Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z věstníku prosinec 2023

1. 12. 2023

ÚVODNÍK – MUSÍME SI POMÁHAT

            Tak se jmenuje jeden z krásných českých filmů, který ukazuje, že i v nejhorší době světové války si lidé dokázali navzájem pomáhat v nouzi.

            Většina z nás bude s příchodem adventní doby myslet hlavně na shánění dárků pro své blízké, anebo co dobrého upeče a uvaří všem návštěvám.

            V nejbližší době se na všech náměstích a návsích rozzáří vánoční stromky. Minulý rok jsme si připomněli, jakou mají tyto stromy historii, a na jejich význam bychom měli myslet i letos. Stačí snad připomenout, že první strom na náměstí nechal vztyčit a rozsvítit spisovatel Rudolf Těsnohlídek, aby pod ní vybral do kasičky peníze pro malou opuštěnou holčičku, kterou našel několik dní předtím na sněhu v lese. Nakonec z těch všech darů byl postaven dětský domov, který funguje dodnes.

            Zářící strom uprostřed vaší obce ať je vám připomínkou po celý letošní advent, že čekáme na příchod Spasitele, který se narodil daleko od svého domova, ve stáji, kde mu společnost dělala jen zvířata, byl obdarován pastýři, kteří sami neměli téměř nic, jeho rodiče se za několik málo dní stali uprchlíky před smrtí.

            Musíme pomáhat? Někdo třeba nemá rád slovo „musím“. Jinému se třeba příčí, že by měl pomáhat zrovna on, vždyť je kolem něj tolik jiných lidí, co by mohli pomoci a nepomáhají…

Je určitě mnoho možností, jak pomoci těm, kteří jsou na tom ještě hůře než my. Probíhá mnoho různých sbírek, ze kterých si stačí vybrat. Můžete darovat pytel piškotů pro pejsky v útulku, pár stovek na vybudování studny v poušti, přispět na operaci osleplých v Africe, podpořit studium bohoslovců v Indii, udělat radost dárkem pro děti vězňů, umožnit lekce hipoterapie pro postižené děti…

Musíme si pomáhat? Určitě ano. Žádný dárek pod stromečkem vám nepřinese takovou radost jako okamžik, kdy něco darujete a nečekáte nic nazpátek. A nezapomeňte při tom darování zapojit i své děti. Až pak budeme všichni na Štědrý den stát před rozsvíceným stromkem doma, kéž nás více než hromada dárků pod ním zahřeje vzpomínka na ty, kterým jsme pomohli. Požehnané Vánoce!

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Zase jsme prodávali!

A bylo toho zase dost. V nabídce jsme měli štrúdly, buchty, perníky, vafle, muffiny, metrovník, medovník, dort, linecké kytičky, kremrole…

„Pojďte a nakupujte!“ zvali jsme v pátek odpoledně při otevření dveří kostela svatého Prokopa. Vlastně jsme ani nemuseli, protože před vchodem už se tvořila fronta…

Návštěvníci řemeslných trhů vstupovali, kupovali, obdivovali a konverzovali.

V jednu chvíli se pod kůrem shromáždil velký dav lidí. „Co se děje?“ podivili jsme se. Ale nebyli to zájemci o naše buchty, venku se totiž rozpoutala sněhová bouře a mnoho lidí se běželo schovat právě do kostela. Pod nástěnkou v předsíni seděl malý chlupatý pejsek a byl rád, že na něho nesněží. Jeho paní zrovna říkala manželovi: „No vidíš, vždycky to tak bylo, když se něco semlelo, lidi se schovali do kostela a byli v bezpečí.“

            Jinak to všechno šlo jako po másle. Naše dobroty mizely, pokladničky se naplnily. Venku rozsvítili stromeček, zahřměl ohňostroj. A byl čas zavírat a uklízet…

Bylo zajímavé pozorovat, jak od té sněhové přeháňky venku velmi stoupl počet lidí, kteří si sice nic nekoupili, ale putovali k oltáři Pražského Jezulátka zapálit svíčku za své přání, a také k oltáři Panny Marie Lurdské, kde hořely svíčky za zemřelé… Přišlo i hodně dětí, samotných nebo s rodiči, postáli u zapálených svíček a rozmlouvali, všichni se chovali tiše a uctivě. Možná zažili poprvé kostel jako útočiště, místo bezpečí, místo, kde jsou vítáni. A to je moc dobře.

 „Misijní štrúdlování“ přeci není jen o tom, že někdo upeče štrúdl, druhý ho prodá a třetí koupí a doma si dá ke kávě. Je to čas setkání. Setkání lidí ve farnosti, kteří se domluví a spojí pro dobrou věc. Setkání s lidmi, kteří přijdou do kostela třeba jen jednou v roce koupit si medovník. Setkání s tichem a světlem, ve kterém je možné pocítit přítomnost Boha. A to všechno se letos opět stalo, tak buď Bohu za to chvála a díky všem, kdo se zapojili!

 

Zprávy a oznámení

V zimním období budou ranní mše svaté od úterý do pátku slouženy na faře v Nýřanech.

V neděli 3. prosince bude výměna kartiček Živého růžence.

 

Výsledek „Misijního štrúdlování“: Papežská misijní díla 12. 000 Kč,

Zdravotní klaun 2. 120 Kč, Útulek pro pejsky v Sušici 1. 200 Kč.

 

Sbírka na křesťanské sdělovací prostředky vynesla 4. 916,- Kč.

 

Pravidelné setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 8. prosince po večerní mši svaté.

 

Vánoční výzdoba kostela svatého Prokopa a stavění betléma bude v pondělí 18. prosince od 15 hodin.

 

O první neděli adventní bude svěcení adventních věnců, které si přinesete do kostela.

 

V pátek 8. prosince je Slavnost Panny Marie bez poskvrny prvotního hříchu počaté.

 

Ve čtvrtek 14. prosince bude od 16 hodin v kostele v Nýřanech Adventní kající bohoslužba s možností svaté zpovědi.

 

V pátek 15. prosince bude jen ranní mše svatá na faře, večer se v kostele sv. Prokopa koná koncert Veroniky Novákové od 17 hodin.

 

V sobotu 16. prosince odpoledne bude v kostele sv. Martina v Heřmanově Huti kytarový koncert.

 

V pátek 22. prosince bude jen ranní mše svatá na faře, večer se v kostele sv. Prokopa koná koncert Základní umělecké školy od 17 hodin.

 

Čtvrtou neděli adventní oslavíme už v sobotu 23. prosince, mše svatá ve Zbůchu ve 13. 30 hod. a v Nýřanech v 16. 45 hod.

Betlémské světlo se bude rozdávat na Štědrý den:

V Nýřanech v kostele od 9 do 11 hodin.

V Pňovanech v kapli od 10 do 10. 45 hodin.

V Jezné v kostele od 11 do 12 hodin.

Ve Zbůchu v kapli od 12 hodin.

V Heřmanově Hutí v kostele po večerní mši svaté.

 

Ve středu 27. prosince bude při večerní mši svaté v Nýřanech žehnání (a ochutnání) vína.

 

V neděli 31. prosince 2023 bude mše svatá jako obvykle v Nýřanech v 9. 00 hod. a v Heřmanově Huti v 11. 00 hod., po ní adorace, poděkování za uplynulý rok a svátostné požehnání.

 

V sobotu 6. ledna 2024 od 15 hodin se v kostele svatého Prokopa v Nýřanech koná Tříkrálový koncert na podporu Tříkrálové sbírky. Vystoupí děti ze Základní školy v Heřmanově Huti a další vzácní hosté.

 

Výstava papírových betlémů bude otevřena v kostele v Jezné v době adventní, vždy v sobotu a v neděli odpoledne, od 9. prosince do 23. prosince, od 14. 30 do 17 hodin. Při návštěvě si můžete také vyrobit anděla, betlémskou hvězdu nebo malý betlém.

 

V pondělí 25. prosince od 15 hodin tradiční zpívání vánočních koled s kytarovým doprovodem v kostele v Jezné.

 

V sobotu 30. prosince od 15 hodin bude v kostele v Jezné Setkání (nejen) přátel Zahrady ticha. Zváni jsou všichni k povídání, zazpívání, ochutnání…

 

V neděli 7. ledna 2024 na svátek Křtu Páně bude svěcení vody, křídy a kadidla v Nýřanech, v Heřmanově Huti a v Jezné.

 

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA bude probíhat v naší farnosti od 1. ledna do 14. ledna 2024. Kdo by se chtěl zapojit do koledování, přihlaste se!

 

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Písně vyjadřují naše myšlenky a touhy často mnohem silněji než slova.

Připomeneme si v letošním roce písně, které už v současném kancionálu nemáme, ale přesto nám stále mají co říci.

 

Bože věčný, Bože živý,

Vykupiteli pravdivý,

poslouchej náš hlas plačtivý.

 

Který sídlíš na výsosti,

skloň se z nebe, dej milosti,

sestup k naší ubohosti.

 

Ó, nebeské hory modré,

spusťte rosu na ubohé,

dejte nám cestu spasení.

 

Přijdi rychle, Milosrdný,

i když člověk tvor je hříšný,

tebe čeká, tobě věrný.

 

Navštiv nás, Bože, laskavě,

smiluj se v tak těžké době,

přijdi ke své věčné slávě.

Uslyš pláč stvoření svého,

dej nám vidět útěšného

narození Syna svého.

 

„Amen“ řeknem hlasy svými,

aby nás Pán se svatými

kůry spojil andělskými.

Zpěvník Jana Siedlecki.

 

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín – čtvrtá část

V roce 1931 uplynulo sto padesát let od přenesení ostatků dvou mučednic, svaté Inocencie a svaté Justiny do děkanského kostela v Manětíně. P. František Wonka se rozhodl toto jubileum oslavit ve velkém stylu a popisu těchto událostí věnoval v Kronice 23 stránek.

Posvěcení zvonů a závěr slavnosti

            Soused, měšťan a hospodář manětínský, pan Josef Eret, který choval zvony přes noc ve své kolně, zavezl je ověnčené na ověnčeném voze ku špitálu, kde ho očekával průvod, který vyšel z kostela v tomto pořádku: kříž a korouhve, školní mládež chlapci a děvčata, malé družičky, Mariánská družina, dospělejší dívky v bílých šatech, jinoši, zpěváci a duchovenstvo a lid. U zvonů čekala hudba, která pak během průvodu ke kostelu hrála cyrilometodějskou píseň „Bože, cos ráčil před tisíci roky…“.

            Na škarpě u kostela byly zvony složeny a postaveny na malé lešení. Hned vedle bylo připraveno sessio, abakus a židle pro hraběcí rodinu, neboť vysokorodá paní hraběnka Terezie Seilernová ochotně svolila k žádosti býti zvonům kmotrou. Pak vystoupil na lešení kazatel, veledůstojný pan notář Černý, a výmluvnou krásnou řečí uchvátil všechny. Vzpomínal na zločinné snětí starých zvonů za světové války a uvedl, že říše, která skutek takový připustila, došla trestu podobného jako království babylonské. S velikou obětavostí byly dnes pořízeny zvony nové ke chvále Boží a lidu k útěše. Dříve se zvonilo „na mraky“ před bouří. Dnes se valí mraky lhostejnosti náboženské a nevěry i jiných nebezpečí. Kéž zvony probouzejí k bdělosti a modlitbě.

            Po kázání přistoupil veledůstojný pan kanovník ke svěcení zvonů. Po žalmech a modlitbách posvětil vodu, zvony umyl, načež mazány byly křižmem, zvon menší nese jméno Justina a Inocencie, zvon větší jméno Jan. Po skončených obřadech učinil kladívkem první poklep se slovy „Zvoň stále Bohu ku chvále a lidu k útěše!“ Nato poděkoval všem, kdo kteří se o zdar této významné slavnosti přičinili, a obzvlášť pochvalně se vyjádřil o liturgickém zpěvu a skvělé hudbě při pontifikální mši svaté.

            Nakonec poděkoval místní děkan Jeho Milosti, hraběcí rodině, pořadatelům a dobrodincům a vzpomenul, že za chvíli, až budou zvony vyzvánět, jejich první zvonění bude patřit obětem světové války. Toť účel i našich nových zvonů, aby přes ruch a běh dnešního života povznášely mysl nás všech ke společnému cíli, Bohu na nebesích.

            Ve tři hodiny všechno se skončilo, zvony byly ihned vytaženy a připevněny.

V sakristii se představili hraběcí manželé Seilernovi Jeho Milosti. Venku šťastně ženy vyprodaly bufet již ve 12 hodin a vyklidily oba stánky před oběma vchody do kostela. Místní cukrář měl ještě potom slušný odbyt. Dole též s dobrým úspěchem prodával devocionálie bratr z kongregace svatého Michala v Bílině. Na děkanství těšila se hojné účasti výstava. Místo zamýšlených nešpor pro všeobecnou únavu byla toliko starobylá pobožnost z roku 1791 u rakví mučednic.

            Na věži se mezitím pilně pracovalo na zprovoznění zvonů, mnoho lidí trpělivě čekalo na první zvonění. K večeru ve tři čtvrti na šest, mládež napomenuta ztichla a všechno zvážnělo. Nové zvony zvoní… Na škarpě stály hloučky mužů očekávajících jedinečnou tu chvíli, jakmile zazněly první údery, všichni smekli a tiše naslouchali. Otevřeným oknem nesly se první kovové pozdravy a šířily se. Válečný ocelový zvon Karel mísil radostně svůj mohutný hlas s hlasy nových posvěcených přátel, těše se z toho, že již nebude na věži sám, jako byl celých třináct rušných let. Vyzvánělo se celou hodinu, kritika byla příznivá. Pak vystoupil děkan s montérem na věž, prohlédl namontování a přesvědčil se, že je vše provedeno s velkou svědomitostí a pečlivostí.

Epilog:

            Když družičky, čisté dospívající dívky, nesly zpátky rakve s těly svatých mučednic, padl stín hořejší stěny rakve na hlavu jedné z mučednic, takže to vypadalo, jako by mučednice obrátila hlavu, aby ještě jednou se podívala na svůj milý Manětín, jak vypadá za letošního jubilea, a jako by mu tím posílala pozdravy a přání do příštích padesáti let. Tak to slyšel děkan od lidí vyprávět a rád toto zaznamenává v kronice.

Bylo to vlastně shrnutí všech přání o jubilejních oslavách: vy, kdo jste v mládí prožili poslední jubilejní slavnosti v roce 1881, děkujte dnes Bohu za všechny ochrany, radosti i kříže, které vás provázely za celých dlouhých padesát let. Mládeži, hlavně vy, kteří jste dnes přijali Tělo Páně, žij svatě pod ochranou svatých mučednic našich, nebeských ochránkyň našeho milovaného kraje, v bázni Boží a v lásce žij šťastně a za padesát let slav radostně a slavně slavnost nového jubilea svatých ostatků. Všem pak budiž naše jubilejní oslava předmětem nejradostnějších vzpomínek po celý život a sladká útěcha v hodince smrti.

            Svatá Inocencie a Justýno, jdeme k vám blíž.  Ve vás jsme slavili Boha roku 1931 v Manětíně na zemi, přispějte nám, bychom Boha směli s vámi slavit na nebi po všechny věky věků!

Příště: Úmrtí Jana Karla, hraběte Lažanského, pána na Manětíně.

 

PROMLUVY

Uloupené svátky

            Svět se mění. Někdy skoro k nepoznání. Kdyby dnes přišel do Evropy nějaký zcela věcí neznalý pozorovatel, psal by před Vánocemi do své vzdálené země nejspíše takto:

            Brzy poté, co se odbydou hřbitovní svátky, při nichž lidé velmi rychle ometou nějaký hrob a zapálí na něm svíčku, vypuknou další velké svátky. Jsou to svátky obchodních domů. Lidé je slaví tím, že do obchodních domů, které navštěvují celý rok, docházejí častěji a nakupují daleko více než jindy. Existuje při tom jakési pořadí toho, co se nakupuje. Nejprve se nakupují věci, které člověk obvykle potřebuje. Později se lidé věnují nákupům roztodivných zbytečností a nakonec se zájem přenese na mnoho a mnoho potravin. Při těchto slavnostech se v obchodních domech hrají písně, které se jindy nehrají. Vyprávějí o nějakém dítěti, o pastýřích a králích, o Marii a Josefovi. Někteří staří lidé si ještě pamatují neuvěřitelný příběh o tom dítěti, pravděpodobně z doby, kdy v této zemi bylo jiné náboženství než dnes.

            O těchto svátcích nákupu začnou lidé velmi spěchat. Z výšky to vypadá, skoro jako zmatek před příchodem nějaké katastrofy. Na ulicích se chodí o hodně rychleji než jindy, ale zároveň, když se blíží konec svátků, což bývá kolem 23. prosince, velmi často se lidé s někým zastavují a přejí mu „hlavně to zdraví“, což jindy také nečiní.

            Tyto svátky peněz, utrácení, přejídání a nadbytku jídla jsou nejdelšími svátky zdejší společnosti. O týden později pak probíhá petardový svátek alkoholu, na který plynule navazuje další svátek „máme pro vás velké slevy!“

Každá karikatura má v sobě osten pravdy. A právě proto nás dokáže pobavit. Když se ale nad přečteným dopisem cizince zamyslíme, vzejde nám docela vážná otázka:

Není to opravdu tak, že namísto křesťanských svátků, které kdysi překryly pohanské slavnosti, nastoupily slavnosti nového náboženství?

 Nenastoupila na místo božského Dítěte a jeho Matky nová božstva jako třeba peníze, úspěch, majetek nebo být cool?

Nebyly vytýčeny nové chrámy pro uctívání těchto bohů, plné zboží, jídla, zábavy pro děti a hluku?

Nepředepisuje nám nové kněžstvo na internetu nová pravidla, která musíme dodržovat, abychom byli plnoprávnými členy této společnosti?

Adventní čas je doba, kdy bychom se měli hlavně zamyslet, zda chceme opravdu žít anebo jenom si užívat.

P. Petr Piťha.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Neposkvrněného Početí Panny Marie (8. prosince)

            Mezi mnoha věřícími je značně rozšířený omyl, že tento svátek se týká události, kdy Panna Maria počala Ježíše. Ale stačí se trochu zamyslet a spočítat měsíce v roce. Pokud slavíme Narození Panny Marie 8. září, muselo se konat její početí devět měsíců před tím, právě 8. prosince. Tento svátek tedy slaví začátek života Panny Marie v lůně její matky, svaté Anny.

            V neposkvrněném početí se plně uskutečňuje dílo vykoupení. Lze říci, že Maria se tímto darem stala zcela uzdraveným člověkem. Neutrpěla žádné duchovní rány, které nám brání naprosto se vydat Bohu v lásce. Jedině díky neposkvrněnému početí mohlo být Mariino „ano“ při zvěstování bezvýhradné, prosté všech podvědomých zábran.

            Že je Maria bez poskvrny prvotního hříchu počatá neznamená, že je nám Maria nějak vzdálená, jako kdyby klíčem k pochopení člověka byl hřích. Naopak hřích není normální, normální je svatost. To nám může potvrdit vlastní zkušenost. Když se pravidelně setkáváme s Bohem v modlitbě, když vedeme opravdový duchovní život, pak také máme sklon být laskavější k druhým. Maria je matkou milosrdenství, soucitnou matkou, právě proto, že je bez hříchu.

            Liturgie říká, že Maria byla počata bez poskvrny, aby mohla poskytnout důstojný příbytek Božímu Synu. Spása je čirý dar. Hříšné lidstvo se nemůže spasit samo, spasit nás může jedině Bůh. Zdroj spásy musí být někde, kde nevládne hřích. Maria byla počata bez poskvrny dědičného hříchu, a proto mohla stát při svém synu a přidružit se k jeho bezhříšnému lidství, které odčinilo veškerý hřích. V Marii již Bůh uzavřel s lidmi přátelství a člověk se již v bitvě proti zlu postavil na stranu Boží.

            V sedmém století se na Východě začal slavit svátek Mariina Početí. Kolem roku 1060 se tento svátek objevuje v Anglii, kam jej asi přinesl nějaký řecký mnich. Svátek se rychle šířil po Evropě, ale oficielní schválení mu dal až papež Inocenc XII. roku 1695.

Svátek podpořila také zjevení svaté Kateřiny Labouré roku 1830 týkající se zázračné medailky s modlitbou „Maria, počatá bez poskvrny dědičného hříchu, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme!“

Roku 1854 pak došlo k vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie. O čtyři roky později se sama Maria představuje svaté Bernardetě v Lurdech slovy: „Jsem Neposkvrněné Početí“.

BŮH ZA MŘÍŽEMI

„Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

„Byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“

Ještě nedávno by mě ani nenapadlo, že budu mít něco společného s vězením, odsouzenými nebo jejich rodinami. Žila jsem si docela normální život na prahu čtyřicítky, vychovávala svoje dvě malé děti, v neděli chodila do kostela.

Jednoho dne se mi ozval známý, který patří ke strahovským premonstrátům. Nabídl mi práci pro křesťanskou neziskovou organizaci. A protože jsem zrovna měla málo práce a byla na volné noze, rozhodla jsem se do toho jít.

Začala jsem se postupně seznamovat s organizací s názvem Mezinárodní vězeňské společenství (MVS). Jejím hlavním úkolem je služba lidem, kterým do života jakýmkoliv způsobem zasáhl zločin. Vede projekty ve věznicích pro odsouzené, na svobodě pak pomáhá duchovně i materiálně propuštěným, věnuje se i obětem trestných činů a velkou péči věnuje rodinám a dětem vězňů.

Věděli jste, že je u nás odhadem až 40 tisíc dětí, které mají rodiče ve vězení? Pro tyto děti dělá MVS pravidelná setkání v klubech, letní kempy, posílá vánoční dárky místo odsouzeného rodiče v projektu Andělský strom, organizuje setkání s odsouzenými rodiči, rozdává potravinou pomoc, přispívá na školní pomůcky na začátku školního roku a tak dále. Projektů je velké množství a velkou oporou organizace jsou dobrovolníci z různých křesťanských církví z celé republiky.

Je skvělé pracovat v týmu, kde jsou věřící lidé. Nejen, že když se nedaří, prostě se společně pomodlíte, ale myšlení a přístup těch lidí k mnoha věcem se liší. Bůh je plně součástí naší práce. Mým hlavním úkolem je psaní textů, správa sociálních sítí, komunikace s dobrovolníky, dárci, ale i novináři. Kromě toho se ale účastním mnoha projektů ve věznicích i mimo ní.

Téma vězeňství není nic pěkného. Vyvolává to v nás něco nečistého, odpudivého. Je to něco, s čím se většina z nás nikdy nesetká a nemáme tudíž vůbec potřebu se něčím takovým zaobírat. Většina lidí řekne: „A proč bych pomáhal kriminálníkům? Můžou si za to sami.“ Ale je potřeba si uvědomit, že oni už potrestáni byli a nezájem a nedostatek péče o ně vede do začarovaného kruhu návratu zpět za mříže. Spolu s nimi ale trpí jejich rodiny a okolí. Téma se dotýká nás všech. Víte, kdo je, nebo bude, váš soused? Udělat chybu může kdokoliv z nás a skončit za mřížemi je tak lehké! Copak i Ježíš nebyl před ukřižováním ve vězení?

Lidé ale většinou o tom, že byli ve vězení, nebo tam někoho z rodiny mají, nemluví. Rodiče dokonce dětem vymýšlejí historky, že je jejich máma nebo táta v nemocnici nebo na služební cestě. Pořád ve společnosti funguje stigmatizace a předsudky. Být rodinou kriminálníka nese už samo o sobě těžký úděl.

Po roce a půl práce v této organizaci sama jezdím do věznice pomáhat s projekty a potkávám se s propuštěnými. Nejbližší jsou mi projekty, jež se zaměřuji na rodiny a děti, které mají rodiče ve vězení. Ty jsou velmi poznamenané ztrátou rodiče (někdy obou) a dokonce ji prý prožívají emocionálně stejně jako by rodič zemřel. Tyto děti často žijí ve špatných rodinných a finančních podmínkách, mají psychické problémy, poškozují se, čelí šikaně. Ze strany státu se jim u nás nikdo systematicky nevěnuje, takže ve společnosti vlastně propadají sítem a často tak končí ve stopách rodičů. Je důležité těmto dětem říkat, že jsou hodnotní nehledě na chybu rodičů.

V létě proto pravidelně připravujeme pro děti odsouzených Andělský kemp - týdenní tábor, kde je pestré vyžití, ale i bezpečné prostředí, kde mohou o tom, co prožívají, otevřeně hovořit. Některé děti tady o svých trápeních mluví úplně poprvé. Kemp je pro ně zdarma a přispět na něj může v rámci sbírky kdokoliv.

Na této organizaci je mi sympatické, že jí nejde primárně o evangelizaci. Nikomu nevnucuje víru. Všichni vědí, že je to křesťanská organizace, v projektech otevřeně mluvíme o Bohu, do věznic nosíme Bibli a čteme z ní příběhy, které odsouzené oslovují a často vystihují jejich rozpoložení. Především ale přistupujeme ke každému jako k sobě rovnému a připomínáme, že Bůh je má rád nehledě na to, co udělali. Že on je naděje a láska. Je už na každém, jestli si zvolí víru jako motivaci pro lepší život, nebo mu prostě jen v tu danou chvíli přineseme naději. A potvrzuji, že příběhy vězňů, kteří za mřížemi uvěří, existují a jsou požehnáním! Vidím, jak Bůh může také skrze mě konat. Stačí ho jen pozvat dál do svého života…

Svědectví napsala: Jitka Vrbová.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Mnoho lidových i církevních zvyků, které dodržovali naši předkové, upadlo bohužel v zapomnění. Z různých zdrojů si je zkusíme připomenout.

Vánoce na Slovensku

(Božena Němcová – Studie národopisné)

            Nejvzácnější a nejmilejší slavností jsou Slovákům beze vší pochybnosti Vánoce. Jim se už za celý advent těší staří a mladí. Staří proto, že od nich očekávají duchovní vysvobození skrze Narození Krista Pána, mladí proto, že milými věcmi hojně obdařeni budou, a že jim všeho požívati dovoleno bude.

            Hospodáři pak o to nejhlavnější péči vedou, aby do svátků pro všechny členy rodiny nové roucho a obuv zaopatřili, jelikož na Vánoce žádný, ani sluha ani žebrák, ve starém každodenním rouchu nechtěl by se v chrámu ukázati. Hospodyně se zase všemožně starají, aby si potřebné věci na koláče a jiná jídla včas opatřily, neboť na Štědrý večer nesmí ničeho scházeti, vše, co hospodářství poskytuje, musí se připravit, aby potom Pán Bůh též všeho požehnal.

            V samý Štědrý den se obyčejně všichni přes celý den postívají nejen proto, aby na večer všechno jísti mohli, ale i proto, aby se jim zlatý beránek v noci ukázal, tak jako je v Čechách dětem slibováno zlaté prasátko. Do večera musí být všechno upraveno, aby, když hvězda vyjde, všichni domácí k večeři zasednouti mohli. Když se večer přiblíží, sejdou se všichni členové rodiny i se služebnou čeládkou do jizby a posadí se za stůl, který je čistým ubrusem pokryt a na každém rohu je přikrytý pecen chleba. Nejprve všichni požívají oplatek medem potřený, gazda sám namaže každému půl a jedí je stojíce. Na Trenčínsku omočí pak gazda dva prsty pravé ruky do medu a dělaje jednomu po druhém na čele kříž, přeje: „Pán Bůh ti dej šťastného Štědrého večera, a štěstí a zdraví a požehnání po celý rok.“  A pak se jedí rozličné polívky, první zelná s klobáskou a kyselou smetanou, pak houbová a další. Pak přijde na stůl hrách, z něhož hospodář tři lžíce házívá na stěnu, aby z přilepených tam zrn na úrodnost nebo neúrodnost příštího léta souditi mohl. Po hrachu se jí kaše, pak maso a opékance, což jsou buchty makové medem slazené, které nikdy chyběti nesmějí. Stejně tak oblíbená je kutja s mákem (vařená kukuřice politá medem a posypaná mákem). Celý dlouhý chod ukončují všeliké druhy sušeného ovoce, švestky, hrušky, křížaly. U chudých horalů trenčínských se jí púčky (šlejšky) s mákem a medem

            Z každého jídla dává se lžíce do prázdné mísy na stole, a to se pak ještě toho večera dobytku dává, o němž se povídá (jako i v Čechách), že o půlnoci mluví řečí lidskou, a to že prý si povídají o svých hospodářích, přejíce hodným, aby se jim dobře vedlo po celý rok, zlým pak, aby zkapali…

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Svatý Jan Evangelista (27. prosince)

            Jan, syn Zebedeův a bratr Jakuba, zrovna spravoval sítě na břehu Tiberiadského jezera, když ho spolu s bratrem Ježíš povolal za svého učedníka. Spolu s Petrem a Jakubem byl v domě, když Ježíš vzkřísil Jairovu dceru, provázel Ježíše nahoru Proměnění, byl mu nablízku v Getsemanské zahradě, spolu s Petrem připravoval večeřadlo na Poslední večeři. Několik dnů po Zmrtvýchvstání jako první ze všech poznává Ježíše, který stojí na břehu jezera. Po seslání Ducha svatého zaujal apoštol Jan významné místo v jeruzalémské církvi.

            Právě Jan je oním „milovaným učedníkem“, který během Poslední večeře klade svou hlavu na Mistrovu hruď, stojí pod křížem spolu s Ježíšovou matkou a nakonec je svědkem Ježíšova prázdného hrobu. Jeho blízkost Ježíši nám ukazuje, že Pán touží každého z nás učinit učedníkem, který žije v osobním přátelství s ním. A to je možné jen v rámci vztahu proniknutého vroucností naprosté důvěry. Tak, jak je tomu mezi přáteli.

            Svatý Jan se podle tradice dožil vysokého věku a jako jediný z apoštolů nezemřel mučednickou smrtí. Ve městě Efez, kde zemřel, byla v 6. století vybudována velkolepá bazilika zasvěcená apoštolu Janovi.

            V Písmu svatém máme evangelium svatého Jana a také jeho tři dopisy. Mají-li tyto spisy nějaké ústřední téma, pak je to láska. Jan o lásce nesepisuje nějaká abstraktní filozofická pojednání, naopak nastiňuje nám velmi konkrétně tři fáze křesťanské lásky:

            První se týká samotného zdroje lásky, kterým je Bůh. Jan jako jediný autor v Novém Zákoně definuje Boha, a to slovy „Bůh je láska“. Podstatou Boha je láska, a proto se veškeré jeho jednání z lásky rodí a je láskou prodchnuto, vše, co Bůh dělá, dělá z lásky a s láskou.

            Druhým krokem je, že Bůh svou lásku konkrétně projevil, když vstoupil do lidských dějin v osobě Ježíše Krista, který se pro nás vtělil, zemřel a vstal z mrtvých. Bůh se při spáse člověka neomezil na nějaké slovní prohlášení, ale vydal sám sebe a zaplatil dluh vlastní osobou.

            Třetím krokem je, že na tuto „přemíru lásky“ odpovíme. Jsme zavázáni k aktivní odpovědi na lásku, která vychází z Ježíšova požadavku „Milujte se navzájem, jak já jsem miloval vás.“ Toto nové přikázání zvěstované apoštolem Janem nás vybízí, abychom dokázali žít natolik důvěryhodně, aby touto láskou zahořeli všichni, se kterými se setkáme na své cestě.                                                                         Benedikt XVI.: O počátcích církve.

 

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Poselství k tureckému sultánu

Heřmana Černína z Chudenic (1644)

Heřman Černín z Chudenic byl významným diplomatem. V roce 1616 byl poslán císařem Matyášem k osmanskému sultánu, kde úspěšně vyjednal dvacetileté příměří. Stejným úkolem byl pověřen Ferdinandem III. roku 1644 a podařilo se mu vyjednat prodloužení míru s Osmanskou říší. Zemřel roku 1651 jako nejvyšší hofmistr Českého království.

Začátek cesty z Vídně do Budína po Dunaji

            29. června 1644 rozžehnal jsem se se svojí nejmilejší manželkou Sylvičkou a se všemi pány a přáteli a vyjel jsem na šífech s Pánem Bohem. Právě před vyjetím drobet drobnej deštíček se ukázal a velmi málo trval, obyčejně ke všemu je to dobré znamení, Pán Bůh rač naše řízení požehnati. Učinil jsem psaní do Budína panu vezírovi Osmanovi oznamuje, že v brzkých dnech do Budína přijedu a přátelské shledání míti budeme.

1. července dorazili jsme do Ostřihomi, přijel ke mně arcibiskup Ostřihomský, vínem a rybami mě obdaroval a pěkně navštívil. V tu noc na šífech jsme zůstali, ale jaká veliká neřest od komárů byla, nemožná vypsati.

14. července ve jménu Pána Boha všemohoucího vyjeli jsme a dojeli až do města Zsitvatorok, tu již Turci byli a prezentýrovali se ke mně, a dále poslali oznámení o mé cestě. A hned potom přijel Olaj beg Ostřihomský sám. Já sám ze svého šífu jsem vyšel a vážně pomalu kráčel mu naproti. Na přivítanou ruce jsme sobě podali, objali a pozdravení dali, k dobrému sousedství a pokoji konversírovali. Pak přijel posel od Halila bega Ostřihomského z pevnosti, vzkázal mi, abych k němu do pevnosti přijel hned zítra.

            15. července ráno mši svatou pod jedním stromem sloužiti jsem dal a trubačům, jak obyčej, jak náleží troubiti poručil. Mnoho Turků se na to dívalo a velice divné jim to proti jejich zvyklostem přišlo. Po mši svatý jsem na kůň usedl a s sebou dvacet kavalírů vzal, kteří šli pěšky. Pan beg proti mně vyšel, přivítal, a hned se vyprávělo. Dal jsem mu present od Jeho Milosti císařský a on mě šerbetem a kávou poctil. Pak propustil nás a my jsme dolů k našim šífům se vrátili, a tu nás cikánky s jejich zpěvy a tanci a instrumenty, před koněm jdouce, celou cestu provázely.

            16. července do Budína o deváté hodině ráno jsme se připlavili.

Okolo šífu mého z obou stran Turci řadem šli a stále z ručnic stříleli, troubili a bubnovali, a hodně vidět jich bylo. Slyšeli jsme salvy z Budína i Pešti, pěchota turecká i janičáři dělali naše přivítání tak slavné, jako by sama Jeho Milost císařská přijížděla. Zastavili jsme u lázní, kde již baráky spravený byly pro mé komonstvo a pro mě zvláštní stan. Hned dal jsem ve stanu mši svatou sloužiti a Pánu Bohu poděkovati, že jsme vesele a šťastně přijeli. Hned potom pan vezír, jak je obyčej, present mi poslal, něco od ovoce, a abych za dva dny k němu se dostavil, vzkázal.

            19. července po vykonání mše svaté sám jsem určoval kdo a kde v pořádnosti jíti a jeti má, aby žádný zmatek nebyl. Již včera poslal jsem pana hofmistra s presentem k panu vezírovi. Pak vyjeli jsme k audienci s praporci oběma, na velkém byl císařský erb Jeho Milosti, na malém ku slávě svaté Amabilie slova Vias tuas Domine monstra mihi s erbem mým namalovaným. Jelo se velmi pěkně, dva trubači přede mnou jeli, čtyřicet kavalírů na koních po dvou, kornet s císařským praporcem, pak můj kornet s mým praporem, pak já v doprovodu Ahmeda agy, za mnou dva dragouni a všichni lokajové, bylo jich na sto třicet. Velmi mnoho lidu dívajícího podél cesty bylo až k hradu Budínu. Když jsme přijeli do zámku, dva služebníci přišli mi naproti a do pokojů vezíra Osmana mě vedli. Usadili jsme se a konverzace a ceremonie pokračovaly, šerbetem a kávou nás poctil, kouřiti dal a kaftany rozdával. Také mnoho dobrého sukna všem mým lidem dáti kázal. Všem janičárům a služebníkům present jsme dáti museli a oni dobře spokojeni byli. Stálo to 417 říšských tolarů.

            20. července jsme opět na hrad přijeli se sekretářem, dvěma dragouny a malým počtem mých lidí. Ve všeliké uctivosti byly všechny ceremonie a já přednášel, co jsem od Jeho Milosti císařské poručen měl. Pan vezír na každý punkt velmi pěkně odpovídal, vysoce Pánu Bohu se zaříkal, dopis ke dvoru svého sultána a velkého vezíra psáti slíbil. Po vyřízení jsme se zase vrátili na šífy a vezír poslal jako present něco meruněk a hrušek. Naproti tomu dal jsem jemu poslat šest tureckých vězňů, které jsem z Nového Zámku od pana Esterházy přivedl.

25. července vyjel jsem na procházku s málo lidmi do teplých lázní, a při ní jakási zahrádka byla a též teplá voda prýštící. Náleží ta zahrada defterdaru budínskému (ministr financí), v tom on sám do své zahrady přišel, a mne velice zval, abych zahradu jeho navštěvoval, dokud v Budíně budu, dal mi šerbetu i kávy a pak jsem zase do svého kvartýru jel.

Příště: Dlouhá cesta k sultánovi.