Historie Tožice
S velkými díky zveřejňujeme článek,
který o Tožici napsal prof. PhDr. Bohumil Jiroušek, Dr.
Počátky většiny vesnic i městeček bývají nejasné, přesně nedatovatelné, osídlení na daném místě lze obvykle předpokládat mnohem dříve, než ze kdy pochází první písemná zmínka o dané lokalitě. V případě Tožice je to ještě o něco složitější, nikoli snad přímo v dnešním položení vesnice, ale v blízkém Vrchu se někdy uvažuje o raně slovanském hradišti, o tom, zda někam do tohoto kraje nemohlo zasahovat slavníkovské panství, čímž by se mohlo posunout i stáří tožického kostela, v němž někdy bývá hledáno nejen umění románské, ale např. Josef Petráň připomíná starší úvahy o vlivu otonské renesance z konce 10. století na jeho stavbě.
V každém případě první doložené zmínky o Tožici se objevují okolo roku 1200, konkrétně k roku 1205, tedy mnohem dříve, než je tomu u sousedních vsí, nicméně o tehdejším majiteli Janovi z Tožice (Jan de Ztozizt) prakticky nic nevíme, ani to, zda zde reálně – tehdy či alespoň někdy později – existovala nějaká významnější tvrz, jakkoli August Sedláček připomíná, že ještě v 19. století v prostoru dnešní návsi byly objeveny jakési zbytky sklepů, kleneb a zdí, z nichž se usuzuje na umístění tvrze v tomto prostoru před kostelem, na rozdíl od sousedního Drachkova zde však neexistuje žádný písemný důkaz o její existenci, mohlo tak jít spíše o větší hospodářský dvůr, možná více dřevěný než zděný, který proto asi snadno podlehl požáru, jehož rozsáhlé pozůstatky (ohořelé dřevo a obilí) podle Čeňka Habarta našli osadníci pod vedením faráře Františka Voříška při rovnání terénu návsi na přelomu 19. a 20. století.
Z dalších majitelů Tožice se připomíná k roku 1295 Hynek (Hynco de Cozicz) a k roku 1318 Lev (Leo de Tozicze), následně pak známe spíše vdovy po majitelích Tožice, k roku 1361 tu tak byla Johana, vdova po Mikulášovi, k roku 1380 Ofka, vdova po Hrochovi. Další dějiny Tožice jsou složité v tom, že toto místo, které v době předhusitské patřilo k řídké síti farních obcí (fara připomínána už v roce 1353), v dalších dějinách zřejmě začíná hrát mnohem méně významnou roli, i proto že Tožice přestává mít jednoho majitele už v době předhusitské, zřejmě nejpozději k roku 1390, kdy Jan z Tožice prodal svůj díl Tožice spolu s dvorem a podacím (kostelním) právem Albertovi ze Šternberka, tato práva následně přešla na Beneše z Drachkova. Původní rod majitelů Tožice, nově zřejmě usazený na Bechyňsku a Českobudějovicku (Tožičtí z Vidova), asi vstupuje významněji do dějin naposledy v roce 1415, kdy Jan a Vilém z Tožice připojili své pečeti pod stížný list do Kostnici, protestující proti upálení Jana Husa. Dějiny Tožice tak spadají v následujících stoletích částečně k dějinám Drachkova, když majitelé Drachkova vlastní i nejdůležitější část (dvůr, snad i málo výstavnou tvrz) Tožice, částečně k dějinám Maršovic, Tloskova a Líšna.
Význam Tožice je dán v následujících stoletích především tím, že je centrem církevní správy pro okolní vesnice, včetně majitelů drachkovské tvrze, kteří se zde nechávají pohřbít, jakkoli pro éru Karlíků z Nežetic se pohřby dají spíše předpokládat, doložit náhrobky lze především tožické pohřby majitelů Drachkova a části Tožice v 16. století (část Tožice vlastní asi od roku 1520) z rodu Trmalů z Toušic, kteří do naší oblasti přišli z Kouřimska, z Toušic, když Bohuslav Trmal z Toušic zde vybudoval na 16. století a poměry nižší šlechty, k níž patřil, poměrně významné panství, vedle Drachkova a Zahořan mu zřejmě patřila i větší část Tožice a Radošovic, posléze Trmalové přikoupili i Hůrku.
Jan mladší Trmal z Toušic, zřejmě ve snaze vyplatit své sourozence, prodal roku 1608 celé své panství Kateřině Říčanské ze Smiřic, která ho nějak převedla (snad před svou smrtí roku 1621) – Drachkov spolu s Tožicí, Radošovicemi i dalšími osadami – na svou matku Dorotu ze Šternberka, čímž se celá Tožice stává součástí líšeňského panství, kam už od počátku 15. století zřejmě patřilo několik chalup.
Od počátku 17. století se definitivně Tožice stává součástí velkých panství, s nimiž sdílí i jejich osudy (líšeňské, resp. tloskovské panství), od sousedních obcí ji odlišuje především existence kostela, resp. postavení farní osady pro Tožici, Božkovice, Drachkov a Radošovice, jež tím spojuje i pohřbívání na tožickém hřbitově, na čemž se mnoho nemění ani v 17. století, kdy – zřejmě vzhledem k nedostatku katolického kléru za třicetileté války – se kostel stane kostelem filiálním (farář tak bude sídlit v Bystřici) a tožická fara – před třicetiletou válkou, resp. před povinnou rekatolizací, nepochybně protestantská – tak zaniká. Barokní oltář kostela – s rokokovými doplňky – byl původně zřejmě určen pro kostel v Ouběnicích, také další liturgické předměty (gotická monstrance pocházející z Neveklova) na Tožici byly zřejmě přesunuty v rámci nové katolické farnosti či v rámci panství.
Jakkoli si na to naši předci v 19. století nepochybně zvykali jen postupně, osvícenské reformy státu postupně vedly k povinné školní docházce (škola byla vybudována v Drachkově), k omezování vztahu mezi panstvím a poddanými a po revoluci 1848 formálně tyto vztahy jsou ukončeny definitivně, vzniká tak obecní samospráva, která se však v našem případě často měnila, neboť Tožice se nacházela na rozhraní regionů, měnila se tak příslušnost k okresům (Sedlčany, Votice, Benešov) i obcím, když v 19. století byla Tožice součástí obce Drachkov, před první světovou válkou se stává osadou Božkovic, v letech 1961-1979 bude patřit jako osada k obci Drachkov, od roku 1980 je součástí Bytřice.
Občanská samospráva však přinesla i spolkový život, včetně vzniku hasičského sboru před první světovou válkou, jejíž oběti pro Tožici i sousední vsi připomíná pomník padlým z první světové války zbudovaný v roce 1924, z meziválečné modernizace můžeme připomenout zavedení elektrického proudu či novou silnici do vsi, která však přišla až ke konci první republiky (1937-1938), radostné novoty tak v prvních letech nepřinášela. Druhá světová válka, včetně zabraného území a vystěhovávání obyvatel pro cvičiště SS, byla brzy vystřídána „socialistickými“ poměry, vystěhováváním kulaků, budováním jednotných zemědělských družstev, a tedy zánikem tradičního venkova, jakkoli vesnická infrastruktura (obchod, hostince) zanikala pomalu, s narůstajícím dojížděním za prací však setrvale.
Rok 1989 přinesl i do života na vesnici nové impulsy, částečnou obnovu soukromého hospodaření, nicméně vesnice se postupně čím dál tím více stávají spíše okrajovými částmi měst, ale určitě pozitivní je obnova zájmu o bydlení na vesnici. To plně platí i pro Tožici.