Spolek přátel Tožice, z.s.

Tožická pingpongová pohádka
Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno království. Bylo celkem malé, obdélníkového tvaru, placaté a hladké, ohraničené bílými kameny a uprostřed rozdělené jemným síťovým závojem. Celé království bylo porostlé nízko střiženým, hustým pažitem. Bylo to vlastně takové malé hřiště. Ideální ke hraní různých her. A protože tam nerostlo moc stromů ani keřů a nebylo tam moc příležitostí k úkrytu, třeba při hře na schovávanou, nechal před několika lety jeden osvícený panovník pověsit doprostřed síťovanou záclonu, aby měly děti při hrách víc legrace. Děti si to náramně užívaly a celé dny si jen hrály. Nejvíc je bavily různé míčové hry. V království bylo spousta míčů, mičud, merun, míčků a balónů.
V tom království panoval moudrý král Tenis Stolní XII. a královna Pálka. Měli spolu tři děti, dva syny a dceru. Dvojčata Pink a Ponk byli téměř k nerozeznání a rodiče si je neustále pletli. Jejich o dva roky mladší sestřička Síťka byla moc krásné a hodné děvče. Sourozenci se sice někdy pošťuchovali, ale jinak se měli moc rádi a stejně jako ostatní děti spolu celé dny hráli různé hry. 
Nejoblíbenější hrou bylo na třetího. Bratři si přehazovali míč a síťka uprostřed chytala. Když trochu povyrostli, hra je přestávala bavit, protože byla moc jednoduchá. A tak si bratři pořídili taková prkýnka – pálky, v království našli ten nejmenší míček a pinkali si. A Síťka se uprostřed snažila míček chytit.
Dny ubíhaly jako voda, král s královnou vládli moudře a jejich děti jim rostly před očima, za pár let se kluci už začínali poohlížet po nějakých nevěstách a ze Síťky vyrostla krásná slečna na vdávání, o jejím půvabu si lidé povídali široko daleko za hranicemi království. Občas se u krále a královny ohlásil sličný princ, že by se rád ucházel o ruku princezny Síťky. Ale Síťce se do vdávání moc nechtělo, a tak s bratry vymyslela pro nápadníky zvláštní úkol. Musí si vzít pálku a pinkat si s jejími bratry tak, aby ona míček nechytila. To bylo něco pro prince. Princové umějí jezdit na koni, ovládat meč, tančit, vznešeně hovořit, někteří jsou chytří a důmyslní, ale pálku nikdo z nich v životě nedržel v ruce. A tak není divu, že žádný z nich úkol nesplnil, Síťka míček snadno chytla a pak se jim vysmála. 
Až jednou, jednou přišel do zámku takový zvláštní princ, oči měl pichlavé jak uhlíky a mluvil hlubokým, hromovým hlasem. Když uslyšel, jaký úkol ho čeká, zlověstně se zasmál, něco zamumlal, pak uchopil pálku a … a pinkal, jako by to dělal celý život, a tak Síťka vůbec neměla šanci míček chytit. Princ vyhrál, ale Síťka byla moc smutná. Zvláštní princ se jí totiž vůbec nelíbil a s lítostí vzpomínala na ostatní prince, kteří byli tak milí a veselí a které vždy obehrála. Jak ráda by si teď jednoho z nich vzala za muže. 
Když bratři viděli, jak je Síťka sklíčená, rozhodli se, že to tak nenechají. I jim připadal ten princ nějaký zvláštní. Nejdříve zašli za královskými rodiči, ale král jim řekl: „Moji milí, je mi líto, ale královské slovo platí a musí se dodržet. Pokud princ zvítězil čestně, Síťka si ho vezme za muže.“ Královna si syny zavolala stranou a pošeptala jim: „Musíte zjistit, co je ten princ zač.“
Večer, když král uspořádal hostinu na oslavu princova vítězství, se tedy Pink a Ponk tajně vplížili do jeho komnaty, aby vypátrali, odkud tajemný muž přijel. V komnatě ale nenašli žádné princovy věci, byl tam jen tmavý plášť a velká truhla, na ní postavená klec a v ní sova, která si je prohlížela velkýma hnědýma očima. Když se bratři pokusili klec sundat, aby se podívali do truhly, sova silně zahoukala. 
V tu chvíli obloha nad zámkem potemněla, princ se zvedl od stolu, hromově se zasmál a prohlásil: „Mě neobalamutíte, holenkové, a hrabat ve věcech se mi už vůbec nebudete.“ Popadl nic netušící princeznu, zamumlal zaklínadlo a zmizel. On to totiž vůbec nebyl žádný princ, byl to zlý černokněžník Dopink. Král zůstal jak opařený a královna propukla v pláč. 
Pink a Ponk v princově komnatě málem zkameněli hrůzou, ale když se vzpamatovali, začali jeden přes druhého volat: „To není fér, to nebyl žádný princ, ale černokněžník. Síťka si přece nemůže vzít černokněžníka. Mami, tati, to neplatí…“
„Hú, hú!!!“ ozvalo se znovu z truhly. „Pozor, hoši, ať vás Dopink taky nezakleje jako mě,“ promluvila lidským hlasem sova. Pink a Ponk oněměli úžasem a poslouchali. „Dopink je mocný čaroděj, který může čarovat, jak se mu zamane. Síťku právě unesl na svůj hrad, kde ji bude věznit, dokud nesvolí a nevezme si ho za muže.“
„Néééé!!!!!“ ozvali se oba bratři současně. „To nedopustíme, hned se vydáme Síťku hledat a zachráníme ji.“ „To je dobře, že jste tak stateční a odhodlaní, ale ne tak hr…“, brzdila je sova. „Dopink totiž nezačaroval jen vaši sestřičku, ale celou pohádkovou říši, aby vám nikdo nemohl pomoci. Pomotal všechny pohádky, začaroval prince a princezny, očaroval pohádkové bytosti a jejich pomocníky a všechno zpřeházel. Zachránit Síťku nebude vůbec jednoduché.“
„A co máme tedy dělat?“ zeptal se Pink. „Jak Síťku vysvobodíme?“ dodal Ponk. „Nejprve je třeba napravit vše, co Dopink napáchal v pohádkové říši, pomoci pohádkovým postavám, aby se vrátily do správné pohádky a zajistit, aby byly v pohádce splněny všechny úkoly, které mají být splněny. Až bude pohádková říše zase v pořádku, Dopink vám Síťku vrátí – když ho tedy porazíte.“
„No ale my vlastně pořádně žádné pohádky neznáme, když jsme byli malí, tak jsme si hráli venku, honili se za míčem, pak jsme si pinkali se Síťkou a na pohádky jsme nikdy neměli čas. Kde zjistíme, jak to má být v pohádkách správně?“ ptali se Pink a Ponk.
„Musíte být trpěliví a počkat na kouzelný den, kdy mohou do říše pohádek vstoupit děti, které vám pomohou dát pohádky do pořádku a splnit úkoly, které do pohádek patří. Ten den nastane, když se míček, který skáče nahoru, potká s míčkem, který skáče dolů, nebo když se číslice toho dne potká se svým obrazem v zrcadle,“ pronesla moudrá sova.
„No, a to bude teda kdy?“ zeptali se bratři jedním dechem.
„To je hádanka, kterou musíte uhodnout,“ vysvětlila sova.
„To je strašně těžká hádanka,“ zoufali si bratři a honem se běželi poradit s rodiči. Král svolal královské rádce a ti svolali další rádce a radili se a radili, až se uradili. „Milí princové,“ přednesl vrchní královský rádce, „sezvali jsme všechny moudré hlavy v království, ale nikdo nezná odpověď na vaši hádanku.“ Král s královnou byli velice smutní, ale princové si vzpomněli, že sova říkala, že mají být trpěliví, a tak se zavřeli do svých komnat, že budou trpělivě čekat. Moc dlouho jim to však nevydrželo, vždyť byli celý život zvyklí běhat venku. Druhý den ráno si vzali své pálky, že si půjdou aspoň na chvíli zapinkat.
Jak si tak pinkali a dívali se na míček, který skákal chvíli nahoru a pak zase dolů a všelijak se přitom točil, najednou je to napadlo. Vždyť ta hádanka zase není tak těžká. No jasně. „Už to máme, už jsme na to přišli,“ volali a utíkali zpátky do zámku. Ten kouzelný den je 9.6. neboli devátého června. To je přesně za měsíc. 
Celý měsíc se vlekl jako dlouhý rok. Prince ani krále a královnu nic netěšilo, pořád museli myslet na chudinku Síťku. Co asi dělá, jak se má?
Síťka byla mezitím zavřená na Dopinkově hradu v tajné komnatě. Nejdřív plakala a byla moc smutná. Potom se snažila vymyslet, jak by Dopinka mohla obelstít a utéct. Nic ji ale nenapadlo. Nakonec si řekla: „Přece se tady neupláču k smrti, když nemůžu utéct, zkusím vydržet, třeba mě někdo přijde vysvobodit.“ Každý den se v komnatě objevovalo jídlo a čisté šaty, ale jinak tam byla nuda k uzoufání. Síťka tedy každý den ráno cvičila, potom se snažila vzpomínat na krásné chvíle doma u rodičů a na to, jak si pinkali s bratry. Odpoledne si chvíli zpívala a tancovala, aby nepropadla chmurné náladě.
Mezitím se bratři vydali do světa hledat děti, které znají pohádky, aby jim vyprávěly, jak to v pohádkovém světě chodí, a poprosit je, jestli by 9. června nepřišly za nimi do jejich království a nepomohly jim v boji proti strašnému čaroději Dopinkovi. Děti na celém světě mají pohádky moc rády a když si vyslechli smutný příběh o princezně Síťce, slíbily, že určitě přijdou a Síťku společně zachrání.
Pink a Ponk se mezitím dozvěděli, jak to bylo v pohádce O Červené Karkulce, jak vlk snědl babičku i Karkulku, ale statečný myslivec je vysvobodil. Děti jim také vyprávěly o Perníkové chaloupce a o tom, jak Jeníček s Mařenkou loupali perníček a zlá ježibaba za to chtěla Jeníčka sníst. Pink vůbec nechtěl věřit tomu, jak to bylo s Otesánkem, jak si mohl do břicha nacpat tak moc věcí a lidí. Ponk si oblíbil pohádku o Šípkové Růžence a přemýšlel, jaké by to bylo spát 100 let. Oba dva bratři se zamilovali do Zlatovlásky a chtěli si ji vzít za ženu. Ale nevěděli, jak by splnili tak těžké úkoly jako Jiřík, kterému pomohla zvířátka. Některé pohádkové postavy si Pink a Ponk ani neuměli představit – jak asi vypadají trpaslíci? Jak jsou maličcí? Jaké mají postýlky? Nebo vodník? Na toho zeleného mužíka byli docela zvědaví, ale zároveň se ho trochu báli, protože plavat moc dobře neuměli. Marně přemítali, jak malou nohu musela mít Popelka, aby navlékla ten titěrný střevíček. Jejich sestra Síťka byla také drobná, ale přece jen tak malou nožku neměla. 
Jen co si bratři vzpomněli na Síťku, zachmuřili se. Musí ji zachránit a vysvobodit. Doufali jen, že jim přijdou na pomoc děti, které znají všechny pohádky a budou vědět, co udělat, aby Síťce pomohli. A kouzelný den se kvapem blížil. Ani se nenadáli a bylo tu 9. června. Na nádvoří začaly proudit davy dětí. Některé přišly samy, jiné s rodiči, ale všechny byly odhodlané pomoci. Bylo jich hodně a to bylo dobře. Když už se na nádvoří nikdo nevešel, Pink a Ponk se odhodlaně postavili do čela průvodu a zvolali: „Dopinku, chvíle pravdy se blíží! Máme tady spoustu pomocníků a vyzýváme tě na souboj!“ „Cha, cha, cha,“ ozvalo se zlověstně. „Tak jen vstupte do pohádkové říše, pojďte dál, když si myslíte, že nade mnou zvítězíte!“ 
Bratři odhodlaně vykročili, ale brzy přišli na to, že vlastně vůbec nevědí, kam jít. Bezradně se zastavili a otočili k dětem. „Jak se chodí do pohádkové říše?“ zeptali se jich. Naštěstí děti věděly: „Každá správná pohádka začíná slovy Za devatero horami a devatero řekami,“ zavolaly na ně. „Aha,“ řekli si Pink a Ponk a vydali se směrem k horám. Bylo to strmé a těžké lezení, ale děti byly statečné, a tak společně vydrželi všech devět hřebenů. Na konci je čekala odměna, mohli se zchladit v průzračných řekách. Když překonali tu poslední, našli zvláštní zelenou oponu a za ní pohádkovou říši. Děti už se tam moc těšily, protože pohádky jsou přece krásné.
Honem za tu oponu jedno po druhém vklouzly. Pink a Ponk chtěli jít s nimi, ale nemohli. Opona je nepustila. Museli počkat, jestli si děti v pohádkové říši poradí a zase dají všechny pohádky dohromady. A co na děti v pohádkové říši čekalo? Hotový zmatek. Děti nerady chodí spořádaně v průvodu, a tak se hned za oponou rozutekly na všechny strany. Našly perníkovou chaloupku a u ní usměvavou ježibabu, která rozdávala perníčky, a smutného Jeníčka, že neumí lézt na strom. Za chvíli šel kolem myslivec s hodným vlkem a hledali Karkulku. O kousek dál na děti mávala princezna. „Kdo to je?“, kroutily hlavou děti. Žádnou princeznu se zrzavými vlasy neznaly. „Já jsem Zlatovláska,“ odpověděla smutně princezna, „ale Dopink mě začaroval a Jiříkovi začaroval i mravenečky a rybu, a tak mě asi nikdy nevysvobodí.“ To je hrůza, pomyslely si děti, musíme princezně Zrzovlásce pomoct. 
Popletené pohádky nebraly konce. Děti našly Růženku, která nemohla usnout, rybníka učily plavat vodníka, protože se bál vody, Popelce zase pomáhaly třídit hrách místo holoubků a Sněhurka je poprosila, jestli by nenaučili trpaslíky pracovat, protože jsou strašně líní. Hubeného Otesánka děti na první pohled ani nepoznaly, a co teprve, když mu měly poradit, co by měl jíst.
Děti se v pohádkové říši pořádně zapotily. Postupně se vracely zpět k Pinkovi a Ponkovi a vyprávěly jim, co vše zažily. Bratři byli překvapení, kolik úkolů musely děti splnit. A co myslíte, podařilo se jim dát vše do pořádku?
Když se všechny děti vrátily, opona se zavřela a chvíli se nic nedělo. To proto, aby se Pink a Ponk naučili být trpěliví. Za chvíli se obloha temně zatáhla, zablesklo se a bratrům se zjevil Dopink. „Dobrá,“ pronesl hromovým hlasem. „Dětem se podařilo napravit pohádky a zlomit má kouzla. Nyní se znovu utkáme v zápase s pálkami, ale bude se hrát fér a podle pravidel. Má kouzla už nefungují.“ Vedle Dopinka se objevila princezna Síťka, trochu pobledlá, ale když po tak dlouhé době spatřila své bratry, zahrál jí úsměv na rtech. „Já bych s dovolením ta pravidla určila,“ zašeptala, „dlouho jsem o naší hře přemýšlela a myslím, že bychom měli stanovit přesná pravidla, aby bylo jasné, kdo vyhrál.“ A tak se dohodli na pravidlech a začali hrát. Byl to těžký zápas, protože Dopink sice přišel o svá kouzla, ale mezitím pravidelně trénoval, a tak se ve hře hodně zlepšil. Zato Pink a Ponk neměli v posledních měsících na hraní moc pomyšlení, nebyli tedy v nejlepší formě. Síťka byla moc ráda, že každý den ve vězení u Dopinka cvičila, jinak by vůbec neměla šanci míček chytit.
Už to vypadalo, že Dopink vyhraje, ale děti to nechtěly nechat jen tak a začaly princům a Síťce fandit. To je povzbudilo a sebrali poslední zbytky sil. Síťka vyskočila a míček chytla! „Vyhráli jsme!“ křičeli radostí bez sebe princové. Dopink se zachmuřil, zahalil se do svého kouzelného pláště a zmizel. A Síťka? Ta si hodně oddychla. A slíbila, že už nebude tak lehkomyslná a vybíravá a za muže si vezme někoho, kdo se jí bude líbit. Děti si taky oddychly, že v pohádkách už je zase všechno tak, jak má být, a protože se jim hra moc líbila, pořídily si pálky a začaly si pinkat.
A tak vznikl ping-pong – hra se rozšířila po celém světě, potřebujete k ní jen pálky, pingpongový stůl (takové malé království) a síťku. Jméno hry už se nepíše česky Pink Ponk, ale mezinárodně ping-pong. A co Dopink? I Dopink se bohužel stal neslavně proslulý po celém světě, píše se doping a dodnes s ním všichni občas bojují. Pokud jste o dopingu ještě neslyšeli, buďte rádi, doping totiž znamená, že se nehraje fair play, že někdo podvádí, aby vyhrál. A to není správně. A proto my budeme hrát vždycky spravedlivě a bez dopingu a doufejme, že stejně jako náš čaroděj Dopink časem ze sportovního světa úplně zmizí.
Dobrou noc.