Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z věstníku červen 2023

7. 6. 2023

MOLEBEN K NEJSVĚTĚJŠÍMU SRDCI JEŽÍŠOVU

Ježíši, Synu Boha živého, který jsi odkryl bohatství svého Nejsvětějšího srdce, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, kráso nejjasnější, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, sílo nepřemožitelná, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, lásko nevýslovná, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, radosti srdce našeho, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, pomoci strádajících, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, čistoto panenských srdcí, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, očisti náš rozum od marnivých myšlenek, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, chraň naše srdce od zlých žádostí, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.     

Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, ochránce našeho života, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, naděje v naší smrti, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

 Srdce Ježíšovo, naše útěcho na tvém soudu, * smiluj se a spas ty, kteří tě velebí.
Ó, Nejsvětější srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi.

Pane Ježíši Kriste, Bože náš, dej, ať se naše srdce stanou oltářem tvé lásky, ať naše ústa zvěstují tvou převelikou milost. Ať naše oči ustavičně hledí na rány tvého Nejsvětějšího srdce. Ať náš rozum přemýšlí o tvých nepochopitelných tajemstvích. Ať stále uchováváme ve věčné paměti tvé milosrdenství. Amen.

 

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme oslavovali spolu s hasiči

  V sobotu 27. května byl naplánován den oslav, 140 let trvání Sboru dobrovolných hasičů v Nýřanech. Náčelník sboru požádal o mši svatou v kostele svatého Prokopa, která bude sloužena za všechny živé a zemřelé členy sboru, a také o požehnání nového hasičského auta. Všechno potřebné jsme domluvili, praporečníci si nacvičili slavnostní nástup do kostela i slavnostní odchod na náměstí, byly pozvány všechny sbory dobrovolných hasičů z okolních obcí, občerstvení na hřišti čekalo na hosty.

  V sobotu byl krásný den, jako stvořený pro oslavy. Všichni zúčastnění hasiči vzorně připochodovali za doprovodu hudby ze Staročeského náměstí a v tichosti se usadili v kostelních lavicích. Museli jsme ještě pár minut počkat na pana faráře, který jel z Plzně z oslav 30. let plzeňské diecéze, když najednou začaly houkat sirény na hasičských autech zaparkovaných na náměstí.

V první chvíli jsme si mysleli, že je to nějaká legrace, třeba se hasiči nemohou dočkat, čekání je nebaví… Ale bylo to mnohem vážnější. Z kostela vyběhli někteří oslavenci, ve slavnostních uniformách naskákali do cisteren a urychleně odjížděli pryč. V kostele jich zůstala sotva polovina. V nedaleké vesnici totiž hořel seník! Bez ohledu na původní plán vyrazili dobrovolní hasiči pomáhat ohroženým lidem…

  Náčelník nám později vyprávěl, že kdykoliv sbor něco slaví, pokaždé se něco podobného stane.

A tak místo dvou mužů se sekyrkami, kteří odjeli hasit požár, doprovodily pana faráře do kostela jako čestná stráž dvě sličné hasičky.           

A tak jsme při mši svaté mysleli nejen na zemřelé členy sboru, ale také na ty, kdo v tuto chvíli plnili svou povinnost, ke které se zavázali slibem, který mají i na svém praporu: BLIŽNÍM KU POMOCI!

Po požehnání nového auta, které naštěstí na náměstí, sice trochu osamělé, ale zůstalo, přijali jsme pozvání na „Zahradní slavnost“ na atletickém hřišti. Podávala se klobása s chlebem a něco k pití, při tom jsme si povídali, vzpomínali, bilancovali. A všichni se od zásahu vrátili živi a zdrávi.

 

Zprávy a oznámení

Ve čtvrtek 8. června 2023 je Slavnost Těla a Krve Páně. V kostele v Nýřanech bude ráno mše svatá v latinském jazyce a večerní adorace od 17 do 18. 30 hod.

Svátek Těla a Krve Páně oslavíme následující neděli, kdy bude po mši svaté Svátostné požehnání v Nýřanech.

 

V pátek 16. června 2023 Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, po večerní mši svaté adorace a litanie k Nejsvětější mu Srdci Ježíšovu.

 

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 4. června 2023.

 

V sobotu a neděli 10. A 11. června 2023 proběhne Víkend otevřených zahrad.

V Zahradě ticha v Jezné bude připraven v sobotu program pro děti CESTA NAŠÍ ZAHRADOU odpoledne od 14 hod.

V 17 hod. posvěcení kapličky na Zahradě ticha.

 

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 9. června a 23. června 2023 po večerní mši svaté. O prázdninách setkání nebude.

 

NOC KOSTELŮ V NÝŘANECH

  Letos podruhé otevřel se kostel svatého Prokopa na celý večer všem, kdo do něj chtěli přijít. A protože si připomínáme výročí 970 let od smrti svatého Prokopa, rozhodli jsme se ho učinit hlavním bodem programu.

  Připravili jsme celý večer tak, aby se střídalo mluvené slovo a krásná hudba.

  Pan farář nejprve vysvětlil význam kostela jako takového. Že je to výjimečný prostor pro trojí setkání: člověka s druhým člověkem, člověka s Bohem a člověka se sebou samým. Vysvětlil, k čemu je kazatelna, oltář, zpovědnice a jiné důležité součásti našeho kostela.

   Jako nejdůležitější bod programu četli jsme životopis svatého Prokopa, prokládaný úryvky z legendy, která byla napsána nedlouho po jeho smrti. A aby se měli posluchači na co dívat, promítali jsme jim k tomu na plátno obrázky. Známé záběry sázavského kláštera a řeky Sázavy, fotky, které jsme pořídili při naší pouti na Sázavu, i obrázky, které nejsou jen tak k vidění, a které nám laskavě poskytl sázavský pan farář, nově objevené fresky v klášteře apod. Na konci této „téměř rozhlasové hry“ mohl pak každý přijít až k oltáři, zblízka pohlédnout na svatého Prokopa a vyslovit svou prosbu, nebo žádost o jeho přímluvu. Využili to skoro všichni přítomní.

  Třetí mluvené slovo se týkalo chleba a vína. Poměrně dost lidí přišlo na ochutnávku nejen mešních vín a nově také chleba. Podával se doma upečený chléb nekvašený jako za časů Ježíše Krista, také chléb kvašený používaný ve východní církvi (takzvané prosfory) a ještě chléb bezlepkový. Návštěvníkům určitě chutnaly všechny druhy, protože z chleba vůbec nic nezbylo…

  Důležitou součástí večera byla opět hudba. Zazpívaly děti ze Základní umělecké školy, některé vystoupily i sólově jako hudebníci. Slyšeli jsme housle, kytary, trubku i saxofon.    Uprostřed noci zazněl koncert paní Vlaďky Bauerové. A po ochutnávce vín ve velmi příjemné atmosféře zazněly naše varhany a s nimi housle v podání paní Mestlové a paní Boudové.

  Za svitu svíček, které ozařovaly tvář Pražského Jezulátka a svatého Prokop, a slyšeli jsme opět krásnou hudbu v dokonalém souznění.

  A to už byl skoro závěr. Na konci jsme se pomodlili za město Nýřany, za naši farnost, naše blízké i za sebe navzájem.

 

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

 

Kdo zmítán bouří života

pln žalu světa pouští jde,

když zrak mu kalí mrákota,

jej líbezný hlas k sobě zve:

„Pojď ke mně, srdce znavené,

pojď, já tě občerstvím,

a setřu hořké slzy tvé, dám sílu Tělem svým.“

 

Když vše tě v světě opustí,

i věrných přátel četný kruh,

když nepřítel se krutě mstí,

tu sladce volá dobrý Bůh:

„Jen ke mně pojď zde lásky zdroj,

zde věrnost nalezneš,

zde duše své si rány zhoj, v mém srdci spočineš.“

 

Když srdce puká zklamáním

a hruď tvou plní hořký žal,

když křivým podezříváním

svět na cestu ti trní stlal,

jen k výši hleď, kde není klam,

kde věčná láska dlí, a v naději se uchyl tam,

kde Kristus věčně bdí.

 

„Zde pokoj, mír a království

svůj věčný cíl a domov má,

zde v svatém lásky království

tvá duše zkusí blažená,

že kdo mé Tělo požívá

a pije Krve číš,

ten v srdci Páně přebývá a vejde v Boží říš.

Boží cesta (1941)

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Kralovice – druhá část

1920

  Dne 18. ledna zřítila se část kupole v Mariánské Týnici. Ihned na zakročení architekta Hanuše Zápala poslalo ministerstvo obrany četu zákopníků, aby zachránili, co se ještě zachránit dá. Konány narychlo všechny záchranné práce, ale marně, neboť dne 3. března zřítil se zbytek kupole i s lucernou a tak vzala za své krásná památka stavitelská i s nástěnnými malbami.

  Následky světové války byly v tomto roce ještě patrny, neboť drahota místo aby klesala, stále ještě stoupá. Krabička zápalek, která se před válkou prodávala za 2 haléře, stojí dnes 24 haléřů. Při takových cenách je přirozené, že také mzdy řemeslníků stále stoupají, a stejně nikdo není s nimi spokojen.

  Bývalá česká dobrosrdečnost a nezištnost během války jakoby z české povahy vymizela. Honba po mamonu posedla mnoho lidí i zdejších.

 

1928

  Dne 22. června roku 1927 zemřel důstojný pan farář Ženíšek, který trpěl cukrovkou a onemocněním ledvin. Od 1. ledna 1928 byl na zdejší faru ustanoven P. František Vambera, dosavadní farář v Potvorově.

  Na faře dal jsem nejprve přepažiti na půl cihly velkou kuchyni, která sloužila i jako farní kancelář, tak získal jsem dvě místnosti, které obě úplně dostačují. Také jsem zavedl do farní budovy elektrické osvětlení a vodovod a také zřídil jsem koupelnu. Hradil jsem to všechno ze svého, za to je fara zařízena co nejmoderněji.

 

1932

  Dne 25. května 1932 o hodinách popoledních zdejší město bylo vzrušeno zprávou, že náhle zemřel místní oblíbený farář František Vambera. Ještě ráno sloužil mši svatou, byl ve škole, obědval, po obědě měl jet vyučovati do Kočína, šel si tedy připraviti své auto do stodoly. Když se dlouho nevracel, šla se podívat po něm hospodyně, a našla ho ležeti klidně na zemi, s klikou od auta v ruce. Lékař potom potvrdil mozkovou mrtvici. V několika minutách rozezněly se kostelní zvony, které nechal poříditi, aby zvěstovaly celé osadě, že odešel jejich pastýř na věčnost. Bylo to ve středu před Božím Tělem, Měl připraveny obrázky pro družičky a tolik se na to těšil. Pohřbu se účastnilo 20 kněží a ohromné množství lidí, pohřební průvod byl velkolepý, vše svědčilo o nesmírné oblibě faráře mezi věřícími.

 

  Dne 4. června ujal se správy opuštěné farnosti P. Jaroslav Španihel. Chrámovou službu vykonával v té době pan Emanuel Šťáhlavský, truhlář v Kralovicích, který skutečně se věnoval chrámu tělem i duší. Řízení chóru a sboru obstarávala jeho dcera paní Pojarová, manželka soudního úředníka. Budově farní příslušel po panu faráři Ženíškovi neinventární pes, vlčák „Rek“, o němž se činí zde zmínka proto, že byl zvlášť cvičeným hlídačem. Když se za pana faráře Vambery dostali do fary ozbrojení lupiči, zahnal je Rek a pošramotil, o čemž svědčí zanechané cáry oděvů lupičů. Za mého pobytu na faře začal ale Rek chátrati, ač se ho zvěrolékař snažil zachrániti, bylo to marné. Pitvou pak zjistil, že měl nádor na játrech.

 

1934

  Podle sčítání lidu v roce 1934 přes polovinu farnosti kralovické vystoupila ze sv. církve. Příčiny? Různé. Učitelstvo mnoho se angažovalo v boji „proti Římu“. Z okolních vesnic mnoho kněží – rodáků nezůstali věrni a opustili své vznešené povolání, šli mezi své a ještě převáděli je do tábora „československého“. Ti všichni nešťastní uvěřili, že víra je stejná, jen jazyk český, kněží ženatí a nic nemusí platiti Římu. Teprve časem si mnozí uvědomili tu ohromnou pekelnou propast rozdílu a odloučení a vracejí se zpět.

  V Kočíně je nejvzdálenější škola fary kralovické, přes osm kilometrů. Rád jsem tam chodil, ač cesta dlouhá, a pěšky, ale děti byly nebezpečí a špatný pastýř, který by neostříhal stádce svého. Děti kočínské měl jsem velmi rád a nejvíce se za ně modlil, aby je Bůh zachoval a sílil. S pomocí Jeho jsem je všechny zachoval a žádné neztratil. V Kočíně bylo jen 73 katolíků a 219 nekatolíků! Pan řídící v Kočíně koupil si velké auto a učil se s ním jezditi, a to v době, kdy učil jsem náboženství. Nikdy nenabídl mi svezení, ač směr jízdy byl stejný, a rád bych mu i benzín zaplatil. Někdy jen pět minut před koncem hodiny vyjel se učit… a nic neřekl. Šel jsem tedy vždy domů pěšky.

  Hodyně – další nešťastná obec. 28 katolíků a 169 nekatolíků. Smutno a bolno bylo mi vždy v duši, ve třídě měl jsem jen pět až šest dětí na náboženství, ostatní byly vyznání československého. Ubohé svedené duše. Cítil jsem, že by potřebovali skoro světce, aby mimořádnými milostmi Božími, posvěcené modlitbami, posty a obětmi, spoluzachraňoval ty drahé duše. Hodynští byli hodně prodchnuti „husitským duchem“. Při cestě sem do školy vždy jsem rozjímal a poznával, že nejcennějším z kněžského života je duchovní správa, starost o nesmrtelné duše, a oč záslužnější je před očima Božíma péče o tyto duše, než mechanické podepisování a vyřizování kancelářských aktů.

 

PROM LUVY

O Nejsvětější Svátosti

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“

„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“

  Toto jsou tvá slova, Kriste, věčná Pravdo, a poněvadž jsou to slova tvá a tedy pravdivá, musím je věrně a vděčně přijímat.

  Přikazuješ, abych s důvěrou přistoupil k tobě, jestliže chci mít s tebou podíl, a abych přijal pokrm nesmrtelnosti, když si přeji získat věčné žití. Uctívají tě andělé i archandělé, svatí a spravedliví a ty pravíš: Pojďte ke mně všichni! Kdybys to neříkal ty, Pane, kdo by uvěřil, že je to pravda?

  Spravedlivý muž Noe pracoval mnoho let na zhotovení korábu, aby se zachránil se svými, jak já se budu moci připravit za jedinou hodinu, abych uctivě přijal Tvůrce světa?

  Tvůj věrný služebník Mojžíš zhotovil archu z tvrdého dřeva a vyložil ji nejčistším zlatem, a já, trouchnivé stvoření, se opovážím tak lehkomyslně přijmout tebe, původce života?

Nejmoudřejší izraelský král Šalamoun stavěl sedm let velkolepý chrám ke chvále tvého jména a osm dní slavil jeho posvěcení, a já ubohý člověk tě uvedu do svého domu, když dokážu setrvat ve zbožnosti sotva půl hodinky?

  Zbožný král David tančil ze všech sil před Boží archou a připomínal všem dobrodiní Boží, zpíval, skládal žalmy a hrál na harfu. Jakou úctu a zbožnost bych měl mít já a všechen křesťanský lid v přítomnosti Velebné svátosti, při přijímání vznešeného Těla Kristova?

  Můj Bože, jak se ti všichni snažili tobě zalíbit. A jak je nepatrné, co konám já. Jak krátký čas věnují přípravě na svaté přijímání, jak málo se soustředím, jak málo jsem usebrán.

  Pane, spoléhám na tvou dobrotu a na tvé velké milosrdenství. A přistupuji k tobě jako nemocný k lékaři, lačný a žíznivý k prameni života, nuzný ke králi nebes, sluha ke svému pánu, tvor ke stvořiteli a zarmoucený ke svému těšiteli.

  Raduj se, má duše, a vzdávej Bohu díky za tak vznešený dar, který je ti zanechán v tomto slzavém údolí ke tvé útěše. Neboť kolikrát slavíš toto tajemství a přijímáš Kristovo tělo, tolikrát obnovuješ dílo svého vykoupení a zúčastňuješ se všech Kristových zásluh. Vždyť Kristovy láska vůbec neubývá a hojnost jeho slitování se nikdy nevyčerpá.                           Tomáš Kempenský: Následování Krista

 

SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ

Svatý Tomáš o svátosti eucharistie

Jednorozený Boží Syn nám chtěl dát účast na svém božství, a proto vzal na sebe naši přirozenost, aby lidi učinil bohy, když se sám stal člověkem.

A k tomu ještě to, co si vzal od nás, nám celé daroval ke spáse. Neboť i své tělo obětoval na oltáři kříže Bohu Otci za naše smíření; svou krev prolil jako výkupné a zároveň aby nás očistil, abychom byli vykoupeni z bídného otroctví a omyti ode všech hříchů.

Aby nám pak zůstala ustavičně památka na tak veliké dobrodiní, zanechal nám své tělo jako pokrm a svou krev jako napoj, aby je věřící požívali v podobě chleba a vína.

Drahocenná a obdivuhodná hostina, přinášející spásu a plná líbeznosti! Neboť co může být vzácnější než tato hostina, při níž se nám předkládá k požívání ne maso telat a kozlů jako kdysi v Zákoně, ale Kristus, pravý Bůh? Co je podivuhodnější než tato svátost?

Žádná jiná svátost není také prospěšnější než tato. Jí se očišťují hříchy, rozmnožují ctnosti a duše se sytí hojností všech duchovních milostí.

V církvi se obětuje za živé i za mrtvé, aby všem prospělo to, co je ustanoveno pro spásu všech lidí.

Sladkost této svátosti nikdo není s to vylíčit. V ní okoušíme duchovní slast přímo v jejím zdroji; v ní se připomíná památka oné nejvyšší lásky, jakou ukázal Kristus při svém umučení.

Aby se tato nesmírná láska hlouběji vtiskla do srdcí věřících, proto při poslední večeři - když Pán oslavil s učedníky velikonočního beránka a chystal se odejít z tohoto světa k Otci - ustanovil tuto svátost jako trvalou památku na své umučení; jako naplnění starých předobrazů a jako největší ze svých zázraků; a těm, kdo měli zármutek pro jeho nepřítomnost, zanechal jedinečnou útěchu.

 

ŽIVOT Z LITURGIE

(z knihy jezuity P. Roberta Tafta)   

Přijímání eucharistie

  Hovorově říkáme, že „dostáváme přijímání“ nebo že „přijímáme“. Někteří lidé říkají, že „jdou k přijímání“. V tomto smyslu se klade důraz na přijímání jako jednání jednotlivého věřícího, jako osobní projev zbožnosti, spíše něco, co konám já, než něco, co je konáno pro mě.

  Ale už od dob apoštolů je slavení eucharistie chápáno ne jako svátost osobního spojení s Kristem, ale jako svátost našeho společenství jedněch s druhými, v jediném těle Kristově, v církvi. Svátost, kterou od někoho, z rukou někoho, dostáváme a přijímáme.

Ve 2. století napomíná svatý Ignác Antiochijský: „Starejte se tedy o to, abyste se zúčastnili jedné eucharistie, protože je jen jedno tělo našeho Pána Ježíše Krista a je jeden kalich, který nás spojuje s jeho krví, jeden oltář, jakož i pouze jeden biskup s presbytery a jáhny.“

  Toto pravidlo slavení eucharistie bylo tak přísné, že zpočátku kněží neslavili svatou liturgii bez biskupa. V městě Římě se tento zvyk zachoval až do 6. století. V neděli slavil biskup celou eucharistii pro věřící, zatímco v ostatních chrámech tohoto města slavil kněz liturgii slova pro katechumeny, a pro všechny ty, kdo nepřijímali. Pouze kněz sám přijímal eucharistii z části eucharistického chleba konsekrovaného při mši papežem.

Na Východě i Západě nebyla eucharistie chápána po celý středověk jako skutečnost, kterou si někdo bral (a to ani u kněží), ale která je dávána a přijímána.

  Přijímání eucharistie je pokrmem, který společně sdílíme, je darem, který jsme dostali z rukou druhého, a to představuje, že jsme jej dostali od Krista.

Dnes už tento význam není patrný, protože kněz většinou u oltáře nemá nikoho, od koho by eucharistii přijal, a proto si ji podává sám sobě. Ale v prvních staletích musel každý kněz, biskup a dokonce i papež přijmout Tělo Páně a Krev Páně z rukou někoho jiného. Druhého kněze, biskupa, jáhna… Jen tak byla zachována a vyjádřena symbolika, že Bůh se nám dává a my ho přijímáme.

  Až později se začala řešit otázka hodností, tedy je-li vhodné, aby jáhen podával kalich biskupovi, který jejího nadřízeným atd. Nakonec starost o zachování hierarchie převážila nad nejstaršími zvyky a jejich symboly…

 

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Svatý Šimon Petr, povolaný rybář

  Šimon Petr pocházel z malého městečka na břehu Galilejského jezera, z Betsaidy. Spolu se svým otcem Jonášem, s bratrem Ondřejem a ještě s bratry Janem a Jakubem Zebedeovými vedli malý rybářský obchod. Petr upřímně věřící a byl přesvědčen o tom, že Bůh je živou součástí dějin jeho lidu. I proto se podle evangelia vydal se svým bratrem do Judska, aby tam vyslechl kázání proroka Jana Křtitele.

V evangeliích můžeme sledovat krok za krokem duchovní cestu rybáře Petra. Ta začíná, když ho Ježíš povolává. Petr je v ten významný den zcela zabrán do své práce rybáře, když tu spatří velký zástup lidí obklopující Ježíše. Mistr vidí na břehu dvě loďky a požádá Petra, aby na jednu mohl vstoupit, a odrazí s ní od břehu. Usedá na tento improvizovaný učitelský stolec a promlouvá odtud k zástupům. Po skončení své řeči říká Ježíš Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusť sítě k lovu.“ Šimon mu sice odpovídá: „Celou noc jsme se lopotili a nic jsme nechytili,“ ale přesto poslechne a spolehne se na toho, který od něj žádá důvěru. Na zázračný rybolov odpovídá Petr úžasem a rozechvěním a říká ano, odvážné a šlechetné ano, aby se stal Ježíšovým učedníkem.

Druhý významný moment duchovní cesty prožije Petr u Césareje Filipovy, když na Ježíšovu otázku „Za koho mě pokládáte?“ odpovídá za všechny apoštoly „Ty jsi Kristus, Mesiáš.“ Ještě nechápe význam toho slova, které pronesl, nechápe, že Ježíš jako Boží služebník nastupuje cestu pokory a utrpení, a dokonce kárá Ježíše, že má takové myšlenky a představy!

Je to důležitá volba, kterou musíme stále znovu činit i my: buď dát přednost vlastním očekáváním a odmítnout Ježíše, nebo přijmout Ježíše v jeho poslání a odložit stranou naše lidská očekávání.

Petr se tak učí, co znamení opravdu následovat Ježíše. Požadavky jsou náročné: je-li to nutné, musí se člověk zříci celého světa, aby zachránil to, co má skutečnou hodnotu, aby zachránil duši, aby zachránil přítomnost Boží ve světě.

I my toužíme po Bohu a chceme být velkorysí, když nás volá. Ale také očekáváme, že Bůh uplatní ve světě svou sílu a ihned jej změní podle našich představ a našich potřeb. Ale Bůh zvolil jinou cestu, cestu proměny lidských srdcí. Stejně jako Petr i my musíme Ježíše následovat, ne jej předstihovat. Je to Ježíš, kdo ukazuje cestu a říká „Následuj mě!“ A my musíme mít tu odvahu a pokoru ho následovat.                                                          Benedikt XVI. : O počátcích církve.

 

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Jana Veselského

do Dánska a Anglie roku 1637

Jan Veselský byl synem kalvínského duchovního ve Veselí na Moravě. Po studiích v Polsku se stal vychovatelem v rodině Ondřeje Reje z Naglowic a v roce 1637 ho doprovázel jako vyslance polského krále Vladislava IV. k dánskému a anglickému dvoru. Zemřel ve Slezsku roku 1656.

Druhá část – v Norsku

  Když Norové na loďkách připluli blíže k naší lodi, velmi jsme se obdivovali odvaze těch lidí, kteří se na tak malé lodičce svěřili tak velkým vlnám. Kapitán však poručil, abychom se stáhli a důrazně nás všechny vyhnal z paluby. Říkal, že Norové jsou divoši, že jsou oddáni kouzlům, a že si mohou podle libosti obstarat vítr, jaký potřebují. Neodvažuji se rozhodnout, zda tomu tak je, vím jen to, že když jeden z nich k nám přišel, ptal se kapitána, jaký by chtěl mít vítr…

  Pod vedením tohoto Nora připluli jsme ke břehu mořského zálivu, velmi úzkého jako řeka, a byli jsme z obou stran sevřeni skalnatými horami. Když jsme postupovali dál, málem jsme ztroskotali přímo v přístavu! Avšak Boží prozřetelnost nás zachránila před smutným neštěstím, takže jsme zakotvili živi a zdrávi.

  Když jsme se trochu uklidnili, dívali jsme se na Norsko, hornaté a nehezké, drsné svým podnebím, smutné svým způsobem života, milé leda těm, kdo by se chtěli stát bráhmany, vyhnanci života. Země je to drsná svými lesy a stržemi, ohyzdná svými močály a mořskými zálivy. Nejsou tam vesnice, jen jednotlivé domy, vlastně spíš chatrče, a to ještě daleko jeden od druhého, a jejich obyvatelé mají při své nuzotě dost hrubé mravy a obstarávají sobě a svým rodinám živobytí chovem ovcí a rybolovem.

  Ale v té chvíli se nám po prožitých nebezpečích Norsko zdálo pravým rájem. Stoupali jsme ze skály na skálu jako kamzíci, obdivovali jsme nerosty, jeskyně a sluje, pozorovali jsme špinavé Nory lovící malé rybky. Když jsme dostali hlad, pojedli jsme s Jeho Jasností na zemi, na zeleném trávníku. Pak už byl stěžeň opraven a kapitán poručil nastoupit na loď a vyplout.

  A tak jsme za příznivého větru dvacátého srpna kolem poledne vypluli. Nebe bylo deštivé a plné špinavých mraků, které se obvykle rozpouštějí buď ve vodu, nebo ve vítr, v našem případě obojí. Byla půlnoc, když vítr začal rvát lodní plachty, hned na to z černého klubka mraků sršely oslepující blesky, které uvnitř lodi ozařovaly všechno jako ve dne, a navíc bylo slyšet strašlivé dunivé hromobití.

  Mou duši zachvátil strach z Božího hněvu, neboť jsem si myslel, že ne nadarmo slábnou hvězdy a zuří bouře. Snažil jsem se nejpokornějšími modlitbami smířit se s Bohem Zachráncem, ale když zuřivost větrů rostla stále víc a více, často jsem naříkal: „Zachraň nás, Pane, hyneme!“

  Když nastal den, vítr dál silně foukal stejným směrem, takže se loď jen taktak nepoložila na levý bok. K tomu na nás zuřivým během nepřetržitě naléhaly obrovské přívaly, takže horní část lodi byla zaplavena vodou a všechno bylo mokré. Pro námořníky to nebylo nic nového, nám se to však zdálo přílišné. Jakmile totiž někdo vyšel den, jen taktak ho nespláchly proudy vody řítící se buď z jedné, nebo z druhé strany.

Vlny neušetřily ani samotného vyslance. Vyšel na palubu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Ale jen dosedl na palubě a dal se do zpěvu čtyřicátého druhého žalmu, tu při slovech „Všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mě valí“ příboj vyvrhl takovou spoustu vody, že jsme ho dovedli do jeho kajuty mokrého na kůži.

  Dvacátého šestého srpna i následující den jsme se plavili dost zvolna, jako by z dobrodiní Boha všemohoucího větry dostaly nějaký příkaz. Kapitán zatím pečlivě svým matematickým přístrojem obráceným směrem ke slunci zkoumal, kde jsme a jak daleko jsme od země. Říkal nám pak, že nejsme příliš vzdáleni od země, a že kdyby vítr foukal podle našeho přání, mohli bychom během jednoho dne spatřit Anglii. A tentokrát umění člověka nezklamalo. Uchvátil nás vítr silný a příznivý a v noci nás nesl a hnal, takže jsme kolem poledne už pluli kolem břehů Anglie. Měli jsme z toho velkou radost, protože jsme se konečně vymanili z tolika neštěstí a dívali se na dlouho očekáva8nou zemi.

Na pobřeží jsme viděli četné vesnice a městečka vyzdobená chrámy a věžemi, také město proslulé trhem na rybí rosol jménem Jarmutha, a nedaleko mnohem proslulejší Norwich, slavné obchodní středisko, vznešené sídlo Anglické společnosti kupců.