ÚVODNÍK - NUTNOST TRÉNINKU

Jakýsi král měl ve svých službách dvorního šaška, který jeho dny vyplňoval vtipy a šprýmy.

Jednoho dne svěřil král šaškovi své žezlo a řekl mu: „Drž ho tak dlouho, dokud nenajdeš někoho hloupějšího, než jsi ty sám. Pak ho můžeš předat jemu.“

O několik let později král těžce onemocněl. Protože cítil blížící se smrt, zavolal si svého šaška, ke kterému cítil přeci jen náklonnost, a řekl mu: „Vydávám se na dlouhou cestu.“

  „Kdy se vrátíš?“ ptal se šašek. „Za měsíc?“

  „Ne,“ odpověděl král, „nevrátím se už nikdy.“

  „A jak ses na tu výpravu připravil?“ zeptal se šašek.

  „Nijak!“ zněla smutná odpověď.

„Odcházíš navždycky,“ řekl šašek, „a vůbec ses nepřipravil? Na, vezmi si žezlo – našel jsem konečně někoho hloupějšího, než jsem já sám!“

Lidé se na tu poslední cestu příliš nepřipravují. Ani na setkání s Bohem, které je tam čeká. Mnozí se utěšují tím, že „Až to přijde, prostě si s Pánem Bohem promluvím, omluvím se, poprosím o odpuštění, ono to nějak dopadne.“

  Jenže bez pořádného tréninku to může dopadnout hodně špatně. Kdykoliv se modlíme, a tedy hovoříme s Bohem, trénujeme na ten nejdůležitější pohovor v našem životě. Rozhovor s Bohem, až si nás zavolá, abychom mu představili svůj život a obhájili si před ním všechny své myšlenky, skutky a rozhodnutí.

  Samozřejmě netušíme, jak takové setkání probíhá. Ale každodenní modlitba nás přeci jen může trochu připravit. Může snad člověk v modlitbě naprosto netrénovaný vědět, jak oslovit samotného Boha? Jak oslovit Matku Boží, která se jistě přiblíží, aby orodovala i za největšího hříšníka? Poznáme svého křestního patrona mezi tím zástupem svatých, abychom ho poprosili o přímluvu? Ví takový zarytý ateista, jak se prosí o odpuštění nebo jak se vyznávají hříchy, když to nikdy nezkoušel?

  Vše důležité vyžaduje pravidelný trénink. Možná nám někdy modlitba připadá nudná nebo zbytečná. Ostatně každý trénink, ať už na fotbale, tenisu nebo parkurovém skákání, může být někdy pěkně nudný a otravný. Ale to neznamená, že ho jen tak z rozmaru vynecháme. Tedy chceme-li dospět k cíli.

PÍSEŇ K PANNĚ MARII KRÁLOVNĚ NEBES

Zdrávas budiž, Královno!

Zdrávas budiž, Královno, Matko milostivá,

Maria, nad padlými velmi lítostivá,

ty jsi naše naděje, tys sladkost života,

neboť pochází z tebe všeliká dobrota.

Naplněná milostí jak moře vodami,

Matko dobrotivosti, smiluj se nad námi,

k tobě naše volání, bídní, vysíláme,

neb u tebe pomoci v svých bídách hledáme.

Nešťastné matky Evy vyhnaní synové,

Adama nešťastného nuzní potomkové,

prosíme tě s vzdycháním, abys nás chránila,

nakloň se k prosbám našim, ó Matko přemilá.

Zdaž můžeš oslyšeti k tobě volající,

nerač nás opouštěti v úzkostech plačící.

My postaveni jsouce v údolí plačtivém,

k tobě spínáme ruce v místě žalostivém.

Své milosrdné oči k nám laskavě obrať,

zasloužený hněv Boží od nás prosbou odvrať,

nepřipomínej více naše nepravosti,

buď naše Pomocnice v přítomné úzkosti.

Po tomto putování do nebeské říše

přiveď nás, milá Paní, ukaž nám Ježíše.

Tam tě s tvým milým Synem z upřímné vděčnosti

chváliti, ctíti budem společnou radostí.

Salve Regina – Poutnický kancionál.

SVATÍ NA SRPEN

Ctihodný Martin Středa (svátek 26. srpna)

  Není ještě prohlášen za blahoslaveného, ale přesto si ho řád jezuitů vděčně připomíná jako jednoho ze svých světců. Narodil se v Polsku, studoval v Praze a roku 1608 tam vstoupil k jezuitům. Po přijetí kněžského svěcení začal učit na pražském gymnáziu. Později se stal univerzitním profesorem teologie a filosofie, což mu nebránilo každým rokem konat lidové misie v různých částech českého venkova. V letech 1641-1646 byl rektorem jezuitské koleje v Brně. A právě zde se nejvíc proslavil.

  Na začátku května roku 1645 začala švédská vojska obléhat město Brno poté, co vyplenila celé jeho okolí. Město se bránilo celých 112 dní proti dvacetinásobné přesile, po celou dobu Martin Středa pobýval mezi obyvateli města, povzbuzoval je k obraně, modlil se a vyzýval k vytrvalé modlitbě, utěšoval, pomáhal, radil, mírnil vzrůstající paniku a strach. Povolal do zbraně všechny studenty své koleje a nechal je vycvičit, takže úspěšně bránili jednu z důležitých městských bran.

Švédové naposledy zaútočili na město 15. srpna 1645 o svátku Nanebevzetí Panny Marie, a byli opět odraženi. Hned nato odtáhli od města, ve kterém okamžitě začaly děkovné bohoslužby. Konšelé města Brna slíbili, že budou každým rokem v den Nanebevzetí Panny Marie konat slavný průvod a děkovnou bohoslužbu za záchranu města. Martin Středa ještě zorganizoval děkovné procesí s obrovským počtem lidí k poutnímu místu Křtiny, a pak byl znovu povolán do Prahy.

  Stal se spirituálem studentů jezuitské koleje Klementinum v Praze. Vedl jejich duchovní život, sepsal pro ně zásady duchovního života. Roku 1648 byl jmenován provinciálem jezuitů v Čechách, což znamenalo mnoho cestování při vizitacích jednotlivých kolejí. V té době už ale trpěl tuberkulózou, při vizitaci Slezska ho přepadla náhlá slabost, a protože si přál zemřít v Brně, byl tam na svou žádost převezen. Zemřel 26. srpna 1649 v brněnské koleji a byl pochován v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1878 byl jeho hrob otevřen a tělo shledáno neporušené. Bylo pak přemístěné do skleněné rakve, kde spočívá dodnes.

ODKAZ NAŠICH SVĚTCŮ

Jezuitská kolej v Klatovech

  I když je heroická obrana města Brna nejznámějším činem ctihodného Martina, byl jeho život naplněn i dalšími důležitými skutky. Poprvé působil v Brně již v letech 1627-1629, tehdy se zasloužil o dostavbu koleje, nechal do ní zavést vodovod, založil tři rybníky sloužící k výživě studentů a zřídil i seminář pro nemajetné studenty.

  Jeho organizační schopnosti byly jeho nadřízeným dobře známé, takže právě jeho poslali v roce 1636 do města Klatovy, aby zde založil a zřídil novou jezuitskou kolej. Katolická šlechta plzeňského a prácheňského kraje se zavázala, že bude kolej všemožně podporovat, pražský arcibiskup Harrach vydal své svolení, byly získány dva domy pro vybudování nové koleje, takže již v létě 1636 mohlo začít vyučování na novém gymnáziu, později byl zřízen i seminář pro chudé nadané studenty.

  Původně malá jezuitská rezidence byla v roce 1655 přeměněna na jezuitskou kolej díky štědrým donátorům právě z řad okolní šlechty. V roce 1675 byl pak slavnostně vysvěcen nový kostel Nanebevzetí Panny Marie. I když v roce 1689 budovy zčásti vyhořely, postarali se jezuité o jejich brzkou obnovu, vylepšovali interiér kostela a v roce 1728 postavili zcela novou budovu gymnázia. Bohužel v roce 1773 po zrušení jezuitského řádu o svůj majetek přišli a ten připadl městu Klatovy.

  V jezuitské koleji byla pak umístěna kasárna, což jí samozřejmě neprospělo, v roce 2007 zde byla umístěna knihovna a některé služby a obchody.

  V roce 2019 skončila rozsáhlá rekonstrukce a obnova celé koleje. V současnosti je veřejnosti přístupný krásný refektář (jídelna), kde se konají společenské a kulturní akce města Klatovy.

ROZHOVORY S KARDINÁLEM SARAHEM

(z knihy rozhovorů „Síla ticha“)

  Život v tichu je nevyhnutelnou podmínkou, abychom mohli fungovat ve společenství s ostatními. Bez schopnosti žít v tichu člověk není schopen naslouchat jiným, kteří ho obklopují, ani je milovat a chápat. Kde není ticho, tam není porozumění, vyrovnanost, ani vnitřní život. Ticho je vzájemné přátelství a láska, vnitřní harmonie a mír. Ticho a pokoj jdou ruku v ruce.

  Karmelitánská řehole předepisuje svědomitě se vyvarovat mnohomluvnosti. Potřeba stále něco mluvit žene člověka k povrchnosti, vzdaluje ho od Boha i od jakékoliv smysluplné činnosti.  Takový člověk postupně ztrácí čas a chuť soustředit se, přemýšlet a žít plnohodnotně. Rozruchem, který vytváří kolem sebe, brání také druhým lidem v práci a soustředění. Takový mluvka je až nebezpečný člověk. V posledním čase velmi rozšířený zvyk veřejně svědčit o Božích milostech, udělovaných v nejtajnějších hlubinách lidské duše, vede k povrchnosti, ke zradě vnitřního přátelství s Bohem a k pocitu marnosti.

  Svatý Ignác z Antiochie se v Listě Efezanům vyjadřuje jasně a nekompromisně: „Je lepší mlčet a být křesťanem, než hovořit a nebýt jím. Je lepší učit skutky než slovy. Je jen jeden Učitel, který řekl a stalo se. A co vykonal v tichosti, je hodné Otce. Ten, kdo skutečně zachovává Ježíšovo slovo, může i v jeho mlčení slyšet, že má být dokonalý, má hovořit svými skutky a dát se poznat v mlčení.“

  Nejmocnějšími šiřiteli evangelia jsou kontemplativní řády, jsou nejdůležitějším a nejvzácnějším orgánem, který udržuje tělo při životě a přináší mu životodárnou energii. Bůh si vybírá osoby, kterým svěří poslání zasvětit život každodenní modlitbě, adoraci, pokání, utrpení a oběti. Oni jsou ti tiší v ustavičné Boží blízkosti. Dnem i nocí zpívají ke slávě jeho jména, za Církev a celé lidstvo. Muži a ženy, kteří se modlí v tichu, tmě a samotě jsou nosnými sloupy Kristovy Církve.

  Mlčet, ovládat ústa a jazyk, je těžká, namáhavá a nezáživná dřina. Musíme si často připomínat duchovní pravdy, které mohou přetvořit svět. Člověk musí mlčky předstoupit před Boha a říci mu: „Bože, dopřál jsi mi poznat dokonalost a vložil jsi do mě touhu po ní, ustavičně mě veď k dokonalé lásce. Dej, abych tě stále více miloval, neboť ty jsi dobrý řemeslník, který žádné dílo nenechá nedokončené, když se ti tvé stvoření nestaví na odpor a neodmítá tě. Pane, mlčky se ti odevzdávám, chci být poslušný a poddajný jako hlína v tvých rukou, v rukou pozorného a zručného hrnčíře.“

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

21. část – Svatý Beda Ctihodný – O Panně Marii

Svatý Beda Ctihodný je jediným „učitelem církve“ z Velké Británie. Byl mnichem v benediktinském klášteře sv. Petra, kde žil od svých 7 let až do své smrti roku 735. Byl velmi sečtělý, napsal mnoho knih, např. o historii Anglie, výklady Písma, komentáře k jednotlivým knihám Starého a Nového Zákona, životopisy papežů a některých svatých. Často jsou také citovány jeho homilie. Hned po smrti byl uctíván jako světec a k jeho hrobu v Durhamské katedrále směřovaly zástupy poutníků.

Když to Ježíš pravil, jedna žena ze zástupu pozdvihla hlas a řekla mu: „Blahoslavené lůno, které tebe nosilo, a prsy, kterých jsi požíval...“

  Evangelista nám představuje tuto ženu plnou zbožnosti a víry. Přestože se farizeové a zákoníci rouhali a pokoušeli Pána Ježíše, ona s takovou upřímností chápe jeho vtělení a s takovou důvěrou je vyznává. Zahanbila křivá obvinění přítomných předáků lidu i věrolomnost budoucích heretiků. A neméně blahoslavení jsou ti, kteří slyší slovo Boží a zachovávají ho. Spasitel přisvědčil svědectví ženy a dodal: Nejen ta, která zasloužila Slovo Boží porodit tělesně, je blahoslavená, nýbrž i ti, kteří totéž Slovo duchovně z poslechu vírou počali a zachováváním dobrých skutků ve svém srdci nebo v srdcích svých bližních porodili a je živit se snažili. I Bohorodička je blahoslavená, poněvadž se stala v čase služebnicí vtěleného Slova. Avšak mnohem blahoslavenější je tím, že věčnou strážkyní lásky k němu zůstala navždy.

ROK BIBLE

INTERMEZZO - JAK ČÍST V KOSTELE

    Čtení z Písma svatého je důležitou součástí každé mše svaté. Lépe by bylo říci, že Boží slovo se nejen „čte“, ale „přednáší“.  Nejde jen o to, aby věřící slyšeli další úryvek z Bible, ale je to projev hluboké úcty k Bohu, který k nám mluví.

Občas se stane, že v kostele je při mši svaté přítomen pouze kněz a třeba jen jeden člověk. I v tu chvíli má smysl přednést slovo Boží, i když zaznívá do naprosto prázdného kostela.

  Většina lidí se brání tomu, aby při mši svaté četli. Někteří nemají ty správné brýle, někteří zrovna včera ochraptěli, další se stydí atd.

Není vždy vhodné někoho za každou cenu nutit, aby něco přečetl. Většinou to totiž nedopadne nejlépe. Člověk čte rychle, aby to už měl za sebou, překrucuje nezvyklá slova (zvlášť zákeřná jsou některá jména ve Starém Zákoně), zakoktává se apod.

Židé v synagogách četli ze Zákona třikrát do týdne. K četbě byl vyzván někdo vážený, mohl to být i vážený host. I když znal Písmo zpaměti, nikdy nesměl text odříkávat z hlavy, ale vždy ho opravdu četl. Před shromážděním, které povstalo, s úctou naslouchalo a po čtení vzdalo Hospodinu díky a chválu.

Číst v kostele při bohoslužbě se člověk opravdu musí naučit. Ale není to zas tak složité. Číst přeci umíme všichni už od první třídy! K četbě Božího slova je nutné se v duchu zastavit, soustředit se na text, číst pomalu, nahlas a plynule, a hlavně s úctou. Text Písma opravdu přednášíme, vděčně a důstojně.

Na druhé straně není zase třeba ze čtení dělat divadelní představení nebo číst text jako dětem pohádku před spaním, jak je to občas v některých kostelích slyšet.

Prostě se nebojme v kostele číst čtení z Písma svatého. Je to čest a radost. Tréma přejde, oči si zvyknou na malá písmena, jazyk se přizpůsobí a hlas zesílí. Stačí jen trochu snahy a pokory.

A vůbec nejlepší je si nedělní čtení přečíst už doma v klidu. Pak budete nejlépe připraveni, když vás třeba někdo v kostele osloví: „A nemohl byste dnes číst?“

MODLITBA KLEKÁNÍ

  V mnoha obcích a městech slyšíme zvonit zvony, které se pořídily při opravě kostela. Nejčastěji v poledne, někdy i večer, málokdy ale ráno. Většina lidí akceptuje zvonění v poledne jako „že je čas na polední baštu“, večer předpokládají, že bude asi v místním kostele nějaká bohoslužba (což je pochopitelně nezajímá), ale ráno by se zlobili, kdyby je mělo v 6 hodin budit zvonění zvonu (hlavně o víkendu). Zvony prostě zvoní, protože se s velkou slávou pořídily a posvětily…

  Zvonění bylo ale vždy pokynem k modlitbě. Ne náhodou se nazývalo „klekání“. Brzy ráno člověk pokleknul a pomodlil se, aby dobře strávil celý den. V poledne přerušil práci na poli nebo kdekoliv jinde a připomenul si, co má za sebou a co ještě před sebou. Večer znovu vkleče poděkoval za uplynulý den.

  Zvonění je také výzvou k účasti na mši svaté. Zvonilo se půl hodiny před bohoslužbou, když se začínala modlitba růžence, a pak těsně před začátkem.

  Zvonění umíráčkem vyzývalo k modlitbě za zemřelého. Při pohřbu ohlašovalo, že nebožtík definitivně opouští svůj domov a vydává se na cestu k odpočinku na místní hřbitov.

  A co dnes? Proč by měl vlastně na kostele zvonit zvon? Proč zvonit klekání, když už se nikdo nezastaví k modlitbě, natož aby poklekl? Proč zvonit před bohoslužbou, když na ni nikdo nepřijde? Pomodlí se dnes ještě někdo za zemřelého? Má smysl zvonit jen tak, jen proto, že se to od zvonu očekává?

  Jako první se v církvi zavedlo večerní zvonění. Svatý František z Asissi byl na své cestě do Egypta a Turecka překvapen, jak muslimové pětkrát za den přeruší veškerou práci, na výzvu z minaretu pokleknou a vzdávají Bohu chválu. Proč by to nemohli dělat i křesťané? Po svém návratu pak vyzval své spolubratry, aby věřící učili při večerním zvonění modlit se třikrát „Zdrávas Maria“. Podle tradice totiž navštívil archanděl Gabriel se svým zvěstování Pannu Marii právě večer.

  V roce 1307 bylo ve městě Parma zavedeno ranní zvonění s modlitbou „Raduj se, Královno nebeská“. To proto, aby si věřící večer připomínali Ježíšovo vtělení a ráno zase jeho vzkříšení.

  Na konci 14. století bylo rozšířeno už i polední zvonění, které připomínalo Ježíšovo ukřižování (proto se nejdříve zvonilo jen v pátek, později už každý den).

  Vraťme se ke staré osvědčené tradici zastavit se třikrát za den v našem úprku a shonu. A pomodlit se třikrát Zdrávas, aby den dobře začal i skončil.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Totus tuus…

Totus tuus ego sum,               Jsem celý tvůj,           
et omnia mea tua sunt,          a všechno, co mám, je tvé,
mi dulcissime Jesu,                můj nejmilejší Ježíši,

per Mariam,                             skrze Marii,
Matrem tuam sanctam.          Tvou svatou Matku.

Autorem modlitby je sv. Ludvík z Montfortu který ji  ve své knize "O pravé mariánské úctě" doporučuje jako krátký každodenní způsob obnovení vztahu k Panně Marii, nebo střelnou modlitbu pro ty, kteří vykonali pobožnost zasvěcení Matce Boží.

Modlitba vyjadřuje úplné a bezpodmínečné odevzdání těla, duše a všech tělesných i duchovních dober Ježíši prostřednictvím Panny Marie, někdy se nazývá „nevolnictví lásky“.

Prapůvod této modlitby je ale ještě starší, vychází ze spisu „Psalterium Beatissime Mariae Virginis“ od svatého Bonaventury.  A toto heslo si vzal za vlastní i papež sv. Jan Pavel II. jako projev mariánské úcty.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Z Antiochie do Damašku

Přijeli jsme do Antiochie, to město je na hranici, která dělí zemi mouřenínskou se zemí turkmenskou, a leží na čisté, veliké hoře a dále v rovině je hrad a je podobný Tovačovu. V tom městě jsme byli dva dny, chleba, vody i rozličného ovoce bylo dost ke koupi.

Pak odtud třetího dne přijeli jsme do Galaty, kde svatý Pavel pobýval a učil víře v Pána Krista. Město to je pěkné a hrazené, zeď okolo něj je dobrá a příkop hluboký, a uprostřed města je hora vysoká a na té hoře je hrad. Okolo hradu je vodní příkop hluboký a do hradu vede jen jedna fortna tak malá, že na koni tam není možné vjet. V Galatě jsme byli tři neděle a čekali jsme na kancléře správce města, který byl s poselstvem u tureckého císaře. I přijel ten kancléř velmi slavně a bohatě, mně nevídaně, maje s sebou tři sta koní pěkně připravených a dvě stě velbloudů, kteří nesli všechny potřebné věci, protože u nich vozy nemají a nemohou míti, když jedou z jedné země do druhé přes veliké hory.

Potom jsme jeli do města Kapadocie a do města Azí. Ráno vstavše, jeli jsme k Damašku. Damašek je město velmi veliké, Turci říkají, že je větší než Konstantinopol. Je to město bohaté na všechny věci i na vodu, neb do něj teče sedmdesát dva potoků. V Damašku chleba, vína, masa i jiných věcí k živnosti je hojně dosti, také ovoce je tam mnoho, že jsem v životě ho neviděl tolik na jednom místě, protože u Damašku je množství sadů přečistých i zahrad, takže se z Damašku mnoho ovoce na všechny strany dováží až do Egypta.

V Damašku jsem byl v čase zimním, o Božím křtění a byl jsem v něm tři neděle. A šel jsem jednoho dne na procházku k tomu místu, kde zarazil blesk svatého Pavla, když tudy jel, aby křesťany hubil. To místo je mezi zahradami a je znát, že tu býval kdysi kostel, i pravili mi křesťané i židé, že jej zbořili pohané, protože pouť bývala k tomu kostelu velmi veliká, a mouřenínové nechtěli, aby se taková čest vzdávala svatému Pavlu.Příště: V Jeruzalémě.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Zázrak na Turzovce

Před deseti lety, 10. srpna 2010, zemřel ve věku 94 let pan Matúš Lašut.

Tady je jeho příběh.

  Narodil se roku 1916 ve Vysoké nad Kysucou. V sedmi letech musel jít poprvé do služby, kde u sedláka pásl krávy. Po vojně se oženil a po válce nastoupil jako hajný u lesní správy. V roce 1958, na svátek Nejsvětější Trojice, se mu změnil život. Při pravidelné obchůzce lesem se zastavil na místě, kterému se říká Živčákova hora. Na borovici zde visel obrázek Panny Marie, který Matúš zdobil květinami a také se u něj pravidelně modlil.

Poklekl i toho 1. června 1958 a modlil se Otčenáš a Zdrávas. Při slově „Maria“ se najednou zablesklo a vedle obrázku se objevila socha Panny Marie. Pohlédla na Matúše a usmála se. Postupně začala krásnět a dosahovat nepopsatelné vznešenosti, její šaty zářily a závoj se třpytil jako posetý diamanty. Ohromeného Matúše vyzvala mlčenlivým gestem k modlitbě růžence a ke konání pokání. Pak se najednou objevil blesk a Matúš ztratil vědomí.

Probral se za tři hodiny a vedle něj ležel bílý růženec. Matúš se ho začal modlit a jako omámený se vydal k domovu. Chvílemi pochyboval, jestli neměl halucinace, ale přesto se rozhodl změnit svůj duchovní život, každý den se modlil růženec, umínil si, že bude často přistupovat ke svatému přijímání, a také se rozhodl smířit se se všemi, kterým ublížil.

Zjevení Panny Marie se opakovalo ještě šestkrát, Bohorodička byla pokaždé o něco blíže k nebi, poslední setkání bylo 14. srpna 1958. V neděli 7. září se Matúš po ranní mši svaté v turzovském kostele vydal znovu na Živčákovu horu. Cestou padal na kolena a nemohl zadržet pláč. Několik dalších věřících ho sledovalo a přiběhlo k němu, jestli nepotřebuje pomoc. Jim prvním řekl o prožitém zjevení Panny Marie. Hned druhý den se na horu vydalo procesí asi tisícovky lidí, kteří zde oslavili svátek Narození Panny Marie.

Ale už 9. září přišla pro Matúše Veřejná bezpečnost. Byl obviněn z pobuřování lidu, krutě vyslýchán a nucen, aby odvolal, co lidem vyprávěl o zjevení Panny Marie. Několikrát byl odvezen na psychiatrickou kliniku, kde byl násilím držen. Jeho rodina byla podrobena domovním prohlídkám. Definitivně byl propuštěn až roku 1961.

Mezitím žilo poutní místo svým životem navzdory všem překážkám. Na místě zjevení lidé budovali oltáříky, přidávali sem sošky, kříže a obrázky. Co nepřátelé církve v noci zničili, odnesli nebo i podpálili, to věřící další den znovu obnovili. Velkou událostí bylo objevení pramene léčivé vody. Juraj Kavalek z Turzovky měl třikrát po sobě sen, ve kterém ho neznámá paní vyzvala, aby se vypravil na místo zjevení a vykopal tam pramen. Juraj se tam vydal i přesto, že věděl že okolí hory je velmi suché. K jeho překvapení skutečně vykopal silný pramen, ke kterému začaly proudit další davy poutníků.

A množila se i uzdravení. Nejznámější je vyléčení pátera Metoděje Kuběny roku 1978, který po záchvatu mrtvice zůstal částečně ochrnutý a téměř slepý. Jedna jeho farnice mu přinesla do nemocnice vodu z Turzovky, když ji páter vypil, zjistil, že ochrnutí zmizelo a zlepšil se mu i zrak.

Až v roce 1989 ustaly boje o poutní místo, které se teď mohlo nerušeně rozvíjet. Roku 1993 byla posvěcena kaplička Panny Marie, Královny pokoje.

V roce 2008 začala nedaleko místa původního zjevení stavba poutního kostela Panny Marie Matky církve, dokončen byl roku 2015. Toho se již Matúš Lašut nedožil, o pět let dříve se vydal na cestu za Bohorodičkou do nebe. Podle svědectví jeho nejbližších i jeho duchovního zůstal vždy skromným a přímým člověkem, který nestál o žádnou senzaci nebo slávu.

V poutnickém kostele se slouží mše svatá každý den, každý čtvrtek je zde adorace. O poutní místo se starají Misionáři Nejsvětějších srdcí Ježíše a Panny Marie, tuto kongregaci založil roku 1833 sv. Gaetano Errico v Neapoli. Hlavní sídlo na Slovensku mají misionáři v Žilině.