Zdroj slovensky-cuvac.cz         FOTOALBUM ZDE

HISTORIE

Na Slovensku byl ještě počátkem minulého století velmi rozšířen chov bílých pasteveckých psů.

Na základě dochovaných písemností z důvěryhodných zdrojů bylo plemeno čuvač počátkem třicátých let hromadně vyváženo do Německa a Polska. Došlo to až tak daleko, že nescházelo mnoho, a toto plemeno u nás takřka zaniklo.

Ve snaze zachránit toto plemeno, které bylo dosud jako jediným národním neloveckým plemenem, se prof. Dr. Antonínu Hrůzovi z Tater nakonec úspěšně podařilo ze starých odchovů získat dvojici údajně čistokrevných nepříbuzných čuvačích štěňat.

Jednalo se o psa jménem Jerry (dovezený v srpnu 1925) – zapsaného pod číslem 1 a fenku jménem Kora (dovezená v březnu 1928) – zapsanou pod číslem 2.

Obě štěňátka byla tehdy předána novému majiteli - továrníkovi Josefu Skoupilovi, majiteli psince „Zlatá studna“ ve Skalici nad Svitavou. Zde byla rovněž u štěňat stanovena a provedena krevní plemenitba do 4. pokolení.

První vrh byl zapsán dne 4. 6. 1929. Byli narozeni dva psi a jedna fena. Spojení psa Jerryho a fenky Kory bylo dále opakováno celkem v 5-ti vrzích ( 14 štěňat). V té době byl rovněž proveden důkaz o čistokrevnosti tohoto páru.

Všechny pokusy i s vypsáním odměny za prozrazení každého dalšího čistokrevného čuvače však neměly žádný úspěch. Další rozvoj plemene pak v době okupace znemožnil zákaz dovozu psů ze Slovenska.

V roce 1947 však bylo ve vlastní plemenné knize Spolku chovatelů čuvačů zapsáno již téměř 800 štěňat tatranského čuvače.

Když se okruh chovatelů rozšířil, došlo dne 23. září 1933 k založení speciálního Spolku chovatelů psů tatranských ovčáckých – čuvačů v Brně. Spolek se stal členem tehdejšího Československého svazu kynologického a Československé kynologické unie a tím i Mezinárodní kynologické federace v Bruselu FCI.

Další velký zlom v chovu čuvačů nastal v roce 1965, kdy byl čuvač FCI uznán jako národní Československé plemeno.

Zasedání FCI se konalo dne 13. června v Praze. Byla předložena monografie Tatranského čuvače (1947 – autor Prof. Dr. Antonín Hrůza * 1.1. 1865 + 10.3. 1950), která zdůvodňovala opodstatnění a existenci čuvače jakožto slovenského psa. Tato monografie byla předložena hlavním poradcem chovu a známým odborníkem v oboru kynologie Doc. Ing. Dr. Vilémem Kurzem (+1991). O týden později, na světové výstavě v Brně, byl Slovenský čuvač poprvé posuzován jako samostatné plemeno pod číslem 142. Při příležitosti světové výstavy v Brně bylo předvedeno 20 zástupců tohoto našeho nového národního plemene.

Za zmínku také jistě stojí vysvětlení, proč byl změněn původní název – Tatranský čuvač na Slovenský čuvač. Důvodem byly již dříve mezinárodně uznávané standardy „Maďarského čuvače“ – pod názvem Kuvasz a „Polského čuvače“ pod označením Ovčárek podhalaňski. Právě tento název byl volně překládán do francouzštiny jako „Ovčácký pes tatranský“ – Chien berger de Tatra.

Oba zmíněné příbuzné standardy zdůrazňují, že se jedná o psy horského původu. Polský standard vymezuje velikost podhalaňského ovčáka v kohoutku do 60 cm výšky, kdežto maďarský standard typuje výšku Kuvasze nad 70 cm. Oba standardy připouštějí také praporovitý tvar obrůstu ocasu se špičkou i v klidu pozdviženou.

Naopak standard čuvače hovoří o tom, že se jedná o psa značné mohutnosti od 60 do 70 cm výšky v kohoutku, který má huňatý kožich bez pěšinky na hřbetě a bez třásní na ocase drženého v klidu úplně svisle.

Zajímavá historická fakta hovoří o Maďarech, kteří se pokoušeli protestovat proti uznání plemene Slovenský čuvač a zcela bezúspěšně prosazovali, že se jedná o jejich národní plemeno. Doložením perfektně propracované monografie prof. Dr. Antonína Hrůzy a předložením zachovalých historických obrazů pastevců s bílými huňatými kožichy z Oravska byl tento protest zamítnut.

Po deseti letech uznání Slovenského čuvače se v tehdejším ČSSR narodilo přibližně 500 štěňat ročně. V SSR bylo tehdy evidováno 44 a v ČSR neuvěřitelných 146 chovatelských stanic.

Po rozpadu Československa byla rozdělena i plemenná kniha – zápisy do plemenných knih byly rozděleny od data 1. 12. 1992.

V současné době se rodí kolem 150 štěňat ročně v 35 registrovaných stanicích na Slovensku a 100 štěňat ročně v 35 registrovaných stanicích v Čechách.

Společná chovatelská základna Čech a Slovenska je přibližně okolo 160 jedinců, přičemž asi polovinu tvoří chovní psi.

Zdroj: Plemenárska hniha slovenských čuvačov ročníky 1929 až 1992 a Ročenka 75

Zpracovala: Mirka Dobešová, CHS Bílé království

STANDARD

FEDERATION CYNOLOGIQUE INTERNATIONALE

Secretariat General: 13, Place Albert I – B 6530 THUIN (Belgie)

F.C.I.-Standard č. 142 / 04.06.1996 / D

ZEMĚ PŮVODU: Slovensko

DATUM PUBLIKACE ORIGINÁLNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 18.08.1965

POUŽITÍ: využití slovenského čuvače plyne z jeho odedávna obvyklého použití jako ovčáckého a salašnického psa ve vysokých horách nad hranicí lesa a jako hlídacího psa v hospodářstvích i na hranicích.

ZAŘAZENÍ PODLE F.C.I.: Skupina 1 ovčáčtí a honáčtí psi (kromě švýcarských salašnických psů)

Sekce 1 ovčáci

Bez zkoušky z výkonu.

STRUČNÉ HISTORICKÉ SHRNUTÍ: skupina plemen bílých horských psů je zřejmě odvozena od vlků arktického typu, jejichž zbytky se po době ledové zachovaly v hornatých oblastech Evropy – na severních svazích Kavkazu, na Balkáně, zvláště v Rodopách, v Karpatech, a zvláště v Tatrách, na severních svazích Abruz a Alp a konečně v Pyrenejích. V těchto chladných a vlhkých oblastech se uvedený typ horských psů vyvíjel v souladu s tamní reliktní faunou a flórou. Podobné lokality nalezl švédský výzkumník Wahlenber také ve Skandinávii. Souvislost se severskými domácími zvířaty může být vysledována například také v Tatrách a v Karpatech u huculského koně, jemuž je podobný gudbrandstalský kůň. Obdobně je severskou analogií tatranského čuvače pomořanský ovčák.

Slovenské salašnictví má dlouhou tradici. Tatranský čuvač, spolu s horskými ovcemi, huculským koněm a typickými obyvateli hor tvoří základní předpoklady pro využití pastvin pro chov dobytka. Slovenští horalé patřili z velké části ke svobodnému lidu, nepodléhali středověké robotní povinnosti, strážili zemské hranice a odváděli daně v ovčím sýru. Jejich instituce se nazývala „valašský opasek“ a jejím sídlem byly až do zrušení roboty Košice. Její členové vykonávali svoji službu na horských pastvinách vždy se svými typickými psy, hlídacími psy z Tater, a vždy s nimi byli také zobrazováni.

Tatranský čuvač se osvědčil jako dobrý ochránce, hlídač a průvodce, stejně jako ovčácký pastevecký pes, také jako hlídač dobytka, drůbeže i jiných domácích zvířat, i při hlídání stavení. Lázeňští hosté, kteří přicházeli na salaše koupit sýr a jiné výrobky, si zamilovali štěňata s hustou srstí, kupovali je a tato rasa začala tak být chována i v nížinách, kde byla díky svému neobvyklému vzhledu nezřídka považována za luxusní plemeno.

Na polské straně Tater, kde bylo chováno podobné plemeno horských psů, se obzvlášť silní psi lidově nazývali „liptovani“, což ukazuje na slovenský původ. Tak je také topograficky ohraničena oblast chovu bílých tatranských čuvačů.

Ústřední kniha tatranských čuvačů v Československu byla založena před ve 30. letech 20. století profesorem Antonínem Hrůzou z brněnské veterinární vysoké školy. Výchozí materiál pocházel z okolí Liptovské Lužné, Kokavy a Východné v Tatrách a z okolí Rachova v Karpatech. První chovatelská stanice nesla jméno „Ze zlaté studny“ a byla založena ve Svitavách u Brna. Karpatský chov pocházel ze stanice „Z Hoverly“.

Od té doby byly vedeny záznamy přímo Klubem chovatelů tatranského čuvače se sídlem v Bratislavě a byly pořádány výstavy, posuzování a soutěže, a to ve všech oblastech republiky. Další krevní linie pak pocházejí z Liptovské Holé, Velkého Choce, Zakopaného, Martina, Jedlové a Jeseníků.

Nejrozšířenějsí linie jsou Topas, Uran, Simba, Hrdos, Ibro, Cuvo, Budnas, Dinar, Samko, Bojar, Olaf atd.

Geneticky je možno tatranského čuvače charakterizovat jako leucistického (tj. se sníženým množstvím pigmentu, ale nikoliv se sklonem k albinismu) bílého psa s černým čenichem, z malé části také jako flavitického psa s hnědým čenichem a světlejšíma očima. Z kombinace jmenovaných genetických typů, z nichž je dominantní první typ, plynou určité rozdíly v odstínech barvy, pigmentaci očí, očních víček, čenichu, pysků a sliznic. Silnou selekcí ve směru k prvnímu typu dosáhli posuzovatelé a chovatelé typu odpovídajícího tomuto standardu a jeho stabilizace v chovu.

Počet členů klubu s chovnými jedinci a chovnými stanicemi dosáhl v době sepsání tohoto standardu téměř dvou set. Registrovaných žijících psů bylo v republice téměř osm set.

O kvalitě našeho chovu tatranských čuvačů hovoří mimo jiné úspěchy na mezinárodních výstavách (Praha, Brno, Liberec, Bratislava, Lipsko aj.), a to v silné zahraniční konkurenci.

CELKOVÝ VZHLED: plemenné znaky tatranského čuvače odpovídají typu horského psa pevné konstituce, mohutné stavby, silné kostry a husté bílé srsti. Má živý temperament a je ostražitý, neohrožený a bystrý. Po staletí se přizpůsoboval drsnému klimatu slovenských hor, zejména Tater. Tělo je mírně obdélníkového formátu a spočívá na silných, poměrně dlouhých nohách. Jméno plemene vychází z jeho bystrosti a ostražitosti – slovenské slovo „čuvat“ znamená „slyšet“.

DŮLEŽITÉ PROPORCE:

POVAHA / TEMPERAMENT: je neobyčejně věrný a srdnatý, vždy připravený postavit se jakékoliv škodné, i medvědu či vlku. Aby jej bylo možno i v noci odlišit od škodících zvířat, byl podle prastaré tradice chován jen v bílé barvě.

HLAVA:

MOZKOVNA:

Lebka: silná, podlouhlého tvaru, se širokým temenem, na širokém čele se dozadu táhne mělká čelní rýha, oční oblouky jsou přiměřeného tvaru a po straně šikmé. Temeno je ploché, šíje zřetelně oddělená od silného, mírně vystupujícího týla. Lebka je v profilu lehce klenutá.

Stop: přiměřeně vyjádřený.

OBLIČEJOVÁ ČÁST:

Nos: nosní hřbet má rovný profil a tvoří sotva polovinu celkové délky hlavy, je přiměřeně široký a mírně se zužující.

Tlama: silná, střední délky, s tupým, hlavně v létě černým čenichem.

Pysky: přiléhající, s uzavřenými koutky. Sliznice je černá a tvoří úzké nepřevislé orámování úst. Pysky jsou střední tloušťky. Patro je černé.

Čelisti/Zuby: silné, vždy plný chrup, nůžkový skus.

Oči: tmavě hnědé, oválného tvaru, horizontálně posazené, oční víčka jsou černá, přiléhající; sliznice vnitřního koutku oka je tmavá, což dodává oku výraz.

Uši: vysoko nasazené, pohyblivé v místě nasazení, střední délky, zavěšené a přiléhající k hlavě. Od poloviny je srst ucha jemná. V klidu dosahuje zaoblený spodní okraj do úrovně úst.

KRK: rovně nasazený, v afektu vysoko nesený. Je stejně dlouhý jako hlava, u psů velmi mohutný, s krásnou hřívou, bez laloku.

TRUP:

Hřbet: rovný, silný, středně dlouhý.

Bedra: dobře spojená s křížem, mírně klenutá, osvalená, přiměřeně dlouhá a velmi silná.

Záď: silná, kvadratická a lehce spáditá.

Hrudník: široký.

Hrudní koš: dobře klenutá žebra, hrudní kost leží nad polovinou kohoutkové výšky a dosahuje pod linii loktů. Jeho délka překračuje polovinu délky těla, jeho šířka čtvrtinu kohoutkové výšky.

Spodní linie a břicho: přiměřená, mírně vtažené břicho.

OCAS: nízko nasazený, v klidu svěšený, dosahující k hleznu. Má doutníkovitý tvar a je rovný, špička není zatočená. V pohybu je ocas nesen nad bedry v oblouku.

KONČETINY:

HRUDNÍ KONČETINY: v postoji rovné, sloupovité, s dobrým zaúhlením ramenního kloubu (skapulo-humerální) a loketního kloubu. Tlapky jsou silné, kulaté, prsty dobře vzájemně přiléhající. Celkově jsou končetiny poměrně vysoké, zvláště u psů.

Plece: šikmé a dlouhé, rameno je osvalené a těsně přiléhající k tělu, skloněné k lokti.

Nadloktí: vertikální, silné, osvalené a dlouhé.

Kloub nadprstí: s dobrou kostrou, silný.

Nadprstí: krátké, silné a mírně skloněné.

Přední tlapky: silné prsty a drápky, pevná klenba, zaoblený tvar, dobré osrstěné, s masitými, černými polštářky.

PÁNEVNÍ KONČETINY: hýždě se stehny tvoří svalnatý celek podlouhlého tvaru a značné šířky.

Koleno: silně osvalené a dobře zaúhlené.

Bérec: šikmý, silný a dobře osvalený.

Hlezenní kloub: silný, tupě zaúhlený, kloub je poměrně hluboko posazený, ale vyznačený a široký.

Hlezno: krátké a silné, vertikální, na přechodu z hlezenního kloubu není zúžené. Paspárky jsou nežádoucí.

Zadní tlapky: poněkud delší než přední tlapky, jinak stejné charakteristiky. Prsty jsou poněkud silnější a více klenuté.

POHYB: pohyb čuvače je navzdory jeho mohutnosti překvapivě lehký, hbitý v každém terénu, v každém počasí. Charakteristickým pohybem je klus.

KŮŽE: přiléhající k tělu, růžová. Černě pigmentovaná jen v okolí očí, nosu a tlamy, kde přechází v černé sliznice. Polštářky prstů jsou rovněž černě pigmentované.

OSRSTĚNÍ:

SRST: s výjimkou hlavy a končetin je srst hustá, bez pěšinky na hřbetě a bez praporce na ocase a na zadní straně stehen. Psi mají nápadnou hřívu. Na hlavě a končetinách je srst krátká a přiléhavá, na zadní straně končetin o něco delší.

Od místa nasazení uší přechází srst dozadu v hřívu. Dlouhé pesíky zcela zakrývají podsadu, jsou 5 – 15 cm dlouhé, v hřívě nejvíce zvlněné, jinde mírně zvlněné, na hřbetě vytváří několik vln, které jsou uloženy v příčném směru. Jednotlivé vlny a nesouvislá srst jsou nežádoucí. Podmínkou je souvislé, volné osrstění. Podsada je jemná a v plné srsti dosahuje do poloviny nebo dvou třetin pesíků krycí srsti. V létě podsada vypadává, srst ztrácí hustotu, drží si však díky vlnitosti krycí srsti svoji lehkost po celý rok a nevytváří pěšinku na hřbetě.

BARVA: žlutavý nádech v bázi uší je přípustný, ale nežádoucí. Patrné žluté skvrny jsou nepřípustné.

VÝŠKA A HMOTNOST:

Výška v kohoutku: psi 62 - 70 cm, feny 59 - 65 cm.

Hmotnost: psi 36 - 44 kg, feny 31 - 37 kg.

VADY: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.

- klešťový skus, neúplný chrup.

- visící pysky.

- nesymetrické postavení uší.

- plochý, nedostatečně hluboký hrudník.

- ke straně stočený ocas.

- medvědí tlapy.

- paspárky.

- těsně přiléhající, pramínkovitá nebo zcela zvlněná srst..

- nedostatečné osrstění břicha, slabin nebo genitálií.

- následky rachitis nebo psinky.

- nervózní psi nebo psi s nevyváženou povahou.

VYLUČUJÍCÍ VADY:

- růžové skvrny na nosní houbě, pyscích nebo očních víčkách.

- světlé oči.

- žluté skvrny v srsti.

Jedinci, vykazující fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni

Pozn.: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.

Zdroj: http://www.cmku.cz