ÚVODNÍK – NAPLNĚNÝ ŽIVOT

            Román „Poslední vlak do Istanbulu“ vypráví o dramatickém útěku mnoha Židů z okupované Francie do Turecka v roce 1942. V té době vrcholila hromadná deportace židovských rodin do koncentračních táborů. Kromě Bulharska, které odmítlo své židovské spoluobčany vydat, se Židů zastala (trochu překvapivě) pouze turecká vláda. Vydávala nové turecké pasy lidem, kteří před lety odešli z Turecka právě do Francie, i jejich potomkům. Některým Židům z Libanonu nebo Palestiny dokonce úředníci z velvyslanectví „poturečtili“ jména a „upravili původ“ tak, aby se také dostali do bezpečí, i když nebyli občany Turecka. Vlak, který byl odvážně vypraven z Paříže přímo přes Berlín, šťastně dorazil do Istanbulu a zachránil stovky lidí.

            Na konci románu proběhne krátký rozhovor mezi zachráněnou ženou a úředníkem z velvyslanectví.

„Proč nasazujete vlastní život?“

            „Čemu říkáte život? Stejně všichni nakonec zemřeme. Tak aspoň musíme svůj život naplnit dobrými skutky, aby k něčemu byl.“

            Náš život má být naplněný dobrými skutky. Bůh nám dává určitý čas a čeká, jak s ním naložíme.  Lidé zarmoucení odchodem blízkého člověka se často ptají, proč jejich blízký zemřel tak brzy, proč tak mladý. Možná je to tak, že za svůj život nadělal tolik dobrých skutků, že se jeho život naplnil. Svůj úkol na této zemi splnil, a jestli přeci jenom něco nestihl, měli by to dokončit ti, které tu zatím zanechal.

A tak povzbuzeni příkladem těch, kteří nás předešli do Boží náruče, nejen známých svatých, ale i svých příbuzných a přátel, konejme ze všech sil i my mnoho dobrých skutků, aby se náš život líbil nejen lidem, ale hlavně Bohu. A abyste si nemuseli spolu s Ivánkem z pohádky Mrazík lámat hlavu: „Jaký dobrý skutek mám udělat?“, připomínáme sedm tělesných a sedm duchovních skutků milosrdenství, které mimochodem najdete v každém katechismu:

Sytit hladové, napojit žíznivé, obléci nahé, dát nocleh pocestným, navštěvovat nemocné, navštěvovat vězněné, pohřbívat mrtvé.

Poučovat neznalé, poradit nerozhodným, utěšovat zarmoucené, napomínat hříšníky, odpouštět urážky, snášet trpělivě obtížné osoby, modlit se k Bohu za živé i zemřelé.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Adopce na dálku hledá nové rodiče

            Jistě znáte projekt „Adopce na dálku“, který se snaží podpořit vzdělávání dětí v nejchudších zemích světa. Plzeňská Diecézní charita má na starosti země Jižní Ameriky, konkrétně Peru, Bolívii a Paraguay.

Pro místní děti z chudých rodin (kterých stále přibývá), hledá nyní Charita nové „adoptivní rodiče“, kteří budou ochotní každoročně zasílat svému „dítěti“ finanční příspěvek a umožní mu tak chodit do školy, vyučit se řemeslu nebo dokonce získat vyšší vzdělání. Odměnou je v první řadě radost z dobrého skutku, milé dopisy od adoptivního dítěte a také informace o jeho pokrocích ve škole. Roční adopční částka pro jedno dítě je 7. 000,- Kč. V přepočtu je to tedy necelých 600,- Kč za měsíc. Zaplatit můžete celou částku najednou, nebo si vybrat půlroční nebo čtvrtletní splátky.

Plnohodnotným rodičem se tak může stát i člověk, který vlastní děti nemá nebo mu natolik odrostly, že už ho po materiální stránce nepotřebují.

Chcete se zapojit? Stačí si na stránkách diecézní charity Plzeň (www.dchp.cz) vybrat některé nabízené dítě, vyplnit dotazník a odeslat. Nebo se můžete spojit rovnou s koordinátorkou projektu, paní Jaroslavou Medunovou na tel. čísle 731 433 058, která vám jistě ráda poradí.

Naše Farnost Nýřany má stále v Adopci na dálku dvě děti, na které vybíráme při Tříkrálové sbírce. Jedno z nich, Laura Benítez, nám z Paraguaye poslala dopis, který si můžete přečíst níže. Byl odeslán před Velikonocemi, ale přišel se zpožděním až v červnu.

Dopis od Laury Benítez z Paraguaye ze dne 16. 3. 2021:

Milý kmotře, posílám ti tento dopis, abych ti řekla, že už se blíží Svatý týden. Já jej prožiji doma se svou mámou, tátou a bratříčkem. Budeme jíst chipu (tradiční paraguayský pokrm), polévku a chipa guasu. Posílám ti mnohé díky, tvá kmotřenka Laura Monserrath Benítez Brítez.

UVAŘTE SI S LAUROU BENÍTEZ

Chipa guazú

Chipa je nazývána „chlebem Paraguaye“. V jazyku guaraní znamená „chipa“ jak chléb, tak i koláče. Je to pokrm, bez kterého se neobejde žádná hostina, podává se ke grilovaným a pečeným masům, nebo jen tak se zeleninovým salátem. Je to pokrm velmi vydatný a na přípravu jednoduchý, vznikl pravděpodobně v dobách válek mezi jihoamerickými zeměmi, kdy nebylo k dispozici mnoho ingrediencí, ale bylo nutné všechny rychle a dobře nakrmit. Zkuste si uvařit to samé, co naše adoptivní dcera Laura.

Základem chipy jsou kukuřičná zrna, používají se buď vcelku (namočená předem) nebo rozemletá na jakousi mouku. Dále potřebujete cibuli, dobrý sýr (nejlépe směsici mozarelly a parmazánu), vejce, olej a mléko.

Jak na to?

Potřebujete 8 paliček kukuřice, kterou můžete buď jen namočit nebo rozmixovat (není-li k mání kukuřice čerstvá, dá se použít i zmražená nebo i z plechovky). Pak si připravíte půl šálku slunečnicového oleje, dáte z něj na pánev 3 lžíce a usmažíte na něm 2 malé nakrájené cibule. V mixéru smícháte 4 vejce, půl šálku plnotučného mléka, 500 g (nebo i méně) sýra a usmaženou cibulku. Ochutíte solí a pepřem. Směs by měla být hladká a mírně pěnivá. Pak se přidá kukuřice, a ještě zbytek slunečnicového oleje. Dobře vše promíchejte, nalijte do pekáče a pečte v troubě dozlatova při 200 stupních na 30-40 minut. Můžete jíst teplé i studené.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Co navštívit o prázdninách u nás i v blízkém zahraničÍ

            Při příležitosti 900. výročí založení premonstrátského řádu připravily jednotlivé kláštery po celém světě různé akce na jeho připomenutí či oslavu. Některé z nich představujeme jako inspiraci pro rodinný výlet o prázdninách.

Speciální výstava ve Strahovském klášteře v Praze je věnovaná 900. výročí založení premonstrátského řádu, se zvláštním zřetelem na země Koruny české a Strahovský klášter. Za návštěvu stojí samozřejmě strahovská bazilika, otevřená je i strahovská knihovna a strahovská obrazárna.

            V Želivském klášteře si můžete prohlédnout až do 3. října výstavu dobových kostýmů, občerstvit se v místní restauraci a ochutnat zde pravé želivské klášterní pivo.

            Kromě tradičních prohlídek pro dospělé v klášteře Teplá, se můžete objednat i na zvláštní exkurze pro děti: „Po stopách rytíře Hroznaty“ nebo „Exkurze pro malé dobrodruhy“.

Pouť tradičních věřících ve slovenském klášteře Jasov se koná o víkendu 10. a 11. července 2021.

V klášteře Milevsko se bude konat 15. srpna 2021 koncert skupiny 4TET.

Výstava v bývalém klášteře Windberg v Německu (dnes stará fara) je otevřená až do 8. srpna 2021. Prohlédnout si můžete i románskou baziliku ze 12. století.

SVATÍ PREMONSTRÁTI 

Svatí Adrián a Jakub (svátek 9. července)

            Oba svatí premonstráti z premonstrátské kanonie Middelburg patří mezi 19 kněží – mučedníků, kteří byli v roce 1572 velmi krutým způsobem umučeni pro svou katolickou víru, kterou věrně a neochvějně bránili a vyznávali. Říká se jim taky „svatí mučedníci Gorkumští“, protože v holandském městě Gorkum začala jejich křížová cesta.

            Svatý Adrian Jansen působil horlivě jako farář ve vesnici Munster. I když byl mnohokrát zastrašován místními kalvínisty, nebál se veřejně hájit katolickou víru a bez obav chodil v premonstrátském hábitu.

            Svatý Jakub se v roce 1561 stal premonstrátem, ale později byl sveden na scestí a opustil katolickou církev, dokonce proti ní psal různá pojednání. Nakonec se přeci jen vrátil, byl znovu přijat do církve i řádu a ustanoven pomocným duchovním v Munsteru, pod vedením pátera Adriana.

            Holandsko bylo v té době zmítáno nelítostnou válkou. Princ Vilém Oranžský, známý svým pohrdáním náboženstvím, sestavil v roce 1566 armádu žoldnéřů, kterou nazval Geusové – žebráci. Ti okamžitě začali plenit holandský venkov, útočili na města, rabovali kláštery, bořili jeden kostel za druhým, vše ve jménu šíření kalvínské víry.

Když přišli v roce 1572 k městu Gorkum, slíbil jejich velitel, že město a jeho obyvatele ušetří, pokud se vzdají. Skutečně všem umožnil odchod, ovšem kromě 19 místních kněží a řeholníků, které nechal uvěznit a krutě mučit. Byli vystaveni bičování, bití, pálení ohněm, hladovění, veřejnému posměchu, rouhání, převáženi z místa na místo a ukazováni za poplatek různé lůze jako zvěř. Jejich cesta skončila ve městě Briel.

Ani jeden z kněží nechtěl odpadnout od katolické víry, i když jim za to byla nabízena svoboda. Všichni svorně vytrvali, v noci před popravou se navzájem vyzpovídali. Na začátku července roku 1572 byli pak všichni na náměstí veřejně oběšeni, a ještě po smrti jejich těla zohavena.

Gorkumští katolíci pak podplatili městskou radu v Brielu, aby těla mučedníků nechala pohřbít. Podle legendy se na místě jejich umučení později objevil keř s 19 bílými květy. Již brzy se místo popravy v Brielle stalo poutním místem, kde byly vyslyšeny mnohé prosby o uzdravení. Relikviář s ostatky mučedníků je v současnosti uložen v kostele sv. Mikuláše v Bruselu. V roce 1867 byli všichni mučedníci gorkumští svatořečeni.

ODKAZ SVĚTCŮ

Poutní místo v Brielle

            Brielle je nejznámější katolické poutní místo v diecézi Rotterdam. V 19. století místní katolíci koupili pozemek, na kterém kdysi bylo umučeno devatenáct kněží, a roku 1880 zde postavili dřevěnou kapli. Později byl na nedalekém místě zřízen velký kamenný kostel, vysvěcený 29. června 1932.

Součástí poutního místa je kromě kostela tzv. mučednické pole, a to na místě, kde kdysi stála rašelinná stodola, kde mučedníci přišli o život. Její obrysy jsou označeny betonovým okrajem. Nedaleko je také ciborium (studánka) ve tvaru kopule, které pochází z roku 1917. Dalším pozoruhodným bodem na tomto místě je rybník, na stejném místě, kde býval rybník kláštera. Protože se předpokládalo, že v této vodě byly kosti svatých kdysi očištěny, připisovali dříve lidé vodě léčivou sílu. Kolem poutního místa se konají průvody a pobožnosti křížové cesty, která zde byla zbudována roku 1870. V kostele zasvěceném gorkumským mučedníkům se nachází kaple ukrývající relikviář, bohatě vyřezávanou skříňku s ostatky mučedníků. Relikviář je zdoben rytinou eucharistie a papežského erbu, jako připomínka toho, že mučedníci byli svými katy vyzýváni, aby zavrhli víru v eucharistii a v autoritu papežského úřadu, což všichni odmítli. Před relikviářem hoří 19 svící.

Zprávy a oznámení

            Od 1. července 2021 je P. Robert Jasiulewicz ustanoven administrátorem Farnosti Nýřany. S veškerými záležitostmi (křty, pohřby atd.) se tedy obracejte na něj. Bude i nadále bydlet v Plzni jako člen řeholní komunity paulánů a do Nýřan bude dojíždět. Zastihnete ho na čísle 734 267 688.

            P. Stanislav Uhlíř bude bydlet na faře v Nýřanech jako výpomocný duchovní, sloužit bude v kostele ve všední dny a v neděli se bude jako dosud střídat s P. Robertem.

            V neděli 4. července 2021 v 9. 00 hod. oslavíme v Nýřanech poutní mši svatou ke cti sv. Prokopa. Biskup Tomáš Holub při té příležitosti předá farnost Nýřany do rukou nového administrátora. Po mši svaté zůstaňte ještě v kostele na krátké setkání s biskupem.

            V sobotu 24. července 2021 v 15. 00 hod. bude v kapli sv. Anny v Pňovanech sloužena poutní mše svatá. 

            Ve středu 14. července 2021 je svátek blahoslaveného Hroznaty, patrona plzeňské diecéze.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Toužim

            Kronika děkanství v Toužimi u Karlových Varů je od svého počátku psána německy. Až posledních pár stránek píše místní pan farář česky, to už je po válce, Němci nuceně odcházejí a do jejich domovů se stěhují noví osídlenci…

1946

            Dne 11. září 1946 nastoupil v Toužimi nový administrátor, P. Antonín Nedbal, vysvěcený roku 1937, do té doby farář v Nelahozevsi. Přišel jsem rád, protože na jedné schůzi v Praze byla zdejší farnost označena jako vzorná a křesťanská. Noví osídlenci jsou převážně z jižních Čech (Pacovsko, Pelhřimovsko, Písecko), a tyto kraje jsou jistě zachovalé, jak jsem si myslil. Brzy jsem se však přesvědčil, že jsem se dokonale zmýlil!

Veliký a krásný farní kostel Panny Marie  zeje stále prázdnotou. V září a říjnu 1946 bylo tu ještě hodně obyvatelstva německého, které postupně bylo odsunováno. Němci do kostela chodili hodně, v prvních týdnech se ještě četla epištola i evangelium německy. S jejich odchodem poklesla i návštěva v kostele. Mimořádné odpolední pobožnosti (požehnání, májové, svaté hodiny, křesťanská cvičení) jsou tu naprosto nemožné, a musel jsem pro nezájem od nich upustit.

            První velké zklamání přineslo triduum svatováclavské v září 1946, pečlivě jsme ho s bohoslovcem pražského semináře, Vladimírem Sokolem, který tu vypomáhal, připravovali. Na první večer přišla jen dvě malá děvčátka, takže pobožnost odpadla. Druhý den přišlo na kázání bohoslovcovo 5 lidí, z toho 2 Němky, třetí den 11 lidí. Omezil jsem tedy mše jen na neděle a svátky, ale i tam je to ubohé. Na podzim mi mnozí říkali: „Teď to do kostela nejde, víte, že musíme dělat i v neděli, ale počkejte v zimě to vynahradíme!“ Jenže v zimě je zase zima, a tak se nechodí celý rok.

            Nechci pronášet po 15měsíčním pobytu zde slovo rozhodného odsouzení, ale myslím si pro sebe, že Toužim se nábožensky a mravně dlouho nepovznese, nechci říci, že nikdy. Je ale jisté, že sem přišli lidé s většinou malou inteligencí a bez idealismu. Mnozí jsou z nejnižších vrstev a nechodili do kostela ani doma. Žijí jen, aby vyhověli pudu po jídle a pití, a aby se „veselili“. Nikde jsem neviděl tolik zábav a tancovaček, ale ani tolik opilců, jako v tomto kraji.

            Jinou specialitou tohoto kraje je úžasné zlodějství. Napřed se kradl majetek po Němcích (do rána byla okna vytrhána a vše možné odneseno), nyní kradou i svým lidem. Kradou i děti, například ministranti ze sbírkového pytlíčku. Proto také se tu nechodí ke svátostem, kněz třeba celé měsíce nikoho nezpovídá, kromě pár snoubenců.

            Toužim se považuje hrdě za město se všemi vymoženostmi „kulturními“. Máme tu měšťanskou školu, biograf, hotel s jazzovou hudbou, městský rozhlas, jehož tlampače připomínající obrácené kýble na pomeje chtěli namontovat i na věž kostela. Pak od toho upustili, ale doprovázeli bohoslužby na den svatého Václava 1947 říznými pochody a duchaplnými odrhovačkami. Máme tu také pilné pracovní brigády proslulé zejména nedělní prací atd.

Život kněze je tu nejvýš ponurý a vyčerpávající. Od října dostal jsem po odsunutém dp. Emilu Hahnovi ještě Útvinu, Krásné Údolí, Komárov, Brložec a vzdálený Kozlov.  V neděli mám dvě i tři mše svaté, ale když byla tuhá zima, nedalo se pro závěje a mráz dojít do sousedních vesnic a musel jsem se často z cesty vrátit. Ani autobusy nejezdily. Neděle jsou opravdu perné, jezdí se autobusem, vlakem, někdy mě svezou povozem s koňmi.

Slušní lidé jsou v Krásném Údolí a v Útvině. V těchto farnostech schází totiž ta „pokroková vrstva“, ohrnující nos nade vším náboženským, která v „těch černých“ vidí nepřátele lidstva, kteří „oblbují národ a nikdo o ně nestojí“, jak jsem slyšel v Toužimi.

V Toužimi vůbec je situace stále beznadějná, dosud se nenašel nikdo, kdo by zvonil, není kostelník, zpěváci ani ministranti, je jim to jedno. Ubohé jsou tu i pohřby.

            Protože za těchto poměrů nemohl sám kněz konat obřady Svatého týdne, odjel jsem s povolením nejdůstojnější konsistoře do své bývalé farnosti v Nelahozevsi, kde jsem konal obřady Vzkříšení, a kde měli lidé velkou radost z výpomoci. Ani to s toužimskými nehnulo, na Boží Hod Velikonoční při mši svaté P. Gilberta Bednáře z Otročína bylo jen pár lidí, takže ani kázání nebylo.

            Podobný byl v Toužimi také průvod Božítělový. Nebylo možné ho vykonat pro úplný nezájem „měšťanů“. Prosil jsem několikrát z kazatelny, aby pro průvod vše připravili, ale marně. Když jsem tedy průvod zrušil, přišlo ve středu před slavností na faru několik rozzlobených žen a zajímaly se, bude-li tedy průvod nebo nebude! A odešly velmi rozezlené na faráře, protože on je tím vinen, protože kdyby opravdu chtěl, vše by bylo možné! A vzápětí vylily místní drbny na faráře celý škopek pomluv, jaký je to nestyda, smilník a hříšník, takže moje stará maminka, která se mnou již 9 let pobývá na farách, upřímně si několikrát poplakala nad lidskou zlobou.

Na svátek Božího Těla bylo nakonec v kostele jen 25 lidí, kteří uznali, že bychom se průvodem jejich městem jen zesměšnili. Velmi pěkný byl alespoň průvod v Krásném Údolí.

ROZHOVORY S PROFESOREM KOLÁŘEM

(z knihy rozhovorů Labyrint pohybu)

O stáří a umírání

            Stárnutí se nikdo nevyhne. Musíme respektovat fakt, že náš organismus je uzpůsobený k tomu, aby fungoval pouze po určitou dobu. A také to, že s dlouhověkostí se pojí určité obtíže, které ke stárnutí přirozeně patří, a na které medicína prostě nemá lék. Je špatné, když se domníváme, že každou naši bolest, včetně stáří, může medicína vyřešit.

To, že ve stáří nedokážeme totéž, co kdysi, je zcela logické, a nesmí nás to frustrovat. Někteří lidé se svým mládím ale neustále soutěží a nedokáží pochopit, že to už prostě nejde. Vidím to hlavně u stárnoucích sportovců, když jejich výkony klesají, hledají příčinu všude možně, ale vliv jejich věku jim uniká. Ústup výkonnosti ve sportu i v životě ale musíme umět respektovat.

            Stáří není vhodná doba k tomu, aby se člověk učil novým pohybovým činnostem. Nejhorší je, když se někdo třeba v osmdesáti rozhodne, že se konečně naučí golf, protože na to teď má čas a peníze. Těmto lidem je ale velmi těžké vysvětlit, že ve vysokém věku je nesmysl začínat s novým sportem, který nikdy nedělali. Pak je začnou bolet záda, kyčle a problém je na světě.

Je důležité, aby člověk ve vyšším věku neztratil aktivitu tělesnou, ale také mentální. Nesmí zpohodlnět jeho tělo, ale ani jeho mozek. Je důležité i ve stáří udržet chod života tak, jak byl nastaven v minulosti. Jakmile se dostanete do pasivity, budete na tom zakrátko špatně.

            Lékař nemá prodlužovat život za každou cenu. Často uměle život prodlužujeme, přežíváme to, co bychom už přežít neměli. Bojujeme o život víc, než si to život zaslouží.

O smrti vůbec neuvažujeme, naopak od ní neustále odvracíme pozornost, oddalujeme ji. Není součástí ani našeho myšlení, ani našeho života. Je to něco, k čemu ani nevychováváme své děti. Otázku života a smrti řešíme až těsně před tím, než přijde, tedy tehdy, když už nejsme v dobré kondici. Ale je to právě smrt, která definuje náš vztah k hodnotám. Často žijeme v nereálných představách, kdy smrt přijde, proto myšlenky na ni neustále odsunujeme dozadu. Až příliš lpíme na tom, abychom byli silní, spokojení a pořád mladí. Ale člověk musí umět obětovat svůj život pro druhé, není osamělejšího člověka, než je ten, který má rád jen sám sebe. Oběť má smysl.

ROK SVATÉHO JOSEFA

Karmel svatého Josefa

            Jak již bylo zmíněno, karmelitánský řád vždy horlivě uctíval pěstouna Páně, svatého Josefa, mnoho reformovaných klášterů nese právě jeho jméno, stejně jako vůbec první klášter bosých karmelitek, který v Avile založila svatá Terezie od Ježíše. Také v Čechách máme jeden Karmel svatého Josefa, který si představíme, a to v obci Drasty u Prahy.

            Sestry karmelitánky původně sídlily od roku 1792 v bývalém klášteře barnabitů (který Josef II. pochopitelně zrušil) na Hradčanském náměstí v Praze. Rušné centrum města jim ovšem příliš nevyhovovalo, dům byl pro ně malý a také zahrada chyběla, proto se v roce 2018 rozhodly svůj pražský klášter přenechat bratrům karmelitánům, a koupily si bývalý zemědělský statek vrácený v restituci Vyšehradské kapitule, na pěkném tichém místě v Drastech.

            Zdevastovaný dvůr, který je mimochodem památkově chráněný, bude podle velkorysého projektu rozdělen na horní část určenou pro veřejnost, návštěvníky a hosty kláštera, a dolní část, kde bude zázemí kláštera. Součástí kláštera bude samozřejmě i klauzura sester s kaplí, dům pro hosty, dům pro správce a veřejně přístupná zahrada. Klášter pak obklopí ovocný sad a louky. A pochopitelně klášterní zeď.

            Tak velká přestavba zanedbané zemědělské usedlosti na uzavřený a zároveň otevřený klášter stojí mnoho peněz, úsilí a fyzické práce. Proto mají sestry otevřený nejen účet pro štědré dárce, ale také svůj klášter pro všechny návštěvníky a pomocníky. Svoji prázdninovou návštěvu budovaného kláštera tak můžete spojit s užitečnou fyzickou pomocí. Vždyť kdo se dnes může pochlubit, že se osobně podílel na budování kláštera?

Každou sobotu od 9 hodin se zde konají brigády, jsou to většinou různé pomocné práce v domě i na zahradě, odklízení, sekání, úklidy apod. Je vhodné se předem nahlásit na karmel.svjosef@centrum.cz. Přijet můžete nejen autem, ale i třeba autobusem č. 374 z Prahy – Kobylis. Svačinu mějte s sebou, veškeré nářadí vám karmelitky rády zapůjčí. A budou se za vás horlivě modlit.

MOUDROST VÝCHODNÍ LITERATURY

7. část – GRUZIE

            Podle tradice přinesl první poselství o Kristu do Gruzie apoštol Ondřej. Malé skupinky křesťanů zde proto o tři sta let později našla svatá Nino, nazývaná „apoštolka Gruzie“. Známá je také pod jménem svatá Nina nebo svatá Kristýna.

Narodila se kolem roku 296, pocházela z Kapadokie a byla údajně dcerou místního generála římského vojska. Dostalo se jí výborného vzdělání a křesťanské výchovy.  Na prahu dospělosti se rozhodla, že půjde hlásat evangelium do Gruzie, kde měla být podle legend uchovávána Ježíšova tunika, kterou sem po smrti a vzkříšení Pána Ježíše přinesli z Jeruzaléma gruzínští židé. K této cestě Ninu vybídla ve zjevení sama Panna Maria.

Svatá Nina měla od Boha dar uzdravování, podařilo se jí vyléčit kromě mnoha jiných také malého synka gruzínské královny, a tímto zázrakem přesvědčila i dosud neoblomného gruzínského krále Miriana II., aby přijal křest a roku 337 křesťanství vyhlásil státním náboženstvím. Nina pak horlivě působila na celém území Gruzie až do své smrti v roce 335.

Křesťanství se v zemi nejprve šířilo pomalu, až založení prvních klášterů tento proces urychlilo. Kláštery se podobně jako v Arménii staly důležitými centry duchovního života, vzdělanosti a kultury. Mnoho gruzínských mnichů odcházelo také za hranice země, zejména do Sýrie nebo Palestiny, kde zakládali další kláštery.

Katedrála Svetitskhoveli (Katedrála životodárných sloupů) v bývalém hlavním městě Mccheta. Král Mirian II. postavil na radu svaté Niny první křesťanský kostel nad místem uchovávání vzácné relikvie – Ježíšovy tuniky, kterou podle legendy do Gruzie přinesli dva židé, Eliáš a Longinus. Původní dřevěný kostel byl o sto let později nahrazen kamennou bazilikou, která byla několikrát přestavěna, vymalována a vylepšena, dnešní podobu získala v roce 1029. Po celá staletí je srdcem a nejsvětějším místem gruzínské církve a sídlem patriarchy. V ní se konaly korunovace i pohřby gruzínských králů.

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY

Škapulíř

            16. července slavíme svátek Panny Marie Karmelské. S ním také souvisí další z křesťanských symbolů, a to škapulíř. Původně byl škapulíř běžnou součástí oděvu řeholníků, dlouhý pruh látky, uprostřed s otvorem pro hlavu, kryl přední i zadní část těla až téměř k zemi, a chránil tak nejen tělo od chladu, ale v duchovním slova smyslu byl připomínkou Boží ochrany před vším zlem.

Podle tradice předala první škapulíř blahoslavená Panna Maria generálnímu představenému karmelitánského řádu, svatému Šimonu Stockovi, dne 16. července roku 1251.

Matka Boží jako patronka řádu karmelitánů tímto znamením přislíbila svou zvláštní ochranu a pomoc všem, kdo budou škapulíř s úctou a zbožností nosit.

Škapulíř tedy není amulet, který nás automaticky chrání (občas si můžete takový falešný „škapulíř“ koupit třeba na poutích), je hlavně připomínkou pro svého nositele, aby následoval Ježíše stejně věrně a neochvějně jako jeho Matka Panna Maria.

            Škapulíř v jeho původní podobě (dlouhý pruh látky) nosí řeholníci dodnes. Lidé, kteří se touží duchovně spojit s karmelitánským řádem, i když zůstávají ve svých rodinách, dostávají jako znamení této sounáležitosti zjednodušený škapulíř: dva proužky látky spojené stužkami, na nich je obrázek Panny Marie Karmelské a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Nosí se na ramenou tak, že jeden obrázek spočívá na hrudi a druhý na lopatkách.

            Modlitba při předávání škapulíře:

Přijmi tento škapulíř, jímž se stáváš členem rodiny Karmelu. Nos jej jako znamení mateřské ochrany Panny Marie a svého závazku následovat jí a sloužit jí. Ať ti Matka Boží pomáhá obléci se v Krista. On ať v tobě žije, aby se vzdávala sláva Trojici, a abys v církvi přispíval k dobru bratří a sester. Amen.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Jana Ferdinanda Körninga do Laponska

Druhá část – Laponské zvyky

            Laponsko není lidnaté. Lidé jsou zde hubené drobné postavy, jsou velmi opatrní a bázliví a k válčení nezpůsobilí. Od přírody jsou mírní a stěží je mezi nimi slyšet hádky nebo násilnosti. Všichni, mužové i ženy, chodí v kalhotách, ženy pak mají přes oblek a kalhoty delší pláště a na hlavě jakési červené ozdoby. Opasky nosí ozdobené cínem a na prstech mají mnoho cínových prstenů. Na hlavách nosí všichni čepice a kolem krku ovinují liščí kožešinu.

            Laponské ženy jsou sličného vzhledu, vykračují dosti půvabně ve svém oděvu, zdobeném tu a tam cínovými vlákny, třebaže jsou mravů hrubých a nevzdělaných.

            Když se chystá svatba, ženich shromáždí vážené muže, k nim se přivolá ke stanu nevěsta, a je tázána, zda ženicha zde přítomného chce mít za manžela. Ona na to říká, že ne, odmítá ženicha a propuká v slzy a nářek. Nato ji vyvedou ze stanu, ale po několika hodinách je jí nařízeno znovu přijít, někdy je i násilím vlečena dovnitř, což je důkazem velké cti, a opět je tázána, a ona odpoví jako dříve. Konečně po trojím i čtverém opakování tohoto obřadu nevěsta přeci souhlasí, a tehdy se porazí tučný sob a připraví se svatební hostina. Jestliže k ní mohou mít jako nápoj pálenku nebo kořalku, velice si toho považují. Onu pálenku pijí jak muži, tak ženy tak hojně a hltavě, jako my pivo nebo víno, ale neškodí jim, což mě bylo k největšímu podivu.

            V Laponsku není cizincům nic tak nesnesitelné, jako nedostatek všeho nápoje. Neboť Laponci sami pijí v létě toliko bahnitou vodu, v zimě pak rozpuštěný sníh. Avšak zdálo se mi, že čím více jsem z toho pil, tím větší ve mně žízeň vzrůstala. V létě jsou zde nejvýtečnější ryby v nesmírném počtu, jako lososi a jiné. Ty pak hojně loví, i když s velkou námahou a nebezpečím, neboť pro bažinatá místa je dlouhý a nesnadný přístup k řekám. Proto kladou dvě dřeva po délce vedle sebe na velkou vzdálenost třeba i tisíc kroků, po nich pak jako po lávce pronikají k oněm řekám na lov. A tak i když Laponci postrádají chléb, mají přece, co se týče masa vybranější hody než leckterý kníže.

            Chýše si staví tak, že na tyče zaražené do země nakladou větve a proutí a na ně nahážou sníh, ponechávají uprostřed otvor, kterým jako komínem odchází kouř z ohniště. Uvnitř pak na kožešinách pohodlně leží.                                                                      Příště: Závěr cestopisu.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Když si Bůh hraje

„Budeme si hrát?“ zeptal se mě jednou Bůh.

„Proč ne?“ souhlasil jsem.

„A máš vůbec něco na hraní?“ usmál se na mě Bůh.

Dost divná otázka, uvědomil jsem si. Bůh je přece všemohoucí, může mít všechno, nač si vzpomene. A ode mne chce něco na hraní?

Ale překvapil mě. „Já nemám zrovna nic po ruce, ale zato ty máš!“

Měl jsem totiž po pokoji rozložené různé kostky a špalíky, ze kterých se dá dělat spousta věcí. Stavěl jsem nějaké město a zdálo se, že se to Bohu zalíbilo.

„Krásné město, plné domů, lidí, pěkný kostel i tržiště,“ pochválil mě.

„Ale zdá se mi, jako by ti něco chybělo…“ Projel jsem pohledem celý prostor, ale nic mě nenapadlo. Zdálo se, že všechno bylo na svém místě.

„A co máš tady, jako by na okraji?“ ukázal Bůh na kus nedodělaných hradeb.

„To jsou hradby, byly poničeny při poslední bitvě s nepřáteli,“ vysvětlil jsem. „Ještě jsem je nedokončil“.

„Neměl bys nechávat tak krásné město bez hradeb,“ řekl Bůh.

„Když já už mám jen pár kostek a na celé hradby to rozhodně nebude stačit.“

„Myslíš?“ usmál se tajemně Bůh. „Pojď si třeba zahrát na půjčovnu kostek.“

Pomyslel jsem si, že když budu kostky půjčovat, nezbydou mi pak vůbec žádné. A co, napadlo mě, když mu nedám všechny...

            „Půjčím ti jednu,“ nabídl jsem opatrně Bohu. „A vrátíš?“ Hodil jsem mu jednu kostku.

„Neboj, vrátím,“ usmál se Bůh a v ruce mi najednou od něho přistály dvě.

„Ale použij je na stavbu hradeb,“ vymínil si.

„Páni, to je něco!“ Pomyslel jsem si. Zkusil jsem tedy vzít dvě kostky a půjčil jsem je zase Bohu a On mi jich vrátil pět, a za dalších pět dvacet, až jsem nakonec mohl postavit celé hradby. A zbylo i na věže a praporce.

            S každou takovou kostkou, jakkoli velkou, je to podobné jako s našimi modlitbami. Žádná, ani ta nejkratší, není nikdy zbytečná. Tak mi to tenkrát řekl Bůh. A já mu uvěřil. Každou modlitbu Bůh proměňuje v “kostičku”, ze které staví hradby proti zlu, proti Božímu nepříteli, který chce vniknout do města našeho života. Je však na nás, jak velké ty hradby budou, kolik mu dáme materiálu. Kde ho vydolovat, nalámat, to přece víme sami dobře. A nezapomeňme: Bůh s námi do této hry opravdu počítá.                                                                                          P. Petr Mecl