ÚVODNÍK – SVATÍ PATRONI ČEŠTÍ

  Každý národ má své svaté patrony, k nimž se modlí, prosí o ochranu a pomoc v těžkých dobách. Svátek hlavního patrona země bývá velkolepou oslavou a často i příležitostí přihlásit se k jeho odkazu a tím ke křesťanství. U nás na naše svaté předky možná trochu zapomínáme. Málokdo dokáže vyjmenovat alespoň deset z nich, a to je jich třikrát tolik. Tuto dlouhou řadu opravdu skvělých mužů a žen, ke kterým se můžeme hrdě hlásit, neboť jsou jakousi výkladní skříní naší křesťanské víry a církve v naší zemi, zahajují bratři Cyril a Metoděj, jejichž svátek budeme slavit na začátku července, hned za nimi následuje patron naší farnosti Prokop, vzor laskavosti, skromnosti a úspěšného boje proti všem ďábelským pokušením, kterým jsou vystaveni lidé všech věků.

  V seznamu svatých patronů českých najdeme hlavně světce šlechtického nebo dokonce královského původu – Václav, jeho sestra Přibyslava, jeho neteř Mlada a jejich babička Ludmila z rodu Přemyslovců, Vojtěch a jeho bratr Radim z neméně mocného rodu Slavníkovců, záhadným urozeným původem opředený poustevník Ivan, nebo člen mocného rodu, který se všeho bohatství zřekl, Hroznata.

Mezi ženami vynikají vznešené dobroditelky prostého lidu: královská dcera Anežka, divotvůrkyně Zdislava a princezna slezská Hedvika.

Někteří k nám přišli z ciziny ještě za života jako Cyril a Metoděj, jiní se tu sice narodili, ale naopak byli nuceni odejít do ciziny, jako jejich žáci Kliment a Gorazd. Další se k nám dostali díky „sběratelství“ svatých ostatků až po smrti, jako lékaři a mučedníci Kosma a Damián, mladičký římský mučedník Vít, burgundský král Zikmund nebo zakladatel premonstrátů Norbert.

Mezi světci vynikají tři svatí Janové, kteří sice měli jedinou touhu sloužit jako kněží svému lidu, ale osud si s nimi zahrál trochu jinou hru. Ten Nepomucký skončil jak známo umučený ve Vltavě, také Jan Sarkander doplatil životem na svou věrnost církvi a Jan Nepomuk Neumann musel odjet až do Ameriky, aby se mohl stát knězem (u nás jich totiž byl v té době nadbytek). Ke svatým kněžím se řadí ještě Klement Hofbauer (Dvořák), který sice pocházel z Čech, ale většinu života strávil ve Varšavě a ve Vídni.

  Novější dějiny nám přinesli ctihodnou Marii Elektu, zakladatelku Karmelu v Praze, a blahoslaveného Karla, císaře a posledního českého krále.

K pravé úctě ke svatým patří i povědomost o jejich životě. Abychom k nim měli opravdu blíže, najděme si o prázdninách obden čas o každém z nich si něco přečíst. A na konci srpna už budeme vědět, ke komu se vlastně modlíme, když odříkáváme litanie ke svatým patronům naší české vlasti.

Píseň ke sv. Prokopu

Svatý Prokope náš milý, patrone náš příznivý,

k tobě se utíkáme, za přímluvu tě žádáme.

Ty jsi sláva země naší a pomocník po vše časy,

ve všeliké bídě, psotě, pros za nás, svatý Prokope!

Ty jsi zlých duchů krotitel, tys v zármutku potěšitel,

kteří jsme v smutné sirotě, pros za nás, svatý Prokope!

Ty jsi pokušení míval, však vždy v čistotě vždy býval,

ať jsme my živi v čistotě, pros za nás, svatý Prokope!

Tys býval v ctnosti činitel, všech lidí laskavý přítel,

ať jsme živi v dobrotě, pros za nás, svatý Prokope!

Ty jsi chudé obživoval, pro ně v poli pracovával,

v naší práci a klopotě pros za nás, svatý Prokope!

Ty jsi slovo Boží kázal, hříšníky k pokání vázal,

to ať činíme v jistotě, pros za nás, svatý Prokope!

Tys českou zem obhajoval, za ní v bídách orodoval,

v nedostatku a drahotě, pros za nás, svatý Prokope!

Když budeme umírati, pomáhej nám, otče svatý,

ať kráčíme po tvé stopě, pomoz nám, svatý Prokope! AMEN.

SVATÍ NA ČERVENEC

Blahoslavená Marie Romero Meneses (svátek 7. července)

  Narodila se v nikaragujském městě Granada roku 1902 do rodiny ministra vlády. Vyrůstala spolu se sedmi sourozenci v harmonické a bohaté rodině, při studiu u místních salesiánek pocítila touhu stát se řeholní sestrou. V roce 1929 složila věčné sliby v Institutu Dcer Panny Marie, za dva roky byla přeložena do Kostariky, kde se poprvé setkala s ohromnou bídou a beznadějí místních lidí. Protože netušila, jak jim pomoci, obrátila se s důvěrou na Pannu Marii Pomocnici, která jejím prostřednictvím začala konat zázraky. Postupně zakládala oratoře, ve kterých nacházely útočiště chudé vdovy s dětmi, zdravotnická zařízení, kde nezištně pomáhali lékaři, rozdělovala jídlo a oblečení, naslouchala všem a trpělivě radila v těžkých situacích.

  Zemřela 7. července 1977 v 75 letech, roku 2002 byla prohlášena za blahoslavenou. 

Blahoslavený Pavel Petr Gojdič (svátek 17. července)

  Narodil se roku 1888 v rodině řeckokatolického kněze nedaleko Prešova. V roce 1911 přijal kněžské svěcení, v roce 1922 vstoupil do řádu sv. Bazila a přijal jméno Pavel. Chtěl žít v klášteře skromně a nenápadně, ale již roku 1927 byl jmenován biskupem prešovské eparchie a přijal biskupské svěcení v kostele sv. Klimenta v Římě. Po roce 1948 byl jako mnoho řeckokatolíků nucen k přestupu k pravoslaví, ale rázně to odmítl. Prohlásil, že by to byla zrada Svatého Otce i vlastního svědomí. Roku 1950 byl proto zatčen a spolu s dalšími biskupy odsouzen na doživotí. Trest mu byl sice zmírněn na 25 let vězení, ale byla to léta velmi tvrdá v nejhorších komunistických věznicích. Odolal i nabídce na místo pravoslavného patriarchy a raději volil mučednickou korunu. Na následky krutého zacházení nakonec zemřel v leopoldovské věznici na den svých 72. narozenin v roce 1960.

V roce 1968 byly jeho ostatky převezeny do chrámu sv. Jana Křtitele v Prešově a v roce 1990 slavnostně převezeny do prešovské katedrály. V roce 2001 byl statečný biskup papežem Janem Pavlem II. blahořečen.

POUTNÍ MÍSTA

Kostel sv. Anny u Plané

  Na samotě na kopci nedaleko Plané u Mariánských Lázní najdeme poutní kostel zasvěcený sv. Anně. Původně gotický kostel (podle nepodložené pověsti založený již před rokem 1000) byl několikrát vyrabován, okraden husity o zlaté a stříbrné sochy, přestavován a obnovován po požárech, poslední úpravy pak proběhly v barokním slohu roku 1726.

  Klenba kostela a stěny jsou zdobeny freskami od Václava Schmidta z Plané (který vyzdobil i kapli sv. Diviše na Hracholuskách), na hlavním oltáři najdeme gotické sousoší z roku 1515 představující svatou Annu a Pannu Marii držící malého Ježíše.

Poutníkům sloužila studánka s léčivou vodou, nad níž místní hraběnka nechala roku 1667 postavit malou kapli. Plánské kostelní knihy popisují celkem 13 zázračných uzdravení na přímluvu sv. Anny v souvislosti s požitím zázračné vody z pramene. Studánka byla roku 1823 zasypána.

V roce 1923 se poutního místa ujali redemptoristé, jejichž konvent vychovával budoucí kněze řádu, dodnes stojí jejich klášter jižně od kostela a slouží jako zdravotnické zařízení.

Z města Planá vedla na poutní místo lipová alej, poslední velká pouť se konala roku 1949. Rodáci vyhnaní roku 1945 z Plané a okolí se usadili většinou v Tirschenreuthu a nedaleko města Mähring nechali postavit kapli sv. Anny s rozhlednou, ze které bylo vidět na jejich původní domov. Na svátek sv. Anny se zde pravidelně scházeli a konečně v roce 1990 obnovili své putování ke kostelu v Plané. Usilovali také o obnovu kostela a v letech 1991–2013 pro ni získali více než 365.000 euro.

  Letos bude hlavní pouť v pátek 26. 7. v 10. 00 hod. (česko-německá mše svatá) a v neděli 28. 7. v 10. 00 hod česká poutní mše svatá.

Zprávy a oznámení

V neděli 7. července 2019 bude sloužena Poutní mše svatá v kostele sv. Prokopa v Nýřanech.

V pátek 5. července 2019 oslavíme svátek sv. Cyrila a Metoděje v kostele v Nýřanech od 9. 00 hod.

V sobotu 27. července 2019 bude odpoledne od 14 do 18 hod. otevřena kaple sv. Anny v Pňovanech. Můžete si ji prohlédnout a také se zúčastnit soutěže pro děti i dospělé věnované této starobylé kapli.

V projektu „Adopce na dálku“ bylo naší farnosti přiděleno nové dítě z Paraguaye, jmenuje se Laura Benítez, bydlí v oblasti San Cayetano a chodí do 5. třídy. Právě pro ni bude v příštích letech určena část výtěžku Tříkrálové sbírky (7000,- Kč).

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Jak sirotci o velblouda přišli

  To se tehdy radikální husité rozhodli dobýt město Plzeň. Plzeň byla sice jeden čas husitská, ale po později se Plzeňští dali radši ke katolíkům, což leželo božím bojovníkům mimořádně v žaludku. Ale dobývání měst husitům nikdy moc nešlo. Měšťané se na ně z hradeb smáli s mastnou pusou, protože se dobře zásobili, vody měli plné kašny a tajnými dvířky vyráželi na venkov pro vejce a špek. Hlad měli jen husiti, vyjedli celé Plzeňsko a úspěch nikde.

  Toho velblouda obdržel hejtman Čapek ze Sán od polského krále, a když jeho voj s nevídanou obludou dorazil před Plzeň, pasovali ho husité na psychologickou zbraň, neboť při pohledu na zvíře se Plzeňákům chvěly ruce, a nedokázali se trefit.

  „Takových velbloudů,“ rozkřikli se na Plzeňáky husitští hejtmané, „máme za kopcem stovky! Až se na ně posadíme, umlátíme vás hrbama!“ A hned začali pálit na plzeňské hradby. Obléhací stroje se rozžhavily do ruda, šípy, bečky žhavé smůly, kamení a fekálie létaly tam a zpátky, Plzeňští padali z hradeb a husiti ze žebříků, hořely střechy a husitské vozy a v tom dýmu nebylo na krok vidět. A kdyby byla vřava o něco menší, zajisté bychom zaslechli něžný hlásek: „No pojď, malej, neboj se, tovíš, že dostaneš travičku, vodičku, nečum, bestie, a klusej!“ Když se dým rozptýlil, všichni strnuli, neboť tam, kde dřív stál velbloud, nestálo nic. 

  „Kde je?“ zavyl Čapek ze Sán. „Okamžitě vraťte tu obludu!“ zahřměl na husitskou mládež.

  „Jakpa jí můžou vrátit, dyž jí nemají,“ chechtali se Plzeňáci z hradeb.

  „Vy se do toho nepleťte,“ křičel pan Čapek, „nebo vás všechny sestřelím!“

  „A copa dyž je ten velbloud u nás?“ smáli se Plzeňáci.

  „Tak ho ukažte,“ smáli se zase husité. „Kdepak vy a ukrást něco nám! My jsme totiž boží bojovníci, vy pivaři!“

  „Pročpa bysme vám ho neukázali,“ zvolali Plzeňané, domluvili příměří, a vpustili husitskou delegaci na náměstí, kde velbloud právě vylizoval kašnu.

  „Krindypindy,“ zahořekovali delegáti, „to my můžem tu zatracenou Plzeň obléhat věčně, když oni jsou spolčeni s Antikristem!“

  Tak skončilo obléhání města. Prokop Holý prohlásil, že to bylo naposled, co se mu něco nepovedlo, odteď že už bude vodit sirotky od vítězství k vítězství, a vyrazil s vojskem rovnou k vísce Lipany.

  Král Zikmund pak Plzeňákům dovolil, aby si velblouda přimalovali do znaku, oni tam sice měli spoustu jiných krámů, klíče, věžičku a tak, ale velblouda tam chtěli mít, protože toho opravdového, živého, museli dát Norimberským. Prý aby zaplatili dluhy. Možná se ale jen báli, že je velbloud sežere.

Z knihy Zdeňka Šmída: Jak jsme se nedali, aneb kapitoly z dějin národního úpění.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

8. část – „CONTRA EUNOMIUM“ sv. Řehoře Nysského

  Svatý Řehoř Nysský byl mladším bratrem sv. Basila Velikého. Začínal také jako učitel rétoriky, později vstoupil do kláštera a toužil v klidu studovat filozofii a teologii. Jeho bratr ho ovšem proti jeho vůli ustanovil biskupem v malém městě Nyssa. Tam Řehoř bojoval proti vzmáhajícímu se ariánství a také na Cařihradském koncilu roku 381 proti této herezi ostře a rozhodně vystoupil. Byl velmi ceněný jako teolog, řečník a spisovatel, k jeho významným spisům patří obsáhlé dílo „Contra Eunomium“ – „Proti Eunomiovi“, ve kterém vyvrací názory mluvčího ariánů Eunomia, zejména obhajuje božství Ježíše Krista a božství Ducha svatého. Sv. Řehoř zemřel kolem roku 394.

  Nauka církve pravdivě a jednoduše představuje Boha, jaký je. Boha není možné vystihnout jménem, není možné si ho představit, není možné ho postihnout jakýmkoli jiným uvažováním. On zůstává zdaleka nepochopitelným nejen pro lidské, ale i andělské a jiné chápání. Není možné ho vystihnout slovy, je daleko vznešenější, než co vyjadřují slova.

  Kdyby někdo žádal vysvětlení Boží podstaty jako nějaký popis či výklad, nebudeme zapírat, že nejsme tak moudří. Jen tolik doznáváme, že to, co je nekonečné svou přirozeností, nelze vyjádřit nějakými slovy.    

Ať tedy nejprve dokáže, že církev zbytečně uvěřila, že jednorozený Syn je skutečným Synem, ne adoptovaným od tak zvaného otce, že je podle přirozenosti zrozeným z toho, který je, aniž by se přirozeností lišil od toho, který ho zplodil. Ať mi nikdo neříká, že je výmyslem to, co vyznáváme. Pro to, co říkáme, jako důkaz postačí, že máme tradici, jakési dědictví zděděné od apoštolů, které se k nám dostalo prostřednictvím svatých.

Zvídavá lidská mysl hledá, co je možno nalézt rozumovou cestou. Snaží se dotknout nedostupné a vznešené bytosti. A ač má velmi bystrý pohled, nevidí jasně, co nelze vidět, a protože je tak vzdálena, nemůže postihnout hledanou podobu. Nemůže spatřit božství takové, jaké je a o kterém uvažuje, ale z poznání toho, co je v něm a co není, poznává, co je vůbec možné poznat. Z toho, co v Bohu není a co o něm vírou víme, dostáváme se k tomu, co je.

NA MINUTU S BENEDIKTEM XVI.

(z knihy promluv „O víře, naději a lásce“)

O Božském Srdci a jeho milosrdenství

   Z nekonečného horizontu své lásky chtěl Bůh vstoupit do omezení dějin a lidské podmíněnosti, vzal na sebe tělo a srdce, takže můžeme rozjímat a nacházet nekonečno v tom, co je konečné: neviditelné a nevýslovné tajemství v lidském srdci Ježíše Nazaretského. Středem naší víry je pohled na probodnutý bok Kristův, jak o tom mluví evangelista Jan, tento střed víry je zdrojem naděje, v níž jsme spaseni. Každá osoba potřebuje „střed“ vlastního života, zdroj pravdy a dobroty, z něhož čerpá v různých situacích, které přicházejí, i v námahách všedního dne.

   Každý z nás, když se odmlčí, potřebuje slyšet nejen tlukot vlastního srdce, ale hlouběji také puls oné spolehlivé přítomnosti, které může vnímat jen smysly víry, ale která je nakonec mnohem reálnější – přítomnost Krista, Srdce světa.

   Svaté rány na rukou, nohou a v boku Ježíše Krista jsou pramenem nevyčerpatelné víry, naděje a lásky, z nichž může čerpat každý, zvláště duše žíznící po Božím milosrdenství. Úcta k Božímu milosrdenství není nějakou druhořadou zbožností, nýbrž podstatným rozměrem víry a křesťanské modlitby.

MISIJNÍ RUBRIKA

7. část – Jděte do celého světa hlásat evangelium

Biblický úryvek – Manželé ve službě hlásání evangelia

  Známe je z listů sv. Pavla, kde je několikrát jmenuje, v rozporu s tehdejším zvykem na prvním místě ženu – Prisku a muže – Akvilu. Jméno Priska (Priscilla) znamená vážná, její manžel je nositel jména Akvila, což znamená orel. Zatímco Priska byla rodilou Římankou, členkou váženého rodu, její muž pocházel z Pontu u Černého moře a do Říma, kde se oba poznali, se přistěhoval.

  Životopis obou je plný dobrodružství. Především se projevují jako velmi mobilní pár. Často měnili bydliště, někdy proto, že chtěli, jindy k tomu byli donuceni. Řím museli poprvé opustit v roce 49 kvůli známému židovskému ediktu císaře Klaudia, který tak řešil spory mezi křesťany a židy v hlavním městě. Usadili se v Korintu, kde je potkává apoštol Pavel, a po neslavném odchodu z Athén u nich nachází nejen ubytování a práci, ale hlavně dlouholeté a trvalé přátelství.

Manželé Priska a Akvila se stejně jako Pavel živili výrobou stanů. Dnes se toto zaměstnání zdá trochu archaické, ale v době, kdy mnoho lidí běžně putovalo za obchodem, rodinou, živobytím apod., bylo pro každého z nich nutné mít u sebe cestovní stan, který chránil před nepohodou nebo nebezpečím. Výroba takových stanů byla sice dost namáhavá (zvláště pokud se dělaly z kůží), na druhou stranu se řemeslník nemusel bát, že by jeho výrobky nešly na odbyt. Osmnáct měsíců poskytuje pracovitý pár přístřeší apoštolu národů, který jim pilně pomáhá v dílně a zároveň v nedaleké synagoze hlásá křesťanské učení. Když Pavel nazývá manžele svými „spolupracovníky“, nemyslí tím jen společné řemeslo. Bez jejich přispění by křesťanská obec v Korintu nevznikla.

Kolem roku 51 opouštějí Priska a Akvila město Korint a jdou za Pavlem do Efezu. Také zde se podílí na založení křesťanské obce. V Efezu se seznámí s Apollem, úspěšným misionářem raného křesťanství, tomuto vynikajícímu řečníkovi museli poskytnout jakési doučování v nauce o víře, aby získal ještě hlubší a přesnější znalosti křesťanského učení. Nejsou zaznamenány žádné hrdinské či mimořádné činy manželů, zdá se, že jejich hlavní silou je tichá a nenápadná práce s každým člověkem.

Za několik let, v letech 55-57 znovu opouštějí svůj domov a vracejí se do Říma. Císař Klaudius, který je kdysi vyhnal, zemřel, a na jeho místo nastoupil Nero. Možná doufali, že mladá církev si odpočine od pronásledování, opak byl ale pravdou. Priska a její manžel Akvila zemřeli podle podání mučednickou smrtí v Římě. Jejich památka se slaví 8. července.

V roce 2007 věnoval papež Benedikt XVI. jednu katechezi při generální audienci právě tomuto manželskému páru: „Křesťanství mohlo růst díky apoštolům, kteří ho šířili. Aby mohlo zakořenit v lidu, aby se mohlo živě rozvinout, bylo nezbytné nasazení rodin, manželů, křesťanských laiků, jejichž domy byly středem církve, církve modlící se a pomáhající. Važme si Akvily a Prisky, těchto vzorů manželského života, odpovědně usilujících sloužit celému křesťanskému společenství. A nalezneme v nich vzor církve, rodiny Boží, po všechny časy.“

Svatá misionářka – Pauline Jaricot

  Pauline se narodila v Lyonu roku 1799 v rodině bohatého průmyslníka. Když jí bylo 17 let, zemřela jí matka a ona se rozhodla vést život intenzivní modlitby, o Vánocích pak složila slib panenství. Sdružila kolem sebe služebné dívky a společně se modlily růženec na podporu misií, ve kterých pracoval jeden z jejích bratří. Do modlitby zapojila i zaměstnankyně rodinné továrny na hedvábí, a to nakonec vedlo v roce 1922 k založení „Společnosti pro šíření víry“. Členové se zavazovali modlit se denně růženec za šíření misií a týdně přispět malým darem na potřeby v misiích.

  Ve stejném roce 1922 také založila distribuci tiskovin, které přinášely zprávy z misijních stanic, aby se zvýšil zájem a povědomost o situaci křesťanských misií v zámoří. Rozdávaly se také růžence, svaté obrázky a letáky o modlitbě růžence a misijní činnosti církve.         

 roce 1826 zahájila Pauline činnost „Spolku živého růžence“, patnáct desátků růžence bylo rozděleno mezi patnáct lidí, kteří se denně modlí svůj desátek. Živý růženec se ve Francii rychle šířil, ale pak upadl trochu v zapomnění, až polovině 20. století obnovili tuto již skomírající činnost dva američtí kněží a od té doby se počet věřících zapojených do modlitby za misie zvýšil na dvacet milionů.

V roce 1835 Pauline těžce onemocněla a byla zázračně uzdravena na přímluvu sv. Filomeny během pouti do italského města Mungnano. Proto také požádala papeže, aby tuto světici ze 3. století určil za patronku Živého růžence a ochránkyni misionářských kněží, což se stalo roku 1837. Pauline zemřela v Lyonu roku 1862 a roku 1963 byla prohlášena za ctihodnou.

Konkrétní skutky

  Během prázdnin a dovolených nezapomeneme oslavovat Hospodina pro krásu jeho díla, kterého si více všímáme. Volný čas darujeme těm, kdo nás potřebují a naplníme ho dobrými skutky a pokornou modlitbou. Modlíme se růženec za křesťanské misie a pokusíme se zapojit do této modlitby i další příbuzné a známé.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Úcta ke sv. Prokopu

  Prokop, opat sázavského kláštera, byl uctíván jako světec hned vzápětí po své smrti roku 1053. Jeho hrob se stal cílem pouti mnoha věřících, stoupaly záznamy o zázracích, které se staly na jeho přímluvu. První životopis, který sepsali ve staroslověnštině jeho žáci, se nedochoval, o životě a smrti uctívaného opata se dozvídáme z latinských rukopisů ze 12. století. Za vlády Přemysla Otakara I. došlo k oficiálnímu svatořečení, slavnost proběhla 4. července 1204 přímo v románském kostele sázavského kláštera. Prokop se tak zařadil po bok sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Ludmily.

  Za vlády Karla IV. vznikl rukopis „Život sv. Prokopa“ a také „Staročeská veršovaná legenda o sv. Prokopu“. Dokonce i husitští kněží uctívali sv. Prokopa. Od poloviny 17. století se zvyšuje zájem o úctu k tomuto českému patronovi hlavně díky tomu, že se Sázavský klášter vrátil do rukou benediktinským mnichům, kteří se snažili oživit úctu ke svému slavnému předchůdci. V 18. století sepsal sázavský mnich a literát Hugo Fabricius seznam zázraků na přímluvu sv. Prokopa.

Ani po zrušení sázavského kláštera Josefem II. svatoprokopská úcta nezanikla. Světec inspiroval obrozenecké spisovatele a básníky a inspiruje je vlastně až dodnes. Jedna z mála písní o sv. Prokopu je dílem básníka 20. století Jana Zahradníčka.

Sázavský klášterní kostel měl mít v duchu monumentálnosti vrcholné gotiky tři lodě oddělené kamennými sloupy. Stavbu přerušily husitské války, takže byl dokončen jen presbytář (dnešní kostel v barokním slohu) a zůstalo stát torzo jižní lodě plánovaného kostela.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Litanie k českým patronům

Pane, smiluj se – Kriste, smiluj se – Pane, smiluj se.

Bože, náš nebeský Otče,                       smiluj se nad námi
Bože, Synu, Vykupiteli světa,               smiluj se nad námi
Bože, Duchu Svatý,                              smiluj se nad námi
Bože, v Trojici jediný,                           smiluj se nad námi

Svatá Maria,                                         oroduj za nás
svatý Josefe,                
svatý Cyrile a Metoději,                     orodujte za nás
svatý Gorazde,                                    oroduj za nás
svatý Klimente,
svatý Zikmunde,
svatý Kosmo a Damiáne,
svatá Ludmilo,
svatý Václave,
ctihodná Přibyslavo,
svatý Víte,
svatý Vojtěchu,
svatý Radime,
svatý Prokope,
svatý Ivane,
blahoslavená Mlado,
svatá Zdislavo,
svatá Anežko,
svatá Hedviko,
svatý Norberte,
blahoslavený Hroznato,
ctihodná Marie Elekto,
svatý Jene Nepomucký,
svatý Jene Sarkandře,
svatý Klemente Maria Dvořáku,
svatý Jene Neumanne,
svatí patronové naši vlasti,
všichni svatí a světice Boží,    orodujte za nás.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. (3x)

Orodujte za nás naši svatí patronové, aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.

Modleme se:

Prosíme Tě, Pane, ochraňuj nás pro slavné zásluhy našich svatých ochránců, abychom vždy zůstali věrni církvi a vlasti a po tomto životě dosáhli jejich společenství v nebi. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Penízek

  Jednomu velkému městu vévodila nádherná katedrála, která se vypínala nad střechami domů. Zdobila ji velkolepá věž. Celé chrámové dílo však nebylo dokončeno, věž byla němá, nebyl v ní žádný zvon.

  Podle biskupova rozhodnutí měla katedrála dostat takový zvon, jaký katedrále přísluší. Proto uspořádal sbírku stříbrných předmětů a vyzval důrazně obyvatele města, aby všichni přispěli stříbrem na ulití stříbrného zvonu.

  A tak se začaly shromažďovat nejrůznější stříbrné věci a mince. Jednoho dne se k duchovnímu, který byl pověřen shromažďováním příspěvků, dostavila chudá vdova. Nesměle před něj položila stříbrný cent – bylo to všechno, co měla. Prelát uchopil penízek špičkami prstů s přezíravým výrazem ve tváři, a sotva žena opustila místnost, opovržlivě vyhodil minci otevřeným oknem do zahrady.

  „Cent je dobrý leda tak pro žebráka! Jak by mohl posloužit tak velikému dílu, jako je to naše?“

  Sbírka byla úspěšná, shromáždilo se mnoho stříbra, ze kterého ulili podivuhodný zvon, úžasné jedinečné dílo, podobné by se nenašlo nikde jinde na světě.

  O Velikonocích byl majestátní zvon posvěcen, poté ho vyzvedli na chrámovou věž a sám biskup měl tento nový zvon poprvé rozeznít. Zvon však vydal jen ubohé zasténání a pak zůstal úplně bez zvuku. Nikdo ho nedokázal rozezvučet. Všichni byli zděšeni. Nejrůznější odborníci se snažili, hledali příčinu, pokoušeli se o opravu, ale marně. Zvon tvrdošíjně mlčel.

  Biskup prosil v modlitbách Boha, aby odhalil důvod toho, že zvon selhal. Jedné noci pak uviděl ve snu anděla, který mu prozradil, co jeho zmocněnec udělal s dárkem chudé vdovy.

  Biskup hned nechal toho duchovního zavolat a požadoval vysvětlení. Potom šli oba do zahrady a společně hledali. Lezli po kolenou, prohledávali trávu, prodírali se křovinami, nakonec se jim podařilo penízek od vdovy najít.

  Biskup nechal zvon roztavit a ulít znovu, tentokrát i s přidanou mincí od chudé vdovy.

  Když se po několika týdnech opět pokusili nový zvon rozeznít, ze zvonice se linuly tak krásné melodické tóny, jaké nikdy nikdo neslyšel.

Bruno Ferrero: Hvězdy pro duši.