ÚVODNÍK - VELIKONOČNÍ PARTE

  Parte je dnes nejvíce vnímáno jako oznámení o úmrtí. Dříve bylo samozřejmě i oznámením datumu pohřbu a tím jakousi pozvánkou na něj. Pohřby dnes nejsou už moc v módě, ale většina pozůstalých pro nebožtíka vykoná aspoň to, že vyvěsí parte, když už tedy žádný pohřeb nechtějí.

  Některá parte jsou až moc stručná, jiná připomínají životopis odeslaný na úřad práce. Z některých se člověk nedozví ani to, odkud zemřelý vlastně byl, z jiných se dozví, kde všude pracoval, kolik vyznamenání dostal, co všechno záslužného pro své bližní vykonal apod. Parte má být jakousi stručnou a výstižnou vizitkou zemřelého, často je spíš vizitkou pozůstalých příbuzných.

  V Bulharsku se můžete setkat se zvykem vylepovat oznámení o úmrtí s nezbytnou fotografií na všechna možná místa, kde visí po dobu 40 dnů. A pak se znovu každoročně v den výročí úmrtí stejným způsobem oznamuje, kolik let uplynulo od chvíle, kdy už dotyčný není mezi námi. Aby na něj příbuzní, sousedé a přátelé tak brzy nezapomněli, a aby se za něj také pomodlili. Plochy určení k vylepování oznámení (a všechny ostatní vhodné i nevhodné plochy) jsou těchto oznámení a připomenutí neustále plné.

Když na kříži pněl Spasitel, nad hlavou měl stručný nápis „Ježíš Nazaretský, Král židovský“. Tabulku s nápisem nechal nad Ježíšovu hlavu pověsit Pontius Pilát, aby všichni diváci věděli, kdo před jejich zraky na kříži umírá. Možná tak nevědomky vytvořil jakési první parte, parte Božího Syna. Bylo stručné a zároveň výstižné, řeklo totiž vše podstatné.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Část třetí – Premonstráti přichází do naší země

  Dvacet dva let po založení svého řádu přichází premonstráti také do našich zemí.  Kláštery byly původně zakládány jako „dvojité“, tedy jeden klášter, kde žili řeholníci i řeholnice spolu a zároveň odděleně. Ale tato praxe byla záhy opuštěna a donátoři obvykle nadále zakládali zvlášť klášter mužský a nedaleko od něj klášter ženský.

Jako první byl roku 1143 založen klášter v Praze na Strahově. Zasloužil se o to olomoucký biskup Jindřich Zdík, na pokyn krále Vladislava II. a jeho manželky Gertrudy. Na Strahov přišli bratři z kláštera ve Steinfeldu, zároveň byl také založen ženský klášter premonstrátek v Doksanech. Do něj přišly sestry z kláštera v Dünnwaldu v Porýní.   

Biskup Zdík si premonstrátský řád zvlášť oblíbil a viděl v něm záruku duchovního pozvednutí českého národa. Naproti tomu projevoval nedůvěru vůči dosud jedinému řádu v Čechách – benediktinům, které z několika jejich klášterů vypudil, aby klášter následně předal premonstrátům.

V roce 1143 museli benediktini opustit svůj klášter Hradisko u Olomouce a místo nich sem byli uvedeni premonstráti. V roce 1145 nahradili premonstráti benediktiny také v klášteře v Litomyšli.

I klášter v Želivi byl původně benediktinský, v roce 1149 se zde usadili premonstráti. Zároveň vznikl jeho ženský protějšek v Louňovicích pod Blaníkem v tehdy úplně pusté krajině. Díky tomuto ženskému klášteru bylo okolí postupně osídlováno a vzniklo mnoho vesnic. Klášter v Louňovicích úplně zanikl roku 1420 po vypálení husity. Dochoval se jen klášterní kostel.

Sestry z Louňovic zakládaly roku 1183 klášter Rosa coeli u Brna (ruiny kláštera na obrázku) Ten zanikl v roce 1527 poté, co jeho probošt přestoupil k luteránství a oženil se s jednou z jeptišek. Klášter pak rychle upadal majetkově i mravně, a nakonec byl zrušen.

Nejstarší klášter na jihu Čech byl založen roku 1184 v Milevsku.

  Ještě ve 12. století byl založen klášter v Teplé (1193) a o něco později ženský klášter v Chotěšově roku 1202 (přišly sem sestry z Doksan).

  Klášter v Nové Říši byl založen roku 1210 sice jako ženský, ale v roce 1597, kdy ženská komunita vymřela, byl přeměněn na mužský, obsadili ho řeholníci z kláštera Zábrdovice v Brně (založen roku 1209).

  Příště: Poslání premonstrátů a premonstrátek.

SVATÍ PREMONSTRÁTI

Blahoslavená Gertruda (svátek 13. srpna)

Narodila se v roce 1227 jako nejmladší dítě svaté Alžběty Uherské a uherského krále Ludvíka IV. Ještě před narozením ji rodiče zaslíbili Bohu, proto ji již po jednom roce života matka svěřila sestrám premonstrátkám v klášteře v Altenbergu.

Když byly Gertrudě čtyři roky, její matka Alžběta zemřela, o čtyři roky později se pak Gertruda účastnila svatořečení své matky.

Když dosáhla požadovaného věku, přijala hábit premonstrátek a složila v klášteře sliby. Protože vynikala talentem a ctnostmi, byla již ve 21 letech zvolena třetí představenou kláštera a zůstala jí následujících 49 let.

Jako své heslo si zvolila: „Čím větší chceš být před Bohem, tím buď pokornější!“

Zprávy o Gertrudině svatosti přivedly do kláštera mnoho šlechtických žen a dívek. Jako abatyše byla Gertruda velmi činná, ze svého dědictví nechala postavit nový klášterní kostel, nemocnici a hostinský dům.

Horlivě vykonávala nejnižší služebné práce, starala se o nemocné, konala přísná pokání, zejména v době postní.

Měla také dar proroctví a dar ke smiřování nepřátel. Když byl zaveden svátek Božího Těla, patřila Gertruda mezi nejhorlivější podporovatele tohoto nového svátku a v jejím klášteře byl každoročně slaven s největší úctou a vážností.

Gertruda zemřela ve svém klášteře roku 1297.  Za blahoslavenou byla prohlášena roku 1311.

ODKAZ SVĚTCŮ

Klášterní kostel v Altenbergu

Klášter v Altenbergu byl založen roku 1170. Na prosbu místního kněze poslal opat z kláštera Rommersdorf 12 premonstrátských mnišek do Altenbergu, aby kolem malé kaple svatého Mikuláše založily klášter.

První abatyší byla sestra Ladomia, po ní se se vedení kláštera ujala Christina von Biel, jako třetí abatyše kláštera byla v mladém věku zvolena blahoslavená Gertruda. Stála pak v jeho čele celých 49 let až do své smrti. Celé své dědictví po královských rodičích vložila do výstavby nového klášterního kostela, nové nemocnice a dalších klášterních budov.

Nový klášterní kostel zasvěcený svatému Michaeli, svatému Mikuláši a Panně Marii byl dokončen roku 1270.

Klášterní život se nezastavil ani době reformace, kostel a klášter se staly útočištěm katolíků v této oblasti. V době barokní byly pořízeny i nové varhany a boční oltáře.

Konec požehnaného působení kláštera nastal v roce 1803 při nařízené sekularizaci církevního majetku. Altenberg se dostal do majetku místních knížat ze Solmsu, kostel byl přeměněn na evangelickou modlitebnu, v klášterních budovách byl zřízen dětský domov, který fungoval až do zničujícího požáru roku 1952. O několik let později byl klášter zrekonstruován a předán evangelické společnosti Königsberg Diakonie, která zde zahájila svou charitativní činnost. Zaměřuje se hlavně na péči o seniory.  

V gotickém kostele Panny Marie a archanděla Michaela se sice už dávno neslouží katolické bohoslužby a nezní zde chórové modlitby sester premonstrátek, přesto toto místo uchvacuje mnohé svou krásou a duchovností.

Možná právě proto se v roce 2018 dokonce objevila snaha obnovit v Altenbergu klášterní život. Několik mužů – evangelíků vytvořilo „komunitu bratří“, kteří zde chtějí žít společně v celibátu a chudobě.

Dědictví svaté Alžběty Durynské a její dcery, blahoslavené Gertrudy tak zůstává, i když v jiné podobě, stále živé.

Zprávy a oznámení

  Stále platí, že v kostele mohou být slouženy bohoslužby za účasti věřících do naplnění kapacity 10 % kostela. Tedy v každé lavici maximálně jeden (neplatí pro rodiny). Bude to tak s největší pravděpodobností i o Velikonocích. Dodržujte proto, prosíme, rozestupy a noste odpovídající respirátory!

V pátek 19. března 2021 oslavíme Slavnost svatého Josefa v kostele v Nýřanech večerní mší svatou.

  Ve čtvrtek 25. března 2021 bude Slavnost Zvěstování Páně. Latinská ranní mše svatá začíná v 7. 45 hod.

  V neděli 28. března 2021 začíná Svatý týden. Na Květnou neděli budeme světit ratolesti.

  Tradiční Postní kající bohoslužba bude sloužena, pokud nám to situace dovolí. Podrobnosti budou včas zveřejněny.

  Změna času ze soboty 27. 3. na neděli 28. 3. 2021!

Velikonoční obřady se budou konat:

Zelený čtvrtek                         18. 00  Nýřany

Velký pátek                             18. 00  Nýřany

Bílá sobota                              18. 00  Nýřany

Boží Hod velikonoční             9. 00    Nýřany, 11. 00  Heřmanova Huť

Pondělí velikonoční                15. 00       Jezná

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Pačejov

Od roku 1803 byla obec Pačejov přifařena k nedalekému Malému Boru, což působilo mnoho potíží místním farářům, a ani věřící v Pačejově nebyli spokojeni. Proto od roku 1834 usilovali o zřízení své samostatné farnosti. Cesta přes úřady byla trnitá, žádost byla několikrát zamítnuta, roku 1843 byl konečně v Pačejově ustanoven administrátor a až v roce 1857 byla nová farnost definitivně potvrzena.

1834

  Svědomitě uvážil pan farář všechny ty věci, totiž velkou vzdálenost osadníků od chrámu Páně v Malém Boru, neschůdnost vršité, kamenité a mokré cesty, v zimě plné závějí, že ani nemohli na služby Boží do Malého Boru choditi, a když volali k zaopatření svých nemocných kněze, šel ten kolikrát v nebezpečí života dvě i tři hodiny tam a zase se trmácel po pás ve sněhu zpět, z téže příčiny také novorozeňátka několik dní bez křtu zůstávala. Lid tamní bez blahodárného působení pravidelného vyučování náboženského a bez konání častějších pobožností pustnul ve víře i v dobrých mravech.

  A proto farář vše uváživ rozhodl se vynaložiti veškerou sílu, aby nové zřízení Pačívské farnosti znovu k životu přivedeno bylo, a všechny výše vypsané důvody v žádosti na příslušné úřady uvedl. Nezapomněl ovšem říci osadníkům, že to bude dlouho trvati, nežli jejich žádosti všemi úřady projdou.

Od krajského c. k. úřadu jsme však nejprve odmrštěni byli, že prý mezi Pačívem a Malým Borem není cesty neschůdné, že vzdálenost mezi Pačívem a Maloborským chrámem pouhá čtvrthodina, možná půlhodina chůze jest, že v Pačívě, Velešici a Tejnovici počet duší jest malicherný, a že občané těchto vesnic dobrodiní velikého již požívají, když v Pačívském chrámě třikrát do roka (!) služby Boží mají. Zklamání bylo veliké.

1843

  Důstojný pan vikář maloborský, P. Maxmilián Jiříček, do Pačíva se odebral, aby vše prohlédl, zda připraveno jest, jak má být. Shledal, že byt pro nového faráře slušný, zdravý a nenepohodlný připravený jest. Že chrám Páně nejpotřebnější věci ku službám Božím má, že služebnictvo chrámové, totiž kantor, kostelník a ministrant ustanoveno jest, a všechny knihy farské v pořádek uvedeny. Navrhl tedy za administrátora pačívského svého kaplana, P. Josefa Rudu, v osadě oblíbeného, váženého a milovaného, takže byla naděje, že dokáže v osadě, pobouřené dlouhým protahováním, mysli ukonejšiti, a na dobrou kázeň i křesťanský pořádek působiti. 

  Po obdržení schválení veledůstojné konzistoře pan vikář všechny přípravy k tomu činil, aby kaplana svého, P. Rudu, coby administrátora do Pačíva uvedl. Stalo se tak 7. března 1843. Když pak kočár s panem vikářem a novým administrátorem do osady dojel, sotva jedno oko bylo suché a pohnutí lidí takové, že více pláče a vzlykání, nežli radostného pokřiku slyšeti bylo. Všichni bez rozdílu dávali najevo, jak je tento den pro ně památný, důležitý a radostný.

Jsou doby v životě lidském, kdy by se zdálo, že svaté náboženství a duchovní pastýř u obecného lidu za nic se pokládá. Ale jsou také doby, kdy se ukazuje, že v lidu našem českém svaté náboženství a posvátní sluhové jeho vysoko se cení a ve vážnosti jsou. A takové doby jsou zvláště úmrtí a nové nastupování duchovních správců. Byl-li farář jen poněkud tím, čím býti měl, vizte na pohřbu jeho, jak osadníci vřelé slzy cedí, měli ho za duchovního otce a za učitele víry božské. A přijde-li nový farář na osadu, všichni k němu s důvěrou hledí, jako by přesvědčeni byli, že věčný pastýř Ježíš poslal jim pravého zástupce svého.

V obecném radostném nadšení, v pláči a zpěvu hnul se všechen zástup k chrámu Páně, kde důstojný pan vikář v krátké ale jadrné řeči nového administrátora představil a udělil jim požehnání. Uvedl pak pana administrátora v najatý byt, kdežby prozatím přebýval, dokud by vlastní obydlí vystaveno neměl. Teprve nastávající noc rozveselený a radostí naplněný lid přiměla k návratu v příbytky jejich, kde si staří i mladí do noci vypravovali, co kdo na vlastní oči viděl.

Administrátor měl úlohu nesnadnou ve farnosti nově zřízené, neboť osada co do mravů a křesťanského řádu nebyla v nejlepším stavu. Mimo to pak chrám Páně měl nedostatek ve všem, čeho k vykonání služeb Božích a svatých obřadů jest zapotřebí. Nejprve obrátil oči ku zřízení Božího hrobu, k čemuž nastávající Svatý týden velel. Osadníci ochotně snášeli prkna a jiné potřebné věci k tomu dílu, takže Boží hrob včas byl zhotoven k nemalé radosti osadníků, kteří poprvé po předlouhé přestávce mohli ctíti doma Umučeného Spasitele, kdežto dříve museli vždy s nemalými nesnázemi do Malého Boru ku této pobožnosti chodívati.

ROZHOVORY S PROFESOREM KOLÁŘEM

(z knihy rozhovorů Labyrint pohybu)

  Během života trpí bolestí zad až 80 % lidí. Nejvýznamnější příčinou bývá způsob života, nedostatek pohybu nebo naopak hodně pohybu v nešikovném provedení. Velkým problémem je i nárůst obezity.

V dřívějších dobách, kdy člověk umíral na běžné zlomeniny a na dnes běžná infekční onemocnění, se bolestmi zad nikdo nezabýval a medicína už vůbec ne. Teď nás v zádech trochu píchne, a už běžíme k lékaři, kde nám udělají mnoho vyšetření. Tím bolesti zad nezlehčuji, jen chci říci, že v mnoha případech děláme z komára velblouda. Jsme totiž mnohem méně otužilí tělesně i psychicky, a tím se mění i náš vztah k bolesti. Je pro nás jednodušší vzít si lék nebo nechat píchnout injekci než se k bolesti aktivně postavit. Běžným bolestem ale nesmíme podléhat.

  Lékař se musí naučit dobře číst všechny složky bolesti, hlavně odlišit bolest objektivní od bolesti afektivní, aby se nestávalo to, co na klinice běžně vidíme: leží zde lidé po deseti, patnácti operacích zad, měli jsme tu dokonce rekordmana po dvaadvaceti operacích páteře! A ti lidé mají bolesti zad pořád, protože se u nich operovala bolest psychosociální, nehledala se pravá příčina.

  Když ráno vstanu a zjistím, že mě bolí koleno, ale chodit můžu, počkám, jestli to do měsíce nepřestane, a když ne, teprve začnu uvažovat, co s tím. Hlavně ale musím v té době změnit svůj režim, pokusím se přes den méně chodit, na noc si koleno do něčeho zabalím, omezím oblíbený tenis… Většinou se stane to, že za tři týdny budu zase v pořádku. A takhle to chodí i s ploténkami a bolestmi zad.

  Lázně mají stále svůj smysl. Už jen tím, že si člověk programově odpočine, vyspí se, pravidelně jí, využívá přírodních prostředků, které lázně nabízejí. Tím samozřejmě dojde k regeneraci, kterou potřebují hlavně manuálně pracující lidé nebo lidé s těžkou stresovou zátěží.

Moderní lázně by ovšem podle mě měly vést pacienty k aktivnějšímu náhledu na jejich onemocnění. Měly by pracovat s jejich psychikou, přepracovat jejich špatné hybné stereotypy, ovlivnit stravování, zlepšit tělesnou zdatnost, naučit změnit životní styl. To vše vyžaduje čas, pravá cesta ke zlepšení zdravotního stavu vede přes dlouhodobý výcvik pacienta.

ROK SVATÉHO JOSEFA

Úcta svaté Terezie ke svatému Josefovi

„Já si zvolila za svého přímluvce a patrona svatého Josefa a svěřila jsem se mu s nadšením. Tento můj otec a ochránce mi pomohl v nesnázích, do kterých jsem se dostala.

Nevzpomínám si, že bych ho někdy prosila o nějakou milost, aniž bych ji hned nedostala. Sama jsem mnohokrát zakusila, jak veliká je přízeň svatého Josefa, a proto bych chtěla, aby se o tom všichni přesvědčili, a byli jeho ctiteli. On totiž nesmírně pomáhá tomu, kdo se mu svěřuje.

Kdo nemá učitele, který by ho naučil, jak se má modlit, zvol si za vůdce tohoto slavného světce a nezmýlí se.“

  Svatý Josef byl samozřejmě uctíván už od počátku církve. Nicméně byla to právě svatá Terezie od Ježíše, reformátorka karmelitánského řádu, která úctu k Pěstounovi Páně nadšeně a důsledně šířila. První klášter karmelitánek podle přísné řehole ve městě Ávila nesl právě jméno sv. Josefa a také další její kláštery byly zasvěcovány svatému Josefovi.

Podle přání svaté Terezie musel každém klášteře karmelitánů a karmelitánek viset na čestném místě obraz svatého Josefa. Když se Matka Terezie ujala vedení nereformovaného kláštera v Avile, část ze dvou set sester ostře protestovala, aby zabránila konfliktu, postavila Terezie v refektáři na místo převorky sochu Panny Marie a na místo podpřevorky sochu svatého Josefa. Dala tím všem sestrám jasně najevo, kdo bude jejich klášter vést. Také svátek svatého Josefa byl u karmelitánů slaven s největší slávou, radostí a úctou.

POSTNÍ MODLITBA KE SVATÉMU JOSEFOVI:

Ó blažený a věrný pěstoune našeho Pána Ježíše Krista,

Vypros nám, prosíme, živou víru, nezlomnou důvěru

a poslušnou lásku k Bohu.

Vypros nám, prosíme, milost upřímné kajícnosti,

svaté zpovědi a dokonalého polepšení.

Přispěj nám na pomoc v každé potřebě,

ale nade vše v hodině smrti.

Potom rač naše duše zavést k Vykupiteli. Amen.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Vyprávění o bláznech a zlodějích

  Jeden blázen prohlásil: „Rád bych se najedl sladkostí a hnoje.“ Lidé to uslyšeli a řekli: „Přineseme mu oboje a uvidíme, jak bude jíst.“ Když mu to přinesli, začal jíst sladkosti, ale hnůj nechal, a řekl: „Mám podezření, že v tom hnoji je jed. Jestli chcete, abych ho bez váhání snědl, ochutnejte z něj kousek také vy, a já pak sním zbytek!“

  Jeden muž řekl bláznu: „Vezmi si tyhle čtyři stříbrné, jdi a sekej místo mne trávu v královské zahradě.“ Blázen odpověděl: „Dvě věci najednou nedokážu. Jak mohu brát a ještě sekat? Budu tedy jenom brát peníze a ty budeš sekat, aby pro tebe i pro mě byla práce lehká.“

  Do jednoho domu se vloupal zloděj, ale nenašel tam nic než pero a inkoust. I vzal pero a napsal na zeď: „Je mi vás líto, že jste tak chudí a leniví!“

  K jednomu člověku přišli zloději a vzali mu všechno, co měl v domě, a nenechali mu nic než jednu rohož. Když pak zloději odcházeli, vzal okradený tu rohož a šel za nimi. Řekli mu zloději: „Proč jdeš s námi?“ A on odpověděl: „Abych si prohlédl dům, do kterého se stěhujeme. Bůh přeci zařídil, abyste mi můj majetek zadarmo odstěhovali.“

  Jednomu knězi ukradli zlatý evangeliář. I postavil se v kostele a káral ten skutek a proklínal toho, kdo knihu ukradl. Všichni lidé v kostele plakali a proklínali spolu s ním toho zloděje. Když kněz viděl, že všichni pláčou, řekl jim: „Vy všichni, obyvatelé vesnice, muži, ženy i děti teď pláčete. Ale kdo tedy ten evangeliář ukradl, jestliže je váš pláč upřímný?“

  Do jednoho domu se v noci vloupali zloději, pídili se po    věcech, ale nic nenašli. Majitel se vzbudil a řekl jim: „Vážení       pánové, to, co vy hledáte v tomto domě v noci, jsem já už mnohokrát hledal ve dne, a také jsem nic nenašel.“

(Řehoř Barhebraeus: Kratochvilná vyprávění, 13. století)

MOUDROST VÝCHODNÍ LITERATURY

3. část – Egypt  - Mniši jako základ koptské církve

  Církev se do Egypta rozšířila už na konci 1. století zásluhou apoštola svatého Marka. Specifikem církve v Egyptě byl mohutný rozvoj poustevnického a mnišského života zejména od 3. století. Dá se dokonce říci, že koptská církev v Egyptě vyrůstá z mnišských kořenů. Převážná většina biskupů a patriarchů byla vybírána z řad poustevníků a mnichů. Nikde jinde v církvi nebyl mnišský život v takové vážnosti jako právě v Egyptě.

První známý poustevník byl svatý Pavel Thébský. Ve 3. století se odebral na poušť, na které strávil o samotě devadesát let. Jeho slavným následovníkem byl svatý Antonín, se kterým se ještě na konci života setkal.

Společný život v klášterech začal až kolem roku 318, když svatý Pachomius založil první mužský klášter, ve kterém shromáždil poustevníky žijící do té doby o samotě. Zároveň založil i první ženský klášter, jehož vedení svěřil své sestře Marii.   

Reformátor klášterního života, svatý Šenúda, nastartoval nebývalý rozvoj mnišství v egyptské církvi. Jeho Bílý klášter v Atripe se stal vzorem pro další koptské kláštery. Ty pak vydávaly mnoho svatých biskupů i mnoho plodných autorů, kteří v největším rozkvětu koptské církve až do 7. století žili, bojovali i umírali pro svou církev.

Těžké časy nastaly pro církev v Egyptě nástupem arabské nadvlády. Mnoho klášterů zaniklo hned, další postupně upadaly. Klášter v Atripe byl zničen roku 1441. Až v roce 1997 se sem mnišský život vrátil, když alexandrijský patriarcha Šenuda III. požehnal novodobému klášteru, který vznikl v blízkosti ruin starobylého Bílého kláštera v Atripe.

Svatý Šenuda (348 – 466)

Z fresky ze 7. století na nás pohlíží nejslavnější z egyptských mnichů a reformátor mnišského života, svatý Šenúda. Po otcově smrti vstoupil roku 350 do Bílého kláštera v Atripe, který vedl jeho strýc, svatý Pigol. Po jeho smrti roku 385 se zde stal opatem.

Už svatý Pachomius dal sice mnichům určité pokyny pro život v klášteře, kde se čas měl pravidelně dělit mezi fyzickou práci a modlitbu, ale svatý Šenuda viděl v tomto systému nedostatky, a tak zahájil rozsáhlou reformu svého kláštera.  Zavedl velmi přísná, do té doby nevídaná, pravidla klášterního života, v mužské i ženské části kláštera. Každý mnich musel při vstupu složit (a podepsat) posvátný slib absolutní poslušnosti. Jeho porušení se trestalo vyhnáním z kláštera. Každodenní život mnicha či jeptišky byl do detailu určován podrobnými pravidly – co a kdy jíst, jak se oblékat, jak chodit a mluvit, o čem rozjímat, kdy se modlit a kdy pracovat atd. Všichni se řídili denním rozvrhem, který signalizoval zvuk dřevěných zvonů. Poprvé za úsvitu a pak v 6 a v 9 ráno se všichni sešli k modlitbě a následné práci. V poledne byl společný oběd. Odpoledne ve 3 a v 6 večer byla opět společná modlitba a práce. Muži většinou vyráběli košíky, rohože nebo knihy, ženy tkaly a vyráběly plátna. Přebytky výrobků byly prodávány.

Jídlo bylo velmi prosté, přísně vegetariánské, bez ryb a mléka, ve středu a v pátek byl po celý rok půst. Klášter byl v podstatě soběstačný, kromě kostela a budov s celami v něm byla i pekárna, kuchyně, dílny, knihovna, škola i ošetřovna pro nemocné. Za zdmi kláštera byla pole, zeleninové zahrady a ovocné sady se zavlažovacím systémem. Dvakrát týdně byla sloužena mše svatá. Všichni obyvatelé kláštera bez výjimky se museli naučit číst a psát, aby mohli v místní knihovně studovat, sám nesmírně vzdělaný vůdce kláštera dbal na dobré vzdělání svých oveček. Šenúda nemilosrdně potíral slovem i skutkem staré egyptské náboženství, bořil pohanské chrámy a z jejich kamenů nechal stavět křesťanské kostely. Neúnavně psal proti pohanství, jsou mu přičítány tisíce spisů. Jeho klášter byl otevřen každému návštěvníkovi, přicházely zástupy s prosbou o pomoc nebo radu a nikdo neodešel s prázdnou. V době nájezdů pouštních kmenů našlo prý v klášteře útočiště 20 000 lidí. Příklad svatého Šenudy, ohnivého kazatele, přísného asketického mnicha a zároveň laskavého duchovního vůdce, přivedl do kláštera tisíce mužů a žen. Když Šenuda klášter přebíral, žilo v něm 30 starých mnichů. Po 80 letech přísného vedení byl domovem 2000 mnichů a 2000 jeptišek.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Španělská cesta Ambrože Poděbradského

Cesta z Bayonne do Burgosu

  Bayonne je město střední velikosti, dost pohodlné a pěkné a leží blízko oceánu. Vzal nás pod ochranu otec kvadrián místního kláštera, a tak jsme v jeho klášteře ležícím na mořském břehu strávili celé velikonoční svátky. Hostili nás nejlepšími jídly a nejlepším vínem a všichni se k nám chovali s velikou úctou. Třebaže je toto město prostřední velikosti, přesto má kromě našeho kláštera padesát světských kněží, kteří zde žijí ve velké úctě. Je třeba si uvědomit, kolik světských kněží je v oněch končinách. I ta nejmenší vesnice jich má dvanáct, ne jako u nás, kde má jeden farář dvanáct vesnic.

  V onom klášteře žije také bratr laik Petr, který se před dvaceti lety sám ukřižoval, s výjimkou pravé ruky, pomocí které přibil na kříž velmi dlouhými hřeby obě své nohy a levou ruku, pravou ruku ovšem přibít nemohl, protože neměl třetí ruku. Jak tam tak visí, seběhnou se bratři, diví se, protože něco takového neviděli, ani o něčem takovém neslyšeli, chtějí ho sejmout z kříže a vytáhnout hřeby, ale nemohou, protože je velmi pevně zarazil, proto pošlou pro kováře, aby přišel do kláštera a vzal si s sebou kleště. Kovář přijde a s velkou námahou hřeby z jeho nohou a levé ruky vytáhne. Tento bratr ještě žije, ale následkem svého nerozumného ukřižování kulhá a je skoro šílený.

  Z kláštera jsme odešli osmého dubna a zamířili bez prodlení přes Pyreneje, nebetyčně vysoké, a v dešti jsme došli do San Sebastianu. Město je to krásné a nedobytné, ze tří stran chráněno oceánem, ze čtvrté strany jsou znamenité hradby. Požádali jsme o odpočinek a občerstvení v klášteře observantů a zůstali jsme tam pět dní, protože stále pršelo a byl i dost velký mráz, takže padal ve velkém množství led a létal mi až do cely.

  Odešli jsme odtud 14. dubna v silném dešti a putovali po tvrdé silnici dlážděné kameny. Kdyby nohy mohly mluvit, řekly by, jaké bolesti vytrpěly a kolik bolesti snesly na osmnáct mil dlouhé dlážděné silnici do Vitorie. Za vesnicí Salinas jsme museli vystoupit na vysokou horu, snášeli jsme při tom velkou zimu ze sněhu, kterého ležely všude spousty. Nakonec jsme po útrapách a námaze, zpocení a vymrzlí, unavení a vysílení prošli celou tu drsnou cestu a došli do Vitorie. Tam jsme si odpočinuli ve velkém a krásném klášteře observantů.

  Když jsme vyšli z vesnice Pancorbo, zakusili jsme znovu velkou zimu a současně bláto. Když už jsme byli blízko města Briviesky, strhla se nenadále velká bouře se silným krupobitím, které nám nadělalo velké modřiny na tvářích a na nohou. Byli bychom si rádi sedli na zem, ale spousta bláta nám to nedovolila, a tak jsme jako vyjevení zůstali stát, zvedali jsme oči k nebi a vzdychali jsme: „Pane Bože, nevíme, co s námi bude, snad už tady na cestě zůstaneme!“ Ale vichřice zakrátko ustala, a my jsme za dvě hodiny dorazili do kláštera. Otec provinciál nás společně s ostatními bratry velmi litoval, pln údivu nad naším žalostným putováním, zdrželi jsme se tam čtyři dny, aby se nám poraněné a prochladlé nohy aspoň trochu zahojily. 

              Dvacátého sedmého dubna jsme Briviesku opustili a šli jsme dalších šest mil, abychom mohli zůstat přes noc v klášteře svatého Štěpána de Solmos, který jsme hledali hezky dlouho. Bloudili jsme sem a tam mezi převysokými horami a nemohli jsme ho nalézt. Už jsme z toho byli zoufalí, znenadání se také rozpoutala převeliká bouře s hromy a kroupy, takže jsme si museli sednout na zem a zůstat tak sedět, dokud krupobití nepřestalo. Už se blížila noc, když jsme v onom údolí v dálce zahlédli velké stromy, a skutečně, tam jsme konečně nalezli ten klášter! K smrti unavení, utrmácení se slzami v očích jsme do toho kláštera vstoupili. Otec kvadrián, člověk dobrého a svatého života, nepřipustil ve svém klášteře žádnou sklíčenost. Všechny nás v té pustině hostil s velkou láskou, všechno opatřoval v dostatečném množství a všem nechal na vůli, ať tam zůstanou, jak dlouho budou chtít, třebaže stále přicházeli další a další poutníci, kteří jako my šli do Valladolidu, ba čím víc jich přicházelo, tím větší radost měl a obstarával všechno jídlo a pití.

  Tento klášter leží na překrásném místě, má nádhernou zahradu s rozmanitými stromy a utěšené prameny vod. Proto se kvůli této půvabnosti a tomuto osvěžení někteří otcové františkáni odtamtud nehýbali a zůstávali tam týden i déle. My jsme si nepočínali jinak a odešli jsme odtamtud až čtvrtý den do města Burgosu vzdáleného jen jednu míli. Nechali jsme tam otce Poláky, kteří se odtamtud nechtěli tak rychle zvednout a jít s námi. Ještě téhož dne jsme došli do města Burgosu, tam jsme zůstali až do šestého května.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Perla moudrosti

  Jednou sultán vytáhl ze své pokladnice svou nejcennější perlu. Když se sešli jeho dvořané všem ji ukázal. Celý dvůr zůstal bez dechu nad tou nádherou. Sultán se obrátil k prvnímu vezírovi a otázal se:

  „Jakou má podle tebe ta perla cenu?“

  „Tato perla,“ řekl první vezír, „má cenu více než deset tisíc tun zlata.“

  „Rozbij ji!“ poručil sultán.

První vezír se zděsil a plný rozpaků odpověděl: „Jak bych ji mohl rozbít, když mojí největší starostí je zvětšování pokladu mého pána? Jak bych mohl Vašemu bohatství způsobit újmu?“

  „Dobře jsi to řekl,“ přikývl panovník a vezíra bohatě obdaroval.

  Pak se sultán obrátil na svého strážce pokladu: „Ty, který znáš cenu vzácných věcí, pověz, jakou cenu má tato perla?“ Strážce pokladu odvětil: „Má cenu poloviny tvé říše!“ „Roztluč ji!“ rozkázal mu sultán.

  Strážce pokladu opatrně volil slova: „Pane, bdím nad tvou pokladnicí, jak bych se mohl odvážit rozbít tuto nádheru, která ti patří?“

  Sultán byl potěšen jeho oddaností a bez meškání ho zahrnul mnoha dary. Potom se obrátil na svého nejvyššího soudce a dal mu stejný příkaz, aby perlu rozbil. Soudce se uklonil a řekl: „Můj sultáne, jsem člověk spravedlivý, avšak rozbít takový skvost by bylo nespravedlivé!“

  Pak přišla řada na nejvyššího velitele sultánových vojsk. Ten chrabře tasil šavli a zahřímal: „Má šavle je ve službách mého sultána a jeho bohatství. Tato zbraň zabije každého, kdo by chtěl sultánův majetek poškodit!“

  A tak postupně sultán vyzkoušel všechny vezíry. Všichni ujišťovali svého panovníka o své oddanosti a věrnosti. Všichni také od něj obdrželi dary.

  Nakonec se sultán obrátil na svého pobočníka, který celou dobu seděl tiše v rohu místnosti. „Přistup blíž, Ajázi!“

  Pobočník Ajáz za všeobecného ticha kráčel k trůnu. Sultán k němu vztáhl ruku, ukázal mu drahocennou perlu a otázal se ho na její cenu.

  „Má větší cenu, než bych vůbec dokázal povědět.“ Odvětil Ajáz.

  „Rozbij ji!“ poručil sultán. Ajáz ani na okamžik neváhal, položil perlu na zem a nohou ji rozdrtil. V sále zavládlo zděšení a všichni se na Ajáze obořili: „Taková drzost a pošetilost! Takové rouhání! Musíme Ajáze přísně potrestat!“

  Ale Ajáz se nenechal vyvést z míry a obrátil se ke dvořanům: „Vznešení pánové, podle vás má zářivá perla větší cenu, než sultánův rozkaz? Vy všichni jste viděli jen panovníkovu perlu, ale ne samotného panovníka a jeho vůli.“

  A sultán, navýsost spokojený, posadil Ajáze po svém boku. 

Úsměvy a moudrost Persie.