ÚVODNÍK - TVÁŘ VZKŘÍŠENÉHO

  Vidět Boha, hledět mu tváří v tvář, poznat, jak vypadá, to všechno si asi někdy přál každý z nás. A to všechno je nám dáno jako zaslíbení v Písmu svatém, až přijde náš čas a Bůh nás povolá k sobě. Tehdy ho opravdu uvidíme tváří v tvář, budeme-li čistého srdce, jak píše svatý Matouš.

  Ale protože je člověk tvor nedočkavý a všetečný, většinou chce nějaký ten důkaz hned a nechce se mu jen tak pokorně čekat, dal nám Bůh ve své shovívavosti a milosrdenství poznat tvář svého Syna již tady na zemi. Viděli ji ti, kdo s ním žili, učili se od něho moudrosti, ti, kdo od něj byli uzdraveni, ti, kdo jej milovali i ti, kdo jej nenáviděli, ti, kdo jej ukřižovali, a nakonec i ti, kterým se ukázal po svém vzkříšení. Ale Bůh nabídl svůj dar i dalším generacím.

  Když Marie Magdaléna přiběhla k apoštolům s neuvěřitelnou zprávou, že Ježíš žije, a dokonce ho sama viděla, rozběhli se ke hrobu svatý Petr a svatý Jan. Ten ve svém evangeliu popisuje, že „viděli v hrobu ležet plátna, ale rouška, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pláten, ale byla složená zvlášť na jiném místě“.

  Mrtvý Ježíš nebyl pochopitelně uložen do rakve, jak jsme zvyklí u nás, nýbrž zabalen do velkých kusů pláten a položen do jeskyně, která sloužila jako hrobka. Jeho hlavu a tvář ovinuli několika vrstvami pláten, aby zastavili krvácení z ran, a úplně navrch dali ještě roušku z nesmírně vzácné a drahé tkaniny, jako projev nejvyšší úcty. A právě tato rouška „ležela opodál“.

A právě na tuto roušku se otiskla tvář Vzkříšeného Krista. Tvář, kterou pak začali opisovat všichni pisatelé ikon. Tvář, kterou známe (zmučenou a bez života) i z Turínského plátna. Tvář, která na nás dodnes hledí ze všech povedených i nepovedených obrazů a obrázků Ježíše Krista.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme se v Pňovanech domlouvali

  Poslední fáze opravy kaple sv. Anny v Pňovanech, která začala v roce 2005, má zahrnovat opravu interiéru a vymalování. Čekáme už několik let, než se vyřešila otázka, co s gotickými malbami, které se objevily při restaurátorském průzkumu, a také, než jsme konečně našli řemeslníka ochotného se do náročné zakázky pustit.

Na první pohled to vypadá jednoduše – prostě vymalujeme, vlastně vybílíme, a hotovo. Jenže je to mnohem složitější. Při poslední schůzce v kapli 11. března konečně došlo na konkrétní požadavky památkářů, jak a čím se interiér kaple opraví.

  Už za několik minut nám z toho šla hlava kolem. Jaké použijeme vápno, odkud bude koupené, jaké bude mít složení? Jak dlouho se nechá namočené vápno, stačí týden, nebo raději týdny dva? Jaký použijeme štuk, z čeho si ho řemeslník vyrobí, který písek je do takového historického štuku vhodný, odkud ho přivezeme? Kolik cementu je přípustné přidat, aby to vůbec drželo, pouze jedna fanka na míchačku nebo jedna lopata? Kolik vrstev se bude škrábat a co když ty ostatní někde nebudou držet? Jakým způsobem se dotvoří chybějící římsa?

  Pilný a svědomitý pracovník Památkového úřadu neúnavně kroužil po kapli, všechno fotil a kladl další a další záludné otázky. Když už se zdálo, že jsou všechny technické záležitosti vyřešeny, objevil náhle mladý památkář záhadný šutr! V rohu presbytáře totiž trčí ze zdi neopracovaný kámen, který dříve sloužil jako abakus – odkládací stolek. Býval kdysi úhledně obalený omítkou, která ovšem už dávno opadala, takže se nyní objevily ostré hrany kamene. A rozvinula se další diskuse. Není to nějaký záhadný svatý kámen? Kvůli kterému se do kaple hrnula celá procesí poutníků? Máme ho obnažit, vzít vzorek a odborně prozkoumat?

Nakonec jsme se shodli, že při stavbě kaple vzali prostě řemeslníci rozměrově vyhovující kámen, připevnili ho do zdi, a protože věděli, že na něj stejně přijde omítka, nijak se nenamáhali jej opracovat. Nu, oddechli jsme si, že nebudeme muset řešit další (tentokrát archeologickou) záhadu, která by úspěšné ukončení opravy kaple sv. Anny ještě více pozdržela. Takže to vypadá, že bude opravdu letos hotovo!

SVATÁ ANNO, ORODUJ ZA SVŮJ DŮM, AŤ SE TEDY DÍLO PODAŘÍ!

SVATÍ NA DUBEN

Blahoslavená Helena Guerra (svátek 11. dubna)

  Narodila se roku 1835 v Itálii, ve 22 letech ochrnula a osm let byla upoutána na lůžko, v té době v ní dozrálo rozhodnutí zasvětit svůj život Bohu. V roce 1871 s několika přítelkyněmi založila kongregaci sv. Zity, která se soustředila na výchovu a vzdělání mládeže. Ve všem se spoléhala na působení Ducha svatého, později dala na podnět papeže Lva XIII. svému řádu nové jméno „Oblátky Ducha svatého“. Svatá Zita se stala patronkou nového řádu jako vzor tiché a poslušné služby druhým.

Zakladatelka Helena Guerra zemřela roku 1914, blahořečena byla papežem Janem XXIII. roku 1959, který ji nazval „Apoštolkou Ducha svatého“.

V současnosti má řád přes 230 sester ve 35 komunitách, působí kromě Itálie také v Kamerunu, v Kanadě, na Filipínách a ve Rwandě.

Svatý Kajetán Catanoso (svátek 4. dubna)

  Narodil se roku 1879 v Itálii a roku 1902 se stal knězem. V Kalábrii, kde působil, se snažil oživit mariánské a eucharistické pobožnosti, zavedl katechetické promluvy a vybízel k důslednému dodržování liturgických svátků. Vykonával lidové misie v mnoha zapadlých horských farnostech, kde žili osaměle mnozí kněží bez kontaktu s ostatními, putoval tam na oslíku, a to zejména v době postní a během mariánského měsíce května. V roce 1934 založil Kongregaci svaté Veroniky od Svaté Tváře, jejíž členky pečovaly o chudé, staré lidi a děti v odlehlých oblastech, kam se snažily přinést kromě vzdělání také úctu a oddanost ke Svaté Tváři Kristově. V roce 1920 založil otec Kajetán „Bratrstvo Svaté Tváře“. Do vysokého věku horlivě navštěvoval i věznice a nemocnice. Zemřel roku 1953, svatořečen byl roku 2005 papežem Benediktem XVI.

POUTNÍ MÍSTA

Kostel Navštívení Panny Marie ve Skokách

Poutní kostel Panny Marie vypadal ještě ve 30. letech 20. století úplně jinak, než dnes. Rozsáhlá barokní stavba byla zbudována o 200 let dříve kvůli stále narůstajícímu počtu poutníků. Jak se vlastně z tiché zapadlé vesnice stalo věhlasné poutní místo?

Všechno začalo v roce 1717, když žlutický farář vyzval deset místních sedláků, aby ve své vesnici postavili aspoň malou kapli. Devět z nich se k tomu nemělo, pouze jeden se dal do díla a kapli skutečně postavil. Nechal do ní také namalovat kopii obrazu Panny Marie Pasovské.

K této Panně Marii Pomocné se místní lidé obraceli zejména s prosbou o uzdravení a začaly se dít zázraky, takže již od roku 1733 (kdy byl obraz oficiálně prohlášen za „dobrotivý“) přicházela na posvátné místo četná procesí. Mariánské bratrstvo čítající stovky členů se staralo o kapli i poutníky. Darů přibývalo, takže v roce 1740 mohl být postaven nový kostel...

V současnosti kostel ožívá několikrát do roka díky obětavosti mnoha mladých dobrovolníků. Konají se zde bohoslužby, koncerty, setkání. Kostel je majetkem tepelských premonstrátů, kterým byl svěřen poprvé v roce 1902, dobrovolnické aktivity organizuje spolek „Pod střechou“, který mimo jiné také zakoupil sousední pozemek (dřívější hostinec), na kterém plánuje vybudovat poutní dům.

Milostný obraz Panny Marie Skokovské je nyní umístěn na místě již zničeného hlavního oltáře.

Jeho předlohu z Pasova namaloval roku 1537 Lukáš Cranach starší do kostela sv. Kříže v Drážďanech. Je to typ „Eleusa“ - „něžně milující“ Panna Maria. V roce 1620 získal obraz pasovský biskup, v době třicetileté války byl odvezen do kostela sv. Jakuba v Innsbrucku, kde je uctíván dodnes. Kopii obrazu máme v kapli sv. Anny v Pňovanech.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

5. část – „Řeč o Svatém týdnu“ sv. Efréma Syrského

Svatý Efrém Syrský se narodil v Nisibis, na hranicích Turecka a Sýrie. Jako jáhen doprovázel svého biskupa Jakuba na první křesťanský koncil v Niceji. Když císař Jovián roku 363 postoupil město Nisibis Peršanům, odstěhoval se jáhen a mnich Efrém s mnoha dalšími křesťany do města Edessa. Působil na tamější katechetické škole, proslavil se jako spisovatel, kazatel a také jako básník, po své smrti roku 373 jej následovníci poctili titulem „Citera Ducha svatého“. Psal pouze syrsky, ale mnoho jeho spisů se dochovalo v řeckém, arabském, arménském nebo gruzínském překladu.

Náš Pán Ježíš Kristus vzal do svých rukou nejprve prostý chléb, požehnal, označil a posvětil jej ve jménu Otce i ve jménu Ducha, lámal a ve své milostivé dobrotě rozdával svým učedníkům. Chléb nazval svým živým tělem a naplnil jej sebou samým i Duchem.

Se vztaženou rukou jim podal chléb, který svou pravicí posvětil, a řekl: Vezměte a jezte všichni z toho, co posvětilo mé slovo. Co jsem vám nyní dal, nepovažujte za chléb. Vezměte, jezte tento chléb a nezneuctěte jeho drobty. Co jsem nazval svým tělem, to jím opravdu je. Jediná částka z jeho drobtů má moc posvětit tisíce lidí a stačí, aby dala život všem, kteří ji požívají.

Vezměte a jezte! Neváhejte věřit, že je to mé tělo. Kdo je jí s vírou, jí v něm oheň i ducha. Jestli jej někdo jí s pochybností, stává se pro něho jen pouhým chlebem. Kdo však jí s vírou chléb posvěcený v mém jménu, je-li bez hříchu, zůstává bez hříchu; jestliže je hříšníkem, je zbaven hříchu. Kdo však jej přehlíží a pohrdá jim nebo jej uráží, je jisté, že uráží Syna, který ten chléb tak nazval a skutečně učinil svým tělem.

Vzal kalich a nalil do něho víno. Potom kalich požehnal, označil, po­světil a ohlásil, že je to jeho krev, která má být prolita. Kristus jim přikázal, aby pili, a vysvětlil jim, že je to kalich s jeho krví, kterou pili: Toto je skuteč­ně má krev, která se prolévá za vás všechny.

Vezměte a pijte z něho všichni, poněvadž v mé krvi je nová smlouva. Jak jste mne viděli, že to dělám, tak čiňte i vy na mou památku.

NA MINUTU S BENEDIKTEM XVI.

(z knihy promluv „O víře, naději a lásce“)

O obrácení srdce a naslouchání Božímu slovu

  V antické církvi bylo zvykem, že kněz po homilii vybídl věřící: Conversi ad Dominum – Obraťte se k Pánu. Znamenalo to, aby se otočili k Východu, ke slunci, jež je znamením Krista, který se k nám vrací, a kterému jdeme vstříc slavením eucharistie. Kde to nebylo z nějakého důvodu možné, otáčeli se k obrazu Krista v apsidě nebo ke kříži, aby se v srdci zorientovali směrem k Pánu. Jde totiž právě o ten vnitřní úkon: obrácení naší duše k Ježíši Kristu, k živému Bohu, k pravému světlu.

  Poté následovalo další zvolání, které dodnes opakuje společenství věřících před mešním kánonem: Sursum corda – Vzhůru srdce. Vzhůru srdce, ven ze spleti našich starostí, našich tužeb, našich úzkostí. Stále znovu se musíme odpoutávat od špatného směru, v němž se tak často pohybujeme svým smýšlením a jednáním. Stále znovu se musíme stávat „konvertity“, obrácenými celým svým životem k Pánu. Stále znovu musíme své srdce nechávat povstávat z přitažlivosti, jež ho táhne dolů, a vnitřně jej pozvedat vzhůru: k pravdě a lásce.

  Boží slovo působením Ducha svatého vede věřící k plnosti pravdy, protože církev nežije ze sebe samé, ale z evangelia, z něj čerpá orientaci pro svou cestu. V pokoncilním oživení naslouchání Božímu slovu bychom měli věnovat pozornost starobylému zvyku Lectio divina, tj. duchovní četby Písma. Spočívá v dlouhém prodlévání nad určitým biblickým textem, v jeho opětovném pročítání a promýšlení, v usilovném naslouchání, abychom zachytili opravdu vše, co nám Pán chce říci. Církevní Otcové nazývají tuto meditaci „vylisováním šťávy“ z biblického textu, která živí nejen naše rozjímání, ale také náš konkrétní život.

MISIJNÍ RUBRIKA

4.   část – Velikonoce

Biblický úryvek – Radost služebnice Rodé

  Ve 12. kapitole Skutků apoštolských vypráví sv. Lukáš o zázračném vysvobození apoštola Petra z Herodova vězení. Pouta sama spadnou, stráže spí, zamčené dveře se otevřou, zářivý anděl vyvede Petra až na tichou noční ulici. Co teď? Kde bude v bezpečí? Petr zamíří do nedalekého domu, kde bydlí rodina Jana Marka (pozdějšího autora evangelia) a klepe na dveře.

  V každém trochu větším domě byl vrátný nebo vrátná, důvěryhodný služebník, na kterého pán domu naprosto spoléhal, který otvíral jen těm osobám, od kterých nehrozilo žádné nebezpečí. V domě Jana Marka je vrátnou služebnice Rodé (její jméno znamená „Růže“). Slyší v noci klepání a jde zjistit, kdo je za dveřmi. Když Petr řekne své jméno, okamžitě ho pozná, ale ve zmatku a v radosti zapomene otevřít, a naopak běží do domu, aby tu ohromující zprávu oznámila všem, kdo se shromáždili, aby se za uvězněného apoštola modlili. Nikdo jí ale nevěří, myslí si, že to klepal jeho anděl (což svědčí o silné víře v anděly strážné již v prvotní církvi). Ale Rodé trvá na svém, není přeci lehkověrná nebo bláznivá, s radostí opakuje: „Petr je za dveřmi!“ a letí zase zpět nečekanému hostu konečně otevřít. Jásot v domě nezná mezí, nikdo s takovým obratem nepočítal, nyní je to jisté – Boží moc je větší než moc státní, Bůh stojí na straně mladé církve!

  Petr si zjednává klid a vypráví, co se vlastně přihodilo. Žehná všem přítomným, a ještě v noci opouští dům, aby se uchýlil do bezpečí na jiné místo. Rodé za ním zavírá dveře… a od té doby o ní už nic neuslyšíme. Rodé se stává dalším malým, ale důležitým kamínkem v mozaice obrazu mladé církve a její velikonoční radosti.

Erich Läufer: Malí lidé v Novém Zákoně.    

Svatý misionář – Damián de Veuster

  Narodil se roku 1840 v Belgii jako předposlední z osmi dětí, při křtu dostal jméno Josef. Když mu bylo 18 let, konala se v jeho farnosti lidová misie a v Josefovi probudila touhu sloužit více Bohu. Vydal se za svým starším bratrem, knězem a řeholníkem, doufal, že i on bude přijat do Kongregace Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie, a bude moci studovat teologii. Představení ho sice přijali do řádu, ale protože byl již starší a neměl odpovídající vzdělání, stal se pouze laickým bratrem s novým jménem Damián.

Pokorně přijal tuto úlohu, sloužil v kuchyni, u zvířat, v zahradě, a každou volnou chvíli věnoval studiu latiny. Nakonec se v ní natolik zdokonalil, že mu bylo dovoleno nastoupit studium bohosloví a po šesti letech měl být vysvěcen na kněze. Nestalo se tak ale v jeho klášteře v Lovani, nýbrž v hlavním městě Havajského království, v Honolulu. Jeho bratr, který měl nastoupit do misií na Havaji, totiž onemocněl, a na jeho místo se okamžitě přihlásil Damián. V květnu 1864 byl havajským biskupem vysvěcen na kněze.

Po devíti letech vesměs dobrodružné kněžské služby se dobrovolně přihlásil svému biskupovi, který marně hledal duchovního správce ostrova Molokai, kam byli bez milosti převáženi lidé postižení malomocenstvím. Roku 1873 přistál na ostrově, kde vládla anarchie, zoufalství, násilí a beznaděj. Prošel si nejprve celý ostrov a v hlavě mu uzrál postupný plán nápravy. Pro ty nejubožejší, kteří živořili a umírali v rákosových chatrčích, začal nejprve stavět roubené domky, aby nežili v blátě a špíně. Jeho rozhodnost a činorodost brzy nakazila ostatní, takže mu začali pomáhat.

Když bylo hotovo čtyři sta domků, pokračoval páter Damián ve svém plánu dalším bodem – najít pro každého nemocného smysluplnou činnost. Učil je řemesla a nechával vyrábět věci denní potřeby, společně položili vodovodní potrubí, postavili nemocnici a dva sirotčince, zřídil hudební kapelu a pěvecký sbor, vymýšlel všechno možné, jen aby každého odvedl od zahálky a pocitu prázdnoty a dal jeho životu smysl.

Samozřejmě sloužil i jako duchovní, křtil, vyučoval náboženství, oddával, pohřbíval. Stále více nekatolíků za ním chodilo s žádostí o křest, takže za několik let musel být stávající kostel rozšířen. Neúnavně psal dopisy, hlášení a žádosti na havajskou vládu, nakonec dosáhl toho, že na Molokai začal proudit stavební a zdravotní materiál, obvazy, léky, knihy, přicházeli noví ošetřovatelé i kněží a roku 1888 konečně dorazily i řádové sestry. Otec Damián je přivítal slovy: „Mohu klidně zemřít, mé dílo je v dobrých rukou!“ Necelý rok poté se sám nakazil malomocenstvím a v pondělí Svatého týdne, 15. dubna 1889, uprostřed těch, kteří ho bezmezně milovali, zemřel po 16 letech obětavé služby pro druhé.

Konkrétní skutky

  Je třeba vnést velikonoční radost do svých rodin. Podělit se s ostatními o naději, kterou nám přineslo Kristovo vzkříšení. Uvědomit si, zda skutečně žijeme jako lidé vykoupení Kristovou krví.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Úcta ke Svaté Tváři

  Úcta ke Svaté Tváři Kristově je v církvi velmi stará. Ač je svatá Veronika dnes považována za postavu „jen legendární“, vidíme ji v každém zobrazení Křížové cesty, jak uctivě utírá Ježíši tvář. Roušku, na které se pak objevil otisk Kristovy tváře, předala čtvrtému papeži, Klementu I., a pak byla uchovávána v bazilice sv. Petra v Římě.

  Nový impuls v úctě ke Svaté Tváři vyšel od francouzské karmelitky, Marie od sv. Petra, které se v letech 1843-1847 několikrát zjevil sám Ježíš a vyzval k rozšíření úcty k jeho Svaté Tváři, smyslem této úcty je konat dostiučinění za mnohá rouhání vůči Bohu. Sestra Marie se s tím svěřila svému příteli, Leo Dupontovi, a zápis o všech zjeveních a různé modlitby ke Svaté Tváři ponechala u něj. Krátce nato zemřela. Nedlouho potom, roku 1849, nechal papež Pius IX. veřejně vystavit Veroničinu roušku v Římě a vyzval k modlitbám za Boží milosrdenství a pomoc v tomto nebezpečném revolučním roce. Třetího dne po vystavení byla tvář na roušce náhle ozářena jasným světlem, což bylo vyloženo jako zázrak.

Následně byly vytištěny kopie relikvie se Svatou tváří a rozeslány k uctívání na všechny strany. Jednu z kopií obdržel i Leo Dupont, nechal ji vystavit ve svém domě a se svými přáteli se před ní modlili podle návodu sestry Marie. Stalo se několik podivuhodných zázraků, které se brzy roznesly po celé Francii a do jeho domu začaly putovat stovky poutníků.

Roku 1885 založil papež Lev XIII. Bratrstvo Svaté tváře, které se rychle šířilo, jeho členy se záhy stala i rodina sv. Terezie z Lisieux (která při řeholních slibech přijala jméno „od Dítěte Ježíše a od Svaté Tváře“).

Ve 30. letech 20. století se dostalo dalšího zjevení sestře Marii Pierině de Micheli v klášteře v Buenos Aires. Měla dát razit medailku s obrazem Svaté Tváře, aby se úcta co nejvíce a nejrychleji rozšířila. Sestra Pierina překonala všechny pochybnosti, překážky i naprostý nedostatek financí, roku 1940 obdržela povolení vyfotografovat Turínské plátno a tento svatý obrázek na medailce se šířil s velkým nadšením do všech zemí, doprovázely ho četné milosti i zázračná uzdravení.

 PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

  Roku 1910 ustanovil papež Pius X. svátek Svaté Tváře na masopustní úterý, tj. úterý před Popeleční středou. Jakékoliv úterý se pak stalo dnem úcty ke Svaté Tváři, podobně jako sobota je dnem Panny Marie. Existuje mnoho modliteb a pobožností k uctění Svaté Tváře, růženec, litanie, střelné modlitby atd.

Pozdravení Svaté Tváře za smír za rouhání

Buď pozdravena, ó Svatá Tváři Ježíšova, Ty zrcadlo Božství.

Buď pozdravena, ó Svatá Tváři Ježíšova, Ty radosti a slasti všech andělů.

Buď pozdravena, ó Svatá Tváři Ježíšova, pro naše hříchy trýzněná, zneuctěná a vší krásy zbavená.

Buď pozdravena, ó Svatá Tváři Ježíšova, svatému apoštolu Petrovi milosrdně nakloněná.

Buď pozdravena, ó Svatá Tváři Ježíšova, pro nás poplivaná, zbitá a zraněná.

Buď pozdravena, ó Svatá Tváři Ježíšova, do roušky svaté Veroniky vtištěná.

Buď pozdravena, ó Svatá Tváři Ježíšova, která jsi utišila Boží hněv.

Buď pozdravena, ó Svatá Tváři Ježíšova, věčná radosti všech vyvolených!

sestra Marie Pierina

Modlitba k uctění Svaté Tváře
Milý Ježíši,

při svém hořkém utrpení ses vystavil lidskému výsměchu, stal ses Mužem bolesti. Uctívám tvou božskou Tvář. Kdysi z ní vyzařovala božská krása a půvab, nyní se podobá tváři malomocného. Avšak i v znetvořených rysech poznávám tvou nekonečnou lásku.

Ze všech sil tě toužím milovat a snažit se o to, aby tě všichni lidé milovali. Slzy, které tolikrát vytékaly z tvých očí, jsou mi drahocennými perlami. S láskou bych je chtěla shromáždit, abych jejich nekonečnou cenou vykoupila duše ubohých hříšníků. Ježíši, tvá úctyhodná Tvář mě přitahuje. Prosím tě, vtiskni do mého srdce obraz svého božství a daruj mi vroucí lásku k tobě, abych jednou mohla na tvou Tvář patřit v její oslavené podobě v nebi. Amen.              

Svatá Terezie z Lisieux

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

O jedné ukradené relikvii

  Manoppello je malé horské městečko v Itálii. Na hlavním oltáři místního kostela se uchovává ve stříbrném rámu rouška, na které je patrná tvář Krista. Vždy byla uctívána jako pravá relikvie, teprve až posledních 20 let je podrobně vědecky zkoumána. Rouška se od 8. století nacházela v chrámu sv. Petra v Římě, kde bývala čas od času vystavena k veřejnému uctění, až papež Inocenc III. v roce 1208 zavedl zvyk slavnostního procesí s rouškou v neděli po svátku Zjevení Páně. Kdy se ale tato vzácná památka ztratila z Říma a objevila se v Manoppellu, přesně nevíme. Možná to bylo už v roce 1527, kdy král Karel V. dobyl Řím a město i baziliku sv. Petra vyplenil. Mnoho uchovávaných relikvií bylo spáleno a ukradeno. Možná se tak stalo až v roce 1617, kdy se rozšířila zpráva, že rouška nesená v procesí není ta původní. A v jednom zapadlém městě se objevila rouška jí nápadně podobná…

Existuje legenda, která vypráví, že v roce 1506 bydlel v Manoppellu doktor Antonio Leonelli. Jednoho dne stál na náměstí před kostelem se svými známými. Najednou k nim přišel neznámý poutník a poprosil doktora, aby s ním šel do kostela, protože mu chce ukázat něco velmi důležitého. V kostele tento tajemný příchozí vložil doktorovi do ruky balíček. Když ho Leonelli otevřel, uviděl krásný obraz Pána Ježíše. Ale když chtěl poutníkovi poděkovat za tak veliký dar a pozvat ho do svého domu, zjistil, že poutník beze stopy zmizel. Hledání ve městě i v okolí bylo k ničemu. Leonelli tedy ve svém domě vybudoval oltář, ve kterém umístil zázračný obraz Ježíšovy tváře a zabezpečil ho před krádeží. S celou svojí rodinou se před ním každý den modlil. Pak získal roušku doktor Antonio De Fabritiis z Manoppella, který uposlechl vnitřní vnuknutí a předal ji v roce 1638 kapucínům, aby všichni věřící k ní mohli mít přístup a vzdávat jí úctu ve farním kostele v Manoppellu. V roce 1750 se kapucíni rozhodli, že každý rok bude třetí květnová neděle slavena jako svátek Svaté tváře.

Ať už to bylo jakkoliv, faktem zůstává, že nikdo z vědců nezpochybnil pravost relikvie z Manoppella. Obraz Kristovy tváře je na velmi vzácné látce zvané mořský byssus, která je extrémně tenká, a tak jemná, že se na ní nedá cokoliv namalovat. Jak se obraz tváře na látku dostal, zůstává pro vědce záhadou. Křesťané věří, že toto v antice nesmírně drahé plátno bylo použito jako nejvrchnější rouška po zabalení mrtvého Ježíšova těla do pláten při jeho pohřbu. Při zmrtvýchvstání pak Kristus otiskl svou podobu nejen na plátno (nyní uctívané jako Turínské), ale také na tuto roušku. Ostatně položíme-li roušku z Manoppella na Turínské plátno, podoba se naprosto shoduje.