Probuďme se Moravané
Probuďme se Moravané
MORAVO MORAVO
VZBUĎTE SE SYNOVÉ MATIČKY MORAVY.
OZVUČTE PÍSNĚMI ZEM PRADÁVNÉ SLÁVY.
NAVRAŤTE JÍ LÁSKU, AŽ JI VSÁKNE,VCÍTÍ,
CELIČKÁ ROZKVETE, PROVONÍ SE KVÍTÍM.
PROBUĎTE SE DCERY Z MORAVSKÝCH HOR, BŘEHŮ,
K SRDCI PŘIVIŇTE ZEM, AŤ UCÍTÍ NĚHU.
VŽDYCKY SVOJIM DĚTEM ŠTĚDROU MATKOU BYLA,
BOHATSTVÍM SVÝCH PLODŮ HOJNĚ OBDAŘILA.
SYNOVÉ A DCERY TÉ MORAVSKÉ ZEMĚ,
DNES NA JEJÍ ZKÁZU NEPATŘETE NĚMĚ.
DÁVEJTE SVÉ ZEMI VŠE,CO JE JÍ TŘEBA,
ONA BUDE VRACET ŽIVOT, SÍLU, CHLEBA.
MORAVO, MORAVO,NAŠE ZEMĚ DRAHÁ,
KÉŽ TOBĚ ZAS BUDOU NAVRÁCENA PRÁVA.
OD BESKYD,DUNAJE,SNĚŽNÍKU,HANÉ,
MILOVAT A CTÍT TĚ BUDOU MORAVANÉ!!!!
Vzbuďte se synové a dcery matičky Moravy z více jak tisíciletého spánku!
Vzbuďte se ze zapomnění na dávnou minulost své Vlasti Moravy. Tehdy, v době Velkomoravské říše měly naše slovanské národy velmi rozvinutou společnost a bohatou kulturu. Lidé žili ve vzájemné lásce a sounáležitosti, podle spravedlivých zákonů Víry Světla.
Proč se nám z tohoto období nedochovalo nic jiného, než pár střepů a ruiny hradišť?
Komu se hodilo, abychom neznali svou dávnou minulost?
Kdo se tak důkladně postaral o to, aby navždy zmizely důkazy na velkolepost Velké Moravy?
Ten, kdo potřeboval ovládnout naši zemi a zotročit si naše národy. Proto se tak usilovně postaral o vymazání paměti na víru našich předků a jejich život.
Kdo dal spálit posvátné háje a dřevěné svatyně na posvátných kopcích a obsadil všechna silová místa, kde si pak postavil vlastní chrámy a sochy svých svatých?
Kdo nechal zavraždit všechny moudré stařešiny, upálit všechny báby kořenářky, vědmy a léčitelky?
Kdo cíleně nechal změnit původní písmo bukvici a připravil tak lid o mocný nástroj?
Kdo změnil názvy hor, skal a silových míst, aby je tak zbavil původní síly?
Kdo násilím vnutil lidu novou víru a staré bohy uvrhnul do hamby a zatracení? A pod trestem smrti jejich uctívání zakázal?
Kde je teď dávný bůh Valachů, Slezanů a všech Moravanů – Radegast, Rada-gost, Radigost či Rad-gost? ( Ani správné jméno se nám nedochovalo!)
Leží pokořen pod nohama věrozvěstců, v kamenné soše, pro ještě větší hambu takto všem na očích!
Jak dlouho tam ještě zůstane, synové a dcery matičky Moravy?
,,O víře našich Slovanských předků tak nevíme téměř nic. Všechno o ní bylo zničeno. Byla pohaněna, vše, co uctívala bylo zpochybněno a zatraceno. Učili nás, že byla pohanská, barbarská, neznabožská…
Naši předkové uctívali přírodu. A nejen to, oni ji milovali, přísně se řídili jejími zákony, s přírodou žili v souladu. Jejich víra byla vírou osvobozených a svobodných lidí, nezatížených hříchem. Uctívali háje, studánky. Skály byly jejich chrámy. A víra jim před oči nestavěla kříže, utrpení, nezotročovala je hříchem a nenutila k ponižování. Jejich pokora vycházela z veliké lásky a obdivu ke stvořiteli, láska je poutala s přírodou a ústila v porozumění. Žili ve shodě s vyšším řádem.
Své bohy uctívali jako symboly, ve kterých spatřovali vševesmírnou boží moudrost, sílu, dobrotu a lásku.
SVANTOVÍTA – slovanského boha Slunce, ploditele, patrona zemědělského umění.
LADU – bohyni Přírody, která otvírala zemi po zimním spánku, sledovala její plodnost a k spánku ji ukládala.
PERUNA – boha Práva – který dbal na to, aby útisk a zlo bylo potrestáno.
HOSTINA – a jeho nádherný zákon, příkaz pohostinnosti.
RADGOSTA – boha Radosti a hojnosti, který vedl k upevňování družnosti.
Víra našich předků nabádala k lásce a pomoci, odsuzovala křivdy, ponižování a týrání.
Kéž bychom se i my dnes chovali v duchu jejich přenádherné etiky a morálky.“
z knihy Jaroslavy Grobcové- Od Velké Moravy svítá
Jsme na hoře, na které už v dávném věku
slovanský bůh Radihost, či Radgost stával.
Dostávalo se mu tady lásky, vděku,
jeho božské jméno provázela sláva.
Lidé jeho laskavou dobrotu znali,
pro radu a pomoc přicházeli k němu,
Bohem Slunce ho s velikou úctou zvali,
na družných setkáních děkovali jemu.
Bájný Radhošť též Pupkem Evropy sluje,
vždyť z jeho šestnácti zřídel vodních toků
voda si do všech čtyř světových stran pluje,
štědře se do nich vylévá z řek, potoků.
Bůh na hoře u svoji svatyně stával,
lid k němu pro pomoc, potěchu chodil.
Odsud vždycky štědře všem radost rozdával.
po právu to jméno Jan Knebl odvodil.
,,Vzhůru k nebesům Radhoště pne se témě,
věčného to strážce moravskoslezské země.“
Tak Jan Knebl ve svých verších boha slaví,
když ho na památnou horu staví.
Mocnou pravicí své hory ochraňuje.
Chrání vše, co se tu hemží v každém času,
láskyplná levice všem naděluje
z ROHU HOJNOSTI jen dobro, radost, krásu.
