ÚVODNÍK - UŽ JE TO 1090 LET

  Před 90 lety, v roce 1929, se konaly velkolepé oslavy 1000 let od smrti sv. Václava. Rok 929 byl totiž až do poloviny 20. století považován za rok smrti knížete Václava. Nevíme to ale jistě, nejstarší prameny uvádějí pouze den a měsíc, tedy 28. září, a dodávají, že to bylo v pondělí. Podle zpětných výpočtů kalendáře bylo pondělí 28. září právě roku 929, a pak až v roce 935, který je podle novějších údajů pravděpodobnější. To však v roce 1929 nezabránilo takřka celému národu oslavit Milénium v ohromném stylu, také proto, že byla konečně slavnostně posvěcena a otevřena dostavěná katedrála svatého Víta na Pražském hradě.

  Konaly se Dny Orelstva, otevřela se výstava svatováclavských předmětů ve Vladislavském sále, natáčel se dosud nejnákladnější český velkofilm „Svatý Václav“. Byly vystaveny korunovační klenoty, Národní divadlo uvedlo drama „Svatý Václav“, v nově otevřené katedrále se konaly pontifikální bohoslužby a adorace, na Žofíně propuklo svatováclavské posvícení. Takzvaného „holdu národa“ se před pomníkem sv. Václava účastnilo přes 250 000 lidí. V neděli 29. září se konala slavnostní mše svatá ve staroslověnštině v kostele sv. Petra a Pavla, poté byl průvod z Vyšehradu do katedrály sv. Víta s lebkou sv. Václava, trasa byla lemována davy lidí, v průvodu šli krojované družiny, zástupci cechů, horníci, železničáři, vojáci, studenti, řeholníci a řeholnice a nespočet duchovních.

  V průběhu plánování oslav ale došlo k několika ostrým názorovým střetům mezi zástupci moci církevní a moci státní. Obě strany si podobu oslav představovaly dost odlišně, představitelé státu se obávali, že oslavy budou „příliš katolické“, zatímco církevní hodnostáři odmítali slavit pouze historickou postavu knížete Václava. Církev v několika sporných otázkách ustoupila (např. nepozvala tolik německých kardinálů, kolik měla v úmyslu, biskup Podlaha otevíral katedrálu v civilních šatech, nikoli v pontifikálním oděvu, průvod z Vyšehradu byl striktně rozdělen na část civilní a část církevní apod.). Hrany se nakonec obrousily a oslavy proběhly víceméně úspěšně. Národ si připomněl svého knížete, vzor moudrého a prozíravého vládce, ochránce české země, šiřitele křesťanství, a nakonec i mučedníka.

PÍSEŇ KE SVATÉMU VÁCLAVU

(z kancionálu Boží cesta z roku 1941)

Tisíc let již vlastí přeletělo,

co jsi, vojvodo, nás opustil,

hrobů stíny ukryly tvé tělo,

duši tvoji Kristus oslavil.

Za tu lásku, která tebe hřála,

když se oběť svatá konávala,

již jsi zbožně býval přítomen,

sotva nad Prahou se budil den.

Jako anděl plnils vůli Boží,

jež ti byla svatým příkazem,

toho dbal jsi, co čest Boží množí,

by tak v nebe změnila se zem.

Nedbals nikdy hlasu pozemského,

plnils vůli Otce nebeského,

tomu učils životem svým lid,

aby v srdci nosil svatý klid.

Sám jsi chystal dary, svatý Kníže,

ke Kristově svaté oběti,

znal jsi cenu obětního kříže,

který trpícího posvětí.

Dal jsi Bohu v oběť srdce vřelé,

které Kristu patřilo vždy celé,

po ničem jsi tolik netoužil,

než by Kristus s národem tvým žil.

Požehnej nás, Kriste, svatou dlaní,

jak jsi za života žehnával,

se svým lidem budiž bez ustání,

slzy stírej, zapuď každý žal.

Pro šlechetné činy Václavovy,

v českém lidu probuď život nový,

slávou naplň dávnou naši zem,

posvěcenou svatým Václavem!

SVATÍ NA ZÁŘÍ

Blahoslavená Marie Emma (svátek 9. září)

Narodila se v diecézi Münster roku 1914, ještě jí nebyly ani dva roky, když prodělala křivici, která na ní sice zanechala fyzické následky, ale jinak se z ní stala veselá a zbožná dívka. Od svých 10 let, kdy přijala první svaté přijímání a svátost biřmování, se snažila každý den začínat mší svatou. V 17 letech odešla do Hopstenu, kde se školila v nemocnici u sester klementinek. Po smrti otce vstoupila do jejich řádu a přijala jméno Eutýmie (Emma).

Od roku 1943 pečovala obětavě o nemocné válečné zajatce ze všech národů, i přes zákaz jim tajně nosila deky a jídlo, na konci války pomáhala s evakuací nemocných při leteckých náletech na město. Po obnovení činnosti nemocnice byla ustanovena jako vedoucí nemocniční prádelny, kde pracovala do úmoru, a ještě v noci bděla u lůžek nemocných. V roce 1954 jí našli zhoubný nádor, což přijala s naprostou odevzdaností do vůle Boží, dlouho a často se pak po práci modlila před svatostánkem, kde děkovala Bohu za všechny jeho dary.

Zemřela 9. 9. 1955, při jejím posledním výdechu dopadl na její tvář oknem sluneční paprsek, který ji celou ozářil, a pak už bylo celý den zamračeno. Papež Jan Pavel II. při své návštěvě Münsteru roku 1987 ocenil její neochvějnou víru a věrnost Kristu.

Blahoslavený Ignác Klopotowski (svátek 7. září)

  Narodil se roku 1866 v Polsku. Teologii vystudoval v Lublinu a v Petrohradě, roku 1891 byl vysvěcen na kněze. Kromě běžných úkolů faráře u lublinské katedrály, měl na starosti také místní řeckokatolíky, vyučoval teologii a biblistiku v semináři a působil jako nemocniční kaplan.

Svou lásku k chudým, nezaměstnaným a sirotkům dokazoval svými činy: zakládal dětské domovy a domovy pro seniory, organizoval rekvalifikace pro nezaměstnané, otevřel azylový dům pro děvčata, organizoval veřejné stravování pro chudé. Pro zvýšení vzdělanosti a morálky začal vydávat časopis „Polák Katolík“ a příležitostně vydával náboženské knihy. Hlavně pro tuto činnost založil ve Varšavě Kongregaci sester blahoslavené Panny Marie z Loreta.

Všemi milovaný zemřel v 65 letech roku 1931 a byl pohřben do hrobky kongregace, kterou založil. Blahořečen byl roku 2005.

POUTNÍ MÍSTA

Kostel svatého Václava v Lokti

  První zmínka o kostelu svatého Václava v těsné blízkosti královského hradu je z roku 1240. O sedm let později přidělil král Václav I. kostel řádu Křižovníků s červenou hvězdou, kteří při něm založili špitál. Když v 15. století kostel vyhořel, pan Matyáš Šlik jej nechal zrekonstruovat a zároveň ho určil za rodové pohřební sídlo. V roce 1701 byla zahájena další velká přestavba, tentokrát v barokním stylu, kterou realizoval Wolfgang Braunbock a jeho syn Ondřej. 

  Ač je kostel zasvěcen sv. Václavu, je zde také uctívána svatá Anežka Česká. Poutní tradice souvisí s událostí z roku 1225, kdy město Loket navštívil král Přemysl Otakar I. s rodinou. V záchvatu hněvu zde vynesl rozsudek smrti nad kazatelem Konrádem, který verboval vojáky pro novou křížovou výpravu, ale na přímluvu své dcery Anežky (později svatořečené) mu nakonec udělil milost. O sto let později zde byl vězněn kralevic Václav, pozdější král Karel IV. a těžce zde onemocněl. Své uzdravení připisoval právě přímluvě své pratety Anežky.

Jednolodní kostel je přístupný po mohutném dvouramenném schodišti, průčelí kostela zdobí sochy světců.

Jednoduchý až strohý exteriér ukrývá bohatě vyzdobený interiér. Presbytář se sklenutý kupolí, všechny klenby jsou bohatě štukově ozdobené.

Na hlavním oltáři najdeme sochy českých patronů z dílny Jakuba Eberla z roku 1757. Na kruchtě jsou umístěny varhany loketského varhanáře Burkharda z roku 1725.

V rámci svatováclavských oslav se bude v kostele sv. Václava v Lokti konat koncert skupiny Roháči 28. září 2019 od 19. 00 hod. Výtěžek je určen na nové zvony pro tento poutní kostel.

Zprávy a oznámení

POZOR ZMĚNA!

Mše svatá v úterý se přesouvá na ráno od 7. 45 hod. Večerní mše svatá zůstává v pátek.

Poutní mše svatá v kostele Narození Panny Marie Na Horničce v Křimicích bude sloužena v sobotu 7. září 2019 v 15. 00 hod.

Poutní mše svatá v zámecké kapli sv. Kříže v Křimicích bude sloužena v sobotu 14. září 2019 od 15. 00 hod.

Diecézní pouť do kláštera Teplá se koná v sobotu 14. září 2019. Program začíná v klášteře od 10. 00 hod. Mše svatá bude sloužena ve 14. 00 hod., na konci bude blahopřání našemu emeritnímu biskupovi Františku Radkovskému k jeho 80. narozeninám.

V pátek 27. září 2019 v 17. 45 hod. oslavíme večerní vigilií svátek sv. Václava.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

26. září 1619

V tento den (před 400 lety) vévoda a kurfiřt Fridrich Falcký oznámil českým stavům,

 že přijímá jimi nabídnutou českou korunu.

  Ve škole nás učili, že tu Fridrich Falcký vládl jen přes zimu a pak zbaběle utekl, takže si vysloužil přezdívku „zimní král“. Ale zas je to ne úplně, ale hodně jinak: Fridrich vládl sice v zimě, ale vládl taky na jaře, v létě, na podzim, víc než rok. Mladí ho milovali, protože Fridrich kolem sebe šířil odér západního světa. Zbytku Pražanů šel zimní král z týchž důvodů na nervy: v zablešeném bezpečí domovů si šeptali, že by potřeboval napráskat. A ta jeho jakbysmet. Královna a courá se po Praze bez manžela, s partou rozjívenců, hihňá se jak pradlena, a ten výstřih!

  Fridrich obtěžoval každou sukni, že prý se to sluší, usmíval se na holky jako august a na potkání je líbal na ústa, před lidmi! Div je přitom nepoložil, jak je vždycky prohnul, a jeho královna se mohla uchechtat. A když ho pak páni chtěli přimět ke státnickým povinnostem, Fridrich jim se smíchem utekl na strom. Tohle u nás nebývalo, šeptali si stavové, to by mu Habsburci, panečku, dali! Českým pánům, i těm, kteří byli Němci, se Fridrich líbil den ode dne míň. Oni byli také věrní protestanté, ale s rozumem, kdežto Fridrichovi kněží o Vánocích proměnili katedrálu svatého Víta v kalvinistickou kůlnu, sňali obrazy, kříže, sochy a v té ratejně pořádali večeři Páně. Místo hostie jedli chleba a král ho lámal! Čeští páni luteráni se na to museli koukat a knír se jim ježil.

  Pak začala opravdová válka. Nikdo nám nepomohl, ba mnozí cizáčtí protestanti se nestyděli tázat, oč těm Čechům vlastně pořád jde. Evropa je jednou takhle rozdělená, všude platí, že jakou víru má pán, takovou mají jeho kmáni, všem to vyhovuje, jen Češi chtějí mít pořád nějaké exgtrabuřty! Král anglický vzkázal, že je z Anglie do Čech daleko, ať si poradíme sami. Ani královnini dánští příbuzní nepomohli, ani její přízeň nizozemská, ani Němci protestanti, ani Maďaři, všichni se na nás vykašlali. Dva roky armáda českých stavů s armádou císařskou kroužily kolem sebe jako bázliví zápasníci, jedna druhou strašily, že teď už opravdu zaútočí, podupali všechno obilí v Dolních Rakousích a v jižních Čechách, u Rakovníka i u Berouna. A až na kopečku zvaném Bílá Hora došlo stavovským generálům, že s Prahou v zádech by se už couvat nemělo…

Pokračování příště.

Zdeněk Šmíd: Jak jsme se nedali.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

V nové rubrice si představíme poklady písemné moudrosti církve od jejího počátku, a také alespoň krátký úryvek z díla.

10. část – DE VIRGINIBUS sv. Ambrože Milánského

  Sv. Ambrož Milánský se narodil v Trevíru jako syn prefekta provincie Galie kolem roku 333. Působil nejprve ve státní správě, už jako katechumen byl zvolen biskupem v Miláně. Proslul nejen skvělými kázáními, ale i láskou a účinnou pomocí k chudým své diecéze. Zanechal nám četná teologická díla, je autorem chvalozpěvu Te Deum (Bože, chválíme Tebe) i ambrosiánské liturgie, která se dochovala do dnešních dnů. Ambrož zemřel v pověsti svatosti roku 397 a je nejstarším ze čtyř západních učitelů církve. Ve svém spise „O pannách“ (De virginibus) jako první sestavil životopis Panny Marie a vyzdvihl ji jako vzor panenství.

  Co je vznešenějšího nad Matku Boží? Co skvělejšího nad tu, již vyvolila sama Skvělost? Co čistšího nad tu, jež porodila bez porušení těla? A co mám říct o ostatních ctnostech?

Byla pannou nejen tělem, nýbrž i myslí, ani stínem lsti neposkvrnila čistý stav mysli. V srdci pokorná, vážná v řeči, moudrá, málomluvná, snaživá v učení. Svou naději neskládala v nejisté bohatství, nýbrž v prosbu chudých. Zabraná do práce, skromná v řeči, zvyklá nemyslet na lidi, nýbrž hledat Boha, nikoho neurážet, chtít všem dobře, starším postoupit místo, družkám nezávidět, utíkat před chlubivostí, sledovat rozum, milovat ctnost.

Kdy jen pohledem urazila rodiče? Kdy se nesnášela s příbuznými? Kdy pohrdla neurozeným? Kdy se vysmála slabému? Kdy se vyhnula nuznému, zvyklá navštěvovat lidi, před nimiž se nečervenalo její milosrdenství, ani je strach nepomíjel? Nic nevlídného v pohledu, nic nevázaného v řeči, nic nemravného ve skutcích.

Nevycházela z domu, leč když šla do chrámu, a to jen s rodiči nebo příbuznými. Zdržovala se v zátiší domu, venku jen v průvodu. Obdivuhodná ve vystupování i v oslovení, nezanechávala po sobě tolik stop, jako se povznášela k vyššímu stupni ctnosti. Neboť cokoliv konala, ve všem byla kázeň a spořádanost. Tak Maria byla pozorná ke všem, jako by se jí od všech dostávalo napomenutí. Všechny úkony ctnosti plnila tak, že se tolik ani neučila, jako poučovala jiné.

To je obraz panenství. Taková byla Maria, že její život je jen učení, provádění všeho. Líbí-li se nám původce, schvalme jeho dílo, abychom následovali příkladu v tom, cokoli vyžaduje odměny. Kolik záblesků ctností u jedné panny! Tajemství studu, vítězné znamení víry, úkon zbožnosti, panna doma, ochotná ke službě Boží, matka v chrámě.

NA MINUTU S BENEDIKTEM XVI.

(z knihy promluv „O víře, naději a lásce“)

O Eucharistii a adoraci

  V tajemství eucharistie nám Pán dává chléb života a víno své lásky a zve nás na slavnost věčné lásky. My slavíme eucharistii s vědomím, že její cenou byla smrt Syna – oběť jeho života, který v ní zůstává přítomen. Víme ale také, že z této smrti vyvěrá život, láska přemohla smrt. Ve svaté eucharistii nás Bůh všechny přitahuje k sobě a dává nám, abychom se stali ratolestmi vinného kmene, jímž je On sám. Zůstaneme-li s ním spojeni, tak budeme přinášet plody, pak také z nás nebude vyvěrat ocet soběstačnosti, nespokojenosti s Bohem a jeho stvořením, nýbrž dobré víno radosti v Bohu.

  Kéž jste si stále více vědomi důležitosti nedělní eucharistie. Protože neděle, první den týdne, je dnem, kterým uctíváme Krista, kdy dostáváme sílu žít z Božího daru. I přes naši slabost a náš hřích v nás Kristus chce přebývat. Musíme tedy činit všechno pro to, abychom ho přijali v čistém srdci. Věnujme tedy velkou pozornost přípravě na přijímání eucharistie. Hřích totiž, zvláště těžký, odporuje působení eucharistické milosti v nás.

  Sine Dominico esse non possumus! Odpověděli roku 304 křesťané v Abitene v nynějším Tunisku, když byli přistiženi při slavení eucharistie, jež byla zakázána, a byli předvedeni před soudce, který se jich zeptal, proč konali křesťanskou bohoslužbu, ač věděli, že je to trestáno smrtí. Bez Pánova daru (beze dne Páně) nemůžeme žít!

Ve slovu „Dominico“ se neoddělitelně pojí dva významy – je to především „Pánův dar“ a tím darem je sám Vzkříšený Kristus, jehož blízkost křesťané potřebují, aby byli sami sebou. Ale je to také „den Páně“, setkání s Pánem je vepsáno do času prostřednictvím určitého dne. Dává našemu času, a tedy našemu životu v jeho celku určitý střed, vnitřní řád. Nedělní eucharistie nebyla pro ony křesťany povinným předpisem, ale vnitřní nezbytností. Bez Toho, který náš život drží svou láskou, je totiž sám život prázdný.  

MISIJNÍ RUBRIKA

  30. listopadu 2019 uběhne sto let od vydání apoštolského listu papeže Benedikta XV. „Maximum illud“, ve kterém chtěl tehdejší Svatý Otec povzbudit křesťany, aby po zničující světové válce přijali za svůj úkol znovu hlásat evangelium ve světě. Přitom kladl důraz na to, že poselství a láska Pána Ježíše musí být šířena svatostí vlastního života a dobrými skutky.  

   S ohledem na toto výročí vyhlásil papež František měsíc říjen 2019 „Mimořádným misijním měsícem“, k němuž nás má dovést celoroční příprava. Každý měsíc budeme tedy rozjímat nad biblickým úryvkem, připomeneme si životy svatých misionářů a zkusíme se do misijního díla zapojit i konkrétními skutky.

10. část – Přijímej a rozdávej radost z evangelia

Biblický úryvek – Matěj zvolen apoštolem

  Matěj pocházel z bohaté a zbožné židovské rodiny sídlící v Betlémě. Dostal se mezi 72 Ježíšových učedníků a chodil s ním od jeho křtu v Jordánu. Když apoštolové po Ježíšově nanebevstoupení očekávali seslání Ducha svatého, navrhl apoštol Petr, aby místo zrádce Jidáše byl zvolen nový apoštol, aby tak doplnil posvátný počet dvanácti. Volba se uskutečnila podle dokonalého pořádku: apoštolové podle svého lidského uvážení vybrali dva muže – Barsabáše, příjmením Spravedlivý, a Matěje. Potom svou volbu předložili tomu, který soudí podle srdce a zná srdce každého. A Bůh ukázal na muže jménem Matěj, byl tedy přibrán k apoštolům.

  Svatý Vavřinec Justinián (benátský biskup v 15. století) k volbě apoštola Matěje dodává: „Proto má církev zvyk prosit jednomyslně vždy, když má k tomu důvod, vždyť nic tak nepohne Boží vůli tak, jako prosba konaná s vírou, pokojně, pokorně a vytrvale. Že apoštolové losovali, není na škodu slávě apoštola Matěje, protože se předtím modlili, jak svědčí Písmo. Matěj nedostal méně Ducha svatého než ostatní apoštolové, Duch na něm spočinul, naplnil jej láskou, dal mu konat zázraky, obracet národy, hlásat Krista a nakonec hrdinně zemřít jako mučedník.“

  Podle tradice začal Matěj hlásat evangelium nejprve v Judsku, později se dostal do Etiopie, snad dokonce mezi lidožrouty, nakonec do Gruzie, kde kolem roku 63 zemřel mučednickou smrtí. Klement Alexandrijský uvádí ve svém díle Stromata tři dochované Matějovy výroky:

"Obdivuj časné věci tak, abys v nich objevil Boží velikost."

"Duši vychováváme ve víře a v poznání tím, že bojujeme proti tělu,

tvrdě s ním zacházíme a nedovolujeme mu žádný hříšný požitek."

"Když hřeší soused vyvoleného, tehdy mívá hřích i vyvolený.

Neboť kdyby se choval, jak učí Slovo, i jeho soused by se styděl hříšně žít!"

  Apoštol Matěj nás v těchto větách učí vidět všude stopy Boží a obdivovat Boží velikost. Poukazuje na smysl křesťanské askeze být schopni se ovládat, mít sílu proti hříšným požitkům. A za třetí poukazuje na naši spoluzodpovědnost za druhé, nechováme-li se podle nauky evangelia.

Svatý misionář – svatý Václav

  Kníže Václav považoval šíření křesťanství mezi svými poddanými za prvořadý a nejdůležitější úkol své vlády. Vykupoval dětské otroky i děti pohanských rodičů a nechal je vyučovat křesťanské nauce, trestal ty, kdo se od křesťanství odklonili a nechali se opět zlákat pohanstvím, bořil pohanské modly a snažil se vymýtit uctívání různých bůžků.

Povolával do Čech učitele a duchovní, stavěl kostely i školy, přísně napomínal své dvořany, kteří se oddávali pijáctví nebo obžerství. Sám se snažil jít všem příkladem, žil skromným, pokorným až asketickým životem. Nepovyšoval se nad ostatní, často dával almužny, vykupoval zajatce, pomáhal vdovám a sirotkům, hostil u svého stolu poutníky.

K šíření křesťanství přispíval dokonce i po smrti. Mnoho lidí uvěřilo v Krista tváří v tvář zázrakům, které se staly na jeho přímluvu – uzdravení jeho švagrové, Boleslavovy manželky, z těžké zimnice, zázračné vysvobození vězňů ze žaláře, vítězství dánského krále Erika nad jeho nepřítelem po vybudování kostela sv. Václava nebo uzdravení slepých a chromých modlících se u Václavova hrobu.

Kníže Václav nebyl sice misionářem ve smyslu, jak byl chápán později, tedy ten, kdo odejde do daleké země a šíří křesťanství nevědomým pohanům. Nicméně i on je právem považován za misionáře. Osobním příkladem i z moci svého postavení se snažil, aby lidé poznali Krista a zamilovali si jeho evangelium. Jako mnozí „praví“ misionáři, i on zaplatil toto své jednání vlastním životem.

Konkrétní skutky

V tomto měsíci vrcholí přípravy na Mimořádný misijní měsíc říjen 2019.

Přijímejme svátosti jako pramen síly a studnu milosti. Nebojme se svědčit o své víře. Nebojme se nabízet druhým Krista a přivádět je do společenství církve.

Jsme součástí církve, starejme se o to, aby byla přitažlivá i pro druhé.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Lidová zbožnost existuje vedle oficiální liturgie již od počátku církve. Výraznou úlohu v životě člověka přebírá od karolínské doby (9. století), kdy se liturgie stává stále více nesrozumitelnou a nepřístupnou. Na Východě k tomuto nedošlo, náboženský život se zde děje v podstatě v liturgii, prvky lidové zbožnosti jsou jen ojedinělé.

Znakem lidové zbožnosti je, že vyrůstá z liturgie, vybírá z ní momenty lehce srozumitelné a dramatické, a rozvíjí zejména citové prožívání věřících (křížová cesta, událost Vzkříšení, úcta ke svatým).

Úcta svatováclavská

  Úcta ke knížeti Václavovi jako světci začíná v českých zemích velmi záhy, již tři roky po Václavově smrti přenesl jeho bratr Boleslav jeho ostatky do tehdejšího kostela sv. Víta na Pražském hradě, což se v té době rovnalo oficiální kanonizaci. První legenda o svatém Václavu byla sice sepsána nejprve latinsky v Bavorsku, ale staroslověnský text na sebe nenechal dlouho čekat, je známý jako Kristiánova legenda.

  Od konce 11. století je Václav uctíván jako patron české země, ochránce českého národa a věčný kníže. Vzniká svatováclavský chorál, Václav se objevuje na státní pečeti a v den jeho svátku se konají shromáždění předních velmožů země, kde se rozhoduje o důležitých státních záležitostech. Přibývá kostelů zasvěcených sv. Václavu nejen v Čechách, ale i v sousedních zemích. Česká knížata se dovolávají jeho pomoci před bitvami, např. Břetislav roku 1040, Soběslav roku 1126, také vítězství krále Přemysla Otakara I. u Kressenbrunu roku 1260 je přičítáno přítomnosti korouhve sv. Václava na bojišti.

  Ještě v době knížete Jaromíra je Václav zobrazován (např. na mincích) jako mnich, ale už v dalším pokolení za knížete Vratislava dostává novou podobu – knížete s helmou na hlavě a s korouhví v ruce, a ve 12. století už je to známý bojovník na koni v plné zbroji. Václav je stále častěji vzýván nejen jako ochránce vnějších hranic české země, ale i jako garant míru a pokoje uvnitř knížectví.

  Novou vlnu svatováclavské úcty přinesl král Karel IV., jeho velký ctitel. Sám sepsal jeho životopis, novou kapli v chrámu sv. Víta nechal vyzdobit nejvzácnějšími drahokamy a českou královskou korunu prohlásil za majetek sv. Václava, který je a bude českým králům pouze propůjčen.

  Úcta ke knížeti Václavovi přetrvala všechna následující staletí. Když se roku 1867 svatováclavská koruna vracela z Vídně zpět do Prahy, vlak po celou jeho noční cestu doprovázely davy jásajících lidí, slavnostní ohně, střelba, hudba a zvonění zvonů. Jako by tím vlakem jel sám svatý Václav.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Modlitby ke svatému Václavu

(konané při týdenní pobožnosti ve Staré Boleslavi)

PRVNÍ DEN

Svatý Václave, patrone země české, pros za svůj lid u Boha, aby v té víře, kterou ty jsi vlasti budoval, svědomitě žil a zbožně v ní zemřel. Krev, kterou ty jsi prolil, nechť přejde v srdce tvého lidu a vzbudí v něm to svaté nadšení pro věc Kristovu, které ty jsi měl. Život tvůj a tvá mučednická smrt, nechť tvoří pramen spásy pro milý tvůj národ, nad nímž jsi vládl, a za jehož věčnou spásu jsi dal život svůj. Amen.

DRUHÝ DEN

Svatý kníže náš, ochraňuj své dědictví, pomáhej nám svou láskou, pokrývej svou slávou, aby i nadále vzkvétalo. Zachovej nás od moru, hladu a válečných běd, ty kníže míru a svatého pokoje. Pomoc Boží budiž vždycky s námi. Amen.

TŘETÍ DEN

Svatý Václave, jenž jsi byl v mladosti své přečistým zrcadlem ctnosti a zářivým vzorem křesťanského života, vypros u Krista Pána svou přímluvou, aby i v nynějších časech rodiče v bázni Boží své děti vychovávali k pravé křesťanské bohabojnosti. Amen.

ČTVRTÝ DEN

Svatý Václave, pohleď na malý hlouček tvých věrných Čechů shromážděných před svatostánkem. Chceme Srdce Ježíšovo prosit o záchranu své vlasti, ale je málo nás a bez hříchu žádný. Přimluv se u Srdce Ježíšova, vypros nám vyslyšení, pro tvé zásluhy a všech našich svatých patronů, kéž chrání národ náš. Amen.

PÁTÝ DEN

Všemohoucí Bože, ty jsi svatého Václava z pozemského knížectví do slávy nebeské přenesl, na jeho přímluvu nás chraň ode všeho zlého a dej, aby přijetí svátostí nás očistilo a přivedlo k novému životu. Amen.

ŠESTÝ DEN

Pane Ježíši, na přímluvu svatého Václava dej všem představitelům národa zdraví, pokoj, svornost a vytrvalost, aby vládu, kterou jsi jim svěřil, vykonávali nezištně a bezúhonně, abychom mohli žít v klidu a svornosti a neustále oslavovali Boha, naději naši. Amen.

SEDMÝ DEN

Všemohoucí Bože, uděl nám tolik síly, abychom následovali život našeho patrona svatého Václava, učili své dítky bázni Boží a lásce k bližnímu, stále se utvrzovali ve svaté víře a ve ctnostech křesťanských. Dej nám do srdce vroucí zbožnost, pokoru a štědrost, abychom, konajíce dobré skutky, dostali se do věčné slávy. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Netečný sokol

  Jeden velký král dostal jako projev úcty dva malé sokolíky. Hned je svěřil svému mistru sokolníkovi, aby je dobře vycvičil. Po několika měsících oznámil mistr sokolník králi, že jeden sokol je dokonale vycvičený.

  „A druhý?“ zeptal se král.

  „Je mi líto, pane, ale druhý sokolík se chová divně. Možná ho postihla neobvyklá nemoc, kterou neumíme vyléčit. Nikomu se nedaří dostat ho z větve, na kterou se hned první den usadil. Sluha musí každý den vyšplhat do větví, aby mu donesl potravu.“

  Král svolal léčitele zvířat a znalce všeho druhu, ale nikomu se nepodařilo sokola přimět k letu. Pověřil tím úkolem své dvořany, generály, nejmoudřejší rádce, ale nikdo nedokázal sokolíka odtrhnout od větve.

  Ve dne v noci sledoval král ze svých oken nehybného sokola na stromě. Pak jednoho dne vydal výnos, ve kterém se obracel na své poddané se žádostí o pomoc při řešení této záhady.

Následujícího dne otevřel okno, a jaké bylo jeho překvapení, když uviděl sokola, který pyšně poletoval mezi stromy zahrady.

„Přiveďte mi toho, který způsobil ten zázrak!“ přikázal král.

Krátce nato k němu přivedli mladého venkovana.

„To ty jsi přinutil sokola létat? Jak jsi to udělal, jsi snad kouzelník?“ ptal se nedočkavě král.

Trochu vystrašený, ale šťastný mladík odpověděl: „Nebylo to nic těžkého, Vaše Milosti. Prostě jsem uřízl větev. Sokol si uvědomil, že má křídla, a začal létat.“

Stává se, že Bůh někomu dovolí, aby uřízl větev, které se křečovitě držíme, abychom si uvědomili, že máme křídla.

Bruno Ferrero: Pohlazení pro duši.