2. kapitola
Druhý den se probudil po dlouhé době naprosto odpočatý. Jak jen v tomhle miloval víkendy. Žádná práce, tedy žádné vstávání. Skoro jako by se vrátil do školských let, kdy byl víkend stejně očekávaný jako teď. Musel se nad tím pousmát.
Následně zašmátral rukou na nočním stolku a poté i pod polštářem. Nic ale nenahmatal a tak zvedl ještě rozespalý hlavu a zamžoural očima na hodiny na stěně. Jediné co následovalo, byl dopad hlavou zpátky na polštář.
„Pane bože,“ zamumlal, převrátil se na záda a prohrábl si už tak rozcuchané vrabčí hnízdo. To tomu zase dal. „Půl druhé…“ Matka se zblázní. To byla první myšlenka, než se donutil, vyhrabat z teplých peřin a jen v tričku a teplácích na spaní seběhnout do obýváku pro telefon. Zašklebil se, když na něho po odemknutí vyskočilo třicet dva zmeškaných hovorů. Tomu se říkalo vytrvalost.
S nechutí vytočil číslo zpět.
„Louisi Williame Tomlinsone!“ zařvala paní Tomlinsonová do telefonu, až Louis zkřivil tvář bolestí a odtáhl telefon dále od ucha.
„Neřvi na mě!“ zarazil matku hned v počátku. „Byl jsem unavený a ty moc dobře víš, že teď beru směny navíc. Dvanáct hodin v kuse celý týden se nedá zvládnout jen tak!“
„To mě ale vůbec nezajímá, chlapečku! Už včera jsem ti říkala, že…“ začala opět paní Tomlinsonová do telefonu mluvit své dlouhé monology, kdy Louis maximálně řekl buď ano nebo ne nebo něco kratšího a mručel. Tentokrát byl totiž nucen poslouchat.
„Jo… Ne… Jo… Podívám se… Hm…“ pokýval hlavou a protřel si oči, aby z nich dostal nepříjemné bodavé ospalky. Následně se sklonil na zem a začal prohrabávat svoje džíny, telefon si přidržujíc u ucha ramenem. Nakonec vytáhl placatou peněženku a otevřel ji. „Dám ti vědět,“ řekl nakonec po delším zkoumání a po dalším dlouhém monologu z matčiny strany rychle hovor položil a několik chvil na něho ještě hleděl, jestli se znovu displej nerozsvítí. Když se tak nestalo, s úlevným vydechnutím ho odhodil zpět na sedačku a promnul obličej v dlaních.
„Vaše matka?“ ozval se z kuchyně najednou více než pobavený hlas, který byl ale tak nečekaný, že sebou Louis polekaně trhnul.
Brunet tím směrem zaměřil svou pozornost a zarazil se nad vysokým mladíkem sedícím na barové stoličce u pultu s vlasy v nedbalém drdolu. Louis by dokonce řekl, že před chvíli stejně jako on sám opustil postel. „Bohužel,“ splynulo mu ze rtů automaticky, než potřásl hlavou a pokusil se nasadit úsměv. „Ty musíš být Harry, že?“ rozešel se do kuchyně.
„Jo, to budu já. Omlouvám se za to nemístné představení,“ slezl mladík ze židličky a natáhl k Louisovi ruku. „Harry Styles, těší mě, pane Tomlinsone.“
Louis přimhouřil oči, ale rukou potřásl. „To mě taky. Doufám, že jste podle slibu byli hodní!“ škubl pravým obočí směrem nahoru a podezíravě si chlapce měřil. Další dítě už by opravdu nezvládl. Taylor mu bohatě stačila. Zvlášť když ho v tom matka nechala se koupat.
Harry se rozesmál. „Samozřejmě,“ vydechl s úsměvem, který odhaloval ďolíčky na obou stranách tváře.
Louis si znatelně oddechl. Něco mu na tom klukovi říkalo, že říká pravdu a dítě se nekoná. Díky bohu! Pomalu proto pustil jeho dlaň a přešel k lince, kde byly položené housky, které včera koupil a u toho rozdělaná jahodová marmeláda a vyndané máslo. Pousmál se a sám se chopil nože.
„Taylor ještě spí?“ zeptal se během přípravy svého vlastního jídla a špičkou jedné nohy si stoupl na nárt té druhé. Byl to takový zažitý pohyb, že už si ani neuvědomoval, že ho kolikrát dělá. Na svých zádech ucítil zkoumavý pohled.
Harry si odkašlal. „Ne, šla se osprchovat. Nevstávali jsme o moc dřív, než vy.“
„To je mi jasné,“ přikývl Louis, načež zaslechl kroky na schodech. Jeho dcera vešla do kuchyně s širokým úsměvem a její první zastávka byla právě u Louise.
„Dobré ráno, tati,“ naklonila se k němu a věnovala mu pusu na tvář. „S Harrym už jste se seznámili?“
Louis pokýval mlčky hlavou, než si z prstů olízl zbývající marmeládu. „Dobré… Ale jo, v rámci možností,“ ušklíbl se a jen rychle přes rameno pohledem mladíka zkontroloval. Když se střetl s jeho zelenýma očima, znatelně viděl, jak sebou Harry škubl a pohledem uhnul na Taylor.
„Jojo, když ses sprchovala, lásko. Tvůj táta měl důležitý hovor s maminkou,“ zasmál se.
Taylor se ale lehce zamračila. „Už zase?“ směřovala otázku na Louise, zatímco se posadila vedle Harryho na stoličku, takže když se Louis otočil, měl výhled na oba dva. Svému kudrnatému příteli věnovala polibek na tvář.
„Samozřejmě. Cos čekala? Že po týdnu, kdy jsem jí telefon nebral, to nechá jen tak být?“ zakousl se do housky, zatímco se bedry opřel o kuchyňský pult za sebou.
„No… Stejně to ale už přehání. Nemůžeš za to, že si tvoje kolegyně uhnala zápal plic. A já tomu rozumím. Nejsem dítě, už dokážu být doma sama, to by měla babička pochopit,“ zavrtěla Taylor svou blonďatou hlavou v nesouhlasu a ukradla housku z talířku svého přítele.
„To by tvoje babička nesměla být moje matka,“ zamručel Louis a následně zaměřil oči na zelenookého mladíka. „Mimochodem, Harry, kolik že ti je?“
Harry se zatvářil trošku nejistě. „Ehm, devatenáct.“
Louis pokýval hlavou. Devatenáct. No dobrá, co jiného mu zbývalo, že? Jen doufal, že to zase nebude nějaké týdenní poblouznění jako s Liamem. Toho kluka totiž u nich doma viděl snad jen dvakrát. „No tak fajn. Já si půjdu zaběhat, tak jen budu doufat, že mi zatím nezboříte dům,“ odpíchl se Louis od linky.
„Na jak dlouho to vidíš?“ zeptala se zvědavě Taylor a spolu s jejími slovy na sobě Louis ucítil i druhý pár očí.
„Nevím, tak hodinku nejvíc. Dlouho jsem teď nebyl. Ale i tak, žádné hovadiny tady, jasné?“ zamračil se oba už starší puberťáky ve dveřích.
„Jasné,“ dostalo se mu dvojité pobavené odpovědi. „Běž už,“ dodala ještě rozesmátě jeho dcera, aby otce konečně vyhnala na čerstvý vzduch, který mu byl tak dlouho odpírán.