobná.

Když jsme se pak na ten jejich sněm dostali, mnozí otevřeli ústa a co telata na nový vrata na nás hleděli, pěkně však mnozí, přívětivě i uctivě, k nám se měli a chovali. Ale ani tehdáž nemohl satan spáti. Nastrojil proti nám jednoho ze soudců zemských, kterýž přišed k hejtmanu klevetoval něco na nás a jej všelijak k tomu měl, aby nás povolal k sobě, pilně examinoval a snad i do trestání neb vězení nějakého vzal, stále jemu opakujíc, že nějací špehéři jsme. Ale pán Bůh, kterýž nejlépe nás povědom byl, jakým úmyslem jsme se tam vypravili, nedopustil hejtmanu, aby nějak proti nám měl se zazlíti, ovšem pak chtíti škoditi, nýbrž naklonil jej k tomu, aby nám dobře učinil.

Neboť když jsme jednoho času mimo stan jeho šli, on stoje před stanem, volal na nás. My šli k němu, on též proti nám, a uctivě nás přivítav, na to, jakého bychom národu byli i za jakou příčinou tam se dostali, se doptával. Načež když jsme jemu náležitou odpověď dali, spokojen s námi byl.

Doptával se dále, jaká by naše strava byla. My jsme odpověděli, že taková, jakáž jest obyvatelů ostrovu tohoto, čemuž podiviv se, jak my to snésti a těch pokrmů zažíti můžeme, ihned kuchaři svému, jehož s sebou měl, poručil, aby nám snídaní dobré dal a připravil. Ti pokrmové a nápoj, jak nám příjemní a chutní byli po suchých štokfiších, syrovátce a vodě, vypraviti téměř nelze. U něho my po čtyři dni a čtyři noci zůstávajíce, opatření hojné jsme měli. Co dům jeho s sebou přinášel, to nám dávali; maso pěkně vařené i pečené jsme mívali, též i ryby, obzvláštně pak lososy velmi pěkné a dobré. To toliko nejhorší bylo, že vše, což nám koli dávali, bez soli vařeno i pečeno bylo. Dávali však vždycky na stůl sůl, takže jsme sobě, chtěli-li jsme, mohli jídla soliti. Pro ně nebylo soli potřebí, nebo oni zvykli všechno bez soli jísti. Mezi jinými pokrmy dali nám maso hovězí, od roka odvařené a pod střechou ku potřebě zavěšené a chované. Nápodobné bylo k uzenému, ale žádné chuti v něm nebylo. Chleba, tak jest, že poskrovně bylo, ale vždy něco bylo. Pivo jsme dobré dvoje měli, hamburské totiž a lubecké.

Příště: O Islandu a jeho náboženství.