ÚVODNÍK

V hostinci nemáme jediné místo

    Karlovi bylo dvanáct a chodil teprve do páté třídy. Dvakrát totiž propadl. Byl to takový velký, pomalý dobrák, ale mezi dětmi byl oblíbený. Vždycky byl milý, ochotný a měl ustavičně dobrou náladu. Jaksi samo sebou se stal ochráncem nejmenších dětí.

  Největší událostí školního roku bylo jako pokaždé vánoční představení. Karel toužil hrát pastýře s flétnou, ale paní učitelka mu svěřila důležitější roli – měl hrát hostinského. Karel se tak nebude muset učit mnoho textu a svým vzhledem určitě dodá odmítnutí noclehu Josefovi s Marií na síle.

  Před představením se sál zaplnil rodiči a příbuznými do posledního místa. Nikdo však neprožíval kouzlo Vánoc silněji než Karel.

  Když nadešla jeho chvíle, Josef zvolna kráčel jevištěm a podpíral přitom Marii. Josef zabušil na dřevěné dveře připevněné do papírových kulis. Právě na to Karel v roli hostinského čekal.

  „Co chcete?“ zeptal se zhurta, jakmile je uviděl.  „Hledáme nocleh“.

  „Tak ho hledejte jinde. Hostinec je plný až po střechu.“ I když Karel stál nehybně, zněl jeho hlas velmi rozhodně.

  „Pane, hledali jsme už všude, ale marně. Máme za sebou dlouho cestu a jsme k smrti unavení.“

  „V hostinci pro vás místo nemám,“ namítl Karel zamračeně.

  „Prosím vás, pane hostinský, buďte od té dobroty, moje žena Marie čeká dítě a potřebuje si někde odpočinout. Určitě pro ni nějaké místo najdete. Už nemůže dál.“

  V tento okamžik hostinský poprvé jako by roztál a pohlédl na Marii. Následovalo dlouhé ticho. Dost dlouhé na to, aby v publiku vyvolalo údiv.

  „Ne! Jděte pryč!“ Šeptala nápověda za kulisami.  „Ne!“ opakoval Karel automaticky. „Jděte pryč!“

  Josef k sobě zarmouceně přitiskl Marii, která mu nešťastně položila hlavu na rameno, a odcházeli ze scény. Místo toho, aby hostinský Karel zabouchl dveře, zůstal stát na prahu a díval se za vzdalujícím se párem – s otevřenou pusou, tváří zachmuřenou starostmi a se slzami v očích.

  Z ničeho nic se představení zamotalo. „Josefe, nikam nechoď!“ zavolal Karel. „Vrať se i s Marií ke mně!“  a s širokým úsměvem navrhl: „Můžete přespat v mém pokoji.“

  Podle mínění některých ten hlupák Karel celou vánoční hru zkazil. Ale pro jiné, a byla jich většina, tohle vánoční představení bylo nejkrásnější ze všech, které v životě viděli.                Bruno Ferrero: Vánoční příběhy pro potěchu duše.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Máme nové dítě v „Adopci na dálku“

  Dívka jménem SIRIN BANU je naším novým adoptovaným dítětem, které budeme jako farnost podporovat až do doby, kdy se osamostatní a bude si sama vydělávat.

  Sirin se narodila v roce 2013, chodí do 2. třídy základní školy, jejím oblíbeným předmětem je angličtina, také ráda kreslí. Jejím oblíbeným jídlem je pilaf, kořeněná rýže se zeleninou. Chce se stát učitelkou, protože právě její učitelka ve škole je jejím velkým vzorem, a pomáhá jí i s domácími úkoly. Otec Siriny se jmenuje Athaulla, pracuje jako příležitostný dělník v zemědělství, matka Asha je v domácnosti, stará se o svou mladší dceru Tasmínu. V domácnosti s nimi žijí také prarodiče, dědeček je dlouhodobě nemocný a jeho léky na srdce stojí rodinu mnoho peněz, takže na školné pro Sirinu často nezbývá. Rodina žije v indické provincii Karnataka, ve městě Shimoga.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

  O Vánocích roku 2021 bude řád premonstrátů slavit 900 let od svého založení. O Vánocích roku 1121 totiž svatý Norbert založil svůj první klášter v údolí Prémontré ve Francii.

Proto byl letos na začátku adventu zahájen Jubilejní rok oslav tohoto výročí. Celý rok si budou bratři premonstráti a sestry premonstrátky připomínat svou historii, poslání, svaté, kteří z řádu vzešli, kláštery slavné, dávno zaniklé i dodnes žijící. A protože řád premonstrátů je úzce spojený s naší farností, připomeneme si v novém seriálu jeho historii a současnost. Seznámíme se blíže s osobou zakladatele, svatým Norbertem, i s jeho svatými následovníky, navštívíme významné kláštery u nás i v ostatních zemích, a také poutní místa, o která se premonstráti a premonstrátky starají. Nebudou chybět ani příslušné modlitby nebo novény k našemu duchovnímu obohacení.

  KLÁŠTER NA STRAHOVĚ zahájil Jubilejní rok na začátku adventu slavnostními nešporami a vystavením ostatků sv. Norberta k veřejnému uctění. Další velká slavnost bude 2. května 2021 – Přenesení ostatků sv. Norberta.

  KLÁŠTER V JASOVĚ je jediným premonstrátským opatstvím na Slovensku. Bratři připravují řadu duchovních poutí ve své diecézi Rožňava, ve Východoslovenském muzeu v Košicích budou na výstavě prezentovat nejvzácnější artefakty ze svých sbírek, budou se konat četné koncerty duchovní hudby apod.

  Ostatní premonstrátské kláštery u nás, mužský v Teplé, v Želivi a v Nové Říši a ženský klášter v Doksanech, zatím žádné své jubilejní akce nepředstavily. Snad to napraví během následujícího roku.   

Ale slaví samozřejmě všechna opatství na celém světě. Do konce roku 2020 zahájí jubilejní oslavy např. také opatství v Jamtara v Indii nebo opatství Monday ve Francii. V příštím roce se budou oslavy točit ve všech klášterech kolem největších svátků. Na začátku února na svátek Obětování Páně (den zasvěcených osob) bude např. posvěceno nové opatství sv. Michaela v Kalifornii. Na svátek blahoslaveného Huga z Fossesu bude zahájena výstava v maďarském opatství v Gödöllö. Na začátku května 2021 se uskuteční setkání sborů gregoriánského chorálu z celého světa v belgickém opatství Grimberden. Velkolepé oslavy se chystají na 6. června – svátek sv. Norberta, v německém opatství Windberg bude uvedeno nové hudební dílo - Mše svatá ke cti sv. Norberta. V rakouském opatství Schlägl zase chystají setkání lidí s křestním jménem Norbert. Vrcholem oslav bude samozřejmě Štědrý den roku 2021.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Nové Mitrovice pošesté 

1930

  Postní doba adventní nebyla příliš zachovávána. Nutno poznamenati, že pachtýř kapitulního hostince a řezník Jan Kotora vyráběl v pátek v době adventní jitrnice, které šly výborně na odbyt. Když přišel farář na náboženství v pátek v 8 hodin do I. třídy, viděl ke svému úžasu, že každé druhé dítě si pochutnává na jitrnici. Vrcholu dostoupila tato věc další pátek, když přišel na mši svatou výměnkář zdejší a nepočkav ani na konec, spěchal se džbánem přímo z kostela pro „jitrnicovou polévku“. Když pak přišel farář na hodinu náboženství do Nechanic, klepal pan řídící na dveře ještě před koncem hodiny, že musí zamykat, neboť jde pro jitrnice ke Kotorům.

To dohnalo faráře k tomu, aby u Kotorů zakročil. Žádal nejprve hostinského slušně, aby přeložil prodej jitrnic na sobotu, ten se ale vymlouval, že je to starý zvyk a že přijde o živobytí. Tehdy připomenul mu farář, že je to „kněžská hospoda“, a že bude nucen informovat o tomto majitele. To pomohlo a celá věc byla přeložena na sobotu.

1932

  Ředitel kůru je zároveň pokladníkem v bance „Reifesence“ zdejší a první hodinu po Velikonocích svolal valnou hromadu na neděli v 9 hodin, a tak nepřišel hrát na služby Boží. Přitom před rokem byla valná hromada na Pondělí velikonoční po službách Božích v 10 hodin. Ježto zpěv bez průvodu varhan byl nejistý a slabý, žádal farář zdvořile ředitele kůru, aby příště byla valná hromada opět svolána jako před rokem. Ředitel kůru však nakvašen odpověděl, že pondělí po Velikonocích je jeho jediný volný den, a hrozil, že podá demisi a že zařídí, aby se v bance úřadovalo už od 8 hodin. Farář mu odpověděl, že valná hromada „Reifeisenky“ není dostatečný důvod k zanedbání bohoslužeb, a že svědomitý katolík půjde nejdřív na mši svatou a pak teprve do banky, i když tam začne úřadování v 8 hodin. 

  Poměr k učitelům na škole mitrovické byl chladný, úřední. Příčinou toho bylo vyučování náboženství československého na zdejší škole, které bylo od 8 do 9 hodin, aby tento československý učitel mohl ještě ten den dojet do Újezda, Nechanic a Poříčí. Na československé náboženství chodily 3 děti, zatím ale muselo 30 katolických dětí čekat venku v nepohodě. Počátkem roku podal starosta jménem katolických rodičů na toto stížnost a věc byla vyřešena tak, že děti čekaly na vyučování ve volné I. třídě. Místní řídící tuto stížnost ovšem těžce nesl, a tak začal pilně pracovat proti náboženství, např. navrhoval, aby v postě a na sv. Josefa byly pořádány sokolské zábavy, tvrdil dětem ze Sdružené katolické mládeže, že nemohou zároveň chodit cvičit do Sokola i do Sdružení atd.

1935

  V rámci charity ve farnosti bylo v tomto roce pomoženo těmto jednotlivcům:

• sirotek Vladimír z Nechanic, jenž se narodil po smrti otce svého před rokem, a jehož matka zemřela letos, byl umístěn prostřednictvím inzerátu v novinách v Praze, u bankovního zřízence, jenž jsa bezdětný, přijal jej za vlastního.
• Domkářce Terezii, jíž vichřice v dubnu úplně srovnala se zemí kolnu, napsána a doporučena žádost na metropolitní kapitulu v Praze, aby jí bylo darováno stavební dříví, kteréžto žádosti bylo vyhověno, a také žádost o podporu do kanceláře presidenta republiky.
• Dva z vojny se vrátivší mládenci z Nových Mitrovic ucházeli se oba o místo lesního hajného na panství kapitolním. Toto místo na doporučení faráře jako vhodnější a mravně zachovalejší obdržel Václav Tampa.

1936

  Na konci roku uspořádal v lesním domku Planinském adjunkt Jiří Dostál „silvestrovskou zábavu“. Když se setmělo, jela do lesa tři auta, jedno adjuntovo, druhé patřilo zdejšímu obchodníkovi, třetí majiteli autodílny v Plzni. Uvnitř bylo 14 účastníků, auta byla naložena pivem, vínem a různými potravinami. Účastníci při hudbě z gramofonu tančili v lesním domku celou noc a rozjařovali se přivezenými nápoji. Samozřejmě, že účastníci na Nový rok vyspávali. Adjunkt sice do kostela přišel, ale musel pro nevolnost z bohoslužby odejít.

1945

  Návštěva kostela po obnovení republiky začala klesat. Zvláště poklesla návštěva kostela ze strany mládeže, která je vždycky přístupnější novotám a negaci.

  Na osvětlení poměrů mravních budiž zde uvedeno: v červenci měla v svatbu Olga Valentová, jejíž otec byl bez vyznání, v kostele byl sňatek jen na přání ženicha. Nevěsta projevila přání, aby při oddavkách byly hrány světské písně jako „Už mou milou od oltáře vedou“, Fibichův „Poem“ apod. Farář upozornil, že není dovoleno v kostele hráti světské písně a nabídl, že varhanice a zpěvačky přednesou vhodnou píseň náboženskou. Nevěsta odmítla a prý kdyby to byla věděla, dala by se oddati na úřadě. Oddavky byly tedy konány tiše, a když farář do sakristie odešel, začala jedna z účastnic demonstrativně zpívat „Už mou milou od oltáře vedou“, nikdo další se k ní ale nepřidal. Farář toto neslušné chování ignoroval.

ROZHOVORY S KARDINÁLEM SARAHEM

O hledání ticha

  Pravé hledání ticha je pátráním po tichém Bohu a vnitřním životě. Je to hledání Boha, který se zjevuje v hlubinách lidské bytosti. Člověk ale nemůže doufat, že pozná Boha, dokud nenajde sám sebe, jestliže nevyznal před Bohem své dobré a zlé skutky, jak praví svatý Augustin: „Stál jsi při mně, zatímco já jsem se od sebe vzdálil. Nedokázal jsem najít sám sebe. Jak bych tedy mohl najít Tebe?“

  Člověk nehledá ticho pro ticho. Touha po tichu pro ticho samotné by bylo jalovým dobrodružstvím a mimořádně únavným zážitkem. Člověk v hloubi duše touží po přítomnosti a společnosti Boha stejně tak, jako Kristus hledal Otce na poušti daleko od křiku a vášně davu. Jestliže po něm skutečně toužíme a setrváváme v jeho blízkosti, slova nejsou třeba. Samotná tichá blízkost Boha je rozhovorem a společenstvím s ním.

  Je třeba uznat, že ticho vůbec není lehké. Nahání nám strach. Probouzí v nás intenzivní vědomí vlastní bezmocnosti a vyvolává obavu z osamělosti před tváří neviditelného Boha. Ticho vyvolává úzkost, že budeme konfrontováni s holými pravdami, které jsou ukryté v hloubi duše. Náš vnitřní chrám je často tak zanedbaný, že se raději zdržujeme venku, mimo vlastní nitro, a schováváme se do her a šumu vnějšího světa.

  Když člověk hledá Boha, když ho chce skutečně najít, když touží po životě v nejužší jednotě s ním, potom je ticho nepřímější cestou a nejčistším prostředkem k cíli. Ticho je nejdůležitější, protože umožňuje Církvi kráčet v Ježíšových stopách, když napodobuje třicet let prožitých v tichu Nazareta. Pravá podstata Církve není v tom, co dělá, ale v tom, o čem svědčí. Kde je hloubka a tajemství, tam je ticho. Kristus od nás chce, abychom se stali světlem. Nepřikázal nám dobýt svět, ale ukazovat lidem cestu, pravdu a život. Světlo nedělá hluk, světlo vždy září potichu.

  Křesťan se nesmí bát ticha, protože nikdy není sám. Je s Bohem. Je v Bohu. Žije pro Boha. Boží děti jsou povolány k věčnému životu s Otcem. V tichu si musí zvyknout být s Bohem. Na tomto světě se obyvatelé země v tiché modlitbě učí to, co obyvatelé nebe prožívají navěky.

  ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Závěr cestopisu

  V Egyptě žádný dům dřevěný jsem neviděl, jejich domy jsou celé kamenné, od země až po střechu. Jsou dosti nízké, protože mnohé mají tolik místností pod zemí jako nad zemí, pro veliké horko, které u nich jest. Do domu se chodí po stupních kamenných jako do sklepa, a to dost hluboko, mají tam místnosti pěkné, ozdobené drahými věcmi, i chudí lidé mají domy aspoň pěkně vybílené, a ničím si stěny neočadí, protože oheň ve svých domech nemívají. Dřeva je totiž v Egyptě velmi málo a je velmi drahé, protože žádné lesy nemají. Proto nemívají oheň ve svých domech, jen někteří pro svá řemesla.

V Egyptě nemají takový obyčej tak velmi pečovati o své životy, aby si v rozkoších žili, vaříce a připravujíce si mnohé pokrmy, jako je to v jiných zemích, zvláště v zemi české, kde jsme v tom převýšili všechny národy.

V Egyptě doma sobě nevaří, ale hotové pokrmy kupují. Ve městě mnoho jest kuchyní na všechny strany, a v nich kuchaři, kteří pokrmy vaří a prodávají a živnost z toho mají. Někde vaří jen maso beraní, v jiné kuchyni rýži a polévku, ve třetí zas hrách bobový. V některých jen ryby smaží, v jiných koupí se kaše rýžové a jiné, dobře kořeněné. Někteří mají kuchyňky malé, které vezmou na hlavu a nosí po městě, a volají hlasem velikým, aby si lidé od nich koupili, že vše čisté a dobré jest. Někdo tak prodává skopové šišky, jiný na hlavě nese pomeranče, jiný zase datle prodává.

  Arabové jsou lidé dosti skromní v jídle, nábožní a rozumní. Největší rozkoš jejich je v pěkném oblečení, v drahém rouchu chodí na návštěvy od jednoho ke druhému, každý podle svých možností. Žádné hrubé a těžké práce nedělají, ale mistrovsky dělají věci jemné, pěkné a drahé.

   V Egyptě viděl jsem zvíře velmi divné, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel, ani ho neviděl. Říkají mu „diavant“. To zvíře má předek tak vysoký, že i když jsem ruku co nejvíce vytáhl, dosáhl jsem mu jen na prsa. Hlavu má tak vysoko, že když mu z domu oknem chleba podávali, dosáhl i na dvě látra od země (tj. 4 metry).  

Zadek pak má velmi nízký a krátký. Kůži má velmi pěknou a pestrou, podobnou leopardu, srst jeho je velmi hladká, a hlavu má podobnou jako zubr.

Neslyšel jsem o něm, že by nějak užitečné zvíře bylo, jen jej vodili po městě, ukazujíce ho lidem.

Pobyl jsem v Egyptě 20 dní, prohlédl jsem všechno, co jsem prohlédnouti mohl, a ještě mnoho bylo, co jsem neviděl, ale jen o tom slyšel vyprávět. I odešel jsem z Egypta v měsíci březnu a s kupci vydal jsem se do Jeruzaléma.

  Jeli jsme ve velikém strachu, neboť jsme měli tajně s sebou dva pacholky, kteří nemocní byli a na cestě nám zemřeli. I pochovali jsme je tajně v poli v noci, aby se to místní úředníci nedozvěděli. Je tu totiž zvykem, že když nějaký cizozemec zemře, kupec nebo poutník, tehdy žoldáci poberou všechen jeho statek ať je velký nebo malý. A ještě vezmou všechno těm, kdo s ním na cestě byli, protože věřit nechtějí, že by ten zemřelý více věcí neměl, než kolik jich u něj našli, a tak rovnou vezmou všechno i těm ostatním.  

  Kdo by chtěl do Jeruzaléma se vydati nebo do Egypta, musí se přichystat na psotu a mnohá nebezpečí, která ho potkají. Cestu nesnadnou bude míti, hladu nesmí se báti, než zase přijde do země, ze které vyšel. Nám Čechům není o co státi, do těchto zemí cestovati, neboť tam jsme jen hosti, i když peníze máme, přece jen nesmíme jako křesťané všechno, co chceme, tam koupiti neb dělati.

  V těch zemích musíme skromně se chovati, v jídle a pití střídmí býti, ale také v mluvení, a choditi jen v oděvu chatrném, a pečlivě zachovávati všechny zvyky a obyčeje, které tam oni mají. Vystříhati se pak musí člověk všech všetečností, aby ty země mohl v klidu projíti. Jestliže i židům a křesťanům, kteří tyto země obývají a jazyk zdejší umějí, je zde někdy úzko, tím spíše host a příchozí musí být zde velmi opatrný. Já jsem mnoho zkusil a mnoho příhod a starostí jsem měl.

  Pochopil jsem, že když věc neznámá neb neobyčejná vypravuje se lidem, nemohou tomu často věřiti, zvláště je-li to věc neslýchaná. Proto jsem se snažil o mnoha těchto věcech nemluviti, které jsem sice viděl, ale v zemi naší jsou jen těžko k uvěření.

  Vyjel jsem já, Martin Kabátník, na cestu do Jeruzaléma a Egypta z Litomyšle léta Páně tisícího čtyřstého devadesátého prvního v měsíci březnu, a přijel zase do Litomyšle léta následujícího, v měsíci listopadu.

Litomyšlský měšťan Martin Kabátník žil po svém návratu z cest ještě jedenáct let. Zemřel v únoru roku 1503, své manželce Alžbětě odkázal dům a svým přátelům 16 kop grošů. Byl pochován na místním hřbitově Jednoty bratrské.

A JEŠTĚ DVA VÁNOČNÍ PŘÍBĚHY NA ZÁVĚR

Betlémský pekař

  „Kapku vody k hrstce mouky, aby byly dobré housky…“ To si při práci broukal betlémský pekař. Rád si zpíval, aby se v pekárně necítil tak sám, když za úsvitu zadělával těsto.

  V tom okamžiku uslyšel naléhavé bušení na dveře. Buch! Buch! Buch!

Se zabručením si utřel ruce do zástěry a šel otevřít. Uviděl před sebou dvě vyděšené a vyčerpané tváře – muže a ženu, který svírala v náručí malé dítě.

  „Prosím tě, pomoz nám!“ šeptal muž. „Já jsem Josef a tohle je moje žena Marie. Herodovi vojáci nás hledají a chtějí zabít naše dítě!“

  Pekař už tu neradostnou zprávu slyšel. Všechny děti v Betlémě měly být zabity, protože si Herodes myslel, že ho jedno z nich, až vyroste, připraví o trůn.

  „Honem, pojďte dovnitř!“ řekl jim. Rozhlédl se opatrně po temné ulici a bedlivě zasunul závoru na dveřích. Rodina se schoulila do kouta a pekař se dál věnoval své práci.

  Po chvíli se ozvaly hrubé rány na dveře a křik: „Ve jménu krále Heroda, otevři dveře, pekaři!“

  „Vojáci!“ sykl Josef.              „Jsme ztraceni.“ Zašeptala zoufale Maria.

  „Hned to bude!“ zvolal pekař a protáhl si ruce. Napadl ho nebezpečný plán. Jestli se to povede, bude vyhráno! Vzal pořádný kus těsta, které měl kynout na stole, uhnětl z něj veliký pecen a uvnitř nechal prostorný otvor.

  „Podejte mi to dítě!“ otočil se na Josefa s Marií. Co Marii zbývalo? Vojáci venku netrpělivě tloukli do dveří. Podala Ježíška pekaři a ten ho schoval do měkkého útočiště z chlebového těsta.

  „Chvilku to vydrž, maličký, a buď hodný,“ pošeptal mu. „Vyndáme tě hned, jak to půjde.“ Pak zamířil ke dveřím a otevřel.

  „Hledáme muže, ženu a dítě,“ zavrčel velitel stráže a podezíravě si přitom změřil Marii s Josefem.

  „No, já tu mám muže a ženu,“ odpověděl pekař. „Jsou to jedni z mých nejlepších zákazníků, ale žádné dítě tu nevidím.“

  Kapitán přikázal vojákům pekařskou dílnu prohledat. Vojáci obraceli koše a otevírali skříně, ale velké nádoby s těstem si nikdo nevšiml. Nakonec všichni odešli. Pekař honem rozhrnul otvor v kynoucím bochníku. Ježíšek byl celý od mouky, zakašlal a kýchl si, ale byl v pořádku. Maria ho k sobě šťastně přitiskla.

  „Děkujeme ti,“ řekl Josef.

  „Všechny jsi nás zachránil,“ dodala Marie. Když vojáci zmizeli z dohledu, vydala se rodina znovu na cestu. A pekař? Jeho den skončil stejně, jako začal. Zpíval si svůj oblíbený popěvek a pekárnu zaplnila vůně čerstvě upečeného chleba. 

Pavoučí dar

  Herodovi vojáci přinesli do města Betléma hrůzu a bolest. Josef s Marií rychle prchali z města. Utíkali celý den. Když se začalo stmívat, našli si útočiště v malé jeskyňce. Sužoval je hlad, únava a velká zima. Bylo tak chladno, že se na zemi tvořila jinovatka.

  Schoulili se k sobě v rohu jeskyně, aby se zahřáli. Oheň zapálit nemohli, protože všude kolem byli Herodovi vojáci. Však také slyšeli kopyta jejich koní.

  Josef s Marií byli přesvědčeni, že si jich nikdo nevšiml. Ale přeci jen je někdo viděl. Tím svědkem byl malinký pavouček, který se houpal přímo nad vchodem do jeskyně. Když spatřil Ježíška, zatoužil mu dát nějaký dárek, protože slyšel o mnoha zvířatech, která k tomu měla příležitost. A tak ho napadlo, že udělá to, co pavouci umějí nejlépe – že mu ve vchodu do jeskyně uplete tu nejkrásnější síť, aby měl ráno radost, až se probudí a uvidí, jak na pavoučích vláknech září kapky vody jako velké perly. Ještě před rozedněním se však u jeskyně ozvaly těžké kroky. Oddíl Herodových vojáků dorazil až sem. Chtěli prohledat také jeskyni, ale pak si velitel všiml husté pavučiny pokryté jinovatkou.

  „To je zbytečné,“ prohlásil. „Nevidíte tu obrovskou pavučinu? Kdyby se do té jeskyně chtěl někdo dostat, určitě by ji roztrhal. A tak vojáci zase odešli a malý pavouček zachránil Ježíškovi život tím, co uměl nejlépe – tkaním pavučiny.

  Proto až dodnes zdobíme vánoční stromky lesklým třepením. Má nám totiž připomínat pavučinu, která visela na vchodu do jeskyně, v níž se skrývala Svatá rodina při útěku do Egypta. Byl to dar malého pavoučka.