ÚVODNÍK

SVATÝ EFRÉM SYRSKÝ O PŮSTU:

Jestli svému bratru,

na kterého se kvůli něčemu hněváš,

neodpustíš jeho viny, pak se modlíš

a postíš úplně zbytečně, Bůh tě nepřijme.

Nepovažuj půst pro sebe za obtížný,

protože tě provází do věčné radosti.

Jako tlustí ptáci nemohou vysoko vzlétnout,

tak ti, kteří slouží svému tělu,

nemohou vystoupit na nebe.

Kdo je nedbalý v postu,

ten otřásá vším dobrem,

protože půst byl přikázáním,

které bylo na samém začátku uděleno

naší přirozenosti, abychom se střežili

před pokušením zakázaného pokrmu.

Porušením půstu padla podstata našeho stvoření.

Kdo se nestará o půst,

ten trpí nedbalostí a nemohoucností.

To je začátek ochromení jeho duše.

Svému protivníku tím dává příležitost k vítězství,

neboť přichází k zápasu nahý a neozbrojen,

a proto je jasné, že z boje vyjde bez vítězství,

jelikož jeho údy nejsou oděny

do vroucnosti postní lačnosti.

SVATÍ NA BŘEZEN

Tento rok si představíme svaté východní církve.

Známé i méně známé.

Svatá Anastázie (svátek 10. března)

  Pocházela z Konstantinopole a sloužila u císařského dvora. Když jako mladá ovdověla, odebrala se do města Alexandrie a založila nedaleko něj klášter, kam se uchýlila. Císař Justinián jí byl sice nakloněn, ale jeho žena Theodora ji nenáviděla. Když Theodora zemřela, poslal Justinián vzkaz do Konstantinopole, aby se Anastázie vrátila ke dvoru. Ta to ovšem odmítla a na radu starce Daniela, představeného poustevníků, se převlékla do mužského oděvu a pod jménem Anastáz se uchýlila do poustevny. Pouze jednou za týden, v neděli, přinesl některý z bratrů z kláštera před dveře poustevny chléb a vodu. Tak prožila ve skrytosti 17 let. Když cítila, že se blíží její smrt, vzkázala pro starce Daniela, ten k ní pospíšil se svatými svátostmi. Když přijala Krista v eucharistii, její tvář se projasnila a s povzdechem „Hospodine, v ruku tvou odevzdávám svou duši“ zemřela. Stalo se tak v roce 567.

Svatý Cyril Jeruzalémský

(svátek 18. března)

  Narodil se v Jeruzalémě ve zbožné křesťanské rodině. Stal se knězem a tři roky věnoval vyučování katechumenů a novokřtěnců. Poté byl vysvěcen na biskupa Jeruzaléma. Bojoval proti herezím, zejména biskupa Ariána a Makedonia, byl také proto třikrát vypovězen ze svého města a několik let strávil ve vyhnanství. Po návratu se zúčastnil II. všeobecného koncilu, který zmíněné hereze odsoudil. Zemřel roku 386.

Cyrilův význam je v katechetickém zpracování křesťanského učení. Dochovalo se 24 jeho psaných katechezí, z nichž 19 bylo pro katechumeny. Zejména v nich vysvětloval svátosti pokání a křtu, dále rozebíral vyznání víry a posledních pět katechezí k nově pokřtěným obsahovalo téma biřmování a eucharistie. Při psaní vycházel z Písma svatého a z apoštolské tradice. Jeho zpracování bylo zaměřené na každodenní život.

Za církevního učitele jej prohlásil roku 1883 papež Lev XIII.

ZE SPISŮ SV. CYRILA JERUZALÉMSKÉHO

Katecheze ke křtu

(k zamyšlení před obnovením křestního slibu na Bílou sobotu)

Při vojenských odvodech se ptají na věk a zdraví nastávajících vojáků. I Pán se ptá na úmysl uchazečů o křest. Shledá-li skryté pokrytectví, ne­připustí člověka, protože není vhodný pro opravdovou službu vojáka. Jestliže shledá, že je jí hoden, rád dává milost. Svaté nedává psům. Kde však vidí dobrý úmysl, tam dává spásu přinášející obdivuhodnou pečeť, před kterou se chvějí démoni a kterou poznávají andělé.

Bůh dává milost. Na tobě je, abys ji přijal a chránil. Nepohrdej darovanou milostí, ale přijmi ji a úzkostlivě chraň.

Vyčisti svou nádobu, abys dostal milost v hojnější míře. Odpuštění hříchů se dostává všem stejnou mírou, účast Ducha svatého se však dostává úměrně k víře jednotlivce. Snažíš-li se málo, málo dostaneš, snažíš-li se hod­ně, je i odměna hojná.

Laskavý Pán rychle odpouští, pomalu však trestá. Nikdo tedy neztrácej naději na svou spásu. Přední z apoštolů Petr před nepatrnou služebnicí zapřel Pána třikrát, ale hořce zaplakal nad tím, co učinil. To, že zaplakal, ukazuje na upřímnou lítost, a proto nejen mu bylo odpuštěno zapření, ale podržel si i apoštolskou důstojnost.

  Kořenem vší dobročinnosti je naděje na zmrtvýchvstání. Očeká­vání odměny přímo nutí duši, aby jednala dobře. Každý je ochoten pod­stoupit jakékoliv obtíže, jestliže vidí, že za tu námahu ho čeká odměna. Bez slíbené odměny duše i tělo brzy ochabnou. Kdo věří, že tělo bude vzkříšeno, chrání svůj šat a neposkvrňuje je smilněním. Kdo nevěří ve zmrtvýchvstání, oddává se smilstvu a zachází s vlastním tělem jako s cizím. Je tedy velikým příkazem a naukou svaté obecné církve věřit ve vzkříšení z mrtvých.

  Toto tělo bude vzkříšeno. Nezůstane nemohoucím, jakým je. Bude vzkříšeno. Jako se železo při styku s ohněm změní v oheň, změní se i tělo v nesmrtelné. Lépe to ví Pán, který vstal z mrtvých. Tedy toto tělo vsta­ne z mrtvých, ale nezůstane jen při tom, nýbrž bude věčně žít.

  Budeme tedy vzkříšeni a budeme mít všichni těla věčně trvající, ne však všichni stejná? Spravedlivý dostane tělo hodné nebes, aby mohl po zásluze přebývat s anděly. Hříšník dostane rovněž věčně trvající tělo, které však bude trestáno nikdy nepřestávajícím věčným ohněm. Bůh odměňuje spravedlivě. Nic jsme totiž neudělali bez účasti těla: zle jsme mluvili svými ústy, modlili jsme se ústy, smilnili jsme tělem, očisťovali jsme se tělem, rukou jsme loupili, rukou jsme dávali almužnu a podobně. Protože tedy ke všemu tělo sloužilo, zúčastní se také na všem, co se stane.

POUTNÍ MÍSTA

KOSTEL ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ

V KLÁŠTEŘE TEPLÁ

Klášter Teplá byl založen blahoslaveným Hroznatou roku 1193, který sem povolal premonstráty z pražského Strahova a později do kláštera také sám vstoupil. Na sklonku života byl zajat loupeživými rytíři, a protože nedovolil opatovi tepelského kláštera, aby za něj zaplatil požadované výkupné, zemřel v zajetí, 14. července roku 1217. Jeho tělo bylo s úctou pohřbeno v kamenném sarkofágu v presbytáři opatského kostela Zvěstování Páně.

Úcta k Hroznatovi nebyla sice nijak všeobecně rozšířena, ale klášter byl vždy vnímán jako kulturní, náboženské a hospodářské srdce západních Čech a poutníci si do něho cestu našli. Klášter nebyl za husitských válek příliš poničen, zato „zimní král“ Fridrich Falcký se na něm opravdu vyřádil. V letech 1689-1721 probíhala barokní přestavba klášterních budov podle plánů K. Dientzenhofera. V 19. století se klášter stal významným centrem vzdělání a vědy, jeho knihovna byla jen o málo menší než knihovna na Strahově, vznikl zde fyzikální kabinet i rozsáhlá sbírka minerálů.

V roce 1897 došlo konečně k blahořečení zakladatele kláštera – mučedníka Hroznaty. Jeho ostatky byl slavnostně přeneseny do kaple v severní lodi kostela a uloženy ve zlatém relikviáři na bílý mramorový oltář. Začala se rozvíjet úcta a tradice poutí k tomuto málem zapomenutému světci. Vše vzalo opět za své po 2. světové válce, kdy byla většina řeholníků kláštera vyhnána do Německa a zůstala jen hrstka českých bratří, kteří byli vyhnání roku 1950. Československá lidová armáda se na stavu kláštera podepsala ještě hůř než vojska Fridricha Falckého, takže roku 1990 získávají premonstráti zpět zcela zdevastovaný a vykradený klášter.

 Ohromný komplex kláštera dnes neobývají desítky řeholních bratří, přesto pro něj premonstráti hledají stále smysluplné využití. Funguje zde např. „Hroznatova akademie“ pořádající přednášky, výstavy, kurzy, programy pro školy apod. V nabídce je samozřejmě ubytování i studium rozsáhlých sbírek klášterní knihovny.

DĚJINY NAŠÍ ŘÍŠE – 2. část

Zásadní změny v habsburské monarchii po roce 1848

  Od základu se změnila správa jednotlivých zemí monarchie. Vznikla odborová ministerstva, byla určena nová správní území, byla zrušena vrchnostenská správa (šlechtické, církevní či jiné vrchnosti), místo ní byly zřízeny okresní soudy, okresní berní úřady, hejtmanství, krajské soudy a vrchní zemské soudy. Což s sebou pochopitelně přineslo nárůst finančních nákladů, administrativy i počtu úředníků.

  Velký význam mělo mít vyšší školství. Univerzitám byla dána větší autonomie a svoboda učení, mělo se dbát na důkladné vzdělání profesorského sboru. Gymnázia byla rozšířena na osmiletá a v Čechách i na Slovensku byla některá gymnázia založena jako ryze česká.

  Po zrušení roboty přibylo mnoho malých samostatných zemědělců, vzrostlo zejména pěstování brambor a cukrové řepy, s tím souviselo i zakládání mnoha cukrovarů a lihovarů. Byly zrušeny cechy a naopak založeny obchodní a živnostenské komory pro usnadnění ohlášení a provozování živnosti. Nový zákon také usnadnil zakládání větších obchodních společností, objevila se první soukromá akciová banka a vzrostl počet malých spořitelen a záložen.  

  Státní úřady se snažily o vybudování bytelných silnic napříč celou monarchií, zejména v Uhrách a v Haliči to bylo nejvíc zapotřebí. Dokončeny byly také hlavní tahy železniční dopravy, do všech částí země bylo zavedeno telegrafické spojení, byla zreorganizována pošta, aby byla přístupnější i nižším vrstvám, mimo jiné byly sníženy tarify za poštovní služby.

  To vše a mnoho dalšího bylo vedeno snahou zmodernizovat, a stmelit monarchii, aby obstála v konkurenci okolních evropských států. Do velké míry se to podařilo, mnoho výdobytků těchto reforem se dochovalo i do dalšího století a následující generace z nich měly nemalý užitek. Ale také to vše stálo mnoho a mnoho peněz…

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Znalosti dětí při hodině náboženství,

tentokrát o půstu a Velikonocích

„Kněz uděluje lidem na Popeleční středu na čelo popelník.“

„Co říká pan farář při udělování popelce?“

„Obohaťte se a věřte evangeliu!“

„Popeleční středou začíná doba pozdní.“

„V době postní by si měl každý něco odřeknout,

to třeba znamená, že máte na něco chuť, ale nedáte si to.“

„Paní učitelko, já mám vždycky v neděli sto chutí nejít do kostela,

ale odřeknu si to a jdu.“

„Židovské svátky se jmenovaly Paskvil.“

„Co dělal Pán Ježíš na Zelený čtvrtek v Getsemanské zahradě?“

„Sázel špenát, který pak jedli k večeři!“

„Ježíš byl při poslední večeři smutný, protože jeden apoštol měl špinavé nohy.“

„Velikonoce jsou svátky povstání Pána Ježíše.“

„Velikonoce ustanovil Pán Ježíš, když řekl Petrovi:

Peč mé beránky!“

„Už máš pro postní dobu nějaké pěkné předsevzetí?“

„Ano, nedám našemu Alíkovi ani jednoho buřta!“

NEBOJME SE KONTEMPLACE

5. část – Uchylujte se do svého nitra, aneb „Usebrání“

  Lidé si často stěžují na to, že se špatně soustředí na modlitbu, na četbu Písma nebo při mši svaté. A podle míry svého soustředění poměřují kvalitu své modlitby. Svatá Terezie nikde nepoužívá výraz „soustředit se“, ale velmi často používá slovo „usebrání“.

  Svatá Terezie k tomu říká: „Duše sesbírá všechny své mohutnosti a vstupuje do svého nitra se svým Bohem.“

  Představte si člověka, který nese v náručí mnoho různých předmětů, a ty mu začnou padat na zem. Snaží se je posbírat, dát znovu dohromady, uchopit je do rukou a mít je pod kontrolou. Podobně my máme při modlitbě „usebrat“, tedy posbírat a mít pod kontrolou „všechny své mohutnosti“, tedy ty smyslové (sluch, zrak, chuť) i ty duchovní (rozum, paměť, představivost). Každá z těchto mohutností má totiž tendenci dělat si, co chce. Když je začnete usebírat, snažíte se všechny zaměřit na totéž, na přítomnost Pána ve svém nitru. A o to jde, aby všechny naše schopnosti byly přítomny ve společnosti Pána, který vstupuje do našeho nitra.

  Duši každého člověka popisuje sv. Terezie jako „překrásný palác velké hodnoty, plný zlata a drahokamů, není krásnější budovy, než čistá duše plná ctností!“ A v této budově „přebývá veliký Král, který považoval za dobré být vaším Otcem, on sedí na skvostném trůnu, kterým je vaše srdce.“

  Nikdo se tedy nemá děsit, že je sám. Nebo že ho Bůh při jeho modlitbě neslyší. „K tomu, abych rozmlouvala se svým věčným Otcem, nemám zapotřebí odebrat se do nebe. Ať mluvím sebetišeji, on je tak blízko, že mě uslyší.“

  Vždyť Bůh je stále s námi, čeká na nás v našem nitru, v paláci duše, kterou má člověk udržovat čistou a zářící, hodnou všemocného Krále, který zde stále čeká, až si na něj uděláme čas…

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Pobožnosti v době postní

  V době postní byly pobožnosti zaměřené na různá témata připomínající utrpení Pána Ježíše.

  V pátek po Popeleční středě se konala pobožnost „Posvátné trnové koruny Pána našeho Ježíše Krista“. V pátek po 1. neděli postní pobožnost „Posvátných hřebů a kopí Páně“. V pátek po 2. neděli postní pobožnost „Posvátných rouch Páně“. V pátek po 3. neděli postní pobožnost „Památky pěti ran Krista Pána“ a v pátek po 4. neděli postní pobožnost „Nejsvětější Krve Páně“.

  Pátá neděle postní (tedy poslední před Květnou nedělí a Svatým týdnem) byla zaměřena na důraznou připomínku nutnosti dokonalé lítosti nad hříchy a vybídnutím k vykonání svaté zpovědi.

  Zvláštní pobožností, o které již byla dříve řeč, byla „Svatá hodina“.  Začala ji konat na přání Pána Ježíše svatá Markéta Marie Alacoque, řeholnice v klášteře Paray-le-Monial, a to v roce 1674. Hodinu vyplněnou zpěvem, modlitbou, rozjímáním a adorací pak po její smrti držely ostatní sestry v klášteře, postupně se rozšířila i do dalších klášterů a nakonec i do rodin a farností. „Svatou hodinu“ je doporučeno držet od 11 hodin v noci do půlnoci, ale může se konat i dříve, třeba již od 2 odpoledne, a to nejlépe ve čtvrtek nebo v pátek. Koná-li se v kostele, tak před vystavenou Nejsvětější Svátostí, doma se rodina modlí před křížem nebo obrazem Páně.

  „Svatá hodina je pobožnost modlitby rozjímavé trvající jednu hodinu, jejímž předmětem je smrtelná úzkost v zahradě Getsemanské, utrpení a smrt Spasitelova. Účelem je ukonejšit hněv Boží, vyprosit hříšníkům milosrdenství, potěšit Spasitele, povzbudit k vroucí lásce k Ježíši ve Svátosti oltářní a k lítosti nad hříchy.“

(Příručka katolických pobožností)

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Pobožnost Svaté hodiny

  Hodina je rozdělena na čtyři čtvrthodiny, ve kterých se vždy zazpívá sloka vhodné písně k Pánu Ježíši (např. Ježíši, Králi), pak se přečte úryvek z Písma, následuje krátká úvaha, tichá adorace před Nejsvětější Svátostí (v domácnosti např. před obrazem Pána Ježíše) s nakonec společná modlitba.

I.            Sloka písně

  Úryvek z Písma (Mt 26, 36-38):

Tu s nimi Ježíš přišel k jednomu dvorci zvanému Getsemany a řekl učedníkům: „Zůstaňte tu a já se zatím půjdu tamhle pomodlit.“ Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny, a začal pociťovat smutek a úzkost. Tu jim říká: „Má duše je k smrti smutná, zůstaňte tady a bděte se mnou.“

  Úvaha:

Pane Ježíši, ty se rmoutíš? Vidíš již všechno utrpení, bolest, potupu, smrt na kříži. Vidíš, jak na tobě spočívá hřích celého světa. Víš, že mnohým všechno tvé utrpení nebude nic platné, protože zemřou v nekajícnosti. I my jsme zarmoutili svými hříchy Pána, i za nás trpěl. Litujme tedy všech svých hříchů.

  Tichá adorace.

  Společná modlitba:

Otče nebeský, abys nás zbavil věčného zavržení, vložil jsi hrozné břemeno všech hříchů na jednorozeného Syna svého. Obětujeme ti jeho smrtelnou úzkost v zahradě Getsemanské a prosíme, abychom na věčnosti mohli požívat ovoce tohoto utrpení.     Otče náš…Zdrávas, Maria…

II.          Sloka písně

  Úryvek z Písma (Mt 26, 39):

Poodešel o kousek dále, padl tváří k zemi a takto se modlil: „Otče můj, je-li to možné, ať mě tento kalich mine! Ale ne, jak chci já, ale jak chceš ty.“

  Úvaha:

Pane, ty chceš trpět sám, provázen jen zdálky soucitem a modlitbou svých přátel. Padáš na zem a podrobuješ se pokorně a ochotně vůli svého nebeského Otce. Dnes i my provázíme svého Pána v jeho utrpení a modlíme se s ním. Kéž se vždy modlíme tak pokorně a uctivě jako náš Spasitel v zahradě Getsemanské. Kéž se v každém utrpení podrobujeme nevyzpytatelné vůli našeho Boha a Pána.

  Tichá adorace.

  Společná modlitba:

Věčný Otče, chtěl jsi být oslaven nejhlubší pokorou Ježíšovou. Obětujeme ti tuto oslavu na dostiučinění za všechny urážky, jež jsme ti způsobili svou pýchou, a prosíme, abys nám dal milost svaté pokory. Otče náš…Zdrávas, Maria…

III.         Sloka písně

  Úryvek z Písma (Mt 26, 40-44)

Přišel ke svým učedníkům a shledal, že oni spí. A řekl Petrovi: „Takže vy jste neměli sílu, abyste se mnou jednu hodinu bděli! Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení, duch je sice odhodlaný, ale tělo je slabé.“ Opět podruhé odešel a modlil se: „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, aniž bych jej pil, ať se děje tvá vůle.“ Potom přišel a shledal opět, že oni spí, oči jim totiž ztěžkly. Nechal je být, opět odešel a modlil se týmiž slovy.

  Úvaha:

Náš drahý Spasiteli, hledáš útěchu u svých přátel a nenalézáš! Znovu odcházíš modlit se a podrobuješ se vůli svého nebeského Otce. Zdali i my dokážeme s naším Pánem jednu hodinu bdít? Dokážeme potěšit trpící Srdce Ježíšovo?

  Tichá adorace.

  Společná modlitba:

Trpící Ježíši, obětujeme ti dokonalou soustrast, kterou cítila s bolestmi tvými neposkvrněná Matka tvá, jejíž srdce probodl sedmerý meč bolesti, a také obětujeme chválu a oslavu, kterou tebe, dobrotivého Vykupitele, potěšovala.            Otče náš…Zdrávas, Maria…

IV.         Sloka písně

  Úryvek z Písma (Lk 22, 43-44)

Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho. Upadl do smrtelné úzkosti, modlil se naléhavěji, a jeho pot byl jako veliké kapky krve kanoucí na zem.

  Úvaha:

Anděle Boží, jsi jediným těšitelem našeho Pána ve smrtelném zápase. Kéž se k tobě smíme připojit a svou láskou posilovat svého Spasitele. Ježíši dobrý, již nikdy nechceme tě svými hříchy urážet, ale naopak stále více tebe milovat.

  Tichá adorace.

  Společná modlitba:

Věčný Otče, tak jsi miloval svět, že jsi Syna svého jednorozeného za něj obětoval. Dej, aby i svět Ježíše miloval, jemu díky a chválu vzdával, a aby vzrůstal počet duší úplně mu oddaných a jej milujících. Obnov v našich srdcích pravou zbožnost a obětavou šlechetnost.     Otče náš…Zdrávas, Maria…

ZÁVĚR: Ježíši Kriste, uznávám tě za Krále světa. Všechno, co bylo stvořeno, pro tebe jest stvořeno. Jednej tedy se mnou podle své vůle. Božské Srdce Ježíšovo, obětuji ti své ubohé skutky s úmyslem, aby tvé svaté Srdce vládlo nad celým světem, a tak zavládl tvůj pokoj ve všech srdcích. Amen.