PASTOR A JEHO PASTORACE

  Pastor je slovo z latiny a znamená „pastýř“, pastorace je tedy „péče o ty, kdo jsou svěřeni pastýři“. Ježíš ve svých promluvách k učedníkům popisuje ideálního pastýře jako toho, který své svěřené ovce nade vše miluje, brání je a chrání, vybírá ty nejlepší pastviny, nemocné ovečky zvlášť pečlivě opatruje, slabé nese v náručí, hrdinně bojuje proti vlkům a zlodějům a je ochoten za blaho stáda položit i vlastní život.

  Dříve hojně používané přirovnání, v němž je kněz označen za pastýře svých oveček, tedy věřících, dnes již není populární. Mnozí věřící se vehementně brání tomu být označováni za „ovce“, neboť tato zvířata vnímají jako hloupá, stádovitá a nesamostatná zvířata. Mnozí kněží zase mají dojem, že permanentní starost o svěřené stádce věřících je příliš vyčerpávající, že by jejich ovečky mohly být poněkud samostatnější v uvažování i jednání. 

  Kámen úrazu bývá na obou stranách. Pastýř není vždy tak obětavý, statečný nebo horlivý, jak by si ho Pán Ježíš přál mít. Ovečky zase mají často svou hlavu, nebo mají méně pokory a oddanosti, než by se slušelo. Pastviny nemusejí být vždy ty nejlepší, pastýř může být líný najít lepší, anebo ovce jsou příliš zmlsané…Nakonec je ideální obraz Pastýře a jeho stáda na hony vzdálen realitě. Kde se stala chyba a jak ji napravit je pak opravdu těžké najít. Prostě téma „pastorace“ hýbe v poslední době celou církví, nejen naší diecézí. V podstatě se hledá cesta a způsob, jak v současnosti pečovat o svěřené duše…

O obtížích současné pastorace vyprávěla na diecézní pouti v klášteře Teplá naše nástěnka s číslem 41. Na těle hada si mohli návštěvníci přečíst veršovanou baladu ROK NA VSI popisující naše pastorační akce během celého roku. Text doprovázely výmluvné fotografie. Celý text si můžete přečíst (nebo zazpívat) uvnitř tohoto věstníku.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme slavili narozeniny

  Vlastně jsme v září slavili hned dvoje.

  Zatímco plzeňská diecéze je již považována za dospělou ve svých 25 letech (i když s ohledem na ostatní diecéze trvající stovky let je to stále ještě mládě, co mnoho rozumu nepobralo), kaplička Panny Marie na rozcestí u Rájové je zatím roční mimino (i když ta původně stojící na jejím místě zcela jistě pamatovala i robotu na okolních polích).

  V klášteře Teplá se slavilo velkolepě, program byl bohatý, přednášky, modlitby, křížová cesta, předávání vyznamenání, koncert, výstavy, zvláštní zábava pro děti i dospívající. Účastnily se stovky lidí ze všech koutů diecéze, přijeli i poutníci s Řezna se svým biskupem. Slavnostní náladu zaznamenával z výšky dron, který posléze přistál u nohou paní ověšené fotoaparáty, takže to byla zřejmě zástupkyně tisku. Nechybělo předávání dárků (plzeňský biskup dostal vzácný kalich a řezenský biskup zase obraz plzeňské katedrály), ovace, úsměvy, bohatá nabídka občerstvení i duchovní literatury. Je to důležité setkání, člověk si při něm uvědomí, že na to ve své mnohdy duchovně mrtvé farnosti není až tak sám, že pořád existují další věřící, pokorně a obětavě pracující pro svou farnost kdesi na severu, jihu či východě diecéze.

  O týden později stojíme v počtu 6 věřících (z nichž místní je pouze jeden, a to je ještě ke všemu Slovák) na rozcestí k Rájové u obnovené kapličky a snažíme se ve vichru zpívat Svatováclavský chorál a Te Deum. Ostatních 30 lidí, kteří se tu sešli, stojí a s úsměvem mlčí, protože pochopitelně neví, kdy se říká „ámen“ a jiné podobné věci. Na chvilku nás napadne, nejsme-li tu spíše za exoty z jiného světa, a má-li naše snažení vůbec nějaký smysl. Zřejmě jsme sice za tu chvíli u kapličky nikomu víru nepředali, nikoho do církve nenalákali, nikoho nepřiměli zapřemýšlet o smyslu života. Na druhou stranu si všichni přítomní nečekaně odnesli domů rozdané lístečky s písněmi k andělu strážnému a svatému Václavu, i když je většinou vracejí. Tak budeme doufat, že poslouží i k něčemu dalšímu, než jen k zatopení v kamnech.

SVATÍ NA ŘÍJEN

Svatý Andrej Jurodivý (svátek 2. října)

         Žil v 10. století v Konstantinopoli. Už v mládí si zamiloval Boží chrám a četbu svatých knih. Sám Hospodin se mu zjevil sedící na královském trůnu a otázal se ho, zda chce sloužit Bohu celou svou duší. „Chci, Pane!“ odpověděl Andrej. Další vidění následovalo zanedlouho. Tentokrát viděl Andrej na velkém náměstí na jedné straně tlupu černých lidí a na druhé svaté muže v bílém oděvu. V čele těch černých stál obr, který vyzýval bílé muže, aby se mu postavili v souboji. V tu chvíli se snesl z nebe překrásný mládenec se třemi zlatými věnci v ruce a řekl Andrejovi: „Tyto věnce nejsou na okrasu tohoto světa, chceš-li je mít, musíš se postavit v boji proti černému obru a zvítězit nad ním!“ Andrej tedy s obrem bojoval a zvítězil, černá tlupa se rozutekla a svatí v bílých oděvech se radovali s Andrejem. A krásný mládenec (byl to sám Ježíš Kristus) řekl Andrejovi: „Teď si náš bratr a druh, jdi a žij dobře, přijmi život jurodivého kvůli mně, a čeká tě hojná odměna v mém království!“

         Andrej po tomto vidění přijal úděl jurodivého. Začal chodit po ulicích města jako pomatenec, oděný v rozedraných šatech. Lidé se mu smáli a tloukli ho, ale on to vše snášel trpělivě. Když dostal nějakou almužnu, rozdal ji chudým a sám si nenechal nic. Jednou, když se modlil spolu se svým učedníkem Epifaniem v konstantinopolském chrámu, měl vidění přesvaté Bohorodičky obklopené mnoha svatými, jak se v slzách modlí nad shromážděným lidem. Pak vzala svůj plášť a rozprostřela ho nade všemi, kdo byli v chrámu. To se stalo 1. října. Od toho roku je tento den slaven jako Svátek Ochrany přesvaté Bohorodičky.   

Svatá Pelágie (svátek 8. října)

         Žila v 5. století v Antiochii, kde se živila jako tanečnice ve veřejném domě. Jednou navštívila křesťanský chrám, kde zrovna kázal svatý biskup Nonnus, který obrátil již 30 tisíc Arabů ke křesťanství. Pelágie naslouchala jeho kázání o budoucím soudu a zmocnil se jí velký strach a lítost nad jejím dosavadním životem. Přišla ke svatému biskupovi a s pláčem ho prosila, aby ji pokřtil, nazývajíc sebe sama mořem hříchu a bezednou jámou neřesti. Svatý Nonnus když viděl její opravdové pokání, ji pokřtil. Pelágie mu pak darovala všechen svůj majetek, který biskup rozdal chudým ve městě. Ona pak oblékla mužský oděv a v tomto přestrojení dožila svůj život plný pokání v mužském klášteře v Jeruzalémě. Zemřela roku 457. 

POUTNÍ MÍSTA

NICOV U PLÁNICE

         Poutní místo Nicov leží západně od města Nepomuk, a je spravováno z farnosti Plánice. Původní vesnice byla založena pravděpodobně ve 14. století mnichy z cisterciáckého kláštera u Nepomuka, ale stejně jako klášter byla vypálena a zničena husity v 15. století. Poté připadl Nicov rodu Šternberků, kteří kostel opravili a zkrášlili a umístili do něj sošku Panny Marie s Ježíškem, ke které brzy začala putovat procesí. Protože kostel už nestačil, Šternberkové jej roku 1613 nechali zvětšit, ale po jeho poničení během třicetileté války začali roku 1680 stavět kostel nový, dokončen byl za nového majitele panství hraběte Adolfa z Martinic, a ten stojí dodnes.

         Kostel je dílem stavitele Kiliána Ignáce Dienzenhofera, který nedlouho předtím dokončil kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech a podobný koncept použil i zde, totiž téměř kruhový půdorys zaklenutý tzv. českou plackou, s věží v průčelí, která byla po vichřici rok 1870 nahrazena novými jehlanovitými věžemi.

Milostná soška Panny Marie Nicovské je umístěna ve skříňce mezi dvěma anděly, hlavní oltář zdobí také sochy starozákonních proroků Izajáše a Jeremiáše.

Podle legendy byla soška kacířskými nepřáteli hozena do ohně, ale zázrakem neshořela, zato iniciátoři tohoto svatokrádežného činu následně zešíleli.

         Asi půl kilometru západním směrem od kostela poblíž silnice do Plánice se nachází kaplička nad léčivým pramenem Panny Marie.

DĚJINY NAŠÍ ŘÍŠE – 7. část

Před Bílou horou

         Jak se vlastně dostali do té doby nepříliš významní Habsburkové na český trůn? Po vymření Přemyslovců smrtí mladého Václava III. v Olomouci roku 1306 usedají na svatováclavský trůn Lucemburkové (Jan, Karel, Václav a Zikmund). Po smrti císaře a krále Zikmunda, nastaly v Čechách poněkud chaotické časy, kdy se střídali panovníci i rody, a když už se zdálo, že se poměry uklidní nástupem mladého krále Ludvíka roku 1516, přišla válka s Osmanskou říší, ve které Ludvík I. roku 1526 v bitvě u Moháče padl. Manžel jeho sestry Anny, Ferdinand, se domníval, že bude českými stavy prostě přijat za krále dědickým právem, ale to se spletl. Musel mnoho na všechny strany naslibovat, než byl přeci jen zvolen českým králem 23. října 1526. Vládl dobře a spravedlivě, pobýval v Čechách a zvláště v Praze opravdu rád, ale přes všechnu jeho dobrou vůli vypukl proti němu v roce 1546 odboj vedený zejména svobodnými městy, který byl ale po roce potlačen.

         Ferdinand zemřel roku 1564 a vládu nastoupil jeho syn Maxmilián, v roce 1576 jeho syn Rudolf II., který neměl potomky, takže roku 1612 nastoupil jeho mladší bratr Matyáš. V té době už vrcholil český odboj vedený zdánlivě za náboženskou svobodu nekatolíků. V podstatě ale šlo jako vždy o to, kdo bude v Čechách vládnout.

         Protestantští stavové využili úmrtí krále Matyáše a vystoupili otevřeně se zbraní v ruce proti jeho nástupci Ferdinandu II. Místo něho zvolili českým králem Fridricha Falckého, protože doufali v pomoc jeho mocných příbuzných, zejména anglického krále Jakuba. Ale pomoc nepřišla. Nikdo se příliš nechtěl míchat do vojenského sporu, který se ho netýkal, všichni vyčkávali, jak to v české kotlině dopadne. Dopadlo to tedy tak, jak muselo. Kníže Maxmilián Bavorský, největší spojenec Ferdinanda II. vtrhl s vojskem do Čech a 8. listopadu 1620 porazil odbojné české vojsko v bitvě na Bílé hoře u Prahy. Fridrich Falcký uprchl a české stavy kapitulovaly.

         Přísný trest přišel vzápětí. Konfiskace, soudy, popravy, vyhnanství, omezení stavovských práv, ztráta cti a majetku. Pro Čechy konec stavovské pýchy, pro Evropu začátek strašné války, která ji nesmírně zpustošila…

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

         Na diecézní pouti v klášteře v Teplé se slavilo 25 let trvání plzeňské diecéze, tedy 25 let života jednotlivých farností v rámci diecéze, 25 let jejich práce, úsilí, úspěchů, zklamání, naděje i vystřízlivění.

         Každá farnost dostala za úkol vytvořit nástěnku, která měla prezentovat, jak v konkrétní farnosti probíhá pastorační práce, jaké aktivity se konají, čím která farnost žije.

         Možná trochu proti původnímu očekávání bylo ústředním tématem většiny nástěnek úsilí o opravu kostelů, o obnovu varhan nebo zvonů, a na druhém místě pak udílení svátostí. Samozřejmě ale nechyběly ani fotografie z opékání buřtů, farních plesů, dětských táborů, setkání mládeže, modlitebních skupin atd.

         Nástěnka farnosti Nýřany se nechtěla nijak chlubit nebo předstírat, že nám pastorační aktivity jsou pěkně od ruky, hlavně chtěla realisticky (nikoliv pesimisticky) popsat naše upřímné snažení o konání různých akcí během celého roku, a to s určitým nadhledem, humorem a také vědomím, že ne vždy se vše povede, jak jsme si představovali, ale naštěstí nejvyšší velení a poslední slovo má vždy přeci jen Hospodin. A to nás značně uklidňuje.

         Naše nástěnka ve tvaru hada sice nezískala žádnou cenu, ale aspoň některé pobavila. Ti, kdo v Teplé nebyli, mají možnost všechny nástěnky vidět ještě jednou v budově biskupství plzeňského v Den otevřených dveří, v rámci oslav vzniku republiky. Baladu ve verších ROK NA VSI si můžete přečíst, zarecitovat, anebo rovnou zazpívat:

ROK NA VSI - BALADA VE VERŠÍCH A OBRAZECH

MOŽNO I ZAZPÍVAT na známou melodii „Vánoce, Vánoce přicházejí“

DOVOLTE NÁM PŘEDSTAVIT SE:

my jsme Farnost Nýřany,

je nás málo, ale hlavně

Pán Bůh nad námi.

I když kousek od Plzně, tak

patříme už do Sudet,

naší farnost tvoří

bývalých farností 5.

Po Němcích nám zbyly jenom

VELIKÁNSKÉ kostely,

občas se v nich ztrácíme,

když přijdem v neděli.

Akcí máme málo

a výsledek bývá velké nic

Čtěte dál a dozvíte se

o nás něco víc.

REFRÉN:

Jó, pástorační práce, je těžká věc,

člověk se nenudí,

ještěže nejvyšší velení

má v rukou přec,

přeci jen Hospodin!

Církevní rok začínáme,

kostel už je narvaný,

ale pozor, zdání klame,

nezní varhany!

Před oltářem zpívaj‘ děti,

hrají, buší na bicí,

rodiče dojatě slzí

v plných lavicích.

Že je teprv‘ advent zjevně

nikomu z nich nevadí,

koledy si zazpívají

staří i mladí. Jó…

„Je to trapné!“ „Já se stydím!“

„Nemám čas ani chvilku!“

Tak probíhá po Vánocích

nábor na sbírku.

Výmluvy jsou stále stejné,

přemlouvat se nedaří,

do ulic tak vyrazí ti

samí Kašpaři. Jó…

Nacvičíme krásný koncert,

hledíme z kůru dolů,

posluchačů přišlo tolik,

co apoštolů…

„Nic si z toho nedělejte,“

pan farář tiší náš splín,

„když tu zpíval mistr Haken,

bylo ještě míň!“ Jó….

Zkusíme to přes turismus,

to je dneska velký hit,

pěší pouť na Křížový vrch

může se líbit.

Lidi jsou už ale líní,

nechce se jim do kopců,

a tak svěžím ránem stoupá

jen pár důchodců… Jó….

Náměstí je plné lidí,

točí se a houpají,

Pána Boha dnes na pouti

sotva hledají.

Přesto dveře otvíráme,

do kostela zveme dál,

jen pár lidí vyměnilo

ticho za kravál… Jó….

Navštívili jsme už Horu

Veselou i Makovou,

Křemešník i Hrádek

i Jana tam pod Skalou.

Poutních míst zas není tolik,

už pár let všichni kvílí:

„Tam podruhé nepojedem,

tam už jsme byli!“

A tak sedíme teď doma,

objíždíme vesnice,

kříže, prápory a zvony

pilně světíce.

Lidí se vždy sejde halda,

něco jim zazpíváme,

a na konci naučíme

říct aspoň ÁMEN! Jó….

V listopadu využijem

nostalgii vánoční,

ženský pečou, vaří, smaží

buchty sváteční.

Slané, sladké dobroty jdou

okamžitě na dračku,

bodejť ne, když všechno máme

skoro za kačku!

Štrúdlování misijní se

těší velké oblibě.

asi budem všechny akce

stavět na jídle.

Plyne z toho poučení,

že láska, tak i víra,

žaludkem se prostě jenom

na svět prodírá! Jó…

NEBOJME SE KONTEMPLACE

10. část – Staňte se lidmi oddanými modlitbě

         Ve své knize „Cesta k dokonalosti“, která z velké části pojednává o vnitřní modlitbě, popisuje svatá Terezie tři věci nezbytné pro ty, kdo se rozhodli kráčet cestou modlitby. „První z nich je láska jedněch k druhým, druhá je odpoutanost ode všeho stvořeného, a třetí je opravdová pokora, která, ač ji uvádím poslední, je první, a zahrnuje i předchozí dvě.“

         Láska, kterou svatá Terezie požaduje, je láska, která nikoho nevylučuje, nýbrž zahrnuje všechny, spočívá ve vztahu přátelství, které se projevuje konkrétní pomocí, zejména tím, že milované osobě přejeme to, co je pro ni skutečně dobré. Milovat neznamená dávat druhému to, co on sám chce, nýbrž to, co je pro něj skutečně dobré, i kdyby to pro něj bylo nepříjemné nebo bolestivé.

         Odpoutanost ode všeho stvořeného je vlastně stavem duchovního zdraví. Když se chystáte na dlouhý a strmý výšlap, asi důkladně zvážíte, co si dáte do batohu, a vyhodíte všechno, co by vás zbytečně tížilo. Podobně je třeba zbavit se závislosti na všem, co vlastně nepotřebujeme. Týká se to nejen věcí, ale také vztahů s jinými lidmi. Jistě nemůžeme zcela omezit kontakty se všemi lidmi, ale je třeba zvážit, do kterých vztahů chceme investovat, a do kterých ne, a zda určité typy hovorů s určitými lidmi nejsou jen ztrátou času a odváděním od toho, co je pro nás podstatné.

         V případě opravdové pokory je podle sv. Terezie nutné, aby se člověk odpoutal sám od sebe. Aby se dokázal zbavit špatných náklonností, sobeckého jednání, nezdravé lásky k vlastnímu tělu, kterému podstrojujeme, ulehčujeme a rozmazlujeme ho. Nelpět na sobě, na své cti, pověsti nebo majetku. „Pokora znamená kráčet v pravdě, a to se opravdu děje, když nic dobrého nepovažujeme za své, jen ubohost a to, že nejsme nic.“ Považovat sami sebe za ubohé není žádná náboženská fraška nebo přetvařování se před Bohem. Je to pravé sebepoznání, které by nás mohlo zdrtit, kdybychom zároveň nevěděli, že Bůh nás právě takové přijímá a používá k uskutečnění svých záměrů. Proto Terezie na závěr dodává: „Kéž nám Bůh prokáže tu milost, sestry, abychom se tomuto správnému sebepoznání nikdy nezpronevěřily. Amen.“

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Pobožnosti říjnové - růžencové

         Měsíc říjen je odedávna zasvěcen modlitbě růžence, tedy úctě k Panně Marii Růžencové. Kromě svátku „Panny Marie, Královny posvátného růžence“, který máme v kalendáři dodnes, slavil se dřív také svátek „Mateřství nejblahoslavenější Panny Marie“ dne 11. října, a o 11 dní později (tedy 22. října) svátek „Čistoty blahoslavené Panny Marie“.

         Kromě tradičního růžence, který všichni známe, se můžeme modlit i jeho další obměny, které vytvořila lidová zbožnost.

         Růženec svaté Brigity, nazývaný také Korunka Panny Marie, je pobožnost k uctění 63 let, které podle tradice žila Panna Maria na tomto světě. Proto pobožnost obsahuje 63 Zdrávasů. Na úvod se modlíme „Věřím v Boha“, pak 6 desátků (každý obsahuje 1x Otčenáš, 10x Zdrávas a 1x Sláva Otci), na konci pak ještě jednou Otče náš a 3x Zdrávas.

         Korunka Pána Ježíše je podobnou pobožností. Modlí se jako poutní růženec, který se obětuje k uctění 33 let života Pána Ježíše. Proto obsahuje 33x opakovanou modlitbu Otče náš. Na začátku opět „Věřím v Boha“, pak 30x modlitba Páně na připomínku 30 událostí z života Pána Ježíše, na konci ještě 3x Otče náš (na připomínku zmrtvýchvstání, zjevení učedníkům a nanebevstoupení Pána Ježíše).

         Také existuje Růženec svatého Josefa, který obětujeme ke cti svatého Josefa a svaté Rodiny a za šťastnou hodinu smrti. Modlí se stejně jako klasický růženec, místo známých „tajemství“ se říkají odlišná:

-          který si svatého Josefa za svého pěstouna zvolil

-      který od svatého Josefa jménem nejsvětějším nazván byl

-          se kterým svatý Josef do Egypta utíkal

-          který svatého Josefa jako otce ctil

-          kterému svatý Josef v náručí skonal.

         Na začátku se modlíme litanie ke sv. Josefu, konci se pak zpívá některá píseň ke sv. Josefovi.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Růženec Sedmibolestné Panny Marie

Úvod: „Věřím v Boha“

7        desátků, každý obsahuje: 1x Otče náš, 7x Zdrávas, 1x Sláva Otci

Tajemství jednotlivých desátků:

-          jehož utrpení bylo Simeonem předpovězeno.

-          se kterým jsi do Egypta utíkala.

-          kterého jsi v chrámě ztratila.

-          kterého jsi s křížem potkala.

-          kterého jsi na kříži umírat viděla.

-          jehož mrtvé tělo jsi na svůj klín položila.

-          kterého jsi ke hrobu doprovázela.

         Závěrečná modlitba:

         Ústa má i srdce mé Matce bolestné chválu vzdejte,

         bolesti i žalosti její pobožně rozjímejte.

         Matko bolestná, přispěj nám k pomoci

         od nepřátel našich chraň nás ve dne v noci.

         Sláva Otci i Synu…

Píseň k růžencovým tajemstvím:

Úvod: Matko Krista Ježíše, kdo ty boly popíše,

jež tvá duše spanilá na zemi zde cítila?

Simeon tě velebí, když tvé božské Dítě zří,

světu spása zasvitne, srdce tvé meč pronikne.

Katy vyslal krutý král, jaký to byl pro tebe žal!

S dítkem prcháš z otčiny do daleké ciziny.

Velkou žalost cítila tvoje duše přemilá,

když jsi v chrámě, Maria, svého Syna ztratila.

Když tě došla hrozná zvěst, odsouzen že Syn tvůj jest,

s křížem jsi ho potkala, jak jsi nad ním plakala!

S jakým bolem ku kříži oko tvoje pohlíží,

na němž Syn tvůj jediný visí po tři hodiny.

A když mrtev Boží Syn, položen jest na tvůj klín,

kdo tu bolest vypoví milé Matky Kristovy.

Velký zápas dokonán, ve hrob Ježíš pochován,

srdce tvé však na Syna stálým bolem vzpomíná.

Závěr: Ke komu se utečem v žalosti a bolu svém,

ne-li k tobě, milostná, Matko Sedmibolestná.

Pro ty rány přesvaté srdci tvému zaťaté,

rač nás vzíti v ochranu, vypros milost na Pánu.