ÚVODNÍK

SANCTISSIMA

Sanctissima, mitissima,

ó, Stella maris lucidissima.

fer opem miseris,

lucens praeceteris.

In hoc mundo

gemebundo nobis,

sis pia, Virgo Maria,

in extrema mortis hora

assis sine mora.

Nejsvětější, nejvlídnější,

nejjasnější Hvězdo mořská,

pomoz ubohým,

vydávej záři nám především.

V tomto slzavém světě,

smiluj se nad námi, Panno Maria.

SVATÍ NA KVĚTEN

Svatý Germogen (svátek 12. května)

  Narodil se v Kazani roku 1530 a pokřtěn byl jako Jermolaj. Dětství a mládí prožil v tvrdých, křesťanství nepřátelských podmínkách. Rok před jeho narozením byl na moskevském hřbitově pohřben mladý zajatec Jan, který byl umučen pro víru, později viděl, jak Tataři umučili dva své soukmenovce, kteří se nechali pokřtít, do Kazaně neustále přicházeli zástupy ruských zajatců. Až roku 1552 car Ivan IV. Hrozný Kazaň dobyl a teprve tehdy se mohli křesťané svobodně nadechnout, byla také založena kazaňská eparchie. Jermolaj pak trávil čas s velikými duchovními otci svého rodného města, eparchou Gurijem a archimandritou Germanem.

  Otec Jermolaj se účastnil nalezení zázračné ikony Matky Boží Kazaňské, která zmizela po hrozném požáru v roce 1579. Sepsal také chvalozpěv (tropar) nově nalezené ikoně a také historii jejího nalezení. Když ovdověl, přijal postřižení na mnicha v moskevském klášteře. V roce 1589 se stal igumenem kazaňského kláštera a metropolitou města Kazaň. Jako nový pastýř pokračoval horlivě v činnosti svých předchůdců, založil mnoho kostelů a klášterů, mezi nimi i ženský klášter na místě nalezení Kazaňské Bohorodičky.

  V roce 1605 nastoupil na ruský trůn samozvanec známý jako Lžidimitrij I. Za ženu měl Polku a katoličku Marinu, kterou chtěl korunovat carevnou, ale narazil na silný odpor kazaňského metropolity. Za rok byl Lžidimitrij zavražděn, carem se stal Vasil Šujský a Germogen byl jmenován metropolitou moskevským. V té době vypuklo v Novgorodě povstání a vojska povstalců táhla na Moskvu. Patriarcha vyhlásil zvláštní modlitby a půst za mír v Rusi, a tehdy malý oddíl moskevský ostřelovačů nečekaně zničil hlavní stan povstalců. Mír byl zachráněn. Car Vasil ale neposlechl radu metropolity, aby odzbrojil všechny povstalce v Novgorodu, a brzy na to doplatil. Někteří povstalci, kteří unikli, začali žít jako lapkové a dokonce obsadili Sergijev Posad, svaté místo Ruska. Když car Vasil uzavřel mír se švédským králem Karlem IV., nastal v zemi chaos a zmatek. Švédové okupovali severní Rusko, na druhé straně se do země se svým vojskem vydal dávný nepřítel Švédů, polský král Zikmund. Celé rodiny byly rozděleny, nastal hlad a nouze o jídlo v celé Moskvě, protože Poláci uzavřeli přístupové cesty do města. Patriarcha neúnavně kázal, utěšoval, vycházel mezi lid, rozdával potraviny, vyzýval k modlitbě.          

  Nakonec byl po porážce ruských vojsk car Vasil svržen a zavřen do kláštera, později byl odvezen do Polska, kde také zemřel. V zemi vládli bojaři, kteří zvolili za cara carevice Vladislava, syna polského krále Zikmunda.

  Patriarcha Germogen proti tomu všemu protestoval, ale neměl žádnou podporu. Král Zikmund začal považovat Rus za své vlastnictví, rozděloval území svým přátelům, vojáci se chovali jako dobyvatelé a mimo jiné zesměšňovali a potlačovali pravoslavnou víru. Patriarcha Germogen psal do všech měst a vyzýval k odporu proti polským okupantům. Nato Poláci zapálili celou Moskvu kromě Kremlu, kde se opevnili i s některými bojary ve strachu před povstalci. Patriarcha byl zatčen a hlídán. Když povstalci obklíčili Kreml, bojaři žádali, aby patriarcha promluvil k povstalcům a přikázal jim odejít. Pokud tak neučiní, hrozili mu smrtí hladem. Germogen jim odpověděl: „Bojím se jen Boha, již dávno si přeji trpět a zemřít za pravdu. Pokud odejdete i vy, zrádci, přikážu povstalcům také odejít, jinak je povzbudím, aby bojovali a zemřeli za víru.“

  Bohužel mezi povstalci nastaly rozbroje a jejich vojsko se začalo rozpadat. Stále vězněný patriarcha se ještě jednou roku 1611 obrátil svými listy k věřícím, aby neváhali bojovat a položit život za svou vlast a víru. Přikázal také poslat povstalcům ikonu Bohorodičky Kazaňské. Z Novgorodu se k Moskvě blížil v čele vojska kníže Dimitrij Požarskij, proto byl patriarcha Germogen hozen do hladomorny, kde také zemřel 17. února 1612.

  22. října sice byla osvobozena Moskva, ale radost vítězů byla zastíněna smrtí jejich patriarchy. Ten byl ihned po smrti považován za svatého a roku 1652 byly jeho neporušené ostatky přeneseny do katedrály Panny Marie v Kremlu. Když roku 1812 Napoleon opustil Moskvu, byly jeho ostatky nalezeny vyhozené z hrobu, ale neporušené. V době opravy katedrály před korunovací cara Alexandra III. byly opět shledány neporušené. Za svatého byl patriarcha Germogen prohlášen 12. května 1914.

Kazaňská Bohorodička je uctívána jako ochránkyně Ruska, a to zejména po osvobození Moskvy z polského područí roku 1612. Proto také byl roku 1649 její svátek ustanoven právě na den osvobození a dobytí Moskvy, 22. října. N\ní je uctívána v Kazaňském chrámu v Petěrburgu.

POUTNÍ MÍSTA

PLZEŇSKÁ MADONA

V KATEDRÁLE SV. BARTOLOMĚJE

  Již přes 600 let shlíží na nás v hlavním plzeňském kostele překrásná socha Panny Marie s Ježíškem v náručí. Většinou ji vidíme jen zdálky, ztrácí se mezi ostatními sochami hlavního oltáře, a asi proto si ani neuvědomujeme, jak velký poklad v ní máme.

  Sošku Plzeňské Madony vytvořil neznámý řezbář někdy kolem roku 1384, pravděpodobně ten samý, který vytvořil i Madonu krumlovskou. Obě patří do tzv. „krásného slohu“, a ten se opravdu vyznačuje velkou krásou, líbezností, elegancí a důstojnou něhou Matky vůči Dítěti. Někdy se také uvádí jako předloha Madona z Altenmarktu. Rozhodně jsou si všechny tři velmi podobné.

  Úcta k Madoně plzeňské stoupala po celé 14. a 15. století. Byla s důvěrou vzývána ve všech lidských potřebách, není známo, kde přesně byla v té době umístěna, až v roce 1676 existuje zápis místního faráře Mikuláše, že zázračná soška stojí na jižní straně chóru, tj. dnešního presbytáře, kde se nacházely chórové lavice pro členy Řádu německých rytířů, kteří v té době při kostele sv. Bartoloměje působili. V letech 1668-1762 bylo zaznamenáno nejvíce zázraků na přímluvu patronky města Plzně. Ponejvíce šlo o uzdravení dětí i dospělých, záchranu z neřešitelných situací, ochranu před morem, válečnými útrapami apod.

  Velkolepé poutě k Plzeňské Madoně trvaly několik staletí, ve 20. století pak postupně ustaly, jako ostatně i na mnoha jiných místech. Až po založení plzeňské diecéze se objevily snahy znovu obnovit úctu k Madoně plzeňské. Hlavním svátek se slaví 30. května jako Den Plzeňské Madony. Také letos proběhne v katedrále sv. Bartoloměje tato oslava od 18. 00 hod.

  Tvář Plzeňské Madony je opředena různými pověstmi a legendami. Byla prý vyřezána podle skutečné předlohy - překrásné dívky, do které se zamiloval mladý mnich a její tvář zvěčnil právě v této soše. Byl za to potrestán a socha ukryta, než si ji do kostela vyžádali právě němečtí rytíři.

  Pravdou zůstává, že tvář naší Madony je zvláštním způsobem aktivní, má soustředěný, zaujatý výraz s náznakem úsměvu. V době jejího vzniku právě končilo jedno období „krásných Madon“, které byly vytvářeny jakoby v pohybu. Lehké zvlnění povrchu těla i tváře počítá se světlem, hraje si se šerosvitem, takže se zdá, že se tvář Matky Boží mění (ostatně tento jev je často popisován věřícími po celá staletí).

  Dnes již nemůžeme přistoupit k Madoně tak blízko, abychom tento jev viděli na vlastní oči. A přece… Už je to poměrně dost let zpátky, kdy bylo kolem hlavního oltáře sv. Bartoloměje z důvodu oprav postaveno lešení. Jeden z novinářů se chopil příležitosti a vystoupal na lešení s úmyslem pohlédnout Panně Marii přímo do očí. Stál jí tváří v tvář, ale ať se nakláněl a natáčel jakkoliv, vždy se setkal pouze s pohledem Ježíše v jejím náručí. Do očí Madony se tehdy nepodíval. Sestoupil z lešení s mrazením v zádech a, jak později ve svém článku napsal, s poučením, že k Panně Marii se dostaneme pouze skrze jejího Syna Ježíše Krista.

Zprávy a oznámení

Pěší pouť na Křížový vrch u Chotěšova koná se opět první sobotu v květnu, tedy 5. května 2018. Protože se změnily odjezdy vlaků, vycházíme z nádraží v Chotěšově již v 6. 45 (nebude-li mít vlak z Nýřan zpoždění). Bohoslužba slova u kříže začíná jako vždy v 9. 30 hod. Poté vystoupáme na vrchol kopce a po občerstvení bude dost času na zpáteční cestu do Stoda.  Vlak odjíždí ze Stoda směr Plzeň až ve 13. 07.

  Májové pobožnosti budou opět každý pátek v měsíci květnu v kostele v Nýřanech po večerní mši svaté.

  V neděli 20. května 2018 budeme slavit Poutní mši svatou v kapli sv. Jana Nepomuckého ve Vlkýši v 11. 00 hod. Mše svatá v kostele sv. Martina tedy nebude!

  Poutní slavnost Nejsvětější Trojice oslavíme nejprve v sobotu 26. května 2018 v 15. 00 hod. v Jezné a poté i v Blatnici v neděli 27. května 2018 v 11. 00 hod. Mše svatá v Heřmanově Huti se tuto neděli ruší!

  Slavnost Těla a Krve Páně bude ze čtvrtka přeložena na neděli 3. června 2018. V Nýřanech a v Heřmanově Huti bude po mši svaté svátostné požehnání.

DĚJINY NAŠÍ ŘÍŠE – 4. část

Doba císaře Josefa II.

   Naposledy jsme se zabývali bouřlivým 19. stoletím. Předchozí 18. století ale nebylo o nic nudnější. Vládli v něm postupně naprosto rozdílní panovníci – v letech 1711-1740  císař Karel VI., 1740-1780 jeho jediná dcera Marie Terezie a 1780-1790 její syn Josef II. Právě posledně jmenovaný byl silně ovlivněný francouzským osvícenstvím, které vystřídalo dobu protireformace. Jestliže bylo dřív heslem „Vše pro víru!“, nyní platilo „Vše pro stát!“. Na místo náboženství se stal rozum měrou hodnoty věcí.

  Císař Josef byl chladný racionalista, uznával za dobré jen to, co je rozumné a prakticky účelné, chtěl přetvořit společnost a vymýtit z ní vše, co považoval za škodlivý přežitek středověku. Účelem jeho reforem mělo být blaho státu a štěstí poddaných, nicméně se reformy vůbec neohlížely na tradice, historii nebo mravní síly.

  Nejsmělejší byla reforma náboženská. Josef nejprve zrušil protireformační komise a roku 1791 „tolerančním patentem“ dovolil svobodně vyznávat náboženství pravoslavné, kalvínské a luteránské. O měsíc později zahájil rušení velkého množství klášterů. Všechny kláštery, mužské i ženské, které se nezabývaly školstvím nebo nemocnými, byly bez milosti likvidovány. Řeholníci se mohli vzdát duchovního stavu nebo přestoupit do jiného, „užitečného“ řádu. Budovy klášterů byly prodány nejčastěji šlechtickým rodům, inventáře odvezeny, rozprodány, mnohokrát i nenávratně zničeny… Josef se také snažil některé záležitosti církve přesunout do povinností státu. Zřídil státní generální semináře pro další výchovu kněží, zrušil nadační špitály, náboženská a literární bratrstva při kostelích, místo toho měly být zřizovány státní chudobince, sirotčince a špitály.  

  Poddanské reformy zahrnovaly hlavně zrušení nevolnictví, což znamenalo, že poddaný se nadále může oženit, studovat, jít na řemeslo, nebo se odstěhovat bez souhlasu vrchnosti.

  Císař významně zasáhl i do soudnictví, snažil se pozvednout význam armády, omezil význam stavovských sněmů a vůbec se snažil hlavně o to, aby vše fungovalo racionálně a bezchybně.

  Byl určitě nemile překvapen, když jeho reformy směřující k blahu lidu nebyly vždy přijímány s nadšením, v Belgii dokonce vypuklo povstání a v Uhrách se k němu schylovalo. Nemocný a tělesně zlomený císař Josef II. umírá po nevydařené válce s Tureckem 20. února 1790 ve Vídni.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Znalosti dětí při hodině náboženství

… třeba o Panně Marii …

„Co si připomínáme při čtvrtém zastavení?“

„Pán Ježíš se na křižácké výpravě potkává s Pannou Marií.“

„Co řekla Maria, když vstoupila do jeruzalémského chrámu

a našla tam svého malého syna?“

„Pozdrav pánbu!“

„Proč dala Panna Maria Ježíška do jesliček?“

„No, byl ještě moc malý, aby ho mohla dát do školky“.

K Panně Marii přiletěl archanděl Ariel.

Trochu popletená tajemství růžence:

„…se kterým jsi, Panno, do Egypta odešla…“

„…kterého jsi, Panno, v krámě nalezla…“

„…který se pro nás krví polil…“

„…kterého jsi pronásledovala na křížové cestě…“

„…kterého jsi, Panno, trním korunovala…“

NEBOJME SE KONTEMPLACE

7. část – Vylévejte před ním své srdce

  Při mnoha příležitostech sv. Terezie zdůrazňuje, že máte s Bohem mluvit „od srdce k srdci“.  Sama v tom také vynikala. Je nejen dovoleno být v modlitbě naprosto pravdiví, nýbrž je to přímo nutné. Terezie při té příležitosti zdůrazňuje, jak je důležité sebepoznání: „Zkoumejte samy sebe, mé sestry, nebo spíš kéž nás prověří zkouškou Pán, který to umí udělat tak dobře, i když to mnohdy nechceme pochopit.“

  A proč je vlastně tak důležitá svobodná rozmluva, kterou si chceme osvojit v této kapitole? Zcela prostě to vyjadřuje lidová moudrost, která praví, že sdílená bolest je poloviční, zatímco sdílená radost je dvojnásobná. Terezie k tomu povzbuzuje: „Můžete s Kristem rozmlouvat. Prosit jej ohledně svých potřeb a stěžovat si mu na svá trápení, radovat se s ním ve svých útěchách, aniž byste se snažily o květnaté modlitby, nýbrž jen o slova odpovídající touhám a potřebám duše. Takových modliteb si on velmi cení.“

  Má-li však jít o svobodnou rozmluvu, nestačí, když Pánu předkládáte vše, co máte na srdci. Tak jako Bůh velmi pozorně naslouchá vám, potřebujete se i vy naučit naslouchat jemu. Není ale snadné snažit se v tichu naslouchat, vždyť se zdá, že Bůh mlčí. To je ale v pořádku, Bůh nejraději promlouvá v mlčení a mlčením, pro něj mlčení není absencí komunikace jako často pro nás.

  „Čas strávený mlčením před Bohem,“ píše svatá Terezie, „považují někteří za ztracený, ale já přitom tuto ztrátu považuji za velký zisk.  Uveďte se často do Kristovy přítomnosti a setrvávejte s ním v mlčení.“

  Mohou nastat situace, kdy se budete cítit jakoby „prázdní“. Žádný biblický úryvek vás neosloví, nic vám to neříká, nemůžete se soustředit, myšlenky se rozbíhají. Je důležité naučit se přijmout tuto vlastní neschopnost a vlastní meze. Bůh od nás přeci neočekává, že v modlitbě budeme podávat nějaké „výkony“. Prostě dál prodlévejte před Bohem, i když budete chvílemi podřimovat nebo se přistihnete, že jen zíráte před sebe.

  Odevzdejte vše pokorně Pánu, předejte mu otěže své modlitby. Základní chybou totiž je snažit se zajistit si účinnost modlitby vlastními výkony. Bůh často dává, když už člověk ani nedoufá ani neočekává.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Korunka k úctě Ducha svatého

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Přijď, ó Duchu přesvatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky.

Sešli Ducha svého, Hospodine, a budou stvořeni a obnovíš tvář země.

Modleme se: Bože, který jsi srdce věřících osvícením Ducha svatého poučil, dopřej nám, ať v témže Duchu poznáváme dobré a radujeme se navždy z jeho útěchy. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

I. tajemství - Ježíše počala Panna Maria z Ducha svatého.

Rozjímání: Prosíme vroucně Ducha svatého, abychom následovali ctnosti Ježíše Krista, který je vzorem všech ctností, abychom na přímluvu Panny Marie byli podobni obrazu Syna Božího.

Otče náš…Zdrávas, Maria…Sláva Otci…

II. tajemství – Duch Hospodinův spočinul na Ježíši při křtu.

Rozjímání: Je třeba si opravdu vážit milosti posvěcující, která nám byla vlita při křtu svatém. Neustálým cvičením v sobě posilovat víru, naději a lásku. Žít tak, jak se sluší na dítko Boží.

Otče náš…Zdrávas, Maria…Sláva Otci…

III. tajemství – Ježíš je veden od Ducha svatého na poušť.

Rozjímání: Při svatém biřmování nám byly uděleny dary Ducha svatého, máme být za ně povždy vděční a tyto dary používat ve všech nebezpečích života i v pokušení, jak se sluší na dospělého křesťana a statečného bojovníka Ježíše Krista.

Otče náš…Zdrávas, Maria…Sláva Otci…

IV. tajemství – Duch svatý sestupuje na apoštoly.

Rozjímání: Děkuj stále Pánu Bohu, že ses stal součástí svaté církve, kterou Duch svatý stále oživuje. Naslouchej pozorně učení církve a braň ji proti nepřátelům.

Otče náš…Zdrávas, Maria…Sláva Otci…

V. tajemství – Duch svatý přebývá v našem těle jako v chrámě.

Rozjímání: Dbej vždy vnuknutí Ducha svatého, který v tobě přebývá, naslouchej mu a měj na paměti, dvanáctero ovoce Ducha svatého, které je: láska, radost, pokoj, trpělivost, mírnost, dobrota, velkodušnost, tichost, věrnost, střídmost, zdrženlivost a čistota.

Otče náš…Zdrávas, Maria…Sláva Otci…Věřím v Boha…