ÚVODNÍK - TAK NĚJAK VĚŘÍCÍ

  Občas se setkáme s nějakým zbrusu novým termínem, který jsme nikdy neslyšeli, a pátráme po jeho významu. I v církevní mluvě se občas nějaký ten překvapivý termín objeví. Dávno už lidi nerozdělujeme jen na „věřící“ a „nevěřící“ (vědecky „ateisty“). K dispozici máme mnohem větší škálu, která se snaží pojmenovat hlavně ty, kdo nechtějí být úplně považováni za věřící, ale na druhou stranu se snaží nevypadat zas tak úplně jako nevěřící. Mnoha lidem je tak nějak hloupé při setkání s některým církevním představitelem, ať už farářem nebo biskupem, přiznat, že v nic nevěří, a tak tvrdí, že věří aspoň „v něco“. To jsou již několik let důvěrně známí „něcisté“. 

  Stále častěji se také dozvídáme, že jsou mezi námi lidé „hledající“. To jsou ti, kteří občas přichází do kostelů, rozhlíží se a hledají. Mnozí z nich po celý život. Zajímavé je, že na ně Pánovo „Kdo hledá, najde“ tak nějak nepůsobí. Nebo je spíš nekonečné hledání mnohem pohodlnější než kdyby něco skutečně našli a museli se s tím nějak vyrovnat…

  Můžeme také potkat lidi „sympatizující“. Církev se jim líbí, je jim sympatická, ale příliš se k ní nepřibližují. Všechno má přeci své meze, a přehnané sympatie by se nemusely vyplatit, až třeba zase někdo z církve provede něco nepřístojného. Pak by jim sympatie mohly být třeba vyčteny…

  Máme mezi sebou i lidi „na nádvoří stojící“. To jsou ti, kteří sice s církví komunikují, líbí se jim krásné obřady, kterých se s oblibou účastní, ale celá ta církevní nauka se všemi těmi zákony a příkazy se jim zdá poněkud obtížná a obtěžující. A tak zatím stojí na nádvoří církve, jako kdysi pohané na nádvoří jeruzalémského chrámu. S tím rozdílem, že pohané tam stáli nedobrovolně…

  Nedávno se objevil zcela nový termín. Použila ho jedna paní, která nám nabízela k tříkrálovému koledování rodinu: „tak nějak věřící“. Co to vlastně znamená, může být předmětem budoucích našich úvah. Možná jsou to zrovna ti, kdo navštíví kostel pravidelně každý rok o Vánocích, s chutí si zazpívají koledy, s dojetím si prohlédnou betlém, ale co se dál dělo s tím roztomilým Děťátkem v jeslích, je už ani nenapadne zkoumat.

  V prvních staletích křesťanství podobné termíny nenajdeme. Buď někdo uvěřil v Krista a přijal nejen křest, ale i církevní nauku a kázeň beze všech výhrad, a stal se věřícím křesťanem, nebo nic. Apoštoly, misionáře a evangelizátory ani nenapadlo nabízet nějaké výjimky nebo ulehčení.

  Hledáme-li dnes způsoby, jak dál šířit křesťanství, nemusíme vymýšlet nic nového. Dříve jako dnes je nejsrozumitelnější zářivý příklad vlastního života a horlivost v konání dobrých skutků, jak to ostatně před sto lety připomínal ve svém apoštolském listě Maximum illud papež Benedikt XV.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme se účastnili koncertů v kostele

  V době adventní a vánoční zažívají naše kostely nebývalý provoz. Můžeme si vybrat mezi nekonečnými koncerty dětí, dospělých, žáků, skupin amatérských i profesionálních, vážné i nevážné hudby, poslouchat koledy, roráty, Rybovku nebo jiné pastorely… Nabídka je velmi pestrá a na dlouhou dobu (většinou do dalších vánoc) ojedinělá.

  Většinu koncertů, kterých jsme se letos ze zájmu nebo z  povinnosti účastnili, spojovalo jedno – naprostá neznalost prostředí, ve kterém se budou konat. Tedy kostela, pochopitelně.

  Čepice na hlavě, ruce v kapsách, žvýkačka v puse, svařák v ruce, neschopnost zpomalit krok a ztišit hlas, nebo dokonce aspoň chvíli mlčet. To jsou věci už notoricky známé, nad kterými kostelník jen zaskřípe zuby, protože by si musel plíce umluvit, a navíc, je-li kostel majetkem obce (nebo města), dostane se mu často odpovědi „vždyť je to náš kostel, tak si tu přeci můžeme dělat, co chceme, ne?“ Samozřejmě, že ne! Ale o tom třeba někdy příště.

  Novou zkušeností je neznalost kostela jako prostoru pro hudební produkci. Drtivá většina účinkujících nikdy do kostela nechodí, proto ani netuší, že kostely byly stavěny tak, aby v nich bylo dobře slyšet, aniž by člověk u oltáře musel zvyšovat hlas. Neznajíce skvělé akustické vlastnosti chrámu Páně, natahají do presbytáře reprobedny, mikrofony, zesilovače (v některých případech i barevné vizuální efekty, aby nejen ucho, ale i oko z toho něco mělo), a pak hodiny štelují, mačkají knoflíky a ladí, protože to pořád není ono.

  A poradit si nenechají, že to nikdy nebude ono, dokud tyhle všechny věcičky nevynesou zpátky do náklaďáku, kterým ho přivezli, a nespolehnou se raději na sílu lidského hlasu (často i vícehlasu) a zkušenost stavitelů, kteří vtiskli do zdí a stropů schopnost přenést zvuk desítky metrů daleko.

  Možná se k té neznalosti prostředí přidává i nedostatek sebevědomí. Možná se skutečně ti zpěváci jinak než do mikrofonu zpívat neučili, a možná by ti hudebníci na svůj nástroj bez šňůry nic nezahráli.

  V jednom jediném případě se konal koncert s pásmem lidových koled beze vší aparatury. Dalo to sice chvíli přemlouvání, ale výsledek překvapil jak posluchače, tak samotné účinkující. Nikdo si nestěžoval, že neslyšel. Nikdo neřekl, že se mu špatně hrálo nebo zpívalo, ba právě naopak. Byl to nakonec jeden z nejlepších koncertů, jaké jsme navštívili. Bez té stěny mikrofonů, kabelů a pultíků na noty stojí účinkující jaksi blíže svému publiku a svým způsobem ho nutí k větší pozornosti. A posluchači zase přímo tváří v tvář zpěvákům a hudebníkům nemají takové pokušení bavit se při uměle zesílené produkci mezi sebou, naopak se ztiší a napnou uši, aby jim ani nota z té neobvyklé krásy neunikla.

SVATÍ NA LEDEN

Blahoslavený Cyprián Iwene Tansi

(svátek 20. ledna)

  Narodil se v Nigérii roku 1903, chodil do katolické školy, přijal křest a jméno Michael. Stal se učitelem a později i ředitelem školy. Po smrti matky se staral o své tři sourozence, které také připravil na křest. Ve svých 34 letech přes všechny překážky a zdravotní problémy přijal kněžské svěcení. Ve svých farnostech se zaměřil zejména na přípravu snoubenců a pastoraci rodin. Otevřel penzionát pro chlapce i dívky vedle školy, pod jeho vlivem se 14 místních chlapců rozhodlo pro kněžství. Přes všechny tyto úspěchy toužil po řeholním životě, v roce 1950 mohl vstoupit do řádu cisterciáků v klášteře sv. Bernarda v Anglii a přijal jméno Cyprián. Po 13 letech v Anglii dostal nabídku od svých představených založit klášter cisterciáků v Nigérii, přijal ji s nadšením, ale již se toho nedožil. Zemřel o rok později, roku 1964, a jeho ostatky byly převezeny do katedrály v nigerijském Onitshi, kde byl před lety vysvěcen na kněze. Blahořečen byl roku 1998.

Blahoslavená Boleslava Lament

(svátek 29. ledna)

  Narodila se roku 1862 v polském městě Lowicz ve varšavské diecézi jako nejstarší z osmi dětí. Vyučila se švadlenou a ve 20 letech vstoupila do kongregace Sester svaté Rodiny. Ve třiceti letech se vrátila do Varšavy a spolu se sestrou Marií zde založila krejčovskou dílnu, zapojila se do apoštolátu mezi chudými a sirotky. Později se přestěhovala do běloruské Mohylevi, kde opět založila krejčovskou dílnu a vedla misijní stanici. Na návrh svého zpovědníka založila v říjnu 1905 Kongregaci sester misionářek Svaté Rodiny. V letech 1907-1921 působila v Petrohradě, kde vedla sirotčinec a dvě farní školy, se spolusestrami založily také střední školu pro dívky i s penzionátem. Po zestátnění škol v SSSR se všechny vrátily do Polska. V Ratowu v plocké diecézi zřídila sestra Boleslava sídlo kongregace, sestry začaly nosit řeholní šat a během několika let založily dalších dvacet devět domů. Zaměřily se zejména na výchovu sirotků, vedení škol a penzionátů pro dívky, návštěvu žen ve vězení i pomoc nezaměstnaným. Matka Boleslava vynikala vzdělaností, pokorou, sebezápory i vytrvalou modlitbou za obrácení duší. Každý rok vizitovala všechny domy kongregace. Zemřela roku 1946 v Ratově a roku 1991 byla prohlášena za blahoslavenou.

POUTNÍ MÍSTA KOLEM NÁS

Andělská Hora u Karlových Varů

Poutní tradice je v tomto odlehlém koutě naší diecéze doložena již ve 14. století, kdy zde stála dřevěná kaple Panny Marie a byla zde uctívána gotická soška Panny Marie z roku 1393.

Kapli vypálili a zničili husité, až roku 1529 byla kaple znovu obnovena a zasvěcena Nejsvětější Trojici. Poutníků, kteří využívali i nedaleký léčivý pramen, stále přibývalo, takže v roce 1712 byl dokončen nový barokní kostel a jeho správa svěřena řádu trinitářů. O 40 let později dostal kostel od svého patrona, hraběte Hartiga, skvostné varhany od Johanna Trampela z Adorfu, a strop kostela byl vymalován krásnými freskami Josefem Kramolínem z Karlových Varů.

  Řád trinitářů byl zrušen roku 1783, kostel se stal farním, později byl kolem něj zřízen hřbitov (jedna kaple byla přeměněna na márnici, zbořeny byly ambity mezi kaplemi, aby bylo více místa k pohřbívání), ale poutní tradice stále pokračovala. Naprostá zkáza kostela začala po 2. světové válce. Většina inventáře byla uloupena nebo zničena, po nájezdech vandalů a zlodějů v 60. letech 20. století se z kostela stala naprostá ruina. V letech 2004-2005 proběhla generální rekonstrukce kostela a celého poutního areálu. Kostel je nyní využíván jako kulturní a duchovní centrum, je zde obřadní síň a konají se zde výstavy…

  Číslovka tři je na tomto poutním místě všudypřítomná. Půdorys kostela Nejsvětější Trojice je trojboký, podobně i původní oltář měl netradičně tři strany stejně jako na Křemešníku. Na každé straně kostela jsou tři okna. K hraniční zdi kolem areálu byly symetricky přistavěny tři kaple. První byla zasvěcena sv. Jáchymovi, sv. Anně a Panně Marii, druhá byla zasvěcená Svaté Rodině, třetí Třem Králům. Z kaplí se zachovaly dvě, ze tří původních vchodů se dochoval pouze jeden.

Uvnitř ohradní zdi rostou památné lípy, celkem šest, tři na každé straně, od roku 2009 památkově chráněné. Nejmohutnější z nich má obvod kmene necelých pět metrů.

Zprávy a oznámení

Svěcení vody, křídy a kadidla bude při nedělní mši svaté na Svátek Křtu Páně, 6. ledna 2019 v Nýřanech a Heřmanově Huti.

Tříkrálová sbírka proběhne ve Farnosti Nýřany od 5. do 13. ledna 2018 a to:   v sobotu 5. ledna v Nýřanech, Úlicích a Plešnicích, v Nové a Staré Jezné

 neděli 6. ledna   v Pňovanech a Nýřanech

 12. a 13. ledna     v Heřmanově Huti

 v sobotu 12. ledna         v Kamenném Újezdu

  v neděli 13. ledna          v Doubravě a na Pankráci      

Výsledky budou známy po 14. lednu 2019 a budou samozřejmě zveřejněny.

Při charitativní akci 30. listopadu 2018 bylo vybráno: pro misie 6816,- Kč, pro útulek v Tachově 1867,- Kč, pro Zdravotního klauna 1660,- Kč a pro opravu varhan v Jezné 612,- Kč.

RESUMÉ ROKU 2018

Křty                                                12                             

Biřmování                                        0

První svaté přijímání                        0

Svatby                                               0

Pohřby                                             20

Průměrná účast na bohoslužbách    80

NA MINUTU S BENEDIKTEM XVI.

(z knihy promluv „O víře, naději a lásce“)

O svátosti křtu a svobodě

  Všechno, co tady na zemi začíná, dříve nebo později končí, jako rostlina na louce, která ráno vykvete a večer uvadne. Ve křtu dostává maličká lidská bytost život nový, život milosti, který jí umožňuje navázat osobní vztah se Stvořitelem, a to navždy, na celou věčnost.

  Člověk je naneštěstí schopen nový život svým hříchem zhasnout a přivodit si tak stav, který Písmo svaté nazývá „druhá smrt.“ Hřích u lidí vytváří vír, který nás hrozí pohltit navždy, pokud nám Otec, který je v nebesích, nepodá svou ruku. A právě toto je tajemství křtu: Bůh nás chtěl zachránit a sám sestoupil až na dno propasti smrti, aby každý člověk, i ten, který padl tak hluboko, že už nevidí nebe, mohl opět najít ruku Boha, zachytit se jí, vystoupit z temnot a znovu spatřit světlo, pro které byl stvořen.

  Adamovým hříchem bylo, že chtěl uskutečnit svou, a nikoliv Boží vůli. Je to stálé pokušení lidstva: být totálně autonomní, následovat jen vlastní vůli a domnívat se, že jenom tak budeme svobodní, že jedině díky této svobodě bez omezení bude člověk člověkem. Tím ale odporujeme pravdě, protože pravdou je, že svou svobodu máme sdílet s druhými, tedy i s Bohem.

  Poslušnost Boží vůle je součástí každé lidské existence. Naše poslušnost znamená věřit s církví, jenž je Kristovým tělem, myslet a mluvit s církví, sloužit spolu s ní. Nechat se vést Boží vůlí, právě to nás osvobozuje.

MISIJNÍ RUBRIKA

1.     část – Bůh přišel spasit všechny lidi

Biblický úryvek – Ministr je pokřtěn na kraji silnice

  Šíření evangelia je v Novém Zákoně popisováno téměř výlučně ve směru na sever a západ, tj. do Evropy a Malé Asie. Pouze jedna epizoda ve Skutcích apoštolů nás uvádí na jih, do Afriky. Najdeme ji v osmé kapitole.

  Jednoho dne se vydá jáhen Filip vedený andělem Páně na cestu a namíří si to na velkou silnici vedoucí z Jeruzaléma do Gazy, tehdy významného města na jihu Izraele. Na jednom osamělém úseky cesty se setká s mužem, který cestuje z Jeruzaléma domů, do Etiopie, je to správce majetku (dnes bychom řekli ministr financí) etiopské královny. Na tehdejší dobu to byla velmi daleká cesta, kterou tento významný muž podnikl, aby se pomodlil v jeruzalémském chrámu, i když jen na vnějším nádvoří, opatřil si dokonce i Písmo svaté a během dlouhé cesty si v něm nahlas (jak bylo tehdy zvykem) čte. Zrovna rozjímá nad úryvkem z proroka Izajáše o trpícím Služebníkovi, když jeho vůz dohoní Filip. A když se zdvořile zeptá: „Rozumíš tomu, co čteš?“, dvořan se neurazí, naopak jej pozve k sobě do vozu a vede s Filipem živý rozhovor, ve kterém je mu zvěstováno Ježíšovo evangelium. Výuka vrcholí prosbou Etiopana o křest. Na další zastávce, kde je tekoucí voda, Filip dvořana pokřtí. Je to další pokřtěný pohan, o kterém mluví Nový zákon. Další důkaz pro všechny současníky, že Boží království nemá žádné ploty, že Ježíš Kristus přišel skutečně pro všechny.

Erich Läufer: Malí lidé v Novém Zákoně.     

Svatý misionář – První Evropan v Tibetu byl Čech

  14. ledna roku 1331 zemřel v klášteře v italském Udine zcela mimořádný muž, řeholník, misionář a cestovatel, náš krajan, ale v našich zemích téměř neznámý, blahoslavený Oldřich z  Pordenone. Narodil se v Itálii jako syn českého vojáka (snad jménem Matouš), který zde sloužil ve vojsku Přemysla Otakara II.

  Už v patnácti letech vstoupil Oldřich (Odorik) k františkánům a toužil stát se misionářem. V letech 1300-1314 uskutečnil první misionářskou pouť do Turkestánu, po návratu do Pordenone ho papež Jan XXII. poslal na další misijní cestu do Persie a Číny, která se uskutečnila v letech 1316-1330. Se svými druhy prošel kolem Černého moře do dnešní Arménie, v Iránu byl ohromen velikostí pouště, pokračovali skrz Indii, Filipíny, Jávu a Filipíny. O paláci jávského panovníka napsal: „Palác je velmi podivuhodný, schody jsou střídavě zlaté a stříbrné, také dlažba se skládá ze čtverců střídavě zlatých a stříbrných, zeď paláce je obložena zlatými pláty posázenými drahým kamením, také střecha je z ryzího zlata.“ Na území dnešní Číny dorazil Oldřich v roce 1328, v té době byla pod nadvládou Mongolů, na trůnu seděl Čingischánův pravnuk chán Tchai Ting. Bohatstvím a organizovaností chánova dvora byl natolik okouzlen, že napsal: „Při Bohu živém, mezi chánem a italskými panovníky je takový rozdíl jako mezi největším boháčem a žebrákem.“ Z Číny se vydal do Tibetu, byl prvním Evropanem, který tuto zemi navštívil, zpět se misionáři vraceli přes dnešní Afgánistán a Pákistán, přes pohoří Hindúkúš.

  Domů do Pordenone se vrátili roku 1330. Vyhublého, snědého a nemocně vypadajícího mnicha nikdo nepoznal, spolubratři v klášteře nechtěli uvěřit, že je to Oldřich, misionáři se totiž ze svých cest téměř nikdy nevraceli, a také jeho vyprávěním nikdo nevěřil. Naštěstí se našel jeden, bratr Vilém de Solana, který sedával u Oldřichova lůžka při jeho zotavování z cesty, zapisoval si jeho vyprávění a později celý cestopis nechal vydat.

  Když se Oldřich trochu zotavil, přál si odejít do Avignonu navštívit papeže, aby ho informoval o své cestě, ale v Padově onemocněl a nechal se dopravit do františkánského kláštera v Udine, kde ho navštěvoval nejvyšší sudí Konrád a znovu zapisoval jeho vyprávění. Bratr Oldřich zemřel roku 1331 po krátké nemoci, jeho pohřeb se stal velkolepým obřadem pro celé město, které „Oldřicha Čecha“ považovalo za svatého. Celkem mu bylo připsáno přes sedmdesát zázraků, blahořečen ale byl až roku 1755.

Dnes již nemáme pochyby o pravdomluvnosti statečného mnicha, jeho postřehy po mnoha staletích potvrdili další cestovatelé. Současníci jej ale považovali za blázna, lháře nebo posedlého ďáblem, a pouze díky dvěma zmíněným mužům, kteří obětavě zapisovali jeho vyprávění, se jeho unikátní zážitky dochovaly do dnešních dnů. Latinsky si mohli zájemci zážitky bratra Odorika přečíst již roku 1331. V češtině vyšel cestopis bratra Oldřicha až v roce 1962 (!) pod názvem „Já, bratr Oldřich, Čech z Furlánska“, podruhé roku 1998 jako „Cesta do říše velkého chána“.

Z cestopisu čerpal informace Kryštof Kolumbus, a další cestovatelé, kteří se vydávali na neznámý východ. Dnes je cestopis považován za střízlivý a věrohodný popis reálií východních zemí, ať už se jedná o lov pomocí kormoránů, povinnou deformaci chodidel čínských dívek, nebo obětování jídla sochám v hinduistických klášterech.

Konkrétní skutky

  Jako konkrétní misijní skutek je tento měsíc doporučeno: modlit se za mír a jednotu ve světě a aktivně přispět při konání Tříkrálové sbírky, jejíž výtěžek částečně putuje také do misijních zemí.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

2. část – LISTY SVATÉHO IGNÁCE Z ANTIOCHIE

  Svatý mučedník Ignác z Antiochie pocházel pravděpodobně ze Sýrie. O jeho mládí toho mnoho nevíme, podle tradice byl učedníkem apoštola Jana Evangelisty, byl také velmi ovlivněn příkladem sv. Petra a sv. Pavla. Stal se třetím biskupem města Antiochie a vedl zde po 40 let vzkvétající křesťanskou obec. Římský císař Traján se při svém tažení do Arménie zastavil také v Antiochii, kde nechal biskupa Ignáce a další duchovní zatknout a odvézt do Říma k exemplárnímu potrestání, které mělo zastrašit ostatní věřící a zabránit dalšímu šíření křesťanství. Ignác byl v doprovodu dvou jáhnů eskortován nejprve do Smyrny, kde se setkal s místním biskupem sv. Polykarpem a představiteli dalších církevních obcí, kterým následně poslal povzbuzující list, a to do Efezu, Magnesie, Tralles a do Říma. Další zastávku v Troadě využil k napsání listů do Smyrny, Filadelfie a osobního dopisu biskupu Polykarpovi.  Po doputování do Říma byl zřejmě kolem roku 107 předhozen lvům. Jeho ostatky byly s úctou pohřbeny v Antiochii, když město ohrožovali Saracéni, byly převezeny do Říma.

Poznal jsem tvé smýšlení pramenící z Boha a pevné jako nehybná skála. Posiluj všechny, jako Pán posiluje tebe, jako dosud měj všechny rád. Miluješ-li dobré žáky, nemáš zásluhy, spíš mírností se snaž naklonit si horší žáky. Nezalekni se domněle hodnověrných lidí, kteří učí jinak. Buď pevný jako kovadlina, do které se buší. Udatný bojovník dostává rány a vítězí. Tím spíše musíme všechno podstoupit pro Boha, jenž za nás všechno podstoupil.

Vdovy ať nejsou zanedbávány. Ty buď po Pánu jejich ochráncem. Nic ať se neděje bez tvého vědomí, ani ty nic nedělej bez Boha. Cokoli děláš, ať má trvalou cenu. Častěji se shromažďujte, na všech to výslovně požaduj. Nepohrdej služebnými. Avšak ani oni ať nezpychnou, nýbrž ať k Boží slávě ještě lépe slouží, aby dostali od Boha lepší svobodu.

List biskupu Polykarpovi.

Prosím vás tedy, ne já, ale láska Ježíše Krista, užívejte pouze křesťanský pokrm, jiných bylin, to je bludu, se varujte.  Kdo podle svého překrucují Ježíše Krista pokládajíce se za hodnověrné, ti podávají smrtonosný jed s medovinou. Kdo to neví, ve sladkém opojení přijímá smrt.

Buďte hluší, když k vám někdo mluví bez Ježíše Krista, toho z rodu Davidova, z Marie, jenž se opravdu narodil, jedl a pil, opravdu trpěl za Pontia Piláta, jenž byl opravdu ukřižován a zemřel, což viděli nebešťané, pozemšťané i ti v podsvětí. Opravdu vstal z mrtvých. Vzkřísil jej Otec. A jeho Otec v Ježíši Kristu podobně vzkřísí nás, kteří jsme v něho uvěřili a bez něhož nemáme pravého života.

List Tralleským.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Úcta k Nejsvětějšímu Jménu Ježíš

  Samozřejmě, že křesťané měli úctu k Ježíšově jménu už od samého počátku, nicméně výslovná úcta ke jménu Ježíš sahá do 15. století, kdy se o ni zasloužili zejména svatý Jan Kapistránský a svatý Bernardin Sienský, současníci, přátelé, oba putující kazatelé a členové přísného řádu františkánských observantů. Před reformou liturgického kalendáře se svátek Jména Ježíš slavil 3. ledna, v současnosti se téměř nepřipomíná.

  Svatý Bernardin Sienský byl první, kdo použil zkratku JHS (kterou dodnes vidíme na mnoha oltářích, ornátech, obrazech a obrázcích), tedy „Ježíš, lidí Spasitel“. Vytvořil si obraz zářícího slunce s tímto monogramem, stále ho nosil s sebou, přede mší svatou jej umístil na oltář a uděloval s ním požehnání. Pod jeho vlivem se tento znak v Itálii velmi rozšířil, na průčelích domů, na knihách, na liturgických předmětech apod. Šíření úcty ke jménu Ježíš se ovšem nelíbilo některým teologům, Bernardin byl dokonce obžalován z kacířství, ale byl vždy uznán pravověrným a z nařčení nakonec úplně očištěn.  

  "Jméno Ježíš je leskem kazatelů, protože dává Kristovu slovu jasně zářit, aby bylo zvěstováno a slyšeno … Ó jak slavné jsi ty, jméno! Jak půvabné, jak milostné, jak silné! Skrze tebe se tlumí zločiny, skrze tebe se vítězí nad protivníky, skrze tebe dostávají slabí svobodu, skrze tebe nabývají sílu a potěšení ti, kdo jsou v protivenstvích trpěliví. Ty jsi ctí věřících, ty jsi učitelem kazatelů, ty jsi posilou pracujících a podporou umdlévajících".                       (z kázání sv. Bernardina Sienského)

  Také svatý Jan Kapistrán proslul šířením úcty ke jménu Ježíš. Považoval úctu ke jménu Božího Syna za nejjistější lék na nejhorší nemoci své doby, proti kterým bojoval plamennými kázáními, ať to byla nenávist mezi italskými rody a městy, husitská hereze v Čechách, upadající zbožnost nebo hrozba turecké invaze do Evropy. Když se roku 1456 blížilo ohromné vojsko sultána Mehmeda II. k Bělehradu, neúnavně povzbuzoval shromážděné vojáky i jejich velitele Jana Hunyadyho, z nejvyššího místa hradeb mával korouhví a provolával válečné heslo „Ježíš“. Zejména díky jeho statečnosti a víře se ubránil nejen Bělehrad, ale i celá Evropa turecké nadvládě. O životě tohoto obdivuhodného kněze byla napsána kniha „Mnich mezi vlky“.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Hymny k Nejsvětějšímu Jménu Ježíš

Vzpomínko sladká, Ježíši,                Květ andělů jsi, Jezu, všech

slast srdcím skýtáš nejvyšší,               tys uchu sladké písně dech,

však med a všecko převýší                 tys zázračný med na mých rtech,

tvůj příchod v nitra zátiší.                   tys božský nektar v bolestech.

Nic nelze zapět sladčeji,                      Kdo okusí tě, lačnějí,

nic nezní uchu mileji,                          kdo žízní, pijí mocněji,

nic nelze myslit vroucněji,                   nic milovat si nepřejí,

než Ježíš, jenž mou nadějí.                   než Ježíše, svou naději.

Kajícím snímáš z duše tíž,                   Ó Jezu, slasti převroucí,

prosící vždy rád potěšíš,                      tys naděj duše prahnoucí,

k toužícím k tobě s něhou zříš,            tě hledá slza horoucí,    

jak šťastni, kdo tě našli již!                  výkřik se z nitra deroucí.

Nelze to ústy vyslovit,                        Buď s námi, Pane v úzkosti,

ba ani písmem vyjevit,                        nám naplň hruď svou milostí,

kdo zkusil jen, chce uvěřit,                 vzdal od nás trny hořkosti,

co jest Ježíše v lásce mít.                     svět naplň lásky sladkostí.

Buď naší slastí Ježíši,                          Výkvěte Panny nejčistší,

odměno srdcí nejvyšší,                         má sladká lásko, Ježíši,

buď naší chloubou jedině                     buď tobě sláva nejvyšší

v života každé hodině.                          a vláda v rajském zátiší.

Pokladnice odpustkových modliteb.