Ztráta jistoty a bezpečí.
Když jsem byla malá, sledovala jsem lidi kolem mě a tiše záviděla skoro každému, kdo kolem mě prošel. Už od mala jsem chtěla být někdo jiný a kdekoliv jinde, jen ne tam, kde jsem musela být. A už od mala bylo všechno špatně. Vždycky jsem si připadala ošklivá, nešikovná, hloupá a k ničemu. A celou dobu jsem si myslela, že právě proto mě moje máma nedokáže mít ráda a že proto mě nikdo jiný nechce. Chtěla jsem být hodná holka a hrozně jsem se snažila každému zavděčit, jen aby se na mě někdo alespoň usmál nebo mě někdo za něco třeba pochválil. Pořád jsem se snažila sama sebe i ostatní přesvědčit o tom, že přece nejsem tak špatná, jak se zdá. Ale pořád to bylo málo. Ať jsem dělala, co jsem dělala, vždycky se všechno pokazilo a já zůstala na všechno úplně sama. Ani nevím, kolik mi bylo, když jsem začala věřit v Boha, ale vím, že on byl jediný, koho jsem měla a s kým jsem si mohla o všem povídat. Byl to můj imaginární kamarád a dlouho i můj ochránce. Jenže pak mě zradil a nechal mě napospas těm násilníkům, kteří mi zničili celý můj už tak dost těžký život. Najednou mi došlo, že nejsem před nikým ani před ničím v bezpečí a že pro nikoho nic neznamenám. Že jsem jen kus hadru, se kterým si každý může dělat co chce a věřila jsem, že i ten můj Bůh, na kterého jsem se tolik spoléhala a kterému jsem věřila, se na mě vykašlal. Zůstala jsem na všechno sama! A pořád jsem se ptala „PROČ“ ? A co dělám pořád špatně. Proč nedokážu být jako ostatní, proč mě nikdo nemá rád, proč mi ti lidé kolem mě pořád tak ubližují, proč tu pro mě nikdo není, aby mě ochránil, proč nikoho nezajímá, jak mi je nebo proč jsem každému naprosto fuk?
Nic jsem nechápala! Dokud mě trestali jen rodiče, a nestarali se o mě, věřila jsem, že je to mnou, protože jsem prostě nebyla dost dobrá a tak jsem si jejich lásku nedokázala zasloužit. Pořád jsem je omlouvala a obviňovala sama sebe za to, že jim ztěžuju a kazím život už jen tím, že jsem. Věřila jsem, že to se mnou mají těžké a že beze mě by jim určitě bylo mnohem líp. Nechápala jsem proč to tak je, ale vzhledem k tomu, že mi to pořád opakovali, jsem si tím byla jistá. Pořád jsem ale doufala v to, že se jednou dokážu změnit a být pro ně přesně takovou dcerou, jakou by si přáli mít. Jenže když mi pak začali ubližovat i ti „muži“, ztratila jsem veškeré iluze a víru ve vše, v co jsem kdy věřila. Můj život se stal jen bojem o přežití, kde převládala jen bolest, strach a hlad. A z usměvavého dítěte, co si chtělo jen hrát a o nic se nestarat se najednou stala naprostá troska, co se začala všeho a všech bát. Anorektička a bulimička, která se nemůže ani vystát, která sama se sebou nedokáže vydržet, a která tajně doufá a věří v to, že se jí jednou podaří se uzvracet k smrti. A díky tomu se od vší té bolesti konečně osvobodit! (Což bych jako matka dvou malých dětí neměla ani vyslovit, a tak to nikdy a nikde neříkám a nepřiznám nahlas!!! Ale taková je pravda. A tak to přiznávám alespoň sem.).... Přitom by stačilo jen mít na koho se obrátit a mít za kým s tím svým bolavým srdcem jít. To je nakonec ale mnohem těžší a mnohem víc nemožné, než se spoléhat na následek celého toho zvracení!!!
